Češi a jejich Rakušané. A obráceně. 3. část: Spojení (1989-2007)

/ /
Rakouský ministr zahraničí Alois Mock uprostřed s kleštěmi, vpravo československý ministr zahraničí Jiří Dienstbier na společné státní hranici v prosinci 1989.
Rakouský ministr zahraničí Alois Mock uprostřed s kleštěmi, vpravo československý ministr zahraničí Jiří Dienstbier na společné státní hranici v prosinci 1989.
zdroj: archiv Jana Černého

V 80. letech se na jižní Moravě dala naladit rakouská televize, jedno z mála necenzurovaných médií, kvůli kterému se Češi opět začali učit německy. Právě z rakouské ORF se mnozí z nich v listopadu 1989 dozvěděli o pádu komunistického režimu ve své zemi.

Překonání železné opony (nejen) mezi Československem a Rakouskem se tenkrát stalo jednou z klíčových diplomatických výzev. Proto se v prosinci 1989 na hranici poblíž rakouského městečka Laa an der Thaya sešli ministři zahraničí obou zemí Jiří Diensbier a Alois Mock. Dva diplomaté tenkrát místo podpisového pera vzali do rukou pákové nůžky a symbolicky přestříhali dráty železné opony. 

K setkání, při němž Rakušané vítali Čechy gulášem a Češi Rakušany chlebem, solí a dechovkou, došlo 17. prosince 1989 i na hranicích mezi Břeclaví a Reintalem. Jedním z iniciátorů akce nazvané Ruce Evropě – řetěz lidských rukou byl Dušan Vaněk a Bedřich Stigler. 

Demonstrace v listopadu 1989 v Břeclavi, na pódiu Zdeněk Hrubý
Demonstrace v listopadu 1989 v Břeclavi, na pódiu Zdeněk Hrubý

Nejmasovější „ilegání“ přechod hranice

I přesto, že režim oficiálně padl, nebylo jednoduché takovou akci zorganizovat. „Pár dní předem jsme se šli domluvit na posádku pohraničníků. Jejich šéf se nám snažil vysvětlit, že na hranici nemůžeme jít, protože je to zakázáno. Na to jsem mu řekl, že jsme se nepřišli ptát, ale že jsme jim to přišli oznámit. Nakonec nám řekl, že tedy do zakázaného pásma můžeme vstoupit,“ vzpomíná Bedřich Stigler a dodává: 

„Prý po nás nebudou po nás střílet pod podmínkou, že samotnou státní hranici už nepřekročíme.“ 

 

Jsme rádi, že čtete naše články!

Toho dne průvod Moravanů zůstal u státní hranice ukázněně stát, ale muzikanti, nezvyklí zastavit se vprostřed písně, pokračovali dál. A tak se ostatní přidali. Hranici tenkrát překročila asi tisícovka lidí. „Šéf reintalské policie nám řekl, že když do šestnácti hodin Čechoslováci zmizí z rakouského území, nebude to řešit. Ale pokud to bude trvat déle, už to bude mezinárodní konflikt. Dá se říct, že to byl největší ilegální přechod hranic, který se kdy v Československu udál,“ říká s úsměvem a nadsázkou Dušan Vaněk. 

Když se toho dne večer Moravani vraceli z vinných sklepů v Reintalu, potkávali cestou své rakouské sousedy, kteří opouštěli poštorenskou hospodu.  „Ti, kteří žili v těsné blízkosti hranice u Poštorné, si neříkali Rakušané, ale Moravci. Měli s námi rodové vazby. Takže když se otevřely hranice, všichni se objímali a brečeli,“ vysvětluje Zdeněk Hrubý, který se tohoto setkání také účastnil. 

Akce Ruce Evropě na československo-rakouské hranici v prosinci 1989
Akce Ruce Evropě na československo-rakouské hranici v prosinci 1989

Rakušané se stali našimi nejoblíbenějšími sousedy

Když železná opona oficiálně padla, Rakousko se stalo první zemí, která otevřela své hranice československým občanům. Mezi obyvateli panovalo napětí a zvědavost. Jak asi vypadá ten západní svět, o kterém měli Čechoslováci jen omezené informace? A jaké byly první dojmy Rakušanů po návštěvě porevolučního Československa? 

„Byl to úplně jiný svět. I ulice s auty voněly jinak než u nás. Na každém kroku a v každém obchodě to pro mě byl zážitek. Třeba koupit si v McDonaldu colu.“ 

Tak vzpomíná na Vídeň Lubomír Reichsfeld z Veselí nad Moravou, jehož bratr sem v 80. letech emigroval. 

