Viktor Orbán, karpatský Chuck Norris světové neliberální demokracie

/ /
Viktor Mihály Orbán, předseda nejsilnější maďarské parlamentní strany Fidesz-MPS a od roku 2010 premiér Maďarska. Zdroj: ČTK
Viktor Mihály Orbán, předseda nejsilnější maďarské parlamentní strany Fidesz-MPS a od roku 2010 premiér Maďarska. Zdroj: ČTK

Iliberalismus charakterizuje vláda silných vůdců „ve jménu lidu“. Orbán – budoucí kormidelník obratu k národním státům, nebo naopak Orbán – zkáza jednoty EU? Tak, či onak: projev maďarského premiéra z července 2022 z rumunského Băile Tuşnad stojí za analýzu.

Orbán se na politické scéně pohybuje již od roku 1989, dokázal se svým Fideszem několikrát přesvědčivě vyhrát volby a s pomocí těch z roku 2010 proměnit s ústavní většinou maďarský politický i ekonomický systém k obrazu svému. Ať chceme, nebo ne, o druhé dekádě 21. století se v maďarských dějinách bude hovořit jako o Orbánově éře.

I to jej činí předmětem obdivu i v neevropských konzervativních kruzích, kde se politikům zvláště v demokratických zemích může o takové kontinuitě a míře ovládnutí státu a jeho lidských zdrojů i finančních prostředků ve prospěch jedné strany a světonázoru jen zdát. Když v nedávném proslovu před americkými konzervativci v Texasu hovořil o tom, že potřebujeme „více Chucka Norrise a méně transvestitů“, možná se tím sám pasoval do role zachránce globálního iliberalismu. Anebo jej tak určitě vidí někteří jeho příznivci.

Jsme rádi, že čtete naše články!

V Orbánových postojích však není úplně snadné rozlišit, co z jeho „iliberálního křesťanského konzervatismu“ je autentické přesvědčení, co pragmatická politická strategie získat co nejvíce hlasů, a co dokonce krátkodobý politický marketing reagující na aktuální impulzy. Většinou je to vše dohromady – vnitřní přesvědčení, politická ideologie i „přečtení publika“, k němuž hovoří, a podle toho mu sděluje to, co potřebuje. 

Kdo je tu Západ? Přece my! 

Třiadvacátého července 2022 v rumunském Băile Tuşnad (maďarsky Tusnádfürdő) hovořil na tradičním letním setkání členů i příznivců Fideszu v rámci letní univerzity ke svým Maďarům doma i v zahraničí. I proto si pro ně zvolil své dlouhodobé tematické stálice, jež mají vysoce emocionální náboj, oslovují primární hodnoty jeho voličů a jsou předmětem nikdy nekončících, protože neukončitelných kulturních válek. V jeho projevu například nenajdete nic o zdravotnictví či vzdělávání (kromě zmínek o ochraně dětí před tzv. genderovou ideologií). To jsou totiž „technokratická“ témata, kde můžete být jako politik konfrontováni s reálnými výsledky, čísly, statistikami, a na něž není nikdy peněz dost. 

Národ, migrace či gender jsou naproti tomu témata značně abstraktní a komplexní a nelze je vyřešit během jednoho volebního období či jedním zákonem. Lze je však neustále „řešit“ a „bojovat“ s nimi, či za ně. A Orbán našel svůj vítězný recept v tom, že dokázal ožehavá témata spojená s národem, migrací či genderem poznat a pojmenovat, dlouhodobě se jim věnovat a neustále je oživovat, je-li třeba.

Témata prezentuje jako rostoucí, zvenčí přicházející fundamentální hrozbu ohrožující existenci samotného maďarského národa. A hned se staví do role někoho, kdo o těchto hrozbách všechno ví, odhalil ty, kdo stojí v jejich pozadí, a je jediný (on a jeho strana), kdo s těmito hrozbami bojuje a maďarský lid ochrání. 

Z hlediska politického marketingu je to stará, známá a stále fungující pozice, s níž politici pracují odpradávna – vystrašit, uklidnit a nabídnout řešení. 

Orbán rád užívá vojenský (či sportovní) jazyk, s nímž se snadno definuje, kdo jsou oni, a kdo my. Specifickou roli hraje pojem Západ, jenž je pro Orbána předmětem obdivu i pohrdání, hrozbou i komplexem zároveň, ostatně jako pro každého Středoevropana. Toužíme se stát Západem, ale zároveň cítíme, že se jím nikdy nestaneme, byť bychom se snažili sebevíc a sebedéle (30 let je snad dostatečně dlouhá doba). Navíc máme pocit, že Západ snad ani nechce, abychom se jím stali, neboť nás považuje za méněcenné a chce si nás v rámci jakéhosi specifického orientalismu zafixovat do podřízené i exotické střední a východní Evropy, jež si zase on zkonstruoval v roce 1989. 

První vlna rozšiřování NATO v březnu 1999 – generální tajemník NATO Javier Solana spolu s premiéry Maďarska a Česka Viktorem Orbánem a Milošem Zemanem. Zdroj: ČTK
První vlna rozšiřování NATO v březnu 1999 – generální tajemník NATO Javier Solana spolu s premiéry Maďarska a Česka Viktorem Orbánem a Milošem Zemanem. Zdroj: ČTK

Aby se tomuto komplexu méněcennosti Orbán vyhnul, jednoduše promění onu střední Evropu – tedy „svou“ střední Evropu – v „pravý“ Západ a ten původní Západ – onen Západ přefiltrovaný přes obraz konzumu, stability a svobody, jež si Maďaři stejně jako Češi a Poláci ve svých hlavách vytvořili v 80. a 90. letech 20. století, ale jenž mezitím již přestal být tím „starým dobrým“ Západem – nazývá post-Západem. Přestává totiž reprezentovat Evropu s jejími údajně tradičními hodnotami, ale proměňuje se kvůli migraci a „diktátu liberalismu a neomarxismu“ v cosi jiného, neevropského, cizího. 

