Horst Martin

Napsal uživatel Anonym (neověřeno) dne Po, 04/05/2021 - 19:38

Málo známá oběť Evžena Plocka. Upálil se o Velikonocích 1969

/ /
Evžen Plocek čtyři roky před svou smrtí. Upálil se 4. dubna 1969 v Jihlavě na náměstí. Foto: Aleš Plocek
Evžen Plocek čtyři roky před svou smrtí. Upálil se 4. dubna 1969 v Jihlavě na náměstí.
zdroj: Aleš Plocek

Jeho protest proti nastupující normalizaci se nezapsal do povědomí veřejnosti jako sebeupálení studentů Jana Palacha a Jana Zajíce. Jihlavou ale před 52 lety otřásl. Na jeho pohřeb dorazily tisíce místních, jak ukazují unikátní záběry z pohřbu, které natočil a dvacet let schovával před StB Roman Fürst.

Jihlava, Velký pátek 4. dubna 1969. Po šesté hodině večerní si v ulici Palackého nalévá Evžen Plocek hořlavinu za krk na záda a na hruď. V montgomeráku pak běží přes náměstí kolem kolotočů k pouťové střelnici. Ze šosu kabátu mu kape ředidlo, lidé se za ním s podivem otáčejí, táhne se za ním pronikavý pach. 

Parte Evžena Plocka. Zdroj: Rostislav Šíma
Parte Evžena Plocka. Zdroj: Rostislav Šíma

Na pult střelnice pokládá složený papír se vzkazy: „Pravda je revoluční – napsal Antonio Gramsci“ a „Jsem pro lidskou tvář – nesnáším necit – Evžen.“ Odstoupí a o několik metrů vedle škrtá sirkou. Okamžitě vzplane obrovským plamenem a podle očitých svědků křičí: „Dvacet let jsem byl komunistou… Za Palacha!“ O pět dnů později, 9. dubna 1969, vážně popálený Evžen Plocek umírá v jihlavské nemocnici.

Sebeobětování Jana Palacha v polovině ledna 1969 bezprostředně ovlivnilo Jana Zajíce, který se upálil 25. února. Oba dva byli ze studentského prostředí a podobného věku a oba se upálili na protest proti potlačování lidských práv a svobod, oba požadovali zrušení normalizační cenzury. Zároveň chtěli svými činy dát najevo nesouhlas s pasivním přístupem československé společnosti, která začínala projevovat známky únavy a nečinnosti po okupaci sovětskou armádou.

Třetí pochodní burcující veřejnost z letargie se stal téměř čtyřicetiletý Evžen Plocek, otec jednoho syna, člen celozávodního výboru KSČ v jihlavském Motorpalu a stoupenec reformního křídla komunistické strany, do které vstoupil v roce 1955.

Přece jen byl „velký zvíře” v Motorpalu

Evžen Plocek byl zaměstnán jako vedoucí obchodně technického oddělení strojírenského podniku Motorpal v Jihlavě. V konstruktérském oddělení Motorpalu pracovala i jeho manželka Zdena, za kterou často docházel. Jejím kolegou byl Roman Fürst, který tak měl možnost Evžena Plocka blíže poznat:

„Několikrát jsem s ním mluvil, a to i o politice. I když byl komunista, které já jsem neměl nikdy rád, tak s ním se dalo velice rozumně mluvit, byl mi sympatický. Věděl jsem, že byl předsedou partaje, ale měl takové rozumné názory, že se s ním dalo mluvit o všem. Nebránil se ani kritice.”

Evžen Plocek (vlevo) s kolegy z Motorpalu kolem roku 1955. Zdroj: Aleš Plocek
Evžen Plocek (vlevo) s kolegy z Motorpalu kolem roku 1955. Zdroj: Aleš Plocek

V říjnu 1968 do Motorpalu nastoupil tehdy devatenáctiletý Josef Dostál, který se s Evženem Plockem osobně seznámil už dříve, když přišel k Plockovým jako budoucí ženich Evženovy neteře Karly Mizlerové. Dodnes si přesně pamatuje jejich první setkání:

POMOZTE NÁM UCHOVAT PAMĚŤ NÁRODA PRO BUDOUCÍ GENERACE! Vstupte do Klubu přátel Paměti národa nebo podpořte Paměť národa i drobnou částkou na na podporte.pametnaroda.cz. Děkujeme!

„Překvapilo mě jeho vstřícné chování. Samozřejmě už jsem byl připraven na to, že je vysoce postaveným úředníkem v jihlavském Motorpalu. Měl jsem trému, to se přiznám, ale měl v sobě takové fluidum, že obavy ze mě spadly. Hned mě přijal, což mě překvapilo, protože jsem čekal opatrnické oťukávání, a to se tehdy nestalo. Nabídl mi tykání, ale mně to bylo hloupé.“ 

Po invazi vojsk Varšavské smlouvy se Josef Dostál od rodiny dozvěděl, že Evžen jede na mimořádný sjezd KSČ, který se konal v pražských Vysočanech 22. srpna 1968. „Po sjezdu si Zdena i tchán stěžovali, že byl trochu podivný. Nebyl tak vstřícný, usmívající se a vše zlehčující, jak ho všichni znali. Byl přesvědčeným komunistou a bral to velmi vážně. Doma a s námi se ale o politice nikdy nebavil. Nikdy. Po sjezdu jen řekl, že vymetou celé vedení včetně Dubčeka a že je to podraz. Evžen, řekl bych, nadřazoval politiku nad rodinu, což zřejmě nakonec i psychicky neunesl.“

Zásadní zlom

Během zimních měsíců 1968/69 se Evžen Plocek jako zastánce reformního procesu a stoupenec Pražského jara jen těžce vyrovnával s politikou, kterou v režii Kremlu začali v Československu prosazovat konzervativní funkcionáři KSČ. Své výhrady proti tomuto vývoji vyslovil 5. března 1969 v příspěvku na plenárním zasedání OV KSČ:

„Ideologické působení bylo jako pěstování v uzavřeném skleníku, a když nám lednový vítr odnesl střechu, tak nám málem plod naší práce zmrzl. Jak málo bylo jedinců, kteří dokázali veřejně vystoupit! Jestli se zase mocensky zajistíme, tak se znovu odcizíme a ztratíme důvěru definitivně. Síla komunistických myšlenek nepotřebuje pendreku.”

Evžen Plocek (vlevo) na schůzi KSČ v Motorpalu. Zdroj: Aleš Plocek
Evžen Plocek (vlevo) na schůzi KSČ v Motorpalu. Zdroj: Aleš Plocek

Velkým zklamáním pak pro něj byly události na konci března 1969: požadavek Moskvy vystřídat vedení KSČ, které by důrazně potlačilo protisovětské nálady ve společnosti, jež se naplno projevily po vítězství československých hokejistů nad Sověty na mistrovství světa, a také zákaz časopisu Politika – právě z něj pocházel citát „Pravda je revoluční – Antonio Gramsci“. Naději v režim s lidskou tváří tak u Evžena Plocka vystřídal pocit rezignace a zklamání.

Nechtěl být za opilce

Jak dokazují písemné materiály, v den svého činu Evžen Plocek ještě zamířil do vinárny Alfa a tam v osamocení proseděl poslední hodiny svého života. Po jeho sebezapálení následoval převoz do jihlavské nemocnice, kde bylo konstatováno popálení na pětasedmdesáti procentech povrchu těla II. a III. stupně. Některé archivní materiály hovoří o tom, že Evžen Plocek měl mít v krvi 2,96 promile alkoholu. V přijímacím protokolu lékař uvedl, že „pacient se při přijetí orientoval a odpovídal na dotazy. Jeho dech lehce páchl po alkoholu.“ Téhož dne, tři hodiny po přijetí na nemocniční lůžko, byl podroben výslechu, kdy o svém činu hovořil dle náčelníka Veřejné bezpečnosti Mojmíra Doubka „s naprostou rozvahou“.