Zato na Karl Schwarz, který v roce 1989 žil v dolnorakouském Zwettlu, zanechala první porevoluční návštěva Československa rozpačitý dojem. „Měl jsme pocit, že je tam všechno šedé a uniformní. Bylo to částečně počasím a částečně tamní mentalitou. Oproti Rakousku to byl obrovský kontrast.“

Na prostupnost hranic si Češi i Rakušané brzy zvykli. Zatímco my jsme v prvních letech vyráželi pod Alpy za nákupy, na české straně vlivem otevřených hranic bujel sexuální průmysl. Rakušané se stali nejoblíbenějšími sousedy Čechů. To samé o Češích ale Rakušané příliš často neříkali. Svědčí o tom i cedule s nápisy „Češi, nekraďte nám tu,“ kterými Rakušané v 90. letech vítali své severní sousedy.

Akce Ruce Evropě na československo-rakouské hranici v prosinci 1989
Akce Ruce Evropě na československo-rakouské hranici v prosinci 1989

Češi do Evropy, jen když odstaví Temelín, požadovali mnozí Rakušané

Euforie ze setkání Čechů a Rakušanů na torzech železné opony se rozplynula, jakmile přišla řeč na dostavbu jaderné elektrárny Temelín. Proti dostavbě se z Rakouska ozývaly silné protesty, zpochybňovala se bezpečnost elektrárny a odkazovalo se na černobylskou tragédii. 

Situace se vyostřila na konci 90. let v souvislosti s přibližujícím se vstupem České republiky do Evropské unie. V Rakousku tehdy vládla krajně pravicová Svobodná strana Rakouska, která dokonce požadovala, aby Rakousko v případě spuštění Temelína zablokovalo vstup Česka do EU, kam Rakousko patřilo od roku 1995.

V lednu 2002 se v Rakousku dokonce uskutečnilo referendum, ve kterém se necelý milion rakouských občanů vyslovilo pro podmínění vstupu Česka do EU odstavením Temelína. Spor se pokusil urovnat Protokol z Melku podepsaný v prosinci 2000 v Melku. Protesty a blokády hranic však pokračovaly i v roce 2006.

Poslední překážka na hranicích padla v roce 2007 

Kostlivcem ve skříni česko-rakouských porevolučních vztahů se staly i Benešovy dekrety a s nimi spojená otázka odškodnění vyhnaných českých Němců. 

Na počátku nového milénia se totiž rakouská vláda v čele s kancléřem Wolfgangem Schüsselem rozhodla zaplatit odškodné pronásledovaným Židům a nuceně nasazeným během druhé světové války. Podobné gesto ve vztahu k vyhnaným Němcům Rakousko tak trochu očekávalo od České republiky. 

Možnost prolomení Benešových dekretů a majetkové nároky vysídleného německého obyvatelstva ale v českých občanech vyvolaly napětí a strach.  

I přes spory mezi Čechy a Rakušany na konci roku 2007 padla poslední bariéra mezi oběma zeměmi. Tehdy Česká republika (od roku 2004 člen Evropské unie) vstoupila Schengenského prostoru, kam Rakousko patřilo již deset let. Zmizely hraniční kontroly, což usnadnilo cestování i byznys mezi oběma zeměmi. 

Umělci na barikádách. Jak se z rockové hvězdy stane náměstek ministra?

/ /
Festival Krásný ztráty 2019. Zdroj: Michal Prokop, Statek Všetice, agentura Joe's Garage
Festival Krásný ztráty 2019. Zdroj: Michal Prokop, Statek Všetice, agentura Joe's Garage

Michal Prokop, hudebník a bývalý politik, je hostem 35. dílu podcastu Dobrovský & Šídlo. Natáčíme živě na festivalu Krásný ztráty. „Když v politice vylezete na jeviště, musíte počítat s tím, že nejmíň polovina z lidí pod pódiem vás vůbec nechce,“ říká.

„Než jsem tohle pochopil, chvíli mi to trvalo,“ poznamenává exkluzivní domácí host Michal Prokop, hudebník, kterého listopad 1989 vynesl do politiky.

Vzhledem k tomu, že v ní vydržel o mnoho déle než první vlna umělců v politice (patřili mezi ně zprvu Michael Kocáb, Vladimír Mišík, Daniela Kolářová nebo Rudolf Hrušínský), je na místě se ptát, co ho na ní lákalo, za jaké podmínky v ní přežil. V čem byla ta největší změna oproti životu muzikanta na volné noze a proč z politiky nakonec odešel?

