Lidické ženy v Ravensbrücku strávily tři roky, jeho osvobození nezažily. Byly na pochodu smrti

/ /
Zeď národů v Ravensbrücku připomíná národnosti vězeňkyň - nejpočetnější skupinu tvořily Polky.
Zeď národů v Ravensbrücku připomíná národnosti vězeňkyň - nejpočetnější skupinu tvořily Polky. Foto: Wikimedia Commons CC BY-SA 3.0

Rudá armáda osvobodila před 75 lety v koncentračním táboře nedaleko Berlína asi 3 500 žen a 300 mužů. Nacisté vězeňkyně a vězně před příchodem Sovětů evakuovali.

Největší nacistický lágr pro ženy má v české historii zvláštní místo. Vedle odvážných odbojářek nebo příbuzných předválečných politiků jím prošly i ženy z vypálených Lidic.

„Ženy z Lidic byly na stejném bloku jako já. Seděly celý den u dlouhého stolu a věnovaly se ručním pracím, pletly ponožky nebo něco jiného pro vojáky. Ptaly se mě, zda vím, co se stalo. Netušily, co se stalo s jejich muži a dětmi, protože je odvezli předtím,“ vyprávěla pro Paměť národa Ruth Mittelmannová s tím, že to věděla, ale neřekla jim to.

„Myslela jsem si, že jim nemusím ještě přitěžovat. A ještě něco jsem nedělala – nikdy jsem nemluvila v jejich blízkosti německy. Myslela jsem si, že tu řeč musí nenávidět. Takže jsem si dávala pozor, a když byly poblíž, nemluvila jsem německy, ale slovensky.“

Ruth Mittelmannová po válce.
Ruth Mittelmannová po válce.

Devatenáctiletá židovská dívka z dobře situované bratislavské rodiny přijela do tábora v listopadu 1944. Přátelství skupiny žen z nacisty vypálených Lidic pro ni mělo osudový význam.

V okamžiku Ruthina příjezdu byly lidické ženy v táboře už více než dva roky a za celou tu dobu nedostaly jisté zprávy o svých rodinách. Nevěděly, že jejich muže nacisté postříleli bezprostředně po přepadení Lidic a naprostou většinu jejich dětí zplynovali ve zvláštních plynových náklaďácích ve vyhlazovacím táboře Chełmno. Jejich spoluvězeňkyně jim zdrcující pravdu neřekly, naopak před ní ženy z Lidic cíleně a organizovaně chránily.

Přesto se čas od času něco “proslechlo”. Podle vyprávění Miloslavy Jirasové, jedné z lidických žen, se lidická Marie Šroubková dozvěděla od jedné vězeňkyně, že lidičtí muži ani děti nežijí. Ostatní ženy tomu nevěřily, Marií Šroubkovou ale zpráva hluboce otřásla. „Ona přišla na blok a povídá: ,Ták...‘ A šla do těch drátů nabitých elektřinou,“ vzpomínala Miloslava Jirasová.

„Ženské ji zastavily a přišly pro mě, že ji lepší znám. Tak jsem s ní spala. A ona mi pořád říkala: ,Pan Jiras je taky zastřelenej, všicí mužský jsou zastřelený a děti jsou taky zastřelený. A pořád tuhleto říkala. A já jsem jí to vymlouvala. Štubová [vedoucí světnice] ji nechtěla dát do nemocnice, protože věděla, že tam dlouho nebude – tam v koncentráku v nemocničním bloku – ale musela. A ona si sundala ponožku a škrtila se tou ponožkou.“

Umíraly tu i děti

Od svého zprovoznění v roce 1939 sloužil koncentrační tábor Ravensbrück k internaci žen – hlavně tzv. “politických”. Nacisté sem deportovali odpůrkyně nacismu: sociální demokratky, komunistky, ženy činné v odboji nebo v kultuře, příbuzné předválečných politiků. Mnohdy šlo o ženy vzdělané a emancipované. V Ravensbrücku po několikaletém věznění zemřela i česká spisovatelka a novinářka demokratického ražení Milena Jesenská.

Ačkoli je Ravensbrück znám jako výhradně ženský tábor, jeho součástí byl i mužský tábor, kterým prošli čeští odbojáři a muži ve významných funkcích jako například předválečný ředitel Čedoku Josef Slezák. Na podzim roku 1944 v něm nacisté uvěznili slovenské partyzány, kteří se účastnili Slovenského národního povstání.

Bloky koncentračního tábora Ravensbrück. Foto: Wikimedia Commons CC BY 3.0
Bloky koncentračního tábora Ravensbrück. Foto: Wikimedia Commons CC BY 3.0

Vězeňkyně v lágru pracovaly pro továrnu Siemens, montovaly součástky zbraní a munice, šily uniformy a kabáty pro SS i mundúry pro samotné vězně. Přestože Ravensbrück patřil mezi “pracovní tábory”, od roku 1941 tu zároveň platil režim “zvláštního zacházení” umožňující záměrnou likvidaci a popravy zadržovaných žen.

Fotografie Vladimíra Gerlicha, kterou měla jeho maminka v Ravensbrücku. Foto: Paměť národa
Fotografie Vladimíra Gerlicha, kterou měla jeho maminka v Ravensbrücku. Foto: Paměť národa

Nacisté je tu vraždili střelbou do týlu či je usmrcovali fenolovými injekcemi, svou daň si vybralo i hladovění, vyčerpání a celkově nelidské podmínky lágru.

V únoru 1945 – tedy v době, kdy třeba osvětimská vražedná zařízení již nefungovala – vyrostla v Ravensbrücku ještě i plynová komora. Z celkového počtu zhruba 120 000 žen, které táborem prošly, se konce války dočkala jen asi třetina z nich. A umíraly tu i děti, které někdy s matkami přijížděly. Množství chlapců a děvčat sem bylo deportováno z likvidovaného “cikánského tábora” v Osvětimi, další přijeli po potlačení varšavského povstání v roce 1944. Řada dětí se také v lágru narodila.

Přítomnost dětí na ženy emočně silně působila, protože mnohé z nich byly od vlastních potomků násilně odtrženy. To byl i případ velké části ze 182 žen z vypálených Lidic, které nacisté deportovali v červnu 1942.

