Za války přišla o celou rodinu. Od té doby už skoro nebrečím, říká Anna Hyndráková

/ /
Anna Hyndráková rozená Kovanicová. Foto: Lukáš Žentel
Anna Hyndráková rozená Kovanicová. Foto: Lukáš Žentel

Třiadevadesátiletá Anna Hyndráková účinkuje v televizním spotu, ve kterém dodává lidem sílu, aby vydrželi proticovidová opatření. Paní Anna vyjmenovává, kam nesměla chodit za války: do kaváren, divadel a kin. „Naštěstí nám nezakázali se smát,“ říká ve spotu.

Krátká videa vytvořila nezisková organizace Post Bellum ve spolupráci s Českou spořitelnou, která financovala jejich výrobu a poskytla pro ně svůj zakoupený mediální prostor. Spoty byly uvedeny 10. března a na hlavních televizních stanicích poběží do konce měsíce.

Vedle Anny Hydrákové představují letce RAF Jiřího Pavla Kafku a Jiřího Lukšíčka, který prošel komunistickými lágry. Všichni tři prožili těžké časy a jejich poselství zní: „V každé době má smysl věřit, že všechno dobře dopadne. Je třeba ještě vydržet.“

My Židy nebereme

Anna Hydráková přežila holokaust jako jediná z rodiny. Narodila se jako druhá dcera v březnu 1928 do rodiny, která patřila k vinohradské židovské komunitě. Otec se jmenoval Pavel Kovanic: „On byl vigéc – víte, co je? On byl obchodní cestující a ti se mezi sebou zdravili vždycky: Wie geht es? (německy „Jak se daří?“) – proto vígéc,“ vysvětluje Anna Hyndráková, rozená Kovanicová.

Podle výsledků sčítání lidu v roce 1930 žilo na tehdejších Královských Vinohradech (tehdy obvod Praha XII) 95 497 obyvatel. Z toho 7084 osob (7,4 procenta všech obyvatel) bylo evidováno u zdejší židovské náboženské obce. Ta se ustanovila roku 1890 a výrazem její síly a prosperity se stala monumentální budova novorenesanční synagogy na křižovatce dnešních ulic Sázavská a Moravská. Budovu synagogy nenávratně poškodil nálet na Prahu v únoru roku 1945 a po válce ji čekala demolice. Vinohrady tak přišly o jednu ze svých dominant, jedinečnou památku, největší židovský svatostánek v Praze. Neporovnatelně větší ztrátu však představuje tragický osud velké většiny židovských obyvatel pražských Vinohrad, kteří zemřeli v nacistických plynových komorách během druhé světové války.

Maminka Augusta se starala o domácnost a nemocnou babičku. Rodina byla plně srostlá s českým prostředím, otec se hlásil k Masarykovi a sympatizoval se sociálními demokraty. Anna jako malé dítě žádné rozdíly vzhledem k většinové společnosti nepociťovala, snad jen že neměli doma na Vánoce stromeček a ve škole měla kvůli židovským svátkům více volných dní.

Anna se starší sestrou Trudou. Foto: Paměť národa
Anna se starší sestrou Trudou. Foto: Paměť národa

Situace se ale změnila po Mnichovu, kdy i českou společnost naleptával jed antisemitismu. Anna si třeba vzpomíná, že chtěla chodit cvičit do blízké vinohradské sokolovny v Riegrových sadech, ale tam prý jim řekli: „My Židy nebereme.“

Další vlna zákazů přišla po okupaci zbytku Československa a zřízení protektorátu v březnu 1939, ve kterém postupně začaly platit nacistické rasové zákony. „První zákaz byl, že Židé nesmějí kupovat brašnářské zboží. To mi přišlo směšné,“ vypráví Anna a zdůrazňuje, že u brašen to zdaleka neskončilo.

Otce vyhodili z práce, Anna i přes výborný výsledek u přijímacích zkoušek nemohla nastoupit na anglické gymnázium. Chodila tedy nějaký čas do školy zřizované židovskou obcí. Ta byla podle slov pamětnice původně určena pro ortodoxní věřící, a najednou musely třídy pojmout třeba šedesát dětí. Žáky i učitele školy navíc od října roku 1941 začaly ovlivňovat první transporty do koncentračních táborů. „Já na to pamatuju jako na dobu, kdy jsem šíleně zlobila,“ vzpomíná.

Předvolání do transportu. Foto: Paměť národa
Předvolání do transportu. Foto: Paměť národa

Vědomí, že kterýkoliv večer může na dveře bytu Kovanicových zaklepat posel z židovské obce s příkazem do transportu, poznamenalo život rodiny. Sestra Truda se vdala za svého milého, protože tak měla větší naději, že do transportu půjdou společně. Vědělo se, že každá osoba smí mít s sebou padesát kilogramů zavazadel. Anna vzpomíná, jak se do sklenic se sádlem či zavařeninami ukrývaly šperky a další cennosti, jak se původně bílé ložní prádlo přebarvilo na „hnusné tmavé barvy.“

Také vzpomíná, že otec radši úmyslně rozbil to, co nemohl vzít s sebou, a když musel úřadům odevzdat radiopřijímač, schválně ho cestou hodil na zem. „Byl v tomhle důmyslný a důkladný. Potom bez odporu odevzdal klíče.“

Ostříhat se na kluka a sehnat si nůž

Starší sestra Truda a její manžel odjeli do nacisty zřízeného terezínského ghetta transporty na sklonku roku 1941, zbytek rodiny Kovanicových ale dostal očekávané předvolání až v září roku 1942. Jejich kroky vedly do Holešovic do místa zvaného Radiotrh. V oblasti dnešního Parkhotelu mezi ulicemi Veletržní, Strojnickou a Dukelských hrdinů se před druhou světovou válkou nacházel areál bývalého výstaviště, které se od roku 1941 stalo shromaždištěm Židů a další zastávkou na smutné pouti ponížení a zbavení veškerých práv.

Anna v době války. Foto: Paměť národa
Anna v době války. Foto: Paměť národa

„Předtím to byly takové od sebe oddělené stánky. Mám pocit, že to bylo něco jako juta polepená tapetou a barevně natřená. A ty stánky tam zůstaly. V nich jsme měli matrace na délku a bylo tam hodně těsno.“ Zatímco většina shromážděných zde pobyla nanejvýš pár dnů, Anna vzpomíná, že zde z neznámých důvodů strávili asi šest týdnů. „My děti jsme si hrály, lítaly kolem. Jak trávili čas dospělí, to si neumím představit,“ vypráví Anna Hyndráková.

