Profesor, který v Osvětimi vybíral z odpadu slupky od brambor, aby přežil

/ /
Profesor Pavel Oliva v roce 2017. Foto: Lukáš Žentel
Profesor Pavel Oliva v roce 2017. Foto: Lukáš Žentel

Profesor klasické filologie Pavel Oliva přežil tři nacistické koncentrační tábory a pochod smrti. Po válce se stal předním odborníkem na starověké Řecko. Dožil se 98 let, zemřel 5. března.

Pavel Oliva se narodil 23. listopadu 1923 v pražské židovské rodině v Karlíně. Původně se jmenoval Ohrenstein a po válce si příjmení změnil na Oliva, které pro něj symbolizovalo antické Řecko a vítězství. Když Pavel oslavil osmnácté narozeniny, přišlo mu na konci listopadu 1941 psaní, že se má dostavit do registračního střediska v pražském Radiopaláci. Za tři dny seděl ve vlaku. Radostně si s přáteli prozpěvoval píseň „Praha je krásná, když se den rozednívá“.

„Koukal jsem z okýnka. Jeli jsme kolem Stromovky. Netušili jsme, kam to jedeme. Mysleli jsme, že nás čeká jedno z dalších dobrodružství, že jedeme někam na práci a pak se zase všichni vrátíme,“ popisuje Pavel Oliva cestu do Terezína s druhým pracovním komandem s označením AK II.

Prosincový transport složený převážně z mladých lidí dorazil na začátku prosince 1941 k terezínským kasárnám, které se měly v následujících týdnech proměnit ve vězení pro tisíce lidí. Před válkou žilo v městečku Terezín zhruba 7000 lidí, v uzavřeném ghettu živořilo 30–50 000 vězňů.

Slupky z odpadu

Denně tady umíralo v průměru 127 lidí hladem, zimou nebo na různé nemoci, zvláště staří lidé. Pavla Olivu přidělili k tzv. menážní službě. Vydával jídlo. Občas prý dostal polévku navíc. Na Terezín si nejednou vzpomněl, když se hrabal v odpadních kanálech v Osvětimi, kam dorazil v transportu v prosinci 1943 a dostal se do tzv. rodinného tábora.

Pavel Oliva před válkou s rodiči a mladším bratrem. Foto: Paměť národa
Pavel Oliva před válkou s rodiči a mladším bratrem. Foto: Paměť národa

Byl zařazen do komanda čističů kanálů, což mu prý pomohlo Osvětim přežít. Kanály na odpad se často ucpávaly, protože jejich odpadní trubky byly úzké, aby jimi nikdo nemohl uprchnout. Práce mu sice nevoněla, ale byl za ni rád, protože občas v odpadu objevili slupky od brambor, které očistili a jako poklad střežili. Potraviny z odpadu pak sloužily jako platidlo, měnili je za zbytky tvrdého chleba.

Měl štěstí, že jeho transport nacisté neposlali do plynových komor jako ten, který dorazil do rodinného tábora z Terezína v září 1943. Němci si v červnu 1944 nemohli dovolit „plýtvání“ pracovními silami a před zplynováním tak vězně poslali k selekci. Ty, které uznali za práceschopné, poslali do Německa. Pavel se tak dostal do továrny na výrobu syntetického benzinu z hnědého uhlí u městečka Schwarzheide (50 km severně od Drážďan).

Narychlo zbudovaný lágr Schwarzheide nebyl na vězně připraven, a tak sami vězňové budovali jeho oplocení, zatloukali dřevěné kůly, natahovali klubka ostnatého drátu a proplétali menšími smrčky a chvojím. Pavla Olivu přitom napadl poddůstojník SS, kterému se nelíbilo, že nezatlouká kůly dost hluboko – jedním stromkem ho vší silou tloukl do hlavy, dokud se kmen nepřelomil.

Zbyla z něj kostra

Krátce po tomto incidentu Pavel Oliva onemocněl a s podezřením na tuberkulózu ho umístili na nemocniční blok, kde pracoval jako pomocný sanitář jeho přítel Jiří Lom. Když přišel rozkaz všechny nemocné deportovat do tábora Lieberose, tak Jiří Lom poslal Pavla mezi práceschopné vězně. Zachránil mu tak život, všichni nemocní totiž později zahynuli. Pavel Oliva se vrátil k těžké fyzické práci na ruinách, které zbyly po vybombardované továrně.

POMOZTE NÁM UCHOVAT PAMĚŤ NÁRODA PRO BUDOUCÍ GENERACE! Vstupte do Klubu přátel Paměti národa nebo podpořte Paměť národa i drobnou částkou na na podporte.pametnaroda.cz. Děkujeme!

Po deseti měsících nacisté vězně vyhnali ze Schwarzheide na pochod před blížící se frontou. „Po cestě samozřejmě další desítky lidí zahynuly, protože když lidé nemohli pochodovat, tak je esesáci zastřelili, naložili je na vůz a na nejbližším místě, kde jsme zastavili, byli pohřbeni. Kdo se pokusil o útěk, nebo byl svévolně označen, že se chtěl o útěk pokusit, byl přede všemi oběšen.“ 

Když 24. dubna dorazili do Varnsdorfu, strávili v opuštěné přádelně textilní továrny deset dní. „Živili jsme se polévkou z nahnilých brambor a z kopřiv, které jsme sami natrhali,“ vzpomínal. Dne 5. května 1945 je esesáci na varnsdorfském nádraží naložili do otevřených nákladních vagonů na přepravu uhlí, vlak byl poté odstaven v České Lípě na vedlejší kolej, kde čekali až do druhého dne a teprve pak dorazili do Litoměřic: 

Pavel a Věra Olivovi na svatební fotografii. Foto: Paměť národa
Pavel a Věra Olivovi na svatební fotografii. Foto: Paměť národa

„Tam jsme vytahali další asi dva nebo tři mrtvé z toho vagonu, někteří z nás nemohli vůbec jít, tak jsme se podpírali, přešli jsme most, kde tenkrát bývala hranice mezi Sudety a protektorátem, esesáci do protektorátu už nešli, ti zůstali, prostě se ztratili a my šli dál sami.“ V nedalekém Terezíně bylo zřízeno středisko Červeného kříže, kam zbídačení Židé dorazili. Pavel Oliva měl štěstí, skvrnitý tyfus, který se šířil v barácích ghetta a zabil ještě dalších 1500 lidí, se mu vyhnul.

Když se vrátil do Prahy, zjistil, že válku z jeho nejbližšího příbuzenstva nikdo nepřežil. Zahynuli rodiče i bratr. Ze sedmadvacet příbuzných přežili jen čtyři – strýc a teta a jejich děti. U nich našel Pavel Oliva nový domov a vrátil se do školy na reálné gymnázium.

Ve třídě se seznámil se svou budoucí manželkou Věrou Pávovou: „To byl strašný okamžik. To byla kostra bez vlasů. Na sobě nějaký příšerný hábit, který dostal na konci války v Terezíně, a na nohou dřeváky. Pavel potřeboval dostudovat, dokončit maturitu, tak přišel do naší oktávy. A já ho dodneška vidím v těch dveřích! Měl 34 kilo. Co vám mám povídat? Bylo to hrozné, já jsem nikdy takového člověka neviděla Byl výborný především na řečtinu a latinu. Potom jsme se stýkali na vysoké škole, ale až někdy v devětačtyřicátém jsme se vzali,“ vyprávěla Věra Olivová.

Neškodný odborník

Po válce pak vstoupil do KSČ, vystudoval klasickou filologii a věnoval se dějinám starověkého Řecka. Postupem doby se stal univerzitním profesorem a světoznámým odborníkem na antické Řecko. V 50. letech sledoval se zděšením politické procesy, s komunistickou ideologií se definitivně rozešel v roce 1956 po XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu, stranickou legitimaci si však ponechal.

Pavel Oliva s několika svými kniham v roce 2011. Foto Iveta Černá
Pavel Oliva s několika svými kniham v roce 2011. Foto Iveta Černá

Antickými dějinami se nelze zabývat, pokud nejste v kontaktu s nejnovějšími archeologickými objevy, studiemi a vědeckou společností. Pavlu Olivovi se dařilo vyjíždět do zahraničí na konference, což vysvětloval tím, že byl tento obor komunisty považován za víceméně politicky neškodný. Aby mohl cestovat, musel ovšem vyplňovat zprávy pro StB, která ho vedla mezi svými spolupracovníky pod krycím jménem „Profesor“.

„Já jsem jezdíval jako delegát akademie, a když jsem po návratu dal zprávu, tak na mě sekretářka kabinetu volala: ‚Pane profesore! Ještě tu fízlárnu musíte udělat!‘ To znamenalo, že musím ještě dopsat, s kým jsem se setkal, tedy ne se všemi, ale s kým zajímavým jsem se setkal. Vždycky jsem uvedl, že jsem se setkal s kolegy z Maďarska, Polska, ale také z Belgie, Francie, Velké Británie, jména svých přátel, emigrantů a kolegů jsem tam samozřejmě neuváděl.“

Vydal téměř třicet odborných knih, stovky studií a publikoval nespočetně vědeckých článků, a kromě toho sepsal i autobiografickou knihu „Holocaust mé rodiny“.