Zachráněna lidickými ženami

Jak uvedla Ruth Mittelmannová, kterou si ženy z Lidic oblíbily a pozvaly ji ke svému stolu, lidické ženy měly v táboře zvláštní postavení, byly jakýmsi způsobem privilegované:

„Jednoho krásného dne mi vzkázaly [...], že mě lidické ženy zvou, abych se připojila k jejich stolu. To byla velká čest, protože ony tam byly, řekněme, aristokracie.” Ruth pozvání bez váhání přijala a od té doby stolovala s lidickými ženami.

Jarmila Gerlichová se svou sestrou na kresbě spoluvězeňkyně z Ravensbrücku z roku 1942. Zdroj: Vladimír Gerlich
Jarmila Gerlichová se svou sestrou na kresbě spoluvězeňkyně z Ravensbrücku z roku 1942. Zdroj: Vladimír Gerlich

„Jídlo vždy nosily v takových velkých nádobách a každý dostal do misky svou porci. Jednoho dne ta, která rozdělovala jídlo, nabrala i velkou kost s masem. Štubová, která zodpovídala za místnost, byla zlá. Vidím to jako dnes: držela tu kost s masem a rozhlížela se kolem, komu ji dá. Chtěla lidické ženy potrestat, a dala to mně. Já jsem byla nikdo. Oči všech se na mě přilepily, samozřejmě bych to nedokázala sníst, říkala jsem si, že takhle to nepůjde. ‚Víte co?‘ řekla jsem. ‚Každý si vezme trošku.‘ Každý si vzal kousek masa z té kosti, měly jsme všechny, ne moc. Ale takto to bylo v pořádku.“

Ruth tento skutek zachránil před transportem na konci ledna 1945, kdy se měly všechny Židovky přesunout do jiného bloku. Nikdo nevěděl, kam transporty směřovaly, ale dalo se tušit, že znamenají krok blíž ke smrti.

„Ten samý den se na mě obrátila paní Maštalířová, představená lidických žen, vysoká žena, z níž přímo vyzařovala autorita,” vyprávěla Ruth Mittelmannová.

„Řekla mi, že mám být připravená. Jakmile začnou odvádět židovské ženy z našeho bloku, že mě schovají. [...] Byla jsem pod nějakými dekami, vzaly mi můj trojúhelník a daly mi český trojúhelník. Už jsem nebyla Židovka, byla jsem Češka. Jen jedna to věděla, ta štubová, ona mě poznala a stále hrozila, že mě udá, ale ony jí řekly: ‚Když ji udáš, tak nevíš, co tě čeká.‘ Takže ona se neopovážila.“

Své židovské přítelkyně, které transportem odjely, už Ruth Mittelmannová nikdy neviděla. Ona sama i díky lidickým ženám přežila, z tábora odjela až v pozdějším transportu a 11. dubna 1945 se v táboře Salzwedel dočkala osvobození americkými vojáky. Na oslavení znovunabyté svobody jí už ale tehdy zbývalo příliš málo sil:

„Najednou jsem se cítila velice unavená. Nebezpečí pominulo, byla jsem živá, a to mi stačilo. Mozek, který tak dlouho musel fungovat přesčas, stáhl roletu. Seděla jsem v koutě a nic nedělala. Vzala jsem si pár tabulek čokolády a nějaký chleba, jídla bylo všude tolik, že jsme nevěděly, co s ním. Hlad jsem už neměla. Nic jsem nechtěla a neměla jsem žádné přání. Den, na který jsem tak dlouho čekala a o kterém jsem tak dlouho snila, mě zastihl lhostejnou, bez jakýchkoli pocitů a hlasitých projevů radosti.“

Jednou z žen vězněných v Ravensbrücku kvůli působení v odboji byla Irma Trksáková, dcera slovenských rodičů narozená ve Vídni roku 1917. V době anšlusu Rakouska učila ve Vídni na české obecné škole a jako československá vlastenka se okamžitě – ještě před vypuknutím války – zapojila do odboje.

Irma Trsáková při natáčení pro Paměť národa. Foto: Post Bellum
Irma Trsáková při natáčení pro Paměť národa. Foto: Post Bellum

S dalšími příslušníky vídeňské československé menšiny prováděla sabotáže, šířila protinacistické letáky, nechala se naverbovat na cenzurní úřad, kde kryla pisatele nebezpečných dopisů a působila jako špionka. V září 1941 byli Čechoslováci vyzrazeni, 28 mladých mužů bylo popraveno v Mauthausenu, 12 mladých žen uvězněno. Irma strávila rok na samotce, teprve poté ji deportovali do Ravensbrücku.

„Dneska je nahota samozřejmá, dneska se ukazujou ženy i muži nazí, nic to není, ale tenkrát – my jsme byli docela jinak vychovaní,” uvedla ke svému příjezdu do lágru v říjnu 1942, kdy se nejprve musela podrobit ponižující přijímací proceduře.

„Od děcka až po stařenku všecky tam byly nahé. A to by ještě bylo ušlo, ale ti obyčejní, řadoví vojáci SS v uniformě s puškou mezi námi chodili, než tu sprchu pustili, a smáli se. My jsme nevěděly, kam dát ruce, jestli sem nebo sem, co máš ukrýt, co máš schovat, a oni se chechtali. […] Smáli se tomu, jak jsme vypadaly. To bylo snad horší, než kdyby nás uhodili.“

Kultura jako životodárná vzpruha

Irma dostala číslo 14177 a červený trojúhelník, kterým nacisté označovali politické vězně. Spolu s ostatními vídeňskými Čechoslovačkami se ocitla na “politickém” bloku, kde tzv. “blokovou” dělala rakouská sociální demokratka Rosa Jochmann. Sešlo se tu mnoho intelektuálek různých národností včetně mnoha prominentních Češek:

„Studentky medicíny, herečky, Nina Jirsíková. Velmi známé Češky – například [dcera poválečného] ministra školství Zdenka Nejedlá-Nedvědová přišla z Osvětimi,” popsala Irma Trksáková prostředí, v němž pod vedením tanečnice Niny Jirsíkové vznikl na poměry lágru ojedinělý počin: český pěvecký sbor.