Josef Dostál v době, kdy poznal Evžena Plocka. Zdroj: Paměť národa
Josef Dostál v době, kdy poznal Evžena Plocka. Zdroj: Paměť národa

Plocek pak ve své výpovědi vyšetřovatele žádal, aby v souvislosti s jeho činem neuváděl, že jej provedl z opilosti. Uváděná hodnota alkoholu se ve zprávách StB navíc objevila až několik měsíců po Plockově smrti. SNB Obvodního oddělení VB Jihlava ve svém usnesení ve věci sebeupálení Evžena Plocka ze dne 14. dubna 1969 sama potvrdila: „Vyšetřování případu ukázalo politickou motivaci sebevražedného úmyslu bez cizího zavinění, který vyvěrá ze samostatného rozhodnutí jako nesouhlas s opatřením vlády ke konsolidaci vnitropolitické situace.”

Zprávu o tragické události se Josef Dostál dozvěděl následující den. „Byli jsme šokováni. Měli jsme informace, že ho údajně hlídali a nechtěli k němu nikoho kromě manželky pustit. Ta stále plakala a bylo to dosti náročné. Celá rodina jsme na sebe koukali a nechápali, proč to udělal. V té době nepadla otázka, proč to udělal, ale když jsme později zpětně přemýšleli, tak jeho manželka Zdena si vzpomněla, že v době, kdy se Jan Palach upálil, byl Evžen údajně v Praze na služební cestě. Možná to může být jen náhoda, ale je to zajímavý poznatek,” vzpomíná na reakci své rodiny Josef Dostál a pokračuje ve vyprávění o tom, co se onoho dubnového dne v posledních hodinách před Plockovým sebeupálením odehrávalo.

„Můj tchán toho dne Evžena potkal. Říkal, že Evžena nepoznával. Pozdravili se na ulici a oproti tomu, jak býval od Evžena zvyklý slýchat zvídavé otázky kam jde a co dělá, tak tentokrát šel jak omámený. Jen pozdravil a šel pryč. Nezastavoval se.“

Pořád mám v hlavě, že Jirka nebrečel

Jihlavský národní podnik Motorpal uspořádal 12. dubna 1969 veřejné rozloučení s Evženem Plockem, které po stránce politické nebylo nijak vítáno. Předsednictvo OV KSČ si situaci uvědomovalo a odvolávalo se na složitost mezinárodní politické situace a snažilo se citlivou ránu nejitřit. Neprohlubovat napjatou situaci a nevyvolávat krizi, jež by mohla být pro KSČ hrozbou. Tryzna se odehrávala před závodem na tribuně přistavené pro rakev a pozůstalé. Poté několikatisícový smuteční průvod v čele s pohřebním vozem odvážejícím ostatky Evžena Plocka, obklopeným příslušníky závodní jednotky Lidové milice, zamířil k bráně Ústředního hřbitova v Jihlavě.

Roman Fürst s kamerou. Zdroj: Rostislav Šíma
Roman Fürst s kamerou. Zdroj: Rostislav Šíma

Záznam celého dění zachytil čtyřiadvacetiletý amatérský kameraman Roman Fürst: „Kolem rakve jako čestná stráž stáli milicionáři. Celá fabrika byla na pohřbu. Šlo se z Motorpalu a celá Jihlava stála na chodnících. Dostal hold. Lidé nesli české vlajky a hlásili se, že klidně půjdou v průvodu. Každý se do toho hrnul. Byl to největší pohřeb v Jihlavě, který jsem kdy zažil.”

Na filmovém snímku jsou krom komunistických pohlavárů k vidění také tváře truchlící rodiny i nepřítomný výraz Evženova čtrnáctiletého syna Jirky. Pohřbu se účastnil i rodinný příbuzný Josef Dostál. „Vpředu stál Evženův bratr se svojí rodinou a samozřejmě Evženova manželka Zdena se synem Jirkou, kterému bylo čtrnáct roků. Zajímavé bylo, a to mám pořád v hlavě, že Jirka nebrečel. Byl zatnutý a nebrečel. Bral to jako těžkou ztrátu."

Dvacet let utajovaný snímek třetí pochodně

Pořízené záběry poté Roman Fürst spolu s Karlem Tomkem použili do čtyřminutového filmového snímku s názvem „Jsem pro lidskou tvář“. Krátkometrážní film ještě v dubnu vyhrál okresní kolo soutěže amatérských snímků a postoupil do krajského kola v Uherském Hradišti, kde znovu obhájil prvenství a postoupil do celostátní soutěže. „Režim se tak naprudko otočil, že celostátní soutěž v Praze se už nekonala, soudruzi ji zrušili. My se přesto sešli v Praze v nějakém sále, kam každý přinesl své filmy, a tam jsme si to pro sebe promítali,“ líčí Roman Fürst.

Zdokumentovaný pohřeb Evžena Plocka se komunistickým představitelům nezamlouval. Nechtěli riskovat své stranické funkce, pokud by se kompromitující materiál dostal k veřejnosti, a proto se představitelé KSČ snažili tragédii zamést pod koberec. O Plockově činu bylo prakticky zakázáno mluvit. 

Objevilo se několik zpráv, ale vlivem informačního embarga nestihla zpráva o události proniknout do celostátního oběhu a jeho oběť byla prakticky zamlčena. O tragédii informovala Ludmila Klukanová v dopise zaslaném na adresu časopisu „Sešity pro mladou literaturu“, ovšem netušila, že už v té době se projednával zákaz vydávání „Sešitů“ a její stručná zpráva nebyla uveřejněna. Až o dvacet let později (duben 1989) o zamlčené oběti promluvila v listech Alternativa, známém v disentu, Eva Kantůrková.

Jeden z nich začal vyřvávat, že to ze mě vytluče

Roman Fürst tušil, že po záběrech natočených na pohřbu bude Státní bezpečnost pátrat, a nemýlil se. „Přišli do naší klubovny v domě kultury v Jihlavě. Něco takového jsem už dříve tušil a film jsem dal ke svému známému, který mi ho uschoval. V klubovně jsme měli skříň uzamčenou na petlici, kde jsme měli natočené materiály. Tenkrát mě nenapadlo nic jiného, než petlici vylomit a tvrdit, že mi film někdo ukradl.“

Diplom za dokumentární filmu Jsem pro lidskou tvář. Zdroj: Rostislav Šíma
Diplom za dokumentární filmu Jsem pro lidskou tvář. Zdroj: Rostislav Šíma

„Druhý den si pro mě přijeli do práce a jelo se ke mně domů na domovní prohlídku,“ vzpomínal Roman Fürst. „Zabavili mi veškerý fotografie a natočený materiál ze srpna 1968 v Jihlavě. Film u mě nenašli a odvezli mě k výslechu. Deset hodin do mě hučeli asi čtyři chlapi. Jeden přes druhého, na přeskáčku. Můj kamarád Karel Tomek byl vedle v druhé místnosti. Byli jsme tam od rána do večera a ke konci už jsem byl unavený. Jeden z nich začal vyřvávat, že to ze mě vytluče. Tak jsem jim řekl, že chci svého právníka a neřeknu jim už ani slovo. Pak mě pustili.“

Nařízení tajemníka ONV, aby všechny materiály byly zničeny, se tak nepodařilo splnit, a snímek přetrval do dnešních dnů. „Nepamatuji si, že by se pak o činu Evžena Plocka někde psalo. Každý se bál, ani já jsem neměl pomyšlení, že bych snímky zveřejnil. Byl jsem vyděšený z toho, jak mi vyhrožovali. Natočený film jsem zveřejnil až po pádu režimu. Takže byl takřka dvacet let v tajnosti,“ vysvětluje Roman Fürst, který po hrůzném výslechu už nikdy více nenatáčel.