Tento post-Západ také Orbán kritizuje za jeho údajnou „malátnost a slabost“, kvůli kterým západní civilizace „ztrácejí svou sílu, moc, autoritu a schopnost jednat.“ 

Proti post-Západu staví dynamické „konkurenční civilizace“, které podle něj přijaly západní technologie, ale nikoliv jeho hodnoty, které jsou jim údajně cizí, jako je například demokracie. 

Dalo by se ovšem namítnout, že obraz Západu jako „upadajícího, dekadentního, slabého, takřka před zánikem“ je stejně starý jako pojem Západ sám a jízliví maďarští komentátoři neopomněli poznamenat, že v Maďarsku se za posledních sto let nic moc nezměnilo, protože takto o Západu již hovořili komunisté Béla Kún, Matyás Rákosi či János Kádár. 

Pak už je to jednoduché – své uměle vytvořené světy, náš Západ a jejich post-Západ, Orbán postaví proti sobě s tím, že samozřejmě post-Západ, vedený „bruselskými elitami“ a „Sorosovými vojsky“, vede nesmiřitelnou válku proti Orbánovu „Západu“ a ten je zase všemi silami brání. 

Boj na třech frontách 

Bitevní fronty jsou podle něj v zásadě tři: demografie, migrace a gender. Podle Orbána lze národy světa rozdělit do dvou skupin – na ty, které se jsou schopny reprodukovat, a na ty, které toho schopny nejsou. Maďarsko a celá Evropa toho nyní schopny nejsou v důsledku nepříznivých demografických trendů a klesající porodnosti, přesněji nepříznivého poměru počtu narozených dětí na jednu ženu. Orbán varuje – nebo spíše straší – že „… pokud zde nedojde k obratu, dříve či později nám budou Maďarsko, respektive Karpatská kotlina odebrány.“ Tedy nikoliv, že Maďaři vymřou a zbude po nich prázdné místo, ale budou nahrazeni a demograficky vytlačeni. Ba co více, on už tu existuje plán, jak je nahradit a vytlačit. To je typický narativ nyní oživovaný od USA přes Francii až po střední Evropu, podle něhož je imigrace vlastně cílenou politikou jakýchsi elit (bruselských, liberálních, neomarxistických, bidenovských, sorosovských – lze libovolně dosadit) s cílem „vyměnit“ současné obyvatelstvo, které tyto elity nesnáší a nevolí je, za obyvatelstvo jiné, povolnější a vděčnější. 

Jenže Orbán se stal obětí vlastní slovní ekvilibristiky, když se pustil do úvah o „míšení ras“. Rozděluje Evropu na ta místa, kde se mísí „evropské národy“, a na ta, kde se evropské národy mísí s lidmi „mimo Evropu“, a to podle něj již nejsou národy, ale jen jakési „konglomeráty“ národů. 

Když říká, že se Maďaři nechtějí stát „smíšenou rasou“, odkazuje na staletý boj Uherska s osmanskou říší – je tedy jasné, jaké etnikum nebo spíše jaké náboženství má na mysli. 

Jeho příznivci mohou argumentovat, že neměl na mysli ani tak rasovou jako spíše kulturně-náboženskou otázku s výlučným poukazem na „islámskou civilizaci“. Jenže pasáž lze číst mnoha způsoby – tedy i jako projev rasismu. 

Viktor Orbán s Gáborem Fodorem, spoluzakladatelem z Fidesz, který zůstal liberálem a pro nesouhlas s nacionalistickou proměnou Orbána partaj v roce 1993 opustil. Zdroj: szarszoitalalkozo.hu - CC BY-SA 3.0
Viktor Orbán s Gáborem Fodorem, spoluzakladatelem z Fidesz, který zůstal liberálem a pro nesouhlas s nacionalistickou proměnou Orbána partaj v roce 1993 opustil. Zdroj: szarszoitalalkozo.hu - CC BY-SA 3.0

Zadrátovat a chránit 

S pojmy „rasa“ a „míšení ras“ to přehnal a podle všeho si situaci uvědomil i sám Orbán, a proto on i jeho mediální impérium ihned přispěchalo s obranou, že žádný rasista není a že Maďarsko důsledně pronásleduje rasismus i antisemitismus. Možná i proto Orbán také vynechal „rasu“ ze svého projevu v Texasu na třídenní konferenci politické konference CPAC v Dallasu, pořádané Americkou konzervativní unií (ACU), a hovořil spíše o „střetu civilizací“. Snažil se také eliminovat dopad svého „rumunského projevu“ tvrzením, že „… křesťanský politik nemůže být rasista.“ 

Ona pasáž mu ale mezitím vynesla vlnu kritiky nejen od politiků, ale i představitelů náboženských skupin, především židovských, mimořádně citlivých na instrumentalizaci slova „rasa“.  Například rumunský ministr zahraničí označil Orbánovy výroky za „nepřijatelné“ a litoval, že zazněly na rumunské půdě. 

Zdá se, že Orbán zde narazil na limity své schizofrenní pozice, kdy na jedné straně kritizuje Západ a vytváří si z něj umělého „strašáka“ pro své domácí publikum, na druhou stranu aspiruje na pozici světového politika a nepřehlédnutelného hráče politiky EU, kde hraje klíčovou roli stále Západ, tedy v jeho očích post-Západ. 

Jenže jak to říct „slušně“, že? Jsme demokraté a nejsme rasisté, ale nechceme u nás islám ani „barevnou imigraci“ ve větší míře než malé. 

