Narodil se v uprchlickém táboře, datum narození nezná. Žije v Indii, indické občanství ale nemá. Vyrůstal na pohádkách a písních opěvujících Tibet, zemi původu svých předků. Celý život se tam pokouší vrátit. V mládí přešel pěšky Himaláje, jenom aby potom strávil tři měsíce v čínských věznicích. V roce 2008 zorganizoval masový pochod tibetských utečenců do vlasti, který ale narazil na nepochopení indických úřadů. Svůj život zasvětil boji za obnovení svobody a nezávislosti tibetského národa. Celkem šestnáctkrát byl proto vězněn, pobyty ve vězení ale chápe jako příležitost k duchovnímu růstu. Tändzin Cöndü – tibetský exilový básník a politický aktivista.

POROD VE STANOVÉM TÁBOŘE

Tändzinův otec byl vážený člověk, praktikující buddhista a tantrik zvaný Yama Lama. Po čínské invazi do země v letech 1949/50 se podílel na ozbrojeném odporu proti agresorům. Ozbrojené povstání v březnu 1959 ale trvalo jen několik dní. Po jeho krachu otec stejně jako dalajláma utekl do Indie. Tam se příležitostně živil jako dělník při stavbě silnic jako mnoho tibetských uprchlíků. Zemřel, když bylo Tändzinovi dva a půl roku. 

On sám přišel na svět ve stanovém táboře v údolí Lahore v indickém státě Himáčalpradéš. Podle tvrzení své starší sestry se narodil v roce 1973, ověřit to ale nelze, matriční záznamy se žádné nepořizovaly. Kvůli pozdější registraci do školy a na úřadech mu byla postupně přidělena tři rozdílná oficiální data narození, všechna smyšlená. Po smrti otce rodina získala útočiště v jihoindickém státě Karnataka. V místním táboře Kollegal žil Tändzin do svých osmi let.

JEDNOU SE VRÁTÍME DO NAŠÍ ZEMĚ…

Na tábor vzpomíná jako na místo bezstarostného dětství a poutavých příběhů své babičky. „Vyprávěla o zasněžených vrcholcích, o jacích, pastvinách a životě kočovníků. O zemi Tibet, kterou jsme museli opustit.“ 

V osmi letech Tändzina poslali na tibetskou internátní školu Patlikul poblíž Dharamsaly. A právě tam se na prahu dospělosti rozhodl hledat smysl života v tibetském osvobozeneckém hnutí. Měl literární vlohy, chtěl být spisovatelem, a studoval proto anglický jazyk a literaturu na univerzitě v Madrásu. Studia ho naplňovala, psaní mu také šlo odruky, přesto ale již na univerzitě objevil novou vášeň – politický aktivismus. Vadilo mu, že si lidé na okupaci Tibetu Čínou už zvykli, že se s ní smířili. I to, že se v Indii a na Západě stále o Tibetu tak málo mluví a ví. Již jako student proto spolu s kamarády organizoval happeningy, demonstrace, festivaly a výstavy. To mu ale nestačilo. Ještě během studia se rozhodl, že spisovatelství zcela opustí a místo toho se přestěhuje do Tibetu.

Stáhnout obrázek

PŘECHOD PŘES HIMALÁJE

Tänzin začal podrobně studovat geografickou a politickou situaci v himalájském regionu Ladakh, kde je hranice s Tibetem málo hlídaná. Roku 1996 se tam přestěhoval, živil se jako učitel angličtiny a po celý rok pečlivě rozšiřoval své znalosti o horách a hranici. V březnu roku 1997 se konečně vydal na cestu přes vybraný průsmyk, v batohu měl rádio, fotoaparát, čokoládu a instantní polévky Maggi. Jeho romantický a naivní nápad ho málem stál život. V nadmořských výškách přes čtyři tisíce metrů se pohyboval pět dní, do svého vysněného Tibetu dorazil vyčerpaný a dehydratovaný.

„Ztratil jsem se v horách čtyři tisíce metrů nad mořem. Chladná pustina, kde panují během dne žhnoucí vedra a v noci mrazivá zima. Celá řeka Indus byla zamrzlá, vinula se jako obrovský had. Byl březen roku 1997. Pátého dne mě zatkli. Udělal to Tibeťan, kočovník, který spolupracoval s čínskou bezpečností. Chytil mě za límec a řekl:“

Tibetský nomád sice dovedl Tändzina k místu, kde napájel zvěř, a zachránil ho tak před smrtí žízní, zároveň ho ale také vydal čínským úřadům. V noci si pro něj přišli do vesnice policisté a zatkli ho.

VĚZEŇ VE LHASE

„Zavázali mi oči, vyslýchali mě. Nakonec mě zavřeli do okresního vězení v Naghri. Byl jsem v téhle věznici asi dvanáct dní, během nichž mě hodně bili. Bylo mi dvaadvacet, neměl jsem vůbec žádnou zkušenost, nikdy předtím jsem ve vězení nebyl. A nakonec oznámili, že mě chtějí vidět nadřízení důstojníci ve Lhase. 12. března 1997 mě naložili do auta, zavázali mi oči a odvezli mě. Lhasa je odtamtud hodně daleko, asi 1700 km. A nevede tam žádná zpevněná silnice, jen cesta. Trvalo nám tři dny, než jsme do Lhasy dojeli. Tam jsem byl ve vězení asi další dva a půl měsíce.“

Jak se později dozvěděl, na základě mezistátní dohody s Indií Číňané nesmí zadržovat indické občany zajištěné na hranicích déle než tři měsíce. Fakt, že se v jeho případě Číňané tohoto ujednání drželi, Tändzin ale považuje za zázrak. Byl vyslýchán, nucen klekat si na zem s rukama za zády, u hlavy mu často drželi nabitou pistoli. Hlavně se ho ptali, kdo byli jeho komplici a kdo ho poslal, jaký má úkol. Dokola opakoval, že přišel sám o své vůli, nechtěli tomu ale věřit. Byl držen v izolaci, nedostal obhájce. 

Přežít mu pomáhaly modlitby, mantry a písně. Uvědomoval si ale také, že domácím čínským vězňům se vede o poznání hůř než jemu, který přišel z Indie. Ve vazební věznici bylo asi šedesát vězňů, někteří tam byli drženi více než rok. 