JSME RÁDI, ŽE JSTE DOČETLI NÁŠ ČLÁNEK! Připravila ho redakce Magazínu Paměti národa s využitím vzpomínek pamětníků ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje nezisková organizace Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Budeme vděční pokud nás podpoříte drobnou částkou i Vy na podporte.pametnaroda.cz. Děkujeme!

Nejstarší český skaut Eduard Marek slaví 104. narozeniny

/ /
Eduard Marek vystoupil 28. října 2019 na Koncertu pro Paměť národa ve Fóru Karlín, v pozadí moderátorka večera Ester Geislerová. Foto: Barbora Mráčková
Eduard Marek vystoupil 28. října 2019 na Koncertu pro Paměť národa ve Fóru Karlín, v pozadí moderátorka večera Ester Geislerová. Foto: Barbora Mráčková

„Činit dobro, to člověka dělá šťastným. Šťastný nemůže být člověk, když někomu ubližuje," říká Eduard Marek přezdívaný Hroznýš, kterého nacisté stíhali za pomoc Židům a komunisté za odbojovou činnost.

Narodil se na Žižkově 17. března 1917 a ke skautingu se dostal jako člen spolku ministrantů Legio Angelica, který se v roce 1934 připojil k Junáku. Zakladatel Legia angelica páter Klement skauting nejdříve odmítal, ale po náhodném setkání s náčelníkem maďarských skautů Tihamérem Tóthem ve vlaku svůj názor změnil.

„Páter říkal: ,Tam se odkládaj děti, když je rodina nechce mít, tak aby se jich zbavili, dají je ke skautům. To je samý courání po lesích.‘ A on říká: ,A viděl jste nějakej ten tábor?‘ A páter říká: „No, neviděl.‘ – ,Tak pojeďte se mnou,‘ řekl mu monsignor Tóth,“ popsal setkání Eduard Marek, který si říká Eda.

Eduard Marek na vojně. Foto: Paměť národa
Eduard Marek na vojně. Foto: Paměť národa

Páter Klement se pro skauting nadchl a Eda se stal v sedmnácti letech rovnou skautským rádcem. „Vedl jsem družinu asi dvanácti kluků na Žižkově. Byl jsem jen o rok starší než ostatní a musel jsem do rádcovských kurzů.“

Skautingu se věnoval do roku 1936, kdy nastoupil na vojnu k 1. leteckému pluku: „Šel jsem do poddůstojnické školy a pak jsem pracoval na pluku. Nejdříve v Praze, pak v Chebu a potom v Hradci Králové.“ Zde ho zastihla v září 1938 mobilizace a vzpomínal, že rozkaz k vyklizení pozic vojáci splnili s největším sebezapřením. Po demobilizaci se vrátil do Prahy a pracoval v otcově realitní kanceláři.

„Tatínek byl dobrodinec, staral se o žižkovské Židy a já jsem v tom pokračoval. Moje skautská i křesťanská zásada mi velela pomáhat. A nejvíc potřebovali pomoct lidé, kteří byli pronásledovaní. A to byli Židé,“ vyprávěl Eduard Marek, který židovské rodiny navštěvoval a podporoval finančně do února 1942, kdy mu přišlo předvolání na gestapo. Stanul před soudem, který ho shledal vinným ze zakázaného styku s Židy a odsoudil ho ke třem měsícům vězení.

Po propuštění přijal nabídku přítele, aby s ním vedl na Žižkově skautský oddíl pod Dělnickou tělovýchovnou jednotou v době zákazu skautského hnutí.  Kontrolovali je pověřenci Kuratoria pro výchovu mládeže a Edův oddíl měl štěstí – dohlížel na něj bývalý skaut Josef Langhammer, který je kryl.

Nařízení o rozpuštění Junáka vydal K. H. Frank v zastoupení říšského protektora v Čechách a na Moravě 28. října 1940. Zákaz přišel symbolicky v den vzniku Československa jako trest za vlastenectví skautů, kteří ignorovali zákaz používání československých státních symbolů a nadále vyvěšovali československou vlajku. Kromě toho, že Junáka nacisté považovali za protiokupační nepřátelskou organizaci, hodil se jim i majetek skautů – jeho hodnota při konfiskaci činila 25 milionů korun.

Na konci války se skauti zapojili do Pražského povstání především jako spojky, Eda předával zprávy mezi povstalci v Karlíně. Junák byl obnoven hned v květnu 1945 a v poválečném nadšení do něj vstoupilo čtvrt milionu členů. Eda založil na Žižkově středisko Pochodeň a popsal tehdejší atmosféru: „Každej si barvil svoje košile, poněvadž tenkrát nebylo nic. Přesto bylo velký nadšení. Středisko Pochodeň vždycky pochodovalo se třema rozpálenýma pochodněma vepředu, taková parádička po Žižkově.“

Sedm let v lágrech

Období svobody ale brzy skončilo komunistickým převratem v únoru 1948. Do vedení Junáka nastoupili komunisté, kteří měli pracovat na postupném zrušení skautské organizace v Československu. Eda i jeho žena se zapojili do protikomunistické odbojové skupiny „Dr. E. Beneš“. Chystali přechody hranic, pomáhali rodinám zatýkaných lidí, šířili letáky. Už na začátku roku 1949 je zatkla Státní bezpečnost a Eda putoval do vězení na 10 let, jeho žena Helena na 11 let a jejich tehdy pětiletý syn do dětského domova.

Z Pankráce už Marek zamířil do lágrů a věznic: „Jeli jsme na Horní Slavkov, tam jsem byl dva roky. Pak tři měsíce na Borech a z Borů na Jáchymov na Mariánskou.“

„Na Horním Slavkově jsme začali stavět nové šachty a budovat tábory. Stavěli jsme dřevěný baráky, museli jsme postavit i kulturní dům.“ Eda se ocitl v táboře Svatopluk, kde poměry podle něj byly ještě celkem snesitelné. Pamatuje si ale i šikanu: „Před Vánoci vždycky udělali prohlídku. Na Štědrý den bylo obyčejně plno sněhu. Všechny nás vyhnali na plac, asi tak šest set lidí. První dvě řady se musely svlíknout donaha a policajti prohlíželi šaty, jestli nemáme nějaký zbraně, alkohol nebo zakázanou literaturu. Pak následovaly další dvě řady. Ostatní policajti obsadili baráky, rozřezávali slamníky a podobně. To bylo vždycky před Vánocema.“

POMOZTE NÁM UCHOVAT PAMĚŤ NÁRODA PRO BUDOUCÍ GENERACE! Vstupte do Klubu přátel Paměti národa nebo podpořte Paměť národa i jinak na podporte.pametnaroda.cz. Děkujeme!

Zhruba po dvou letech ho čekal přesun do dalšího uranového lágru, ovšem přes věznici Bory: „Na cele jsem byl s vrahem Líbalem, který zabil manželku. Dal se k esesákům a potom k estébákům. Sloužil všem.“ Práci žádnou nevykonávali, a tak si každý hledal vlastní způsob, jak ubít čas: „Člověk si vycvičí paměť. V duchu jsem stavěl. Představoval jsem si, jak na Rohanském ostrově bude skautské středisko. Sehnal jsem si tužku a na toaletní papír si vše kreslil. Nákresy se mi podařilo propašovat až domů.“

Asi po třech měsících putoval zpět na Jáchymovsko do tábora Mariánská, kde ho čekala práce v třídírně rudy. Vězni holýma rukama z horniny vybírali smolinec a kameny. Smolinec se nakládal do bedniček, které putovaly na kontrolu, jestli obsahují dostatek rudy. Muklové se snažili míchat rudu s kameny tak, aby bednička sice prošla kontrolou, ale zároveň obsahovala rudy co nejméně: „Čistý smolinec jsme do Ruska neposílali. Každý týden jely dva vlaky – strašný množství.“

Sešit z vězení s pohádkou pro syna. Foto: Paměť národa
Sešit z vězení s pohádkou pro syna. Foto: Paměť národa

V lágru na Mariánské tajně skautovali. „I slib se tam skládal. Padly na to troje spodky. Jedny bílý, jedny červený a jedny modrý, abychom mohli slib skládat na vlajku. Ustřihly se kousky z kalhot, každej obětoval jeden, a sešily se. Když jsme přecházeli z Mariánský na důl Eva, chodilo se malým lesíkem. Tam jsme dokonce zapálili malej ohníček a u ohníčku se slib skládal.“

V Mariánské psal Eda také psal tajněl různé texty, hlavně pohádky pro syna Eduarda: „To už jsem pracoval v nabíječce sedm set metrů pod zemí. Nabíjel jsem akumulátory pro důlní lokomotivy. Když jsem měl hotovou práci, tak jsem si psal. Každý den kousek. Schoval jsem to do nepromokavého obalu a ukryl na chodbě za výdřevu. Když jsem vyfáral, dával jsem texty civilovi a ten je vynášel a posílal z Karlových Varů.“ 

Z vězení se dostal po sedmi letech, v roce 1956, na podmínku. „Dostal jsem možnost vybrat si zaměstnání: buď stavba, nebo doly. Dolů už jsem měl dost, tak jsem šel na stavbu. Udělal jsem si zednický výuční list.“ Útočiště našel u Pražského stavebního podniku, opět se věnoval skautingu, i když stále ilegálně.