Přes ohradu byl slyšet všední život na ulici, cinkání tramvají, na protější straně dnešní třídy Dukelských hrdinů stály běžné činžáky, obyvatelé z vyšších pater museli dobře vidět do útrob podivného lágru. Až ve světle pozdějších hrůzných zážitků bylo přežívání na holešovickém shromaždišti vlastně ještě docela snesitelné. Anně tehdy bylo čtrnáct let a podle svých slov brala celý transport jako jakousi zvláštní hru. Nechala se předtím ostříhat na kluka a obstarala si nůž.

Až ti sedne na nos saze, tak to budu já

„Tehdy bylo v ghettu nejvíc lidí,“ vzpomíná paní Anna na příjezd do Terezína koncem října roku 1942. „Obydlená byla každá kůlna, každý chlívek pro prasata, každá prádelna.“ Annina starší sestra Truda a její manžel František už věděli, jak to v ghettu chodí, a dokázali svým blízkým pomoct, takže nebyli při vstupu do ghetta ve „šlojsce“ okradeni jako řada dalších příchozích. A mladí novomanželé taky hlásili novinku – čekali rodinu. Zatímco Kovanicovi se zděsili, sestra prý zářila radostí.

Anna říká, že si dokázala představit, co ji v Terezíně čeká, na co se ale připravit nedokázala, byl zážitek z přelidněných terezínských půd, kde leželi staří lidé ve zbědovaném stavu. „To jste ani nevěděli, jestli jsou živí, nebo mrtví.“ Pro mladé a zdravé lidi naproti tomu představoval Terezín místo, kde se dalo přežívat a třeba se i vzdělávat, půjčovat si knížky… Nad terezínskými vězni se však permanentně vznášela hrozba deportací kamsi na východ.

Příběh Anny Hyndrákové v minulosti opakovaně zpracoval novinář Adam Drda, který je také autorem jednoho z rozhovorů uložených v archivu Paměti národa. Vedle rozhlasových Příběhů 20. století je svědectví Anny Hyndrákové součástí publikace Zvláštní zacházení, kterou Adam Drda věnoval historii tzv. rodinného tábora terezínských Židů v Auschwitz II. Birkenau. Autor článku dále zčásti čerpal z medailonu Anny Hyndrákové vytvořeného u příležitosti výstavy Nepromlčeno! – Příběhy našich sousedů z Prahy 6 v roce 2014.

V květnu roku 1944 zařadili do transportu i Annu s rodiči. Dobytčí vagóny odvezly tisíc lidí do zastávky Osvětim. Anna si vybavuje noční příjezd do nacistického lágru Auschwitz osvětleného dlouhými řadami světel. Skončili v takzvaném rodinném táboře. Terezínští Židé, které přivezli, nešli hned k selekci, ale byli ponecháni v šestiměsíční „karanténě“, rodiny navíc směly zůstat pohromadě. Strach je ale neopouštěl. Dozvěděli se, že lidé z transportu ze září předchozího roku byli půl roku po příjezdu zavražděni a stejný osud čekal v červnu i následný transport z prosince roku 1943.

Vězni věděli, co je čeká, věděli o existenci plynových komor. „Viděli jsme ustavičně komíny, které kouřily, a cítili smrad spálené bílkoviny. Viděli jsme ustavičně přijíždět lidi, ale neviděli jsme je odjíždět.“ Annina kamarádka z předchozího prosincového transportu se den před selekcí přišla rozloučit se slovy: „Až ti zítra sedne na nos saze, tak to budu já.“

Když došlo v červenci roku 1944 na likvidaci rodinného tábora, Anna s tatínkem selekcí prošli, ale maminka jako žena starší padesáti let nikoli. „A tatínek řekl, že ji nenechá samotnou. Tak tam zůstali oba. Nejhorší bylo, že jsem pak viděla do našeho bývalého tábora a věděla jsem, že tam jsou naši… Jednoho dne byl ten tábor prázdný. Komíny kouřily a tábor byl prázdný. Od té doby skoro nikdy nebrečím,“ říká Anna Hyndráková.

Z koncentráku zase domů

Anna se ocitla v ženském táboře, o kterém říká, že to bylo to nejhorší, co v Osvětimi zažila. Panovaly tu děsivé podmínky a táborovou sekci ovládaly kruté dozorkyně. „Dostávaly jsme polévku a – nevím, čí to bylo zvěrstvo – dali nám na kóji lavór polívky, do toho chumlu těl, ale nedaly nám lžíce, takže jsme to musely chlemtat rukama. Stály jsme tam šílené všemi apely – jeden apel jsme byly nahé, jiný apel jsme musely klečet. Ve dne tam byla tvrdá jílovitá půda, po dešti zase bláto, v tom jsme klečely bez možnosti jít na záchod. Komu se chtělo na záchod, tak jenom tak popolez’, aby se nevyčural přímo pod sebe. To byl ten nejhorší teror.“

Rodiče Augusta a Pavel se starší sestrou Trudou. Všichni byli zavražděni v Osvětimi. Foto: Paměť národa
Rodiče Augusta a Pavel se starší sestrou Trudou. Všichni byli zavražděni v Osvětimi. Foto: Paměť národa

Po několika týdnech přišlo „vysvobození“ – Annu zařadili do transportu, který směřoval do Christianstadtu (dnes Krzyszkowice v Polsku). Tady musely vězeňkyně pracovat v lese. Ve srovnání s Osvětimí jim ale bylo o poznání lépe. „Tři dny nám tam nikdo nedal nic najíst. Dost jsme tam dřely a dělaly těžkou práci, ale přesto jsme to považovaly za docela dobrý tábor. Taky nás hlídaly blbé, nevzdělané a zlé esesačky, ale nebyly to takové sadistky jako v Osvětimi. “

Jak se blížila od východu fronta, počátkem února roku 1945 nacisté lágr v Christianstadu evakuovali a zbědované vězenkyně hnali vyčerpávajícím pochodem smrti západním směrem. Anna a její dvě kamarádky se pokusily o útěk. Po několika dnech se ale znovu dostaly do rukou nacistů a skončily v mužském táboře Niesky, následovala další deportace do pracovního lágru v Görlitz (Zhořelec).

V květnu přišel vytoužený konec války, nacistická moc se zhroutila i v táboře ve Zhořelci. Někdy kolem 5. května v noci vyjel z nehlídaného lágru koňský povoz vezoucí skupinku dvanácti zbědovaných vězňů včetně sedmnáctileté Anny Kovanicové. Vezli s sebou trochu potravin, které našli ve vyloupeném proviantním skladu. Mířili na jih směrem ku Praze.

