Pavol Beláň

Napsal uživatel alzbeta.polakova07 dne Pá, 08/26/2022 - 14:25

Rozpínavost a chamtivost… Před půlstoletím v Liberci i dnes na Ukrajině

/ /
Pamětníci srpna 1968 v Liberci
Jan Šolc, Jan Kyncl a Petr Šída - trojice pamětníků srpna 1968 v Liberci
zdroj: Paměť národa, Severní Čechy / foto Anna Provazníková

Příjezd sovětských tanků do centra severočeského Liberce před 54 lety měl dramatický průběh a tragické následky. Letos si ho Liberečtí mohli připomenout i besedou s aktéry a svědky tehdejších událostí.

Smutné výročí tentokrát připadlo na podmračené nedělní dopoledne. Po pietním aktu u pomníku obětem okupace 1968 na náměstí Dr. E. Beneše v Liberci přišla na pozvání severočeské pobočky Paměti národa do nedalekého kina Varšava šestice pamětníků, aby se s publikem podělila o své prožitky a zkušenosti. A většinou to nebylo veselé povídání.

Beseda s pamětníky, Liberec, kino Varšava, 21. srpna 2022
Debatu s pamětníky připravila společně se statutárním městem Liberec regionální pobočka Paměť národa Severní Čechy, která od roku 2021 mapuje příběhy 20. století v Libereckém a Ústeckém kraji a také na Mladoboleslavsku. O dalších realizovaných či připravovaných kulturních projektech na severu Čech se můžete dozvědět na našem facebookovém profilu. Děkujeme za Vaši přízeň. 

Po úvodu, kdy promluvil liberecký primátor Jaroslav Zámečník a ředitelka severočeské Paměti národa Michaela Pavlátová, dostala šestice pamětníků od moderátora Antonína Ferdana poněkud záludnou první otázku – jak by se jmenovala pomyslná kniha shrnující jejich životní příběh. „Nešťastná vzpomínka,“ zaznělo z úst jediné ženy, Petry Erbanové. Jako dvacetiletou ji v centru Liberce 21. srpna 1968 postřelil sovětský okupant a následky úrazu cítí dodnes. Ještě vážnější zranění tehdy utrpěl Petr Šída. Plánoval tehdy svatbu, ale jeho milá bohužel nevydržela čekat dlouhé měsíce, až se Petr vyléčí, a podle slov pamětníka „nepočkala a našla si jiného“.

Petra Erbanová, Milan Štryncl, Václav Toužimský. Zdroj: Paměť národa Severní Čechy / foto Anna Provazníková
Petra Erbanová, Milan Štryncl, Václav Toužimský. Zdroj: Paměť národa Severní Čechy / foto Anna Provazníková

Horolezec Jan Kyncl zažil nejdramatičtější chvíle srpnové okupace v Praze, v Liberci pak s přáteli vylezl na věž tamní radnice, aby pod rudou hvězdou vyvěsili černý prapor. Milan Štryncl připomněl smrt kamaráda Jindřicha Kuliše z rukou okupantů. Jan Šolc připojil autentický zážitek ze střelby (naštěstí do vzduchu) na libereckém náměstí. Vzpomenul, že tento zážitek s ním sdílel i jeho pozdější šéf Václav Havel, který 21. srpen 1968 prožil v Liberci. Václav Toužimský zachytil tehdejší události objektivem svého fotoaparátu. „Po mně zůstanou fotky jako doklad doby,“ řekl v závěru debaty.

Jsme rádi, že čtete naše články!

Nechci o tom mluvit, jinak bych se rozčílila

„Ta rozpínavost a chamtivost Ruska připomíná dnešní dobu, nechci o tom mluvit, jinak bych se rozčílila,“ shrnula tak trochu za všechny Petra Erbanová pocity pamětníků z dnešních dnů, kdy na východ od našich hranic suverénní stát opět čelí barbarské agresi (na rozdíl od doby před padesáti lety se ale srdnatě brání). V tomto duchu do nedělní liberecké debaty organicky zapadl vstup ukrajinského operního pěvce Andrije Shkurhana, který už řadu let hostuje v libereckém Divadle F. X. Šaldy. 

Beseda s pamětníky, v popředí pod pódiem Andrij Shkurhan, za pamětníky stojí zástupci libereckého týmu Paměti národa. Zdroj: Paměť národa Severní Čechy
Beseda s pamětníky, v popředí pod pódiem Andrij Shkurhan, za pamětníky stojí zástupci libereckého týmu Paměti národa. Zdroj: Paměť národa Severní Čechy

Na svět přišel počátkem 60. let v tehdy sovětské západní Ukrajině a zavzpomínal, jak byli s rodinou zvyklí jezdit na léto k otcovým příbuzným. V srpnu roku 1968 se ale nikam nejelo. Až po letech se dozvěděl, že jeho strýc měl být odvelen k jednotce, která měla okupovat Československo. Prý to tehdy odmítl a rozhodl se ukrýt mezi pastevci na polonině v horách. „Někdo ho udal, přijeli si pro něj z KGB. Dostal deset let, odseděl pět let,“ líčil jeho vzdálený synovec Andrij Shkurhan. 

Thomas Thun

Napsal uživatel alzbeta.polakova07 dne Čt, 08/25/2022 - 13:51

„Seděla jsem doma po kolena ve vodě, smířená, že tu umřu.“ Vzpomínky na povodně

/ /
Povodeň v Žamberku roku 1946
Povodeň v Žamberku roku 1946
zdroj: archiv pamětnice Anny Marešové

Zničené domovy i plány do budoucna, ztráty na životech, ale i nadějeplné příběhy o záchraně a rodinné soudržnosti. Jak si pamětníci připomínají ničivé povodně?