Tři měsíce se Tändzin nemohl pořádně umýt, pouze obličej. Dostal kartáček bez zubní pasty, jako toaleta mu sloužil kýbl na chodbě. Po třech měsících ho ozbrojenci odvezli a vypustili na pěší cestu zpátky přes hranici v Ladakhu. V Indii se šel sám udat úřadům, v tamní věznici strávil ještě další měsíc, během kterého se prověřovalo, jestli není špión.

POCHOD NA TIBET

V Indii Tändzin pokračoval ve studiu literatury a psal. Opakovaně žádal na čínské ambasádě o možnost vystěhovat se legálně do Tibetu, bez odezvy. Od roku 2002 nosí na čele červenou čelenku, kterou slíbil, že nesundá, dokud nebude země jeho předků svobodná. Chce k tomu přispět prostřednictvím kampaní. V roce 2002 například vylezl při návštěvě čínského premiéra v Bombaji na střechu hotelu, kde delegace bydlela. Vyvěsil tam tibetskou vlajku a házel dolů letáky. 

Hlavním cílem jeho snah ale bylo a je podnítit hromadný návrat Tibeťanů z Indie do jejich vlasti. Vedl za tím účelem řadu zdlouhavých jednání, v jednu chvíli za svým nápadem sjednotil skoro celou exilovou tibetskou opozici.

Bylo to v roce 2008 v roce pořádání olympijských her v Pekingu, kdy se mu podařilo zorganizovat hromadný „pochod na Tibet“. Z Dharamsaly vyšla stovka Tibeťanů pěšky směrem na Dillí, Tändzin Cöndü v jejich v čele. Po cestě se měli přidávat další účastníci, což se ale v očekávané masové míře nedělo. Tändzin dnes přiznává, že celou akci nedostatečně domluvil s ostatními aktéry, z nichž mnozí považovali pochod za pouhou symbolickou demonstraci, nikoli za trvalý návrat do vlasti. 

Poblíž indicko-tibetské hranice se pod Tändzinovým vedením sešly asi čtyři stovky pochodujících. Šly zvěsti, že v samotném Tibetu paralelně propukly masové protesty a nepokoje nejsilnější od padesátých let. K propojení domácího odboje s indickou diasporou, o kterém Tändzin snil, ale nedošlo. Pochodující došli jen k hraničnímu přechodu Darčulá, kde už jich bylo jen sedmdesát pět. Indové je od hranic vrátili, snahy projít přes jiné přechody také selhaly a nakonec byl Tändzin Cöndü opět zatčen. Dnes lituje, že se masový návrat nepodařilo zrealizovat, doufá ale, že přispěl k národnímu uvědomění Tibeťanů a upoutal k zemi mezinárodní pozornost. Stejně jako to udělaly souběžné násilně potlačené protesty, které chtěli pochodující podpořit.

BOJOVNÍK ZA SVOBODU NESMÍ BÝT NEGATIVNÍ

Tändzin Cöndü ani po roce 2008 neustal v politickém aktivizmu, v roce 2014 například strávil noc v Ghándhího ašrámu v Ahmadabádu, kam se vplížil před návštěvou současného vůdce komunistické Číny Si Ťin-pchinga. Nad ránem ho ale objevila uklízečka a z akce sešlo. Tändzin Cöndü se při svých happeninzích cíleně zaměřuje na pozornost médií, daří se mu tak sdělovat světu, co považuje za důležité. Na druhou stranu ale také čelí zatýkání a soudům, do vězení šel zatím celkem šestnáctkrát.

„Ta pokora, které se ve vězení naučíš, tě ve skutečnosti osvobodí od tvého ega, od vnímání toho, co bylo pod tvoji úroveň, co bylo nečisté, co bylo nežádoucí – jako třeba spát na podlaze a používat boty jako polštář, košili jako přikrývku, kapesník jako ručník a vlastní prst jako kartáček na zuby. Když se ti to povede, tak potom z vězení vyjdeš s pocitem, že jsi o mnoho svobodnější. Když ale věříš, že vězení tě svobody zbavuje, tak trpíš a vyjdeš ven plný negativity. Jako bojovník za svobodu ovšem nemáš na negativitu nárok, protože jinak dlouho nevydržíš.“

Tändzin Cöndü žije v Dharamsale velice skromně ve sdíleném bytě.. Má jen dvě košile a dvoje kalhoty, nemá a neplánuje rodinu, jediným soustavným zdrojem jeho příjmů je prodej knih, které sám napsal a vydal. Skromnost a smysluplnost podle něj patří k buddhistické cestě životem. Je rozhodnut v boji za svobodu pokračovat i nadále, podobně jako Václav Havel nachází v tomto boji smysl života. 

Ve svém literárním díle se chce Tändzin Cöndü více zaměřit na zpracovávání skutečně prožitých příběhů tibetských pamětníků, proto se mu líbí i práce Post Bellum. Věrný nadále ale je i poezii, ta se totiž „dotýká srdce a mění mysl“. Na kameru nám při rozhovoru přednesl svoji báseň Horizonty života s refrénem, který vyjadřuje jeho nejniternější touhu:

V podcastu se budeme opírat především o jedinečné vzpomínky, které za téměř dvacet let zaznamenali dokumentaristé Paměti národa a také redaktoři Českého rozhlasu.

Pořad se bude vysílat pětkrát do roka vždy po  několika dílech v tematické sérii. Připravují jej Adam Drda a Mikuláš Kroupa, které rozhlasoví posluchači znají jako autory cyklu Příběhy 20. století.

Stáhnout obrázek

Tzv. rodinný tábor zřídili nacisté v koncentračním táboře Auschwitz v září 1943 s největší pravděpodobností pro případ, že by Osvětim navštívila delegace Mezinárodního výboru Červeného kříže. Hlavní úřad říšské bezpečnosti mu totiž v červnu 1943 povolil návštěvu terezínského ghetta, aby přesvědčil světovou veřejnost o nepravdivosti množících se zpráv o vraždění Židů.

„Jediné doklady o rodinném táboře, které se dochovaly, se týkají návštěvy Mezinárodního výboru Červeného kříže v Terezíně a ukazují významný propagandistický kontext rodinného tábora. Jinak nemáme prakticky nic. Jde proto o tábor, jehož historii rekonstruujeme z vyprávění přeživších vězňů, kteří byli naživu ještě v době, kdy se jich někdo ptal,“ uvedl pro Český rozhlas historik z Masarykova ústavu a archivu Akademie věd Michal Frankl.