Filmový snímek byl v původní podobě bez zvuku, až později byla přidána Beethovenova Devátá symfonie a doprovodný hlas Pavla Wuršera, herce Horáckého divadla. Četl zápisky Evžena Plocka, které si Plocek napsal po svém návratu z vysočanského Mimořádného sjezdu KSČ v srpnu 1968:

„Nevytrhneš a nespálíš ten list z našeho kalendáře. Je implantován do našich srdcí. Nevytrhneš a nezničíš naše srdce. Nitra se otevřela a srdce se spojila s tou naší českou zemí. Nasávají prolitou krev. V náruči země je nám dobře i před hlavněmi tanků. Trochu se nám točí hlava, tlak ve spáncích a i nebe si chvilkami zapláče. Modravý obzor se vlní… Nesmí to být pravda. Poznáš to z každého upoceného stisku ruky.“

Rozbité zrcadlo rodiny Plockových

Poslední čin Evžena Plocka pochopitelně významně ovlivnil životy jeho blízkých – manželky, syna, Evženova bratra Františka a dalších členů rodiny. „Její obraz se dubnovým činem roztříštil na tisíce střípků,“ popsal situaci obrazně Josef Dostál. Syn Jiří se od rodiny odcizil, příliš se neúčastnil rodinných a příbuzenských setkání a otcův čin vnímal prý jako vnitřní zradu.

Manželka Zdena a syn Jiří na pohřbu Evžena Plocka. Foto: Roman Fürst
Manželka Zdena a syn Jiří na pohřbu Evžena Plocka. Foto: Roman Fürst

Dle dochovaných archivních záznamů bezpečnostních složek získala jihlavská StB Jiřího Plocka jako tajného spolupracovníka pod krycím jménem „Jíra“ se zaměřením na československé „výjezdáře“ na Západ a emigranty. V letech 1983–1989 s manželkou konal na pokyn StB turistické cesty do NSR, NDR, Západního Berlína a Rakouska. Z posledního jedenáctého výjezdu do NSR se nevrátil a emigroval.

Veřejně se o smrti Evžena Plocka promluvilo až po listopadové revoluci. V lednu 1990 přijala Zdena Plocková-Nechvátalová pozvání od prezidenta Václava Havla na Pražský hrad, kam byli pozváni také pozůstalí rodin studentů Zajíce a Palacha. Na dnešním Masarykově náměstí v Jihlavě byla 4. dubna 1990 Alexandrem Dubčekem slavnostně odhalena Plockova pamětní deska, u které se každoročně jeho památka připomíná.

I přesto však dnes málokdo ví, že po Palachovi a Zajícovi následoval Plocek, třetí pochodeň. Přitom právě Plockův čin se kvůli jeho komunistické příslušnosti a daným okolnostem tolik odlišuje od činů Palacha, Zajíce a dalších pochodní roku 1969, a možná právě proto je tolik diskutabilní. To se projevilo i během udělování čestného občanství Evženu Plockovi v roce 2014, které nebylo jihlavským zastupitelstvem odhlasováno. Podařilo se to až v roce 2017, kdy byl návrh jen o několik hlasů těsně schválen. O uznání památky Evžena Plocka se stará jeho vnuk Aleš Plocek, který zároveň spravuje i jeho osobní archiv.

Vnuk Aleš Plocek u hrobu svého dědečka Evžena Plocka. Foto: Rostislav Šíma
Vnuk Aleš Plocek u hrobu svého dědečka Evžena Plocka. Foto: Rostislav Šíma
JSME RÁDI, ŽE JSTE DOČETLI NÁŠ ČLÁNEK! Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje nezisková organizace Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Pokud považujete uchování vzpomínek za důležité, vstupte do Klubu přátel Paměti národa nebo podpořte Paměť národa jinak na podporte.pametnaroda.cz. Děkujeme!

Katolíci, buďte na stráži! Vyzýval František Pevný a skončil na 11 let ve vězení

/ /
František Pevný v den svých devadesátin v roce 2011. Foto: Paměť národa
František Pevný v den svých devadesátin v roce 2011. Foto: Paměť národa

„Nechtěl bych to prožívat znova, ale Pánbůh zaplať za to,” komentoval své osudy pro Paměť národa katolický kněz František Pevný, který se dožil sta let. Zemřel týden před Velkým pátkem.

Příjmení Františka Pevného bylo tak trochu nomen omen: zůstával pevný ve víře i ve svých postojích, přestože ho život vystavil mnoha těžkým zkouškám.

Jako dítě snil o tom, že se stane architektem. Byl to velmi ambiciózní plán: pocházel z rodiny majitele obchodu se smíšeným zbožím ve Svatém Štěpáně na Valašsku. Ze čtyř sourozenců si rodiče mohli dovolit jen jednoho poslat na studia. A tím vyvoleným se stal právě František, ale sny o architektuře zmařil těžký úraz, který prodělal v dětství.

„Měli jsme špalek, na kterém se sekalo dříví, a ten už měl vyhloubený vršek. Takže když se na něj dala suchá větev a seklo se, tak se větev vymrštila. Vlétla mi rovnou do levého oka,” popisoval nehodu, která mu změnila život. Přestože ho otec odvezl povozem ihned na vlak a odtamtud na oční oddělení do Olomouce, lékaři oko zachránit nedokázali.

„To byl jeden ze zásadních důvodů, proč se nakonec stal knězem,” řekl jeho přítel Česlav Gojný pro Rádio Proglas. „K tomu mi řekl, že se domnívá, že právě v tom lze spatřit Boží plán, že dovede i ty zdánlivě nejnepříznivější události v životě člověka přetvořit v milost," uvedl.

Z Berlína zpět do Štěpána

František vystudoval Arcibiskupské gymnázium v Kroměříži, odmaturoval v roce 1941 a rozhodl se pokračovat ve studiu v bohosloveckém semináři olomoucké arcidiecéze. Hned v prvním ročníku ho oslovila osobnost sv. Ignáce, zakladatele Tovaryšstva Ježíšova. Ale než mohl s řádem jezuitů navázat spojení, přišlo povolání k totálnímu nasazení v Německé říši.

Pracoval v Berlíně u firmy Hübnermotoren, která vyráběla motory k důlním čerpadlům. Německé továrny bývaly často vystaveny spojeneckým náletům, při nichž zahynulo i mnoho totálně nasazených. Jeden takový nálet přišel o Vánocích 1943 a František byl tehdy na dovolené u rodičů. Bomba zasáhla také kanceláře s evidenčními listy. 

František dostal od svých spolupracovníků zprávu, že do továrny už se vracet nemusí – nikdo ho tam nebude postrádat. Zůstal tedy v protektorátu a pokračoval tajně ve studiu v olomouckém semináři. Doma ve Svatém Štěpáně prožil i konec války. Již prvního května dorazila do vsi rumunská armáda.

Čtrnáct let za varování katolíků

O dva roky později, v červenci 1947, byl František vysvěcen na kněze a nastoupil do služby v obci Drahotuše u Hranic na Moravě. Pracoval zejména s mládeží, učil náboženství na třech školách, byl členem Orla – katolické obdoby Sokola –, vedl skauty a organizoval mládežnické divadlo. Ve své činnosti pokračoval i po únoru 1948. V regionu na pomezí Valašska a Hané měla náboženská víra pevné kořeny a věřící na svých zvycích nic nezměnili.

POMOZTE NÁM UCHOVAT PAMĚŤ NÁRODA PRO BUDOUCÍ GENERACE! Vstupte do Klubu přátel Paměti národa nebo podpořte Paměť národa i drobnou částkou na na podporte.pametnaroda.cz. Děkujeme!

Několik mladých členů Orla z jeho farnosti se v létě 1948 zúčastnilo pouti na Hostýn, kde se mluvilo o chystaných proticírkevních opatřeních. František začal množit a rozšiřovat letáčky informující o stávajících i hrozících represích s hesly jako například „Katolíci, buďte na stráži!“. Jeho Orlové je roznášeli do poštovních schránek v Hranicích a okolí. Lehkomyslně a bez velké snahy o utajení je šířili také přímo v rodných Drahotuších. Nepředpokládali, že by je někdo ze sousedů udal. Přesně to se ale nakonec stalo.

Jedenáctého února 1949 byl páter Pevný varován, že začalo zatýkání. Přesto odmítl utéct za hranice. Hned nadcházející noci, 12. února ve čtyři hodiny ráno, byl zatčen a převezli ho do vazby krajského soudu v Olomouci.

„Soud jsme měli v roce 1949 na svatého Petra a Pavla. Tresty byly oproti normálním poměrům neuvěřitelné. Za těch pár lístků jsme dostávali roky,“ popisoval František Pevný. Jeho advokát ex offo ho informoval, že za přestupek, jakým bylo rozmnožování letáků, by podle zákona měl dostat okolo pěti set korun pokuty. Jenže zinscenovaný soud na zákony nehleděl. František Pevný byl odsouzen za velezradu na dvanáct let a po odvolání mu Nejvyšší soud trest ještě zvýšil na čtrnáct let.

