Svobodu pro Bílou Rus! Den svobody 25. března navzdory Lukašenkovi

/ /
Bělorusové protestující proti výsledku prezidenteských voleb v srpnu 2020. Foto: Dmitrij Drozd
Bělorusové protestující proti výsledku prezidenteských voleb v srpnu 2020. Foto: Dmitrij Drozd
zdroj: Foto: Dmitrij Drozd

Den svobody je neoficiálním běloruským svátkem, který připomíná vyhlášení Běloruské lidové republiky v roce 1918. Prezident Alexander Lukašenko tento svátek neuznává, oslavy považuje za demonstrace a každoročně je tvrdě rozhání.

Bělorusko prožívá důležitou fázi občanské emancipace, ze svobodomyslných Bělorusů a Bělorusek se navzdory represím Lukašenkova diktátorského režimu formuje sebevědomý politický národ. Nevíme, jak tento dynamický proces dopadne, jestli se hrdá Bílá Rus konečně zařadí mezi suverénní demokratické země, nebo zůstane postsovětským skanzenem a satelitem Ruské federace.

Symbolem počátků moderní běloruské státnosti je Běloruská lidová republika založená 25. března 1918, tj. před 103 lety. Právě nyní bychom si měli připomínat, že po jejím zničení sovětsko-ruským impériem bylo meziválečné Československo významným centrem běloruského exilu. 

V Praze se bude 25. března konat ekumenická bohoslužba k výročí vyhlášení samostatné Běloruské lidové republiky od 16:00 hodin v evangelickém kostele u Salvátora. Bude v češtině a v běloruštině a bude ji možné sledovat i on-line.

Když roku 1917 vypukla bolševická revoluce, byla již většina běloruských území okupována německou armádou. Reprezentativním orgánem Bělorusů se tehdy stala Velká běloruská rada, která se v březnu 1918 transformovala v běloruský parlament. Poté byla 25. března 1918 vyhlášena státní nezávislost Běloruské lidové republiky s hlavním městem v Minsku, jíž se ovšem nedostalo mezinárodního uznání.

Bělorusko se v důsledku tzv. brestlitevského míru stalo protektorátem Německé říše. Jakmile v listopadu 1918 skončila první světová válka, došlo k ruské bolševické invazi a Rudá armáda je už 10. prosince 1918 opanovala. Už 1. ledna 1919 byl vyhlášen vznik Běloruské sovětské socialistické republiky. Oblast východní Evropy se proměnila v krvavé jeviště polsko-sovětské války (1919–1921) a tzv. rižským mírem byla území osídlená Bělorusy rozdělena mezi Polsko a sovětské Rusko.

Běloruský exil v Československu

Nad běloruskými dějinami 20. století se vznáší tragický stín, pouze v několika momentech prosvětlený nadějí na svobodu a lepší budoucnost. K těm patří především politický, kulturní a intelektuální život běloruských exulantů v meziválečném Československu, kteří v Praze nalezli svobodné útočiště před revolučním chaosem ve východní Evropě po rozpadu Ruského impéria a bolševické revoluci.

Do Československa směřovaly stovky Bělorusů z Polska, Litvy, Lotyšska a Sovětského svazu, kteří se nehodlali vzdát myšlenky běloruské státnosti a zároveň tu mohli studovat a svobodně rozvíjet své národní hnutí. To bylo umožněno díky Ruské pomocné akci, výjimečnému programu pro uprchlíky z rozvráceného Ruského impéria, který vznikl v roce 1921 s podporou prezidenta T. G. Masaryka. Téhož roku se v pražském Obecním domě konala první Všeběloruská politická konference, na níž se setkali aktivisté z celé Evropy. A roku 1923 přesídlila z litevského Kovna (Kaunasu) do Prahy i Rada Běloruské lidové republiky, tj. běloruská exilová vláda.

Současní Bělorusové si s úctou připomínají literáta Viktara Valtara (†1931), autora románu Zrozeni pod Saturnem, v němž reflektoval svou pražskou zkušenost i rozpolcenost běloruského exilu. 

Nejznámější hrdinkou je ovšem básnířka Łarysa Henijuš (†1983), od jejíhož narození uplynulo 9. srpna 2020 plných 110 let, symbolicky se tak stalo zrovna v den osudových prezidentských voleb v Bělorusku. V roce 1948 byla zbavena čs. občanství a odsouzena na 25 let do gulagu za polárním kruhem. Po osmi letech sice došlo k jejímu propuštění, ovšem až do své smrti odmítala přijmout sovětské občanství, a žila proto pod trvalým dozorem KGB. 

Aktuální symbol boje Bělorusů

Příběh běloruského úsilí o státní samostatnost v první polovině 20. století je i dnes aktuální výzvou k promýšlení otázek evropské demokracie a svobody. Zároveň je to příběh o nezlomnosti lidského ducha tváří v tvář útlaku a násilí, jenž vydává svědectví o naději, kterou si stateční mužové a ženy běloruského národa nenechali vzít. Také proto zaujímá moderní český stát, tj. meziválečné demokratické Československo, v historické paměti Bělorusů a Bělorusek čestné místo. 

Vždyť mnozí z oněch dávných exulantů o něm hovořili jako o škole občanského a politického života. I současné běloruské demokratické elity hledí s úctou a nadějí k Česku, které by se vedle Polska a Pobaltí mohlo stát klíčovým podporovatelem rozvoje občanské společnosti a demokracie v Bělorusku, stejně jako jeho advokátem v EU. Navázali bychom tak na dobrou českou tradici, k níž se hlásí i Mezinárodní sdružení Občanské Bělorusko založené roku 2004 z iniciativy Václava Havla.

Autorem textu je doc. PhDr. Petr Hlaváček, Ph.D., který působí v Collegium Europaeum FF UK a FLÚ AV ČR

Text k výročí moderní běloruské státnosti zprostředkovala partnerská organizace Občanské Bělorusko.

Nezisková organizace Post Bellum natáčí od ledna 2020 ve spolupráci s Běloruským dokumentačním centrem příběhy běloruských pamětníků pro sbírku Paměť národa v rámci projektu „Rozvoj historické paměti Běloruska“ za podpory Ministerstva zahraničních věcí ČR a grantového programu TRANSITION. Svědectví stalinských i současných represí z Běloruska najdete na Paměti národa.

Normalizační režim výtvarníky korumpoval, vzpomíná Tomáš Císařovský

/ /
Tomáš Císařovský v ateliéru v 90. letech. Foto: Paměť národa
Tomáš Císařovský v ateliéru v 90. letech. Foto: Paměť národa

„Když člověk nebyl na výtvarné škole, a tím pádem neměl později šanci být ve fondu výtvarných umělců s razítkem v občance, neměl právo ani koupit si slušný papír, dobrý štětec nebo slušnou barvu,“ říká malíř Tomáš Císařovský.

Na počátek 80. let, kdy se rozhodoval, zda se hlásit na Akademii výtvarných umění, vzpomíná jako na schizofrenní dobu. Oba jeho rodiče podepsali Chartu 77, on sám se na střední škole přátelil s lidmi, které zpětně řadí do „druhé generace undergroundu“ – a ti se většinou na vysoké školy ani nepokoušeli dostat.

„Na druhou stranu jsem si tehdy docela zřetelně uvědomoval, že underground byl tehdy pro mladého člověka nosný, pokud byl třeba hudebník, spisovatel, básník, filozof. V tom případě tam měl prostor starších mentorů a možnost komunikace. Ale pro výtvarné umění tyhle kruhy tehdy příliš velkou možnost cesty neskýtaly. Takže z těchto důvodů jsem si říkal, že udělám všechno pro to, abych se na tu akademii dostal.“

Ateliér vedl major StB

Narodil se v roce 1962 v Praze. Jeho otec byl kunsthistorik, maminka historička. Oba rodiče podle syna prošli klasickou cestou hořké deziluze od poválečné víry v nový a lepší komunistický svět přes otřes osmašedesátého roku, po němž byli profesně zlikvidováni, až po podpis Charty 77.

„Pro mě byla samozřejmost, že dům byl vždycky plný lidí a pořád se vedly politické diskuze. Generace mých rodičů to tak měla: hodně intenzivně se stýkali, překřikovali se, hádali – a pořád to bylo o politice. Nebylo to o ženských, nebylo to o chlastu, nebylo to o sportu, bylo to o politice.“

Umění v izolaci je společný seriál Kunsthalle Praha a Post Bellum, který přiblíží, jak se museli umělci vyrovnávat  s omezeními tvorby v době komunistického režimu. Cyklus, který čerpá z rozhovorů natočených pro sbírku Paměť národa, zahájil díl o výtvarníku Františku Skálovi. Seriál můžete sledovat na sociálních sítích Kunsthalle Praha a  Paměti národa a také v televizi Seznam. Seriál nabídne také díl o Tomáši Císařovském.

Otcovo jméno mezi prvními signatáři Charty 77 (matka podepsala o několik let později) zřejmě způsobilo, že na střední uměleckoprůmyslovou školu se Tomáš přes jasný talent dostal až na druhý pokus. Ještě složitější pak byla cesta na zmíněnou akademii – také tam nakonec uspěl až napodruhé v roce 1983. Vděčil za to profesoru Janu Smetanovi, svého času členu kolářovské skupiny 42, který byl ve straně a Císařovského přijetí prý razantně protlačil přes odpor kolegů.

Kromě Jana Smetany, který však záhy odešel do důchodu, zmiňuje Tomáš Císařovský další dvě inspirativní osobnosti profesorského sboru AVU: Arnošta Paderlíka a Františka Jiroudka ze skupiny Sedm v říjnu. „Jinak tam byl takový průměr až podprůměr,“ říká. Tak jako v jiných oblastech i ve výtvarném umění obsadili za normalizace nejvyšší posty lidé „druhé až třetí garnitury“. Na akademii tak jeden z malířských ateliérů vedl major Státní bezpečnosti, další pak plukovník československé armády.

„Něco úplně absurdního. Ale na druhou stranu to zase bylo dobré v tom, že spoustu lidí takový stav radikalizoval. Přineslo to zvýšenou aktivitu u lidí, kteří by se tak za normálních podmínek nechovali,“ myslí si Císařovský. 

Ilegální Konfrontace 

Patřil do posledního ročníku, který jel kreslit dělníky do výroby na Kladno, což byl podle Tomáše Císařovského extrém, který přetrval z 50. let. Na škole z té doby totiž zůstalo pár pedagogů. Během studia prý studenti plnili povinné úkoly „levou zadní“ a většinu času si šetřili pro svou vlastní tvorbu.

„V té době už tady sílily ozvuky uměleckých proudů, které šly západní Evropou a Amerikou, tehdy jsme tomu říkali nová vlna. Měla souvislost i v hudbě, ve stylu života – a ve výtvarném umění to byla jakási nová divokost, neo-expresivní vlna. To nás velmi oslovilo a na základě toho jsme se sčuchli s kolegy a vytvořili generační jádro, které začalo hledat možnosti, jak se mezi sebou konfrontovat a jak své práce ukazovat i jiným lidem.“

Tomáš Císařovský (vpravo) na akci Konfrontace v roce 1984. Foto: Paměť národa
Tomáš Císařovský (vpravo) na akci Konfrontace v roce 1984. Foto: Paměť národa

Dostat své práce k veřejnosti ovšem nebylo jen tak, vystavovat se nesmělo jinde než na půdě školy a aniž by to vedení akademie schválilo. Skupina studentů, do níž patřil i Tomáš Císařovský, ale o oficiální školní soutěže neměla zájem. Začali proto dělat ilegální akce s názvem Konfrontace, jejichž iniciátory byli Císařovského spolužáci Jiří David a Stanislav Diviš. Využívali různých dvorků ve vnitroblocích, na nichž pořádali výstavy. Někdy na národním výboru zažádali o povolení pro „setkání studentů“, jindy oficiality vůbec neřešili. 

„Navezli jsme obrazy a byly z toho jednodenní akce od rána do večera. Obvolali jsme známé, byla to velká konspirace. Fungovalo to jako řetězový fenomén – jako v té době leccos. Obrovská šuškanda. A chodilo tam tolik lidí, kolik dneska na vernisáž nikomu nepřijde.“ 

POMOZTE NÁM UCHOVAT PAMĚŤ NÁRODA PRO BUDOUCÍ GENERACE! Osudy umělců v době nesvobody mapujeme už přes pět let a dosud jsme jich zaznamenali přes pět desítek. Dokumentování dalších příběhů můžete podpořit vstupem do Klubu přátel Paměti národa nebo jinak na podporte.pametnaroda.cz. Děkujeme!

Konfrontace nechával režim proběhnout většinou bez zásahu, byť o nich příslušné orgány zřejmě věděly: jednu z výstav tehdy navštívili také Václav Havel s Joskou Skalníkem zjevně v doprovodu tajné policie. Ta se ale spokojila s monitoringem a akci neukončila. 