Anna Hyndráková. Foto: Lukáš Žentel
Anna Hyndráková. Foto: Lukáš Žentel

„Když jsme po cestě někde řekli, že jedeme z koncentráku, tak nám dali na klacky papír, na který napsali: ,Z koncentráku zase domů.‘ Protože když zjistili, že kromě mě mluví všichni německy, tak říkali, že bychom do Prahy taky nemuseli dojet,“ vzpomíná Anna Hyndráková. „Ty lidi, kteří nejvíc seděli schovaní a nejvíc kolaborovali, tak byli najednou velcí vlastenci a byli by nás utloukli. Po cestě nás někdo fotil, já nevím kdy, kde a kdo, ale tu fotku bych moc ráda měla. Okolo nás jeli Rusové na tancích a házeli nám bonbony.“

Zatímco sovětští vojáci mířili stejným směrem, v protisměru proudil nekonečný dav německých uprchlíků. Část osádky zvláštního koncentráčnického povozu se odpojila cestou, pamětnice se zbylými vězni dorazila do Prahy 11. května 1945. 

Annu Kovanicovou doma nečekalo žádné shledání. Kromě rodičů přišla i o sestru, která se nakonec do Osvětimi dostala v poslední vlně velkých transportů na podzim roku 1944. S malou dcerou v náručí neprošla selekcí a skončily v plynových komorách. Její muž František následně zahynul během jednoho z pochodů smrti.

Nikdy se nedozvím, proč zrovna já jsem přežila

Od roku 1945 až dodnes se Anna Hyndráková snaží vyrovnat s tím, co prožila, i se ztrátou svých nejbližších. „Nikdy se toho nezbavíte, myslím, že jsme tím navždy všichni poznamenaní.“ V devadesátých letech pro Židovské muzeum v Praze zaznamenala stovky rozhovorů s českými přeživšími Šoa. „Já jsem toho nahrávání už měla někdy plné zuby,“ říká, přesto se na dokumentaci podílela řadu let. „Je to pocit povinnosti vůči těm, kteří to nepřežili.“

Když roku 2007 chtěli neonacisté 9. listopadu (tedy v den výročí takzvané Křišťálové noci v roce 1938) pochodovat pražským židovským městem a hrozily tvrdé střety mezi radikály, Anna Hyndráková se zúčastnila úspěšné blokády, která provokaci neonacistů zabránila.

V roce 2015 se stala laureátkou Ceny Paměti národa. „Anna Hyndráková patří k lidem, díky nimž víme, co byl holokaust,“ zaznělo během udílení. Na závěr svého projevu v pražské Státní opeře tehdy řekla: „Znovu se ptám jako všichni, kdo přežili: Proč zrovna já? Na to není odpověď. Člověk přemýšlí, čím si to zasloužil. A tak děkuju… Jestli to byla náhoda nebo štěstí nebo vyšší vůle…? Nevím a nikdy se to nedozvím.“

Už přes rok pomáhá Centrum pomoci Paměti národa pamětníkům, kterým v případě potřeby zajišťuje respirátory a ochranné prostředky, nákupy potravin a drogerie, doručení léků, registraci na očkování proti Covid-19 a možnost si telefonicky popovídat. Zahnat samotu je v dnešní době pro seniory často to nejdůležitější. Zapojit se či podpořit tyto aktivity můžete na stránkách pomoc.pametnaroda.cz.

V každé době má smysl věřit, že všechno dobře dopadne

/ /
Skaut Jiří Lukšíček ve spotu Paměti národa. Foto: Post Bellum
Skaut Jiří Lukšíček ve spotu Paměti národa.
zdroj: Post Bellum

V každé době má smysl věřit, že všechno dobře dopadne, je vzkaz pamětníků v televizních spotech Paměti národa. Představují válečného veterána Jiřího Pavla Kafku, přeživší holokaustu Annu Hyndrákovou a politického vězně Jiřího Lukšíčka.

Nezisková organizace Post Bellum, která spravuje sbírku Paměť národa, spoty připravila proto, že v sázce jsou životy pamětníků, s nimiž je už přes rok v úzkém kontaktu prostřednictvím Centra pomoci Paměti národa.

Podle ředitele Post Bellum Mikuláše Kroupy mají spoty pomoci odvrátit zbytečná úmrtí. „Na každém člověku záleží, to je přesně to, co nás učí Paměť národa,“ podotkl Kroupa.

Dokumentaristé tedy natočili videa se třemi pamětníky – letcem RAF Jiřím Pavlem Kafkou, Annou Hyndrákovou, která přežila věznění v terezínském ghettu a koncentračních táborech, a Jiřím Lukšíčkem, jenž prošel komunistickými lágry. Všichni tři prožili těžké časy a jejich jejich poselství zní: „V každé době má smysl věřit, že všechno dobře dopadne. Je třeba ještě vydržet.“

Spoty byly uvedeny 10. března, na hlavních televizních stanicích poběží do konce měsíce. Vznikly ve spolupráci s Českou spořitelnou, která financovala jejich výrobu a poskytla spotům svůj zakoupený mediální prostor.

Autoři se nechali vyburcovat neschopností vlády, která povzbuzující kampaň dosud nebyla schopna vytvořit. Nechtějí srovnávat dnešní situaci s minulostí, která byla v mnoha ohledech těžší. Chtějí dát prostor hrdinům, kteří prožili až neuvěřitelné životní zkoušky, a přesto jim nechybí nadhled a humor. Více na www.hrdinove.cz.

Vloni zemřelo 146 lidí, jejichž příběhy se v minulosti staly součástí sbírky Paměť národa. Letos zemřelo 28 takových pamětníků. „U některých víme, že odešli v souvislosti s nemocí covid-19, jako například Jan Vodňanský nebo páter František Lízna. U mnohých z nich to nedokážeme s určitostí říct,“ uvedl správce portálu Paměti národa Michal Šmíd.

Připomněl také jeden z osudů, který kvůli covidu dokumentaristé nestihli zaznamenat. „V prosinci jsme domlouvali natáčení s čtyřiadevadesátiletou Zdenkou Tomašíkovou, dcerou prvorepublikového politika, odsouzeného v 50. letech jako kulaka. Než se natáčení mohlo uskutečnit, dostali jsme zprávu, že paní Tomašíková v důsledku covidu zemřela,“ popsal Šmíd.

Paměť národa je největší sbírka vzpomínek pamětníků v Evropě. Sbírka nyní čítá přes 11.000 pamětníků. Na internetu je přístupná od roku 2008, spravuje ji Post Bellum ve spolupráci s Českým rozhlasem a Ústavem pro studium totalitních režimů.