Místo dopisu jsem dostal jen cáry

František Pevný nakonec ve věznicích a pracovních táborech strávil jedenáct roků. Byl vězněn na Jáchymovsku, v Plzni na Borech, ve Valdicích, či na Mírově a v Leopoldově.

Kromě těžké fyzické práce a hladovění vězně postihovalo i mnoho jiných forem šikany, například pokud jde o korespondenci. „Měli jsme myslím povolen jednou za měsíc jeden dopis, ale to vám byla hrůza,” vzpomínal. „Všechny dopisy šly přes nějakou kontrolu, kterou dělaly nějaké ženské. Nejprve začerňovaly to, co se jim nezdálo. Potom měly zase pocit, že začernění nestačí, tak to místo začernění vystříhaly. Takže jsem místo dopisu dostal jen takové cáry. To bylo skutečně strašně hloupé.“

Také pokud jde o návštěvy, vedení věznice dělalo vše pro to, aby byly pro obě strany, odsouzené i jejích návštěvníky, traumatizujícím zážitkem: „Návštěvu jsem měl akorát jedenkrát, a to pro mě bylo dost bolestivé. Tatínek s maminkou jeli od slovenských hranic, kde jsme bydleli, přes celou republiku až do Plzně. My jsme zrovna kopali trasu, kolem nás byli bachaři se samopaly. A najednou jsem viděl tatínka s maminkou a bylo zjevné, že pro ně to byl dost tristní pohled. Návštěva trvala snad jen čtvrt hodiny. Přijeli z takové dálky na návštěvu čtvrt hodiny přes mříže. Maminka mi například chtěla dát jen bonbon, ale nemohla. Řekl jsem jim, ať už ani nejezdí, protože to nemělo smysl.“

Setkání s jezuity

I v této situaci dokázal František Pevný zůstat blízko Bohu, studovat a vzdělávat se. Bachaři se však snažili duchovní a intelektuální život vězňů potírat: „Několikrát jsem se dostal do takzvané korekce, například kvůli zápisům. Při práci, třeba při drhnutí peří, jsem se setkával s lidmi, kteří dříve byli vysokoškolskými profesory. Dozvěděl jsem se od nich například nějaké definice a ty jsem si zapsal. Ale to bylo trestné. Když na to bachaři přišli, tak šup do korekce. Oni chtěli, abychom zblbli. Nesměli jsme se ničemu učit.“

Jména 464 duchovních internovaných v letech 1950-1956 v klášteře v Želivi. Foto: Paměť národa
Jména 464 duchovních internovaných v letech 1950-1956 v klášteře v Želivi. Foto: Paměť národa

Přesto se páter František účastnil tajných mší, teologických přednášek a diskusí. V Leopoldově se setkal s příslušníky řádu jezuitů, což obnovilo jeho zájem o Tovaryšstvo Ježíšovo, který se táhl už od dob studia v bohosloveckém semináři. Jezuité, zejména František Šilhan a Adolf Kajpr, v Leopoldově podporovali jeho duchovní růst a nakonec mohl František Pevný přímo ve vězení složit první řádové sliby, samozřejmě tajně.

V květnu 1960 byl František Pevný propuštěn na amnestii, pracoval jako pomocný dělník ve Vsetíně a později jako údržbář v ústavu pro mentálně postižené dívky v Měděnci, kde pracovala i jeho sestra.

Konec šedesátých let přinesl určité uvolnění i pro řeholní život. Díky tomu mohl František Pevný v roce 1969 odcestovat na tři měsíce do Innsbrucku, aby důkladněji poznal řádový život jezuitů. Potom působil jako duchovní správce v různých komunitách. Období větší tolerance ze strany komunistického režimu ale s nástupem normalizace záhy skončilo a František Pevný se ocitl pod dohledem církevního tajemníka a následně i Státní bezpečnosti. Ta ho vyšetřovala zejména kvůli jeho dopisu parlamentu na protest proti sovětské okupaci.

Nikdo si nemůže život naplánovat

Po roce 1989 se František Pevný, tehdy již skoro sedmdesátiletý, podílel na obnově řádového života v Čechách a na Moravě, působil jako novicmistr v Kolíně a v brněnské komunitě jezuitů. Od roku 2019 pobýval v domově sv. Alžběty v Žernůvce u Tišnova, kde se 16. února letošního roku dožil sta let.

„Nechtěl bych to prožívat znova, ale Pánbůh zaplať za to,” komentoval své osudy pro Paměť národa. 

„Nikdo si nemůže naplánovat, že bude mít život takový a takový. Vždy může zasáhnout nečekaná událost, která člověka úplně zdeptá. Anebo ho pozvedne. Žijte svůj život tak, abyste jím dělali radost. Sobě, svému okolí a také aby to bylo ke cti a chvále Boží.“

JSME RÁDI, ŽE JSTE DOČETLI NÁŠ ČLÁNEK! Připravila ho redakce Magazínu Paměti národa s využitím vzpomínek pamětníků ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje nezisková organizace Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Budeme vděční pokud nás podpoříte drobnou částkou i Vy na podporte.pametnaroda.cz. Děkujeme!

Česká republika mi zachránila život, říká barmský politický vězeň Linn Thant

/ /
Linn Thant na fotografii z vězení, kterou pořídil propašovanou minikamerou. Foto: Paměť národa
Linn Thant na fotografii z vězení, kterou pořídil propašovanou minikamerou. Foto: Paměť národa

„Mnoho mých přátel je právě teď drženo ve vězeních. Velká část z nich je brutálně mučena,“ obává se Linn Thant, který žije od roku 2014 v Praze. Dobře ví, co se v Barmě děje – v tamních vězeních strávil 19 let, z toho sedm let přikován v řetězech v kobce bez světla.

„Lidé v Barmě čelí stejným podmínkám, jakým jsem čelil já,“ říká Linn Thant k současné situaci v Barmě čili Myanmaru, kde od února lidé protestují proti vojenskému puči, při kterém armáda odstavila demokraticky zvolenou vláda a za dva měsíce zavraždila více než pět set demonstrantů, tisíce jich plní barmské žaláře.

I přesto Barmánci v protestech pokračují. Nechtějí znovu žít pod krutovládou vojenské junty, která 50milionovou zemi řídila většinu její nezávislé existence. Svobodu nabytou před deseti lety obyvatelé Myanmaru brání v ulicích, a ačkoli jsou zásahy bezpečnostních složek čím dál brutálnější, protestní hnutí neztrácí na síle.

Když počátkem letošního února proběhl v Barmě vojenský puč, skončilo desetiletí experimentu, kdy se generálové dělili o moc s civilní vládou. Aun Schan Su Ťij, nositelka Nobelovy ceny za mír a jednoznačná vítězka voleb z let 2015 i 2020 v čele strany Národní liga pro demokracii v Myanmaru, byla spolu s dalšími demokraticky zvolenými politiky zatčena a čelí vykonstruovanému obvinění z volebního podvodu. V zemi byl vyhlášen výjimečný stav na dobu jednoho roku. Jak se situace dále vyvine, bude záležet i na pozornosti mezinárodního společenství, tedy nás všech. 

Jedním ze zatčených je Linn Thantův přítel Kyi Toe, blízký spolupracovník svržené předsedkyně vlády Aun Schan Su Ťij, který od začátku puče fungoval jako spojka mezi zatčenými vrcholnými politiky a nezávislými médii, včetně exilových. Zatčen byl 18. března a kde se nachází, neví ani jeho nejbližší rodinní příslušníci.

O životě v Barmě ovládané vojenskou juntou vyprávěli pro Paměť národa desítky někdejších politických vězňů. Patří mezi ně i Linn Thant, studentský revoluční vůdce z roku 1988, který v Praze nalezl nový domov.