Básně, které si v Ravensbrücku zapisovala Jarmila Gerlichová. Zdroj: Vladimír Gerlich
Básně, které si v Ravensbrücku zapisovala Jarmila Gerlichová. Zdroj: Vladimír Gerlich

Irma zpívat uměla a stala se součástí sboru, který vystupoval s písněmi Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka nebo Voskovce a Wericha, obvykle před malým obecenstvem z řad vězněných žen. Kultura byla v lágru zakázaná, jednalo se tedy o značně riskantní činnost.

Tajné představení, kterým ženy oslavily 1. máj roku 1944, pak bylo zcela výjimečnou událostí. Konalo se na “českém” bloku č. 8, kde mimo jiné žily pohromadě i lidické ženy. Štuba (“světnice”) praskala ve švech, pozvání totiž dostaly všechny Češky z lágru. Národně vlastenecký étos představení je zjevný: toho dne v koncentračním táboře zazněla sborová recitace Máchova Máje a zpívala se i variace na českou hymnu.

Podobné kulturní aktivity představovaly vzácnou a životodárnou vzpruhu. Kromě zpěvu a recitace se v táboře provozoval i tanec, psala se poezie, Nina Jirsíková kreslila oblíbené karikatury mimo jiné i pro ilegální táborový “Ravensbrücký módní žurnálek”, v němž karikatury zubožených vězeňkyň v pózách modelek doprovázely ironické komentáře. A hrálo se tu i divadlo, například “mezinárodní” maňáskové divadlo pro děti, na němž se vedle Češek podílely i Němky a Polky.

Odboj v táborové samosprávě

Zpěv nebyl jedinou “ilegální” činností, které se Irma v táboře dopustila. Zkušená odbojářka, špionka a konspirátorka se i zde postupně zapojila do odboje. V lágrech existovala samospráva z řad vězňů, v Ravensbrüku byly obdobami “kápů” z mužských táborů tzv. “bloková” (vedoucí bloku) a “štubová” (vedoucí světnice).

Funkce zpočátku zastávaly hlavně kriminální vězeňkyně, které svých pozic často zneužívaly a k ostatním se chovaly krutě, proto se politické vězeňkyně přes počáteční odpor později snažily do těchto funkcí dostávat. Svých privilegií pak často využívaly k pomoci druhým, nebo i k odbojovým aktivitám – byť to samozřejmě představovalo velké riziko.

Vězeňské karty z Ravensbrücku Josefa Slezáka. Foto: Paměť národa
Vězeňské karty z Ravensbrücku Josefa Slezáka. Foto: Paměť národa

Irmě se nejdřív podařilo prosadit se na pozici Arbeitsanweiserin (“pracovní instruktorky”) v tzv. Siemenslágru – v sekci tábora, kde žily ženy pracující pro tuto firmu. Kreslila tu diagramy pracovních výkonů, přičemž podle svých slov slabším přidávala, a pilným, které nastavovaly příliš vysokou laťku, naopak ubírala.

Později se na vlastní žádost stala v Siemenslágru štubovou, zajišťovala vězňům servis, chodila pro balíčky a snažila se pomáhat mimo jiné opět i kulturní činností:  „Zpívaly jsme bojové písně, dělaly jsme si srandu z našich dozorkyň, z těch esesmanů, parodovaly jsme je, prostě dávaly jsme si luft, jak říkají Němci.”

Irmina shovívavost k ostatním vězeňkyním nakonec vedení tábora neunikla – zřejmě i díky udání některé z žen. „Vězni byli taky jenom lidi. A měli své dobré i špatné zvyky. Stalo se, že jedna vězeňkyně ukradla druhý chleba, všecko, co se stane venku, se stalo i tam. Nebyli to samí andělé,” zamýšlela se Irma, které udání přineslo přeřazení ze Siemenslágru do “vyhlazovací” části tábora – nedalekého Uckermarku.

Právě tady od konce roku 1944 probíhalo hromadné vraždění ravensbrückých žen a tady také ještě v únoru 1945 začala fungovat nově postavená plynová komora. Irma, která i zde vykonávala funkci “štubové”, tu byla svědkem krutého zabíjení těch, které už nemohly těžce pracovat:

„To se nedá vůbec popsat, dávali jim jed orálně, dávali jim injekce do srdce, nechali je zmrznout, vyhladovět, mlátili je, prostě zabíjeli je, že jim dlouho žily – staré, nemocné ženy.“

Po nějaké době se Irmě podařilo dostat z tohoto otřesného prostředí zpátky do hlavního tábora. Tam přežila do dubna 1945, kdy byl tábor evakuován před blížící se frontou a Irma se spolu s ostatními vydala na pochod smrti. Z něj ovšem hned první den utekla a po měsíci útrap se jí podařilo dostat do Vídně.

Dům své rodiny našla vybombardovaný, s rodiči, kteří později odešli do Československa, se ale shledala. Irma zůstala v Rakousku, pracovala na československém velvyslanectví a paradoxně znovu i u firmy Siemens. Po odchodu do důchodu v roce 1977 se naplno věnovala vyprávění své životní zkušenosti.

560 polských dětí a 500 polských “králíčků”

Jako ženský koncentrační tábor měl Ravensbrück svá specifika. Kromě přítomnosti dětí to byla i přítomnost těhotných žen a nutnost nějak řešit jejich porody. Stejně jako v případě dětí, také počty těhotných výrazně narostly kvůli deportacím polských civilistek po varšavském povstání, které Němci krutě potlačili během dvou měsíců od jeho vypuknutí v srpnu 1944.

„Když dobyli Varšavu, tak ty, co byly těhotné, přivezli do Ravensbrücku,” uvedla Libuše Nachtmannová, která v lágru žila od roku 1941 až do konce války.

„Udělali tam porodní oddělení a ty Polky tam rodily. Většinou ty děti zemřely, nepřežily, protože ty ženy neměly mlíko. Někdo snad přežil – asi málo. Já jsem v té době dělala v nemocnici, tak vím, že ráno vždycky bylo do těch rakví na spálení plno miminek. Pět šest, každý den něco.”

Podle dochovaných záznamů se v porodním bloku č. 7 od září 1944 do dubna 1945 narodilo 560 dětí, konce války se dočkalo údajně zhruba 100 z nich.