Předčasně ukončena byla naopak polooficiální výstava spřátelených umělců v jednom z ústavů Akademie věd, které tehdy podobným akcím poskytovaly prostor – v roce 1987 v Mikrobiologickém ústavu AV ČR v Krči: 

„Tehdy nás tam asi osm vystavovalo. A hned druhý den tam ‚šestsettřináctkou‘ (reprezentační limuzína používaná funkcionáři komunistické strany) přijel rektor Hána a výstavu ihned zavřel. Nastalo velké vyšetřování, byla kárná komise na akademii, samozřejmě tehdy hrozili, že nás všechny vyhodí. Nakonec nás nevyhodili, ale nějaké podmínečné vyloučení bylo.“ 

Zkorumpovat se nechala většina 

Systém, jakým výtvarníci za socialismu pracovali, označuje Tomáš Císařovský za těžce korupční. Stát se o umělce postaral – ovšem jen v případě, že se začlenili do oficiálních struktur. Všichni profesionální výtvarníci měli být evidováni v Českém fondu výtvarného umění (nad nímž pak stál ještě výběrový Svaz českých výtvarných umělců). Bez této symbolické úklony režimu neměli právo opatřit si kvalitní výtvarné potřeby a přišli také o možnost velkorysých stipendií. I o příležitost pracovat na zakázkách na výzdobě veřejných prostor, kdy se určité procento ze státních investic muselo utratit ve spolupráci s umělci.

S manželkou Erikou Bornovou v 90. letech. Foto: Paměť národa
S manželkou Erikou Bornovou v 90. letech. Foto: Paměť národa

„Tehdy to bylo tak inflační, že vznikla spousta nesmyslných věcí, jen aby se získaly ty peníze. O tom ten fond byl,“ říká Císařovský s tím, že nejvyšší patro korupčního systému tvořili činovníci svazu výtvarných umělců, což byli jejich profesoři. Ti si mezi sebou rozdávali nejlukrativnější zakázky: velké pozdvižení v kuloárech vzbudila podle Tomáše Císařovského například zakázka pro národního umělce Jiroudka, který za obraz Česká krajina pro foyer Nové scény Národního divadla dostal údajně zaplaceno mimořádně velkoryse.

„Byl to takový konglomerát. V neposlední řadě tenhle slavný fond se svazem disponovaly sítí výstavních prostor, kde jste měl nárok každý druhý rok vystavit – v Mánesu, ve Špálovce, v Galerii bratří Čapků.“ 

Další obrovskou výhodou pro členy fondu byl nárok na ateliér. V neudržovaných domech tehdy ještě přežívalo množství klasických podkrovních malířských ateliérů s velkými okny. Ty fond spravoval a loajálním umělcům je dával k dispozici.

„Ale hlavní věc, fatálně existenční, byla ta, že pokud člověk nejel v systému fondu a svazu, tak byl vlastně příživník. Neměl razítko v občance a po první kontrole šel někam...“ Slova „svobodné povolání“, která režim vepisoval do občanek státem schváleným umělcům, znamenala vítanou úlevu od jinak všeobecné povinnosti zaměstnání.

Ti, kteří se rozhodli pro radikální rozchod s režimem a například podepsali Chartu 77, se naopak museli živit v paralelních úvazcích jako topiči či uklízeči a ve své tvorbě zůstávali odkázaní na solidaritu a pomoc ostatních. Byť ta podle Císařovského skutečně existovala – spočívala třeba v zásobení materiálem nebo tak jako u literátů v „pokrývání“ děl nežádoucích osob jmény těch lépe zapsaných – většina umělců volila cestu oficiálních struktur.

Sám Tomáš Císařovský, který dostudoval akademii rok před Sametovou revolucí, v té době členem fondu byl – byl to v podstatě automatický důsledek studia státní školy.  „Ale že bych se účastnil nějakých zakázek, to ne. Naše generace měla rozjetou už svou vlastní cestu, takže jsme to tehdy vlastně ani nepotřebovali.“

Estébáci už byli ostýchavější

Stýkal se s lidmi z disentu, v roce 1987 ho se spolužákem z akademie zatkla policie na sjezdu charty v restauraci Ladronka. „Kamarád si oknem všiml, že přijíždějí antony. Strčil do mě a říká: ‚Hele, pojď, vyskočíme oknem.’ Aby na škole nebyly potíže. Tak jsme vyskočili oknem, ale tam samozřejmě už byli připravení a rovnou nás šoupli do těch antonů.“ 

Následující výslech popsal Tomáš Císařovský jako „odporný moment“, kdy se příslušníci, naštěstí marně, snažili dovolat rektorovi a pod hrozbou vyhazovu z mladého studenta tahali informace. Podařilo se mu nátlak ustát, byť při vzpomínce na tento výslech je mu prý dodnes „šoufl“, a trvalo ještě nějakou dobu, než mu StB dala definitivně pokoj. 

Tomáš Císařovský na vernisáži svých obrazů v roce 1988. Foto: Paměť národa
Tomáš Císařovský na vernisáži svých obrazů v roce 1988. Foto: Paměť národa

„Asi třikrát mě pak někam zvali. Jednou jsem se na ně úplně vykašlal, podruhé jsem zazmatkoval a něco jsem jim řekl, i když jen to, o čem jsem věděl, že oni bezpečně vědí.“ Potřetí si pro něho přišli během návštěvy u rodičů, což se ukázalo být jeho štěstím. „Otec, když byl při síle, dovedl být hodně ostrej, zařval na celej barák, ať vypadnou a jednou provždy dají pokoj,“ líčí výtvarník, co na tajné tehdy zabralo. „Oni už v té době byli ostýchavější, nechtěli, aby o nich všichni věděli. Tak zdrhli a dali pokoj.“ 

Od druhé poloviny 80. let se poměry v umění tak jako jinde uvolňovaly, byť podle Císařovského přicházely i nevyzpytatelné vlny opětovného utužování. První samostatnou výstavu se mu podařilo uskutečnit v roce 1985 v Klubu Vysoké školy ekonomické v Praze na Můstku díky tomu, že VŠE vzala akci za svou. 

Od té doby příležitostí přece jen přibývalo, díky Konfrontacím se o skupině dozvídali starší umělci zapojení do oficiálních struktur a začali s nimi spolupracovat. Manželé Ševčíkovi se tak například zasloužili o to, že se výstava „postmoderní generace“, jak se jim tehdy říkalo, dostala do Moskvy a těsně před listopadovou revolucí pak konečně i na Západ do západního Německa. 

Po listopadu se mu otevřel svět 

Moment, kdy si prý přímo esenciálně uvědomil, že režim padne, přišel po propuštění Václava Havla z posledního věznění. „Dělal na Rašínově nábřeží ve svém bytě večírek. Když jsem tam šel, tak jsem si podával dveře s panem Svěrákem a Smoljakem. Tehdy jsem si uvědomil, že není co řešit, že pokud se do toho vloží Cimrman, tak ten chřadnoucí režim nemá šanci.“

Zatímco na nepovolené protirežimní demonstrace chodil, na tu 17. listopadu 1989, organizovanou SSM a režimem povolenou, podobně jako mnoho disidentů nešel. „Později se ze studentských vůdců vesměs stali kamarádi, ale v té době jsme se na to koukali trochu skrz prsty. Zkrátka jsme to hrubě podcenili a se ženou jsme byli doma. Večer k nám měl přijít historik umění Josef Holeček, a nešel, dlouho nešel. Pak přišel místo v šest asi v deset, úplně vytřeštěný oči, rozklepanej a hned ve dveřích si sundal kalhoty a ukazoval obrovský jelita.“

Tomáš Císařovský při natáčení pro Paměť národa v roce 2016. Foto: Paměť národa
Tomáš Císařovský při natáčení pro Paměť národa v roce 2016. Foto: Paměť národa

Po listopadu dostal Tomáš Císařovský řadu nabídek, aby se zapojil do veřejného života i do politiky. Všechny odmítl, změn naopak využil jako malíř. O tvorbu mladých umělců z postkomunistické země začali jevit zájem zahraniční kunsthistorici a kurátoři, objevovaly se příležitosti prodávat a vystavovat ve světě. „Nastala obrovská konjunktura. Neměla, pravda, dlouhého trvání, ale dva tři roky jsem s naší generací vystavoval na adresách, kam se člověk v životě dostane málokdy. A to mi skutečně pomohlo etablovat se natolik, že od té doby jsem neměl existenční nouzi.“

Je vděčný za to, že patří ke generaci, která se v pravý čas dočkala svobody a umělecky se dotvářela ve výjimečné době. Přes určité ústrky a „nepřízně osudu“ v předrevolučním období – které ovšem, jak říká, nesnesou srovnání se strašnými tragédiemi 20. století – měla podle něho právě jeho generace konstantně vlastně velmi dobrou možnost „pracovat s tím, co člověk měl v rukou“. O dnešní mladé talenty má paradoxně strach. Jako by dnes bylo daleko těžší udržet si zanícenost pro umění.

„Po škole pro ně nastane prázdno, které my jsme neměli, nám se poprvé v životě otevřel svět. Mladí lidé dnes mají vlastně všechno a nic.“ Během posledních patnácti dvaceti let pozoroval prý mnoho zmařených talentů. „Lidi, kteří nastoupili ve velkém stylu, ale asi cítili tak slabou podporu nebo odezvu ve společnosti, že to prostě neunesli,“ myslí si Tomáš Císařovský, který i dnes tráví v ateliéru šest dní v týdnu a malování mu stále přináší radost.

JSME RÁDI, ŽE JSTE DOČETLI NÁŠ ČLÁNEK! Připravila ho redakce Magazínu Paměti národa s využitím vzpomínek pamětníků ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje nezisková organizace Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Budeme vděční, pokud nás podpoříte drobnou částkou i Vy na podporte.pametnaroda.cz. Děkujeme!

Šestadevadesátiletý válečný veterán povzbuzuje v televizním spotu

/ /
Šestadevadesátiletý válečný veterán Jiří Pavel Kafka v televizním spotu. Foto: Paměť národa
Šestadevadesátiletý válečný veterán Jiří Pavel Kafka v televizním spotu. Foto: Paměť národa

„My jsme trávili hodiny v letadle, to se nestaráte, jestli vypadáte hezky v masce nebo ne,“ říká letec RAF Jiří Pavel Kafka ve spotu kampaně Paměti národa za dodržování proticovidových opatření a nošení respirátorů.

Paměť národa spoty připravila proto, že v sázce jsou životy pamětníků, s nimiž je už přes rok v úzkém kontaktu prostřednictvím Centra pomoci Paměti národa. Vedle Jiřího Pavla Kafky představují přeživší holokaustu Annu Hyndrákovou a politického vězně Jiřího Lukšíčka. Jejich vzkaz zní: „V každé době má smysl věřit, že všechno dobře dopadne.“ 

Jiří Pavel Kafka je nejstarším pamětníkem z kampaně Paměti národa – v květnu oslaví 97. narozeniny. Žije se svou ženou Helenou v Praze a s natáčením souhlasil, ačkoli jinak nevyhledává pozornost.

Se skromností vzpomínal pro Paměť národa také na své působení u 311. perutě RAF za druhé světové války: „Nerad o tom vypravuji jako o nějaké hrdinné epizodě. My jsme to všichni dělali jako svého druhu zaměstnání. Hlavně, abychom něco dělali proti nacistům.” 

Televizní spoty vznikly ve spolupráci s Českou spořitelnou, která financovala jejich výrobu a poskytla spotům svůj zakoupený mediální prostor. Autoři se nechali vyburcovat neschopností vlády, která povzbuzující kampaň dosud nebyla schopna vytvořit. Nechtějí srovnávat dnešní situaci s minulostí, která byla v mnoha ohledech těžší. Chtějí dát prostor hrdinům, kteří prožili až neuvěřitelné životní zkoušky, a přesto jim nechybí nadhled a humor. Více na www.hrdinove.cz.

Jiří Pavel Kafka nebyl žádný dobrodruh, který by už od puberty toužil po dobrodružství. Do armády ho přivedl pocit povinnosti „dělat něco proti Hitlerovi“. Narodil se 2. května 1924 v Praze a až do svých patnácti let vedl úplně obyčejný život chlapce ze středostavovské rodiny za první republiky: otec byl advokát a předseda pražské Židovské obce, maminka, bývalá učitelka francouzštiny, zůstávala v domácnosti. 

Jiří Pavel i jeho mladší bratr Felix chodili na Akademické gymnázium na Příkopech. „Nevyhýbali jsme se židovství, ale nikdy jsme nebyli příliš pobožní. Slavili jsme větší svátky, dostávali jsme dárky na chanuku i na Ježíška,“ vzpomínal. 

Wintonovým vlakem do Anglie

S příchodem německých okupantů se ovšem jejich život radikálně změnil. Jiří Pavel a Felix měli štěstí: dostali možnost odjet do Anglie s transportem Nicholase Wintona. Maminka je šla 28. června 1939 doprovodit na nádraží. Tehdy ještě netušili, že znovu ji uvidí až za šest let – narozdíl od mnoha jiných členů rodiny, kteří hrůzy holokaustu nepřežijí. 

Patnáctiletý Jiří v roce 1939, kdy odjel vlakem do Anglie díky akci Nicholase Wintona. Foto: Paměť národa
Patnáctiletý Jiří v roce 1939, kdy odjel vlakem do Anglie díky akci Nicholase Wintona. Foto: Paměť národa

Po několikadenní cestě vlakem oba bratři dorazili do Anglie. Narozdíl od většiny dětí se nedostali do žádné náhradní rodiny. Byli už velcí, bylo jim čtrnáct a patnáct let, a jejich rodiče navíc trvali na tom, že mají zůstat společně. Putovali tedy do uprchlického tábora v Ipswichi, kde byly uprchlické děti z Německa a Rakouska.