Plamenné projevy barmského studenta

Za svého života používal vícero jmen, ale nejznámější je pod svým novinářským pseudonymem Linn Thant. Narodil se 14. března 1969 ve městě Meiktila v centrální Barmě. Jeho rodnou zemi tehdy již sedm let tvrdou rukou řídila armáda a s ní spřízněná Barmská socialistická lidová strana. Obyvatelstvo sužovaly veliká chudoba, boje mezi etnickými skupinami a brutální zákroky armády proti civilnímu obyvatelstvu.

Otec Linna Thanta. Foto: Paměť národa
Otec Linna Thanta. Foto: Paměť národa

„Viděli jsme mnoho hrůzných výjevů, bitvy, válečné zóny. I naše domy, naše domovy, vesnice a města byly někdy zakázané zóny. Zničila je válka,“ vzpomíná Linn Thant na své dětství. Jeho otec působil nejprve jako vysoce postavený funkcionář vládní strany, z té ho ale kvůli jeho původu záhy vyloučili. Linn Thantův dědeček, otcův otec, byl totiž Brit, což nacionalisticky orientovaným generálům příliš připomínalo více než staletou britskou koloniální nadvládu. Nadvládu, která skončila roku 1948 a jejíž aroganci i naivitu trefně zachytil George Orwell v nesmrtelném románu Barmské dny.

Když v roce 1988 vyústila nespokojenost s neutěšenými životními podmínkami a tyranií generálů v masové protesty, patřil nadějný student stavebního inženýrství Linn Thant mezi jejich vůdce. „Dva naši přátelé byli zastřeleni vládou. Naše studenty to strašně rozzlobilo. A tehdy jsme začali protestovat proti straně BSPP. To znamená, že jsme chtěli rezignaci. ‚Prosím, dejte našemu lidu moc! Vraťte nám ji,’ křičeli jsme a chtěli demokracii,“ vzpomíná Linn Thant. Dnes, více než třicet let od tehdejších protestů, jsou podle něj požadavky ulice stále stejné – demokracie a právo na sebeurčení občanů.

Studenti hráli při protestech v roce 1988 zásadní roli. Linn Thant byl jedním z jejich vůdců a proslul plamennými proslovy. „Demokracie, to je velice důležitá věc. Narodili jsme se svobodní, ne jako otroci. Narodili jsme se jako lidské bytosti, ne jako zvířata,“ opakuje Linn Thant úryvky ze svých tehdejších proslovů.

Protesty v Barmě v roce 1988. Foto: Paměť národa
Protesty v Barmě v roce 1988. Foto: Paměť národa

Po několika měsících demokratické hnutí slavilo krátkodobý úspěch. Vládnoucí generál Ne Win odstoupil a demonstrantům se podařilo vyjednat s vládou příslib voleb. Brzké svobodné volby mimochodem armáda slibuje i letos, podle Linn Thanta jí ale není co věřit. Má totiž stále na paměti, jak navzdory uvolňující se atmosféře vyhlásila vláda v září 1988 stanné právo, tisíce demonstrantů zabila a o mnoho více jich uvěznila. 

Po vyhlášení stanného práva roku 1988 se vojáci snažili zatknout i Linn Thanta, musel se skrývat a nakonec utéct do pohraničí, kde se přidal k podzemní studentské skupině. Jako jejich zástupce se později vrátil do hlavního města Rangúnu, kde se na tajných schůzkách stýkal s představiteli oficiální opoziční strany Národní liga pro demokracii (NLD). Když se ale po jedné takové schůzce vracel do bytu, přepadla ho skupina asi čtyřiceti mužů v civilu. „Ten den jsem byl zatčen. Hodně mě mučili. Přišel jsem o zuby. Toto nejsou mé zuby, většina z nich je umělých. Tato kost byla zlomená, tato byla zlomená, tato byla zlomená,“ ukazuje Linn Thant na své ruce a nohy.

Sedm let v okovech a síla buddhistických meditací 

Několik měsíců ho nezákonně drželi v nelidských podmínkách na základně vojenské zpravodajské služby. Řádného soudu a obhajoby se nedočkal. Dne 25. května 1990 o jeho osudu rozhodli místo soudců tři armádní důstojníci. „Vynesli nade mnou rozsudek smrti. V ten den jsem byl uvězněn. Myslel jsem si: ‚Ouha. Rozsudek smrti. Selhal jsem. Ale v něčem je to pro mě dobré. My lidé jsme všichni smrtelní. Nevíme, kdy zemřeme. Ale já jsem měl štěstí. Budu znát den své smrti. Pověsí mě.’ Byl jsem spokojený,“ vzpomíná Linn Thant, jak coby praktikující buddhista filosoficky přijal rozsudek.

Příběh Linn Thanta pro sbírku Paměť národa natočil Jan Kvapil v rámci projektu neziskových organizací Post Bellum, Barmské centrum Praha a barmské Assistance Association for Political Prisoners, realizovaného pod názvem „Paměť Barmy“ za podpory Ministerstva zahraničních věcí ČR a grantového programu TRANSITION. Svědectví barmských politických vězňů najdete na stránkách Paměti národa.

Na výkon trestu smrti čekal v nechvalně známé věznici Insein nedaleko hlavního města Rangúnu. Téměř devět let zůstal v temnici o rozměrech dva a půl na tři a půl metru, aniž by viděl slunce či měsíc. Nemohl se stýkat s ostatními vězni ani vycházet z cely, navíc byl sedm let z devíti přikovaný k podlaze kovovými řetězy.

Po třech letech na cele smrti se Linn Thant dozvěděl, že mu kvůli amnestii změnili trest na doživotí s možností propuštění po dvaceti letech. „Byl jsem tak šťastný. Myslel jsem si: ‚Jednoho dne můžu být volný. Můžu počítat s budoucností.’ Poslední tři roky jsem s budoucností počítat nemohl,“ vzpomíná někdejší studentský vůdce. „Ale stále jsem byl v cele smrti a vězněný. V té době jsem se snažil zabývat se sám sebou.“

Protože mnoho z jeho přátel v nelidských podmínkách žaláře a v naprosté izolaci zešílelo, tušil, že se musí duševně i fyzicky něčím neustále zaměstnávat, aby se to nestalo i jemu. Každý den nejméně pět hodin meditoval, psal básně po zdech, dopisy na plastový papír a procházel se po cele.

Proč jsme se nepoučili ze sametové revoluce?

Jediné informace, které se k němu dostaly, byly útržky novin, z nichž se vyrábějí filtry tradičních barmských doutníků cheroot. Později mu přátelé začali do vězení pašovat části slovníků, ve formě se tak udržoval i učením cizích jazyků. S odvahou roste chuť, a tak mu jednou do vězení pronesli dokonce malé rádio se sluchátky. Linn potom s napětím poslouchal, co se venku děje.

Linn Thant při natáčení pro Paměť národa v roce 2018. Foto: Robert Portel
Linn Thant při natáčení pro Paměť národa v roce 2018. Foto: Robert Portel

V Barmě proběhly v roce 1990 svobodné volby, které drtivě vyhrála opoziční strana NLD vedená bojovnicí za lidská práva Aun Schan Su Ťij. Vojenská vláda ale odmítla výsledky voleb uznat a předat moc. „V Československu byla sametová revoluce úspěšná a bez krveprolití. Udělalo to na nás velice silný dojem. V Barmě jsme ztratili mnoho životů. Tisíce zabitých lidí, tisíce zatčených, vězněných a mučených lidí. Spousty. Jak se můžeme poučit od Čechoslováků?“ vzpomíná Linn Thant, jak se ve vězení zajímal i o mezinárodní dění.

Přátelé mu postupně obstarali hodně knih, a tak četl mimo jiné i proslovy Václava Havla nebo knížku o české transformační zkušenosti šířenou humanitární organizací Člověk v tísni.

Fotografie z vězení

Vězně sice směla dle předpisů dvakrát do měsíce navštěvovat rodina, ale ve skutečnosti to nebylo možné. „Dali mě velice daleko od rodného města. Insein, centrální věznice, moje první vězení, bylo více než šest set mil daleko od mého rodného města. Moje rodina se přestěhovala do Rangúnu, aby mě mohli pohodlně navštěvovat. Oni mě pak ale přemístili do jiného vězení,“ popisuje Linn Thant praktiky, kterými vězňům bránily v kontaktech s blízkými.

