Navalného příbuzní a spolupracovníci Kreml přímo obvinili z jeho vraždy. Smrt hrozí i dalším známým kritikům režimu, například Alexeji Gorinovi v lágru odmítají léčit tuberkulózu. Alexandru Skočilenkovou už ve vazbě málem zabil neléčený zánět lymfatického systému. Ovlivní Navalného smrt i jejich situaci v ruských trestaneckých zařízeních?

Mučení mrazem a jiné metody

„Když dostanou rozkaz, aby vás v cele uškrtili, tak vás prostě uškrtí,“ napsal Alexej Navalnyj příteli a novináři Iljovi Krasilščikovi vloni v létě.

Netušil, že ho několik měsíců na to převezou z Melechovského vězení u Moskvy za polární kruh do trestanecké kolonie Charp, kde ho budou soustavně mučit na samotce, nedostatkem jídla a „vycházkami“ v mraze přesahujícím dvacet stupňů pod nulou.

Podle nejnovějších informací, které ke smrti Navalného publikovali jeho spolupracovníci, mohlo právě „mučení mrazem“ být možným způsobem Navalného vraždy.

Zakladatel lidskoprávní organizace Gulag.net Vladimir Osečkin napsal, že podle zpráv, které se k němu dostaly ze zdrojů v Charpu, měl být Navalnyj donucen strávit dvě a půl hodiny v 27stupňovém mraze a posléze ho měla „dorazit“ rána do srdce.

Ruské úřady zatím odmítají vydat příbuzným Navalného tělo, takže je nemožné prokázat tuto či jiné hypotézy, které se k příčině úmrtí nejvýznamnější osobnosti ruské opozice začaly šířit v médiích.

Oficiální verze ruského vězeňského úřadu je „syndrom náhlého úmrtí“. Nicneříkající diagnóza se přitom v putinovském Rusku stala osudnou i jinému prominentnímu politickému vězni Sergeji Magnitskému.

Bývalý auditor a právník obvinil v roce 2008 vysoce postavené ruské hodnostáře z daňových úniků, v soudním procesu z nich pak ale byl falešně obviněn sám. Rok po zatčení zemřel ve vězení na „srdeční selhání a toxický šok“.

Teplé jídlo? Možná za měsíc

Už tehdy Magnitského právníci upozorňovali, že je mu odpírána lékařská pomoc. Způsob pomalého zabíjení nepohodlných vězňů právě odpíráním léků či aktivním bráněním potřebné léčby je v současném ruském vězeňství dobře „zajetou a osvědčenou“ praxí.

Dokazují to množící se výpovědi politických vězňů, které se přes jejich příbuzné a právní zástupce dostávají na sociální sítě nebo do médií.

Vloni o praktikách ruských bachařů v tomto ohledu promluvil pro lidskoprávní portál OVD-Info například bývalý městský zastupitel moskevského magistrátu Alexej Gorinov. Ten byl v červenci 2022 odsouzen k necelým sedmi letům v nápravné kolonii kvůli protiválečnému prohlášení, které učinil na zasedání moskevského zastupitelstva krátce po zahájení války na Ukrajině.

Gorinov redaktorovi OVD-Info ve vzájemné korespondenci popsal, že vězňům je odpírána lékařská péče, a to i v případě, že jsou ochotni si služby lékaře či potřebné léky zaplatit. Sám Gorinov při nástupu do vězení trpěl bronchitidou.

Jeho právníci ale později uvedli, že trpí neléčenou tuberkulózou, která se zhoršila do té míry, že v loňském prosinci za poskytnutí lékařské péče pro Gorinova orodovalo v otevřeném dopise přímo u Vladimira Putina přes 120 ruských lékařů.

Ti v dopise upozornili, že odepření lékařské pomoci těžce nemocnému vězni je v rozporu s ruskou ústavou. O tom, jestli Gorinov nějakou léčbu zahájil, ale nejsou k dispozici žádné informace.