Libuše Nachtmannová v rozhovoru pro Paměť národa vzpomínala také na další nechvalně známou ravensbrückou praxi – lékařské pokusy, které nacisté v tomto koncentračním táboře na vězeňkyních prováděli.

Libuše Nachtmannová po válce. Foto: Paměť národa
Libuše Nachtmannová po válce. Foto: Paměť národa

„Zkoušeli na nich zranění vojáka na frontě – který má při tom zranění znečištěnou uniformu, v té ráně střepiny. […] Tak jim to uměle udělali, nohy jim nařízli na stehnách i na lýtkách a nacpali jim tam to svinstvo, sešili a teď je léčili. [...] Dělali to přesně vědecky, polovina se léčí postaru a ta druhá polovina tím novým lékem. No tak ty, co byly léčené tím novým lékem, tak přežily. A ty, co byly léčené postaru, to nepřežily.”

Záznamy hovoří přinejmenším o 86 ženách, na nichž se nová farmaka testovala, podle Libuše Nachtmannové bylo “králíčků”, jak se těmto ženám v táboře říkalo, 500 a šlo o polské dívky označené čísly 8000-8500. Libuši se jejich čísla vryla do paměti i proto, že ona sama nosila číslo 8519 a s dalšími Češkami se obávaly, že příště přijde řada na ně. „My jsme si říkaly, že to je útok na slovanské mládí.”

Také Libuše Nachtmannová se do Ravensbrücku dostala kvůli působení v odboji. Narodila se v roce 1919 v Roudnici nad Labem, rodiče v ní pěstovali vlastenecké cítění, chodila do skauta i do Sokola. Z tohoto prostředí za okupace nebylo do odboje daleko, takže už v roce 1939 byla přizvána do odbojové skupiny Obrana národa. Jako žena kryla činnost mužů (pár byl často méně nápadný než samotný muž), zajišťovala přesuny vysílaček a radiotelegrafistů, doprovázela odbojáře na útěku z protektorátu.

V říjnu 1941 ale v rámci už druhého rozprášení Obrany národa došlo i na ni: byla zatčena, vyslýchána gestapem, a nakonec bez soudu deportována do Ravensbrücku. Tam pracovala v továrně – šila slaměné boty pro wehrmacht, důstojnické uniformy vystýlala kožichy nejspíš ukradenými Židům, podle jejích vzpomínek byly často zakrvácené. Přišívala umrlčí lebky na čepice jednotek SS.

Pochod smrti směřoval k moři

S blížícím se koncem války vražedné běsnění nacistů nepolevovalo – spíš naopak. V březnu 1945 v ravensbrücké plynové komoře zemřelo 130 dětí a těhotných žen, a ještě na konci dubna vedení tábora doufalo, že se mu podaří vězně zlikvidovat dřív, než je osvobodí Rudá armáda. Dne 27. dubna proto vyšel z tábora pochod smrti. Asi 24 500 žen hnali stráže SS i ženské táborové dozorkyně ve skupinách na severozápad do lágru ve Schwerinu.

Vězeňkyně z Ravensbrücku označené kříži. Foto: Wikimedia Commons
Vězeňkyně z Ravensbrücku označené kříži. Foto: Wikimedia Commons

Existuje podezření, že skutečným cílem bylo až Baltské moře. Nacisté zřejmě plánovali vězeňkyně v Lübecké zátoce nalodit a lodě i s ženami na širém moři potopit. Tak jak se to v málo známé kapitole z konce války stalo vězňům z koncentračního tábora Neuengamme. Těch bylo skutečně více než 7000 naloženo na čtyři parníky, kde byli několik dní drženi bez jídla a vody, než na ně 3. května 1945 zaútočili piloti RAF – v domnění, že se zde snaží uprchnout vysoce postavení příslušníci SS.

Tragédii, kdy na vězně bojující o život ve vodách Baltu stříleli jak Britové, tak nacisté, přežilo jen asi 450 vězňů. Byl mezi nimi i režisér a hudebník Emil František Burian a dalších 33 českých vězňů. Zda nacisté skutečně plánovali lodě sami potopit, není dodnes zcela jasné, velitel hamburského gestapa ale tento záměr později před soudem potvrdil.

Libuše Nachtmannová se s několika ravensbrückými přítelkyněmi na pochod smrti důmyslně připravila ještě před opuštěním lágru. Pomohla jí skutečnost, že ke konci války už se v táboře nedostávalo pruhovaných látek na vězeňské mundúry, a část vězeňkyň proto chodila v civilu označeném velkými bílými kříži vpředu i vzadu.

„Ty naše děvčata, co pracovaly v tom Effektenkammeru [skladu osobních věcí vězňů], nám dodaly šaty bez těch křížů. My jsme si je udělaly zubní pastou,” popsala Libuše Nachtmannová.

„A když jsme pak byly na pochodu smrti, když už utíkali i ti Němci a dobytek a všecko a už se tam i motaly mezi námi tanky, tak jsme si řekly: ‚Tak, a teď utečeme!‘ Tak jsme ty šaty s tou zubní pastou, co jsme měly na sobě, vydrbaly. A byly jsme v civilu! A ztratily jsme se mezi totálně nasazenými.”

Libuši a jejím přítelkyním se tak podařilo z pochodu smrti uprchnout. Následně vyhledaly americké vojáky, ti je ale nemohli přijmout, protože Ravensbrück spadal do sovětské vlivové zóny. Sověti jí pak kvůli tyfu nařídili karanténu, takže domů se Libuše Nachtmannová vrátila až v červnu 1945.

S muži ze Sachsenhausenu tábořily v lese

V ravensbrückém pochodu smrti šlo také mnoho lidických žen, i některým z nich se podařilo utéct. Pět lidických žen (Marie a Anna Kohlíčková, Anna a Miloslava Hroníková a Marie Zelenková) například využilo zmatku při procházení frontou, která je zastihla nedaleko Ravensbrücku, a obrátilo se na cestu k domovu. Nebezpečnou krajinou urazily 450 km až do Nového Boru, kde jim 22. května poskytli pomoc českoslovenští vojáci. Jiné lidické ženy se z pochodu ztratily neznámo kam, další dorazily až do blízkosti Schwerinu.