Krátce nato se do Británie dostal také jejich otec – měl tam vyjednávat o přijetí určitého počtu českých Židů. Navštívil své syny v Ipswichi a zařídil jim docházku do prázdninové školy na jihu Anglie. Odjel sice ještě do Prahy, ale poté byl znovu vyslán do Anglie. V Londýně se zdržoval i 1. září 1939, kdy vypukla válka. Hranice se uzavřely a on zůstal v Anglii. Později pracoval v administrativě Benešovy exilové vlády. 

Jiří Pavel chodil na střední školu v Cheltenhamu, později se učil u firmy Sigmund Pumpy. Jakmile dosáhl osmnácti let, rozhodl se vstoupit do armády. 

Občas se někdo nevrátil

Tři měsíce strávil u pozemní armády, poté se dostal k 311. československé bombardovací peruti RAF. „Otec z toho zvláštní radost neměl,“ uvedl Jiří Pavel Kafka. „Hlavně když jsem ho žádal, aby byl tak hodný a pomohl mi, abych se dostal do pilotky, když už jsem byl v letectvu. On mi řekl, že můžu jít, když tam chci, to je moje věc, ale aby mi pomáhal dostat se někam, kde mě možná zabijí, s tím že nechce mít nic společného. Vůbec nebyl proti tomu, abych byl v armádě nebo v letectvu, snad naopak, ale nechtěl zodpovědnost za mou možnou smrt.“ 

Jiří Pavel Kafka v uniformě RAF. Foto: Paměť národa
Jiří Pavel Kafka v uniformě RAF. Foto: Paměť národa

Zatímco v pozemní armádě se dbalo na typicky vojenskou disciplínu, v letectvu byl přístup trochu jiný. Posádky letadel se učily jednat samostatně, přemýšlet vlastní hlavou, než uposlechnou rozkaz. Jiří Pavel Kafka absolvoval výcvik jako radista-střelec, učil se Morseovu abecedu ve Walesu, na střelecký výcvik se dostal do Skotska a čekal ho také výcvik na Bahamách. 

Po výcviku nejprve létal v posádce kapitána Protivy: „První let byl ten samý jako poslední. To bylo celkem jedno. Létalo se sem tam nad mořem. Někdy se stalo něco neobvyklého, ale nikdy jsme se nedostali do žádného boje a ani do žádného velkého nebezpečí. Naštěstí. Někdy to bylo dost nudné, protože jsme často strávili ve vzduchu hodiny,” popisoval. 

Nutno dodat, že jeho slova o tom, že nikdy nebyli „v žádném velkém nebezpečí”, je nutno vnímat v dobovém kontextu, za celou dobu války zahynulo v řadách RAF přes 500 Čechoslováků. „Život ve vojenském letectvu RAF byl v podstatě normální až na to, že se občas nějaká posádka nevrátila,” dodává Jiří Pavel Kafka. 

Už přes rok pomáhá Centrum pomoci Paměti národa pamětníkům, kterým v případě potřeby zajišťuje respirátory a ochranné prostředky, nákupy potravin a drogerie, doručení léků, registraci na očkování proti Covid-19 a možnost si telefonicky popovídat. Zahnat samotu je v dnešní době pro seniory často to nejdůležitější. Zapojit se či podpořit tyto aktivity můžete na stránkách pomoc.pametnaroda.cz.

Jiří Pavel sloužil u radaru: „To byla tehdy poměrně nová věc. To se mi líbilo, člověk se rozhlížel a věděl, co se děje, na dost velké vzdálenosti. I v noci, i když byla mlha. Tak to mě bavilo. Tam jsem strávil hodiny.“ Později létal v posádce kapitána Hubičky, jejímž úkolem bylo chránit spojenecké lodě a bránit konvoje spojenců proti německým ponorkám v prostoru Biskajského zálivu a později mezi Británií a Skandinávií. 

Nevypadalo to, že by tady byla budoucnost 

Po válce se Jiří Pavel letecky vrátil do Prahy a vydal se na adresu, kde v té době pobývali jeho rodiče – u bratrance Jaroslava v Klimentské ulici: „Našel jsem si číslo bytu, zvonil jsem, a nikdo nebyl doma. Tak jsem si sedl na schody a čekal až do tmy. Rodiče doma nebyli. Až když pak přijeli výtahem, tak jsem je pozdravil. Nejdříve se strašně lekli, protože jsem stál ve tmě. Potom jsme se objali, a já jsem se poprvé po šesti letech setkal s mámou. Měla strašnou radost.“ 

Jiří Pavel Kafka mezi československými příslušníky RAF v Anglii. Foto: Paměť národa
Jiří Pavel Kafka mezi československými příslušníky RAF v Anglii. Foto: Paměť národa

Jeho maminka prošla ghettem v polské Lodži, v srpnu 1944 byla transportována do Osvětimi. Několikrát jen o vlásek unikla smrti. V zimě 1944 ji poslali na severní Moravu na práci do továrny v Bernaticích, kde se dočkala osvobození. Mnoho jiných členů jejich rodiny ale takové štěstí nemělo. Tatínkovi bratři zahynuli ve vyhlazovacích táborech, dědeček z maminčiny strany zemřel v terezínském ghettu, smrt v plynových komorách čekala i maminčiny bratry a sestru Julii s miminkem. 

Jiří Pavel Kafka začal po válce pracovat v kanceláři u spediční firmy Řivnáč a Šůla, později vyučoval angličtinu v jazykové škole na Národní třídě. Již v roce 1947 ale cítil, že politický vývoj v Československu se ubírá směrem ke komunistickému převzetí moci: „Nevypadalo to tady, že by tu byla velká politická budoucnost nebo jakákoli jiná,“ konstatuje. „Lála, můj bratr, bydlel v Londýně, takže jsem měl kam jet. Zažádal jsem, aby mě Angličané demobilizovali v Londýně, kde jsem narukoval.“ 

Do Československa se vrátil ještě na přelomu let 1948 a 1949, kdy zemřel jeho otec. Po jeho smrti zařídil výjezdní povolení i pro maminku. Společně v Anglii provozovali importní firmu dovážející součástky na výrobu bižuterie. Ve svých osmadvaceti letech se oženil, narodili se mu syn Stephen a dcera Helen. 

Jiří Pavel Kafka v roce 2017. Foto Lukáš Žentel
Jiří Pavel Kafka v roce 2017. Foto Lukáš Žentel

V roce 1960 celá rodina přesídlila do Izraele, ale jen na osm let, v roce 1968 již byl Jiří Pavel Kafka zpátky v Londýně. Zde navázal na svou práci z Izraele v oblasti stavebnictví – kupoval, pronajímal a přestavoval domy.

Krátce před rokem 1989 Jiří Pavel Kafka ovdověl. I když velkou část života prožil ve Velké Británii, roku 1990 se natrvalo vrátil do Prahy, kde potkal svou druhou ženu Helenu. Žijí spolu už třicet let a paní Helena, která letos oslaví 80. narozeniny, zařídila pro Jiřího očkování. „Očkovali ho už 2. února,“ řekla Paměti národa.

Před sto lety se narodila romská spisovatelka Elena Lacková

/ /
Spisovatelka Elena Lacková se svým synem Milanem a vnučkou. Foto: Paměť národa
Spisovatelka Elena Lacková se svým synem Milanem a vnučkou. Foto: Paměť národa

„Moje máma byla výjimečná. Nevím, jestli se ještě narodí taková romská žena,“ řekl Milan Lacko o své mamince Eleně Lackové pro Paměť národa. Narodila se 22. března 1921 ve Veľkém Šariši na východním Slovensku.

Výjimečná byla Elena Lacková od dětství, jak ukazuje kniha Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou, kterou sepsala podle jejího barvitého vyprávění v romštině Milena Hübschmannová.

Elena Lacková v roce 1997. Foto: ČTK/Žarnayová Mária
Elena Lacková v roce 1997. Foto: ČTK/Žarnayová Mária

Narodila se do rodiny romského hudebníka ze Slovenska a zlatovlasé Polky původem z Varšavy, která až do příchodu do romské osady ve Veľkém Šariši netušila, že si vzala Roma.  Rodiče Eleny Lackové se seznámili v Moskvě, kde její maminka Maria šila uniformy pro ruské vojáky bojující v první světové válce. Varšava před jejím začátkem spadala do Ruské říše a Němci ji na podzim roku 1914 bombardovali ze vzducholodí Zeppelin. Elenina maminka žila v sirotčinci, který celý evakuovali na práci do továrny v Moskvě.

Během první světové války se v Rusku ocitl také Elenin tatínek Mikuláš jako voják rakousko-uherské armády. Nechtěl bojovat a raději padl do ruského zajetí a pracoval na velkostatku u Moskvy. Eleninu maminku poznal, když hrál na housle na svatbě její kamarádky. Do krásné blondýnky se zamiloval na první pohled a za devět měsíců se jim narodil syn Jožka.

Když válka skončila, odjeli na Slovensko. Elenině mamince bylo sedmnáct let a ve Veľkém Šariši ji čekalo překvapení, ze kterého podle vzpomínek Eleny Lackové oněměla hrůzou: romská rodina.

„Celou dobu neměla ani tušení, že tatínek je cikán. Řekl jí, že je doktor. A skutečně Doktor byl, protože se tak jmenoval. Mikuláš Doktor. Maminka myslela, že přijede do lékařského přepychu – a zatím se ocitla v cikánské osadě,“ popsala příjezd maminky na Slovensko Elena Lacková v knize Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou.

„Měla strach, že ji cikáni snědí. O Romech kolovaly nejrůznější a nejhrůznější fámy: že kradou děti, že jsou lidojedi a kdovíco ještě. Maminka plakala a říkala mému dvouletému bratříčkovi: ‚Co budeme dělat? Cikáni nás zabijou. Snědí tě!‘ A bratříček prý říkal: ‚Kdyby mě chtěli sníst, tak těm cikánům uteču!‘ A říkal to romsky! Prý mluvil za měsíc romsky jako kterékoli jiné dítě z osady. Mamince trvalo déle, než se naučila naši řeč. Co já ji pamatuju, mluvila romsky plynně, ale do smrti měla polský přízvuk.“

Odmalička ráda četla

Když se Elena 22. března 1921 narodila, zděsila se její maminka, jak je černá. „A co bys chtěla? Je to přece romské stvoření!“ uklidňovala maminku její romská tchýně. Dostala jméno Ilona, které tehdy bylo v módě. „Ve stejném roce jako já se v naší osadě narodilo pět děvčátek a tři jsme se jmenovaly Ilona,“ vyprávěla Ilona Lacková.

Vzpomínky na dětství a život Eleny Lackové pocházejí z knihy Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou. Foto: nakladatelství Triáda
Vzpomínky na dětství a život Eleny Lackové pocházejí z knihy Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou. Foto: nakladatelství Triáda

Odmalička ráda četla. Do slovenské školy nastoupila se čtyřmi romskými dětmi, ve čtvrté třídě už byla jedinou Romkou ve třídě. Školu zvládala, i když do ní chodila jen v zimě, když nemusela pomáhat na poli. Knížky si půjčovala v obecní knihovně a četla všechno, co jí přišlo do ruky. 

„A pak, když jsem dělala u sedláka, jsem si ušetřila na Časopis paní a dívek. Vycházely tam na pokračování romány jako Hrabě Monte Christo, Čachtická paní a nebo červená knihovna.”

V dospívání začala sama psát. Potají. „Psala jsem básničky, samozřejmě zamilované, bublaly v nich potůčky, švitořili ptáčkové a srdíčka plakala nebo se smála, někdy podle toho, jak se opravdu chovalo mé srdce, a někdy, aby to vyšlo do rýmu.“

Psala slovensky, protože ji nenapadlo, že by se dalo psát také romsky. „Sedláci se nám posmívali, že mluvíme hantýrkou, hatmatilkou, farahúnskou řečí, do školy romština nepatřila, v životě jsem neviděla tištěné romské slovo, myslela jsem, že jediná řeč způsobilá pro literaturu je slovenština.”

Se svými básničkami slavila svůj první úspěch – dvě z nich zazněly ve školním divadelním představení a do Veľkého Šariše přijel reportér Elenina oblíbeného Časopisu paní a dívek, aby napsal o mladé cikánské básnířce. Chtěl k tomu i její fotografii, a tak se Elena vypravila do Prešova k fotografovi. 

„Poprosila jsem fotografa, aby mě na té fotografii udělal hezkou bílou. Fotografii jsem poslala do časopisu. Jenomže mezitím byl zřízen Slovenský stát a cikáni byli postaveni mimo zákon. Článek o mně už neotiskli a fotografii mi poslali zpátky.“

Rozvařej vás na mejdlo!

Slovenský stát byl vyhlášen týden před Eleninými osmnáctinami 14. března 1939. „Toho dne začaly na kostele ve vsi zvonit zvony. Zvonily možná dvě hodiny. Sedláci vycházeli ven ze dvorů, poslouchali a křičeli, že mají svobodu. Že mají samostatný stát!“ popsala.