Ruská lidskoprávní organizace Memorial, která je v Rusku zakázána, ale funguje dál v exilu, na svých stránkách jen za měsíc únor upozornila na několik jiných případů odepření léků nebo pomoci politickým vězňům.

Jedním z nich je například chronicky nemocný důchodce Igor Baryšnikov, který byl v loňském červnu odsouzen k sedmi a půl roku v trestanecké kolonii za to, že na Facebooku kritizoval Baryšnikov trpí nádorem prostaty a moč mu z těla odvádí přes břišní stěnu lékaři zavedená hadička. Navzdory opakovaným výzvám lékařů k nutné operaci ji soud zamítl. Memorial uvedl, že 20. února se přítel snažil Baryšnikovi doručit léky předepsané lékařem, personál trestanecké kolonie je ale nepřijal, protože prý „chyběl doklad potvrzující, že lékař léky skutečně předepsal“.

Podle kusých informací, které se o stavu vězněných kritiků kremelského režimu dostanou na veřejnost, vězeňská služba zdravotně ničí také mladou ruskou umělkyni Alexandru Skočilenkovou. Ta byla v loňském listopadu odsouzena k sedmi letům za to, že v supermarketu vyměnila několik cenovek za protiválečné vzkazy.

Alexandra trpí celiakií, tedy vrozenou nesnášenlivostí lepku, musí dodržovat přísnou dietu, jejíž porušení vede k podvýživě a dalším závažným zdravotním komplikacím. Už ve vazbě jí byla odepírána strava, teplé jídlo dostala po měsíci.

Její zdravotní stav se pak velice zhoršil po odstranění zubu moudrosti, který však lékař pouze vytrhnul, aniž by ránu ošetřil. Saše se v důsledku zákroku zanítily lymfatické uzliny, potřebná antibiotika na léčbu jí ovšem vězeňská služba odpírala vydat, a to i v balíčku od příbuzných.

„V podstatě ji pomalu zabíjejí,“ řekl serveru HlídacíPes.org při nedávném rozhovoru lidskoprávní aktivista Oleg Orlov, kterému samotnému hrozí kvůli kritice války na Ukrajině v probíhajícím soudním řízení několik let za mřížemi.

„Ochrana“ ze strany Kremlu

Podle politických analytiků, kteří se Ruskem zabývají, ale i samotných politických vězňů, je po smrti Navalného jasné, že kremelský režim se už nezastaví naprosto před ničím. Nikdo z Putinových kritiků, který se dostane „pod ochranu“ ruských bezpečnostních či vězeňských složek, si nemůže být jistý tím, že přežije.

Ve vzkazu na kanálu Telegram, který spravují jeho přátelé, to zpoza mříží shrnul uvězněný ruský opoziční politik a vlogger Ilja Jašin, který byl v prosinci 2022 odsouzen k osmi a půl letům v trestanecké kolonii za „šíření dezinformací o ruské armádě“.

„Jsem za mřížemi, v rukou Putina, jsem v ohrožení, ale ani to mě nedonutí mlčet a ustoupit ze svých zásad a přesvědčení. Slovy Borise Němcova: 

V dojemném a srdečném rozloučení se s přítelem Alexejem Navalným také obvinil ruského prezidenta z jeho smrti.

„Pro mě není otázkou, kdo zabil Navalného, byl to Putin, je to válečný zločinec, jehož ruce jsou potřísněné krví. Putin měl motiv i důvody zbavit se Navalného a jsem přesvědčen, že dal příkaz k jeho vraždě,“ řekl Jašin s tím, že se Navalného snažili tři roky v trestaneckých lágrech mučením zlomit a nepovedlo se jim to.

„Tak mu vzali život,“ komentoval Jašin okolnosti vedoucí ke smrti jeho přítele, kterého popsal jako hrdinu, na kterého se bude vzpomínat.

