Země koncentráků před soudem: francouzští komunisté vs. Kravčenko a Rousset

Soudy se v obou případech zabývaly žalobami za nactiutrhání a pomluvy vůči konkrétním osobám, a byly proto pojaty jako kárná řízení. Sovětský svaz sice nebyl ani v jednom z nich oficiálně obžalován a z něčeho viněn, přesto se ale stal hlavním tématem soudního šetření. Žalující strany totiž přinesly důkazy o mizérii sovětského společenského zřízení, nedodržování vlastní ústavy, a zejména o jeho represivním charakteru založeném na masovém zatýkání a často i okamžité likvidaci většinou nevinných lidí, kteří v případě, že se vyhnuli trestu smrti, skončili na dlouhá léta v krutých podmínkách Gulagu. Francouzští komunisté tyto informace označili za lživé a bahnem a špínou vláčeli i oba hlavní aktéry.

První proces

Stáhnout obrázek

Do historie proces vstoupil jako „aféra Kravčenko“ a dodnes platí za precedens justičních sporů o podstatu sovětského režimu zaznamenaný soudem demokratické země. Viktor Kravčenko se narodil roku 1905 v ukrajinském Jekatěrinoslavu, dnešním Dněpropetrovsku. Vystudoval techniku v Charkově a coby inženýr a zapálený komunista to dotáhl až na vedoucí funkci hutního kombinátu v Nikopolu. Po zavraždění významného leningradského bolševika S. M. Kirova v prosinci 1934 se i on v první vlně teroru dostal do hledáčku policejních orgánů NKVD. Podle všeho ale podepsal spolupráci, poněvadž místo smrti či věznění jeho kariéra dál stoupala až k postu vedoucího pracovníka sovětské nákupní komise ve Washingtonu. Právě z této pozice požádal na jaře 1944 ve Spojených státech o azyl. O dva roky později tam pod názvem Zvolil jsem si svobodu vydal své paměti.

Kravčenko v knize popisuje násilné rozkulačování vesnic a hladomor na rodné Ukrajině, systém nucených prací v trestních táborech, tvrdé pracovní podmínky dělníků v těžkém průmyslu, falešnost stachanovského hnutí úderníků, bídu i existenční nedostatky obyčejných sovětských občanů a také všudypřítomný strach z policie. S tím vším v jeho pamětech kontrastují různé výhody protěžované nomenklaturou, například speciální obchody s kvalitním zbožím, samostatné městské byty pouze pro jednu rodinu v době, kdy se v podobných bytových jednotkách tísnilo rodin hned několik, existenci přednostních míst v dopravních prostředcích nebo dostupnější možnost rekreace. Publikace byla velmi rychle přeložena do 25 jazyků a velký rozruch vyvolala především ve Francii, kde vyšla v roce 1947 a okamžitě získala významnou literární cenu Prix Sainte-Beuve. 

Přitažlivost dodával pamětem i fakt, že v osobě autora nešlo o „pokrokovými“ ideami zklamaného západního intelektuála, jakým třeba byl André Gide, o jehož proměněném vnímání Sovětského svazu jsme v sérii Před Solženicynem již psali. Kravčenko však nebyl ani uprchlou obětí režimu či nesmiřitelným odpůrcem sovětského zřízení, jakými byli různí ruští emigranti – například Jurij Bessonov a jím podané svědectví v knize publikované ve Francii, která popisuje zkušenosti s bolševickými věznicemi Mes vingt-six prisons et mon évasion de Solovki (Mých dvacet šest věznic a útěk ze Solovek). Svědectví o sovětské realitě v tomto případě naopak napsal dlouholetý přesvědčený komunista, navíc zastávající vysoké funkce, což samo o sobě podstatně narušovalo propagandistické argumenty tehdy druhé nejsilnější francouzské politické strany PCF (Parti communiste français) o nejspravedlivější společnosti světa – Sovětském svazu.