„My Romové byli v osadě a čekali jsme, co se bude dít. Báli jsme se každé změny. Nevěřili jsme, že by jakákoli změna mohla pro nás znamenat obrat k lepšímu. Když potom přece jenom někdo vyšel z osady, sedláci se posmívali: ‚Teď vás všechny posbírají a rozvařej vás na mejdlo, abyste se měli čím mejt, cigáni špinavý!‘“

Manžel Jozef Lacko pracoval po válce jako hygienik. Foto: Paměť národa
Manžel Jozef Lacko pracoval po válce jako hygienik. Foto: Paměť národa

Následoval zákaz vstupu do Prešova z „hygienických důvodů“, který Romové z Šariše dodržovali jen pár dní. Když je četníci chytli, ostříhali jim vlasy. 

V roce 1940 se Elena vdala za Jozefa Lacka ze sousedních Kapušan, kam se potom přestěhovala k jeho rodině, jak je u Romů zvykem. V červnu 1941 se jim narodil první syn Milan. Když mu byl rok, odvedli četníci Elenina muže a ostatní Romy z Kapušan do tábora nucených prací Petič, aby stavěli trať z Prešova do Strážského.

„Německá armáda se chtěla dostat na východ. Trať vedla přes Kapušany. Museli postavit tunely a vysoké viadukty a k tomu potřebovali spoustu dělníků. Slováky odvedli k vojsku, cikánům zbraň do ruky nesvěřili, z cikánských branců dělali pracovní čety.”

Jozef Lacko se vrátil domů po roce. Elena se mezitím přestěhovala zpět do Šariše, kde v listopadu 1943 zažila likvidaci osady. „Jednou v noci nás vzbudilo troubení aut. Do osady vtrhli gardisté. Bylo jich jako havranů. Mezi nimi četníci s puškami a bajonety. Vyháněli nás z domků. ‚Vstávat! Marš ven, holoto cigánská!‘ Byl listopad, v ledovém větru poletoval sníh.“

Obyvatele osady hnali pod vrch Korpáš asi dva kilometry od Šariše. Osadu srovnali se zemí, zachoval se jediný domek. Museli si vybudovat nové chatrče, aby přečkali zimu. Z Korpáše sledovali sovětský nálet na Prešov 20. prosince 1944 a v lednu 1945 oslavovali se ruskými vojáky konec války.

„Brali do náručí naše děti, špinavé, nahé, usoplené, zavšivené, líbali je a plakali. Nevím, kdo víc, jestli mužští nebo bárišni. Pak se hrálo, tancovalo, zpívalo, tatínek hrál i ruské písničky, které si pamatoval, a Rusové brečeli ještě víc.“

Soudruzi cikáni

Po válce to chvíli vypadalo, že nastanou pro Romy lepší časy. Náboráři lákali romské muže na práci v průmyslu v Čechách. Elenin muž odjel do Kladna, kam si pro něj Elena se dvěma malými dětmi a třetím na cestě přijela. Doslechla se totiž, že za romskými muži pálí české paničky. Už se třemi dětmi se vrátili do osady na Korpáši a rozhodli se vstoupit do KSČ, která slibovala lepší zítřky. Pro Romy to představovalo důstojné bydlení i zacházení, a možnost práce.

„Přišli jsme na schůzi, zaklepala jsem na dveře a vešli jsme. Člověk za předsednickým stolem začal křičet: ‚Co vy cigáni tady chcete! Kdo vás sem pozval?‘ Vyhrkly mi slzy, povídám: ‚Před válkou jsme byli cigáni, za války jsme byli cigáni – a teď po válce, v naší republice, v naší komunistické straně máme zůstat zase jenom cigáni?‘

Ale vtom vyskočil jiný soudruh, a vítal nás: ‚Soudružko! Soudruzi cikáni! Soudruh to tak nemyslel! Jen pojďte mezi soudruhy! Pojďte mezi nás!‘ ‚Děkujeme, soudruzi Slováci,‘ poděkoval můj tatínek a z očí mu tekly slzy opravdové radosti. A tak jsme vstoupili do strany.“

Hořící cikánský tábor a 106 představení

Elenu mrzelo, že i v poválečné společnosti Romové zůstávali na posledním místě. Napadlo ji, že postoj „gádžů“, tedy bílých, by mohlo změnit, pokud by Romy lépe poznali.

„A tak jsem se jedné úplňkové noci rozhodla, že napíšu divadelní hru. Naše romské divadlo! A že ukážeme gádžům, kdo jsme, co jsme prožili a co prožíváme, jak cítíme a jak bychom chtěli žít. Koupila jsem si sešit, linkovanou písanku. Večer jsem dala děti spát, sedla jsem si k petrolejce a pustila se do psaní. Nešlo mi to. Co jsem napsala, to jsem roztrhala. Psala jsem, trhala jsem, psala, trhala. Za dva dny jsem si musela jít koupit novou písanku.“

Hru dopsala a nazvala ji Hořící cikánský tábor. „Pojednávalo se v ní o tom, jak naše muže brali do pracovních táborů, jak nás vystěhovali z vesnice, jak se starosta romské osady postavil na odpor četníkům a jak ho zastřelili a jak jeho krásná dcera Angela pak sama se svým milým, gádžovským inženýrem, který ji k smrti miluje, vyvolá vzpouru Romů proti četníkům a gardistům.“

Se svým mužem dala dohromady divadelní soubor složený s příbuzných a členů osady a v premiéře hru zahráli v kulturním domě ve Veľkém Šariši. Sklidili bouřilivý potlesk. „Pověst o našem divadle se rozkřikla po Prešovsku. Psaly o nás noviny: ‚První cikánské divadlo!‘ A pak jednou přišel na Osvětové středisko dopis až z Prahy, z ministerstva kultury, abych prý přijela do Prahy.“

V Praze dostali s mužem nabídku, aby „působili v pohraničí na své soukmenovce“. Skoro dva roky pak jezdili s divadlem nejprve po východním Slovensku, pak po západních Čechách a znovu po východním Slovensku. Celkem odehráli 106 představení.

Pět dětí a práce osvětářky

Po návratu na východní Slovensko začala Elena pracovat na prešovském KNV jako osvětová inspektorka. „Pod Prešovský kraj spadalo patnáct okresů. Měla jsem na okresech řídit a kontrolovat osvětovou práci: lidové soubory, amatérské divadlo, přednáškovou činnost, besedy, různé vzdělávací kursy, kulturní akce k důležitým výročím a státním svátkům, knihovny, nástěnky – prostě všechno, co pod osvětu spadalo.“ 

Elena Lacková byla v roce 1951 vybrána do delegace žen ze všech krajů, které přijal u příležitosti MDŽ na Pražském hradě prezident Klement Gottwald. Ve své knize popisuje setkání: Šla jsem k prezidentovi a rozbrečela jsem se. Černá holka z cikánské osady se dožívá takové pocty! Prezident mi potřásl rukou a řekl: „Děkuji ti, cikánská ženo!“ Potom jsme jej všechny obstoupily a fotograf si nás uspořádal k fotografování. Foto: ČTK/Rublič Jiří
Elena Lacková byla v roce 1951 vybrána do delegace žen ze všech krajů, které přijal u příležitosti MDŽ na Pražském hradě prezident Klement Gottwald. Ve své knize popisuje setkání: Šla jsem k prezidentovi a rozbrečela jsem se. Černá holka z cikánské osady se dožívá takové pocty! Prezident mi potřásl rukou a řekl: „Děkuji ti, cikánská ženo!“ Potom jsme jej všechny obstoupily a fotograf si nás uspořádal k fotografování. Foto: ČTK/Rublič Jiří

Romům se věnovala neoficiálně. „Srdce mě táhlo do cikánských osad. Jakmile skončilo úřední jednání, zašla jsem za našimi lidmi, abych si popovídala v naší řeči, abych se naučila nějakou novou písničku, dozvěděla se novinky a viděla, jak lidé žijí.“

Elenu v práci nezastavilo ani narození další dvou synů, Jozefa, kterému říkali Ďoďa, a Luboše. Elena vychovávala pět dětí a nadále pracovala na plný úvazek – organizovala aktivy, schůze, osvětové přednášky. „Neustále po mně někdo něco chtěl, netrhly se u nás dveře, jeden chtěl napsat žádost o sociální podporu, jiný prosil, abych mu vybavila stavební povolení, třetí, abych ho zastupovala u soudu, další, abych jí vrátila mrtvého muže – ani tu jsem nemohla odbýt a snažila jsem se jí pomoct!“

Z Ústí na univerzitu

V roce 1960 se po reorganizaci Krajského národního výboru v Prešově a i z osobních důvodů přestěhovala do Ústí nad Labem, kde žila řada Romů ze Šariše. Našla si práci v ústeckém parku kultury a na popud svého vedoucího se přihlásila ke studiu na Fakultě novinařiny a osvěty Univerzity Karlovy. Byla přijata k dálkovému studiu a v roce 1970 odpromovala na Univerzitě Karlově jako první Romka ze Slovenska. Bylo jí 49 let a měla devět vnoučat.

Elena Lacková na promoci v Praze. Foto: Paměť národa
Elena Lacková na promoci v Praze. Foto: Paměť národa

Po promoci nemohla najít zaměstnání, ve kterém by se mohla věnovat Romům. „Zatímco dříve mě posílali po osadách s tím, že ‚ty jsi jedna z nich, ty to s nima líp umíš!‘, teď najednou mě nevzali ani jako pomocnou vychovatelku na letní tábor pro naše děti ze strachu, že bych s nimi mohla mluvit cikánsky nebo že bych v nich podporovala romství.“

Elena o tom napsala v dopise do Rudého práva. „Přešetřili můj případ a okamžitě mi zařídili místo v Domě osvěty v Lemešanech. Práce s Romy to sice nebyla, ale vzala jsem ji, co mi zbývalo. Dělala jsem na půl úvazku osvětářku a na půl úvazku knihovnici.“

V Lemešanech, asi 15 kilometrů od Prešova, kde žila se svým mužem,  pracovala až do důchodu. „Nešla jsem do důchodu proto, že bych nechtěla dál pracovat, naopak, právě proto, abych pracovat dál mohla. Abych mohla dělat to, co mě baví a po čem jsem celý život toužila. Abych mohla psát.“

Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou

Elena Lacková sepsala romské pohádky a v roce 1986 dokončila ve spolupráci s indoložkou a zakladatelkou romistiky Milenou Hübschmannovou autobiografickou knihu „Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou“ (v romštině Uľiľom tel bachtaľi čercheň).

Milena Hübschmannová jezdila za Elenou Lackovou v letech 1976—1984 a nahrávala její vyprávění v romštině. Kniha byla připravena k vydání v českém překladu v roce 1986, ale nakonec v Mladé frontě vyjít nesměla. Když se konečně podařilo vydání prosadit, přišel listopad 1989 a poté restrukturalizace podniku, po níž MF smlouvu vypověděla. Rukopis přijalo nakladatelství Ivo Železný, avšak během redigování jej vrátilo s odůvodněním, že jde o ekonomicky rizikový titul. Až v roce 1997 ji vydalo nakladatelství Triáda s předmluvou Mileny Hübschmannové:

Elena Lacková v době vysokoškolského studia v Praze. Foto: Paměť národa
Elena Lacková v době vysokoškolského studia v Praze. Foto: Paměť národa

„Průběžně jsem je přepisovala z magnetofonu a narůstaly mi stránky a posléze i fascikly romských textů. Při přepisování jsem znovuprožívala trans jako při Ilonině vyprávění. Zároveň jsem čím dále tím více pociťovala, že se nesmírně proviním na Iloně, na Romech i na Neromech, pokud její výpověď nesdělím dál.“

Ilona Lacková je i autorkou rozhlasové hry „Žužika“, kterou odvysílal Československý rozhlas v roce 1988. Její povídku „Baro primašis Baro“ (Velký primáš Baro) zinscenovalo v roce 1994 romské divadlo z Košic Romathan, stejně jako další povídku „Hrbatý Maren“. Ilona Lacková také přispívala do slovenského časopisu Romano nevo ľil (Rómsky nový list).

„Byla moc usilovná, pořád psala,“ vzpomínal na svou maminku Milan Lacko pro Paměť národa s tím, že byla i skvělou řečnicí: „Mohla přednášet bez papíru.“

Jako první romská osobnost byla oceněna vysokým státním vyznamenáním: slovenský prezident Rudolf Schuster jí v roce 2001 předal Řád Ľudovíta Štúra III. třídy. Slovenský prezident jí rovněž udělil pamětní medaili za celoživotní úsilí přiblížit hodnoty romského národa majoritní společnosti a za umělecké ztvárnění holocaustu Romů. Stalo se tak 9. září 2000, kdy byl tento den poprvé uznán jako slovenský Památný den obětí holocaustu a rasového násilí.

Elena Lacková zemřela na Nový rok 2003 ve věku nedožitých 82 let v domově důchodců v Košicích, kde trávila poslední léta svého života.