Žjicím pamětníkům už přes rok pomáhá Centrum pomoci Paměti národa, které v případě potřeby zajišťuje respirátory a ochranné prostředky, nákupy potravin a drogerie, doručení léků, registraci na očkování proti Covid-19 a možnost si telefonicky popovídat. Zahnat samotu je v dnešní době pro seniory často to nejdůležitější. Zapojit se či podpořit tyto aktivity můžete na stránkách pomoc.pametnaroda.cz.

 

Nejdůležitější bylo porazit Rusáky. Příběh hokejisty Richarda Fardy

/ /
Richard Farda (uprostřed) na Mezinárodním hokejovém turnaji v Moskvě v prosinci 1969 v nejlepší útočné řadě s Jiřím Kochtou (vlevo) a Josefem Černým. Foto:  ČTK/Havelka Zdeněk
Richard Farda (uprostřed) na Mezinárodním hokejovém turnaji v Moskvě v prosinci 1969 v nejlepší útočné řadě s Jiřím Kochtou (vlevo) a Josefem Černým. Foto: ČTK/Havelka Zdeněk

Ostře sledované mistrovství světa v hokeji v březnu 1969 bylo pro Richarda Fardu jeho prvním. Jako nováček pomohl 28. března ke druhému vítězství 4:3 nad Sovětským svazem a zažil triumfální uvítání na letišti, ačkoli hokejisté přivezli „jen” bronz.

„Lidi na nás čekali na letišti, jako bychom mistrovství světa vyhráli. Porazit dvakrát Rusy, to bylo, jako bychom nad nimi vyhráli válku,“ vzpomínal hokejista Richard „Riči“ Farda, který ve Stockholmu poprvé oblékl reprezentační dres.

Oslavy dublovaného vítězství Čechoslováků nad Sověty, kteří celkově skončili první, přerostly v masové protesty proti sovětské okupaci. Kreml poté žádal důrazné potlačení antisovětských nálad. To měl zajistit Gustáv Husák, který krátce po hokejovém vítězství vystřídal v čele KSČ Alexandra Dubčeka.

Příslušník Veřejné bezpečnosti ve zničené kanceláři sovětské letecké společnosti Aeroflot na Václavském náměstí po oslavách vítězství na Sovětským svazem. Dodnes není jasné, kdo hodil do výlohy první dlažební kostku, zda provokatér Státní bezpečnosti, či skutečně oslavující lidé. Foto: Paměť národa/Jiří Pichrt
Příslušník Veřejné bezpečnosti ve zničené kanceláři sovětské letecké společnosti Aeroflot na Václavském náměstí po oslavách vítězství na Sovětským svazem. Dodnes není jasné, kdo hodil do výlohy první dlažební kostku, zda provokatér Státní bezpečnosti, či skutečně oslavující lidé. Foto: Paměť národa/Jiří Pichrt

Společnost se mu podařilo úspěšně „normalizovat”, tedy umlčet pomocí vyhazovů ze zaměstnání a věznění odpůrců. Režim pod jeho vedením ale nikdy nedokázal zkrotit vášně, které doprovázely každé mistrovství světa v hokeji.

Porazit „Rusáky“ bylo důležitější než celkové umístění, jak vzpomínal Richard Farda, který zažil i sladké vítězství nad sovětskou sbornou na mistrovství v Praze v roce 1972. O dva roky později emigroval, protože nedostal povolení odejít hrát do NHL. Za to byl odsouzen v nepřítomnosti na rok a půl vězení.

Začátky v Kometě

Richard „Riči“ Farda se narodil 8. listopadu 1945 v Brně do hokejové rodiny jako prostřední ze tří synů. Jeho otec Eduard tehdy trénoval brněnskou Zbrojovku, a tak Richarda už ve třech letech nechával bruslit na ledě před a po trénincích. Richardova kariéra začala přirozeně ve Zbrojovce, první týmové úspěchy přišly už ve starším dorostu, od svých sedmnácti let hrál nejvyšší soutěž.

Trenér Eduard Farda (vlevo v čepici) s žákovským družstvem na turnaji na Štvanici v Praze, Richard první zprava. Foto: Paměť národa
Trenér Eduard Farda (vlevo v čepici) s žákovským družstvem na turnaji na Štvanici v Praze, Richard první zprava. Foto: Paměť národa

Toho se ale bohužel jeho otec Eduard nedožil, v roce 1961 zemřel na následky dopravní nehody, která se stala při návratu z ligového zápasu v Bratislavě. Richardovi bylo patnáct let a výchovu převzala maminka, která se třemi dospívajícími syny zažívala nelehké chvíle: „Ale vyřešili jsme je vždycky dobře, protože jsme předtím měli doma ‚drezuru‘, tak jsme zas nebyli tak zlobiví.“ 

Hokejové začátky na ledě Zbrojovky Brno. Foto: Paměť národa
Hokejové začátky na ledě Zbrojovky Brno. Foto: Paměť národa

Talentovaný mladík dostal v sedmnácti letech nabídku na angažmá v armádním týmu Dukla Jihlava, tedy na předčasnou vojenskou službu. Měl z toho samozřejmě ohromnou radost, ale trenér Jaroslav Pitner musel maminku dlouho prosit, aby ho pustila bez maturity z domu. V Dukle ho čekaly tvrdé tréninky v desetistupňových mrazech pod širým nebem, na jihlavské roky ale Richard vzpomíná jako na klíčové období své kariéry. A maturitu si dodělal později dálkově.

Po vojenské službě dostal nabídky z nejlepších klubů — Sparty a Košic –, Richarda to ale táhlo domů do Brna, a tak si vybral mistrovskou Kometu Brno. Chtěl být blízko kamarádům a nabídku vzal, i když byla finančně nejhorší. Začátky v Kometě (tehdy ZKL Brno) však nebyly vůbec jednoduché.

Richard jako jeden z nejmladších musel nosit puky a první půlrok měl pocit, že se na led nedostane tak často, jak by si přál. Na konci první sezóny však přišel zlom. Richard dostal příležitost po zranění staršího spoluhráče a svoji pozici středního útočníka už udržel. Mužstvo získalo titul mistra Československé ligy 1965/66, Richardův první a poslední titul z domácí ligy. 

Šok z 21. srpna 1968

Richard se nikdy o politiku nezajímal, prioritou číslo jedna pro něj byl hokej. Nabídku vstoupit do KSČ odmítl, podle svých slov pak kvůli tomu nemohl být kapitánem Komety. S režimem spokojený nebyl, na komunisty často nadával. Díky zájezdům do Švýcarska a Skandinávie viděl, jak se žije „chudým kapitalistům“. 