Josef Bachura z Lahovic na okraji Prahy zažil ničivou povodeň hned dvakrát. Poprvé jako čtrnáctiletý kluk, když v březnu 1940 přišla prudká obleva, kry vytvořily v toku Vltavy přehradu a voda se rozlila od Chuchle k Modřanům, Radotínu a Zbraslavi. 

„Ve čtyři ráno mě vzbudil velký hukot připomínající hučení jezu. Když jsem spustil nohy s postele, ucítil jsem, že jsou ve vodě.“

Hukot způsoboval proud vody, který se na dvorku valil dvířky do sklepa. Voda v jejich domku nakonec sahala až ke stropu, rodina přišla o potravinové zásoby, utopily se jí slepice. Josef Bachura s úsměvem vzpomínal, jak potom v kalužích na loukách s kamarády sbíral vyplavené ryby a nosil je domů k večeři. 

Josef Bachura, foto Lukáš Žentel
Josef Bachura, foto Lukáš Žentel

Daleko závažnější následky pro jeho život měla povodeň roku 2002, která udeřila v jeho šestsedmdesáti letech. Nejenže zničila jejich dům v Lahovicích, ale jeho manželka utrpěla zranění s trvalými následky a rodina potom musela celá léta žít v přechodném ubytování. Přesto Josef Bachura roku 2013, kdy Paměť národa zachytila jeho vyprávění, neztrácel energii. Dvakrát denně navštěvoval svou ženu v léčebně dlouhodobě nemocných, aby ji mohl nakrmit, a říkal: „Pesimismus si šetřím na horší časy.“

Jsme rádi, že čtete naše články!

Rozorané meze otevíraly povodním cestu

Velká voda odnepaměti zasahovala lidem do životů, brala jim domovy a v horším případě i jejich blízké. Anna Marešová vzpomíná, jak její maminka, která o ni po rozchodu s otcem pečovala sama, přišla při povodni roku 1946 o krámek v Žamberku. „Zrovna jí navezli dva štanglíky s tvarohem, nějaké sýry, mlíko a smetanu. To vše se obrátilo do bahna,“ vzpomíná pamětnice. 

„Když voda natekla až pod postel, vynesla mě na půdu. Nechtěla jít pryč z baráku, říkala: Holka, snad to přežijeme.“ 

Místní lidé se obávali, že když praskne přehrada, bude voda sahat až k ateliéru fotografa Kohouta, což by znamenalo, že jejich dům by skončil pod vodou celý. K tomu nedošlo, ale dům i s obchodem byl neobyvatelný. Anna se tak musela s maminkou přestěhovat k tetě do Kolína, kde její matka pracovala jako hospodyně. 

Povodeň v Nové Pace roku 1936, zdroj: archiv Jaroslava Vágenknechta a novopacká kronika
Povodeň v Nové Pace roku 1936, zdroj: archiv Jaroslava Vágenknechta a novopacká kronika

Kolektivizace, která po roce 1948 začala měnit ráz krajiny, v mnoha vesnicích povodňovou situaci zhoršila. Karel Růžek je přesvědčen, že za velkou povodeň v Kamenné Lhotě mohlo právě rozorání mezí: „Voda letěla z polí. Ty meze dřív přece jen něco zadržely. Dnes trochu zaprší a hned máte povodně,“ konstatuje. 

Na druhou stranu některé lidské zásahy povodním zabraňovaly nebo alespoň zmírňovaly jejich následky. Zdeněk Bohuslav Hubáček, ekolog a inženýr z Výzkumného ústavu vodohospodářského, například v 80. letech navrhl odlehčovač deště. Šlo o komoru, která se používá k převedení přívalových dešťových vod do řeky. „Obstály i v nečekané zkoušce. Projektovaly se na takzvanou stoletou vodu, ale potkala je voda, která se vyskytne jednou za pět set let,“ upozorňuje pamětník. 

Na loďce do bezpečí

Helena Kociánová v roce 2014
Helena Kociánová v roce 2014

Velmi dramatický průběh měly povodně na Moravě v létě roku 1997, které si vyžádaly na pět desítek obětí na životech. Helena Kociánová je prožila v Mikulovicích, kde se rozvodnila řeka Bělá. Voda brzy obklopila celý její domek a naplnila sklep. Helena Kociánová však zalepila dveře lepicí páskou a odmítala odejít navzdory přesvědčování svých synů: 

„,Mami, budeme muset jít pryč, řekli mi ve tři hodiny ráno.“ 

Nakonec za pomoci synů prchala z domu na loďce a jeden z nich se jen na poslední chvíli zachránil před hroutící se hromadou tvárnic, kterou voda strhla. 

V ještě dramatičnější situaci se ocitla Erika Bednářová z Loučné nad Desnou. V domku, jehož zadní část povodeň strhla, zůstala sama. Seděla v kuchyni se svým psem po kolena ve vodě a poslouchala, jak do zdí narážejí obrovské balvany. 

„Už jsem se smířila s tím, že tady umřu.“ 

Podle svých slov byla rozhodnuta vyměnit svůj život za život pro svého bratra, který zemřel o měsíc dříve při operaci. „Takže celá ta hrůza mě tak nebolela jako bratrova smrt.“ Najednou uslyšela bouchání na dveře: přišel pro ni syn a převedl ji prudce tekoucí vodou do bezpečí. 