Orbán si je vědom, že Maďarsko může „zadrátovat“ jen tam, kde sousedí s nečlenskými zeměmi EU. A tak se mu v souladu s jeho kritikou post-Západu nyní jeví jako nové největší nebezpečí Schengen. Ne již z jihu, ale ze západu se na Maďarsko budou „valit“ post-Evropané z post-západní Evropy a budou se snažit smísit se s nebohými Maďary, nebo je z jejich tisícileté domoviny dokonce vytlačit a nahradit je.

Krvavý srpen 1968. Václav Toužimský fotil v Liberci invazi „spřátelených armád“

/ /
Jeden ze symbolů srpnové invaze. Tank naboural do podloubí domů na libereckém náměstí. Foto:  Václav Toužimský
Jeden ze symbolů srpnové invaze. Tank naboural do podloubí domů na libereckém náměstí. Foto: Václav Toužimský

„Pozoroval jsem, jak se náměstím sunou štrůdly ruských tanků. Najednou vidím, že jeden je moc vlevo. Dal jsem foťák k oku, tank naboural do podloubí, já zmáčkl spoušť.“ Ikonická fotografie zachytila nehodu, po níž zahynuly tři z devíti libereckých obětí invaze.

Václav Toužimský počátkem 50. let. Zdroj: archiv pamětníka
Václav Toužimský počátkem 50. let. Zdroj: archiv pamětníka

Kromě devíti mrtvých si průjezd sovětských vojáků městem vyžádal i 48 zraněných. Liberec se tak po Praze stal místem, kde po sobě vojáci Varšavské smlouvy zanechali vůbec největší spoušť. Většina obětí přitom přišla o život v těsné blízkosti liberecké radnice: v ranních hodinách 21. srpna 1968 tu vojáci začali pálit do lidí poté, co na projíždějící sovětský gazík kdosi hodil prkno z lešení obestavujícího radnici. Zemřeli 4 lidé, zraněných byly desítky. Hodinu před polednem pak jeden z tanků projíždějících přes náměstí Bojovníků za mír (dnes Doktora Edvarda Beneše) náhle vybočil ze svého směru a naboural do průčelí dvou domů.

Tank zbořil průčelí dvou domů.

Z budovy Fotocentrály na protější straně náměstí scénu fotografoval Václav Toužimský. Zachytil okamžik, kdy suť zasypala přihlížející dav.

21. srpna 2022 Vás zveme do severních Čech na setkání a diskuzi s pamětníky, kteří před 54 lety na vlastní kůži prožili dramatické události v centru Liberce. Diskutovat přijdou kromě fotografa Václava Toužimského také Jan Šolc, Jan Kyncl, Petr Šída, Petra Erbanová a Milan Štryncl. Přijďte si poslechnout jedinečná svědectví, která se zdají tak vzdálená, a přitom s sebou obzvlášť v této době nesou důležitá poselství. Debata bude od 10 hod v libereckém kině Varšava, moderuje ji Antonín Ferdan a navazuje na pietní shromáždění od 9 hod u Pomníku obětem okupace 1968 na náměstí Dr. E. Beneše v Liberci. Vzpomínkové setkání pořádá Post Bellum – Paměť národa Severní Čechy ve spolupráci s městem Liberec.

Podloubí zničené nárazem sovětského tanku s transparentem v ruštině - To je vaše práce. Zdroj: archiv pamětníka
Podloubí zničené nárazem sovětského tanku s transparentem v ruštině - To je vaše práce. Zdroj: archiv pamětníka

Po každém stisknutí spouště musel svůj přístroj znovu natáhnout, fotoaparáty totiž tehdy nedokázaly udělat na jedno zmáčknutí celou sérii snímků tak jako dnes. Václav Toužimský ale fotil dál, protože drama na náměstí pokračovalo: vojenská cisterna, která se snažila vybouraný tank objet, přimáčkla ke sloupu podloubí dvaasedmdesátiletého Bohumila Kobra. Zemřel o půl hodiny později po převozu do nemocnice. Teprve poté se příslušníkům Veřejné bezpečnosti podařilo vojenskou kolonu odklonit a z trosek začali být vyprošťováni zranění. Mezi nimi i třiadvacetiletý Miroslav Čížek, jenž zemřel bezprostředně poté, a sedmašedesátiletý Vincenc Březina, který následkům zranění podlehl v nemocnici o měsíc později.

„Když přijely sanitky, tank vycouval a vzal to do sanitek. Zastavil se až o tank, který byl za ním, a přitom si prorazil kanystry s pohonnou hmotou.“

Podle Toužimského pak sovětský voják vylezl ven z kukaně a namířil pistoli před sebe. „V tu ránu lidi zmizeli v zákrytech u sloupů a najednou bylo náměstí prázdné.“

Petr Šída a Petra Erbanová o střelbě sovětských vojáků v Liberci 21. srpna 1968

Příčinu nehody se nikdy nepodařilo jednoznačně objasnit. Podle některých výpovědí řidič vybočil schválně, aby vyděsil občany hrozící mu pěstí. Normalizační propaganda ale později prosadila verzi událostí, podle které tank uklouzl po tramvajové koleji kvůli vodě, kterou lidé na projíždějící tanky lili z oken. 

Společného pohřbu obětí sovětské invaze se 24. srpna účastnilo v libereckém krematoriu přes pět tisíc lidí. Nad rakvemi zahalenými do vlajek hovořil Jan Tříska, vedle něj stál tehdy ještě ne moc známý Václav Havel. Na troskách podloubí na náměstí se objevil nápis v azbuce „Eto vaše dělo“, tedy „To je vaše práce“. Vyšetřování událostí se ale zastavilo v lednu 1969 pro nesoučinnost sovětských orgánů. Pachatelé smrtelné nehody ani střelci z náměstí Bojovníků za mír nikdy nebyli vypátráni.