Na vojně v Dukle Jihlava v roce 1962. Foto: Paměť národa
Na vojně v Dukle Jihlava v roce 1962. Foto: Paměť národa

Zároveň nikdy nepociťoval politický tlak a proti komunistům se nijak neangažoval. Kontakt s režimem z první ruky poznal například v áčku hokejové reprezentace, kam se později dostal. Jeho pozornosti neuniklo, že na zájezdech je doprovázejí tajná „očka“. Příslušníci Státní bezpečnosti při cestách s hokejisty předstírali, že jezdí kontrolovat, jak jsou postavené haly.

Srpnová okupace v roce 1968 Richarda ranila. Byl to pro něj šok, který nečekal. Za Dubčeka cítil uvolnění ve společnosti, líbilo se mu, že se otevírají možnosti cestovat na Západ. Stát dokonce pouštěl hokejisty na zahraniční angažmá, ti přiváželi nazpět valuty. 

S Kometou byl zrovna v Gottwaldově na soustředění a uprostřed noci ho v hotelu vzbudili. „Rádio řvalo ‚Okupace!‘ Tak jsme rychle sbalili kufry a jeli domů. A měli jsme strach, abychom nepotkali tanky, aby nás vůbec pustili do Brna. To byl teda pěknej zářez. V Brně jsem byl na každé akci, kde Rusáci stříleli z tanků do vzduchu. To jsou vzpomínky, které člověk nemůže zapomenout.“

Ostře sledované mistrovství 1969

Richard Farda se svou pílí vypracoval do československé reprezentace a v březnu 1969 odehrál své první mistrovství světa ve Stockholmu, opět pod vedením Jaroslava Pitnera. Napjatá atmosféra po okupaci měla na hokej velký vliv. Richard Farda vzpomíná, že národ žil zápasy se Sovětským svazem. „Byli jsme na ně napružení za to, co s námi provedli.“

Čs. reprezentační hokejové mužstvo pro MS 1969 ve Stockholmu. Sedící zleva Jaroslav Jiřík, Miroslav Termer, Jozef Golonka, trenér prof. Vladimír Kostka, předseda ústřední sekce ledního hokeje dr. Zdeněk Andršt, trenér Jaroslav Pitner, Josef Černý, Vladimír Dzurilla a Jan Suchý. Prostřední řada zleva MUDr. Otto Trefný, Richard Farda, Vladimír Bednář, Václav Nedomanský, Miroslav Lacký, Josef Horešovský, Jaroslav Holík, Jiří Holík a masér Harry Martínek. Horní řada zleva Oldřich Machač, František Ševčík, Jan Havel, Josef Augusta, Jan Hrbatý, Jan Klapáč, Rudolf Tajcnár a František Pospíšil. Foto: ČTK/Havelka Zdeněk
Čs. reprezentační hokejové mužstvo pro MS 1969 ve Stockholmu. Sedící zleva Jaroslav Jiřík, Miroslav Termer, Jozef Golonka, trenér prof. Vladimír Kostka, předseda ústřední sekce ledního hokeje dr. Zdeněk Andršt, trenér Jaroslav Pitner, Josef Černý, Vladimír Dzurilla a Jan Suchý. Prostřední řada zleva MUDr. Otto Trefný, Richard Farda, Vladimír Bednář, Václav Nedomanský, Miroslav Lacký, Josef Horešovský, Jaroslav Holík, Jiří Holík a masér Harry Martínek. Horní řada zleva Oldřich Machač, František Ševčík, Jan Havel, Josef Augusta, Jan Hrbatý, Jan Klapáč, Rudolf Tajcnár a František Pospíšil. Foto: ČTK/Havelka Zdeněk

Při cestě na zápasy byla jejich hymnou píseň Běž domů, Ivane, kterou řvali v autobuse. Ironií osudu je, že se mistrovství mělo původně odehrávat v Československu, po invazi vojsk Varšavské smlouvy se však Československo pořadatelství zřeklo.

Vyhrát zápasy proti Sovětskému svazu bylo důležitější než celkové umístění. Československé reprezentaci se podařilo Sovětský svaz porazit v obou zápasech. Do toho prvního, který skončil 2:0, Richarda Farda nezasáhl, ale v tom druhém, který se hrál 28. března 1969, nastoupil a svým výkonem přispěl k vítězství 4:3. 

Tento zápas vstoupil do dějin i úpravou dresu několika hráčů, kteří si černou páskou přelepili pěticípou hvězdu nad lvíčkem v tehdejším znaku Československa. Richard o tomto připravovaném protestu netušil, protože se chystal v druhé kabině určené mladým hráčům. „My jsme o tom nevěděli, že dole si to Jarda Holík a Jaroslav Jiřík přelepili. Nám nic neřekli, takže my jsme se to dozvěděli až na ledě.“ 

Jako bychom vyhráli válku

Po zápase si se Sověty nepodali ruce, odešli rovnou do kabiny a tam vítězství oslavili. Oslavy v Československu byly obrovské, na Václavském náměstí se sešlo sto tisíc lidí a podobně euforicky to vypadalo i v dalších městech, Olomouci, Bratislavě, Ústí nad Labem, Bruntále, Ostravě, Hradci Králové, Liberci. Transparenty jako „Vy nám tanky, my vám branky“ ukazovaly, že sport se po srpnu 1968 stal jednou z mála domén, kde se Československo mohlo proti Sovětskému svazu vzbouřit. 

Z oslav se samovolně stala demonstrace proti obsazení Československa Vojsky Varšavské smlouvy. Došlo na demolování  pobočky sovětské letecké společnosti Aeroflot na Václavském náměstí, které pravděpodobně vyprovokovali sami příslušníci Státní bezpečnosti. 

Dav před rozbitou výlohou Aeroflotu na Václavském náměstí. Foto: Paměť národa/Jiří Pichrt
Dav před rozbitou výlohou Aeroflotu na Václavském náměstí. Foto: Paměť národa/Jiří Pichrt

Sovětský svaz žádal nápravu, a tak v polovině dubna rezignoval první tajemník ÚV KSČ Alexander Dubček a jeho místo převzal Gustáv Husák, který zahájil kádrové čistky. Kdo nesouhlasil s okupací, musel opustit svou pozici v zaměstnání nebo ho úplně ztratil. Začala tuhá normalizace.

Poražte Rusáky!