Skautem navždy

V roce 1968 se podílel na obnově skautské organizace Junák, která za krátký čas nabrala neuvěřitelné množství členů. Během roku 1970 ale Junák potřetí ve své historii zanikl. Šlo ovšem pouze o zánik formální. Nadšení a masové hnutí v roce 1968 nešly škrtem pera zničit. Oddíly a střediska fungovaly ilegálně nebo pod hlavičkou různých organizací. Eda nadále komunikoval s lidmi ze středisek, navštěvoval akce a letní tábory „bývalých skautů“.

Jako vedoucí ve skautské uniformě. Foto: Paměť národa
Jako vedoucí ve skautské uniformě. Foto: Paměť národa

Tak uplynulo 20 let a přišel listopad roku 1989. Eduard Marek se s dalšími lidmi s pražského vedení a přípravného výboru Junáka sešel 30. listopadu 1989 v Žitné ulici v sále Pragovky. Tam byla svolána i veřejná schůze v Městské knihovně na 2. prosince 1989. Od tohoto data se počítá obnova českého skautingu, do které se ve svých dvaasedmdesáti letech tehdy zapojil.

„Pro mě je celoživotní práce skauting. A mám radost, že nás přibývá. Je nás přes 50 tisíc. Je to Boží požehnání – bez něho dál nepokročíme. Musíme se naučit děkovat, ne jenom prosit,“ říká Marek alias Hroznýš, který skautuje dodnes.

Je členem čestného Svojsíkova oddílu a Skautského oddílu Velena Fanderlíka, kde se potkávají skauti s podobným vězeňským osudem. Pyšní se mnoha vyznamenáními a medailemi, např. Junáckým křížem „Za vlast 1939–45“, Za službu vlasti, Medailí povstání 1945, Medailí „Zasloužilý bojovník“ (II. stupně), Řádem junácké lilie a mnoha dalšími.

S přáteli ze skautu oslavil 103. narozeniny kvůli pandemii se zpožděním v červnu a pozvánku na oslavu rozeslal sám e-mailem.

JSME RÁDI, ŽE JSTE DOČETLI NÁŠ ČLÁNEK! Připravila ho redakce Magazínu Paměti národa s využitím vzpomínek pamětníků ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje nezisková organizace Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Budeme vděční pokud nás podpoříte drobnou částkou i Vy na podporte.pametnaroda.cz. Děkujeme!

Horst Martin

Napsal uživatel linda.wolfova dne Út, 03/16/2021 - 20:42

Těchonín. Místo, kde řečtí uprchlíci umírali i začínali nové životy

/ /
Řečtí uprchlíci před budovou kasáren v Těchoníně v roce 1957. Od roku 1962 slouží opět vojenským účelům, v současnosti v nich sídlí Odbor biologické ochrany Armády ČR, jehož součástí je specializovaná infekční nemocnice. Foto: Paměť národa
Řečtí uprchlíci před budovou kasáren v Těchoníně v roce 1957. Od roku 1962 slouží opět vojenským účelům, v současnosti v nich sídlí Odbor biologické ochrany Armády ČR, jehož součástí je specializovaná infekční nemocnice. Foto: Paměť národa

V padesátých letech bylo toto místo utajováno. Jen místní věděli, že se bývalá kasárna stala útočištěm Řeků, kterým českoslovenští komunisté poskytli azyl. Šlo vesměs o bývalé partyzány, kteří prohráli občanskou válku a museli z vlasti uprchnout.

Panajotis, Stavros, Agora, Janula, Grigoris, Dimitrios, Janis, Filka…To je jen malá část jmen na seznamu řeckých občanů, kteří zemřeli v Těchoníně v letech 1951 až 1962. Skromný pomník na hřbitově připomíná, že je jich tam pochováno více než sto. Když přijeli, většina z nich byla zmrzačená, těžce nemocná. Někteří se tam dali dohromady a odešli za novými životy. Mnozí však takové štěstí neměli.

„Pamatuji si, že lidé neměli ruce, nohy. Byli nevidomí, těžce nemocní i úplně bezmocní, sami bez cizí pomoci nemohli přežít. Československo jim vytvořilo prostředí pro důstojný pobyt a poskytlo dlouhodobou léčbu,“ říká Konstantin Papasavoglu, který v tomto podivuhodném prostředí prožil dětství. Přestože vyrůstal v místě, kde lidé trpěli a umírali, vzpomíná na Těchonín s láskou.

Nový domov

Život v obci v ústeckoorlickém okrese, kde nyní sídlí Odbor biologické ochrany Armády ČR, si pamatuje, protože tam žil s rodiči v letech 1955 až 1961. V té době už byla dřívější kasárna řeckou enklávou, na kterou si místní lidé zvykli. Imigranti z Řecka zde našli útočiště v roce 1950 poté, co se z kasáren stal Domov Československého červeného kříže. 

Šestiletý Kostas s rodinou v Těchoníně. Foto: Paměť národa
Šestiletý Kostas s rodinou v Těchoníně. Foto: Paměť národa

Československo tehdy poskytlo azyl levicově smýšlejícím Řekům – bývalým partyzánům a jejich příbuzným, kteří patřili mezi stoupence komunistické strany, jež byla v roce 1949 v řecké občanské válce poražena. Ve vlasti jim hrozily vězení i tresty smrti, a proto jim komunistické země nabídly nový domov. 

Do Československa jich přijelo dvanáct tisíc, nejdříve 3000 dětí, později 9000 dospělých. Zpočátku si mysleli, že se po čase vrátí do vlasti, jenže v Řecku nakonec byli na seznamech nežádoucích osob i desítky let a mnozí se už do vlasti nikdy nepodívali. V Těchoníně jich žilo asi šest set.

„Možná jsem jeden z mála žijících lidí, kteří v Těchoníně bydleli tak dlouho. Tehdy jsem byl ve věku, kdy jsem začínal vnímat život a nechápal jsem, proč bylo v kasárnách koncentrováno tolik bolesti a utrpení. Dětí tam žilo málo, byl jsem z nich asi nejstarší, a věděl jsem o všem, co se tam událo,“ říká Konstantin Papasavoglu.

Práce na poli a v lese

Jeho rodiče Stelios a Christina bojovali v řecké občanské válce v horách. Seznámili se až v Československu, v roce 1952 se jim v Šumperku narodil Konstantin a poté se přestěhovali do Těchonína, kde Stelios začal pracovat pro Červený kříž. Jeho úkolem bylo kontaktovat členy řeckých rodin, kteří se ocitli na různých místech a vzájemně se marně hledali.

Stelios Papasavoglu (vlevo) v odboji v roce 1946. Foto: Paměť národa
Stelios Papasavoglu (vlevo) v odboji v roce 1946. Foto: Paměť národa

„Táta byl těžce nemocen. Vyprávěl, že v horách spal v dešti, v zimě jen na větvích přikrytý dekou. Tajil, že vyplivuje krev. Před každým odjezdem do nemocnice se s maminkou loučil a ona přede mnou a sestrou skrývala slzy. Lékaři ze Žamberka, Ústí nad Orlicí, Prahy a Hradce Králové si zasluhují obrovské díky za to, jak se o tátu starali,“ vzpomíná Konstantin, kterému v Těchoníně nikdo neřekl jinak než Kostas a všichni ho znali, protože malý, zdravý kluk byl v tomto smutném místě zjevením.

Uprchlíci žili v bývalých kasárnách ve větších počtech ve velkých místnostech, ale rodina Papasavoglu dostala vlastní byt. Kostasova maminka vařila v kuchyni, Řekové, kterým to zdravotní stav dovolil, pomáhali místním při práci na polích, v lese. Mnozí chodili sbírat  borůvky,  maliny, šípky a ty pak prodávali v místní prodejně. Jejich zásluhou byla prodloužena cesta, zalesněny strmé a kamenité svahy. Místu, kde vyzdili studánku a zasadili u ní smuteční vrbu, se dodnes říká U řecké studánky.

Živí lidé v márnici 

Kostas chodil do české školy v Těchoníně. „Pamatuji si pana řídícího Špinlera. Byl přísný, spravedlivý, hrál na housle. Po škole jsme dělali různá alotria kolem vody. Domů jsem přišel vždy celý mokrý a od maminky jsem často dostal výprask ‚me ti pantofla‘,“ naznačuje, jak se řecky říká, když je někdo „přetáhnutý bačkorou“.