V tábořišti s muži ze Sachsenhausenu u města Crivitz našly lidické ženy bezpečí. Foto: Paměť národa/Milada Cábová
V tábořišti s muži ze Sachsenhausenu u města Crivitz našly lidické ženy bezpečí. Foto: Paměť národa/Milada Cábová

Tam je dozorci v obavách z Rudé armády konečně opustili. Také civilní německé obyvatelstvo utíkalo, domy byly opuštěné a krajem se toulala zdivočelá domácí zvířata. Ženy došly do městečka Crivitzu, kde se náhodou setkaly s několika stovkami českých vězňů propuštěných z koncentračního tábora Sachsenhausen. Byl mezi nimi i budoucí komunistický prezident Antonín Zápotocký, který se do Sachsenhausenu dostal za nezdařený pokus o emigraci do SSSR. Společně vybudovali stanový tábor v lese, kde bydleli do konce války.

„Všichni jsme vzali nějaký dříví, kde co bylo, udělali jsme hranici. A zapálili jsme to a zpívali jsme a byli jsme rádi, že jsme vysvobození,” vzpomínala lidická žena Miloslava Jirasová. “Oni si tam i pekli. [Zápotocký] nám přinesl placky. A ptal se po své manželce. Tak my jsme mu řekly, že je živá a zdravá, ale že zůstala v koncentráku.”

Následně Antonín Zápotocký lidickým ženám vyjednal návrat do Kladna. Jeho manželka Marie Zápotocká byla mezi zhruba 3500 vězni osvobozenými přímo v Ravensbrücku 30. dubna 1945.

Společná fotografie lidických žen s muži ze Sachsenhausenu po návratu. Foto: Paměť národa/Milada Cábová
Společná fotografie lidických žen s muži ze Sachsenhausenu po návratu. Foto: Paměť národa/Milada Cábová
Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Redaktoři Paměti národa se rozhodli v době nouzového stavu pomáhat pamětníkům. Založili Centrum pomoci Paměti národa, které zprostředkuje pomoc i dalších dobrovolníků. Jak tato služba probíhá, najdete na stránce https://pomoc.pametnaroda.cz/.  Děkujeme za případnou podporu!

Pravda nikdy nevítězí sama, varoval filozof Ladislav Hejdánek

/ /
Profesor Ladislav Hejdánek.
Profesor Ladislav Hejdánek.
zdroj: Paměť národa

Sám o pravdu usiloval celý život jako filozof i jako společensky angažovaný člověk. Inspirativní myslitel, jeden z prvních mluvčích Charty 77 a organizátor bytových seminářů zemřel 28. dubna krátce před svými 93. narozeninami.

„Měl jsem radost a cítil jsem se poctěný. Byl jsem rád, že jsem se konečně dostal do hlavního proudu, nikoli do poklidné zátočiny,“ řekl Ladislav Hejdánek před necelým půlrokem, když v rozhovoru pro Paměť národa vyprávěl svůj životní příběh. V tu chvíli nemluvil o akademické funkci či vyznamenání. Mluvil o svém uvěznění, k němuž došlo na začátku sedmdesátých let. Ocitl se tehdy ve skupině lidí odsouzených za šíření protirežimních letáků. Jak je možné, že z toho měl radost?

Pro Ladislava Hejdánka bylo hledání pravdy nejen filozofickou premisou, ale i životním motorem. Nechtěl se pohodlně “zašít” v univerzitním kabinetu. Chtěl být vždy tam, kde se něco dělo, kde se intelekt, mravnost a víra proměňovaly v konkrétní akci. Ať už to bylo v obrodných proudech českobratrské církve, na bytových seminářích nebo v Chartě 77. Nekonvenční filozof-extrovert se tak na své životní cestě setkal a spřátelil s desítkami osobností – Janem Patočkou, Václavem Havlem či francouzským filozofem Jacquesem Derridou.

Filozofem náhodou

S filozofií se setkal naprostou náhodou, když ho za války starší spolužák požádal, aby na stroji přepsal v několika kopiích knihu Emanuela Rádla Útěcha z filosofie: „Netušil jsem, kdo je Rádl, nevěděl jsem, že je to filozofie. Ale mělo to na mě obrovský vliv. Byla to jedna z těch nahodilostí, které člověka v životě nasměrují. Od té doby jsem rádlovec.“ 

Myslet filozoficky znamená podle Ladislava Hejdánka stále znovu si klást otázky.
Myslet filozoficky znamená podle Ladislava Hejdánka stále znovu si klást otázky.

Jeho intelektuální rozvoj ovšem velmi ovlivnila také Českobratrská církev evangelická, do níž ho přivedli rodiče. Už jako gymnazista se pak angažoval v ekumenickém sdružení Akademická YMCA, kde se brzy stal uznávaným diskutérem, a nakonec i jejím posledním poúnorovým předsedou.

„Byl jsem nadšenec do symbolické logiky. Ta se u nás tehdy nepřednášela, tak jsem se zapsal na přírodovědeckou fakultu na matematiku a filozofii přírodních věd,“ vysvětlil, kam zamířil po maturitě.

Studium na přírodovědecké fakultě pro něj ale bylo spíše zklamáním. Docházel tedy externě na přednášky na filozofickou fakultu, kam po dvou letech přestoupil. Právě v té době se ovšem komunisté ujali vlády a po poúnorových čistkách na filozofické fakultě zbylo jen málo nekomunistických pedagogů.

Odejít musel i filozof Jan Patočka, který měl zásadní vliv na Ladislava Hejdánka. „Měl docentský proseminář v Břehové ulici vzadu za Rudolfinem. Četl a probíral s námi Logische Untersuchungen od Husserla. Za ten půlrok, co jsem tam chodil, jsme přečetli jen několik stránek. Rozebírali jsme to větu po větě, slovo po slově. Patočka vždy řekl: ,A jak byste tomu rozuměli?’ A já jsem se přihlásil, často jako první. Vždy jsem byl připraven něco kecnout a většinou jsem si na tom trval.“

Ladislav Hejdánek se poté jako nejmladší dostal do Patočkova soukromého semináře v Hošťálkově ulici na Břevnově, který filozof otevřel poté, co byl vyhozen z fakulty. Vedli spolu dlouhé rozhovory na procházkách, kam mladý student odbíhal, když pracoval na brigádě jako zedník ve Vokovicích.