V současnosti vězněný přítel Kyi Toe, o němž jeho blízcí nemají žádnou informaci. Foto: Linn Thant
V současnosti vězněný přítel Kyi Toe, o němž jeho blízcí nemají žádnou informaci. Foto: Linn Thant

Ve druhém vězení ve střední Barmě, kam ho přemístili v roce 1997, měl ale o poznání lepší životní podmínky. Mohl vycházet z cely, setkávat se s dalšími politickými vězni, pěstovat na vězeňském dvorku zeleninu a hlavně – viděl oknem ven na slunce a na měsíc, vnímal střídání dne a noci. Stále ale barmské vězení… Vězně tvrdě trestali, často i bezdůvodně. Bitím, zákazem návštěv, ale i drastičtějšími způsoby. Sám Linn Thant byl několikrát zavřen do klece k zuřivým hlídacím psům nebo do malinké cely naplněné vodou.

Linnovi se podařilo o podmínkách v barmských žalářích informovat svět pomocí propašované miniaturní kamery, se kterou pořídil mnoho fotografií a videí. Jak se mu podařilo dostat paměťovou kartu z vězení, dodnes odmítá sdělit. Jeho přátelé potom poskytli dokumentaci Radě pro lidská práva OSN a ambasádám demokratických zemí. I díky jeho odvaze si tak můžeme udělat jasnější představu, čemu čelí tisíce barmských politických vězňů dnes.

„Kdyby našli ten fotoaparát, byl bych mrtvý. Jsem si tím jistý. Věděl jsem to, ale udělal jsem to. Vzal jsem na sebe to riziko, protože jsem chtěl pořídit důkazy o tom, jak se ve vězení porušují lidská práva,“ vysvětluje Linn Thant.

Když se blížil konec Linn Thantova trestu, Barma procházela bouřlivým obdobím. V roce 2007 vypukla takzvaná šafránová revoluce, pojmenovaná podle barvy oděvu buddhistických mnichů, kteří byli v té době vůdčí silou protestů. Stejně jako další političtí vězni byl i Linn Thant v kontaktu s aktivisty na svobodě a snažil se jim pomáhat radami. Armáda opět proti protestům tvrdě zakročila, zabíjela, zatýkala a mučila mnichy i civilisty. O rok později přišla další tvrdá rána. Cyklon Nargis zpustošil deltu řeky Iravádí, na sto čtyřicet tisíc lidí připravil o život a miliony o domov a živobytí. Vláda sice sama postiženým pomoc nedokázala, zahraničním humanitárním organizacím v tom přesto zabránila.

Šikana pokračovala i po věznění

Když si v červenci 2008 Linn Thant svůj trest odseděl, propustili ho. Vedle sestry na něj před branami věznice čekal ještě agent vojenské zpravodajské služby v civilu a šel za ním až domů. „Denně, ať bylo ráno nebo večer, jedenáct hodin v noci, půlnoc, zabušili na dveře. ‚Jste tady, nebo ne?’ stále se mě ptali. ‚Ano. Jsem tady. Proč? Můžete jít dál a posadit se do místnosti pro hosty.’ Někdy se v místnosti pro hosty i posadili. Stále se mě snažili znervóznit. Stále mě pronásledovali. Cokoliv jsem dělal, oni stále zaznamenávali nějaká videa nebo něco podobného,“ vzpomíná Linn Thant na kontroly po propuštění.

Naději na změnu politického systému viděl Linn Thant v občanském vzdělávání, a proto s pomocí západních ambasád zakládal školy na venkově. Dál také pomáhal svým vězněným známým. Navštěvoval je, tajně jim obstarával knihy a fotoaparáty a dále šířil informace o tamních krutostech. Před hrozbou nového trestu uprchl roku 2010 do sousedního Thajska, kde cestoval po četných barmských uprchlických táborech podél hranice a vyučoval. Také začal publikovat ve významném exilovém médiu The Irrawaddy a přijal novinářské jméno, pod kterým publikuje dodnes.

V Praze s Václavem Havlem a dalajlamou

Přelomovou událostí v jeho životě byla první návštěva Prahy, kde se podzim 2011 zúčastnil každoroční konference o demokratických hodnotách a lidských právech Forum 2000. Setkal se tam nejen s dalajlamou, ale také pohovořil s Václavem Havlem. „Měli jsme velmi zajímavý rozhovor o demokracii a lidských právech. Vzpomínám si, jak mi Havel řekl, že byl velice smutný, když slyšel o mé zkušenosti,“ vypráví Linn Thant.

Linn Thant v thajském městě Čiang Mai, kde pracoval jako žurnalista. Foto: Paměť národa
Linn Thant v thajském městě Čiang Mai, kde pracoval jako žurnalista. Foto: Paměť národa

Ačkoli tehdy získal v České republice politický azyl, chtěl dál žít v Thajsku, aby mohl psát do barmských médií. Do Prahy se definitivně přestěhoval až v roce 2014 po thajském státním převratu. Živí se jako učitel angličtiny a navzdory jazykové bariéře pokračuje také v novinařině. „Česká republika mi zachránila život. Jsem vždycky připraven podělit se o své dovednosti, o své poznání s českou společností,“ nabízí s úsměvem.

Jeho rodná země prošla od roku 2010 zásadními změnami. Armáda se nejprve rozhodla politické poměry v zemi uvolnit, slibovala si od toho více investic ze Západu a podnikatelské příležitosti pro generály, kteří svlékli uniformy a založili vlastní politickou stranu. Vojáci si po celou dobu ponechávali v rukou silová ministerstva a dohled nad ústavou, byli ale ochotni se o moc dělit se zvolenými zástupci občanské společnosti.

V roce 2015 dokonce připustili svobodné volby, které k jejich překvapení na plné čáře vyhrála opoziční NLD pod vedením Aun Schan Su Ťij. Domácí i mezinárodní pozici někdejší lidskoprávní ikony vojáci nahlodávali rozdmýcháváním a eskalací etnických konfliktů, které ona nedokázala řešit. Zejména v otázce humanitární katastrofy v důsledku vyhánění etnických Rohingů do sousedního Bangladéše Su Ťij jednoznačně selhala, to připouští i její přesvědčený sympatizant Linn Thant.

Navzdory tomu všemu ale v parlamentních volbách v loňském roce její strana opět drtivě zvítězila, zatímco armádní strana voliče ani tehdy neoslovila. Tím ale pohár trpělivosti generálů s demokratickým zřízením definitivně přetekl. Únorový vojenský puč uvrhl Barmu zpět do chaosu a krveprolití, občanské protesty mají ale nečekanou sílu a vytrvalost. „Narodili jsme se svobodní, ne jako otroci,“ říkával Linn Thant před třiceti lety jako studentský vůdce a dnes dodává: „Nechceme se vracet do někdejšího temného světa!“ Zdá se, že si jeho slova bere za své velká část barmské společnosti.

JSME RÁDI, ŽE JSTE DOČETLI NÁŠ ČLÁNEK! Připravila ho redakce Magazínu Paměti národa s využitím vzpomínek pamětníků ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje nezisková organizace Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Budeme vděční pokud nás podpoříte drobnou částkou i Vy na podporte.pametnaroda.cz. Děkujeme!

Estébáci lámali Vodňanského, aby udával disidenty. Jeho zdvořilost považovali za slabost

/ /
Jan Vodňanský při natáčení pro Paměť národa v roce 2016. Foto: Paměť národa
Jan Vodňanský při natáčení pro Paměť národa v roce 2016. Foto: Paměť národa

Písničkář Jan Vodňanský zemřel 10. března 2021 na Covid-19. Smutná zpráva zasáhla tisíce lidí. Proslavil se ve dvojici s klavíristou a skladatelem Petrem Skoumalem. Svůj životní příběh Vodňanský vyprávěl pro Paměť národa v roce 2016.