Konstantin v první třídě v Těchoníně v roce 1959 v horní řadě uprostřed. Foto: Paměť národa
Konstantin v první třídě v Těchoníně v roce 1959 v horní řadě uprostřed. Foto: Paměť národa

Se správcem areálu Josefem Jokešem jezdíval na nákupy potravin do vsi. „Dodávka vždy byla naložená až po střechu. V kuchyni se vařilo ve velkém pro stovky lidí. Ti, kteří mohli chodit, jedli v jídelně, ostatním se jídlo nosilo na pokoje. Lidé zde často umírali. V kasárnách žil lékař, poskytoval akutní pomoc a rozhodoval o přemístění do márnice. Pamatuji si na případy, kdy byli do márnice uloženi lidé těžce a beznadějně nemocní, ale ještě žili. Celou noc u nich byly zapálené svíčky a lidé se tam s nimi chodili loučit,“ vzpomíná.

POMOZTE NÁM UCHOVAT PAMĚŤ NÁRODA PRO BUDOUCÍ GENERACE! Vstupte do Klubu přátel Paměti národa nebo podpořte Paměť národa i jinak na podporte.pametnaroda.cz. Děkujeme!

Nikdy nezapomněl, jak jednou zaslechl tátu, který mamince říkal, že se půjde rozloučit s kamarádem. Kostas šel tajně za ním, byl zvědavý. Pootevřenými dveřmi do márnice viděl, jak otec drží za ruku ležícího muže. „On ještě nebyl mrtvý a už ležel v márnici. Tak to tam bývalo. Pořád jsem viděl průvody za rakví, které mířily z kasáren na hřbitov,“ říká.

Dodnes si pamatuje jména českých kamarádů a lidí, kteří řeckým obyvatelům kasáren pomáhali. Rád vzpomíná na správce areálu Josefa Jokeše, který ho nechával pomáhat při opravách starých automobilů. „Josef Jokeš měl zájem, aby úplné rodiny žily pohromadě i s dětmi. On pro Řeky udělal opravdu hodně,“ podotýká.

Čabajky z Maďarska

V těchonínských kasárnách bylo nejvíce obyvatel po roce 1956, kdy do Československa přijela další skupina řeckých uprchlíků, tentokrát z Maďarska, kde byl tvrdě potlačen pokus o svrhnutí stalinistické diktatury. Mnozí řečtí emigranti, kterým po občanské válce poskytlo Maďarsko azyl, dostali krátce předtím strach, že komunisté v Maďarsku prohrají nebo že tam dojde k občanské válce jako v Řecku. Proto hledali útočiště v jiných zemích, kde byli komunisté u moci.

Portrét Konstantina pro výstavu Nejsme tu sami se zalomenou lodní hřídelí, která pro něj symbolizuje um českých lidí, s nímž se setkal ve Vítkovických strojírnách. Foto: Lukáš Žentel
Portrét Konstantina pro výstavu Nejsme tu sami se zalomenou lodní hřídelí, která pro něj symbolizuje um českých lidí, s nímž se setkal ve Vítkovických strojírnách. Foto: Lukáš Žentel

„Pamatuji si, že mezi nimi přijel jistý Jorgos, který přivezl bednu čabajských klobásek. Pořád jsem si ho pak hlídal, protože vždy, když šel na půdu, uřízl mi kousek z klobásek, které tam visely na šňůrách,“ vypráví Kostas.

Stejně jako čeští pamětníci z Těchonína tvrdí, že soužití Řeků a místních lidí bylo bez problémů. Na stránkách obce Těchonín jsou dodnes zmiňována jména řeckých obyvatel kasáren, kteří místním zůstali v paměti. Například mladík jménem Tilkeridis, který sice neměl nohu, ale přesto se Těchonínem proháněl na kole.

Rodina Papasavoglu se z Těchonína odstěhovala v roce 1961, protože otec Stelios dostal práci v Jeseníku. Rok poté byl Domov Československého červeného kříže zrušen a Řekové, kteří v něm zbyli, byli přemístěni na různá místa v Čechách a na Moravě. 

Kostas nakonec zakotvil v Ostravě, kam podobně jako řada dalších řeckých imigrantů přišel za prací. Vystudoval a z řadového dělníka se vypracoval na vedoucí pozici ve Vítkovických železárnách.

Až v dospělosti se začal zajímat o politické pozadí příchodu jeho rodičů do Československa, a o vše, co se týká řecké občanské války. Stal se českým občanem a Česko považuje za svou vlast, přestože se stále cítí být Řekem. 

„Je to zvláštní pocit. Zajímám se o řeckou historii, abych vše pochopil, a zároveň nikdy nepřestanu být vděčný za pomoc a podporu, kterou Češi řeckým občanům v padesátých letech poskytli,“ říká.

Památník Řeků v Těchoníně. Foto: Paměť národa
Památník Řeků v Těchoníně. Foto: Paměť národa

Do Těchonína se několikrát přijel podívat a mnozí místní lidé ho znají. Ti mladší už sice vědí o tom, že tam žili Řekové, jen z podivně znějících jmen lidí,  kteří odpočívají na místním hřbitově. Mezi starší generací se ale ještě najdou lidé, kterým rodiče vyprávěli o době, kdy z kasáren zněly harmonika a teskné řecké melodie. A mnozí jim vyprávěli i o tom, že si pamatují na veselého kluka jménem Kostas.

JSME RÁDI, ŽE JSTE DOČETLI NÁŠ ČLÁNEK! Připravila ho redakce Magazínu Paměti národa s využitím vzpomínek pamětníků ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje nezisková organizace Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Budeme vděční pokud nás podpoříte drobnou částkou i Vy na podporte.pametnaroda.cz. Děkujeme!

Hitlerovi jsme unikli jen nakrátko. Příběh Emila Pražana

/ /
Německý vůdce Adolf Hitler shlíží 16. března 1939 na Prahu z Pražského hradu. V tento den vyhlásil zřízení Protektorátu Čechy a Morava, který spadal pod německou správu. Foto: Wikimedia Commons CC-PD-Mark
Německý vůdce Adolf Hitler shlíží 16. března 1939 na Prahu z Pražského hradu. V tento den vyhlásil zřízení Protektorátu Čechy a Morava, který spadal pod německou správu. Foto: Wikimedia Commons CC-PD-Mark

Když 15. března 1939 vstoupili němečtí vojáci na okleštěné území Československa, zažívaly rodiny, které uprchly z Němci zabraného pohraničí v říjnu 1938, dvojnásobné zklamání. Rodina Emila Pražana byla mezi nimi.

Wehrmacht vtrhl do okleštěného Československa před 82 lety, ve středu 15. března 1939. K rodinám, které zjistily, že před nacismem není úniku, patřili také Pražanovi. Okupace je zastihla v Hradci Králové, kam se přesunuli z Litoměřic na začátku října 1938. Kvapný úprk po Mnichovu i vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava zažil tehdy desetiletý Emil Pražan, který své vzpomínky vyprávěl pro Paměť národa.

Podle statistiky Ústavu pro péči o uprchlíky odešlo po záboru pohraničí v říjnu 1938 do vnitrozemí celkem 171 401 lidí, z toho 141 037 Čechů, 10 496 Němců a 18 673 Židů.

Jeho tatínek Hitlera nenáviděl a raději přišel o dobrou práci u Československých drah a služební byt, než aby s manželkou a čtyřmi dětmi zůstal v Litoměřicích zabraných Německem. Nouzové přístřeší jim v Hradci Králové poskytl strýc.

Pražanovi se do Hradce Králové dostali přes utečenecké středisko v Golčově Jeníkově. Na osudný 15. březen 1939 Emil Pražan nikdy nezapomněl: „Pamatuji si, jak němečtí vojáci rozdávali nám dětem polévku. Byla docela dobrá,“ tvrdil. „Tatínek ale hodně nadával. Říkal: ‚My jsme utíkali před Němci z Litoměřic, kde jsme měli všechno, a teď je máme i tady.‘“

Nekamaraďte se s Čechy

Emil přišel na svět v říjnu 1928 v Žalhosticích u Litoměřic, které Němci zahrnuli do území nazvaného nesprávně Sudety a které na základě mnichovské dohody v říjnu 1938 zabrali. Češi a Němci v nich žili svorně až do roku 1933, kdy Německo ovládla Hitlerova Národně socialistická německá dělnická strana (NSDAP), jejíž členové si říkali zkráceně nacisté.

SUDETY Celou oblast pohraničí začali nesprávně nazývat Sudety němečtí nacionalisté vedení Konradem Henleinem. Rodák z Vratislavic u Liberce založil v říjnu 1933 Sudetoněmeckou stranu, která měla hájit zájmy sudetských (tedy dříve českých) Němců. Sudety byly ale historicky pouze územím Krkonošsko-jesenické subprovincie; v němčině (Sudeten) a polštině (Sudety). Československé ministerstvo vnitra v roce 1945 používání názvu Sudety v úředním styku vyhláškou zakázalo, od 90. let 20. století byl termín jako historicko-geografický pojem částečně rehabilitován. 