Komunisté okamžitě zareagovali agresivní kampaní obviňující Kravčenka ze záměrného pomlouvání, lží a nepravd placených americkými imperialisty. Korunu všemu nasadil článek Jak se dělal Kravčenko (Comment fut fabriqué Kravchenko), který vyšel na stránkách komunistické literární revue Les Lettres françaises a napsal jej údajný americký novinář Sim Thomas. Ve skutečnosti text dodal rezident sovětské ambasády v Paříži Agajanc Avalov a popisuje v něm, jak se ztroskotanec a alkoholik Kravčenko dostal do služeb CIA, která mu protihodnotou za uhrazení jeho dluhů nabídla autorství knížky očerňující Sovětský svaz. Někdejší vedoucí tajemník sovětské nákupní komise v USA ale neváhal a revue i její vedení zažaloval za nactiutrhání a šíření pomluv. Jako kompenzaci požadoval omluvu a odškodnění ve výši tří milionů franků. Kárný proces proto začal 24. ledna 1949 před XVII. instancí pařížského tribunálu.

Stáhnout obrázek

Obhajoba komunistického časopisu vedená advokátem Joë Nordmannem, členem PCF, který byl po celou dobu procesu v přímém styku s velvyslanectvím SSSR v Paříži, postupovala následovně: pomocí svědků dodaných ze Sovětského svazu, což byli Kravčenkovi spolužáci, spolupracovníci i jeho bývalá žena, vylíčila autora v intencích zmíněného článku. Tedy jako lidskou trosku a alkoholika neschopného kloudného písemného projevu, jehož lživé paměti tak tedy musel napsat někdo jiný. Svou roli v tomto partu sehráli i užiteční idioti neboli úctyhodní západní svědci jako třeba francouzští spisovatelé Louis Aragon a Vercors, vědec F. Joliot-Curie, canterburský děkan Hewlett Johnson či americký novinář Albert Kahn. Ti se před tribunálem naopak zaklínali, že při svých cestách po Sovětském svazu nikdy nenarazili na podobné hrůzy a existenční bídu popsané autorem pomlouvačné knihy.

Nelenil však ani Kravčenkův advokát Georges Izard. Před soudní dvůr pozval pro změnu svědky, kteří prošli sovětskými lágry a s režimem měli jiné zkušenosti než ctihodní intelektuálové pohybující se v Sovětském svazu v pečlivě připravených divadelních kulisách rádoby šťastné společnosti... V tomto směru byla naprosto zdrcující výpověď Margarete Buber-Neumannové, manželky německého komunisty Heinze Neumanna zlikvidovaného v Moskvě v době předválečných stalinských čistek. Jeho žena pak na několik let skončila v Gulagu, sovětské úřady ji následně v rámci paktu Molotov-Ribbentrop vydaly v roce 1940 nacistům. Konkrétně do koncentráku Ravensbrück, v němž přežila až do konce války. Výpovědi těchto svědků a jejich vzpomínky na život v Sovětském svazu či na pobyt v Gulagu sehrály v procesu klíčovou roli.

Koncem března 1949 soud rozhodl – vedení komunistické revue muselo za nactiutrhání a šíření pomluv zaplatit pokutu 5 000 franků a odškodnit žalujícího ve výši 50 000 franků. Zástupci revue se odvolali a vyšší soudní instance sice potvrdila rozsudek, ale odškodnění Kravčenkovi stanovila na symbolický 1 frank. Autor knihy Zvolil jsem si svobodu se poté vrátil do Spojených států, kde byl v roce 1966 nalezen mrtev ve svém newyorském bytě. Údajně se zastřelil v návalu deprese. Dodnes není jasné, zda skutečně šlo o sebevraždu, nebo o pomstu Sovětů.

Druhý proces

Aféra Kravčenko ve Francii ještě ani pořádně neutichla, když se 12. listopadu 1949 objevila v příloze Le Figaro littéraire výzva Na pomoc deportovaným v sovětských táborech. Cílem tohoto textu bylo zaktivovat bývalé vězně nacistických koncentračních táborů proti sovětským represím a otřesným podmínkám v tamních trestních lágrech. Koncem listopadu 1949 tak ve Francii vznikla Mezinárodní komise proti koncentračnímu režimu (CICRC), která pak prostřednictvím svého časopisu Saturne po dlouhá léta přinášela svědectví o nezákonnostech v komunistických státech, ale i v jiných zemích ovládaných diktaturami. Výzvu určenou někdejším vězňům napsal vzhledem ke své nedávné minulosti uznávaný spisovatel David Rousset.