Na Navalného smrt reagoval ve čtvrtek v krátkém prohlášení během soudního přelíčení také Vladimir Kara-Murza, který byl, podobně jako Jašin, odsouzen za šíření „nepravdivých informací o ruské armádě na Ukrajině“. Dostal ale trest 25 let ve vězení.

S Navalným má Kara-Murza společnou i zkušenost s otravou novičokem, kterým se ho ruští agenti pokusili připravit o život dokonce dvakrát, v roce 2015 a 2017. Novinář a politický aktivista s diplomem z Cambridgské univerzity vyzval na záběrech ze sibiřského vězení Rusy, aby se po smrti Alexeje Navalného nevzdávali.

Krátké video zveřejnil na síti Telegram ruský opoziční server Sota:

„Dlužíme to našim padlým soudruhům, abychom pokračovali v práci s ještě větší silou a dosáhli toho, pro co žili a umírali,“ řekl Kara-Murza během soudního přelíčení. I o chatrné zdraví Vladmira Kara-Murzy panují obavy.

V lednu ho ruské úřady nechaly převézt do trestanecké kolonie na Sibiř a podobně jako Navalnyj je kvůli drobným přestupkům často umisťován na samotku.

Podle lidskoprávní organizace Memorial je v Rusku aktuálně 255 politických vězňů, dalších 421 osob je za mřížemi kvůli náboženskému vyznání a dalších 625 osob je perzekvovaných jinak než vězněním.

Memorial také v nedávném prohlášení uvedl, že v posledních týdnech ruský režim výrazně přitvrdil v pronásledování jejich spolupracovníků i těch, kteří už jsou za mřížemi. Začátkem února zařadilo ruské ministerstvo spravedlnosti na tzv. seznam zahraničních agentů členy Memorialu Olega Orlova, Sergeje Stěpanova a Nikitu Sokolova.

„Ochránce lidských práv Bachrom Chamrojev, odsouzený ke 14 letům vězení, byl 23. ledna zbit při pokusu podat stížnost na podmínky ve věznici. Následně byl potrestán samotkou,“ popsali ve veřejném prohlášení zhoršující se situaci v předvolebním Rusku členové Memorialu.

Stále aktuální:

• „Pravda o Gulagu. 50 let od vydání bestselleru o sovětském represivním systému
• „Kam mizeli lidé?“ V čerstvě osvobozené Praze řádily jednotky Smerš (Michail Dimitrovič Mondič)
• Země koncentráků před soudem: francouzští komunisté vs. Kravčenko a Rousset 
• Arthur Koestler. Kniha, která zachránila Francii před komunismem
• Josef Klička. Pravda ve službách lži. Jak nacisté zneužívali pravdivá svědectví ze SSSR?
• Ledoborec lágrové literatury. Alexandr Isajevič Solženicyn
• Varlam Šalamov. Ukázal hrůzy stalinismu, ale s exilem byl na kordy
• André Gide. Francouzský literát hledal v SSSR ideál, našel tam podlézavost a otroctví
• Jiří Weil: Moskva-hranice. Kde začíná moc podřízených a podřadných? Kde neevropská džungle?
• N. I. Kiselev: Tábory smrti v SSSR. Autor první zprávy o lágrech byl pak vyhoštěn
• Georges Agabekov: Z ráje sovětské svobody (zápisky čekisty)

24. únor 2022 vstoupil do historie jako začátek nejničivějšího evropského konfliktu od dob Adolfa Hitlera… Rusko napadlo Ukrajinu, jejíž části okupovalo už od roku 2014. V prvních týdnech a měsících nebylo jasné, jestli Ukrajina obrovské přesile odolá. Evropu a s ní i Českou republiku zaplavily statisíce uprchlíků a zejména uprchlic, mnohé z nich s námi žijí dodnes. Našly u nás otevřenou náruč, stále ale sní o návratu domů – do země, která bude ale opět svobodná a bezpečná. Zajímáme se dostatečně o to, čím si kvůli válce prošly? O bolest v jejich srdcích, o stesk po domově a zabitých příbuzných? Jejich vzpomínky jsou součástí naší Paměti národa. 