Mistrovství světa v Československu se Richard Farda dočkal v roce 1972, kdy Čechoslováci na domácím ledě zlomili devítiletou sérii vítězství Sovětů a vybojovali zlaté medaile. Napětí vůči SSSR ani čtyři roky po okupaci nesláblo. Na zápasy jezdili centrem Prahy a lidé v zástupech stáli a skandovali: „Poražte Rusáky!“ 

Richard Farda se navíc proti SSSR trefil v obou zápasech, a to vždycky na 2:0. Legendárním se stal jeho zásah z pozice vleže ve druhém zápase, kterým náš tým vyhrál 3:2. Ve stejném roce se podařilo reprezentaci přivézt bronz ze zimní olympiády v Sapporu, i když Richard tvrdí, že medaili získali štěstím. V letech 1969–74 reprezentoval ve 149 zápasech, ve kterých vstřelil 49 gólů, a celkem vybojoval šest medailí z mistrovství světa. 

Richard Farda v reprezentačním dresu v roce 1974.Foto. Paměť národa
Richard Farda v reprezentačním dresu v roce 1974.Foto. Paměť národa

V roce 1974 bylo Richardovi 29 let a začal pomýšlet na emigraci. Často toto téma probírali s Václavem Nedomanským během soustředění národního týmu v Kanadě. Tehdy ještě nefungoval v NHL systém draftování, ale týmy si mohly sestavit listinu hráčů, o které měly zájem. O Richarda Fardu stál slavný tým New York Rangers a Richard cítil spolu s podobně starým Nedomanským šanci dostat se ven oficiálně. O povolení hrát v NHL požádali Antonína Himla, tehdy předsedu Ústředního výboru Československého svazu tělesné výchovy a sportu, ten je však odmítl. „Pánové, to jste se měli narodit 100 kilometrů na západ,“ řekl jim. „Bylo jasné, že nám žádné povolení nedá.“ S Nedomanským se pro emigraci rozhodli až po tomto neúspěšném pokusu získat zahraniční angažmá legální cestou.

V létě 1974 odjel Richard Farda spolu s manželkou a synem na dovolenou do Švýcarska, ze které se nevrátili zpět. Nikomu o tom neřekli. Fardovi hrála do karet jeho pověst, jak sám říká: „Nikdo tomu nevěřil, že já, brněnskej patriot, bych mohl zůstat venku a utéct.“ Kvůli pravidlu, že emigranti nesměli hrát 18 měsíců hokejové zápasy v Evropě, dávalo smysl přestoupit jedině do zámoří a vrátit se posléze do Švýcarska. 

Cos to udělal za kravinu?

Začátky nebyly vůbec jednoduché: „Tady psali ‚Za dolary utekli‘, politicky nás sepsuli, s tím jsme počítali. Pak najednou v noci si říkám: ‚Jé, kámoše nepotkáš, rodinu, maminku neuvidíš, bráchy neuvidíš.‘ Pak nám to pomaličku docházelo, co jsme provedli. Říkal jsem si: ‚Cos to udělal za kravinu?‘ Ale už se nedalo jít zpátky, tak jsem na to zapomněl a snažil jsem se žít život venku, na Západě.“

POMOZTE NÁM UCHOVAT PAMĚŤ NÁRODA PRO BUDOUCÍ GENERACE! Vstupte do Klubu přátel Paměti národa nebo podpořte Paměť národa i drobnou částkou na na podporte.pametnaroda.cz. Děkujeme!

Hned jak získal ve Švýcarsku azyl, sedl na letadlo a přistál na letišti v Torontu, kde začal hrát za tamní Toronto Toros v lize WHA spolu s Nedomanským, který tam přiletěl o něco dříve. WHA byla skutečně extrémně těžkou ligou, 80 zápasů za sezonu na úzkých hřištích, neustálé rvačky a zápasy trvající od půl osmé večer do půl jedné. Navíc od spoluhráčů cítil tlak, že jim bere práci. 

Po bankrotu Toronto Toros si zahrál ještě za sloučený klub Birmingham Bulls v americké Alabamě. Po jedné sezóně se vrátil do Švýcarska, kde hrál za Ženevu, Servette HC, Zürcher SC, Grasshopper Zürich a Illnau-Effretikon. 

Odsouzen v nepřítomnosti

S rodinou v Československu udržoval kontakt telefonicky a měl o dění doma perfektní přehled. Jeho bratrovi například zamítli studium na trenérskou licenci. Richarda v nepřítomnosti odsoudili k 18 měsícům vězení. Nedomanský dostal trest vyšší, protože se emigrací vyhnul vojenské službě, kterou si nechal chytře odložit právě kvůli „dovolené ve Švýcarsku“. 

Richard Farda při natáčení pro Paměť národa v listopadu 2018. Foto: Paměť národa
Richard Farda při natáčení pro Paměť národa v listopadu 2018. Foto: Paměť národa

Ve Švýcarsku se dozvěděl i o Chartě 77. Řadu signatářů znal a věděl, jaké problémy jim podpis způsobil. Ze Švýcarů měl pocit, že jej berou, protože ho potřebují a vědí o jeho hokejových schopnostech. „Horší to měla manželka. Když pracovala pod vedoucím Švýcarem, dával jí najevo, že je cizinka. I potom, když jsem měl švýcarský pas, ale nemluvil perfektně jejich řečí, tou jejich chrchlaninou, jak já říkám, tak mě  brali pořád jako cizince.“  Švýcarské občanství získal po 12 letech.

Doma po patnácti letech

Uvolnění totality v Československu v roce 1989 dokládalo získání dokumentu z českého velvyslanectví v Bernu, který mu zaručoval nejen návštěvu doma, ale hlavně i možnost se vrátit. Domů se tak podíval po patnácti letech těsně před revolucí. „To byl velký boom, sháněl jsem všechny známé,“ popisuje emotivní návrat do vlasti. „To nedovedu ani popsat. To bylo, jako kdybych byl v říši snů.“ 

Po revoluci Richard Farda pokračoval ve své trenérské kariéře. Po švýcarských, německých a polských klubech mohl konečně vést i ty české, například Slavii Praha.

Váží si toho, že byl v roce 2010 uveden do Síně slávy českého hokeje. Při síle a při životě ho, jak říká, drží tenis, který stále hraje. K situaci po sametové revoluci dodává: „Lidi tady vzali demokracii tak, že si každý může dělat, co chce. To mi nejvíc vadilo, než jsem si na to zvykl.“

JSME RÁDI, ŽE JSTE DOČETLI NÁŠ ČLÁNEK! Připravila ho redakce Magazínu Paměti národa s využitím vzpomínek pamětníků ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje nezisková organizace Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Budeme vděční, pokud přispějete drobnou částkou i Vy na podporte.pametnaroda.cz. Děkujeme!