Nový díl podcastu Dobrovský & Šídlo jsme natáčeli živě na festivalu Krásný ztráty ve Všeticích u Benešova.
35. díl podcastu Dobrovský & Šídlo

Michal Prokop se na politiku dnes dívá z nadhledu a vlastně bez negativních pocitů.

„I v politice mají své místo pragmatici, kteří jsou trochu ‚splachovací‘, jsou tam potřeba. Ale jde o to, aby tam nebyli jenom takoví.“

„Jde o to, aby pragmatici byli schopni vedle sebe snést i ty, kteří jsou idealisti, a byli schopni jim naslouchat. A politika samozřejmě je boj o moc, ale k tomu, abyste ji mohli vykonávat, tak ji musíte taky umět udržet. A to my jsme neuměli.“

Specifický fenomén „umělců na barikádách“ nebo chcete-li v politice samozřejmě vznikl díky tomu, že v předlistopadových dobách v zásadě v umění bylo politikem všechno, co mělo nějaký přesah.

„Každá zmínka, která se dala asociovat jako kritika režimu, ať už v divadle nebo na koncertě, byla tehdy politikou. A jako obrana alternativní muzikantské scény také vznikla Charta 77,“ připomíná Jan Dobrovský.

Je zjevné, že v polistopadových dobách se řada lidí z showbusinessu a umění v určitých okamžicích rozhodla pro podporu nějaké politické strany nebo konkrétního politika, příkladem za všechny může být podpora ODS a Václava Klause na „koncertě“ na Staroměstském náměstí před volbami 1998 s dodnes proslavenou písní Lucie Bílé a Karla Gotta „Když mi dáš pac“.

K tomu postřeh Jindřicha Šídla: 

„Měli jsme z toho tehdy legraci, ale bylo to autentické vyjádření politické vůle. Je běžné, že jsou do kampaně najímáni umělci, ale pak jsou i ti, kdo vystupují ve prospěch nějaké myšlenky, strany nebo politika. A ten pak většinou prohraje.“  

„A v takovém případě jsou to vlastně i dnes ‚umělci na barikádě,‘“ dodává Jan Dobrovský. „Pokud veřejně projeví svůj politický postoj, dostávají za to většinou dost čočku na rozdíl od těch dob před listopadem 89.“ 

Tyhle časy jsou u nás dnes spíš minulostí, mnoho známých lidí si dost dobře rozmyslí, než se pustí do podpory té či oné partaje. Trochu jinak je to na světové scéně v souvislosti s válkou na Ukrajině, kde se v poslední době na rozdíl od mnoha osobností podporujících Ukrajinu také vyjádřil Roger Waters s jasným omlouváním Putina, a to zcela v rozporu s tím, co si myslí ostatní bývalí členové Pink Floyd. 

Což nás přivedlo k finální otázce: umíme, chceme nebo popřípadě máme oddělovat názory umělců od jejich tvorby? 

V dnešním podcastu bude řeč i o historii strany se zkratkou ODA, o působení Michala Prokopa na ministerstvu kultury pod Pavlem Tigridem nebo o tom, jak Chuck Berry vyhnal z pódia svého baskytaristu. Příjemný poslech!

Úplatky. Za byt, za operaci, za razítko. Podmazávaly zaseklé soukolí socialismu

/ /
Sto korun českosloslovenských, bankovka, výřez
Sto korun českosloslovenských, bankovka, výřez

Korupce je u nás od 90. let nejčastěji zmiňovaným zlořádem politiky. Nezjevil se tu ale až po roce 1989, naopak. V době socialismu úplatkářství kvetlo na podhoubí byrokracie, nedostatku zboží a nefungujících služeb.

Hana Borgströmová koncem sedmdesátých let pracovala v investičním oddělení Metroprojektu. Součástí její práce bylo i jednání s výtvarníky, kteří tvořili umělecká díla pro nově budované stanice metra. „Jednou jsem vstoupila do kanceláře, kde seděl můj vedoucí s jedním spolupracovníkem. Před nimi na stole ležela hromádka peněz. Když jsem vešla, honem ji stáhli pod stůl,“ popisuje situaci, jejíž smysl v tu chvíli nechápala. Vzápětí ale dostala výpověď „pro nadbytečnost“. Až poté se od kolegů dozvěděla, že její nadřízení berou od umělců úplatky – patnáct tisíc korun za lukrativní zakázku na jedno umělecké dílo v metru. Potřebovali se jí tedy zbavit jako nepohodlného svědka korupčního jednání. Se svým zaměstnavatelem se soudila a při nakonec vyhrála, do podniku se mohla vrátit, ale vedoucí ji i poté tlačil k dobrovolné výpovědi. 