Prvním pěti tisícům vězňů, kteří dorazili do Osvětimi z terezínského ghetta ve dvou transportech (v září a v prosinci 1943), se dostalo na tamní poměry nezvyklého přijetí: neprocházeli selekcí, nebyly jim oholeny hlavy, rodiny se nemusely rozdělit. Vězni putovali do sekce BIIb nazývané Familienlager, tedy rodinný tábor.

Stáhnout obrázek

V něm ovšem nepanovaly lepší podmínky než v jiných sekcích, vězňové živořili na úzkém zabláceném pruhu obklopeném elektrickým plotem, trpěli hladem, zimou a špatnými hygienickými podmínkami. Nicméně děti směly přes den pobývat v dětském bloku, kde se pod vedením charismatického vychovatele Fredyho Hirsche věnovaly improvizované výuce a hrám.

Zvláštní zacházení?

Nebývalá „privilegia“, jichž se vězňům rodinného tábora dostalo, byla pro členy osvětimského odbojového hnutí záhadou. Po nějaké době se jim podařilo zjistit, že vězňové rodinného tábora mají v dokumentech uvedenou zkratku „SB“ a šestiměsíční karanténu. „SB“, tedy „Sonderbehandlung“, česky „zvláštní zacházení“, znamenalo v nacistickém žargonu krycí označení pro popravu bez rozsudku, v Osvětimi zpravidla smrt v plynových komorách. Oněch šest měsíců odkladu dosud nikdo nedovedl uspokojivě vysvětlit.

Stáhnout obrázek

V prosinci 1943 přijel do rodinného tábora další terezínský transport, tentokrát národnostně smíšený. Byl v něm i patnáctiletý Toman Brod, pro kterého představovaly poměry v Osvětimi oproti Terezínu šok:

„Tábor představoval tak 150 krát 600 metrů oploceného blátivého prostoru. Suroví esesmani a kápové… Netopilo se, jako hygienické zařízení jen společné latríny a umývárny, kde trochu tekla ledová voda, a samozřejmě hrozný hlad... Ráno nějaká černá voda, v poledne tři čtvrtě litru vodové polévky s červenou řepou nebo několika bramborami a večer kousek chleba s kolečkem salámu nebo margarínem.“

Stáhnout obrázek

I přes strašlivé podmínky měl Toman Brod relativní štěstí, protože se po několika týdnech dostal do dětského bloku, který na vedení tábora dokázal vydobýt Fredy Hirsch: „Člověk den netrávil v mrazu a vystaven násilí esesmanů a kápů. Jídla víc nebylo, ale prostředí bylo přeci jen snesitelnější. Děti ani nechodily na apely ven, ale byly sčítány na bloku.“

Členové osvětimské odbojové organizace vězně varovali před jejich hrozícím zavražděním a vyzývali je k povstání. Na jeho přípravy v rodinném táboře vzpomínala Ruth Bondyová, která přijela také v prosincovém transportu:

„Bylo založeno podzemí, hlavní slovo měli komunisté, měli nejlepší spojení ven. Já jsem dostala láhev s petrolejem. Jiný měl sirky. Kdyby k něčemu došlo, měli jsme zapálit dřevěné bloky. Bylo jasné, že bychom se tím nezachránili.“

Místo pracovního tábora smrt

Přesně po šesti měsících pobytu bylo všem vězňům ze zářijového transportu oznámeno, že budou přemístěni do „pracovního tábora Heydebreck“. Předtím měli poslat z Terezína korespondenční lístky s uvedením pozdějšího data.        

Stáhnout obrázek

Toto opatření souviselo s návštěvou komise Mezinárodního výboru Červeného kříže v Terezíně, před níž měli terezínští vězňové získat falešnou představu, že jejich rodiče, děti či sourozenci jsou v Osvětimi v pořádku.

„Němci nechtěli vzbudit žádnou paniku, tak jim řekli, že pojedou do jiného tábora na práci, a že dokonce mohou napsat lístky známým a příbuzným. Musejí ale napsat datum 25. března, protože poštu nelze rychle doručit. To byla ovšem velká lest. Dali jim i balíčky s potravinami kvůli tomu, že je čeká dlouhá cesta,“ popsal Toman Brod.

Poté vězně nákladní auta odvezla místo do pracovního tábora do osvětimských plynových komor, kde bylo 3792 mužů, žen a dětí v noci z 8. na 9. března 1944 bez selekce zavražděno. Podle několika svědectví zpívali před smrtí v osvětimských plynových komorách jako poselství vzdoru československou hymnu, hatikvu (židovskou hymnu) a Internacionálu.

Zánik tábora po selekci

V květnu 1944 dorazili do BIIb další vězňové z Terezína, opět byli různých národností. V červnu dobíhal čas půlroční karantény prosincovému transportu, v té době nacistický režim však už potřeboval každého práceschopného člověka, a proto proběhla selekce vězňů obou transportů, při níž nacisté vybrali přes tři tisíce mladých lidí na práci. Ruth Bondyová odjela do Německa odklízet trosky po spojeneckých náletech.

Stáhnout obrázek

Děti a dospívající mladší 16 let neměli naději zavraždění uniknout. Toman Brod, kterému bylo v době selekce patnáct let, prošel díky šťastné náhodě:

„Nastal 6. červenec a to byl čtvrtek. Byl hezký, slunečný den a do tábora přišel dr. Josef Mengele. Byl to tzv. táborový lékař. Byl to velmi hezký urostlý člověk. Vždycky chodil v elegantní uniformě s bílými rukavičkami. Nikdo by neřekl, že je to masový vrah. Choval se slušně: hladil děti po vláskách, ptal se jich, jestli mají dost jídla nebo zda jsou spokojené s vychovateli. Je rozšířena taková legenda, že jeden chlapec sebral odvahu a přistoupil k Mengelemu:“

Mengele byl zřejmě v dobrém rozmaru, chlapce nezastřelil a uspořádal selekci mezi skupinou chlapců v již prázdném dětském bloku.