„Stejně si ale myslím, že jsem se opravdu narodila pod šťastnou hvězdou. Kdybych se mohla narodit ještě jednou, chtěla bych se znova narodit jako Romka, chtěla bych žít tak, jak jsem žila, a dělat to, co jsem dělala. Doufám, že se mi, než umřu, podaří udělat ještě něco dobrého pro Romy a pro lidi vůbec. Ráda bych napsala dobré slovo o pravdě romského srdce a věřím, že se dočkám toho, aby se tomu srdci dostalo dobrého slova od světa,” napsala v roce 1997 pro první vydání knihy Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou.

JSME RÁDI, ŽE JSTE DOČETLI NÁŠ ČLÁNEK! Připravila ho redakce Magazínu Paměti národa s využitím vzpomínek Milana Lacka ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje nezisková organizace Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Budeme vděční pokud nás podpoříte drobnou částkou i Vy na podporte.pametnaroda.cz. Děkujeme!

S Němci jsme se prali skoro každý den. Příběh Josefa Tvrzníka

/ /
Česká třída v německé škole v Jablonci nad Nisou v Pivovarnické ulici ve školním roce 1944-45, Josef Tvrzník v horní řadě třetí zleva. Foto: Paměť národa
Česká třída v německé škole v Jablonci nad Nisou v Pivovarnické ulici ve školním roce 1944-45, Josef Tvrzník v horní řadě třetí zleva. Foto: Paměť národa

Josefu Tvrzníkovi bylo sedm let, když hitlerovské Německo po mnichovské dohodě zabralo Jablonec nad Nisou a jeho německý kamarád se od něj odvrátil. Dnes slaví 90. narozeniny a jeho vzpomínky dokládají, jak nacisté vymývali mozky německým dětem.

„S německými kluky jsme se za první republiky znali a kamarádili se s nimi. Stavěli jsme spolu draky, chodili jsme na Jungen-Spielplatz na Poršáku (hřiště pro mládež na dnešním vrchu Žižkově, poznámka autora), normálně jsme spolu žili,“ říká Jaroslav Tvrzník, který se narodil 21. března 1931 v Jablonci nad Nisou. 

Po podepsání mnichovské dohody na konci září 1938, na jejímž základě muselo Československo postoupit svá pohraniční území Německé říši, vyvrcholila bolestná proměna kdysi dobrých vztahů mezi německými a českými dětmi. „V tom okamžiku jsem se stal nejen pro svého kamaráda Herbstpepiho největším nepřítelem,“ popisuje Josef Tvrzník ztrátu svého německého kamaráda Josefa Herbsta.

V Hitlerjugend je učili, aby nás nenáviděli

Ve třicátých letech 20. století měl Jablonec kolem 35 tisíc obyvatel a přes dvě třetiny z nich tvořili Němci. Když po Mnichovu prchali Češi pryč ze Sudet na okleštěné české území, Tvrzníkovi zůstali v Jablonci nad Nisou. Josefova dědečka nacisté jako komunistu okamžitě zatkli a na rok a půl uvěznili ve sklepení jablonecké radnice.

Josef Tvrzník při vyprávění pro Paměť národa v březnu 2016. Foto: Jan Šíma
Josef Tvrzník při vyprávění pro Paměť národa v březnu 2016. Foto: Jan Šíma

Tatínek, který narukoval při mobilizaci před mnichovskou dohodou do Československé armády a svou vlast měl bránit na Liberecku v betonovém bunkru, se obával vrátit se po demobilizaci a záboru pohraničí domů. V Jablonci mu hrozila ze strany Němců msta. Útočiště našel u strýce ve Střížovicích u Turnova. „Půl roku jsem tátu neviděl,“ poznamenává Josef Tvrzník.

Tatínkova ochrana by se Josefovi tehdy hodila před zfanatizovanými německými kluky. „V jejich chování k nám, českým dětem, přišel zlom. Němečtí kluci museli do Hitlerjugend a tam je zpracovali,“ upozorňuje Josef Tvrzník. 

„Učili je nenávisti. Kde jsem se s nimi potkal, tam mě zbili, poplivali a pokopali. V Hitlerjugend jim hned dali německé opasky a kudličky. Bylo ohromné, jakým způsobem je vybavili. Říkali jim také, že to či ono bude takhle a takhle, že to tak chce Hitler, a takhle to muselo všude být. Ale ne všichni němečtí kluci s tím souhlasili.“

Krátce po obsazení Sudet nacistickým Německem se Jablonci nevyhnul velký protižidovský pogrom. Při takzvané Křišťálové noci radikální nacisté ve městě zapálili židovskou synagogu z roku 1882. V plamenech ji spatřil i vyděšený Josef Tvrzník. „Při zpáteční cestě ze školy jsem šel kolem a synagoga už hořela. To byly takové neočekávané věci, stále se dělo něco hrozného.“

Shromáždění Němců u sochy Rüdigera na Horním náměstí v Jablonci nad Nisou na konci 30. let. Foto: Paměť národa
Shromáždění Němců u sochy Rüdigera na Horním náměstí v Jablonci nad Nisou na konci 30. let. Foto: Paměť národa

K nepříjemným válečným vzpomínkám Josefa Tvrzníka patří pouliční demonstrace německé síly a nadřazenosti. „S pochodněmi chodili v průvodech městem. Když něco oslavovali, tak byla celá silnice červená, zaplněná vlajkami s hákovými kříži. Srocovali se nahoře na Poršáku. Zabrali tam celé hřiště,“ vzpomíná. 

„Šel jsem se tam jednou podívat. Neměl jsem to dělat, protože v tu ránu na mě vyjeli, že nemám zvednutou ruku (k nacistickému pozdravu, poznámka autora). Hned si mě školili. Každý musel provolávat ‚Sieg Heil!‘“

Ze školy chodil zbitý

Poté, co Německo zabralo Jablonec nad Nisou, řešily nacistické úřady, co s českými dětmi, které ve městě zůstaly. „Nevěděli si s námi rady. S Němci jsme do třídy chodit nemohli. Tak nám milostivě nechali jednu českou třídu pro holky i kluky v jinak německé škole v Pivovarské ulici,“ vypráví Josef Tvrzník. 

„Dobře se nám tam nedařilo. Chodil jsem domů potlučený. Pranice byly skoro každý den, hlavně ze začátku. Máma nade mnou vždycky brečela, spravovala mi věci, košile jsem měl roztrhané, visely na mně. Postupně jsme si na to zvykali. Když to trvá rok, tak vám pak ani nepřijde, když dostanete nějaký pohlavek nebo kopanec. Ale hlavně ze začátku to bylo hrozné.“

Se spolužáky v české třídě ve školním roce 1939-1940, Josef Tvrzník ve třetí řadě třetí zprava (v černé vestě). Foto: Paměť národa
Se spolužáky v české třídě ve školním roce 1939-1940, Josef Tvrzník ve třetí řadě třetí zprava (v černé vestě). Foto: Paměť národa

Obecnou a měšťanskou školu v Pivovarské ulici Josef Tvrzník navštěvoval šest let. Měl kolem pětatřiceti různě starých českých spolužáků. České děti držely spolu. 

„Naše holky se za malé děti s Němci praly. Na přestávku jsme museli chodit na dvůr za plot, raději nás dali stranou od německých dětí,“ poznamenává Josef Tvrzník. „Neměli jsme ani jednu českou knížku, vše jsme si museli psát. Když přišel do třídy pan inspektor, museli jsme zpívat německou hymnu.“

Po prohře u Stalingradu začali Němci krotnout

Na začátku roku 1943 utrpěli nacisté zdrcující porážku na východní frontě u Stalingradu. Podle Jaroslava Tvrzníka si Němci v Jablonci nad Nisou začali uvědomovat, že Německo válku nevyhraje, a jejich chování k Čechům se změnilo. „Po Stalingradu útrap s Němci ubývalo. Věděli, kam válka spěje, mluvili už jinak, měli jsme od nich větší pokoj.“

Na školním výletě na Voseckou boudu (Wossecker Baude) v Krkonoších v roce 1943. Foto: Paměť národa
Na školním výletě na Voseckou boudu (Wossecker Baude) v Krkonoších v roce 1943. Foto: Paměť národa

Josef Tvrzník upozorňuje, že ne každý Němec byl zaslepený fanatik. Ze začátku prý nacistické ideologii místní Němci hodně podléhali a opájeli se nacistickými úspěchy na západní a východní frontě, ale s každým dalším rokem války víc a víc střízlivěli. 

„Chodil jsem k pekařce paní Faltusové. Tam mě vždycky příjemně přivítali, byli slušní a uctiví ke všem. Ale chodil jsem i do koloniálu k Hübnerům. Když se tam ukázalo, že člověk neumí pořádně německy, tak nic nedostal. Syn paní Hübnerové, ohromný chlap, byl příslušníkem SS. Jednou tam přišel a chlubil se, co vše dělá zajatcům, co vše umí. Tvrdil: ‚Wir müssen die Böhme ausrotten! – Čechy musíme vyhladit!‘ A já si jen řekl: No, potěš pánbůh.“

Herbstpepimu zabili tátu

Ve druhé polovině války se obnovilo přátelství mezi českým Pepíkem Tvrzdníkem a německým Pepim Herbstem. „On měl tatínka komunistu. Jako Němec šéfoval zajatcům v kamenolomu,“ vysvětluje Josef Tvrzník. „A i když nebyl žádným fanatickým komunistou, tak ho zavřeli do koncentračního tábora a tam ho v roce 1943 zavraždili. S Herbstpepim jsme se poté opět stali velkými kamarády.“

Průkaz Josefa Tvrzníka z roku 1943. Foto: Paměť národa
Průkaz Josefa Tvrzníka z roku 1943. Foto: Paměť národa

Za války dostávali obyvatelé Německa potraviny na lístky. Češi žijící na území Německé říše si však museli vystačit s daleko nižšími příděly než němečtí občané. „Když jsme měli jednou za týden buřta, tak to byl zázrak. Nebyli jsme na tom dobře ani s chlebem,“ podotýká Josef Tvrzník. 

„V Chroustově u Kopidlna ale žila teta. Pracovala u sedláka, dostávala od něj mouku a z ní pekla chleba. Když měla dost mouky, napsala nám dopis a my si s tátou mohli přijet na kole pro pecen.“

České vnitrozemí úředně nepatřilo pod Německo, nýbrž pod Němci ovládaný Protektorát Böhmen und Mähren (Protektorát Čechy a Morava). Převážení potravin přes protektorátní hranici se přísně trestalo, někdy dokonce uvězněním v koncentračním táboře. Tatínek brával Josefa s sebou, aby vyvolal zdání, že za tetou jedou jen na výlet. Cesta z Jablonce nad Nisou do Kopidlna a zpátky měřila 130 kilometrů. 

„V sobotu jsme jeli tam, v neděli domů. Teta tátovi zašila chleba do pytle a on si ho přivázal na kolo. Takhle jsme jeli do Kopidlna několikrát. Naštěstí nás nikdy nechytli,“ dodává Josef Tvrzník.

Na školním výletě v Hřensku v roce 1944. Foto: Paměť národa
Na školním výletě v Hřensku v roce 1944. Foto: Paměť národa

Kdokoliv za války vlastnil v Jablonci nad Nisou hospodářská zvířata nebo pole, musel odevzdávat německému státu povinné dávky. „Měli jsme slepice a museli jsme odvádět vejce. Přitom jsme sami měli prd. Přišel na dvůr Němec, sáhnul do kapsy, vytáhl trochu zrní a slepice se k němu celé divoké seběhly. Spočítal je a řekl ‚Ze šesti slepic budete odevzdávat tolik a tolik vajec,‘“ vzpomíná Josef Tvrzník.

Když se válka chýlila ke konci a Rudá armáda hnala Wehrmacht od říšských hranic do českého vnitrozemí, německá vojska ustupovala i Jabloncem. Kolonu německé armády jedoucí přes Lučany a Novou Ves k Černé Studnici ostřelovalo osm sovětských letadel. Bomby padaly nejen na Jablonec, ale i na okolní vesnice. Po ustupující německé armádě zůstala na Horním náměstí děla, vozidla a těžká technika. Dne 10. května dorazili do města vojáci 88. střelecké divize generálmajora Samochvalova.

Vyvěšení vlajky málem skončilo tragédií

Na příjezd ruských tanků a vstup vojáků do města nemůže Josef Tvrzník zapomenout. Zaplavilo ho nadšení, že válka i německý útlak končí. Málem na jejím sklonku ale přišel o život. „Když přijížděly tanky, tak nad nimi létaly stíhačky. Rusové měli podmínku, že všichni ve městě musí dát na domy bílý prapor nebo prostěradlo. My jsme doma z různých kusů látek sešili československou vlajku a vyvěsili ven. Rusák ve stíhačce si ale asi myslel, že se nechceme vzdát,“ říká Josef Tvrzník.