Hana Borgströmová - O úplatcích v Metroprojektu

Zaplať, nebo zmrzni 

Úplatky za to, co bychom dnes nazvali veřejnými zakázkami, byly i v socialismu rozšířenou praxí. Síť úplatků, známostí a protislužeb ale protkávala také každodenní život lidí, za což mohl jednak nefungující trh, jednak obrovská byrokracie, kdy činovníci národních výborů, uličních výborů a stranických organizací rozhodovali o tom, zda dotyčný občan dostane nájemní byt, výjezdní doložku na dovolenou, zda bude přijat na školu a o spoustě dalších životních situací. 

Jsme rádi, že čtete naše články!

„Podmínky pro získání plynového topení do bytu byly tyto: tři a více dětí, zdravotní problémy a členství v KSČ. Já jsem nebyla v KSČ, takže jsem neměla nárok na plynové topení. Musela jsem topit naftou, která tenkrát zdražila. Měla jsem sedm set na měsíc a pět set mě stála jen ta nafta,“ popisuje Lenka Honnerová. Peníze jí nezbývaly pochopitelně ani na úplatek, což ji dohnalo k zoufalému činu: 

„Takže jsem začala opravdu rebelovat. Vzala jsem děti a odvedla jsem je na národní výbor.“ 

„Nechala jsem je v kanceláři té paní, která o tom rozhodovala. Řekla jsem jí, že oni tam mají teplo, takže tam děti zůstanou a já je budu chodit krmit, protože na obojí – na topení a na jídlo – prostě nemám. A odešla jsem,“ pokračuje Lenka Honnerová. „Samozřejmě jsem to obrečela, strachovala jsem se, co bude.“ Ale její strategie slavila úspěch: za pár hodin jí úředníci děti přivezli spolu se seznamem čtyřiceti bytů, do nichž by se mohla přestěhovat. Zavedení plynového topení, které již jednou zamítli, prý schválit nemohli, ale přestěhování do jiného bytu s plynovým vytápěním ano. 

Invalidní důchod pro „nepřítele státu“? Nepřichází v úvahu! 

Speciálním odvětvím, které vytvářelo živnou půdu pro korupci, bylo zdravotnictví. Byrokracie v něm svazovala ruce jak pacientům, tak lékařům: ti i ti byli k obvodům direktivně přidělováni, lékaři na obvodu i v nemocnici navíc pracovali jako zaměstnanci za pevný plat bez ohledu na to, kolik odvedli práce, přičemž jejich platy zdaleka neodpovídaly jejich odbornosti. 

Ilustrační foto
Ilustrační foto

Situaci ještě zhoršoval nedostatek léků – některé léky ze zahraničí nebyly k dispozici pro každého. „Existoval seznam léků, které se neměly předepisovat ekonomicky neaktivním lidem, například důchodcům. Byly na to směrnice a chodily kontroly,“ vysvětluje Dagmar Pohunková, která v 50. a 60. letech působila jako obvodní lékařka v Hořovicích. Nařízením shora se rozhodovalo mnohdy i o tom, jestli těžce nemocný člověk dostane invalidní důchod. „Někteří lidé měli ve svých papírech červené ,P’. Nevím, co to znamenalo, ale tihle pacienti neměli dostat invalidní důchod. A někteří z nich na tom byli zdravotně velmi špatně,“ vzpomíná Dagmar Pohunková. „Šla jsem intervenovat k řediteli nemocnice kvůli jednomu pacientovi, který měl těžké stádium Bürgerovy nemoci, hrozila mu amputace. Pracoval v dolech na Příbramsku. Říkala jsem, že by potřeboval invalidní důchod, a ředitel mě odbyl: ,To je člověk, který byl nepřítelem státu, to nepřichází v úvahu.‘“ Těžké případy proto raději posílala na konzilium do pražských nemocnic, kde o jejich politickém škraloupu nevěděli, a když potom přišli s novým posudkem, komise už je nemohla tak snadno odbýt. 