„Každý z nás se snažil vypadat mužně, silně a zdravě. Já jsem v té době ještě nebyl zbídačený, i když se na mně měsíce hladu taky podepsaly. Ale ještě jsem si říkal, že mám šanci. Všichni chlapci pochodovali před Mengelem nazí, v jedné ruce boty, v druhé šaty, a on ukazoval tam, nebo onam. Mně skutečně tento milý pan doktor Mengele zachránil život, protože řekl, že jsem práceschopný. Asi 90 chlapců vybral...“

Stáhnout obrázek

Šest až sedm tisíc vězňů rodinného tábora různých národností, kteří neprošli selekcí, nacisté zplynovali během dvou nocí mezi 10. a 12. červencem. Byli mezi nimi i rodiče Anny Hyndrákové, která narozdíl od nich putovala na druhou stranu rampy.

„Maminka selekcí neprošla, bylo jí padesát let a tatínek řekl, že maminku nenechá samotnou. Zůstali tam oba. Nejhorší bylo, že jsme viděly do našeho bývalého tábora a věděly jsme, že tam jsou naši. A oni viděli nás. Jednoho dne byl ten tábor prázdný. Komíny kouřily a tábor byl prázdný. Od té doby skoro nikdy nebrečím,“ vzpomínala pro Paměť národa.

Ze 17 500 vězňů rodinného tábora přežilo pouhých 1294.

„Čtvrtá Ficova vláda předvádí jízdu tobogánem do pekla,“ konstatuje na úvod Jan Dobrovský. „Ficovo jednání je školním příkladem toho, jak lze unést demokracii a přeměnit ji v něco zatím beztvarého, co ale smrdí mafiánskou autokracií. Jediným cílem je beztrestnost členů mafie a uchování kšeftů. Žádný jiný cíl to nemá.“ Jindřich Šídlo pak konkretizuje hlavní Ficův plán a postup, se kterým nastoupil do funkce: 

Může ovšem volba prezidenta, ať už prozápadního Korčoka nebo zatím nepříliš čitelného Pellegriniho, na Ficově způsobu vládnutí něco změnit? Jan Dobrovský konstatuje, že v zásadě nikoliv. „Je to trochu zvláštní situace – Ficovi to totiž nakonec může být úplně jedno, kdo z nich dvou vyhraje. Pokud se prezidentem stane Pellegrini, bude jeho totálním vazalem. Fico totiž potřebuje hlasy jeho voličů, ale jeho samotného chce politicky zničit. Takže i v případě, že by vyhrál Korčok, může být předseda vlády svým způsobem spokojen.“

Jako obvykle platí, že o výsledku druhého kolega slovenských prezidentských voleb rozhodnou i voliči kandidátů, kteří do druhého kola neprošli. V prezidentských volbách přitom kandidují některé velmi bizarní figury jako například předseda SNS Andrej Danko, soudem uznaný fašista Marian Kotleba nebo bývalý předseda Nejvyššího soudu, kdysi ministr spravedlosti a zakladatel další extremistické strany Vlasť Štefan Harabin. „Proti těmhle lidem je náš Jaroslav Foldyna umírněný centrista a státník…“ glosuje Jindřich Šídlo výchozí situaci slovenských prezidentských voleb.

Nejpravděpodobnější souboj dua Korčok – Pellegrini bude zřejmě těsný, ale ať už vyhraje volby kdokoliv, jeho úloha nebude podle Jana Dobrovského snadná: „Prezident bude čelit tvrdým a neomaleným tlakům Roberta Fica. A na růžovo si nic nemaluje ani občanská společnost. Ohrožení lidí, kteří někdy stáli proti Ficovi, může skončit na hranici fyzických napadení. Ficův boj bude ultimativní. Může dospět třeba až k tomu, že zavede stejně jako v Rusku pojem takzvaného zahraničního agenta pro instituce, které nejsou vládní, přijímají jakoukoli pomoc ze zahraničí nebo v jejich čele nestojí Slovák. Myslím, že je pomalu namístě zakládat na Slovensku Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných.“ 

Naše vystoupení v klubu Kotelna v Litomyšli uzavřela jako obvykle debata s publikem: Jak to bude s uskupením V4 v současné situaci? Kam se vlivem Fica a Orbána vyvíjejí maďarsko-slovenské vztahy? A jaký je důvod chabého výběru kandidátů v letošních amerických prezidentských volbách? Na to všechno a mnoho dalšího se pokusili Jindřich Šídlo a Jan Dobrovský v dalším vydání podcastu Paměti národa odpovědět.

Dořekne to dneska...? Poslechněte si!

Stáhnout obrázek

➤ A TRIKO SI KUPTE V E-SHOPU PAMĚTI NÁRODA

Jedné jarní soboty roku 1973 se na pláni na kopci vysoko nad pražským Smíchovem odehrálo setkání, které jako by patřilo spíš do předchozí dekády. Lidé z okruhu výtvarníka a performera Milana Knížáka se sešli na happeningu nazvaném Keep Together.

„Tam šlo o spojení lidí, trošku à la hippie. Lidé vylezli na kopec, měli provázky, těmi provázky se svázali a zpívali. Kolem chodili normální lidi a nechápali,“ vzpomíná jeden z účastníků, tehdejší voják základní služby Ivo Pospíšil. 

Stáhnout obrázek

„Guru“ Milan Knížák tehdy ovšem chyběl, podle slov některých pamětníků proto, že pracovně pobýval v zahraničí, jiná svědectví ale zmiňují, že tehdy čelil politicky motivovanému trestnímu stíhání a tak radši zůstal doma. 

Organizace se ujal jeden z jeho obdivovatelů a členů Knížákovy kapely Aktual Vladimír „Hendrix“ Smetana. Nechyběli ale jiní, třeba umělecký vedoucí kapely The Plastic People of the Universe Ivan Martin Jirous řečený Magor. A taky Pospíšilův kamarád, básník Pavel Zajíček, který na akci dorazil se svou ženou Marií (Mášou) a malou dcerou Míšou.

Kluk z Radotína

Pavel Zajíček přišel na svět 15. dubna roku 1951. Vyrůstal v malém domku v Radotíně, na předměstí, které se až v 70. letech stalo součástí Prahy. S láskou vzpomíná na oba rodiče, především pak na otce. „Byl to obyčejnej chlápek, kterej se narodil ve dvacátým roce a ve všech obdobích se choval naprosto skvěle,“ vyprávěl Pavel Zajíček pro Paměť národa.