Nemohl jsem ty komunisty mít rád

„Nemoc Edvarda Beneše, vládní krize, rezignace nekomunistických ministrů, to všechno na mě velmi doléhalo,“ popsal Ladislav Hejdánek dobu těsně před únorovým převratem. 25. února 1948 se zúčastnil pochodu studentů na Pražský hrad, jehož cílem bylo podpořit prezidenta Edvarda Beneše, aby nepřijímal demisi nekomunistických ministrů.

Jako maturant v roce 1946. Foto: Paměť národa
Jako maturant v roce 1946. Foto: Paměť národa

„Vyšli jsme o něco později než první část průvodu, takže do Nerudovy ulice nás už nepustili. Šli jsme zadem přes Strahov, a nakonec jsme se dostali dál než ti, kteří šli Nerudovkou, protože je zarazili už tam. My jsme došli až na Hradčanské náměstí. Bylo nás několik stovek, s těmi, co stáli v Nerudovce, to byly dohromady tisíce lidí. To je také zážitek, který vás v životě nasměruje. Najednou přede mnou stáli chlapi se samopaly. Nikdo po mně nemohl chtít, abych měl ty komunisty rád,” popsal Ladislav Hejdánek.

Krátce nato jedinkrát ve svém životě uvažoval o emigraci. V létě 1948 byl spolu s dalšími členy Akademické YMCY na lesní brigádě na Kvildě na Šumavě:

„Opravovali jsme tam lesní cesty a jedna z nich vedla až přes hranice. Byli jsme na samých hranicích Bavorska. Všechny nás to napadlo. Přemýšleli jsme o tom. Já byl jejich předseda a říkal jsem jim: ,Nemůžeme teď všichni zdrhnout. To by byl velký malér pro celou Akademickou YMCU. Musíme se vrátit do Prahy a zkusit to jinak.“

Akademická YMCA pak byla na příkaz komunistů rozpuštěna v roce 1950.

Ve vyhrocené těsně poúnorové době se Ladislav Hejdánek seznámil se svou ženou Hedvikou, za svobodna Kofránkovou. Dala je dohromady jeho bývalá přítelkyně Taťána Klimentěvová, dcera ruského aristokrata, který přišel do Československa spolu s legionáři, a tak i jeho dcera měla cejch “bělogvardějky”.

A paradoxně kvůli tomu měla potíže později i Hedvika, protože navázala vztah s tím, kdo předtím chodil s “dcerou bělogvardějce”. Byla vyloučena ze školy a dostudovat mohla až po roce 1989. 

Vítali jsme každý odlišný názor

Na vojně i později při hledání zaměstnání Ladislavu Hejdánkovi ztěžoval situaci negativní posudek od Československého svazu mládeže. Nakonec sehnal práci v Ústavu epidemiologie a mikrobiologie. Současně se angažoval v českobratrské církvi v rodícím se hnutí Nová orientace.

„Cílem hnutí bylo, aby se křesťanství opět stalo živou záležitostí pro obyčejné lidi. Šlo nám o to, interpretovat křesťanství civilně, aby nešlo jen o formální nedělní povinnosti. Nová orientace určitě měla význam pro prohloubení ekumenismu naší církve. Začalo se více spolupracovat s katolíky, protože v době nebezpečí je potřeba držet pohromadě,“ vysvětloval Ladislav Hejdánek.

Díky mnoha setkáváním k nim často domů přijížděli mimopražští českobratrští faráři a vikáři a Ladislav Hejdánek se v církvi stával známou osobou. Zároveň se ale také stal “známým” v očích Státní bezpečnosti.

„Snažil jsem se jim vysvětlovat podstatu Nové orientace a vysvětloval jsem jim to tak, že mi nebyli schopní říct, proč bych to neměl dělat. Nakonec proti Nové orientaci zasáhli jen tím, že některým farářům vzali státní souhlas, ale oficiálně uváděné důvody byly jiné.“

Na začátku šedesátých let se zrodil fenomén Ekumenického semináře v budově Husova semináře v pražských Jirchářích. Ladislav Hejdánek byl jedním z organizátorů spolu s katolíky Jiřím Němcem a Václavem Freiem. „Chodila tam křesťanská smetánka i lidé čerstvě propuštění z kriminálů. Témata byla nejrůznější, většinou teologická. Lidé tam chodili především kvůli diskusi mezi jednotlivými referáty. Zvali jsme i komunisty.“ 

Brzy nato, v roce 1964, se také zrodil časopis Tvář jako platforma pro mladé autory, která neměla vyhraněně marxistické zaměření. V redakční radě spolu s Ladislavem Hejdánkem figurovalo mnoho vyhraněných a protichůdných osobností: Jiří Gruša, Jan Lopatka, Bohumil Doležal, Emanuel Mandler a také Václav Havel. Často mezi nimi vznikaly rozpory, ale mladí myslitelé názorovou pestrost ctili a záměrně vytvářeli: “Vítali jsme každý odlišný názor, navzájem jsme se vyvažovali.“

Palach mě osobně zasáhl

Pražské jaro zastihlo Ladislava Hejdánka jako zaměstnance Filosofického ústavu Akademie věd. Jako externista přednášel na teologické fakultě pro postgraduální studenty. Těsně před okupací ho tamější profesor Jan Heller vyzval, ať urychleně napíše habilitační práci, “dokud to ještě jde”, aby se mohl stát docentem. Ladislav Hejdánek ji skutečně odevzdal, ale v nových poměrech po okupaci jeho práce kamsi zmizela. Habilitovat se mohl až po roce 1989. 