Stáhnout obrázek

Narodil se v roce 1912 v Roanne v kraji Loire a na Sorbonně vystudoval filosofii a literaturu, pak se živil jako novinář specializující se na problematiku francouzských kolonií. Až do roku 1933 mu byly bližší ideje socialismu, poté se přiklonil k trockismu. Za války působil v odboji, v roce 1943 byl zatčen a poslední dva válečné roky prožil v koncentračních táborech. O zkušenostech z nacistických lágrů napsal dvě vynikající a dodnes ceněné knihy – dokumentární publikaci L'Univers concentrationnaire a román Les Jours de notre mort (Dny naší smrti). Konfrontace jeho zkušeností se zprávami o Gulagu proto Rousseta přiměla ke zmíněné výzvě, kde mimo jiné stojí: „Posledních pět let se stále častěji objevují skličující svědectví o sovětských deportačních táborech. Válka, která světu odhalila nacistické lágry, definitivně prolomila i ticho dalekých teritorií Ruska.“

Rousset své vědomosti o Gulagu čerpal nejen z výpovědí ruských či ukrajinských vojáků, které za války zajali Němci a jimž se po osvobození podařilo dostat na Západ. Informace měl například i od Poláků, kteří byli po německo-sovětském paktu z roku 1939 a rozdělení Polska násilně zavlečeni do SSSR a posléze do Gulagu. Po napadení Sovětského svazu nacisty byli z lágrů propuštěni, aby mohli bojovat ve formující se polské armádě. I proto mohl francouzský spisovatel v roce 1949 přesně popsat nejen rozměry Gulagu, ale i jeho obdoby ve státech střední a východní Evropy tehdy už ovládaných komunistickými stranami. „Aktuální síť lágrů se nerozkládá jen za polárním kruhem a ve vzdálených sibiřských končinách, ale i okolo Leningradu, Moskvy, Kujbyševa nebo Baku. Konečně je třeba říct, že první signály o vzniku takové sítě přicházejí i z východní Evropy. Tyto lágry se tak prezentují jako přirozená součást každé komunistické společnosti.“

Stáhnout obrázek

Reakce francouzských komunistů na sebe nenechala dlouho čekat. Dne 17. listopadu 1949 vyšel v revue Les Lettres françaises článek s titulkem Pierre Daix, číslo 59807 z Mauthausenu, odpovídá Davidu Roussetovi. Tehdy přesvědčený stalinista Daix, který za účast v odboji rovněž skončil v německém koncentráku, ve svém textu sice připustil nepatrné množství sovětských nápravných táborů, ovšem určených jen pro kriminální živly, a to s cílem jejich převýchovy v duchu socialistických zásad. Roussetovy informace proto označil za vylhané: „Jde o věrolomné lži s cílem nařknout Sovětský svaz ze zneužití a vulgárního okopírování praktik, jež používali nacisté.“ Francouzský spisovatel odpověděl podobně jako hanobený Kravčenko a v únoru 1950 Daixe i revue zažaloval za nactiutrhání.

Oproti strategii použité v aféře sovětského přeběhlíka komunisté tentokrát nemohli udělat z respektovaného Rousseta neschopného alkoholika. Spoléhat se na svědky ze Sovětského svazu rovněž nebylo možné. Kampaň i obhajobu před tribunálem proto postavili na vylíčení Rousseta jako lháře ve službách buržoazie, padělatele a trockistu toužícího po válce. V jejich prospěch u soudu vystoupila komunistická poslankyně Marie-Claude Vaillant-Couturier, údajná specialistka na sovětské trestní právo, která samozřejmě podpořila Daixova slova o „převýchově nepatrného množství kriminálníků v duchu socialistických zásad.“

Stáhnout obrázek

Moskva, a také Praha, nakonec francouzské soudruhy přece jen nenechaly na holičkách. Pařížskému soudu i obhájcům přicházely z obou měst sáhodlouhé telegramy zpochybňující důvěryhodnost Roussetových svědků. Podle dobové zprávy v deníku Franc-Tireur dorazil z Moskvy rekordní telegram o délce 1 metr a 30 centimetrů. Pozadu nezůstala ani komunistická Praha, odkud za jediný den přišlo do Paříže na šedesát telegrafických zpráv obviňujících dění u soudu z šíření hitlerovské propagandy.