Jsme rádi, že čtete naše články!

Vylezl z okna na přistavené lešení

Václav Toužimský, autor slavné fotografie bourajícího tanku, prožil v Liberci celý život. Narodil se tu roku 1935, jeho otec byl střihačem textilu, maminka pracovala v zahradnictví. Rodina ve městě zůstala i poté, co s odstoupením Sudet v roce 1938 Liberec připadl německé Třetí říši. „Otci šlo o to, že prezident dr. Beneš říkal, ať tady zůstane co nejvíc lidí, aby tady měli druhý odboj,“ přiblížil Toužimský rozhodování svých rodičů. Roli v něm ovšem hrála také skutečnost, že v Liberci tehdy měli oba vyhlídku relativně jisté práce – byť matka byla v průběhu války nakonec nuceně nasazena v libereckém zámečnictví, kde se opravovala vojenská auta.

Zůstali i po válce, kdy do odsunu musela naprostá většina původních obyvatel. Václavův otec se v roce 1946 ujal znárodněné textilní továrny. Měl prý domluvu s organizací UNRRA, že dodají nové textilní stroje a ty staré budou odvezeny do Afriky výměnou za bavlnu. Jenže přišel rok 1948 a skončila jak spolupráce s UNRRA, tak i soukromé podnikání. Otec podle Václava zahořkl a skončil s textilním průmyslem. Spolu s manželkou nastoupili jako školníci do místní mateřské školy.

Václava přivedl k focení otcův bratr a jeho synové, kteří provozovali fotozávod v Mladé Boleslavi. Teoretické studium absolvoval v Hradci Králové, vystudoval dvojobor fotochemie – fotograf. Zároveň v patnáci letech nastoupil v roce 1950 do komunálního podniku Fotocentrála, kde se svoje znalosti uplatňoval v praxi. Vytvářel tu kopie plánů pro Stavoprojekt nebo dělal ve velkém reprodukce, fotil pro různé podniky nebo školy. V roce 1952 tu jako první v republice začali používat barevnou fotografii.

Lidé prchají před střelbou sovětských okupantů u liberecké radnice, 21. srpna 1968. Foto: Václav Toužimský.
Lidé prchají před střelbou sovětských okupantů u liberecké radnice, 21. srpna 1968. Foto: Václav Toužimský.

V době sovětské invaze byl tedy už zkušeným fotografem. Když ho v noci z 20. na 21. srpna 1968 vzbudil zvuk tanků rachotících po libereckém dláždění, vylezl z okna na přistavené lešení. To bylo za komunistické éry častou „ozdobou“ měst, takže zrovna stálo nejen kolem liberecké radnice, ale i u Václavova domu. Z lešení fotil nekonečnou kolonu projíždějících vozidel.

„Nafotil jsem je a zalezl jsem. Ale oni jezdili dál a dál. A dál. A ještě dál,” vypráví. Pak později ráno odvedl dceru k babičce a šel do práce.

„Byl jsem vojákem v záloze v hodnosti četaře s nástupem ihned, výstroj jsem měl doma na půdě. Takže jsem si říkal – až vyhlásí mobilizaci, budu muset nastoupit.“

K tomu ale nedošlo. V podniku Fotocentrály popadl nejlepší fotoaparát, který měl k dispozici, a vylezl na střechu budovy. Fotil projíždějící tanky i těžkou techniku, protestující davy lidí na náměstí, tank bourající do podloubí, sanitky jedoucí pro zraněné. V dalších dnech nafotil dlouhé kolony tanků z mostu nad silnicí u Šaldova divadla, pořídil i snímky ruských nápisů, třeba všudypřítomného „Iditě domoj“. Zachytil hněv Liberečanů zklamaných vpádem „bratrských“ armád.

Václav Toužimský při natáčení pro Paměť národa v roce 2020. Zdroj: Pamět národa
Václav Toužimský při natáčení pro Paměť národa v roce 2020. Zdroj: Pamět národa

Státní bezpečnost autora fotografií vypátrala

S kolegy z Fotocentrály okamžitě fotografie vyvolali a vybrali deset těch, jež se jim zdály nejzajímavější. Sérii deseti obrázků pak za třicet korun prodávali každému, kdo projevil zájem. Snímky se tak rozšířily doma i v zahraničí, aniž by bylo známo jméno autora. Na západě je někteří lidé vydávali za své a prodávali tamním médiím.

„Ani mi to nevadilo,“ podotýká Václav Toužimský. „Říkal jsem si: ‚Co kdyby?’ A to ‚kdyby’ se pak opravdu stalo.“ Politická situace se postupně otočila, k moci se dostali konzervativní komunisté věrní Sovětskému svazu a Václav Toužimský byl rád, že jeho jméno u snímků z okupace nefigurovalo.

„Fotka je dvousečná zbraň. Lidem kvůli nim hrozily velké nepříjemnosti. Když na nich estébáci někoho poznali, mohli vyhrožovat: ‚Ale copak, Franto? Ty tam stojíš u těch tanků a máváš proti sovětským vojákům pěstí?!‘“

Státní bezpečnost však na rozdíl od veřejnosti dokázala autora snímků vypátrat. V roce 1969 si do Fotocentrály přišla pro inkriminované fotografie i negativy. „Přesně věděli, co chtějí. Zabavili to a hotovo. Pak jsem nesměl fotit svatby a vítání občánků, potom mi zakázali i školy. Abych nepřišel moc mezi lidi,“ vypráví Toužimský.