Cherson: Obklíčili naše město a zakázali lidem odejít

Lyudmila Gatsenko (nar. 1969) přijela do Prahy se synem Vladyslavem v březnu 2022, měsíc po začátku ruské agrese. Její rodný Cherson patřil mezi první cíle okupantů. „Město obsadili asi dvě hodiny po začátku války. Z Krymu přišlo mnoho ruských vojáků, Cherson není daleko,“ vzpomíná paní Lyudmila. „Bylo to něco strašného, naprostý šok. Město bylo v obklíčení a lidé nesměli odjet. Prostě zastřelili každého, kdo se pokusil uniknout, nešetřili děti ani staré lidi... Hodně lidí tehdy zemřelo. Ti, kteří se chopili zbraní na obranu Chersonu a šli proti tankům, byli všichni zastřeleni... Z bezprostřední blízkosti.“

Lyudmila je povoláním učitelka, vyrůstala a studovala ještě v dobách SSSR. Vyučujícím jazykem na školách tehdy byla ruština, ukrajinština byla v nabídce pouze jako vedlejší jazyk. Rok 1991 ale přinesl nezávislou Ukrajinu. S jejím vznikem se podle paní Gatsenko spojovala velká očekávání „duchovního povznesení obyvatelstva“, dále podpořené během tzv. revoluce důstojnosti v roce 2014. „Pak se ale ukázalo, že Rusové chtějí svými zločinnými akcemi a vnucováním své ideologie naši jednotu rozbít,“ říká.

„Od začátku války jsme byli téměř pořád v protileteckých krytech. Nepřátelská letadla létala dost nízko, všude dopadaly střepiny a po městě jezdily tanky. Já jsem se spolu s dalšími sousedy ukrývala v krytu v továrně, kde pracovali moji rodiče. Nebyly tam dobré podmínky, protože nikdo si předem nemyslel, že je taková válka vůbec možná. Takže jsme nebyli připraveni. Byla zima, neměli jsme co jíst. Rusové rabovali sklady a obchody. Kvůli kousku chleba musel člověk stát půl dne ve frontě za zvuku nepřátelské palby.“

Jestli okupanti čekali, že je budou chersonští občané vítat, spletli se. „Někteří aktivisté chodili na demonstrace proti okupaci. Rusové po nich pátrali, a když je našli, ti lidé beze stopy zmizeli. Obce v okolí Chersonu zůstaly téměř bez lidí a plné hrobů... Předpokládám, že podobně tomu bylo v roce 2014 v Luhanské a Doněcké oblasti. Rukopis okupantů je totiž stejný: masové vraždy, vynucené odevzdávání pasů a deportace do Ruska.“

Po měsíčním pobytu v krytu začalo být zřejmé, že okupace bude trvat dlouho, ruské vojenské techniky ve městě přibývalo. Lyudmila se rozhodla odjet do České republiky, kde v Mariánských Lázních a Kutné Hoře žili již po generace její příbuzní. „V přestávkách mezi palbou jsme zkoušeli odejít, vyšlo to ale až na několikátý pokus. Naše auto ještě projelo, ale na další za námi už stříleli. Na ruských stanovištích nás pak čekaly prohlídky, zabavovali kompromitující materiál – například fotografie se zavražděnými civilisty.“

Paní Lyudmila dnes žije v Praze, práci našla v cukrárně. Její syn se z prožitého stresu vzpamatovával půl roku. Cherson byl ukrajinskou armádou osvobozen v listopadu 2022, zůstává ale jedním z ohnisek války a čelí častému ostřelování. Ve městě zůstávají Lyudmilini rodiče. „Otec svolil, že za námi přijede na návštěvu, ale pouze za jedné podmínky – že Ukrajina zvítězí ve válce!“