Ke štvanici a ideologické palbě na Rousseta se připojili i levicově orientovaní bývalí vězni z nacistických koncentráků nebo jeho přátelé z řad intelektuálů. Těsně před procesem například v časopise Les Temps Modernes uveřejnili kritický článek filosofové Jean-Paul Sartre a Maurice Merleau-Ponty, v němž se mimo jiné píše: „Myslíme si, že Rousset opustil svoji politickou linii a zahájil propagandu, s níž však nechceme mít nic společného i kvůli vzpomínce na naši někdejší spolupráci s ním, která však dnes definitivně skončila.“ Obdobně reagovali i trockisté. Mimo pravicové politiky a stejně politicky smýšlející bývalé vězně nacistů tak na mediální scéně vyjadřovaly spisovateli podporu pouze deníky Le Monde a Le Figaro.

Soud začal 25. listopadu 1950 před stejným pařížským tribunálem jako justiční pře Kravčenka. První část procesu se točila okolo Ústavy Sovětského svazu a sovětského Zákoníku kárné práce. Obhajoba komunistů na podporu své teze o svobodné sovětské společnosti například citovala některé ústavní články série 123-131 zaručující sovětským občanům svobodu projevu, shromažďování, tisku apod. Rousset odpověděl, že zapomněli zmínit článek 126, který sice garantuje vyjmenované svobody, ale s důležitým dodatkem – pod kontrolou a vedením komunistické strany. Podobně jeho obhajoba vyvrátila i tvrzení, že do převýchovného zařízení může poslat sovětského občana pouze legální soudní rozsudek. Odkaz na Zákoník kárné práce, kde se přiznává právo na deportaci do pracovního tábora na základě pouhého administrativního rozhodnutí, byl přesvědčivý.

Stáhnout obrázek

Ve druhé části procesu následovala děsivá svědectví vězňů Gulagu pocházejících z různých evropských států. Opět vypovídala Němka Margarete Buber-Neumannová, ale třeba i český advokát František Polák, který v Gulagu prožil sedm let. V osobním rozhovoru s autorem tohoto článku Pierre Daix v roce 2012 uvedl: „Na soud ale asi nejvíce zapůsobil Jules Margolin. (…) V roce 1939 byl na návštěvě u příbuzných v Lodži, kde ho zastihl útok na Polsko. Před postupujícími nacisty uprchl na východ, tam ho však zadržel NKVD a pět let strávil v Gulagu. Jeho svědectví bylo otřesné. Když pak můj advokát prohlásil, že sovětské nápravné zařízení nelze srovnávat s nacistickými vyhlazovacími tábory, kde zmizely miliony Židů, odpověděl, že Gulag má na svědomí minimálně půl milionu Židů.“ Pařížský soud vynesl rozsudek 12. ledna 1951 a komunisty uznal vinnými z nactiutrhání a šíření pomluv. Vedení časopisu Les Lettres françaises uložil pokutu 20 000 franků a zaplacení odškodného Roussetovi ve výši 100 000 franků, Pierre Daixovi pak pokutu 15 000 franků a publikování omluvy v novém čísle revue. 

Justiční spory s Kravčenkem i Roussetem tak francouzští komunisté za velké publicity prohrály. Před soudy odhalená fakta o skutečné podstatě sovětského režimu však nepřispěla k radikální proměně názorů větší části západní veřejnosti na Sovětský svaz. Kamínky z falešné mozaiky „nejspravedlivějšího společenského zřízení světa“ se ve Francii i na Západě začaly drolit až po Chruščovově kritickém projevu na XX. Sjezdu KSSS. Opravdovou erozi tohoto vysněného obrazu vyvolaly teprve sovětské tanky v ulicích Budapešti v roce 1956 a o dvanáct let později v Praze. Definitivní odklon od obdivovaného Sovětského svazu, vyjma fanatiků, oportunistů a zabedněnců, nakonec přineslo až publikování Solženicynova Souostroví Gulag v roce 1973. O rok později zanechal veřejné angažovanosti i David Rousset. Zemřel v roce 1997.

Článek podpořil Nadační fond nezávislé žurnalistiky.