Ředitel Fotocentrály Kelnar se ale za něho postavil a zákazy se postupně dařilo překonávat. Období normalizace prožil v relativním klidu bez dalších omezení nebo výslechů. Teprve po sametové revoluci se veřejnost dozvěděla, kdo legendární sérii fotek vytvořil. Autor pak získal několik ocenění od Libereckého kraje i od města Liberec a díky pracovníkům libereckého muzea se mu vrátily i negativy slavných fotografií.

Příběhy našich sousedů: Václav Toužimský
Fotografie (8)

Varšavská bitva 1920: první porážka bolševiků v Evropě

/ /
Polští vojáci v bitvě o Varšavu v roce 1920. Zdroj: Wikipedia.org/Centralne Archiwum Wojskowe
Polští vojáci v bitvě o Varšavu v roce 1920. Zdroj: Wikipedia.org/Centralne Archiwum Wojskowe

Před 102 lety se na řece Visle možná rozhodovalo o osudu Evropy. Proti Rudé armádě stála armáda čerstvě obnoveného Polska a také vojska jeho ukrajinských spojenců. Přinášíme pohled polského historika Mirosława Szumiło na jednu z klíčových událostí polských dějin.

Tento příběh prvního pokoření komunistických snů o světové nadvládě se bohužel v následujících desetiletích podařilo z obecného povědomí úspěšně vymazat. Dnes, kdy se na pláních střední a východní Evropy opět bojuje na život a na smrt proti imperialismu přicházejícímu z Moskvy, dost možná nastal vhodný okamžik k tomu, abychom si tyto události připomněli.

Bolševici v čele s Vladimirem Iljičem Leninem se po uchopení moci v Rusku snažili exportovat revoluci i do Evropy. Jejich první tažení na západ začalo již koncem roku 1918, kdy po porážce Německa v první světové válce vkročila Rudá armáda na území Ukrajiny, Běloruska a pobaltských států, jež předtím opustila německá okupační vojska. Hlavní překážkou v cestě jim bylo Polsko, které krátce předtím opětovně získalo nezávislost. V březnu 1919 byla v Moskvě založena Komunistická internacionála (Kominterna) coby kontrolní orgán, který dohlížel na komunistické strany z 32 zemí světa a sloužil jako nástroj politiky bolševického Ruska.

V létě 1919 předseda Kominterny Grigorij Zinovjev prohlásil:

„S naprostou jistotou můžeme říci, že už za rok bude celá Evropa komunistická. A boj za komunismus se přesune do Ameriky a možná i do Asie a dalších částí světa.“

Jsme rádi, že čtete naše články!

Vůdce obnoveného Polska Józef Piłsudski na rozdíl od jiných evropských politiků vnímal hrozbu z Východu velmi zřetelně. Byl jedním z autorů idey „prométheismu“ – tedy vytvoření jednotné fronty bojovníků za nezávislost, která by reprezentovala národy porobené ruským impériem. Pouze společný boj jim dával šanci na úspěch. Piłsudski zdůrazňoval, že politické zřízení aktuálně panující v Rusku je věcí druhořadou:

„Ať už je tamní vláda jakákoli, Rusko je až do morku kosti imperialistické. Je to elementární rys jeho politického charakteru.“

Piłsudski si podobně jako naprostá většina Poláků bojujících za nezávislost představoval znovuzrozený polský stát v hranicích dávné polsko-litevské Rzeczpospolité před prvním dělením z roku 1772. Zároveň si byl dobře vědom rozvoje moderních národních hnutí ve východních oblastech bývalé Rzeczpospolité, tedy na litevských, běloruských a ukrajinských územích. Z tohoto důvodu hodlal skloubit osvobozenecké touhy těchto národů s ideou obnovy silného Polska pomocí federativního uspořádání.  

Poláci a Ukrajinci - spojenectví z rozumu 

Polsko-bolševická válka začala v lednu 1919. Naštěstí pro Poláky se bolševici museli zároveň soustředit na boj s vnitřním nepřítelem – bělogvardějci vedenými generálem Antonem Ivanovičem Děnikinem. Díky tomu se Poláci v létě 1919 zmocnili oblastí, které téměř do konce 18. století patřily k Rzeczpospolité: Vilniusu, Minsku a značné části Bělarusi. Aby bolševici zabránili Děnikinovi v pochodu na Moskvu, byli nuceni uzavřít příměří na polské frontě. Svých plánů podniknout tažení na západ se však nevzdali. 

Piłsudski je hodlal zastavit skrze spojenectví s nezávislou Ukrajinskou lidovou republikou. Ukrajině totiž přikládal klíčový význam, pokud jde o dosažení budoucí rovnováhy sil v této části Evropy.

Józef Piłsudski a Symon Petljura ve městě Vinnycja (dnes město na Střední Ukrajině) 16. květen 1920. Zdroj: Wikipedia.org
Józef Piłsudski a Symon Petljura ve městě Vinnycja (dnes město na Střední Ukrajině) 16. květen 1920. Zdroj: Wikipedia.org

Cesta k tomuto spojenectví však byla dlouhá a komplikovaná kvůli polsko-ukrajinskému konfliktu ve východní Haliči, která vrcholila bojem o Lvov. Teprve po jeho skončení bylo možné zahájit jednání. Na konci roku 1919 vojska Ukrajinské lidové republiky podlehla přesile bolševiků a ataman Symon Petljura se uchýlil do Polska. Několik měsíců dlouhá tajná polsko-ukrajinská jednání skončila 21. dubna 1920 podpisem politické dohody mezi Polskem a Ukrajinskou lidovou republikou ve Varšavě. Symon Petljura se řídil politickým realismem a vzdal se nároků na území východní Haliče a západní Volyně. Polsko uznalo nezávislost Ukrajiny a zavázalo se pomoct jí ve válce proti bolševikům.