V této souvislosti zmínil situaci, kdy během soudu se skupinou The Plastic People of the Universe v srpnu roku 1976 přenechal své místo v soudní síni, na které měl jako příbuzný obžalovaného syna nárok, Václavu Havlovi. Ten díky tomu pak mohl podat svědectví o průběhu procesu. 

V době natáčení vzpomínek v roce 2015 byl otec ještě naživu a Pavel Zajíček za ním pravidelně do Radotína dojížděl. „Vyučenej holič, v 95 letech už stříhání nezvládá, ale všechno si pamatuje.“

Nic jsem takzvaně nedokončil a nedodělal

Pavel Zajíček přitom rozhodně nesplňoval běžnou představu rodičů o úspěšném synovi. Na konci 60. let ještě stihl odmaturovat na stavební průmyslovce, ale jeho srdce už tehdy patřilo poezii a rokenrolu. V roce 1968 se podíval do Anglie, jeho bratranec nakonec do Spojeného království emigroval a Pavla zásoboval tehdy velmi cenným zbožím – nově vyšlými LP deskami. Dokud to situace v Praze umožňovala, Pavel je pouštěl na diskotékách, které měly do pozdějších nablýskaných tanečních orgií v rytmu komerční pop music daleko.

Stáhnout obrázek

Koncem šedesátých let šlo o jednu z mála možností, jak se seznámit s aktuální hudební produkcí. Originální LP desky byly ceněným zbožím a zdaleka ne každý měl tehdy možnost pořídit si kopie na magnetofonový pásek. Právě jednu z takových diskoték navštívil koncem šedesátých let v malém klubu na Smíchově vyučený zámečník Ivo Pospíšil. 

Spatřil hubeného mladíka, jak pouští „divnou“ hudbu a zároveň poněkud zápasí s technikou. Ivo mu tehdy pomohl zapojit ty správné kabely, a tak se zrodilo dlouholeté přátelství. „O tom, že DJ Zajíček někdy pouštěl Deep Purple nebo Led Zeppelin, nesmím dodnes mluvit,“ napsal Ivo Pospíšil o půl století později ve své vzpomínkové knize Příliš pozdě zemřít mladý.

Už tehdy si prý Pavel Zajíček z Anglie schválně objednával ty desky, které měly v britském tisku (i tím ho zásoboval bratranec) ty nejhorší recenze. Krátká epizoda Pavla Zajíčka coby DJe skončila spolu s nastupující normalizací, kdy z Prahy mizel spontánní kulturní život.

Pavel Zajíček tehdy opustil stavební fakultu na ČVUT, poměrně brzy se oženil a založil rodinu. „Sledoval jsem, jak se i mladí lidé proměňujou v mých očích ve svině. V tu chvíli jsem věděl, že s tím nechci mít nic společnýho,“ vysvětluje Pavel Zajíček, proč s nástupem normalizace rezignoval na formální vysokoškolské vzdělání a vůbec začlenění do tehdejší většinové společnosti. 

Musel zároveň vyřešit základní problém všech tehdejších mladých mužů – odvod na dvouletou vojnu. Té se nakonec vyhnul pobytem v psychiatrické léčebně. Jeho kamarád Ivo Pospíšil takové „štěstí“ neměl a narukoval na podzim roku 1971 k raketovému vojsku.

Ona to nebyla moc hudba

Cesty důležitých postav budoucích dějů se pak protnuly na jaře roku 1973 na už zmíněném happeningu Keep Together. Prakticky založený Ivo Pospíšil tehdy nabídl Martinu Jirousovi, že by Plastic People mohli zkoušet a hrát v hospodě v Klukovicích na kraji Prokopského údolí, kterou tehdy vedla jeho maminka. Formující se undergroundová subkultura tak na nějaký čas získala poměrně bezpečný azyl na pražské periferii, místo, kde se dalo celkem nerušeně zkoušet, uspořádat několik koncertů a dalších akcí a vůbec trávit příjemný čas.

Stáhnout obrázek

Pavel Zajíček se tehdy sblížil s vůdčí hudební osobností Plastiků Milanem „Mejlou“ Hlavsou, a tak v Klukovicích vedle Plastiků v říjnu roku 1973 poprvé vystoupila i nová kapela DG 307, do které patřil i Ivo Pospíšil. Název skupiny odkazoval na psychiatrickou diagnózu přechodné situační psychické poruchy, která umožňovala mladým mužům získat tzv. modrou knížku.

„Ona to nebyla moc hudba,“ vzpomíná po letech na začátky Dégéček Vladimír Smetana, další člen první sestavy. Zatímco Plastici vždy zůstávali věrní rockovému fundamentu, DG 307 se mu hodně vzdálili, zpočátku bezpochyby i pod vlivem uskupení Aktual Milana Knížáka. V kapele se vystřídala řada nehudebníků a ti, kteří nějaký nástroj ovládali, se pro jistotu chopili nástrojů jiných – třeba vysavače. A do toho vysoký dlouhovlasý frontman Zajíček burácel své texty:

Vystrč hlavu z polštáře Zbav se konečně tíhy Zbav se konečně vladaře Vodpráskni kilo stíhy.

Členové souboru působí málo esteticky

V následujících několika letech se povedlo Plastikům, DG 307 a dalším kapelám, které se ve „veselém ghettu“ undergroundu zformovaly, uspořádat několikrát do roka koncerty na pomezí legality, často jako soukromé akce. Jednotlivé kapely se prolínaly, spojovaly a zase dělily. 

Stáhnout obrázek

Někdy hraní proběhlo úplně v klidu, jindy akce skončila spektakulárním policejním zásahem, tak jako na jaře roku 1974 v Rudolfově u Českých Budějovic. Každý z oněch koncertů je popsán v řadě memoárů, vzpomínkových rozhovorech i v odborné literatuře, ve filmových i televizních dokumentech. Všechny ty „Klukovice“, „Postupice“ a „Bojanovice“ jsou dnes malou legendou. 

Méně se mluví a píše o tom, že ještě v listopadu roku 1975 se Plastici a DG 307 pokusili naposledy svůj status zlegalizovat účastí na přehrávkách pořádaných tehdejší oficiální agenturou Pražské kulturní středisko (PKS). 