Na začátku normalizace ho osobně velmi ovlivnil čin sebeupálení Jana Palacha na protest proti letargii společnosti po srpnové okupaci 1968. Stejně jako jeho vrstevník a přítel Jakub S. Trojan, který Palacha pohřbíval, odmítal, že šlo o čin šílence:

„Ano, mladý člověk nemá takové věci dělat, to jsem řekl i svým dcerám. Ale neodvážil bych se mu kázat, že to neměl dělat. Mám pochopení pro mladého člověka, který byl zničený z toho, co se dělo. To srovnávání s Husem není dobré. Hus věděl, co dělá, kdežto Palach obětoval teprve mladý, začínající život. Nebyl to ještě Někdo. Mám pro to ale obrovské pochopení. Nikdy bych se nepřidal k těm, kteří říkají, že to byla blbost. Kolikrát já sám jsem byl nešťastný z toho, co se děje, ale vždy jsem koukal vyklouznout. On se nasadil sám. Moje úcta je na jeho straně.“

Ladislav Hejdánek i po okupaci pokračoval v přednáškách pro postgraduální studenty teologie, ovšem formou neoficiálních bytových seminářů:

„Teď jsem si mohl dovolit i věci, které jsem si na fakultě dovolit nemohl. Byl jsem svobodný a mohl jsem jim ukazovat, jak důležitá je filozofická, nejen teologická, reflexe víry. Filozofie si nemůže nechat předříkávat o víře od teologů,” vysvětlil.

Filozof Jacques Derrida na kresbě Pabla Secca. Zdroj: Wikimedia Commons CC BY 3.0
Filozof Jacques Derrida na kresbě Pabla Secca. Zdroj: Wikimedia Commons CC BY 3.0

Někteří studenti po výhrůžkách ze strany prorežimních profesorů jeho semináře opustili, ale mnozí zůstali: “Semináře byly pod tvrdým dohledem StB. Státní bezpečnost byla před naším domem pořád, dokonce si nechali přinést z parku lavičku, aby tam estébák mohl i přespávat. Sousedův syn ho vyfotil, jak tam spí,” vyprávěl s úsměvem.

“U výslechů jsem měl dobrou zkušenost s tím, že jsem jim nedal ani v nejmenším znát, že se bojím nebo že bych se mohl něčeho bát. A to se mi vyplatilo. Oni na tom byli závislí, bez toho nemohli fungovat…” 

Na jeho semináře začali přijíždět také profesoři ze zahraničí. Jedním z prvních byl představitel dekonstruktivismu Jacques Derrida, který byl po jednom semináři zatčen a zadržován v cele: „Udělali všechno, aby měl dojem, že z toho nevyvázne. Nešlo o popravu, ale skutečně očekával, že ho zavřou na pár let,“ uvedl Ladislav Hejdánek.

Derrida však na intervenci francouzského prezidenta Mitteranda zakrátko vyvázl a akce měla trochu jiné vyústění, než si StB přála: Hejdánkovy bytové semináře se mezi zahraničními filozofy staly nesmírně populárními, mnozí také chtěli prožít dobrodružství za železnou oponou. „Ještě několikrát někoho zatkli, ale už se neodvažovali velkých akcí, protože se jim to vždy vymklo a postavilo se to proti nim.“ 

K čemu je to bratrství?!

Přestože normalizaci považoval Ladislav Hejdánek za jedno z největších selhání v dějinách českého národa, pro něj osobně to bylo jedno z nejzajímavějších období v životě. Začal pracovat jako vrátný v Památníku národního písemnictví, později jako topič pro Stavby silnic a železnic. 

Hned na jejím začátku v roce 1971, v čase prvních voleb po srpnové okupaci, se odehrál jeho dosud největší střet s komunistickým režimem. Brněnští disidenti Jaroslav Šabata a Jan Tesař tehdy vytiskli letáky upozorňující občany, že účastnit se voleb je právo, nikoli povinnost. Jaromír Dus přivezl z Brna kufr těchto letáků k Hejdánkovým s otázkou, co s nimi má dělat. Celá akce byla ovšem od počátku pod dohledem StB, takže Jaromír Dus, Ladislav Hejdánek i jeho žena byli ještě téhož dne zatčeni – Ladislav Hejdánek dokonce ještě dřív, než si stihl leták přečíst. 

„Soudili nás jako ,náboženskou skupinu’, Dusa jako hlavu spiknutí, mě jako spolupachatele.“ Odsouzen byl na devět měsíců za pobuřování a odseděl si nakonec jen půl roku, protože na jeho trest se vztahovala Husákova amnestie, zatímco Jaromír Dus musel odpykat celý svůj trest – 15 měsíců za podvracení republiky.

Po návratu z vězení zjistil, jak se k celé aféře postavil jeho evangelický sbor: „Všichni z toho byli naprosto zhroucení. Jeden z bratrů, člen staršovstva, za mnou přišel a řekl mi: ,Bratře, nebylo by lepší, kdybyste sem teď nechodil? S vámi vždycky přijedou policisté, posadí se tady a poslouchají celou dobu kázání…’“

Taková reakce byla pro Ladislava Hejdánka velkým zklamáním a znamenala pro něj osobní zlom: „Uvědomil jsem si, že má hrdost na to, že jsem český bratr, je k ničemu. To bratrství je na nic. Jsou to jen vzpomínky na minulost. Od té doby jsem se přestal cítit českobratrským evangelíkem a cítím se křesťanem.“

Zrození Charty v koupelně

Krátce po procesu s undergroundovými hudebníky (The Plastic People of the Universe, DG307 a Svatoplukem Karáskem) na podzim roku 1976 ho přišel navštívit filozof Jiří Němec spolu s Václavem Havlem, kterým se podařilo získat na podporu stíhaných hudebníků obrovskou podporu i zahraničních osobností, a upozornit tak na potlačování lidských práv v normalizačním Československu.

„Šli jsme do koupelny a pustili jsme vodu z kohoutků, protože to prý chrání před odposlechem. Tam mi řekli, že po procesu s Plastiky chtějí udělat další krok kupředu. Že se něco chystá.“

Tím “něčím” bylo pochopitelně prohlášení Charty 77. Ladislav Hejdánek jim tehdy navrhl, aby svou iniciativu opřeli o fakt, že Československo v té době ratifikovalo takzvanou Helsinskou úmluvu, která požadovala dodržování lidských práv.  

Prohlášení Charty 77 vzniklo v důsledku přijetí lidskoprávních závazků a jejich nedodržování v normalizačním Československu.
Prohlášení Charty 77 vzniklo v důsledku přijetí lidskoprávních závazků a jejich nedodržování v normalizačním Československu.