Mariupol: Normální město, které přestalo existovat

Juliia Maksymenko (nar. 1968) opustila rodný Mariupol jen s pár věcmi a milovanou kočkou 15. března 2022, tři týdny po ruské invazi. Její město je symbolem statečného vzdoru Ukrajinců proti okupaci, ale i bezohledné destrukce a vylidnění ukrajinského východu. „Když jsem opouštěla Mariupol, bylo tam už mnoho zničených domů, rozbitých semaforů a ohořelých aut. Město bylo šedočerné, zakouřené a prázdné,“ vzpomíná paní Juliia. „Myslím, že kdybych se tam teď vrátila, psychicky bych to nezvládla, nedokázala bych to všechno přijmout. Pořád mám strach.“

Julia se posledních deset let před útěkem živila jako účetní, je ale absolventkou mariupolského metalurgického institutu. Pracovala v továrním komplexu Azovstal, který se v roce 2022 stal poslední výspou ukrajinských obránců města. Bránili ji téměř doslova do poslední kapky krve, řada bojovníků zůstává dodnes v ruském zajetí či jsou nezvěstní. 

Mariupol přitom trpěl už během konfliktu v letech 2014–15. „Bylo to děsivé. Když člověk slyšel výbuchy, pokaždé se zdálo, že tlaková vlna může rozbít okna v domě,“ vzpomíná na tu dobu paní Juliia. „Můj syn tehdy chodil do školy a já se neustále bála o jeho bezpečnost. Deset kilometrů od Mariupolu se nacházela známá vesnice Šyrokyne, která je dnes zcela zpustlá. Tam se bez ustání bojovalo. Dobře si také pamatuju, jak byly v lednu 2015 ostřelovány obytné domy v jedné z mariupolských čtvrtí, kde zahynulo mnoho  civilistů. Už tehdy to bylo děsivé, ale do poslední chvíle jsem rodné město nechtěla opustit. Navzdory všem útrapám se tři roky před vypuknutím totální války zdálo, že město Mariupol zažívá svou renesanci. Plánovaly se nové projekty, aleje, náměstí. Bohužel jsme naše plány nestihli zrealizovat…“ 

24. únor 2022 si Juliia Maksymenko vybavuje živě. „Když v Mariupolu začala otevřená válka, byla jsem sama, protože můj syn den předtím odjel za prací do České republiky. Ráno jsem uslyšela hlasitý výbuch kdesi daleko. Pak byly výbuchy stále hlasitější a častější. Od 2. března bylo naše město zcela bez elektřiny, vody a komunikací. Neslyšeli jsme nic jiného než střelbu a v okolí hořely domy. Krátce nato zasáhla nepřátelská raketa devítipatrovou budovu vedle mého domu a zasáhla jeden z bytů ve čtvrtém patře. Bohužel obyvatelé bytu zahynuli. Mnoho lidí jednoduše neuneslo hrůzy, které zažili, jeden muž spáchal sebevraždu. Městské služby nefungovaly, mrtvé vynášeli z bytů na dvůr a pokládali na lavičky. Pohřbili je do jámy, kterou vykopali poblíž. Ve městě nebylo topení ani voda, takže obyvatelé Mariupolu začali rozdělávat ohně přímo na dvorech svých domů, aby si mohli uvařit jídlo. Pro vodu se chodilo k řece a k nedaleké studni.“

Když se Juliia dozvěděla, že ulicemi Mariupolu již projíždějí ruské tanky, rozhodla se město opustit. „Město bylo v obležení. Výjezd směrem na Doněck byl obsazen už od roku 2014. Ze všech stran jsme byli ostřelováni. Pak 15. března lidé sestavili na vlastní nebezpečí kolonu aut a projeli ostřelováním bez ozbrojeného doprovodu, protože ve městě už nebylo možné zůstat.“ 

Odtud se paní Juliia přes Užhorod dostala do Prahy. Ke konci března jí známí z Mariupolu poslali smutné fotografie jejího vlastního bytu po zásahu nepřátelské bomby. Mariupol je dodnes okupován, město je zdevastované, drtivá většina obyvatel ho opustila. Bude-li jednou osvobozeno, Juliia Maksymenko se stejně nebude mít kam vrátit – její byt již neexistuje.