„Byla jsem zejména překvapena nehudebními rekvizitami: železnými tyčemi, diskem od auta a podobně. Jejich hráčská úroveň byla velmi nízká. Ostatně komise to ve svém posudku a rozhodnutí konstatovala. Jde o soubor s převahou recitace. Hráči na bicí nástroje nejsou hudebníky. Doprovázející hudební nástroje jsou na nízké úrovni. Členové souboru působí málo esteticky,“ znělo zdrcující hodnocení skupiny DG 307 od paní Alexandry Mládkové z PKS.  

Zátah na vlasatce

Z dnešního pohledu se může zdát, že bylo poněkud pošetilé snažit se o schválení tvorby režimem, který ty samé muzikanty čtvrt roku nato pošle za tutéž tvorbu do vězení. Ale možnost uvěznění si v listopadu roku 1975 nejspíš Zajíček, Hlavsa a ostatní asi ani nedokázali představit, jakkoli museli vědět, že se svým svobodným projevem v umění i v životě pohybují na samém okraji toho, co je normalizační moc ochotná lidem tolerovat.

V březnu roku 1976 pobýval Pavel Zajíček na hájovně v severočeských Mařenicích, spolu s dalšími přáteli se tehdy živil jako lesní dělník. Nebylo to poprvé a naposled, kdy Zajíček a jeho kumpáni hledali útočiště na odlehlém venkově. V čase jarních prázdnin přijeli na hájovnu přátelé z Prahy, šli společně na procházku. „V Mařenicích u hospody už stály nějaký volhy,“ vzpomíná František Čuňas Stárek, další pamětník z mařenické komunity.

Rozjelo se zatýkání po celých Čechách, desítky lidí skončily ve vazbě. Mezi nimi i Pavel Zajíček. Následoval známý a mnohokrát popsaný soudní proces s Plastic People. Vlna solidarity s vězněnými hudebníky v zahraničí i v Československu, která později vedla ke vzniku Charty 77, způsobila, že část hudebníků byla propuštěna ještě před procesem a u pražského soudu pak stanula čtveřice Ivan Jirous, Svatopluk Karásek, Vratislav Brabenec a Pavel Zajíček. Proč právě tito čtyři? Šlo o umělce, kteří dříve aspoň nějaký čas studovali vysokou školu, a tak je režim pokládal za „mozky“ undergroundu. Pavel Zajíček od soudu odešel s ročním nepodmíněným trestem.

Dostal jsem do držky ode všech

Když se dokumentarista Paměti národa Jan Kotrbáček v roce 2015 ptal Pavla Zajíčka, jak probíhal jeho den ve vězení, dostalo se mu lakonické odpovědi: „Jako každej jinej.“ Dodal ještě, že seděl na Borech a přidělili mu práci na výrobě obkladových mozaik.

Stáhnout obrázek

Po propuštění podepsal prohlášení Charty 77 a uchýlil se na chalupu k přátelům na Liberecko. Práci našel u výrobního družstva META, svařoval pytlíky. Dál spolupracoval s Plastic People, vedle toho už bez Mejly Hlavsy obnovil vlastní kapelu DG 307. Pořídili několik nahrávek a během roku 1979 dvakrát vystoupili v undergroundové komunitě na statku v Nové Vísce na Chomutovsku. Tytam byly plechy a vysavače, instrumentaci dominovaly smyčcové nástroje, zůstával ale důraz na pódiovou prezentaci a Zajíčkovy naléhavé texty.

Mezitím se ale rozjela neblaze proslulá akce Asanace, během níž se komunistický režim snažil zbavit svých nejzatvrzelejších odpůrců tím, že je donutí k emigraci, a ještě víc pustil estébáky ze řetězu. Pavel Zajíček vzpomíná, jak mu při jednom výslechu vyhrožovali, že ho obviní ze znásilnění nezletilé dívky. 

„Že mají nevyřešený znásilnění dítěte v Radotíně, byla stará jako moje dcera. Já jsem se na ně podíval: Děláte si ze mě srandu? Tak mě hned poslali do vedlejší místnosti. Tam čekali ti, kteří zdědili tento případ. Dostal jsem do držky od všech. A když jsem odcházel z policejní stanice, to bylo uprostřed léta, tak jsem si říkal: seru na to tady!“

Jako by mi spadl ze srdce šutr

V případě Pavla Zajíčka tedy byla akce Asanace z pohledu komunistů „úspěšná.“ Podobně jako Karásek, Brabenec, Charlie Soukup a řada dalších si zažádal o vystěhování. Rozhodl se pro Švédsko: „Měli jsme už měsíc vybavený letenky. Jenom kus papíru, nevíme, kde budeme bydlet,“ popisuje krok do neznáma a opakovaně dodává, že toho nikdy nelitoval. 

Stáhnout obrázek

Větší problém nastal, když si osmiletá dcera Michaela postavila hlavu, že nikam nechce: „Teď se vžij do toho světa, seš zvyklá na školu, na kamarádky. Už jsme jeli na letiště, a Míša říká: já nikam nejedu. To je hned. Jakýkoliv vysvětlování, že tam potkáš lidi, šílený…“ Nakonec ale všichni nasedli do letadla mířícího do Kodaně. „Už v tom letadle se mi ohromně ulevilo. Jako kdyby mi spad ze srdce šutr. Naprostý uvolnění. Začínal novej život. Nebylo co řešit, kam se vracet a proč se vracet,“ vzpomíná Pavel Zajíček.

Pavel Zajíček rád vzpomíná na švédské přijetí a tamní štědrý sociální systém, který umožnil jemu i rodině zvládnout adaptaci v novém prostředí. Rodina se ale nakonec rozpadla a další cesty básníka vedly do New Yorku. Živil se tam jako stěhovák, ale zároveň ho pohltilo tamní umělecké prostředí, namísto poezie a hudby se tentokrát věnoval hlavně výtvarnému umění. Po zhroucení komunistického režimu s návratem domů nespěchal. „Mejla Hlavsa mi říkal, přijeď hned. Já si říkal: nikam se nežeň.“ Nakonec se ale do Prahy vrátil. 