Rodný dům Valtraud Vejmolové během povodní v roce 1997
Rodný dům Valtraud Vejmolové během povodní v roce 1997

Povodeň na Desné zasáhla také rodinu Valtraud Vejmolové v nedaleké vesnici Terezín. Velká voda celou obec odřízla a Valtraud zůstala v chalupě sama s manželem, který kvůli těžké cukrovce stěží chodil. Navíc rozvodněná Desná zaplavila a znečistila studny, z nichž domácnosti v Terezíně čerpaly vodu. Dcera jí posléze přivezla od Červeného kříže osmadvacet velkých balíků balené vody pro celou obec a Valtraud Vejmolová je roznesla sousedům. Paradoxně se však kvůli tomu dostala do konfliktu se starostou nedalekého Sobotína, pod jehož radnici Terezín spadal. „Začali na mě řvát, jak jsem si mohla dovolit říct na Červeném kříži, že nemáme vodu.“ „Vždyť jste měli přistavenou cisternu u Peterky!“ křičel starosta, jemuž zjevně nejvíc vadilo, že humanitární dodávka vody poškodila jeho image. „Jenže to bylo daleko, vesnice byla odříznutá. Jak jsme se měli k Peterkovi dostat?“ namítá Valtraud Vejmolová. 

Libor Stržínek v roce 2012
Libor Stržínek v roce 2012

Tragický symbolem povodní roku 1997 se stala vesnice Troubky, kde zahynulo devět lidí. Jeden z nich zemřel i v ulici, kde žije pamětník Libor Stržínek. Šlo o jeho souseda, mladíka, na kterého spadl střešní trám. „Docela to se mnou zamávalo,“ konstatuje Libor Stržínek, přestože jeho rodina měla štěstí v neštěstí: jejich nedávno dokončený dům zůstal stát jako jediný z celé ulice. 

„Léta jsme na tom domě dřeli, manželka s kočárkem sháněla materiál. A najednou přišla velká voda a vzala všechno, co jsme vybudovali.“

„Ale alespoň jsme nemuseli začínat od začátku. Ostatní domy spadly, protože byly postavené z vepřovic. Jen chlívy zůstaly stát, ty už byly cihlové s betonovým základem. Naši čtvrť rozpustila voda. Když opadla, náš dům stál najednou na samotě.“

Povodně roku 1997 v Rapotíně
Povodně roku 1997 v Rapotíně

„Kirčo, jsi pod vodou!“

Dagmar Čondlová
Dagmar Čondlová

O pět let později přišla velká voda znovu - a rozsah povodní roku 2002 zaskočil snad každého. „Nevěřila jsem, že se něco takového může stát,“ říká Dagmar Čondlová ze Zbraslavi. „Už ve škole nám říkali, že velká voda k nám nemůže přijít, protože ji zachytí vltavská kaskáda.“ V pondělí 12. srpna ohlásil místní rozhlas, že obyvatelé Zbraslavi mají opustit své domovy jen s nejnutnějšími věcmi. Rodiče Dagmar Čondlové odmítli z domu odejít. Teprve na poslední chvíli je přesvědčili hasiči, aby nasedli do připravené lodi. 

Odklízení škod po povodních zabralo hodně času a energie. „Na podlaze bylo asi dvacet centimetrů bahna a hrozný smrad tady byl, nikomu to nepřeji zažít.“ Dagmar pak zůstala několik dní sama s nejmladší dcerou v domě, protože se šířily zvěsti, že lidé rabují opuštěné domy. Bydlely v patře, kam se voda nedostala. „Neměli jsme elektřinu. S dcerou jsme si večer zapálily svíčku a povídaly jsme si nebo hrály hry.“ 

Kiril Berovski
Kiril Berovski

Kiril Berovski přišel do Prahy v sedmdesátých letech z Bulharska jako student a po roce 1989 si založil firmu na dovoz vína. Povodeň mu ale zkřížila veškeré životní plány. Srpnové dny roku 2002 trávil na dovolené u rodičů v Bulharsku, když mu telefonovali známí: „Kirčo, jsi pod vodou!“ Do skladů v Holešovicích se dostal až po měsíci. Voda zničila dvě firemní auta a třicet sedm tisíc dosud nezaplacených lahví vína. 

„Přiznávám, že dvě palety jsme schovali a s našimi partnery jsme se strašně opili. Co nám zbývalo?!“

Protože firma nebyla pojištěna proti povodni, Kiril Berovski musel všechny dluhy splácet z brigád a zaměstnání, která si postupně nacházel. Výdělky na to ale nestačily a dostal se do insolvence. V padesáti letech musel znovu začínat od nuly. 

Kdy přichází smíření

Vzpomínky pamětníků na ničivé povodně se v něčem odlišují od těch, které Paměť národa zachycuje nejčastěji - tedy od vzpomínek na útlak nacistického či komunistického režimu. Přírodní katastrofa bere lidem majetky i zdraví, ale zdá se, že jim nebere naději - alespoň ne v té míře, jako tragédie způsobené lidmi. To potvrzuje i výpověď Šimona Pánka, který zobecňuje své zkušenosti z humanitárních misí: „Pozůstalí po obětech válek se po celá léta i desetiletí nesmíří s tím, co se stalo. Smrt způsobená lidmi je trýzní i po dlouhé době. Zatímco živelní katastrofy lidé vnímají jako zásah shůry, něco, co nás přesahuje. A smíření je v tomto případě rychlejší a přirozenější.“ 

„U nás není kontrarevoluce“ aneb K jedné výměně názorů na půdě OSN

/ /
Valné shromáždění OSN
Valné shromáždění OSN
zdroj: Patrick Gruban, CC BY-SA 2.0

24. srpna před 54 lety skončilo v New Yorku několikadenní zasedání Rady bezpečnosti OSN, na němž se projednávala otázka Československa. Obě strany „střílely“ protichůdnou interpretací dějin Československa a východního bloku.