Emil se narodil do smíšené rodiny. Tatínek byl Čech a maminka Němka. Měli čtyři děti a dali jim německá a česká křestní jména – Emil měl sourozence Ericha, Hildu a Helenu. „S německými dětmi jsme si hráli v pohodě na písku, ale jen do doby, než v Sudetech vyhrála volby Henleinova SDP (Sudetoněmecká strana),“ vzpomínal Emil Pražan. „Najednou začali němečtí rodiče říkat svým dětem, ať se s námi už nekamarádí.“

Emil Pražan slyšel projev vůdce sudetských Němců Konrada Henleina na náměstí v Litoměřicích, kam se Pražanovi v roce 1936 přestěhovali. Se strachem sledoval, jak nacismem omámení místní Němci fanaticky hajlují, a ptal se tatínka, proč čeští četníci jen přihlížejí a nic nedělají. „Tatínek mi řekl, že je u nás demokracie,“ dodal Emil Pražan. Veškerá demokracie skončila v Sudetech v roce 1938, kdy sudetští Němci nepokrytě požadovali, aby Československo odevzdalo Německu území, kde svým počtem převažovali nad Čechy.

Ne Hitlerovi znamenalo ztrátu domova

Po mnichovské dohodě dostal Emilův tatínek na vybranou – buď se přihlásit k Němcům a zůstat v Litoměřicích, kde měl jako železničář dobrou práci a bydlení, nebo sebrat celou rodinu a odjet narychlo do českého vnitrozemí.

Šestiletý Emil Pražan. Foto: Paměť národa
Šestiletý Emil Pražan. Foto: Paměť národa

„Tatínek napsal ‚Hitler nein!‘ a do 24 hodin jsme museli opustit Litoměřice,“ uvedl Emil Pražan. „Jako dítě jsem si s sebou směl vzít jen zavazadlo s pěti kilogramy věcí. Dal jsem si do něj hlavně knížky, třeba Máchův máj. Dospělí si mohli vzít snad jenom patnáct kilogramů věcí.“

Do vnitrozemí okleštěné Československé republiky jeli litoměřičtí Češi v otevřených nákladních vagonech. Vlak jel pomalu a trvalo víc než jeden den, než se dokodrcal do Golčova Jeníkova, kde úřady vytvořily pro uprchlíky provizorní útočiště. „Ve vagonech jsme seděli na svých zavazadlech. Naštěstí bylo hezké babí léto a cestovali jsme v teple,“ poznamenal Emil Pražan.

V Golčově Jeníkově se Češi z pohraničí sestěhovali do sokolovny, kde bydlelo a spalo zhruba třicet rodin. Tísnily se ve velkém sále a v jednom menším sálku.

„Zůstali jsme tam asi dva měsíce, hygienické podmínky byly špatné, tři záchody pro všech více než sto dětí a dospělých, malá umývárna,“ prohlásil Emil Pražan. „My děti jsme ale byly stejně pořád venku a lítaly v lese. Braly jsme náš pobyt v Golčově Jeníkově jako dobrodružství. Dospělí to měli mnohem těžší. Myslím, že tatínek nikde nepracoval a žili jsme z úspor. K jídlu jsme měli hlavně rohlíky, paštiky a salám.“

Po dvou měsících se Pražanovi přestěhovali do Hradce Králové. Nejprve žili u strýčka ve stísněných poměrech, pak dostali vlastní byt a tatínek práci na vlakovém nádraží, kde dělal pokladního.

Ačkoliv vpád německé armády do Československa v březnu 1939 znamenal pro Pražanovy šok, válku prožila rodina bez větších otřesů a v klidu, s výjimkou Emilova bratra Ericha. „V roce 1942 ho totálně nasadili na práci v Říši. Protože uměl výborně německy, dělal výpravčího na Anhalter Bahnhof v Berlíně,“ vyprávěl Emil Pražan. „Dali mu dokonce malý byt kousek od nádraží, a nebydlel tak v dřevěných barácích jako ostatní Češi nasazení na práci v Říši.“ 

Davaj časy!

V Berlíně se ale Ericha dotkla válka mnohem víc než zbytku rodiny Pražanových v Hradci Králové, který Spojenci nikdy nebombardovali. „Bratr nám po válce říkal, že ke konci války bylo na Berlín tak šedesát náletů denně,“ uvedl Emil Pražan. „Němci prý následky bombardování odstraňovali velmi rychle a za dvě hodiny už vlaky znovu jezdily.“

POMOZTE NÁM UCHOVAT VZPOMÍNKY NA VÝZNAMNÉ UDÁLOSTI NAŠÍ HISTORIE! Vstupte do Klubu přátel Paměti národa nebo podpořte Paměť národa i drobnou částkou na podporte.pametnaroda.cz. Děkujeme!

Emil začal v průběhu války studovat na obchodní akademii, v září 1944 však nacisté zavřeli všechny české střední školy a šestnáctiletého chlapce totálně nasadili ve zbrojovce v Kuklenách. „Byla tam velká dřina,“ svěřil se. Nacisté ustupovali na západní i východní frontě a Emila nahnali z továrny na kopání protitankových zákopů u Čelákovic. Sovětské tanky je ale na začátku května 1945 stejně objely.

Když 30. dubna 1945 spáchal německý vůdce Adolf Hitler sebevraždu, skončilo budování obranné linie u Čelákovic a náhle svobodný Emil se vydal vlakem do Hradce. Pamatuje si, jak se na konci války první vzdávali rakouští vojáci bojující po boku Němců. „Vyměňovali své zbraně za bochník chleba,“ dodal Emil Pražan. 

Na sovětské vojáky vzpomíná v dobrém, i když často chtěli po Češích náramkové hodinky, které v Sovětském svazu takřka neznali. „Říkali ‚Davaj časy, my za vas vajeváli‘ (bojovali),“ tvrdí Emil Pražan. „Lidé jim je většinou dávali rádi, někteří vojáci ale měli na ruce i patero hodinek.“

Rabování v bývalých Sudetech

Sověti prý žíznili po ženách, ale Emil nezaznamenal, že by se nějaké zmocnili násilím. Ptali se ho po nevěstinci, a tak je poslal do vykřičeného domu Modrá hvězda. České ženy po sovětských vojácích příliš neprahly. Emil Pražan se domnívá, že i vinou nacistické propagandy. „Sovětské vojáky znázorňovala jako odporné vyvrhele,“ upozornil. „Dívky mnohem víc přitahovali elegáni z americké armády. Vím, že i z Hradce za nimi jezdily až do Plzně.“

Emilův tatínek se jel v červnu 1945 podívat do Litoměřic i Žalhostic. Na vlastní oči se přesvědčil, jak loupeživé hordy českých kriminálníků rabovaly v bývalých Sudetech německý majetek a zabíraly nejlepší domy a byty po uprchlých nebo násilím vyhnaných Němcích. „Tatínek přijel po dvou dnech a řekl, že mezi takové strašné lidi se už nevrátíme. Zůstali jsme v Hradci.“

Po osvobození Emil dokončil obchodní akademii, když za jeden rok museli studenti zvládnout dva ročníky. Poté ho přijali na Vysokou školu ekonomickou do Prahy a zdálo se, že ho čeká dobrá budoucnost. Jeho život nabral jiný směr po komunistickém převratu v únoru 1948.

Se studenty na Hrad

Dvacátého pátého února vyrazil Emil ve studentském průvodu na Pražský hrad, aby tam s tisícovkami dalších studentů podpořil prezidenta Edvarda Beneše, na něhož komunistický premiér Klement Gottwald naléhal, aby podepsal demisi demokratických ministrů a umožnil předání veškeré moci do rukou KSČ.

„Šli jsme Nerudovou ulicí k Hradu, ale tam zastavili čelo průvodu příslušníci Sboru národní bezpečnosti. Byl jsem až vzadu a vpředu se najednou ozvaly nějaké rány. Pak jsme utíkali Nerudovou ulicí dolů, pamatuji, že jsme se schovali v kostele (Panny Marie u kajetánů, pozn. red.) u rumunského velvyslanectví.“

Zanedlouho přešel bratr Erich tajně hranici do západního Německa a později bojoval jako seržant armády USA v korejské válce. „Předvolali mě s dalšími studenty před akční výbor, kde se rozhodovalo o našem vyloučení ze školy,“ vyprávěl Emil Pražan. „Nechali nás čekat na chodbě tři hodiny, i když bylo všechno předem dané. Od některých vyloučených spolužáků jsme věděli, že jsme bez šance. Členové akčního výboru se mě ptali, jak se angažuju. Odpověděl jsem, že se snažím dobře studovat. ‚To je málo. Co děláte kromě toho?‘ řekli mi. ‚Hraju basket‘ odpověděl jsem a dozvěděl se, že ani to nestačí.“

Pétépáků dohola se zastal svaz žen

Po vyhazovu z Vysoké školy ekonomické musel Emil okamžitě do práce a 1. října 1950 ho povolala do služby armáda a jako politicky nespolehlivého ho zařadila k Pomocným technickém praporům. V nich vojáci neměli zbraně a po základním výcviku je armáda zařazovala na tvrdou práci. Emil nastoupil k 52. pomocnému technickému praporu do Brd.