„Vykoukl jsem z okna, stíhačka letěla nahoru, pootočila se a mířila střemhlav dolů proti našemu oknu. A najednou jsem postřehl záblesky, které ze stíhačky vyšlehly. Ucukl jsem, byl to zlomek vteřiny, a ozvala se obrovská rána do plechu, měl jsem namále.“

Josef Tvrzník uvádí, že vjezd sovětských tanků do města působil impozantně. Pak ale přišli obyčejní vojáci. „To byla bída! Každý měl na zádech svázaný pytlík, přijeli na vozech tažených koňmi, velmi unavení,“ vypráví. „Viděl jsem, jak spící voják vypadl z vozu. A další ho přejeli. Nas mnógo... Byli velmi flegmatičtí, prostě hrůza. Spali na vozech, měli tam slámu, bylo jim všechno jedno, na ničem jim nezáleželo. Viděl jsem, jak hrozné to pro ty kluky ve válce musí být.“

Němečtí fachmani mohli zůstat

Ve vesměs německém Jablonci nad Nisou nečekalo Rudou armádu bouřlivé přijetí jako v českých a moravských městech. „Pár Čechů vojáky vítalo, mnoho jich ale nebylo. Němci zalezli a vůbec nevylézali. Hlavně ze začátku se báli, protože nevěděli, co s nimi bude,“ vzpomíná Josef Tvrzník. „My kluci jsme sbírali kdeco, měli jsme všechno, granáty, pušky. Vždycky jsem je přitáhl domů a děda a táta mi je sebrali.“

Josef Tvrzník na hrázi jablonecké přehrady v roce 1945. Foto: Paměť národa
Josef Tvrzník na hrázi jablonecké přehrady v roce 1945. Foto: Paměť národa

Němci, hlavně bývalí nacisté, prchali z města. Mnoho z nich skončilo ve sběrném středisku v Jablonci–Rýnovicích: „Žádného excesu jsem svědkem nebyl, Češi se k Němcům nechovali nějak zle,“ tvrdí Josef Tvrzník.

V Jablonci a jeho okolí mohli po válce zůstat němečtí antifašisté a odborníci, bez nichž by se nerozjely továrny. „Mezi Němci bylo opravdu mnoho zručných lidí, dokonalých řemeslníků,“ prohlašuje Josef Tvrzník. „Patnáct Němců, kteří zůstali a se kterými jsem několik let pracoval, bylo ve svých oborech světovou špičkou. Dělali u národního správce formařinu, knoflíkařinu, nástrojařinu, bižuterii a dalo se od nich hodně naučit. Do továrny se ráno chodilo od šesti hodin a Němci byli tak ukáznění, že v šest už seděli u práce. To byla výchova! Neexistovaly u nich výmluvy. Nešlo jim až tak o peníze, ale v prvé řadě o výsledek jejich práce. Nic nedokázali odfláknout.“

Bývalý sklářský dělník ničil obor bižuterie

Josef Tvrzník nastoupil po válce na Střední uměleckoprůmyslovou školu v Jablonci, poněvadž viděl svou budoucnost ve sklářství a bižuterii, v oborech, které přinesly před válkou celému Jablonecku prosperitu. Maturoval v roce 1949, kdy komunisté už znárodnili soukromé podniky, a národní hospodářství budovali podle sovětského vzoru. 

Josef Tvrzník jako student Střední uměleckoprůmyslové školy v Jablonci v roce 1947. Foto: Paměť národa
Josef Tvrzník jako student Střední uměleckoprůmyslové školy v Jablonci v roce 1947. Foto: Paměť národa

Důraz kladli na těžký a vojenský průmysl, zatímco jablonecká bižuterie skomírala. Na jejím úpadku se podílel poslanec Národního shromáždění Jan Harus, původně sklářský dělník, v letech 1952 až 1954 člen předsednictva ÚV KSČ a v letech 1952 a 1953 ministr národní kontroly.

„Začal řádit v roce 1949. Tvrdil, že nebudeme dělat maloměšťácké buržoazní cetky, že je to zbytečnost, že budeme budovat těžký průmysl,“ uvádí Josef Tvrzník. 

„Komunisté napáchali v Jablonci miliardové škody. Němci svojí precizností vybudovali ohromný základ pro průmysl, a my po roce 1948 dávali jejich celoživotní dílo do šrotu. Bižuterie se téměř zlikvidovala. V roce 1952 zrušili výborně vybavenou Střední uměleckoprůmyslovou školu,” říká Josef Tvrzník a přidává podrobnosti poúnorového zmaru:

„Před válkou ji průmysl směroval a podporoval. Kde co bylo ve světě nového, jakákoliv výrobní a materiálová technika, tak se objevilo na jablonecké průmyslovce. A v roce 1952 se všechno vyházelo oknem na dvůr. Těch exponátů, tisíce modelů, fantastická knihovna, modelovna, výbava celé školy, to všechno bylo ve své době to nejmodernější, co existovalo. Ale komunisté tvrdili, že to nepotřebujeme.“

Učil na obnovené umělecké průmyslovce

Komunistický převrat v únoru 1948 proto považuje Josef Tvrzník za hroznou událost. Po zákazu Junáka museli mladí lidé povinně vstupovat do Československého svazu mládeže řízeného komunisty. „Mně to připadalo, jako když mladí Němci museli chodit do Hitlerjugend. Zdálo se mi, že nás chtějí vychovávat stejným způsobem,“ poznamenává Josef Tvrzník.

POMOZTE NÁM UCHOVAT PAMĚŤ NÁRODA PRO BUDOUCÍ GENERACE! Vstupte do Klubu přátel Paměti národa nebo podpořte Paměť národa i jinak na podporte.pametnaroda.cz. Děkujeme!

Po maturitě Josef Tvrzník nastoupil do nástrojárny, pak do rytecké dílny, v letech 1952–1954 sloužil v armádě u mechanizované jednotky v Brdech. Po návratu z vojny pracoval spolu s otcem v jablonecké továrně Naveta. V roce 1959 nastoupil na obnovenou střední uměleckoprůmyslovou školu v Jablonci jako učitel rytectví a dalších odborných předmětů. 

„Po faktické likvidaci školy v roce 1952 a znovuotevření v roce 1954 byly její úroveň a vybavení stále ještě tristní,“ upozorňuje Josef Tvrzník. „Zůstával jsem tam po vyučování pár hodin navíc, abych školu pomohl dostat na lepší úroveň. Byl jsem jeden z mála.“

Aby však směl na jablonecké umělecké průmyslovce pokračovat jako pedagog, musel vystudovat vysokou školu. V letech 1972–1976 dojížděl do Prahy, kde na Univerzitě Karlově dálkově vystudoval obor zaměřený na technické vyučování. I ve svém volnu se neustále snažil, aby kvalita jablonecké školy školy stoupla. „Ale ani po čtyřiceti pěti letech, co jsem tam pracoval, jsme se nedostali na úroveň z roku 1945,“ dodává.

Snahy o vztyčení německé sochy přinesly trpké vzpomínky

Josef Tvrzník v sobě dodnes nosí těžkou předválečnou a válečnou dobu, které smutně poznamenaly jeho dětství. Proto mu vadilo, že v Jablonci nad Nisou se v roce 2016 zrodily plány na umístění sochy rytíře Rüdigera, bájné postavy německé mytologie, před kostel na Horním náměstí. 

Socha rytíře Rüdigera v Jablonci nad Nisou ve 30. letech 20. století, pohled do centra města. Foto: Paměť národa
Socha rytíře Rüdigera v Jablonci nad Nisou ve 30. letech 20. století, pohled do centra města. Foto: Paměť národa

„Před válkou a během války Němci měli u Rüdigera ty své slávy. Vždy se u něj srocovali, že jsou námi Čechy jako znásilňováni! Henlein jim do toho mluvil a oni řvali ‚Wir wollen heim ins Reich!‘ (Chceme zpátky do Říše, poznámka autora),“ vysvětluje Josef Tvrzník.

Rüdigerovu sochu strhli horliví čeští vlastenci v noci ze 14. na 15. června 1945 a jako symbol tehdy nenáviděného Německa ji táhli za nákladním autem před radnici. Označili ji nápisem „Rüdiger se hlásí jako antifašista národnímu výboru“. Socha skončila ve sběrně a v roce 1958 ji převzala Národní galerie v Praze. V 60. letech sochu Rüdigera odkoupilo německé město Kaufbeuren, kde ve čtvrti Neugablonz (Nový Jablonec) žili vyhnaní sudetští Němci.

„U těch Němců to bylo všechno stejný, vždycky ,Sieg Heil! Sieg Heil!‘ a všude hákové kříže, davy zfanatizovaných řvoucích lidí s těmi jejich věčnými pochodněmi,“ podotýká Josef Tvrzník. „Když si vzpomenu na sochu Rüdigera, tak si vždy vybavím všechny německé oslavy, co se kolem ní děly.“

Uměli jsme všechno. Dnes přivezou fabriku a jdeme do roboty

Jaroslav Tvrzník svěřil Paměti národa své vzpomínky v roce 2016 – ve svých 85 letech. Když se ohlížel za časy svého mládí a srovnával je se současnou dobou, zazníval z jeho hlasu smutek.

„Český člověk byl dříve člověkem ochotným, který uměl a který byl schopný. A dnes jsou lepší peníze než práce, o kterou lidem až tak nejde,“ zamýšlí se. 

„Moc rychle jsme vykoumali, jak to udělat tak, aby to moc nebolelo. Lidé se namlsali. Dřív to v Čechách tak nebylo. Co vše jsme jako malý stát uměli! Ve všech oborech průmyslu jsme měli zastoupení – sklo, textil, strojařina, fantastické! Co máme dnes? Co je náš hlavní směr? Přivezou nám nějakou fabriku a jdeme do roboty. To mě mrzí.“

JSME RÁDI, ŽE JSTE DOČETLI NÁŠ ČLÁNEK! Připravila ho redakce Magazínu Paměti národa s využitím vzpomínek pamětníků ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje nezisková organizace Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Budeme vděční pokud nás podpoříte drobnou částkou i Vy na podporte.pametnaroda.cz. Děkujeme!

Jizvy na těle i na Bělorusku. Příběh Daroty, která se léčí v Česku

/ /
Z bezpečnostních důvodů nemůže Darota ukázat svou tvář. Statečnost prokázala i vyprávěním svého příběhu. Foto: Paměť národa
Z bezpečnostních důvodů nemůže Darota ukázat svou tvář. Statečnost prokázala i vyprávěním svého příběhu. Foto: Paměť národa

Příběh mladé ženy Daroty z Běloruska patří k těm s lepším koncem. Její otec prokázal statečnost a prozíravost, když milicionářům nedovolil, aby ji z nemocnice zraněnou pořádkovými silami odvezli k výslechu. Léčit se přijela do České republiky.

Ne každý ale měl takové štěstí. Při násilném rozhánění demonstrací po prezidentských volbách v srpnu 2020 utrpělo mnoho lidí těžká zranění nebo byli mláceni, mučeni a ponižováni po zadržení v minské vazební věznici Akrescina. A zatímco dva tisíce žalob kvůli mučení a násilí běloruská justice zcela ignoruje, soudy začaly vynášet absurdní rozsudky trestající demonstranty. 

Pomoc Bělorusku v rámci zdravotně humanitárního programu MEDEVAC Česká republika poskytla pomoc na základě usnesení vlády ze dne 24. srpna 2020 osobám z Běloruska, které byly vystaveny nepřiměřenému násilí při účasti na protivládních protestech a které potřebovaly akutní zdravotní, rehabilitační či psychologickou péči. Do ČR bylo přijato celkem 60 pacientů a jejich rodinných příslušníků ve věku 14–55 let, kterým zde byla poskytnuta odpovídající péče. Zdroj: MVČR

Jedním z odsouzených je dvaaatřicetiletý podnikatel Viktar Baruška. Když se vloni 18. října vracel z demonstrace domů a uviděl policii, začal utíkat. Příslušník OMON (zásahové jednotky běloruské policie) po něm skočil a povalil ho na zem. Sám při tom také upadl a zlomil si nohu. Tento fakt je zachycen na videu a potvrdilo ho několik svědků. 

Po zadržení byl Baruška podroben nelidskému mučení: „Bili mne a zastrkovali mi obušek do konečníku. Strávil jsem potom dvanáct dnů na jednotce intenzivní péče. Nohy jsem měl tak napuchlé, že jsem si nemohl sundat kalhoty. Když mě bili, chránil jsem si levou nohu. Mám v levé noze operované vazy, nemohl jsem ho kopnout.“

Baruška byl obviněn z útoku na onoho omonovce během demonstrace a odsouzen k pěti letům nápravné kolonie ve zostřeném režimu.

Zraněna na demonstraci den po volbách

Darota, která se nyní léčí v České republice, utrpěla zranění 10. srpna 2020, den po prezidentských volbách. V nich celá její rodina hlasovala pro Svjatlanu Cichanouskou. Vyhlášení výsledků voleb sledovali ve městě Novopolock, kde se Darota v roce 1996 narodila ruským rodičům. Její otec dvacet let pracuje jako vedoucí technik v televizní a rozhlasové společnosti, matka je kvůli potížím se srdcem v domácnosti. Mladší bratr Vasil studuje na Technologické univerzitě ve Vitebsku.