S Janem Patočkou, jedním z první trojice mluvčích Charty 77, v té době Ladislav Hejdánek v kontaktu nebyl, protože k němu nechtěl přitahovat ještě větší pozornost Státní bezpečnosti. Nicméně krátce před jeho smrtí v březnu 1977 svého učitele naposledy navštívil. Jan Patočka, který musel absolvovat vyčerpávající mnohahodinové výslechy Státní bezpečnosti, ho tehdy vyzval, aby se stal jeho zástupcem v roli mluvčího:

„Kdyby něco. Tak se na to připravte,” řekl tehdy Patočka, který krátce poté zemřel na infarkt po výslechu. Několik měsíců poté Ladislav Hejdánek skutečně nastoupil na jeho místo. 

Policejní šikana se samozřejmě v důsledku toho ještě zintenzivnila. Jednou za ním policie přijela do práce do Vysočan a žádala, aby šel s nimi. Ladislav Hejdánek odmítl: pokud ho nepřišli zatknout, ať počkají na konec pracovní doby.

„Posadil jsem se a oni mě začali tahat z židle. Vlekli mě po zádech přes tovární dvůr. Viděli to všichni ti dělníci, kteří pochopitelně měli ke komunismu trochu jiný vztah než já,“ vyprávěl Ladislav Hejdánek.

„Tahali mě po dvoře v blátě, byl jsem celý umazaný, a ještě mi spadla bota. Potom, když mě vyslýchali v Konviktské, schválně otevřeli okno, aby mi byla zima. Ta noha, na které jsem neměl botu, se mi začala třást chladem. Nechtěl jsem, aby si mysleli, že se bojím, tak jsem se tu nohu snažil před nimi skrýt.“

Této události se později dostala velká publicita i v zahraničí, jistý muž z Irska dokonce poslal Ladislavu Hejdánkovi darem náhradní boty. 

Jeho rodina snášela normalizační útlak velmi statečně: „Pro moje děti bylo rozhodující, jak se chová má žena. A ta se chovala tak, že se nic hrozného neděje. Takže dcery to braly stejně. Dělaly si z policistů legraci, jednou třeba estébákovi spícímu na lavičce před naším domem ukradly policejní bločky. Odnesly to ovšem tím, že nemohly studovat. To je jediné, z čeho mám těžko na duši.” 

Zpátky na fakultě 

V druhé polovině 80. let založil Ladislav Hejdánek samizdatový filozofický časopis Reflexe, do kterého přispíval převážně on sám. Publikoval také v samizdatových Lidových novinách: „Byli jsme přesvědčeni, že komunismus spěje ke konci. Ten bolševický duch už nějak zchátral.“

Na demonstrace v letech 1988 a 1989 ovšem nechodil: „Zdálo se mi, že jsem užitečnější jinde. Chodit na vycházky do ulic, to bych měl dojem, že se ulejvám.“

Ladislav Hejdánek při natáčení pro Paměť národa v prosinci 2019. Foto: Post Bellum
Ladislav Hejdánek při natáčení pro Paměť národa v prosinci 2019. Foto: Post Bellum

V listopadu 1989 onemocněla jeho sestřenice v Písku a Ladislav Hejdánek se musel postarat o jejího psa, takže první dny listopadové revoluce strávil v jižních Čechách. Do Prahy přijel až poté, co ho k tomu vyzvali studenti filozofické a teologické fakulty. 

Václav Havel mu nabídl, aby se stal místopředsedou Čalfovy vlády, Ladislav Hejdánek to však na radu své ženy odmítl. Stejně tak odmítl i nabídku Ladislava Lise, aby se stal zmocněncem pro duchovní záležitosti v armádě: „Měl jsem cukání, ale Heda mi to vždy rozmluvila.“

„Později jsem si uvědomil, že jsem udělal dobře. Politika mi nikdy nebyla moc blízká. Myslím, že k filozofii patří nekompromisní a zarytá kritičnost. A to v politice není možné. V politice to nejde bez kompromisů, ale filozof je dělat nesmí. Filozof, který se stane politikem, přestává být věrojatným filozofem.“

Velmi aktivně se zapojil do dění na filozofické i teologické fakultě: „Nejdůležitější bylo získat studenty pro filozofii. Proto jsem ji nevykládal akademicky. Chtěl jsem pro ně učinit filozofii atraktivní.“

I zde ho ovšem čekala velká rozčarování, zejména pokud jde o jeho rehabilitaci. Jan Heller sice na teologické fakultě prosadil jeho urychlenou habilitaci na docenta na základě práce, kterou sepsal v roce 1968. Řada kolegů mu však házela klacky pod nohy, profesorské řízení na FF UK se protahovalo:

„Cítil jsem velkou nechuť ze strany stávajících profesorů vůči chartistům, stejně tak jako vůči navrátivším se emigrantům. Každý se tvářil, že profesuru jsem dostal ,zadarmo’ za své aktivity v Chartě.“

A jak hodnotil polistopadový vývoj? „Zakázat komunistickou stranu by bylo bývalo nesmyslné, protože ti lidé by tu stejně zůstali.“ Role církví po listopadu 1989 však podle něj byla promarněna:

„Po pádu režimu mnoho lidí doufalo, že od křesťanů vzejde něco nového. Zejména od katolíků se hodně očekávalo, zatímco protestanti vždy byli takoví pseudo-nepolitičtí.” 

Pokud jde o filozofii, zdůrazňoval důležitost kritického myšlení: “Myslet filozoficky znamená klást si stále znovu otázky, a hlavně nad sebou. Když vykládám, jak něco je, musím to zároveň zpochybnit: co kdyby to tak nebylo? Patočka říkal, že filozof pracuje, když couvá. Něco promyslí, udělá, a potom se vrací, aby přezkoumal, co to udělal. Musí zjistit, jestli opravdu udělal, co chtěl, jestli je to přesné. Pořád se kriticky obracet vůči všemu, včetně sebe.” 

Vzpomínky Ladislava Hejdánka pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Redaktoři Paměti národa se rozhodli v době nouzového stavu pomáhat pamětníkům. Založili Centrum pomoci Paměti národa, které zprostředkuje pomoc i dalších dobrovolníků. Jak tato služba probíhá, najdete na stránce https://pomoc.pametnaroda.cz/.  Děkujeme za případnou podporu!
Subscribe to