„Důvod byli moji rodiče, o kterých jsem si myslel, že už je nikdy neuvidím,“ říká Pavel Zajíček. Na ruzyňském letišti ho vyzvedl právě Milan Hlavsa a naložil do auta. „Jeli jsme do Radotína. A tam jsem řekl: Ahoj mami, ahoj tati. To bylo skvělé.“

Proč on?

Dana Němcová v televizním seriálu Fenomén underground říká, že už tak introvertní Pavel Zajíček se po návratu do vlasti ještě víc uzavřel do sebe. Zároveň ale po roce 1990 patří k nejplodnějším autorům první undergroundové generace. Nejprve s Milanem Hlavsou, později už bez něj obnovil kapelu DG 307, která vydala řadu ceněných alb (ať už archivních nebo s aktuálním repertoárem) a naplno se etablovala na tuzemské nekomerční hudební scéně. Vedle toho mu vyšla řada publikací, hrál ve filmech. Po roce 2015 však Pavla Zajíčka zradilo zdraví.

„Pavel měl čtyři mrtvice,“ vyprávěl na podzim roku 2018 Vladimír „Hendrix“ Smetana ve studiu Paměti národa. „Je ochrnutej na půl těla, pořádně nemluví. Za co to je? On nikdy nic špatnýho neudělal! To je osud. Dostal sto tisíc, a to mu hned vzala VZP… On si nic nepamatuje. Takhle bych nechtěl dopadnout,“ lamentuje Hendrix, jeden z jeho věrných druhů z časů undergroundu. 

Naráží i na složitou sociální situaci způsobenou mimo jiné tím, že český stát vyměřil Pavlu Zajíčkovi směšně nízký důchod. Jde o systémový problém, kdy lidé, které komunistický režim, často velmi surovým způsobem, donutil k emigraci, nemají dle české legislativy dostatečný počet odpracovaných let, na základě kterých je starobní důchod vyměřen.

V případě Pavla Zajíčka naštěstí zafungovala solidarita přátel z undergroundu i lidí o generaci mladších. Vznikla facebooková skupina Help Pavel Z. a později též Nadační fond Charon, jehož cílem je pomáhat umělcům ve složité sociální situaci, a to nejen těm postiženým komunistickým režimem.

Od roku 2018 Pavel Zajíček žil v domově pro seniory v Praze-Chodově. Dlouhodobé nemoci, k níž se v posledních týdnech přidružil ještě zápal plic, podlehl 5. března 2024 v Thomayerově nemocnici. Odešel umělec, který za své dílo ručil celým svým životem.

V pondělí 26. února se před Golovinským obvodním soudem v Moskvě konalo třetí jednání „opětovného“ soudního procesu se spolupředsedou Centra Memorial Olegem Orlovem za „opakovanou diskreditaci“. Den poté byl Oleg Orlov shledán vinným a odsouzen k dvěma letům a šesti měsícům vězení.

Na dalším zasedání správní rady už Oleg nebude. Bude sedět v lágru…

Podle slov zástupce české pobočky Memoriálu Štěpána Černouška byl sedmdesátiletý Oleg Orlov, spolupředseda Rady Centra ochrany lidských práv Memorial, žijící legendou, „která se nebála vyjednávat se Šamilem Basajevem záchranu rukojmích a bila se za všechny nespravedlivě stíhané v Rusku... Příští pondělí máme pravidelné online zasedání správní rady Memorialu, a teď tam Oleg najednou nebude. Bude sedět v lágru... To je tak absurdní! Do těch často emocionálních debat Oleg Orlov vždycky vnášel racionalitu, a to i v poslední době, kdy se připravoval na svůj proces.“

Jak uvádí web organizace Memorial Česká republika, Oleg Orlov se nespravedlivého procesu odmítal zúčastnit. Odmítl také vlastní obhajobu i předvolávání svědků a znalců obhajoby a totéž zakázal i obhájkyni, přičemž se odvolával na zkušenosti jiných disidentů. Ponechal si pouze právo na závěrečnou řeč.

Tu pronesl u moskevského soudu 26. února 2024. Projev do češtiny přeložil Štěpán Černoušek a publikoval jej na webu českého Memorialu. Děkujeme za možnost zveřejnit jej v Magazínu Paměti národa.

Plné znění závěrečné řeči, kterou Oleg Orlov pronesl 26. února 2024.

V den, kdy bylo zahájeno toto soudní řízení, otřásla Ruskem i celým světem strašná zpráva o smrti Alexeje Navalného.

Otřásla i mnou. Dokonce jsem uvažoval o tom, že se závěrečné řeči zcela vzdám: co také říkat dnes, kdy jsme se ještě nevzpamatovali z šoku, který nám ta zpráva způsobila? Ale potom mě napadlo: vždyť jsou to všechno články jednoho řetězce – Alexejova smrt nebo přesněji vražda, soudní řízení s dalšími kritiky režimu včetně mne, potlačování svobody v zemi i vpád ruských vojsk na Ukrajinu. A rozhodl jsem se, že nakonec promluvím.

Nespáchal jsem trestný čin. Jsem souzen za novinový článek, v němž jsem politický režim, který se v Rusku etabloval, označil za totalitní a fašistický. Článek byl napsán již více než před rokem. Tehdy některým mým známým připadalo, že přeháním.

Nyní je však naprosto očividné, že jsem nijak nepřeháněl. Stát v naší zemi opět kontroluje nejen společenský, politický a hospodářský život, ale usiluje i o plnou kontrolu nad kulturou, vědeckým myšlením a dobývá se do soukromí. Stává se všeobjímajícím.

Za pouhé čtyři a část měsíce, které uplynuly od ukončení mého prvního procesu u tohoto soudu, se odehrála řada událostí, které ilustrují, jak rychle se naše země propadá stále hlouběji a hlouběji do této temnoty.

Uvedu zde několik jednotlivých skutečností, které se různí svým dosahem i mírou tragičnosti:

Jak pojmenovat politický systém, ve kterém se odehrává vše, co jsem zde vyjmenoval? Podle mého názoru o odpovědi nejsou pochyby. Ve svém článku jsem měl bohužel pravdu.

Zakázána již není jen veřejná kritika, ale i jakýkoli nezávislý úsudek. Trest může přijít i za činy, které zjevně s politikou ani kritikou státní moci nijak nesouvisí. Neexistuje umělecký obor, kde by byla možná svobodná umělecká výpověď, neexistuje svobodná akademická humanitní věda, a dokonce již neexistuje ani soukromí.