„V zemi nefungoval internet. Navečer ve státní televizi oznámili, že Lukašenko získal osmdesát procent hlasů. Každou hodinu jsme sledovali zprávy na Euronews. Ukazovali tam strašlivé záběry, jak bezpečnostní síly střílejí na protestující lidi, byli tam mrtví a ranění. Následujícího dne jsme se s tátou a bratrem rozhodli, že půjdeme vyjádřit svůj názor,” vypráví Darota, která studuje dějiny umění na Sorbonně v Paříži a domů do Běloruska se vrátila na začátku pandemie koronaviru, ve výuce pak pokračovala distančně.

Granáty do davu

Když večer 10. srpna přijela s bratrem a otcem autobusem z předměstí Novopolocku do centra, viděli všude jednotky OMON. Mnoho lidí vůbec nechápalo, co se děje. Na náměstí vyzvedli v lékárně léky pro maminku, a když vyšli, omonovci pendreky rozháněli všechny přítomné: 

„Přišli k tátovi. Ten jim řekl, že má právo tam stát, a oni ho požádali, aby přešel do antonu. To už to ve mně vřelo vzteky. Dívala jsem se těm lidem do očí a řekla jsem jim, že my teď odejdeme. Tátu jsem od nich odtáhla. V tu chvíli začali mlátit obušky jiného člověka. Měla jsem slzy v očích, byla jsem vyděšená a ke své hanbě jsem se toho člověka nezastala.“

Demonstrantka zbitá v ulicích Minsku při prvních povolebních protestech v noci z 9. na 10. srpna 2020 na snímku běloruského fotografa Uladze Hrydzina, který pracuje pro Rádio Svobodná Evropa/Rádio Evropa a na konci srpna přišel o akreditaci. Foto: Uladz Hrydzin/Rádio Svobodná Evropa/Rádio Evropa
Demonstrantka zbitá v ulicích Minsku při prvních povolebních protestech v noci z 9. na 10. srpna 2020 na snímku běloruského fotografa Uladze Hrydzina, který pracuje pro Rádio Svobodná Evropa/Rádio Evropa a na konci srpna přišel o akreditaci. Foto: Uladz Hrydzin/Rádio Svobodná Evropa/Rádio Evropa

Darota a její blízcí šli s davem lidí a skandovali: „Ať žije Bělorusko!“ V davu se pohybovaly podezřelé skupinky mužů. „Věděli jsme, že příslušníci bezpečnostních složek v civilu, říká se jim ‚tichari‘, mohou nenápadně sledovat lidi a snažit se je vyprovokovat k akci,“ říká Darota. 

Na křižovatce auto dopravní milice zatarasilo davu cestu a Darota s bratrem a otcem se rozhodli situaci sledovat ze svahu u křižovatky. Uviděli, jak přijel autobus a z něj vyběhli příslušníci jednotek OMON. Utvořili kordon a začali na demonstrující házet granáty.

„Hodili do davu sedm granátů. Nechápala jsem hned, co se děje, protože ve Francii vás nejdřív upozorní, a až potom vypustí slzný plyn. Do lidí ale nestřílejí a neházejí po nich granáty.“ Jeden z omonovců se obrátil směrem ke svahu, kde stála Darotina rodina spolu s dalšími lidmi, a hodil granát směrem k nim.

„Začali jsme utíkat, ale najednou mi pod nohama vybuchl druhý granát. Bylo to strašné, ta ohlušující síla výbuchu. Padla jsem na kolena, byla jsem zraněná, několik minut jsem neslyšela ani neviděla. Nechápala jsem, co se děje, bylo to děsivé. Myslela jsem, že nás obklíčili a začnou nás mlátit. Hlavou mi proletěla myšlenka: To je konec. Pak jsem měla pocit, jako by začala válka a já ležím bezbranná na zemi.“

Z nemocnice k výslechu

Darotin tatínek se nedlouho předtím doma zranil a měl ruku v sádře. Proto Darotu popadl do náručí neznámý muž. Když byli v bezpečí, zavolali sanitku a Darota následkem bolesti a šoku ztratila vědomí. „Táta ani bratr nepanikařili. Když se ujistili, že žiju, že jsem jen zraněná, řekli, že bude všechno v pořádku. Neznámí mladíci a muži na mě mluvili, snažili se žertovat a nechtěli, abych si prohlížela svá zranění.“ 

Záchranka přijela za hodinu, i když nemocnice je blízko. „Lékaři přijeli ve staré sanitce jako z dob socialismu. Byli šokováni tím, co viděli. Měla jsem tři rány na noze, na holeni mi chyběl kus masa. Dali mi injekci proti bolesti a lékař se zeptal, co má uvést jako příčinu zranění.“ V nemocnici Darotu zrentgenovali. Ukázalo se, že zranění od střepin granátu má po celém těle. Vyjmuli jí střepiny, které byly i pod hrudníkem a v ohanbí. 

„Doktor byl rozzlobený, říkal, že pokud se dnes směju, zítra budu plakat. Vysvětlil mi, že tenhle druh ran se musí nechat vyhnisat, a ukazoval mi dost hrozné snímky. Obvázali mi rány a poslali mě domů. Čekali, že jim přivezou pacienty s těžšími zraněními.“ Když Darota seděla chvíli v čekárně, slyšela, jak se sestra nemůže dovolat na městské oddělení policie a říká: „Zítra jich předám štosy.“ Darotě v té chvíli došlo, že nemocnice spolupracuje s policií a nahlašuje všechny raněné.

Ranní návštěva majorů

V jednu hodinu v noci si bratr s otcem vzali taxi a všichni jeli domů. Celé centrum a hlavní třída byly obklíčeny armádou. Vojáci taxík zastavili a přikázali jim vystoupit a přesednout do auta milice, které už bylo plné lidí. Převezli je na městský výkonný výbor, kde je čtyři hodiny vyslýchali, pak je vyfotili a propustili. „Táta se zeptal, jestli nás znovu nezatknou, na což milicionář cynicky odpověděl: ‚Bělorusko je svobodná země, jděte si, kam chcete.‘“

Běloruský fotograf Uladz Hrydzin zachytil v Minsku. v noci z 9. na 10. srpna 2020 příslušníky zásahové jednotky střílející gumové projektily do demonstrujících. Foto: Uladz Hrydzin/Rádio Svobodná Evropa/Rádio Svoboda
Běloruský fotograf Uladz Hrydzin zachytil v Minsku. v noci z 9. na 10. srpna 2020 příslušníky zásahové jednotky střílející gumové projektily do demonstrujících. Foto: Uladz Hrydzin/Rádio Svobodná Evropa/Rádio Svoboda

Internet stále nefungoval, ani taxíky už nejezdily, Darota nemohla chodit. Otci se podařilo stopnout auto. Než se dostali domů, obvazy jí povolily. Otec jí pomáhal převázat rány. „Na stehně jsem měla ránu hlubokou asi tři centimetry. Viděla jsem, jak je z toho táta v šoku. Při pohledu na má zranění stále jen opakoval: ‚Ty svině...‘“ Potom si šli lehnout.

Za hodinu někdo zvonil. Nejprve u domovních dveří, pak u dveří bytu. „Bylo půl šesté ráno. Přišli dva majoři milice [jak se v Bělorusku nazývá policie] a mluvili s tátou a bratrem. Byla jsem tak nervózní, že jsem nevydržela, zabalila jsem se do deky a vyskákala po jedné noze ze svého pokoje. Trvali na tom, že s nimi musím na stanici sepsat protokol oběti.“ 

Policisté jednali dost zostra. Nezapůsobily na ně ani Darotiny zakrvácené obvazy ani to, že nemůže chodit. Otec byl ale neoblomný, a tak nakonec s prásknutím dveří odešli. „Překvapilo mě, že přijeli jak za sovětských časů nad ránem. Chtěli vyvolat psychický tlak. Když odjeli, začala jsem se celá třást, jako bych měla epileptický záchvat.“

Hlavně šetřit maminku 

Když milicionáři odešli, přišla do pokoje Darotina matka. „Máma má problémy se srdcem, nesmí se rozčilovat. Chtěla se podívat, co mám s nohou. Ja jsem ale měla obvazy i deku celé od krve, věděla jsem, že jí to nemůžu ukázat. Tak jsem ji jen uklidnila, že to nic není.“

„První dny mě všechno bolelo. Tělo jsem měla plné modřin, už jenom vstát z postele pro mě byl problém. Zavírala jsem se na záchodě a plakala. Každý den jsem jezdila na polikliniku na převazy. V ranách jsem měla drenáže, které odváděly hnis. Lékaři se ke mně chovali dobře. Na místo, které nebylo možné šít, mi chirurg dal náplasťové stehy, aby rána srostla rovně.“

Do lékařské zprávy na poliklinice napsali, že se jedná o domácí úraz. Po několika týdnech přijel milicionář a znovu Darotu vyslýchal. „Neřekli jsme mu pravdu, že jsme záměrně šli na demonstraci, protože mezitím už volali do tátovy práce a vyžádali si na něho posudek. Řekli jsme, že jsme se vraceli domů z lékárny a náhodou se připletli do davu. Jinak by mi přišili žalobu.“

Začátkem září dostala Darota poštou oznámení, že správní řízení podle článku „organizace hromadných akcí“ proti ní bylo zastaveno pro nedostatek důkazů. 

Jizvy na těle i na Bělorusku

„První týdny mě trápilo, že mi zůstanou jizvy na celý život, a nechápala jsem, jak je možné s lidmi takhle zacházet. Ještě 10. srpna ráno jsme s bratrem diskutovali o tom, jestli je správné odsuzovat příslušníky jednotek OMON. Říkala jsem tehdy, že bychom k nim měli být shovívaví, protože jen plní rozkazy. Musíme jim přece ukázat, že jsme lepší než oni. Dnes si myslím, že by za své činy měli být potrestáni podle zákona.“

Pohřeb Mikity Kryutsoua 25. srpna 2020. Mikita zmizel po protestu 12. srpna. Jeho tělo bylo nalezeno o 10 dní později. Jeho smrt vzbuzuje mnoho otázek, podle úřadů šlo o sebevraždu. Foto: Uladz Hrydzin/Rádio Svobodná Evropa/Rádio Svoboda
Pohřeb Mikity Kryutsoua 25. srpna 2020. Mikita zmizel po protestu 12. srpna. Jeho tělo bylo nalezeno o 10 dní později. Jeho smrt vzbuzuje mnoho otázek, podle úřadů šlo o sebevraždu. Foto: Uladz Hrydzin/Rádio Svobodná Evropa/Rádio Svoboda

Darota přijela do České republiky v rámci vládního zdravotně humanitárního programu MEDEVAC. Podstupuje zde léčbu a rehabilitaci.

„Pronásleduje mě strach, že na to, co se stalo, už nikdy nezapomenu. Jizvy mi zůstanou navždy. A nejen mně. Utrpělo příliš mnoho lidí.“

Darota se domnívá, že společnost v Bělorusku není zralá na revoluci. „Obyčejní lidé s demonstranty soucítí, nosí jim vodu a jídlo. Ale jakmile OMON začne lidi mlátit, nikdo jim nepomůže. Omonovců není tolik, aby se nedali přemoci. Mnoho lidí ale sedí doma a bojí se vystrčit nos. Ne všichni jsou připraveni vyjít do ulic a to je problém.“

Pro běloruský národ si přeje svobodu. „Je nutné hájit svá práva, člověk musí mít práva. Otázka svobody je velmi složitá. Všichni jsme svým způsobem nesvobodní, ale nějakou svobodu mít musíme, abychom byli lidmi.“

Příběh Daroty natočila Marina Dobuševa v rámci projektu neziskové organizace Post Bellum a Běloruského dokumentačního centra pro sbírku Paměť národa „Rozvoj historické paměti Běloruska“ za podpory Ministerstva zahraničních věcí ČR a grantového programu TRANSITION. Svědectví stalinských i současných represí z Běloruska najdete na stránkách Paměti národa.

Homosexuálové čelili za socialismu opovržení a vyhazovům z práce

/ /
Záběr z maďarského filmu Egymásra nézve (Jiný pohled) z roku 1982, který byl prvním snímkem ve východní Evropě zachycující lásku dvou žen (v podání polských hereček). Foto: Tamás Kende/výstava Loading Love
Záběr z maďarského filmu Egymásra nézve (Jiný pohled) z roku 1982, který byl prvním snímkem ve východní Evropě zachycující lásku dvou žen (v podání polských hereček). Foto: Tamás Kende/výstava Loading Love

„Neexistovala jediná informace o homosexualitě. Za komunistů tihle ‚úchylové‘ jako by neexistovali, protože v komunismu bylo všechno dokonalé,“ popisuje situaci v době před rokem 1989 Jana Kociánová.

Narodila se v Praze v roce 1948, kdy se homosexualita v tehdejším Československu trestala jako „smilstvo proti přírodě“ vězením od jednoho do pěti let podle trestního zákoníku ještě z doby rakousko-uherské monarchie. Ten nahradil v roce 1950 nový trestní zákoník, který trestnost homosexuality zachovával navzdory tomu, že se komunisté v meziválečném období hlásili k myšlenkám její dekriminalizace.