Takzvané kyjevské tažení, které podnikly na jaře 1920 polská a ukrajinská armáda, je ruskou propagandou dodnes prezentováno jako polský útok proti sovětské Ukrajině. Ve skutečnosti se však jednalo o preventivní útok, podobně jako v případě vilniuské ofenzivy v dubnu 1919. Bolševické návrhy na uzavření míru s Polskem, předkládané od prosince 1919, byly pouhou kamufláží, jejímž cílem bylo propagandisticky zmást veřejné mínění na celém světě a oslabit bojeschopnost polské armády. Rusové totiž mezitím konali přípravy na útok na Polsko, vypracovali jeho plán a v okolí Smolenska se začaly shromažďovat jednotky Rudé armády. 

Ofenziva spojeneckých polských a ukrajinských vojsk, zahájená 25. dubna 1920, zpočátku probíhala velmi úspěšně. Podařilo se získat značné množství válečných zajatců a vojenské techniky. Bolševici se však nevzdali definitivně, vyhnuli se rozhodující bitvě a stáhli se za Dněpr. Dne 7. května obsadily polské jednotky opuštěný Kyjev

Maršál Tuchačevskij v roce 1920. Zdroj: Wikipedia.org
Maršál Tuchačevskij v roce 1920. Zdroj: Wikipedia.org

Čtrnáctého května 1920 ovšem bolševici zahájili ofenzivu v Bělorusku, kterou se sice podařilo zastavit, ale za cenu přesunu polských bojových rezerv. Na Ukrajině se mezitím do bojů zapojila bolševická 1. jízdní armáda Semjona Michajloviče Buďonného. Pátého června 1920 prolomila frontovou linii jižně od Kyjeva a dostala se do týlu polské armády. V nastalé situaci nařídilo polské velení ústup od Kyjeva.  Kyjevské tažení tedy skončilo porážkou.

Hlavním důvodem neúspěchu bylo kromě chyb, jichž se dopustilo polské velení, také to, že se nepodařilo zformovat silnou armádu Ukrajinské lidové republiky. Tuto armádu se nepovedlo patřičně rozšířit kvůli časové tísni a různým jiným nedostatkům. Čítala tak pouhých 20 000 vojáků. Ti však přesto statečně bojovali po boku polské armády až do konce války proti bolševikům.

Tuchačevskij táhne na západ 

Hlavní ofenziva Rudé armády začala v Bělorusku 4. července 1920. Dva dny dříve (2. 7.), ve Smolensku vydal velitel západní fronty Michail Tuchačevskij pro své vojáky rozkaz, který obsahoval mimo jiné následující věty:

„Vojáci dělnické revoluce, obraťte své pohledy na západ. Na západě se rozhoduje o osudu světové revoluce. Přes mrtvolu bílého Polska vede cesta ke světovému požáru.“

Polská armáda nebyla schopna zadržet přesilu nepřátelských sil a byla přinucena k ústupu. Polské jednotky ustupovaly čím dál více na západ, ale nenechaly se obklíčit ani rozprášit a uchovaly si svou bojeschopnost. Tváří v tvář smrtelnému ohrožení došlo k obrovské mobilizaci polské společnosti, v níž sehrála významnou úlohu i katolická církev. Na výzvy ke vstupu do armády zareagovalo více než 100 000 dobrovolníků včetně 30 000 Varšavanů.

Polská vláda zároveň hledala pomoc v zahraničí. Britský premiér David Lloyd George však namísto pomoci nabídl pouze zprostředkování mírových rozhovorů s bolševiky, kteří však de facto požadovali předat v Polsku moc místním komunistům. Francie se zachovala vlídněji a nabídla dodávky velkého množství zbraní a munice. Vážnost situace si uvědomoval i papež Benedikt XV., který v listu z 5. srpna napsal:

„Nebezpečí nyní hrozí nejen polské národní existenci, ale nová a děsivá válka ohrožuje celou Evropu.“

Moskva v rámci rozsáhlé propagandistické kampaně pod heslem „Ruce pryč od sovětského Ruska!“ mobilizovala komunistické strany a levicové zaměstnanecké odbory v celé Evropě k aktivitám zaměřeným proti Polsku. Železničáři v Německu a Československu blokovali výše zmíněné dodávky vojenského vybavení do Polska a vlády obou těchto zemí pouze předstíraly, že se snaží tento problém řešit. Jediná bezpečná cesta pro transporty zbraní a munice, které do Polska mířily z Maďarska a Francie, tak vedla přes Rumunsko.

Příliš rozkročená Rudá armáda 

Rudá armáda se z politických důvodů vydala dvěma odlišnými směry, což se stalo jednou z příčin pozdější porážky bolševiků. Západní fronta postupovala na západ směrem k Varšavě s cílem dostat se posléze do Německa. Jihozápadní fronta mířila na jihozápad přes Karpaty s cílem vyvolat revoluci v Maďarsku a Československu. V červenci 1920 britští diplomaté (lord Edgar Vincent d'Abernon a sir Maurice Hankey) reportovali do Londýna, že československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk a ministr zahraničí Edvard Beneš bolševickou hrozbu nevnímají. V polsko-bolševickém konfliktu deklarovalo Československo neutralitu, což ovšem ve skutečnosti znamenalo, že se nesnažilo řešit blokádu dodávek zbraní do Polska přes československé území. Sám Masaryk se podle britských a francouzských diplomatů vyjadřoval o pádu Polska jako o nevyhnutelném.