Nyní řeknu pár slov o povaze obvinění, která byla vznesena proti mně a která jsou vznášena i v řadě dalších podobných soudních procesů s lidmi, kteří stejně jako já vystupují proti válce.

Na začátku svého nynějšího soudního procesu jsem se jej odmítl účastnit a díky tomu jsem měl možnost si v průběhu líčení přečíst román Franze Kafky Proces. Naše dnešní situace a situace, v níž se ocitl Kafkův hrdina, skutečně nesou společné rysy – je to absurdita a zvůle, skrývající se pod formálním dodržováním jakýchsi pseudoprávních procedur.

Obviňují nás z diskreditace, aniž by jakkoli vysvětlili, co to je a jak se liší od legitimní kritiky. Obviňují nás z vědomého šíření lživých informací, ale nenamáhají se jejich lživost dokázat – a přesně takhle fungovala sovětská moc: za lež označovala jakoukoli kritiku. A naše snaha dokázat spolehlivost těchto informací zakládá trestný čin. Jsme obviňování z toho, že nepodporujeme hodnotový systém a světonázor, který hlásají vůdcové země, a to i přesto, že v Rusku nesmí státní ideologie existovat. Vynášejí nad námi rozsudky viny za pochybnosti o tom, že cílem napadení sousedního státu je posílit mezinárodní mír a bezpečnost.

Absurdita.

Kafkův hrdina až do konce románu vůbec neví, z čeho je obviněn, ale bez ohledu na to je uznán vinným a potrestán. Nám v Rusku obvinění formálně sdělují, ale pochopit je a zůstat přitom v mezích práva a logiky nelze.

My nicméně na rozdíl od Kafkova hrdiny chápeme, za co nás ve skutečnosti zatýkají, soudí, odsuzují, zavírají a zabíjejí. Ve skutečnosti nás trestají za to, že si dovolujeme kritizovat státní moc. To je v dnešním Rusku absolutně zakázáno. Poslanci, vyšetřovatelé, prokurátoři a soudci to ovšem neříkají otevřeně. Skrývají to za absurdními a nelogickými formulacemi nových tzv. zákonů, obžalob a rozsudků. Ale je to tak.

Dnes v trestních koloniích a vězeních zabíjejí Alexeje Gorinova, Alexandru Skoličenko, Igora Baryšnikova, Vladimira Kara-Murzu a mnohé další. Zabíjejí je za to, že protestovali proti krveprolití na Ukrajině, za to, že chtějí, aby se Rusko stalo demokratickým, prosperujícím státem, který pro okolní svět nebude představovat hrozbu.

V posledních dnech jsou lidé zatýkáni, perzekuováni, a dokonce i zavíráni jen za to, že přišli k pomníkům obětí politických represí uctít památku zavražděného Alexeje Navalného, úžasného, statečného a čestného člověka, který ani v neuvěřitelně tvrdých podmínkách vytvořených přímo kvůli němu neztrácel optimismus a víru v budoucnost naší země. Ovšemže to byla vražda – bez ohledu na konkrétní okolnosti jeho smrti.

Státní moc bojuje dokonce i s mrtvým Navalným, bojí se ho i mrtvého – a bojí se poprávu.

Ničí jeho spontánně vznikající pomníky.

Ti, kdo to dělají, doufají, že se jim tak podaří demoralizovat tu část ruské společnosti, která ještě stále pociťuje odpovědnost za svoji zemi.

Ať nedoufají.

My máme na paměti Alexejovu výzvu: „Nevzdávejte se“. Já za sebe dodávám: neklesejte na duchu, neztrácejte optimismus. Pravda je přece na naší straně. Lidé, kteří naši zemi zavedli do té jámy, kde se nyní nachází, představují to staré, prohnilé a přežilé. Nemají žádnou vizi budoucnosti – jen lživé vize minulosti, přeludy „imperiální velikosti“. Oni stahují Rusko zpět, dozadu – do antiutopie, jakou Vladimir Sorokin popsal v knize Den opričníka. My ale žijeme ve 21. století, přítomnost a budoucnost je s námi a v tom spočívá klíč k našemu vítězství.

Závěrem svého vystoupení bych chtěl – pro mnohé asi nečekaně – oslovit ty, kteří v současné době svojí prací prací pohánějí onen „parní válec“ represí. Tedy vládní úředníky, pracovníky bezpečnostních orgánů, soudce a prokurátory.

Vy to vše ve skutečnosti velmi dobře chápete. A zdaleka ne všichni z vás jsou přesvědčenými zastánci nutnosti politických represí. Občas litujete toho, co musíte udělat, ale říkáte si: A co s tím zmůžu? Vždyť já jen plním rozkazy shora. Zákon je zákon.

Obracím se na Vás, Vaše ctihodnosti, a na zástupce žaloby. Nepřipadá vám to samotným strašné? Není strašné sledovat, do čeho se zvrhává naše země, kterou nejspíš milujete i vy? Není strašné, že v téhle absurditě, v téhle antiutopii, možná budete muset žít nejen vy a vaše děti, ale i – pánbůh chraň – vaše vnoučata?

Cožpak nikomu nedochází něco zcela očividného, a to, že onen represivní válec může dříve či později přejet i ty, kteří jej rozjeli a tlačili? To se v historii stalo mnohokrát.

Zopakuji to, co jsem řekl u soudu již minule.

Nejsem si zcela jistý, že ti, kdo nyní v Rusku dodržují tyto protiprávní, protiústavní zákony, za to ponesou odpovědnost před soudem. Trest však nevyhnutelný bude. Jejich děti či vnoučata se budou stydět vyprávět o tom, kde pracovali a co dělali jejich otcové, matky, dědečci a babičky. Totéž platí i pro lidi, kteří dnes plní rozkazy a páchají zločiny na Ukrajině. To je podle mě ten nejhorší trest a je nevyhnutelný.

A nevyhnutelný je trest i pro mě, protože v současné situaci je osvobozující rozsudek v případě takovýchto obvinění nemožný.

Brzy uvidíme, jaký bude.

Já však ničeho nelituji a za nic se nekaji.

Stáhnout obrázek