Charkiv a Černihiv: zkáza kulturních památek

Nataliia Melnyk a Anastasiia Kharchenko jsou mladé, obě ale během svého života musely z domova uprchnout už dvakrát, poprvé v roce 2014. Nataliia (nar. 1983) provozovala v Luhansku síť psychologických poraden, prodavačka Anastasiia (nar. 1996) pochází z Kerče na Krymu. Jejich domovy obsadila ruská armáda už během prvního konfliktu před deseti lety, obě proto utekly na území pod ukrajinskou kontrolou.

Nataliia přesídlila do univerzitního Charkivu, v únoru 2022 ale jako by zažila dejá-vu. „Stejně jako v roce 2014 jsme se probudili v pět ráno a slyšeli výbuchy. Probudila jsem se a pomyslela si: ‚To nemůže být pravda, asi se mi to zdá.‘ Až po nějaké době jsem tu děsivou realitu přijala.“

Anastasiia našla nový domov v Semenivce v Černihivské oblasti. „Od února do dubna 2022 byla Semenivka okupována. Neměli jsme žádné zásoby léků a potravin. Vzpomínám si, že když syn onemocněl, běhali jsme po celém městě a sháněli léky na zánět. Nemluvě o lidech s chronickými nemocemi, kteří na léky nemohli dlouho čekat.“

Nataliia Melnyk opustila Charkiv hned v březnu 2022, Anastasiia Kharchenko odjela do Čech až v květnu 2023. Tehdy už sice Semenivka byla osvobozena, čelila ale silné vlně ostřelování, která zničila několik škol v okolí jejího bydliště. V létě téhož roku dostal její manžel povolávací rozkaz, okamžitě odjel z Lysé nad Labem na frontu. „Chtěli jsme u vás zůstat pár měsíců, víc ne. Doufali jsme, že na podzim bude klidněji a vrátíme se domů,“ říká Anastasiia. Klidněji není dodnes.

Charkiv trpí ruskými raketovými útoky už od 25. února 2022, město však nikdy nebylo dobyto. Černihiv byl na počátku války dočasně okupován. Obě města patří mezi kulturní metropole Ukrajiny, škody na kulturních památkách způsobených válkou jsou nevyčíslitelné. Dopad tak budou bohužel mít i na budoucí generace včetně šestiletého syna Anastasiie Kharchenko.

„Říct, že to bylo děsivé, je málo. Dokonce ještě měsíc po příjezdu do Prahy jsem  nechápala, že jsem v bezpečí,“ rozebírá psycholožka Nataliia svůj psychický stav. „Jela jsem například tramvají nebo vlakem, a nebyla si jistá, jestli jsem naživu, nebo už na onom světě. Když jsme přijeli do Prahy, dobrovolníci nám říkali: ‚Tady mají rádi, když se lidé usmívají, když jsou veselí.‘ Bylo ale těžké usmívat se, když zkrátka nemáte důvod.“

Třicet let poté, co Ukrajina oficiálně získala nezávislost, musí znovu hájit své právo na existenci a na samostatnost suverénního státu. Události z 24. února 2022, kdy Putinovo Rusko zemi zákeřně napadlo a zahájilo totální válku, rozdělily životy Ukrajinců na období „předtím“ a „poté“. „Jen hluboká víra ve vítězství Ukrajiny nám dává sílu žít dál,“ říká další z charkivských uprchlic Viktoriia Slyvka (nar. 1989).