Želiezovce byly postrachem. Odsouzené ženy dřely na slovenských lánech do úmoru

/ /
Politická vězeňkyně Helena Kociánová se v Želiezovcích zranila a musela jí být amputována noha pod kolenem. Foto: Petr Toman
Politická vězeňkyně Helena Kociánová se v Želiezovcích zranila a musela jí být amputována noha pod kolenem. Foto: Petr Toman

Těžká práce od rána do večera ve spalujícím slunečním žáru i v dešti. Nedostatek jídla i vody. Špína, zima, turecké záchody a štěnice. Politické vězeňkyně neřekly lágru u slovensko-maďarské hranice jinak než galeje ministerstva vnitra.

„Můj drahý Eďo. Dnes jsem veselá, protože máme ukončenou řepu a to už něco je!“ psala v listopadu 1955 Jiřina Jelínková odsouzená za vykonstruovanou pomoc při velezradě ke dvanácti rokům vězení svému manželovi Eduardovi do Ostravy. „Až uslyšíš, že Želiezovský okres splnil plán v řepě, vzpomeň si na naše ruce. A představ si, že jen co jsme dokončily poslední pole, začalo pršet. Při vší té bídě jsme měly štěstí. Pán Bůh nás má rád!“

Cenzurovaný dopis Jiřiny Jelínkové z Želiezovců. Foto: Paměť národa
Cenzurovaný dopis Jiřiny Jelínkové z Želiezovců. Foto: Paměť národa

V cenzurované korespondenci si jednatřicetiletá Jiřina Jelínková, jejíž dopisy z vězení poskytla Paměti národa její neteř, samozřejmě nesměla stěžovat. A tak se snažila najít něco pozitivního. Třeba si pochvalovala, když ji poslali přerovnávat velké hnojiště, protože na hnoji bylo i v zimě teplo. Na dřinu na nekonečných lánech cukrové řepy vzpomínaly i další odsouzené. Když začaly při sklizni lijáky, brodily se celé dny v blátě.

Komunisté zřídili nápravně pracovní tábor pro ženy v Želiezovcích v roce 1952, aby vyřešili nedostatek pracovních sil na jednom z největších státních statků na Slovensku. Jeho základem se stal velkostatek hraběnky Ernestiny Coudenhové zkonfiskovaný po válce. 

Většina obyvatel této oblasti měla maďarskou národnost a mnozí přesídlili při organizované výměně obyvatel do Maďarska. Jejich majetky a pole si přivlastnila republika. Tamní půda je mimořádně úrodná a vězeňkyně tábora vzpomínaly, že v padesátých letech se tam pěstovalo skoro všechno: obilí, luštěniny, zelenina, tabák, kukuřice, slunečnice i víno. Ve velkém se tam chovaly krávy.

Krvavé mozoly a úpal

Ludmila Hermanová, kterou komunistické soudy poslaly do vězení na šest let za údajnou pomoc agentovi americké zpravodajské služby, prožila v Želiezovcích dva roky. Začátky pro ni byly velmi krušné, i když byla zvyklá pracovat na poli. Rodina měla hospodářství v Mladějovicích u Šternberka, ale odmítla se podvolit komunistické kolektivizaci. Za mřížemi skončili i bratr a oba rodiče. Po půlroční vazbě byla Ludmila nejen psychicky vyčerpaná, ale ztratila i fyzickou sílu.

Ludmila Hermanová v roce 1956. V červnu 1958 ji po odsouzení přivezli z Olomouce do Želiezovců. Foto: Paměť národa
Ludmila Hermanová v roce 1956. V červnu 1958 ji po odsouzení přivezli z Olomouce do Želiezovců. Foto: Paměť národa

„Neudržela jsem v ruce ani koště. Hned jsem měla puchýře. Dali mě na setbu tabáku a paprik. Bylo to v pařeništích, museli jsme vybrat asi půl metru hlíny. A to slunce! Bylo to v červnu. Byla jsem hodně spálená. V dalších dnech se šlo na čočku. Trhali jsme to rukama do takových kotoučů. Do mozolů se mi zabodávaly bodláky. Dostala jsem úpal,“ vzpomínala Ludmila Hermanová.

Ráda chodila mlátit obilí, protože u mlátičky většinou ženy dostaly čtvrt litru mléka, což jinak neměly. Špatně snášela práci na tabákové plantáži. Obdivovala sice růžové tabákové květy, ale rostliny ji silně dráždily ke kašli. Vyprávěla také, že když dělaly na kukuřici, která byla tak vysoká, že v ní trestankyně nebylo vidět, hlídali je dozorci na koních. Měli i ostré psy.

Žízeň horší než hlad

Při práci odsouzené ženy často trpěly žízní. „Na poli stála podlouhlá dřevěná bečka s vodou,  a jak na ni celý den svítilo sluníčko, byla voda teplá. A navíc jedna nebo dvě vězenkyně nás obcházely s kbelíkem a všechny jsme musely pít z jediného hrnku. Na poli nás bylo třeba sto padesát včetně prostitutek. To se pak ani pít nechtělo.“

Ludmila Šeflová prožila v Želiezovcích dva těžké roky. Foto: Paměť národa
Ludmila Šeflová prožila v Želiezovcích dva těžké roky. Foto: Paměť národa

Ludmila Šeflová odsouzená v polovině padesátých let ve zinscenovaném procesu k deseti rokům vězení také prožila v Želiezovcích dva těžké roky. „Bachaři byli Maďaři. Nerozuměli jsme jim ani slovo. První, co jsme se jejich řečí naučily, bylo, že došla voda. I za pětačtyřicetistupňových veder jsme na poli dostali sotva litr vody na celý den. Nikde žádné stromy, žádný stín. Jídla bylo taky hrozně málo. Čtvrtka chleba a deset deka marmelády. Při výkonu nad sto procent nám dali místo marmelády deset deka sádla. Žízeň ale byla horší než hlad. Každou chvíli některá z nás zkolabovala.“

Jednou v horkém létě jim místní Slováci, kteří se nad nimi zřejmě ustrnuli, přivezli na pole víno. Vyprahlé ženy lačně pily. „Hrozně to s námi zametlo. Pak nás dozorci naložili na vůz a polévali vodou. Na to vody nelitovali,“ popisovala v rozhovoru pro Paměť národa Ludmila Šteflová. Když nastaly lijáky, bylo taky zle. „Neměly jsme se do čeho převléknout, tak jsme byly celý den v mokrém. Večer jsme šaty jen vyždímaly. Pamatuji, jak jsme sázely tabák do bláta, muselo se to dělat naboso. Ledviny a močové měchýře jsme měly odrovnané.“

POMOZTE NÁM UCHOVAT PAMĚŤ NÁRODA PRO BUDOUCÍ GENERACE! Vstupte do Klubu přátel Paměti národa nebo podpořte Paměť národa i drobnou částkou na podporte.pametnaroda.cz. Děkujeme!