Projevy i postoje týkající se samotné invaze včetně projevu československého ministra zahraničních věcí Jiřího Hájka jsou víceméně dobře známé, i po letech ale stojí za zaznamenání například zde používaná interpretace dějin Československa a východního bloku. 

USA: Československo je obětí tyranie 

Poté, co í zástupce velvyslance Československa v OSN (velvyslanec Milan Klusák byl v té době v Praze) Jan Mužík prezentoval 21. srpna 1968 oficiální stanovisko představitelů Československa a KSČ proti invazi, se ujal opět slova americký zástupce, diplomat George Ball. Československo označil za „… malý národ, který se snaží žít v míru a svobodě…“ a „.. nešťastnou zemi, jejíž jméno bylo kdysi zářným symbolem principu sebeurčení,“ jež byla „… opět brutálně napadena mocnějšími sousedy.“

Jsme rádi, že čtete naše články!

Podle Balla se Československo těšilo po generace náklonnosti Američanů i proto, že to byl právě americký prezident Woodrow Wilson, kdo „… podpořil snahy českého a slovenského národa o nezávislost.“ 

Československo se pak podle Balla stalo obětí dvojí tyranie – nacistické a sovětské. Ke svržení svobodné československé vlády roku 1948 podle Balla vedla „… z Moskvy systematicky vedená kampaň“ a československý národ byl podle něj přeměněn v to, co se „… v převráceném slovníku komunismu začalo nazývat lidovou demokracií.“

Jako diplomat také připomněl „zlověstný chlad náhlé smrti významného a všemi milovaného ministra zahraničí Jana Masaryka v roce 1948“ a dodal, že právě v roce 1968 během pražského jara se poprvé v Československu objevily důkazy o tom, že Masaryk byl „… brutálně zavražděn.“

Ball také připomněl podobnost mezi pražským jarem a Kremlem potlačeným maďarským povstáním v roce 1956. Sovětská intervence se pak po několik měsíců projednávala na půdě OSN a v září 1957 ji odsoudilo Valné shromáždění OSN. Maďarský lid se podle Balla snažil „… uvolnit okovy moskevské diktatury a najít novou svobodu,“ na což Moskva podle Balla reagovala otevřenou intervencí: „… několik prchavých dnů svobody Maďarska ukončila sovětská děla.“

Ball konstatoval, že chmurná paralela mezi Budapeští v roce 1956 a Prahou v roce 1968 je až příliš zřejmá.

„Jistě existoval důvod věřit, že se noví moskevští vůdci zbaví politického strachu a běsnění minulosti, přestanou slyšet hlas nepřítele v každém svobodném vyjádření názoru a přestanou vyžadovat otrocký konformismus jako cenu za přátelství. Všechny tyto naděje se však nyní zdají být zničeny invazí do Československa. Je zřejmé, že spojenci Sovětského svazu žijí podle tvrdého a jednoduchého kodexu: Podřídit se, nebo zahynout.“

Slavnostní pohřeb Imre Nagyho a dalších maďarských představitelů popravených 16. června 1958 se konal 31 let poté na Náměstí hrdinů za účasti 300 tisíc lidí.
Slavnostní pohřeb Imre Nagyho a dalších maďarských představitelů popravených 16. června 1958 se konal 31 let poté na Náměstí hrdinů za účasti 300 tisíc lidí.

Maďarsko: Nesnadné rozhodnutí o použití našich sil 

Ballovi nejprve odpověděl zástupce Maďarska József Tardos s tím, že maďarské události v roce 1956 byly do značné míry ovlivněny „… podvratnými silami Západu.“ Tardos hovořil trochu jiným jazykem než třeba sovětský zástupce Jakov Malik zvláště v pasážích týkajících se podobností mezi rokem 1956 a 1968. Přiznal, že s ohledem na vlastní zkušenost s „kontrarevolucí“ nás /tedy Maďary/ „… vývoj v Československu znepokojil“ a dodal, že „… rozhodnutí o použití našich sil nebylo příliš snadné.“ Podle Tardose se ale mělo brzy ukázat, že „… tato akce pomůže nejen československému lidu a pospolitosti socialistických zemí, ale i světovému míru.“ 

Zajímavé také je, že Tardos se ve své kritice zaměřil hlavně na Balla, a ne na Mužíka s tím, že tóny jejich prohlášení jsou „… zcela protichůdné,“ a v podstatě naznačil, že to jsou USA, kdo svým údajně „ukvapeným jednáním“ (tj. například svoláním Rady bezpečnosti) „stávající krizi“ prohlubují. 

SSSR: Zuřivý hněv imperialistických mocností

A pak s obsáhlou odpovědí přišel sovětský zástupce Jakov Malik, jenž začal tím, že odmítl otázku vůbec projednávat na půdě OSN, protože se jedná o „… čistě vnitřní záležitost samotné Československé socialistické republiky a o společnou věc jejích spojenců.“ 

Ballovo vystoupení nazval přívalem pomluv a insinuací, z nichž byl údajně cítitt „… páchnoucí dech studené války.“ Poválečný vývoj Československa interpretoval tak, že:

„… československý lid se rozhodl jednou provždy osvobodit od kapitalistického vykořisťování a vazeb na zahraniční monopoly, založit vlastní nezávislý lidový stát a věnovat své síly budování socialismu.“ 

V rámci socialistické výstavby pak podle Malika Československo v úzké bratrské spolupráci s ostatními socialistickými státy dosáhlo „… skvělých úspěchů, které jsou uznávány v celém světě.“ Za toto dvacetileté spojenectví byla v Československu „… vytvořena nová státnost, československému lidu byly poskytnuty všechny možnosti pro politické a hospodářské posílení jeho země, pro rozvoj jeho tvůrčí iniciativy.“ Tento vývoj měl ale podle Malika vzbudit „… zuřivý hněv imperialistických mocností“ a pokus „… vymanit Československo ze světové socialistické soustavy a vrátit ho do lůna tzv. západního světa.“ 

Nikita Sergejevič Chruščov na XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu v Moskvě, který se konal ve Velkém kremelském paláci v Moskvě konal od 14. do 26. února 1956. Foto: ČTK
Nikita Sergejevič Chruščov na XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu v Moskvě, který se konal ve Velkém kremelském paláci v Moskvě konal od 14. do 26. února 1956. Foto: ČTK

Příliš široký americký pohled?