Emil Pražan při natáčení pro Paměť národa v roce 2020. Foto: Paměť národa
Emil Pražan při natáčení pro Paměť národa v roce 2020. Foto: Paměť národa

„Ostříhali nás dohola, ale pak se za nás postavil svaz žen,“ prozradil pamětník Emil. „Prý nemůžeme chodit na vycházky do hospody ostříhaní dohola jako kriminálníci. Tak nám povolili nosit vlasy. Velel nám major Bedřich Ťoupalík, někdy připomínal majora Terazkyho z Černých baronů. Když se někteří vojáci ráno schovávali na záchodech, aby nemuseli na výcvik, poručil, že musí dveře zůstat pořád otevřené. Taky vyhrožoval, že nám vyžene ty amerikánské názory z hlavy.“

Podle Emila Pražana byli ale u PTP nejhorší poddůstojníci, hloupí snaživí kariéristé, jimž padaly z úst někdy skutečné nesmysly. „Jeden nám třeba při politickém školení říkal, že Jan Žižka vyhrál všechny svoje bitvy až na bitvu na Bílé hoře,“ tvrdil. Po základním výcviku rozdělili prapor na menší jednotky zhruba po třiceti, čtyřiceti mužích. „Hodně kluků se skamarádilo tak, že brečeli, když museli jít každý sloužit jinam,“ dodal.

Protože se mluvilo o nebezpečí, že vypukne třetí světová válka, poslali Emilovu jednotku stavět bunkry na hranici se západním Německem. Bydleli v provizorních barabiznách na ‚cimrách‘ po dvaceti, a když za Emilem přijeli na návštěvu rodiče, maminka se zhrozila. „Ale mně služba u pétépáků nevadila, dělali jsme venku na čerstvém vzduchu, byli jsme mladí, silní, zdraví a opálení,“ podotkl.

Za čas Emila a ostatní z jeho jednotky přesunuli od západní hranice na výstavbu letiště v Praze–Klecanech. „Při vycházkách jsem chodil do Národního divadla na opery. Musel jsem našemu poručíkovi vždycky ukázat lístek, že jsem tam opravdu šel, třeba na Dvořákova Jakobína,“ uvedl Emil Pražan. „V Národním jsem byl jediný voják, a ještě k tomu s černými pétépáckými výložkami na ramenou.“

Na horníky nedám dopustit

Na konci roku 1954 dostal Emil a ostatní pétépáci na vybranou: Buď pokračovat na vojně s vyhlídkou, že návrat do civilu se odsouvá na dobu neurčitou, nebo jít na tři roky pracovat do dolů. Emil si vybral druhou možnost a na horníky z Kladna nedá dodnes dopustit.

„Vydělávali na tehdejší dobu obrovské peníze, šest tisíc za měsíc. Pamatuju, jak jeden přišel po výplatě do hospody, v ruce držel stokoruny jak karty a že platí za všechny. A že prý rozbije hubu každému, kdo by chtěl platit sám. I my bývalí pétépáci jsme brali kolem čtyř a půl tisíc korun a nevěděli jsme, co s nimi. Košile jsme si kupovali v nejdražším krejčovském salonu v Praze. Pořídil jsem si třeba i kameru. Na Kladně jsme bydleli v nových bytovkách,“ poznamenal Emil Pražan.

„Tenkrát se říkalo ‚Já jsem horník, kdo je víc!‘, a tak horníci nechápali, že my jsme v dolech za trest. Nebezpečí na šachtách hluboko v podzemí nás s nimi spojovalo. Když mě jako pétépáka ošidili na výplatě, můj parťák horník vzal lopatu a šel se mnou na mzdové oddělení. A nehnul se odtamtud, dokud mně nedali tolik peněz, kolik jsem si podle něj zasloužil.“

Po letech strávených v dolech se Emil vrátil do Hradce Králové a oženil se. Manželství mu ale neklapalo, a tak se rozvedl. Dny po 21. srpnu 1968, kdy Československo okupovala vojska Varšavské smlouvy, strávil v hradeckém studiu Československého rozhlasu. Pracovala tam jeho druhá manželka. Redaktoři se postavili okupantům, na což později doplatili. „Vyhodili je všechny včetně mé ženy,“ uvedl Emil Pražan.

Práce snů

Sám si již dříve našel vysněné zaměstnání. V krajském kulturním středisku se věnoval amatérské fotografii a amatérskému filmu. Zjistil, že za totality je tam větší svoboda než mezi profesionály sešněrovanými schvalovacími procedurami. Problém však představovali inspektoři, kteří kontrolovali snímky před soutěžemi a výstavami.

„Jednou jsme připravovali mezinárodní výstavu fotografií a měla být také v sovětské vojenské posádce ve Zdechovicích. Jeden autor se severským jménem udělal fotku sovětské vojenské dechovky, pro niž si jeden hudebník dal trubku tak, že mu jako by čouhala ze zadku. Inspektor nám zakázal dát fotku na výstavu. Prý že je to urážka Sovětského svazu. Na připravené fotky se naštěstí přijeli podívat tři plukovníci ze sovětské posádky ve Zdechovicích. Když jeden uviděl fotku s trubkou, říkal, že je moc dobrá a strašně se smál. Tak jsme ji mohli na výstavu dát a ten samý inspektor nám pak tvrdil ‚No vidíte, já jsem přece říkal, že ta fotka je nejlepší‘.“

V roce 1977 přešel Emil Pražan do Prahy, kde pokračoval prací v oblasti amatérského filmu na celostátní úrovni v Ústavu pro kulturně výchovnou činnost. Poznal zároveň mnoho profesionálních režisérů. Mezi amatérskými autory byli lidé nejrozličnějších profesí – od dělníka, přes okresního prokurátora až po ředitele továrny.

Emila Pražana s kolegy z PTP přijal na Pražském hradě Václav Havel. Foto: Paměť národa
Emila Pražana s kolegy z PTP přijal na Pražském hradě Václav Havel. Foto: Paměť národa

Práce s amatérskými autory ho bavila a naplňovala, ale po roce 1989 ji na pár let přerušil. Se svými starými kamarády založili necelý měsíc po 17. listopadu 1989 Svaz PTP a hned v příštím roce uspořádali velký sjezd pétépáků v pražském Průmyslovém paláci. Emila Pražana tam zvolili za celostátního generálního sekretáře.

V roce 1991 si nový demokratický režim právem vzpomněl na studenty vyloučené po roce 1948 z politických důvodů z vysokých škol, a tak Emil Pražan obdržel čestný titul inženýra. Sametová revoluce mu umožnila shledání se s bratrem. 

Pracoval na ministerstvu obrany, kde se zasloužil o odškodnění pro pétépáky. Každý z nich dostal za tvrdou dřinu ve špatných podmínkách v 50. letech 28 tisíc korun. Delegaci pétépáků přijal na začátku 90. let také prezident Václav Havel, přivítal je s vlídným úsměvem a místo dlouhých projevů si přál, aby mezi sebou mluvili velmi lidsky. „Hodně našich známých chtělo, abychom jim pak o setkání s prezidentem vyprávěli,“ uzavírá Emil Pražan.

JSME RÁDI, ŽE JSTE DOČETLI NÁŠ ČLÁNEK! Připravila ho redakce Magazínu Paměti národa s využitím vzpomínek Emila Pražana, které natočila Kateřina Kovačková pro sbírku Paměť národa. Spravuje ji nezisková organizace Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Pokud považujete uchování vzpomínek za důležité, vstupte do Klubu přátel Paměti národa nebo podpořte Paměť národa jinak na podporte.pametnaroda.cz. Děkujeme!

Měkké kontaktní čočky z Československa ohromily svět a Blanka Brůnová byla u toho

/ /
Oční lékařka Blanka Brůnová s profesorem Ottou Wichterlem, s nímž spolupracovala na výzkumu měkkých kontaktních čoček. Foto: Paměť národa
Oční lékařka Blanka Brůnová s profesorem Ottou Wichterlem, s nímž spolupracovala na výzkumu měkkých kontaktních čoček. Foto: Paměť národa

Oční lékařka Blanka Brůnová, která stála v roce 1965 u zrodu prvního aplikačního střediska kontaktních čoček, slaví 90. narozeniny a stále přednáší vysokolským studentům.

„Jsem nesmírně šťastný člověk, protože jsem se narodila báječným rodičům,” říká Blanka Brůnová v úvodu svého vyprávění pro Paměť národa. „To, co do mě vložili v průběhu mé výchovy, si nesu životem jako to nejcennější, co mám.“ 

Na svět přišla 14. března 1931 dva roky po své sestře Věře v litomyšlské nemocnici, kam později i sama po studiu medicíny dostala první umístěnku.  „V rodném listě mám v kolonce porodní bába zapsaného litomyšlského primáře Laška,“ směje se paní Blanka.