SNAHY O DEKRIMINALIZACI HOMOSEXUALITY O dekriminalizaci homosexuality usilovala v době první republiky skupina lékařů a právníků. Lékaři argumentovali tím, že homosexualita je vrozená a nedá se léčit, právníci poukazovali na to, že homosexuální jednání neporušuje ničí práva, naproti tomu že zákon vytváří podmínky pro vydírání. V roce 1931 začal v Československu vycházet časopis Hlas sexuální menšiny, který propagoval myšlenku „zrovnoprávnění homosexuálně založených osob s heterosexuálními jak před zákonem, tak i před společností“. Za celou dobu existence první republiky se nepodařilo přijmout nový trestní zákon, a homosexualita tak zůstala trestná.

Po vzoru stalinského Sovětského svazu, který homosexualitu považoval za buržoazní jev a její kriminalizace využíval pro vytváření sítě informátorů z řad homosexuálů, v paragrafu 241 nového trestního zákoníku stálo: „Kdo se pohlavně stýká s osobou téhož pohlaví, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok.“

Jana Kociánová. Foto: Paměť národa
Jana Kociánová. Foto: Paměť národa

Když Jana Kociánová dospívala a začala si uvědomovat, že se liší od svých spolužaček, které byly paf z nového učitele, zatímco jí se líbila učitelka, přestala být homosexualita trestná. Na konci roku 1961 vstoupil v platnost nový trestní zákoník, jehož paragraf 244 stanovoval trest „jen“ za pohlavní styk s osobou stejného pohlaví mladší 18 let, styk za úplatu a za styk, který budil veřejné pohoršení.

Ačkoli k dekriminalizaci přispěla studie československých sexuologů, kteří v odborném posudku pro právnickou komisi uvedli, že homosexualita nepředstavuje nebezpečí pro společnost, neprovázela ji žádná osvětová kampaň a publikování informací o homosexualitě. I nadále byla proto veřejností považována za úchylku, i nadále zůstávala tabuizovaná. Mladí lidé s odlišnou sexuální orientací tak žili v temnotě a v osamění.

A najednou se to stane

Jana Kociánová si svou odlišnou orientaci naplno uvědomila jako sedmnáctiletá na turnaji v rakouském Linci. Od čtrnácti hrála závodně stolní tenis a její úspěchy jí umožnily cestovat do zahraničí. „Jeli jsme tři hráčky a sedm bafuňářů, kteří nás hlídali,“ popisuje situaci v roce 1965.

Jana Kociánová s Inge v Budapešti v roce 1972. Foto: Paměť národa
Jana Kociánová s Inge v Budapešti v roce 1972. Foto: Paměť národa

Na závěrečném večírku po turnaji se Jana zamilovala do rakouské hráčky Inge. „Otevřely se dveře a vstoupila žena, nádherná překrásná bytost nejen vizuálně, a něco se stalo. Něco mnou problesklo, úplně jsem ztuhla, byl to ten první moment, na který nikdy nezapomenu,“ popisuje.

S Inge se sblížily na dalším turnaji v Rakousku a obě přitom stejně tápaly a nerozuměly tomu, co se s nimi děje. V Rakousku v té době byla homosexualita stále trestná, k její legalizaci došlo až v roce 1971. „Rakušani jsou ještě větší puritáni,“ vysvětluje Jana a dodává, že jejich fyzický vztah považovala za projev lásky, kterou k Inge cítila.

Že se jedná o lesbický vztah Janě došlo, když si přečetla knihu Studně osamění anglické spisovatelky Radclyffe Hall z roku 1928, která vyšla v českém překladu už v roce 1931 a později v roce 1969. „To je bible lesbiček. Byla to první kniha, kde byl popsán příběh dívky přitahované ženami podobný tomu mému,“ říká.

První zemí na světě, ve které nebyl homosexuální styk trestným činem, se stala v roce 1791 Francie po přijetí porevolučního trestního zákoníku. V roce 1795 ji následovala Belgie a v roce 1811 Nizozemsko. Homosexualita přestala být trestná v roce 1922 v nově vzniklém Sovětském svazu, jeho první dva porevoluční trestní zákoníky paragraf o trestání stejnopohlavních sexuálních styků vynechaly. V roce 1933 sovětská vláda pod vedením Josifa Stalina homosexualitu opět kriminalizovala a trestala až pěti lety tvrdé práce. Trestnost homosexuality v SSSR trvala až do roku 1993. V květnu 1990 byla homosexualita vyškrtnuta z Mezinárodní klasifikace nemocí Světové zdravotnické organizace.

Jejich vztah na dálku vydržel navzdory železné oponě a omezené možnosti cestovat 12 let až do předčasné smrti Inge. Jana svou sexuální orientaci tajila před svou maminkou, mladším bratrem i před kolegy v práci. Důvodem byly společenská i pracovní diskriminace homosexuálů. Jejich práva nechránil žádný zákon, a tak mohli být kvůli své sexuální orientaci propuštěni z práce. Kvůli nedostatku informací navíc panovaly vůči homosexuálům předsudky, byli terčem posměchu i opovržení.

Jana Kociánová pracovala v 70. letech na pražském magistrátu, tehdy Národním výboru hlavního města Prahy, a svými schopnostmi a pracovitostí se vypracovala na významnou pozici, ačkoli nebyla členkou KSČ. Neustále čelila narážkám, proč se nevdává a nemá děti. Zástěrkou jí byl sport, v té době stále hrála stolní tenis závodně – extraligu za Spartu. I přesto uvažovala o tom, že se naoko vdá.

Jana Kociánová v mládí. Foto: Paměť národa
Jana Kociánová v mládí. Foto: Paměť národa

„Nejhorší na tom byl permanentní stres z toho, zůstat utajená, utajená, utajená. Do poslední chvíle. To bylo na tom období nejhorší. Protože to ostatní, to jsme si řešili těmi soukromými mejdany, uzavřenými společnostmi,“ vzpomíná na dobu normalizace.

Nevdala se a její náklonnost k ženám se v práci „provalila“ a následoval okamžitý vyhazov. V novém zaměstnání, v Projektovém ústavu dopravních a inženýrských staveb, byla nakonec šťastnější. V soukromém životě čelila šikaně sociálních pracovnic kvůli výchově syna její partnerky.

„Předvolali si nás do školy, tam komise a já se musela držet, abych se nesmála. Oni nebyli schopni pojmenovat náš vztah, chodili kolem toho jako kolem horké kaše, bylo to pořád tabu,“ popisuje situaci ve škole, po které je krátce na to začala namátkově navštěvovat sociální pracovnice. „Že jde zkontrolovat, jak dítě žije, jestli je umyté a nakrmené.“

S nepochopením se setkala i ve své rodině, její švagrová jí zakázala vídat se s neteřemi, „aby je nenakazila“.

Podezřelý mladík

Podobné zkušenosti jako Jana Kociánová zažíval v době před rokem 1989 její vrstevník František Bloudek. V době svého mládí v Otvicích u Chomutova marně hledal jakoukoli informaci o homosexualitě. Tušil, že se od svých vrstevníků odlišuje, v čem přesně, to zjistil před maturitou v roce 1967 díky náhodné iniciační zkušenosti.

František Bloudek v mládí. Foto: Paměť národa
František Bloudek v mládí. Foto: Paměť národa

Odešel studovat do Prahy Vysokou školu zemědělskou a využil anonymity metropole. Navštěvoval místa, kde se scházela homosexuální komunita, pravidelně chodil do lázní Koruna. Po relativní svobodě v době studií přišly těžké chvíle v prvním zaměstnání v zemědělském odboru Výboru lidové kontroly ČSSR. Pohlednému mladíkovi nadbíhaly kolegyně a František se jejich odmítáním stal podezřelým. O jeho odlišné sexuální orientaci se dozvěděl nešťastným způsobem ředitel jeho podniku:

„V práci jsem byl poměrně oblíbený, jenže se stala taková nepříjemná věc: měl jsem avantýru s jedním chlapcem, u kterého byl později diagnostikován syfilis. Podle zákona musel takový člověk nahlásit lékaři všechny své intimní kontakty. Z ordinace mi volali do zaměstnání a dovolali se mému řediteli. Ten byl přirozeně zvědavý, co se děje. Doktor mu to jako soudruh soudruhovi na plnou hubu sdělil. Šeptandou se pak po celém úřadě rozneslo, že jsem teplouš. Atmosféra ochladla, ztemněla, ředitelka personálního útvaru, která do mne předtím byla zamilovaná, mě přestala zdravit a k tomu se přidaly i různé další dopady.“

František se nakonec rozhodl ze zaměstnání na vlastní žádost odejít. Nedorozumění poznamenalo i vztah s jeho sourozenci: „Mají představu, že homosexualita je věc osobního rozhodnutí. Protože nečtou, tak nevědí, proč je člověk homosexuál. Myslí si, že jako homosexuál člověk žije, aby neměl starosti. Žije tak, protože je sobec.“

Osvětové články o tom, že homosexualita není deviace ani věc volby, se začaly v československých médiích objevovat v 80. letech z iniciativy sexuologů Antonína Brzka a Jaroslava Zvěřiny. Noviny a časopisy přitom odmítaly zveřejňovat seznamovací inzeráty typu „Muž hledá muže“ či „Žena hledá ženu“. 

Když Františkovi přišlo z novin odmítavé stanovisko s vyrozuměním, že od roku 1985 platí zákaz zveřejňovat homosexuální inzeráty, poslal stížnost k České národní radě. Dozvěděl se, že je to kvůli prevenci kriminality. Homosexualita bývala spojována s násilnými činy a podsvětím.

„Záleželo na soudružce u přepážky,“ poznamenává k zákazu seznamovacích inzerátů Jana Kociánová s tím, že někdy prošly inzeráty se skrytými vzkazy jako například „Hledám kamarádku na dovolenou. Značka: Naučím jazyky.“

Téčko a Pekáč

V Praze se mohli homosexuálové scházet ve dvou tehdejších klubech – v „Pekáči“, což byl podnik U Petra Voka na Smíchově, a v „Téčku“ u Jungmannova náměstí. Uvolněnou atmosféru těchto podniků v letech 1983–1985 zachytila fotografka Libuše Jarcovjáková: „Já jsem od prvního dne věděla, že se mi to strašně líbí a že bych tam hrozně chtěla fotit,“ vzpomíná a dodává, že do klubu se nechodilo někoho sbalit, ale být na několik hodin sám sebou.

Diskotéka v Téčku, kde Libuše Jarcovjáková fotila v letech 1983–85. Foto: Libuše Jarcovjáková
Diskotéka v Téčku, kde Libuše Jarcovjáková fotila v letech 1983–85. Foto: Libuše Jarcovjáková

Fotila pouze ty, kteří souhlasili. „Nechtěla jsem se dostat do situace, že vyfotím někoho, kdo nechce být fotografovaný, kdo není srozuměný s tím, že bude na fotce z tohohle prostředí. To byl taky důvod, proč jsem všecko fotila bleskem. Abych byla viditelná. Přece jenom tam byla spousta lidí, kteří neměli ten coming-out za sebou. A že tam byla spousta lidí, kteří by opravdu nechtěli, abych to jejich tajemství vynášela ven.“

Řada homosexuálů svou orientaci tajila a vedla dvojí život, někteří žili v „normálním“ manželství, což vedlo k jejich snadné vydíratelnosti například Státní bezpečností. Ta své informátory z řad utajovaných homosexuálů získávala díky „zátahům“ na veřejných záchodcích.

Fotografka Libuše Jarcovjáková. Foto: Paměť národa
Fotografka Libuše Jarcovjáková. Foto: Paměť národa

„Pamatuji si naprosto neskutečnou razii u Jiráskova mostu. Pracovní den odpoledne, léto, Jiráskův most obsypaný čumilama, a tam vyvedená ze záchodků skupina asi osmi mužů s aktovkama a všechny je perlustrovali,” popisuje Libuše Jarcovjáková svůj zážitek z doby normalizace. „To bylo něco tak strašně ponižujícího! A s tímto účelem to taky dělali. Myslím, že tam byl problém, že ten člověk, který to neměl vyřešené společensky, nechtěl, aby se to o něm vědělo, a tak byl strašně snadno vydíratelný,” domnívá se.

Libuše Jarcovjáková s fotografováním přestala, když si ji předvolala policie, aby své fotografie poskytla kvůli vyšetřování vraždy. „Uvědomila jsem si, že to je obrovský problém, že já nemůžu ukazovat svůj archiv a fotografie, které jsem pořídila v dobré víře, že ty fotky budou sloužit mně a eventuálně těm lidem na fotkách. Už jsem vůbec nenašla sílu v tom pokračovat, protože jsem si uvědomila, jak je to ožehavé.“

Vzpomínky Jany Kociánové, Františka Bloudka a Libuše Jarcovjákové natočil Adam Drda pro sbírku Paměť národa. Jsou součástí putovní výstavy Loading Love, která mapuje historii LGBTQ+ komunity v Československu a Maďarsku. K vidění je do 27. dubna v Praze na Alšově nábřeží u Rudolfina. Výstavu připravily historička Jana Jablonická Zezulová a slovenské divadlo NOMANTINELS pod vedením Eugena Kordy. Výstava odstartovala v Bratislavě a po Praze bude k vidění v Budapešti. Doprovodným programem výstavy je představení Socializmus s teplou tváří, které můžete vidět online. Výstavu finančne podpořili Europe for Citizens Fund of Programme a Visegrad Fund.

 

Subscribe to