Paradoxní – a pro celé pražské jaro typické – tak bylo, že se Mužík při své závěrečné reakci ocitl ve dvojím ohni, neboť musel reagovat nejen na Malika, ale i na Balla. V obou případech negativně.

Na Malika reagoval Mužík víceméně stručně s tím, že vše podstatné již bylo řečeno v jím reprodukovaných prohlášeních oficiálních orgánů československého státu. Nicméně dodal, že „… vláda ČSSR, KSČ i strany Národní fronty vždy usilovaly a i v budoucnu budou usilovat o obranu bezpečnosti socialistického tábora.“ 

Malika také upozornil, že každá socialistická země „… musí znát, lépe než ostatní socialistické země, konkrétní podmínky výstavby a rozvoje socialismu ve své zemi.“ 

Mužík si ještě rýpnul do SSSR, když děkoval za podporu zejména tzv. nezúčastněným zemím (či obecně všem pokrokovým zemím), že se „…jednou provždy vzdaly úmyslu řídit jiné národy, vnucovat jim svou vůli…“ a že se „… nechovají k jiným zemím jako k jakýmsi banánovým republikám a nevedou agresivní války proti chudým, ale svobodymilovným lidem na jiných kontinentech daleko od své země.“ 

Sovětské tanky před rozhlasem. Foto: Jiří Všetečka
Sovětské tanky před rozhlasem. Foto: Jiří Všetečka

Více prostoru Mužík věnoval Ballovi. Nabízí se tak otázka – byla to Ballova chyba, když americký postoj rozmělnil svým historickým exkurzem, a nabil tak sovětské straně, aby mohla rozředit hlavní bod programu (a Mužíka tím dostal do nepříjemné situace, protože se kromě odsouzení invaze jako zástupce stále ještě komunistické země prostě musel vyjádřit i k únoru 1948, Masarykovi a Maďarsku), anebo to bylo chybou Mužíkovou, že na Balla vůbec reagoval a že se nesoustředil jen na hlavní problém, a to invazi vojsk Varšavské smlouvy? 

Mužík totiž nejprve oponoval Ballovi a jeho pohledu na československé poválečné dějiny s tím, že

„… my, Češi a Slováci, se za Únor 1948 nestydíme a jsme na něj velmi hrdí.“

Když hned dodal, že „… Únor 1948 znamenal vítězství nad snahami reakce zvrátit trend vývoje v poválečném Československu,“ v podstatě tím i nepřímo podpořil stávající sovětskou tezi o tom, že invaze pomáhá socialistickému Československu proti útokům „vnitřní i vnější reakce a imperialismu.“ Mužík dále uvedl: „… nové vedení země a KSČ často zdůrazňuje, že se v žádném případě nebudeme vracet do doby před Únor 1948.“

Pak se také vymezil vůči tvrzení o smrti Jana Masaryka s tím, že „… vyšetřování, které nařídila československá vláda a které bylo ukončeno přibližně před měsícem, dospělo k závěru, že šlo o sebevraždu.“ 

„Kontrarevoluční“ fotbalová klička

Nastolení otázky Maďarska v roce 1956 bylo asi pochopitelné u Balla, jenž si nemohl dovolit vynechat příležitost, aby tuto bezprecedentní agresi nepřipomenul a nesrovnal se současným stavem, je ale otázka, proč na ni Mužík vůbec reagoval a „nepřenechal“ ji Ballovi s Malikem. 

Mužík totiž nejprve odmítl srovnávat vývoj v dnešním Československu s Maďarskem v roce 1956. Pak ale dodal, že tu jedna společná věc je, a totiž „… chyby, kterých se vedení země a strany dopustilo kvůli nedostatku zkušeností a neexistenci precedentu budování socialismu v takovém typu země.“ Tím narážel na oficiální hodnocení příčin maďarské kontrarevoluce, z nichž jedna měla tkvět v údajně „chybné politice“ maďarských stalinistů Matyáše Rákosiho a Ernőa Gerőa. 

Mužík, kterého jeden z přímých účastníků příprav československé pozice, tajemník velvyslanectví v USA a OSN Miloš Polreich, charakterizoval jako „… ekonoma, jenž by sám žádnou politickou tezi nedal dohromady,“ tím chtěl patrně říci, že u kořenů pražského jara i maďarské „kontrarevoluce“ stály i chyby zakladatelů lidově-demokratických režimů z éry raného stalinismu. 