Tatínek Jan Brůna (1894–1954). Foto: Paměť národa
Tatínek Jan Brůna (1894–1954). Foto: Paměť národa

Její otec Jan Brůna pocházel z Osíku u Litomyšle. Měl se stát farářem, ale události první světové války jeho osud změnily. Narukoval a později s československými legiemi prošel celou jejich transsibiřskou odyseu. Vrátil se až v roce 1921 s válečnými zážitky a dobrou znalostí ruštiny. 

„Ta se mu později hodila. Udělal si i jazykovou zkoušku, aby mohl učit a překládat. A když nám pak za války vypínali elektřinu a drželi jsme černé hodinky, učil nás při svíčkách rusky,“ vysvětluje.

Jan Brůna se oženil a získal učitelské místo v Českých Heřmanicích. „Zřejmě po něm jsem podědila kantorské geny,“ domnívá se Blanka Brůnová a dodává, že maminka Anna pocházela z velkého statku na Mladoboleslavsku.

Zmizelí židovští spolužáci

Když bylo Blance šest, přestěhovala se rodina do Chrudimi, kde si nechali postavit dům. O dva roky později je v tomto kdysi královském městě zastihla okupace. „Šli jsme se podívat do města, co se děje,“ vzpomíná na 15. březen 1939  paní Blanka. „Byla plískanice, ošklivo a u hotelu Bída seděli na sajdkárách vojáci v ponurých, olivově zelených pláštích. Poprvé v životě na mě padly tíseň a deprese.“

Blanka (vlevo) s rodiči a sestrou Věrou v roce 1946. Foto: Paměť národa
Blanka (vlevo) s rodiči a sestrou Věrou v roce 1946. Foto: Paměť národa

Tatínek Blanky učil na měšťanské škole a protektorátním úředníkům se jako bývalý ruský legionář nehodil. Ve 44 letech ho poslali do penze. „Tatínek pak bral trapně směšnou penzi a do konce války nesměl učit ve škole,“ vysvětluje paní Blanka. „Přivydělával si tím, že učil němčinu v kurzech pro zaměstnance z různých institucí.“

Blanka studovala na chrudimském gymnáziu, kde se po okupaci změnil ředitel i poměry. Studenti místo pozdravu zvedali pravice, vyučovacím jazykem pro zeměpis a matematiku byla němčina a zmizeli židovští spolužáci. 

„Moje maminka byla sice katolička, ale její největší kamarádka z dětství byla Židovka a mně o Židech vypravovala vždy s úctou a velkým obdivem. I proto jsem tak špatně nesla, když začala platit všechna ta nařízení proti Židům, když museli nosit hvězdy, nikam nesměli a nakonec je odvezli. My tenkrát netušili, jak strašný osud je čeká.“

Po válce se z 87 chrudimských Židů vrátilo jen sedm.

Konec války, radost i hrůza

Když v květnu 1945 přijeli Rusové, využívali Jana Brůnu jako tlumočníka z ruštiny do němčiny a v domě Brůnových obsadili jedno patro. Lidé byli nadšeni ze znovunabyté svobody, ale tehdy čtrnáctiletá Blanka Brůnová viděla i kruté události:

„Městem šel průvod lidí, vedli německého důstojníka a jeho ženu, kterou on držel za ruku. Oba měli roztrhané šaty a byli od krve, ale šli s hlavou vztyčenou, i když zřejmě věděli, co je čeká. Říkala jsem si, jak můžou takhle jednat s lidmi, když si na ně každý může plivnout. Vedli je ke kostelu a tam je zastřelili.“

Blanka v roce 1950 odmaturovala s vyznamenáním a přihlásila se ke studiu medicíny v Hradci Králové. V té době každá fakulta organizovala minimálně měsíční brigády, aby se straničtí funkcionáři přesvědčili, zda jsou zájemci o studium dostatečnou zárukou socialistické budoucnosti. Blanka odjela do Mostu, kde na dole Ležáky podbíjela pražce. 

Šťastná Blanka na promoci. Foto: Paměť národa
Šťastná Blanka na promoci. Foto: Paměť národa

Přestože odpracovala plán na 150 procent a vydělala si neuvěřitelných dvacet tisíc korun a k tomu příděl uhlí na celý rok (tou dobou byl tatínkův plat ve škole 2700 korun), na vysokou školu ji nepřijali. Údajně pro nízkou pracovní morálku a také kvůli kádrovému profilu, který nebyl zárukou, že by se mohla stát dobrou socialistickou lékařkou.

„Nepřijali mě na medicínu a mně se zhroutil svět. Teta mě uklidňovala, ať si z toho nic nedělám, že když nebudu doktorka, můžu prý být paní doktorová. Nemohla mi říct nic lepšího. Mě to tak rozčílilo, že jsem si řekla: ‚Tak to tedy ne! Já tou doktorkou budu!‘ Přijeli jsme domů, ještě ten večer jsem sedla a sepsala jsem odvolání na ministerstvo.“

Blanku na odvolání přijali a ona se místo do Hradce Králové zapsala na lékařskou fakultu v Olomouci. Věděla totiž, že v Hradci studuje osoba, která zařídila její nepřijetí. „Jedné závistivé vedoucí z brigády, která příliš nepracovala a sama si vydělala jen 3 000 korun, jsem celou dobu ležela v žaludku. Po své promoci jsem váhala, zda jí nemám jít poděkovat. Umožnila mi vlastně poznat v Olomouci řadu skvělých lidí, se kterými se přátelím celý život.“

Kariéra vědecké pracovnice

Blanka Brůnová dokončila lékařskou fakultu v roce 1956 a první místo ji čekalo v litomyšlské nemocnici na plicním oddělení, které bylo tenkrát plné pacientů s TBC. Vůbec se jí tam nelíbilo. Chtěla se věnovat kardiologii, ale „na kraji” ji přidělili na oční oddělení. „Tak to tehdy bylo,” vysvětluje skutečnost, že v 50. letech si absolventi nemohli vybírat specializaci, ale byli přiděleni tam, kde byli potřeba.

Oftalmologii zůstala věrná, i když na kardiologii nakonec nastoupit mohla. V roce 1960 se z osobních důvodů ucházela o místo na věhlasné II. oční klinice v Praze na Karlově náměstí a byla přijata. Její přednosta profesor Kurz spolupracoval na vývoji kontaktních čoček s vědci z Vysoké školy chemicko-technologické Otto Wichterlem a jeho asistentem Drahoslavem Límem.

Dobový popisek k fotografii z 13. října 1960: Na II. oční klinice prof. Kurze v Praze se u desítek pacientů zkoušejí rohovkové kontaktní čočky, vyrobené z hydrokoloidní hmoty, vynalezené akademikem Wichterlem a dr. D. Límem. Čočky z této hmoty jsou velice pružné, propouštějí slzy, nedráždí oko a váží jen asi 0,025 g. Zkoušky s nimi ještě nejsou ukončeny. Podaří-li se odstranit některé menší závady v provedení čoček, znamenalo by to čočky světové novinky a převrat ve výrobě kontantních čoček. Na snímku Ing. Mirko Černý z národního podniku Dioptra plní směsí základní hmoty, katalyzátoru a urychlovače speciální formu, ve které pod tlakem vzniká polymerizací rohovková kontaktní čočka. Foto: ČTK/Dezort Jovan
Dobový popisek k fotografii z 13. října 1960: Na II. oční klinice prof. Kurze v Praze se u desítek pacientů zkoušejí rohovkové kontaktní čočky, vyrobené z hydrokoloidní hmoty, vynalezené akademikem Wichterlem a dr. D. Límem. Čočky z této hmoty jsou velice pružné, propouštějí slzy, nedráždí oko a váží jen asi 0,025 g. Zkoušky s nimi ještě nejsou ukončeny. Podaří-li se odstranit některé menší závady v provedení čoček, znamenalo by to čočky světové novinky a převrat ve výrobě kontantních čoček. Na snímku Ing. Mirko Černý z národního podniku Dioptra plní směsí základní hmoty, katalyzátoru a urychlovače speciální formu, ve které pod tlakem vzniká polymerizací rohovková kontaktní čočka. Foto: ČTK/Dezort Jovan

Když Blanka Brůnová slyšela přednášku profesora Wichterleho, nadchla se pro převratnou novinku, se kterou akademici Wichterle a Lím přicházeli — hydrofilní kontaktní čočky, které přijímaly vodu. „Dříve se vyráběly skleněné kontaktní čočky,” vysvětluje Blanka Brůnová s tím, že v kontaktologii byla novátorskou záležitostí v Praze vyvinutá hydrofilní hmota pro výrobu čoček. „Dovede být fyziologičtější k té nesmírně citlivé tkáni rohovky.”

Blanka Brůnová stála v roce 1965 u založení prvního Střediska aplikace kontaktních čoček v Mostecké ulici v Praze na Malé Straně, kde sbírala data o parametrech rohovky a výsledky pak předávala profesoru Wichterlemu, aby vyráběné čočky vyhovovaly co největšímu počtu pacientů. 