I po práci musely být odsouzené stále ve střehu. „Na ubikaci nás bylo třicet. Většinou vražedkyně, politické jsme byly jen čtyři. Držely jsme spolu a dávaly na sebe pozor. Každý den tam tekla krev,“ vyprávěla Ludmila Šeflová. Poté, co při práci utrpěla vážný úraz páteře, ji vedení tábora poslalo do pardubické věznice. Propuštěna byla na amnestii v roce 1960, stejně jako její otec Václav Šimek odsouzený na třináct let. Proti komunistickému režimu se provinili tím, že se odmítali vzdát rodinného hospodářství v Lipinách ve středních Čechách. Když je pustili na svobodu, neměli kam se vrátit.

Do kravína se vstávalo v půl čtvrté

Za podobných okolností skončila ve vězení také Jarmila Kovářová odsouzená v roce 1953 na šest let za údajnou špionáž. Její otec, sedlák František Švejda, dostal deset let. Jarmila vyrostla na statku v Předním Poříčí, který rodině patřil od 17. století. Když ji komunistický režim poslal do Želiezovců, ocenila, že z domova byla zvyklá na dřinu v zemědělství.

Jarmila Kovářová dřela v Želiezovcích pět let. Foto: Paměť národa
Jarmila Kovářová dřela v Želiezovcích pět let. Foto: Paměť národa

„Když jsem pracovala v kravíně, vstávalo se na směnu v půl čtvrté ráno a s přestávkami se dělalo až do sedmi do večera, samozřejmě i v sobotu a v neděli. Ob týden jsme ještě chodily míchat kravám krmení, a to se jelo bez pauzy. Holky, které nebyly na takovou práci zvyklé, to měly strašně těžké. Dojilo se ručně a dodnes si pamatuji, že jsem první den nadojila sto dvacet čtyři litrů mléka. Šíleně mě bolely ruce,“ vzpomínala Jarmila Kovářová.

Podle Ludmily Hermanové bylo v Želiezovcích kolem čtyř stovek odsouzených. Jako ubikace sloužily většinou bývalé chlévy. Pamětnice spala v dřevěném baráku v místnosti, kde jich bylo dvaatřicet. Špatné hygienické podmínky působily další strádání. „V koupelně deset sprch, kolem železné žlaby. Teplá voda tekla jen jednou týdně v sobotu. Nejhorší bylo, když jsme dělaly nějakou špinavou práci.“

Se záchody to bylo ještě horší. Na poli měly ženy k dispozici jen plácek vytyčený čtyřmi kůly obtočenými pytlovinou. Když tam potřebovaly, musely požádat o dovolení. „V táboře byly toalety, jestli se to tak dá nazvat, na dvoře. Mohlo se tam jít před večerkou a pak až ráno po budíčku. Záchodů mohlo být osmnáct, většina takzvaných tureckých. Často tam nesvítilo světlo. Hrozné bylo, když vypukla nějaká epidemie, třeba úplavice.“ V noci ženy používaly například prádelní hrnec.

Úplavice, žloutenka i tyfus

Naděžda Maňhalová odsouzená v polovině padesátých let za ukrývání navigátora Československých aerolinií, který zorganizoval únos letadla na Západ, vyprávěla, že se v Želiezovcích nakazila tyfem a žloutenkou a málem zemřela. „Lehl tenkrát celý tábor. Já ale dostala obojí,“ řekla Paměti národa. 

Infekční žloutenkou tam onemocněla také Ludmila Váchalová. Komunistické soudy ji poslaly do vězení na šest let za šíření takzvaných balónových letáků. Vzpomínala mimo jiné, že v Želiezovcích dostávaly jednou měsíčně za práci kupóny v hodnotě pětatřiceti korun, za které si mohly koupit v předražené kantýně hygienické potřeby, cigarety, kávu či marmeládu.

Ludmila Váchalová (vpravo) se spoluvězenkyní po propuštění na amnestii v Praze v květnu 1960. Foto: Paměť národa
Ludmila Váchalová (vpravo) se spoluvězenkyní po propuštění na amnestii v Praze v květnu 1960. Foto: Paměť národa

V zimě sice nebylo moc práce na polích, ale chodilo se na směny do kravínů nebo hal, kde se upravovaly některé plodiny. Ludmila Šeflová vzpomínala, že sklízely také čirok, který rostl ve velkém množství podél Hronu až k soutoku s Dunajem. „Sekaly jsme ho mačetami a stavěly do otepí. Dělala se z něj například košťata.“

Vedení tábora šetřilo i topivem. Každá ubikace fasovala v topné sezóně uhlí do vysokého hrnce, přídavky se nedávaly. „Vždycky v určitou hodinu nás svolali gongem a šlo se s velitelem před tábor nabrat uhlí. Topilo se v kamnech zvaných vincek. Když jsme příděl spálily, tak už nebylo čím přiložit. Pokud vyhaslo a venku byly velké mrazy, mrzlo i na ubikaci. Měly jsme jen deku na přikrytí, polštář a slamníky, které jsme si musely jednou za rok samy nacpat. Oblečení také moc nebylo. V létě lehčí blůza a kalhoty v šedobílé barvě. V zimě teplejší kalhoty a kabát, pánské trenýrky, ponožky a boty, tzv. komisňáky. To bylo veškeré vybavení,“ popisovala Ludmila Hermanová.

Mnohé odsouzené při vzpomínkách na želiezovské galeje mluvily také o projevech soudržnosti, které jim pomáhaly snášet útrapy a ponižování. Blanka Včeláková, kterou komunisté poslali v roce 1949 do vězení na šestnáct let za spolupráci s protistátní odbojovou skupinou, vzpomínala s dojetím na cikánské spoluvězeňkyně. „Jednou za mnou jedna přišla, ani jsem ji moc neznala, abych ji naučila číst. Učily jsme se číst, psát i počítat. Byla to pro mne obrovská radost, když se to naučila,“ vyprávěla.

Nápravně pracovní tábor pro ženy fungoval v Želiezovcích do roku 1966. Poté si tam odpykávali tresty jen muži. Věznice je dnes zmodernizována a patří k největším na Slovensku. Z původního lágru nezůstalo nic. V roce 2006 Slováci odhalili v Želiezovcích pamětní desku, která připomíná oběti komunistického režimu.

JSME RÁDI, ŽE JSTE DOČETLI NÁŠ ČLÁNEK! Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje nezisková organizace Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Pokud považujete uchování vzpomínek za důležité, vstupte do Klubu přátel Paměti národa nebo podpořte Paměť národa jinak na podporte.pametnaroda.cz. Děkujeme!
Subscribe to