Když se ale dával dohromady koncept Mužíkova projevu, Mužík sám podle Polreichových slov k této „maďarské pasáži“ dodal ještě svoji vlastní vzpomínku: „Předhazujete nám maďarské události v roce 1956 a prý že pokračujeme s kontrarevolucí, kdy se věšelo na lucerny. Já sám jsem byl v té době na fotbalovém zápase na stadionu Sparty, což je pražský dělnický klub.“

„Když během zápasu zahlásili do tlampačů, že v Maďarsku zasáhla vojska SSSR, stadion se spontánně roztleskal.“

V oficiálním anglickém zápisu ze schůze je sice trochu jiná pasáž, kde chybí určité detaily, jako ono „věšení na lucerny“, „sparťanský stadion“ či osobní Mužíkova přítomnost, ale vyznění je podobné: „To, co se stalo v Maďarsku, byla kontrarevoluce, kterou potlačila sovětská armáda. V té době jsem v Československu nebyl. Jako státní úředník jsem byl na zahraniční konferenci, ale moje rodina, která bydlela v Praze v těsné blízkosti jednoho z fotbalových stadionů, mi po návratu vyprávěla, co se stalo v neděli 4. listopadu, kdy plný stadion, který myslím nelze podezírat z nějaké politické indoktrinace, propukl v potlesk, když se dozvěděl o vítězství nad kontrarevolucí v Maďarsku.“

Srpen 1968 v Praze. Zdroj: Pavel Macháček
Srpen 1968 v Praze. Zdroj: Pavel Macháček

Ideozločiny a zahraniční vlivy

Z dnešního interpretačního pohledu se pozastavíme spíše nad ostrou charakteristikou maďarského boje za svobodu jako „krvavé kontrarevoluce“. To ale představitelé pražského jara nebo jejich zastánci nevnímali jako rozpor a podobně jako Mužík argumentovali a byli přesvědčeni, že pražské jaro je něco diametrálně odlišného. To ale z pohledu Moskvy bylo neméně závažným „ideozločinem“. 

Podle Polreicha v Mužíkově dodatku totiž po „fotbalové vsuvce“ následovala ještě jedna Mužíkova věta, která ale v oficiálním zápisu v tomto znění není, i když významově odpovídá Mužíkově úvodní pasáži, v níž odmítá srovnávat rok 1956 a 1968: 

„U nás o žádnou násilnou kontrarevoluci nešlo, šlo o celonárodní vůli k demokracii, která ale zůstane socialistická.“ 

Jak dodává Polreich, to „… naštvalo zejména Maďary.“ Logicky, protože v tehdejším ideologickém kontextu tím Mužík zpochybňoval oficiální tezi srpnové intervence, podle níž se západní imperialisté ve spolupráci s vnitřní reakcí se zbraněmi v rukou poprvé pokusili svrhnout socialistický řád v Maďarsku v roce 1956. Když se jim to nepovedlo, o totéž se pokusili „beze zbraní“ či „plíživě“ v roce 1968 v Československu. Navenek různé jevy ale byly podle Moskvy v jádru stejné, a proto bylo potřeba použít k jejich „řešení“ stejný prostředek – ozbrojenou intervenci. 

Toto odlišné vidění „zahraničních vlivů“ je patrné ještě v další pasáži, v níž v Mužíkovi zvítězil ekonom nad ideologem. Mužík rozvíjel vliv zahraničních faktorů na „deformace v Československu“. Tam, kde sovětská strana přímočaře obviňovala „americký imperialismus“, „zahraniční ideodiverzní centrály“ a „západoněmecký revanšismus“, Mužík poněkud komplikovaně dovozoval, že mezi zahraniční vlivy patřila „… studená válka,“ kterou síly imperialismu záměrně „zesilovaly“ s tím, aby „… v soutěži ve zbrojení snížily hospodářskou sílu socialistických zemí.“ To pak podle Mužíka vedlo k „… určitým autarkním tendencím v ekonomice Československa, které přispěly k deformacím naší ekonomiky.“ 

Post scriptum aneb „Dokument bez komentáře”:

Dopis úřadujícího stálého představitele Československé socialistické republiky adresovaný předsedovi Rady bezpečnosti ze dne 27. srpna 1968:

„Na pořad jednání Rady bezpečnosti byl zařazen bod týkající se dopisu zástupců Kanady, Dánska, Francie, Paraguaye, Spojeného království a Spojených států amerických předsedovi Rady bezpečnosti ze dne 21. srpna 1968 (S/8765). Rád bych upozornil na skutečnost, že Československá socialistická republika o zařazení tohoto bodu na pořad jednání Rady bezpečnosti nepožádala. Vzhledem k dohodě, které bylo o podstatě problému dosaženo během sovětsko-československých rozhovorů, které se konaly v Moskvě od 23. srpna do 26. srpna 1968, Vás žádám, abyste zařídil stažení tohoto bodu z pořadu jednání Rady bezpečnosti. Podepsán: Jan Mužík, úřadující stálý představitel Československé socialistické republiky při Organizaci spojených národů.”

Použité zdroje: 

Meeting: 21 August 1968, New York, Letter dated 21 August 1968 from the representatives of Canada, Denmark, France, Paraguay, the United Kingdom of Great Britain and Northern Ireland and the United States of America addressed to the President of the Security Council (S/8758), 12 S/PV. 1441.