Prostředí, ve kterém o zdraví lidí rozhodovaly zákulisní okolnosti, které s jejich zdravotním stavem neměly nic společného, bylo samozřejmě živnou půdou pro korupci. Dagmar Pohunková uvádí: 

„O mně se vědělo, že neberu peníze.“ 

Když ale v době dovolených sloužila noční služby v obvodech některých svých kolegů, zjistila, že pacienti mívají doma pro lékaře nachystané peníze a hodnotné dary. Z toho vyrozuměla, že mnozí obvodní lékaři úplatky neváhají přijímat. Ona sama si od pacientů vzala jen občas květiny nebo pytlík od mouky s pěti vajíčky: „Když jsem ho dala do své lékařské tašky, vajíčka se někdy rozbila, a musela jsem si tašku vyložit omyvatelnou koženkou. Často jsme pak doma mívali vaječná jídla…“

V pohodlné pasti

Vedoucí prodejen, benzínových pump, skladů, úředníci a šoféři, zkrátka všichni, kteří měli přístup k něčemu, po čem jiní toužili, anebo možnost o něčem rozhodovat, vydat potřebné razítko, ovlivnit pořadník, mohli za své služby žádat úplatky a protislužby – a často to také dělali. Vylepšovali si tím svůj většinou nízký plat, ale zároveň přispívali k všeobecnému nedostatku a nefunkčnosti služeb. 

Ilustrační foto
Ilustrační foto

Milan Horáček, který v 60. letech absolvoval základní vojenskou službu, byl jako politicky nespolehlivý přidělen k útvaru silničářů, bývalých PTP. „Člověk se tam naučil krást všemi způsoby,“ konstatuje. Jako závozník pracoval se šoférem nákladního auta, který měl za úkol rozvážet pytle se stavebním materiálem. Šofér mu dal za úkol čtyři nebo pět pytlů položit na okraj korby tak, že je nepřeloží přes sebe. „Pak jednu zatáčku vzal prudčeji a pytle spadly do příkopu. Ve zpětném zrcátku jsem viděl, že tam vyběhnul nějaký domkář a už si to nakládal. My jsme potom za to dostali slepici nebo kachničku, šofér bral peníze,“ popisuje Milan Horáček a dodává: 

„Člověk viděl a cítil, že je dvojí druh života. Ten, co se vyhlašuje na veřejnosti, a potom realita. Každodenní velká i malá lež, podvody a pokrytectví, které se umocňovaly korupcí.“ 

Do sítě protekcí a úplatků nahlédl i Miroslav Brocko, který v 70. letech pracoval jako kulturně společenský referent na Slovensku v jednotném rolnickém družstvu. Jeho úkolem bylo mimo jiné vyřizování pasů pro dovolené v Jugoslávii. „Žil jsem v relativním materiálním blahobytu. Družstevníci mi například chovali každý rok prasata a já jsem jim vybavoval pasy pro celé rodiny přes nomenklaturní parťáky našeho předsedy. Stal jsem se plnohodnotným družstevníkem, a měl jsem nárok na všechny přebytky a požitky.“ Z pohodlného místa ale nakonec odešel, protože se v něm po psychické stránce necítil dobře: „Vše se tam řešilo chlastem. Pořádaly se opulentní večírky. Poznal jsem tam, jak je režimní systém propletený, jak funguje síť stranických kamarádšoftů, protekcí a úplatků. Měl jsem pocit, že tohle se nemůže zhroutit, neviděl jsem světlo na konci tunelu. Připadal jsem si jako v pasti.“

Král Oravy a ti ostatní

Ilustrační foto
Ilustrační foto

Úplatkářství bylo v socialistických médiích vydáváno za přežitek kapitalismu nebo následek „krizového vývoje“ roku 1968. Reálně se proti němu příliš mnoho nedělalo – zejména proto, že součástí korupčních sítí byli i straničtí funkcionáři. Jednou z mála výjimek se stal případ Stanislava Babinského, řečeného „král Oravy“, který působil ve slovenské Trstené jako ředitel místního průmyslového podniku, spotřebního družstva Jednota a jako všemocný „kmotr“. Komunistické politiky zval na bohatýrské hostiny a nezákonné lovy, během nichž se střílelo na zvěř z vrtulníků. Roku 1987 ho soud poslal do vězení na čtrnáct a půl roku. 

To byla ale jen špička ledovce, jehož kolosální část zůstala ukryta pod hladinou. V průzkumu o úplatcích, který proběhl roku 1989, se pouze 45 % obyvatel vyjádřilo, že za posledních dvanáct měsíců nedali nikomu žádný úplatek (Pavol Frič, Korupce na český způsob, 1999). Nadpoloviční většina zpovídaných připustila, že nějaký úplatek jednou nebo vícekrát za poslední rok poskytli. Otázkou ovšem zůstává, jestli jich ve skutečnosti nebylo ještě více. 

Subscribe to