„Chceme vzkázat Ukrajině: Nejste v tom sami, jsme s vámi! Je to i náš boj a také boj o naši budoucnost. Myslím si, že právě dnes je důležitější než kdykoli jindy si za těmito slovy stát a připomínat je české a evropské veřejnosti,“ říká Šimon Pánek (Člověk v tísni). Mikuláš Kroupa (Paměť národa) zdůrazňuje:  

Mariana Novotná Nachtigallová z Milionu chvilek pro demokracii říká: „Jsou to už dva roky, co Ukrajinci a Ukrajinky bojují za svou i naši svobodu. A na naši podporu nesmí s časem ‚sedat prach‘, proto jsou vaše účast a pomoc stále tak důležité.“ A Bohdan Rajčinec (Evropský kongres Ukrajinců) to potvrzuje: „Lidé bohužel zapomínají nebo nechtějí pochopit, že tato válka není jen mezi Ukrajinou a Ruskem. V tomto boji sice Ukrajina brání své obyvatelstvo, svou zemi a hodnoty, ale Ukrajina brání i Evropu!“

Neziskové organizace vyzývají českou veřejnost k účasti na shromáždění Společně za Ukrajinu k druhému výročí začátku ruské agrese proti Ukrajině, které se koná 24. února od 16:00 do 17:00 hodin na Staroměstském náměstí v Praze. Je součástí Dne za Ukrajinu a vystoupí na ní kromě prezidenta Petra Pavla, zástupců pořádajících organizací Šimona Pánka, Mikuláše Kroupy, Mariany Novotné Nachtigallové a Bohdana Rajčince také lidé, kterým čeští občané pomohli. Videovzkazem přislíbil demonstrující podpořit i ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj.

Kromě samotného shromáždění nevládky připravují ve spolupráci s prezidentem manifest na podporu Ukrajiny. „Připomínáme v něm evropským i světovým politikům důležitost plnění závazků vůči Ukrajině a vyzýváme je k tomu, aby na tuto zemi nezapomínali, a naopak aby svou pomoc v této kritické době navýšili,“ vzkazují ve svém manifestu neziskové organizace světovým i evropským lídrům, ale také veřejnosti.

Mluvčí a organizátorka společného apelu a shromáždění neziskových organizací filmařka Amálie Kovářová k tomu říká: „Ukrajinu v tom nemůžeme nechat. Je to i naše válka.“

Den za Ukrajinu přichystaly společně nevládní organizace a uskuteční se 24. února v Praze. Začíná Pochodem za Ukrajinu v 15:00 od pomníku ukrajinského národního hrdiny, spisovatele Tarase Ševčenka, na smíchovském náměstí Kinských. Pochod pořádá Hlas Ukrajiny a končí na Staroměstském náměstí. Právě tam proběhne od 16:00 hodinové shromáždění Společně za Ukrajinu pořádané organizacemi Člověk v tísni, Paměť národa a Milion chvilek pro demokracii, vystoupí na něm mimo jiné prezident Petr Pavel. Den ukončí Koncert pro všechny slušný lidi v karlínském Fóru Karlín, jehož výtěžek půjde na zakoupení lékařského vybavení pro ukrajinskou armádu. Koncert pořádá Nadační fond pro Ukrajinu (Dárek pro Putina). Součástí dne bude také program pro děti. Více o Dni za Ukrajinu se dozvíte zde.

Jan Tomsa se ráno probudil a sešel po schodech do přízemí jejich rodinné vilky v Jaroměři. Stalo se to 21. srpna 1968 a jemu bylo šest let. Ve spodním patře ho vyděsil pohled na maminku, kazatelku Církve československé. 