Tomáš Koloc, Dr. Polreich, v roce 1968 první tajemník naší mise při OSN: Na zasedání RB OSN o srpnové okupaci nás, obhájce pražského jara, překřikovali i lidé z tamní ukrajinské a běloruské mise. Média nás překřikují dodnes 

Miroslav Polreich, 21. srpen 1968 v OSN a jeho mezinárodně politický význam, ČRo Plus - Názory a argumenty, 22. srpen 2008, 

Request to Cease U.N. Security Council Consideration of Situation in Czechoslovakia. (1968). International Legal Materials, 7(6), 1312-1312. doi:10.1017/S002078290005782X, 

Půl roku boje s Leviatanem

/ /
30. května 2022.  Z našeho skladu až k ukrajinskému prezidentovi! Prezident Zelenskyj si při návštěvě obránců v Charkově oblékl neprůstřelnou vestu, kterou jsme spolu s dalšími 12 tisíci vest zkompletovali a dopravili na ukrajinskou frontu díky sbírce na pomoc Ukrajině.  Zdroj: Post Bellum
30. května 2022. Z našeho skladu až k ukrajinskému prezidentovi! Prezident Zelenskyj si při návštěvě obránců v Charkově oblékl neprůstřelnou vestu, kterou jsme spolu s dalšími 12 tisíci vest zkompletovali a dopravili na ukrajinskou frontu díky sbírce na pomoc Ukrajině. Zdroj: Post Bellum

Ruská válka na Ukrajině začala před bezmála půl rokem. Často nám píšete, zda v pomoci pokračujeme, co všechno jsme pořídili za peníze, které jsme ve sbírce pro Ukrajinu vybrali. A zda svoje poslání pomáhat této statečné zemi bereme stejně vážně jako na začátku.

Odpověď je jednoznačná: 

Ukrajině pomáháme a budeme v tom s vaší pomocí pokračovat, jen formy pomoci se trochu proměňují. 

Je na co navazovat. Od prvních dnů ruského vpádu na Ukrajinu jsme otevřeli finanční sbírku, ve které se dodnes shromáždilo úctyhodných více než 338 milionů korun. Za tyto peníze jsme nakoupili, zkompletovali a do Ukrajiny dovezli tisíce neprůstřelných vest, k tomu drony s nočním viděním, tuny léků a lékařských pomůcek. Průběžně jsme vás o tom informovali nejen v Magazínu, ale samozřejmě i na sociálních sítích a dalšími cestami.  

Vy, naši dárci, jste tím zachránili možná tisíce životů. Fotografie ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského z úvodu tohoto článku, který si v Charkově oblékl neprůstřelnou vestu zkompletovanou v našem pražském skladu, to není nějaký náš samolibý „mediální zářez“. Považujeme to za potvrzení, že vaše i naše pomoc má smysl. A je potřeba si to s hrdostí připomínat stále, protože možná nejsme ani na konci začátku, natož na začátku konce této války, která bez nadsázky rozmetala dosavadní světový řád, jakkoliv nedokonalý.

Naše sbírka  stále pokračuje, aktuálně na Ukrajinu odesíláme především přilby a armádní stany.

ukrajina.pametnaroda.cz

Nejde jen o bojiště, ale i o zázemí, jehož jsme dnes součástí. Díky pestrosti aktivit Post Bellum jsme dokázali rychle pomáhat v řadě dalších oblastí. Například oddělení vzdělávání v dubnu otevřelo adaptační centrum pro ukrajinské studenty v České republice.

Jsme v nejužším možném kontaktu s našimi ukrajinskými přáteli a spolupracovníky ze lvovské pobočky Post Bellum. Tři naše ukrajinské kolegyně jsme nedávno uvítali v Praze, abychom je maximálně podpořili v přípravě na misi, která je čeká: dokumentovat ruskou agresi.

Naše pomoc šla do obleženého Mariupolu, který se bezpochyby stane stejným symbolem odporu a hrdinství jako Leningrad s tím rozdílem, že Rusko je tentokrát na straně onoho „nacismu“, kterého chce zbavovat ty druhé.

Bude to ještě dlouhé

K tématu jsme pořádali a nadále budeme pořádat debaty, vracet se k němu budeme i v našem podcastu. Je to nutnost. Tato válka bude způsobovat ještě dlouho neklidné spaní jak těm, kteří si z celého srdce přejí porážku agresora, tak těm, kteří neustále přemýšlejí, jak se po zádech tohoto pokusu o nový ruský světový pořádek vyšplhat k moci a zavést demokracii na scestí.

Připravme se na jedno: ti druzí už systematicky pracují na tom, abychom byli ochotni vyměnit svobodu za pár stupňů Celsia v obýváku, abychom ve slabé chvilce prokleli tuto válku při pohledu na protáčející se počítadlo na benzince a chtěli její konec za každou cenu. Budou se spoléhat, že nebudeme schopni vydržet nejistotu, nepohodlí a možná i dočasnou chudobu déle než pár měsíců, budou podkopávat demokratické vlády všude na světě v jejich úsilí zbavit se v poslední možné chvíli ruského energetického vydírání a přitom nedopustit hospodářský a sociální kolaps demokracie. 

Budou se zkázonosným buranstvím hokynářsky vytrubovat, že na „naše lidi“ se kašle, zatímco „tamtěm“ se bůhvíproč tak dlouho pomáhá.

Tyto tance extremistů a populistů nemají jiný cíl než vyměnit demokracii za něco snáze ovladatelného, za prostředí, ve kterém se jim bude lépe prosperovat. Jinými slovy – jde o zachování fasády demokracie, ve skutečnosti jde o to vykostit ji, zbavit krevního oběhu a imunitního systému, udělat z ní dobře nasvícenou vycpaninu. Volby i loutková opozice zůstanou v takové situaci většinou zachovány, tak o co kráčí?

Poučení z poslední války

Tato hrozba se netýká jen nás – různé variace mistrně vyvedeného politického marketingu v té známé hře na „naše lidi“ můžeme najít leckde v Evropě nebo třeba v USA.

Všechny snahy situaci zamlžit a relativizovat mohou vzbuzovat bláhovou naději, že bychom mohli mít klid, jen kdybychom byli trochu povolnější. 