"Zázrak na Visle" se stal součástí polské mytologie i umění - v roce 2011 vznikl film Varšavská bitva 1920, kde postavu  Piłsudského ztvárnil slavný herec Daniel Olbrychski. Zdroj: Febiofest 
"Zázrak na Visle" se stal součástí polské mytologie i umění - v roce 2011 vznikl film Varšavská bitva 1920, kde postavu  Piłsudského ztvárnil slavný herec Daniel Olbrychski. Zdroj: Febiofest 

Intenzivní boje u Lvova naštěstí skončily porážkou bolševiků, jimž se nepodařilo toto město dobýt. Uvedený region měl značný strategický význam, protože právě Lvovem procházelo strategické železniční spojení s Rumunskem, jímž proudily dodávky zbraní a munice z Maďarska a Francie. Železniční trať chránila spojenecká ukrajinská armáda pod velením generála Mychajla Omeljanovyče-Pavlenka, která bránila téměř sto padesát kilometrů dlouhou část toku řeky Dněstr.

Pilsudski proti Tuchačevskému 

Mezi vojsky útočícími na Varšavu a vojsky postupujícími přes Lvov směrem ke Karpatům se utvořila rozsáhlá mezera, kde se nacházely pouze oslabené bolševické jednotky. Toho se rozhodl využít Józef Piłsudski a zaútočil od jihu na týl bolševikům, kteří táhli na Varšavu.

Józef Piłsudski nad mapou v době bitvy o Varšavu. Zdroj: Wikipedia/Centralne Archiwum Wojskowe
Józef Piłsudski nad mapou v době bitvy o Varšavu. Zdroj: Wikipedia/Centralne Archiwum Wojskowe

Polská ofenziva zahájená 16. srpna 1920 následně přiměla Tuchačevského vojska k panickému ústupu. Po deseti dnech byl nepřítel rozdrcen. Bilance jeho ztrát čítala 25 000 mrtvých a 66 000 zajatých vojáků. Bolševici se sice pokoušeli opětovně převzít iniciativu, avšak poraženi byli i v bitvě na řece Němenu v září 1920. Dvanáctého října bylo v Rize uzavřeno příměří, které celou tuto válku ukončilo. Existenci nezávislého polského státu se tak povedlo uchránit.

Bitva u Varšavy byla první porážkou sovětské říše zla, díky níž se osud světa vyvíjel jinak, než si Lenin přál. Krátce po své porážce u Varšavy (koncem září 1920) tento bolševický předák v rozhovoru se švýcarským komunistou Julesem Humbert-Drozem přiznal:

„Polská válka byla nejdůležitějším zlomem nejen v politice sovětského Ruska, ale i ve světové politice. [...] Tam, v Evropě, jsme mohli mít všechno. Piłsudski a jeho Poláci však věci světové revoluce uštědřili obrovskou, neslýchanou porážku.“

Díky vítězství u Varšavy si Polsko uhájilo svou nezávislost. Ukrajina už toto štěstí neměla a na sedmdesát let se dostala do sovětského, potažmo ruského područí. Dnes jsou to právě Ukrajinci, kdo se snaží zamezit další invazi říše zla do Evropy, a Poláci jim v tom v rámci svých možností pomáhají.

Autor je historik. Působí v polském Ústavu národní pamětí (IPN).  Překlad Martin Veselka. V češtině na téma polsko-bolševické války vyšla kniha Normana Daviese Bílý orel, rudá hvězda (BB art 2006). Koncem letošního roku v nakladatelství Academia vyjde také monografie Varšavská bitva od Adama Zamoyského (originál: Adam Zamoyski: Warsaw 1920. Lenin’s failed attempt to conquest Europe). Polsko-ukrajinským vztahům v tomto období se věnuje např. Timothy Snyder v knize Obnova národů: Polsko, Ukrajina, Litva, Bělorusko 1569 – 1999 (české vydání: PANT 2018). O československém postupu během války lze přečíst např. článek prof. Měčislava Boráka „Zadržování přepravy válečného materiálu přes Československo do Polska v letech 1919- 1920“. https://www.mecislavborak.cz/dokumenty/publikace/sborniky/23-Zadrzovani_prepravy_valecneho_materialu_pres_Cs_do_Polska.pdf

 

 

Když leží kousek chleba na stole, není hlad, říkával skaut a mukl Káďa Zelený

/ /
Zdeněk Zelený - Káďa
Zdeněk Zelený - Káďa
zdroj: Paměť národa

Maminka měla o synka strach, znepokojovala ji jeho plachost. A protože se znala s paní Svojsíkovou, manželkou zakladatele českého skautingu, přihlásila ho do junáckého oddílu. Zdeněk Zelený řečený Káďa nakonec naplnil svůj život neuvěřitelným dobrodružstvím.

Za války vstoupil do Obrany národa a za komunismu šel za údajnou velezradu sedět na deset let jako politický vězeň. Přezdívku „Káďa“ získal kvůli tomu, že tajné zprávy pro odboj ukrýval na půdách, kde se nacházely kádě s pískem pro případ požáru.

S těžítkem proti vojenskému autu 

Zdeněk Zelený se narodil 1. prosince 1924 v Praze v katolické rodině ruského legionáře. V devatenácti měl za sebou zbrojní průmyslovku - obor puškař - a obdržel předvolání na nucené práce do Norimberku do fabriky Hermann-Göring-Werke. Tady nastupoval na dvanáctihodinové směny a spal v lágrových barácích pro pět set lidí. Když spojenecké letectvo vybombardovalo část továrny a bomby zasáhly kartotéku, domluvil se Zdeněk se čtyřmi přáteli, že spolu utečou. Cigaretami uplatil staršího vrátného, který v poškozené kartotéce našel jejich karty a spálil je. Každý den ušli desítky kilometrů, žebrali o jídlo nebo ho kradli, spali obvykle přes den a večer a v noci pokračovali v cestě na východ.