Nejdřív si myslel, že maminku něco bolí, že onemocněla. Potom měl pocit, že se směje. Nakonec mu řekla, že pláče... Když se trochu uklidnila, vysvětlila mu, že Československo okupují cizí vojska. On se strašně lekl a měl na jazyku otázku, zda to znamená, že bude válka. Neodvážil se ji ale vyslovit. Odpoledne se s tatínkem šel podívat na polské tanky, které lemovaly hlavní silnici směrem od Náchoda. Jako malý kluk situaci úplně nechápal a tanky vnímal spíše jako atrakci. Ranní zážitek s maminkou se do jeho paměti ale hluboce vryl. „Takhle jsem svoji maminku neviděl nikdy předtím a nikdy potom, to ve mně zůstalo,“ říkal. Maminka si tehdy uvědomila, že režim, jenž jí v roce 1961 nespravedlivě uvěznil manžela, který byl kazatelem, se žádné obrody nedočká.  

Mířili na něho samopalem

Jedenáctiletý Petr Novák tehdy jezdil s rodiči po okolí Jaroměře a otáčel ukazatele, aby se tanky nedostaly do Hradce Králové. „Šlo o to, aby královéhradecký rozhlas mohl co nejdéle vysílat,“ vysvětloval. 

Jeho tatínek vytiskl letáky s textem, který říkal, že v Československu žádná kontrarevoluce neprobíhá, a není potřeba nikoho zachraňovat. Letáky nechal přeložit do polštiny a s malým Petrem je rozdávali mezi polskými tanky v koloně. Z jednoho tanku vylezl voják, politický důstojník. Odjistil svůj samopal a přiložil ho Petru Novákovi k břichu. Tatínkovi podal leták, který dostal, a řekl: 

S hlavní na břiše Petr pochopil, že končí veškerá legrace a může jít o život.

Viděl hořet Jana Palacha

Jaroslav Adámek v noci slyšel hukot letadel a o pár ulic dál od jejich domu už jezdily polské tanky. Ráno s kamarádem vyrobili panáka vycpaného slámou, nakreslili na něho kostlivce, na hlavu mu posadili starou německou helmu, kterou Jaroslav doma vyštrachal. Panáka  s ruským nápisem posílajícím vojáky domů postavili k hlavní silnici.  Jeho tatínek pořádal ve své kanceláři na nádraží podpisovou akci proti okupaci a Jaroslav vozil petiční archy na kole nebo vlakem do okolních vesnic. Bylo mu patnáct a kvůli protiokupačním aktivitám a tatínkovu vystoupení z komunistické strany ho později nevzali na střední průmyslovou školu.

Nejděsivější zážitek ho ale čekal až 16. ledna 1969 v Praze, kam se s rodiči vypravil koupit novou zimní bundu. Zrovna s maminkou prošel kolem fontány před Národním muzeem, když paní před nimi náhle zavolala: „Támhle něco hoří!“ Na zemi si všimli hořících novin, vedle kterých stály dvě láhve. Pomysleli si, že asi něco rozmrazují a nevěnovali tomu dál pozornost.

Najednou ale slyšeli něco, co připomínalo tlakovou vlnu po slabém výbuchu. Jaroslav se otočil. „Někdo se zvedl a utíkal k zábradlí, přelezl ho, to bylo v momentě… A utíkal směrem k Václavovi.“

Rozběhl se za postavou, musel se ale zastavit, aby se nedostal mezi dvě projíždějící tramvaje. Když se cesta uvolnila, viděl, že hořící postava už běží zpět nahoru.

Rozběhl se s dalším pánem do nejbližšího obchodu, aby zavolali záchranku.

Celou cestu domů pak s rodiči probírali ten otřesný zážitek. Domnívali se, že se jednalo o nehodu a takto se zranil nějaký řemeslník. Když si večer pustili zprávy, o této události nepadla ani zmínka... Teprve při poslechu Svobodné Evropy se dozvěděli, že se jednalo o studenta Jana Palacha, a o důvodech, které ho k radikálnímu činu vedly. Pro Jaroslava to byl šokující zážitek, který mu i po letech vháněl slzy do očí. Rodiče mu zakázali, aby o té události někde mluvil. Tušili, že by to rodině přineslo problémy...