Nemohli. Ruský medvěd je naobědvaný vždycky jenom na chvíli, pak se zvedne a jde dál. Příčina je i ve výsledku druhé světové války, na jejímž konci po boku západních demokracií zvítězila velmoc, která sice značnou část Evropy zbavila jednoho zločinného systému, aby ovšem sama svůj vlastní a velmi podobný pomáhala ve své okupované části Evropy posílit a budovat. Následky cítíme dodnes – velebení Stalina v Putinově Rusku není náhoda, ale zákonitost. Proti režimu s takovýmito „hodnotami“ se prostě bojovat musí, kdo to nepochopil, tomu zřejmě není pomoci, ať už se jmenuje Roger Waters či Anna Hogenová.

Přitom je třeba přiznat si jedno – jsme vyčerpaní: covidem, finančními krizemi, technologickým vývojem, globalizací, environmentální krizí. A navzdory tomu, že si hlavně chudnoucí střední třída na Západě v posledních patnácti letech nežila kdovíjak luxusně, právě ona bude muset zatnout zuby a ruského Leviatana přeprat svou vytrvalostí a odvahou, protože právě ona by na pád demokracie doplatila nejvíc. 

Ptáme se na Ukrajinu, ptáme se na nás

Právě v okamžicích, kdy historie během několika měsíců poskočí o celá léta a věci dřív nemyslitelné se stávají realitou, je úlohou novinářů a dokumentaristů ptát se o to víc a zaznamenávat ohlasy současné situace pro budoucí časy.

Jedno z hesel Post Bella je „Lidé, co se ptají“. A ptáme se samozřejmě na Ukrajinu. Mnoha našim respondentům-pamětníkům se často přesně a výstižně nasvítila minulost i současnost naší země i jejich vlastní postoj k tomu, co se stalo a co se nejspíš bude dít. Ptáme se na to, jak se vlivem války měníme.

Emeritní předsedkyně Akademie Věd Helena Illnerová se například ptá, jak se mohlo Evropě stát, že si za sedmdesát poválečných let nevšimla, že Sovětský svaz a poté Rusko se vlastně nikdy nesmířilo s tím, že jiné národy mají právo žít tak, jak si samy vyberou.

Helena Illnerová: Jak je možné, že tahle válka vypukla?

Nebo filozof Zdeněk Pinc, který srovnává náš rok 1968 a ukrajinský rok 2022, podobnosti a rozdíly těch dvou let. Vzdali jsme to v roce 1968 příliš snadno?

Zdeněk Pinc: Vzdali jsme to v roce 1968 příliš snadno?

Hudební publicista Jiří Černý jako velký znalec a obdivovatel ruské kultury a zejména hudby vidí současný vývoj jako své „největší zklamání v mém vztahu ke světovým dějinám“.

Jiří Černý: Největší zklamání ze světových dějin...

Jak posílit změnu v Rusku?

K ruské kultuře má dnes leckdo ambivalentní vztah, a doufejme, že nikdy nezavrhneme Šostakoviče kvůli Putinovi, byla by to fatální chyba. Ale asi je nutné dodat, že ve světle loajálních prohlášení mnoha Putinových podporovatelů doma i v cizině představují jakousi pozitivní injekci prohlášení ruských emigrantů, těch, kteří už v tom režimu nesnesli žít jako například dramatika Michaila Durněnka nebo legendy gruzínské kinematografie Otara Ioselianiho.

Jejich prohlášení k ruské situaci mohou někomu připadat drsná nebo radikální, ale je dobré nad nimi přemýšlet. Ale je samozřejmě otázkou, zda může někdy zachránit Rusko diaspora těch, kteří museli svou rodnou zemi opustit, aby si zachovali tvář a existenci.

Zdá se, že jediným smysluplným cílem je – jakkoli to někomu může znít omšele – drobná a každodenní drobná masarykovská práce na kvalitě naší demokracie i života v ní a na dlouhodobé podpoře ruského exilu všemi možnými prostředky samozřejmě včetně mediálních. Proč by například v Praze nemohla mít svou pobočku ruská, dnes už exilová televize Dožď? Je to snad jediná šance pro nás i pro Rusko, pokud ta země bude schopna zbavit se Putina a putinovského způsobu myšlení a začít znovu a jinak. A je to samozřejmě naprostá sázka na nejistotu, ale žádná lepší naděje není na skladě. Přičemž platí, že dokud se jména Mariupol a Buča v Rusku nestanou symbolem hanby a výzvou k padnutí na kolena, stejně jako to za svůj národ kdysi ve Varšavě udělal kancléř Willy Brandt, tak do té doby nemůžeme čekat ruskou sebereflexi, a tudíž ani konec ohrožení ze strany Ruska.   

Nemáme na vybranou  

„Post Bellum“ znamená „Po válce“. Je třeba věřit, že se toho okamžiku dočkáme, ale ne tak, že s Putinem uhrajeme plichtu, po které se otřepe a za deset či dvacet let on či jeho nástupce bude posílat rakety na Bratislavu, Prahu nebo Berlín. Pro Ukrajinu přijatelný výsledek války není a nebude snadný, rychlý ani levný. Ale pokud nechceme zaplatit naší svobodou, nesmíme přestat Ukrajinu podporovat, jak jen můžeme. 

Letošní výročí okupace Československa prožíváme o to intenzivněji, že se odehrává ve stínu toho, co dělá následník Sovětského svazu dnes.

Sledujme také dobře naši politiku a zvolme si slušnou hlavu státu, profesionální a demokraticky smýšlející, s patřičnou autoritou. Máme v tomto směru co napravovat. Je dobré udržet v paměti, že námi přímo a podvakráte zvolený prezident ještě před pár lety veřejně žertoval na téma střílení novinářů, a to i s Putinem. Kdyby mohl, střílel by dnes Zemanův idol do nás.

Subscribe to