Po měsících putování se Zdeněk vrátil zpátky do protektorátu. Tatínek pro něj našel úkryt na vltavském nábřeží, kde dnes stojí známý Tančící dům. Káďa se schovával asi deset dní v podzemí domu. V této době se zapojil díky tatínkovi do odbojové organizace Obrana národa. Jako spojka měl za úkol přenášet zprávy, ve kterých se kromě jiného připravovalo národní povstání. V květnu 1945 se aktivně účastnil bojů. A mimo jiné se mu povedl husarský kousek: odzbrojil posádku německého vojenského auta těžítkem – maketou pistole.

Kam až se dostali  mladíci během útěku z totálního nasazení?  To a mnoho dalšího se dozvíte, pokud si poslechnete aktuální díl rozhlasových Příběhů 20. století věnované osudům Zdeňka Zeleného - Kádi.

Jsme rádi, že čtete naše články!

Snad Bůh tomu tak chtěl, napsaly mu děti

V srpnu 1945 splnil slib, který dal ještě před válkou páteru Klementovi, svému prvnímu skautskému vedoucímu. Oslovil asi patnáct dětí z pražského Podskalí a založil družinu Lišáků. Scházeli se v parku na Karlově náměstí před kostelem sv. Ignáce ve vypuštěném bazénku. Tak vzniklo dnes slavné skautské 47. středisko Maják.

Zdeněk Zelený - Káďa. Zdroj: Paměť národa / archiv pamětníka
Zdeněk Zelený - Káďa. Zdroj: Paměť národa / archiv pamětníka

V únoru 1948 v Junáku vznikl Ústřední akční výbor. Junácká organizace byla rozhodnutím výboru následně plně podřízena Československému svazu mládeže a oddíly, které se odmítaly podrobit, byly v podstatě nuceny se rozejít. Tak začala postupná likvidace celého hnutí. Jako první přišly na řadu oddíly s křesťanskou výchovou. Skauti z Majáku pokračovali tajně: v Bohosudově, Příbrami a Praze, kde Káďa vedl oddíl roverů.

Šířil poselství českých biskupů

Zdeňka „Káďu“ Zeleného zatkla šestice estébáků 13. ledna 1951. Po devítiměsíčním martyriu ho Stání soud v Brně odsoudil k 15 letům vězení.  Jeho spis obsahuje různá obvinění. Chystal prý útěk jednoho bohoslovce za hranice, údajně vyzbrojoval špionážní velezrádnou skupinu a usiloval o svržení lidově-demokratického zřízení. Ve skutečnosti toho Káďa proti režimu tolik neudělal. Kopíroval a šířil biskupský pastýřský list.

Co Káďa všechno během devítiměsíční vyšetřovací vazby zažil, nevíme. Prostě o tom nechtěl mluvit. 

„Osobně nerad vykládám, nebo snažím se vždycky slušně mluvit o těch záležitostech, kde teče krev. Kdo to prožil – má svoje zážitky, svoje následky. Vykládat o tom? Ono to jde špatně ven.“    

Zdeněk Zelený mezi léty 1951 a 1960 prošel téměř dvaceti lágry a věznicemi. Vypráví o přátelství, která tam navázal, o skautském bratrství, které se v lágrech projevovalo službou ostatním. Vzpomínal, jak mu spoluvězni pomohli s bolavým zubem. Bez umrtvení ho vytáhli nějakým hákem.

Lilie z lágru symbolizuje svobodu a vzdor proti bezpráví 

Káďa v příbramském táboře Vojna založil pracovní četu složenou z deseti skautů. Společně byli určeni na stavbu mimo lágr, do míst, kde se budovalo  sídliště Březové Hory. Tady si vytvořili ve zdi jednoho stavěného domu skrýš. Sem jim také skauti z venku uschovali fotoaparát. Káďovi se v polovině padesátých let podařilo tajně nafotit politické vězně, tábor a příbramské staveniště.

Vězni sesbírali z vypálených pojistek plátky stříbra. Měsíce trvalo, než měli vzácného kovu tolik, aby z něho odlili skautskou lilii. Ukryli jí ve zdi jednoho domu sídliště. Až po mnoha letech ji vykopali. 

Káďa tehdy shromáždil mnoho fotografií, písemností, kreseb vězňů a předmětů z lágru. To vše se vězňům podařilo vynést přes civilní zaměstnance stavby sídliště a příbramských dolů a následně uchovat a shromáždit v pečlivě vedeném domácím archivu. 

Doklad o zamítnutí amnestie v roce 1955, zdroj: Paměť národa / archiv pamětníka
Doklad o zamítnutí amnestie v roce 1955, zdroj: Paměť národa / archiv pamětníka

Strážce Majáku

I po propuštění na amnestii v roce 1960 Zdeňka sledovala StB. Říká, že se musel chovat opatrně, jeho propuštění bylo pouze podmínečné. Začal pracovat u Staveb silnic a železnic jako údržbář. Dál se scházel se skauty a přáteli z vězení. Choval v sobě naději, že se blíží doba, kdy se skaut opět obnoví. To se stalo v době Pražského jara v roce 1968, v dubnu toho roku se znovu ustavilo středisko Maják, pod ním začalo fungovat devatenáct oddílů. 

Těžko popsat zklamání, které prožil s příchodem normalizace. Skauting byl opět postaven mimo zákon. Majetek oddílů rozkradli pionýři. Káďa se znovu dostal pod dohled StB. když přišla revoluce v roce 1989, už mu bylo pětašedesát let. Přesto se znovupodílel na obnově skautského střediska Maják, který funguje dodnes.

Na nahrávce pro Paměť národa prozrazuje své muklovské heslo: „Když leží kousek chleba na stole, není hlad.“ Zdeněk Káďa Zelený zemřel v třiadevadesáti letech v roce 2018. 

Výpověď Zdeňka Zeleného - Kádi zaznamenaná v roce 2015 v rámci projektu Příběhy našich sousedů

 

Subscribe to