Jeho rýmy zná snad každý: „Freude, Freude, Freude, vždycky na tě dojde“ nebo „Sedí pán při malém pivu, ve tváři má zděšení. Není ani příliš divu, padá na něj lešení.“ Známe ale jeho životní příběh? Proč v dětství koktal? Kde má kořeny legendární píseň Maršálové? Obstál Vodňanský, když ho pronásledovala StB? Tento žák filozofa Jana Patočky, jinak strojní inženýr, prožil životní osud, který by vydal na román.

Rusové jsou vlci a naše země Karkulka

Za druhé světové války spadla na dům na Královských Vinohradech, kde rodina Vodňanských bydlela, letecká bomba, která zázrakem nevybuchla. Během amerického bombardování 14. února 1945 se Jan se svojí starší čtrnáctiletou sestrou snažili ukrýt do sklepa, jenomže zámek do krytu se zasekl. Děsivý zážitek ze zvuku vybuchujících bomb a hroutících se domů způsobil, že začal koktat.

Vzpomínky Jana Vodňanského jsou uložené v unikátní sbírce Paměť národa. Ta vzniká už od roku 2001 v péči neziskové organizace Post Bellum ve spolupráci s Českým rozhlasem, ÚSTR a České televize. Od jara 2020 se dokumentaristé kromě záznamů vzpomínek starají i o stovky seniorů ohrožených koronavirem v nově založeném Centrum pomoci Paměti národa. Můžete-li, pomozte jim třeba jen drobnou, ale ideálně pravidelnou částkou na podporte.pametnaroda.cz.

Po válce logoped profesor Seeman pojal vyšetření chlapce jako politologickou přednášku: „‚Ten chlapec má v hlavě myšlenkový přetlak, paní Vodňanská!´ Mamince vysvětlil, že jsem jako papiňák. Nechtěl připustit, že by to mohlo být v důsledku amerického bombardování. Byl to veliký obhájce Ameriky. Pak se ke mně přiklonil a zeptal se, jestli znám pohádku o červené Karkulce a vlkovi. Odpověděl jsem pravdivě, že ano. A on povídá: ‚No! Tak my jsme ta červená Karkulka a Rusko je ten vlk. A do roka nás sežere!´ A měl pravdu,“ vzpomíná na logopeda z dětství Jan Vodňanský. 

Dědeček zavelel, že teď všichni půjdou žít do lesa

Bombardování, během kterého rodina málem přišla o život, vylekalo rodiče natolik, že své děti převezli k prarodičům do Milevska v jižních Čechách, kde měl děda ševcovskou dílnu. Na konci války, když se k městu blížila Rudá armáda, předcházela ji pověst hrdlořezů. Dědeček proto ušil vnoučatům, sobě a babičce baťůžky, do nich dal upečené strouhankové šišky. Pak prohlásil, že teď všichni na nějaký čas půjdou žít do lesa. Nestalo se tak, protože Rudoarmějci dorazili dříve, než se čekalo: 

Jan Vodňanský v páté třídě v roce 1950. Foto: Paměť národa
Jan Vodňanský v páté třídě v roce 1950. Foto: Paměť národa

„Stal se ze mě takový ten chlapeček jako z pozdějších propagandistických plakátů. Vojáci si se mnou pohazovali, drželi v náručích, zpívali písně. Dvořili se mé sestře. Dědeček zatím pověsil na stěnu, kde visel dříve Masaryk, fotografii Stalina. Pod ním bylo napsáno ‚maršál´. To slovo se mi zvukově strašně líbilo,“ vypráví Vodňanský. 

Léta strávená na jedenáctiletce, základní škole a gymnáziu na Vinohradech, považuje za dobu, kdy se ho učitelé snažili převychovat. Odnesl si z toho mnoho drobných příhod, které prohloubily jeho zalíbení v tragikomice, pitoresknosti. Vzpomíná například na scénu, kdy před žáky předstoupil učitel v kabátě a typické sovětské beranici, jenomže už byl květen a pálilo jarní sluníčko. Soudruh hřímal, že Horáková je lidská zrůda, protože chtěla, aby byla Praha opět bombardována Američany! A i kdyby během toho náletu zemřela její dcera, nevadilo by jí to: „To byla taková převýchova až do takovýchto drastických poloh. Ovšem ta stylizace včetně kabátu a beranice byla úžasná! Vypadal jako Čapájev nebo jak někdo z těch sovětských filmů, co tenkrát dávali,“ smál se Vodňanský.

Jeho tatínek po válce vstoupil do KSČ. Podle Jana Vodňanského se v něm smísil pocit entuziasmu z osvobození a touha stát se ředitelem finančního úřadu. Jenomže na začátku padesátých let ho soudruzi vyloučili. Když někdy před Vánocemi přišla domovní důvěrnice žádat paní Vodňanskou, aby „uvolnila manžela“ pro okamžitou účast na stranické schůzi, dostalo se jí odpovědi, že to je naprosto vyloučeno, protože musí uklízet. Když drzá domovnice prohlásila, že to nepřichází v úvahu, ať uklízí ona nebo její dcera, paní Vodňanská ji z bytu vyhodila: 

„Soudružka to dotáhla až k těm závěrečným vylučovacím ceremoniím a tatínka vyloučili. Což se mi nepříznivě započítalo, když jsem se chtěl přihlásit v osmapadesátém na filozofickou fakultu,“ vysvětluje Vodňanský, kterému soudruzi nedovolili studovat humanitní vysokou školu, pouze technickou. Filozofii vystudoval později, stal se žákem asi největšího českého filosofa 20. století Jana Patočky. 

„Písničky napíše strojní inženýr!“ šokoval rozhlasové režiséry básník Šrut 

S vážnými obtížemi především v předmětech, kde se rýsovalo, Jan Vodňanský dostudoval začátkem šedesátých let ČVUT. Kromě studia matematiky, ekonomie a základů programování se věnoval psaní textů pro písničky v rozhlasových pohádkách. K rozhlasu ho přivedl jeho kamarád, básník, textař a spisovatel, o rok starší Pavel Šrut, například autor pohádkové knihy Lichožrouti. 

Jan Vodňanský s Pavlem Šrutem v Sadech Svatopluka Čecha na Vinohradech v roce 1979. Foto: Paměť národa
Jan Vodňanský s Pavlem Šrutem v Sadech Svatopluka Čecha na Vinohradech v roce 1979. Foto: Paměť národa

„Oslovili ho z rozhlasu, jestli by pro ně neudělal nějakou pohádku. Souhlasil, ale trval na tom, že texty k písničkám napíše jeden student ČVUT! Tím všechny lidi z rádia šokoval. Jak jste správně pochopili, myslel tím mne. A protože já musel studovat, neměl jsem čas shánět někoho, kdo by mi texty zhudebnil, poslal je svému známému Petru Skoumalovi. A ten mi pak zavolal a takovým vážným hlasem – Skoumal byl víceméně vážný člověk – mi povídá: ‚Dobrý den. Pan Šrut mi poslal jeden váš text o Othellu, aby šel do hotelu, že tam najde Desdemonu s jiným. Tak to mne zaujalo. A to já zhudebním a prodám!´ Takže já jsem si vytvořil představu dvoumetrového producenta s býčí šíjí, co občas něco složí, ale hlavně to prodává! Asi po půlroce telefonování jsme si dali osobní schůzku před Klášterní vinárnou u Národního divadla. Byl to takový hezký letní večer. Stojím tam a vyhlížím toho producenta s býčí šíjí, co nakonec prodá třeba i mě. Pořád nikdo, čas plynul. Pak jsem si všimnul, že tam postává takový malý vojáček, nijak vesele se tvářící. Dodal jsem si odvahy a zeptal se ho, jestli není Skoumal. A byl to on!“ směje se Jan Vodňanský při vzpomínce, jak se seznámil s osudovým přítelem, se kterým pak vystupoval s přestávkami dvacet let. 

Předskakovali Krylovi a jejich Králíci sklidili bouřlivý aplaus 

Dvojice Vodňanský – Skoumal se zjevila na pražských divadelních scénách poprvé v roce 1962. Pětadvacetiletého Vodňanského, absolventa ČVUT, který měl za sebou už autorskou spolupráci s Československým rozhlasem, čekala povinná vojenská služba v Milovicích u tankového praporu: „Jednou si mě zavolal velitel, že mu přišel dopis z Prahy. Aby mě pustil, protože budu přebírat cenu za nejlepší text pro Neckáře. Prohlížel si mě a povídá: ‚Vodňanský, vy jste takový nenápadný! A opravdu budete zítra, tak jako já teď stojím daleko od vás, tak budete vy od Kubišové, Vondráčkové a Neckáře?!´ Nemohl tomu uvěřit. Líbilo se mu, že má pod sebou někoho takového, našel v tom jisté zalíbení, takže jsem to měl dobré,“ směje se Vodňanský.  

Jan Vodňanský s Petrem Skoumalem v Činoherním klubu při zkoušce na představení Hurá na Bastilu v roce 1970. Foto: Paměť národa
Jan Vodňanský s Petrem Skoumalem v Činoherním klubu při zkoušce na představení Hurá na Bastilu v roce 1970. Foto: Paměť národa

Obnovená spolupráce dvojice Vodňanský – Skoumal začala po dvou letech pauzy velkolepým vystoupením 16. dubna 1969 při večírku Mladé fronty v kavárně Savarin. Hráli jako předskokani slavnému Karlu Krylovi. Lidé svým smíchem a výbuchy potlesků vytvářeli neopakovatelnou atmosféru naděje na svobodu a vzdoru proti sovětské okupaci. Zvláště písním Mičurinova ulice, Jak mi dupou králíci a Maršálové lidé rozuměli v kontextu srpnové invaze 1968. Následně začala dvojice Vodňanský a Skoumal pravidelně vystupovat v Činoherním klubu v představení S úsměvem idiota. Od podzimu 1969 hráli na této scéně denně před vyprodaným sálem. V publiku se ovšem vždy našli i udavači. 

Soudružské rozhořčení nad králíky 

Koncem roku 1969 otiskl časopis Tribuna rozhořčenou reakci jistého čtenáře na vystoupení Vodňanského a Skoumala: „Domnívám se, že píseň Jak mi dupou králíci na melodii písně Přes spáleniště, přes krvavé řeky je mírně řečeno hrubým znevážením jednoho ze symbolů našeho osvobozovacího boje po boku sovětské armády.“ 

První udání ohledně představení S úsměvem idiota v časopise Tribuna. Foto: Paměť národa
První udání ohledně představení S úsměvem idiota v časopise Tribuna. Foto: Paměť národa

V následujícím čísle časopisu vedení listu povolilo reakci právníka Státního divadelního studia. Ten písničkáře hájil, že je to celé nesmysl a politické zostouzení obou autorů, protože píseň Jak mi dupou králíci se nezpívá a nikdy nezpívala na melodii vlastenecké písně Směr Praha, přes spáleniště, přes krvavé řeky. Rozhořčený soudruh však znovu v dalším čísle reagoval: „Jako divák jsem vyjádřil svůj osobní názor! A nesouhlasím s písní Jak mi dupou králíci, jejíž melodie mi připomínala píseň Směr Praha. Utvrzen v tom jsem byl i textem písně o pochodujících králících s úsměvy na lících. Na svém stanovisku nemám co měnit.“ 

Udání na Vodňanského, že znevažuje „bratrský“ Sovětský svaz, chodila ovšem nejen do redakcí časopisu, na vedení Činoherního klubu, do Státního divadelního studia, které autory zaměstnávalo, ale i na Státní bezpečnost. Policisté měli od agentů informace, že se Vodňanský přátelí s řadou disidentů, například s Pithartem, Dienstbierem, Lubošem Dobrovským a dalšími. Vytipovali si ho jako vhodného kandidáta spolupráce.  

Vodňanský vzdoroval estébákům pět hodin

V roce 1975 zazvonili na dveře písničkáře Jana Vodňanského dva příslušníci StB. Odvezli ho do Bartolomějské, kde ho pět hodin zpracovávali. Řvali na něj, hrozili pěstí, přesvědčovali, že si zničí život, odmítne-li jejich nabídku ke spolupráci. 

Unaveného, hladového a vystrašeného písničkáře propustili až v podvečer. Doma ho navštívil Petr Skoumal a zpěvačka a herečka Táňa Fišerová. Nalezli ho takřka zhrouceného. Zážitek z Bartolomějské ho zděsil. Měl obavu, že se vrací brutalita padesátých let. Signalizoval to i jediný obrázek ve vyšetřovně StB, portrét sovětského hrdlořeza, zakladatele tajné sovětské služby Čeky, později NKVD a KGB, Felixe Edmundoviče Dzeržinského. 

Příslušníci StB si na něj založili svazek v kategorii KTS – kandidát tajné spolupráce. Domnívali se, že dříve nebo později jej zlomí a on bude udávat. Na dva roky mu zakázali vystupovat.

Vodňanský byl zdvořilý, nikoliv slabý

Svazek StB vedený na Vodňanského, krycí jméno Vodník, uložený v Archivu bezpečnostních složek, prostudoval badatel Radek Schovánek: „Lze z těch materiálů vyčíst jednu důležitou věc, která se týkala mnoha intelektuálů. StB si jejich slušnost a určitou bázlivost vykládala jako slabost a myslela si, že je dotlačí ke spolupráci. Nikdy nepochopila, že tito lidé měli přesnou hranici, přes kterou tzv. nejel vlak, a za tou bylo pomáhat zlu, které tady vládlo, a zrazovat přátele,“ říká Radek Schovánek.

Pro Vodňanského se klíčovou životní zkušenosti stala jeho cesta za Jiřím Voskovcem do USA v roce 1976. Mezi výslechy StB si „drze“ podal na úřadech žádost o výjezdní doložku. A při jednom výslechu, kdy spolupráci opět tvrdě odmítl, poznamenal: „Tak pánové, to asi znamená, že mi asi tu doložku vezmete, že jo.“ Reakce estébáků byla nečekaně opačná: „Ale prosím vás, co si o nás myslíte. Proč bychom to dělali? Samozřejmě jeďte si za Voskovcem. Pak si o tom popovídáme.“ Vodňanský cestoval do USA s Jitkou Shánilcovou, pozdější manželkou. 

Jan Vodňanský s Josefem Škvoreckým v roce 1998. Foto: Paměť národa
Jan Vodňanský s Josefem Škvoreckým v roce 1998. Foto: Paměť národa

S Voskovcem v New Yorku strávili takřka tři týdny, pak navštívili Škvoreckého ve Washingtonu. Z Ameriky se vracel Vodňanský proměněný. Voskovec mu pak napsal dopis, aby si uchoval vnitřní radost a mladistvého ducha. „Říkal nám, abychom se nevraceli, že Praha není pro živé lidi. Měl pravdu, ale já nebyl malířem nebo sochařem. Potřeboval jsem kontakt s lidmi. Měl jsem možnost jim hrát, když to jinak nešlo, v soukromých bytech. Vraceli jsme se a věděli, že tu dojde k něčemu, co pak dostalo jméno Charta. Čekal jsem, že tu bude mela. Lidé tu byli ochotni k ledasčemu, ale i podřizování se tomu kolaborantskému totalitnímu hnití má své meze.“ 

V následujících deseti letech až do sametové revoluce si estébáci Vodňanského pravidelně předvolávali na další a další výslechy, nasadili na něj i agenty, kteří ho sledovali, pokoušeli se ho vydírat. Vodňanský všechna zdánlivě přátelská gesta estébáků jako například pozvání do luxusní restaurace nebo nabídku kariéry v divadle či filmu zdvořile odmítal. Trval na tom, aby mu vždy zasílali tzv. předvolánky, aby se výslech odehrával výhradně v policejní kanceláři a aby mu pak dali přečíst písemný protokol.  

Svazek musela tajná policie překvalifikovat a vést ho již na tzv. prověřovanou osobu. Vodňanský na podzim 1977 v kavárně Slavia podepsal Chartu 77 do rukou Vlasty Chramostové, od té doby ho komunistický režim považoval za nepřítele.

Příběh Jana Vodňaského ve dvou dílech zazněl v rozhlasovém pořadu Příběhy 20. století vysílá, který vysílá Český rozhlas Plus v premiéře každou neděli od 20:05 hodin, poslechnout si je můžete i v aplikaci Můj Rozhlas.
Subscribe to