ČESKOSLOVENSKÝ ZÁZRAK — MĚKKÉ KONTAKTNÍ ČOČKY Hydrogel, látku, která umožnila přípravu měkkých čoček, vynalezl Wichterleho asistent a spolupracovník Drahoslav Lím díky náhodě, když musel předčasně odejít od nedokončené syntézy. Pospíchal na vlak a směs, kterou v laboratoři zanechal, přes noc zpolymerovala v měkkou průhlednou hmotu. Lím svůj objev v roce 1959 patentoval. Pod patentem byli podepsáni Lím i Wichterle, který mladému kolegovi navrhl spolupráci. Tato průhledná hmota ale ještě nebyla kontaktní čočkou. Pokrok zaznamenal Otto Wichterle až v roce 1961 právě díky spolupráci s oftalmology. Límův podíl na objevu hydrofilních kontaktních čoček není všeobecně známý zřejmě proto, že v roce 1970 odešel do USA. Do Československa se po čtyřech letech vrátil, ale normalizační režim mu zakázal vědecky pracovat. Zdroj: Wikipedie

Československo slavilo s hydrofilními kontaktními čočkami celosvětový úspěch a v roce 1967 se v Praze konal mezinárodní kongres o čočkách naší výroby. Doktorka Blanka Brůnová účastníkům kongresu nabídla, aby se přišli do střediska na aplikaci čoček podívat. 

Nevěřícní cizinci

„Přišli tam Číňan, Kanaďan, Američan a další tři cizinci. Měla jsem tam pacienta, kterého jsem exaktně vyšetřila, a pak jsem pinzetou vyjmula z jedné lahvičky, která byla označena pouze dioptrickou mohutností, několik různě zakřivených čoček. Dala je na dlaň a proti světlu se podívala, která bude pro klienta svým zakřivením vhodná. Aplikovala jsem mu ji do oka a on okamžitě přečetl celou tabulku testovacích písmen. Šťastný, že vidí bez brýlí. Pozvaní cizinci tomu nevěřili. Mysleli si, že pacient je můj známý nebo že to bylo fingované,“ vypráví paní Blanka.

„Kanaďan tedy požádal, abych vyšetřila jeho a aplikovala mu čočky. Nebyl problém. Vyšetřila jsem ho, aplikovala a teprve potom uvěřil, že to nebyla náhoda ani kamufláž. Oni byli zvyklí na tvrdé čočky, kde byly přesně udány jejich parametry. Náš prvotní způsob byl něčím mezi uměním a magií.“

Blanka Brůnová v roce 2017. Foto: Paměť národa
Blanka Brůnová v roce 2017. Foto: Paměť národa

Profesor Otto Wichterle a doktorka Blanka Brůnová ovšem věděli, že tento primitivní způsob aplikace, kdy vhodné zakřivení určovali pouhým pohledem, je nedostatečný a neudržitelný. A tak pracovali na zdokonalení technologie výroby hydrofilních čoček. Přínos Blanky Brůnové byl především ve sběru dat v aplikačních střediscích.

V letech 1986–1998 vedla dětskou oční kliniku v Motole a na 2. lékařské fakultě založila bakalářské studium optiky a optometrie. Ve svých devadesáti letech by si Prof. MUDr. Blanka Brůnová, DrSc., mohla dopřát trochu odpočinku, ale i nadále vyučuje strabologii na Fakultě biomedicínského inženýrství ČVUT. 

„Práce s mladými lidmi mi dodává nesmírnou energii,“ říká energická devadesátnice Blanka Brůnová a k současné situaci dodává: „Ale tahle distanční výuka, bez osobního kontaktu se studenty, ta mě netěší.“  

Z jejího svěžího hlasu i optimistického pohledu na svět lze usuzovat, že do tradiční penze nikdy neodejde. K narozeninám jí přejeme nejen hodně zdraví a štěstí, ale také konec distanční výuky a plnou posluchárnu studentů.

JSME RÁDI, ŽE JSTE DOČETLI NÁŠ ČLÁNEK! Připravila ho redakce Magazínu Paměti národa s využitím vzpomínek pamětníků ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje nezisková organizace Post Bellum díky soukromým dárcům. Pokud považujete uchování vzpomínek za důležité, vstupte do Klubu přátel Paměti národa nebo podpořte Paměť národa jinak na podporte.pametnaroda.cz. Děkujeme!

Horst Adler

Napsal uživatel viktor.portel dne Pá, 03/12/2021 - 12:12

Do vězení ho poslali nacisté i komunisté. Příběh Eduarda Zimmela

/ /
Devatenáctiletý Eduard Zimmel po válce a po návratu z koncentračního tábora Dachau. Foto: Paměť národa
Devatenáctiletý Eduard Zimmel po válce a po návratu z koncentračního tábora Dachau. Foto: Paměť národa

Rodák z Rapšachu u rakouských hranic se rozhodl, že nebude Čechem, ale odmítl bojovat v německé armádě. Za to ho Němci zavřeli do Dachau. V roce 1953 se ocitl v lágru znovu, pomáhal totiž lidem přes hranice.

„Co budeš?“ „Němec, jo, budu Němec…“ řekl Eduard Zimmel zástupci nové německé správy, aby mohl zůstat ve své rodné vsi. Prozatím. Narodil se 13. března 1926 v obci Rapšach, která se nacházela v oblasti Vitorazska na jihovýchodě republiky u hranic s Rakouskem. 

Eduard Zimmel při natáčení pro Paměť národa v roce 2015. Foto: Luděk Jirka
Eduard Zimmel při natáčení pro Paměť národa v roce 2015. Foto: Luděk Jirka

Před druhou světovou válkou bylo toto území součástí Československa, v listopadu 1938 ale bylo začleněno na základě Mnichovské dohody pod německou správu. Obyvatelé obce s českou národností odešli do vnitrozemí a lidé, kteří se rozhodli zůstat, se museli přihlásit k německé národnosti, což znamenalo, že měli povinnost vojenské služby ve Wehrmachtu.

Eduardův otec se cítil být Čechem, a sám měl dokonce kapelu, která hrála české písničky. Na udání musel kvůli tomu do Wehrmachtu narukovat. Eduard uměl německy jen částečně a po výzvě k nástupu do německé armády v roce 1943 se rozhodl sedmnáctiletý mladík

do Wehrmachtu nenastoupit. To pro něj znamenalo první uvěznění. 

Za mřížemi za války

Eduard se ocitl ve vězení ve vídeňském Simmeringu, odkud byli vězni posíláni do koncentračních táborů.Eduard se dostal do Dachau, kde velitelé udělali poslední pokus o jeho zverbování. „Mám zahynout někde na frontě nebo tady?” vzpomíná na své tehdejší úvahy Eduard. I podruhé se rozhodl, že do německé armády nenastoupí a nepodepsal. V táboře Dachau tak byl až do osvobození.

Potvrzení z koncentračního tábora Dachau. Foto: Paměť národa
Potvrzení z koncentračního tábora Dachau. Foto: Paměť národa

Dne 29. dubna 1945 přišli do Dachau američtí vojáci. Postříleli německou posádku a vězni se každý na vlastní pěst vydali domů. „Kdyby mě tehdy po návratu domů měli za Němce, odpráskli by mě,“ poznamenává Eduard a vzpomíná na své známé, kteří se vrátili z války a bojovali na německé straně. „A když byli doma, tak je zastřelili.“ 

Kamarád esesák

Jedním z nejlepších Eduardových kamarádů z rodné vesnice byl Karel Gruber. Jeho rodina se v době nacistického režimu přihlásila k německé národnosti a v roce 1944 byl Karel povolán k jednotkám SS. V závěru války ho poslali do Němci okupované Poznaně, kde měl bojovat proti Rudé armádě. Z nacistické armády zběhl a padl do sovětského zajetí.

Rapšach, německy Rottenschachen, na historické fotografii. Nachází se v těsné blízkosti rakouských hranic, a proto se museli obyvatelé v roce 1952 na příkaz ministerstva vnitra odstěhovat s výjimkou šesti rodin. Rapšach se po spuštění železné opony nacházel v ostře hlídaném hraničním pásmu. Foto: Paměť národa
Rapšach, německy Rottenschachen, na historické fotografii. Nachází se v těsné blízkosti rakouských hranic, a proto se museli obyvatelé v roce 1952 na příkaz ministerstva vnitra odstěhovat s výjimkou šesti rodin. Rapšach se po spuštění železné opony nacházel v ostře hlídaném hraničním pásmu. Foto: Paměť národa

Gruber musel do konce roku 1949 povinně sloužit v ruských pracovních táborech a poté odjel do Rakouska a stal se agentem-chodcem.. To znamenalo, že ilegálně přecházel hranice do Československa, kde prováděl určené úkoly. Takoví lidé neprocházeli profesionálním zpravodajským školením americké vojenské kontrašpionáže CIC, a nebyli tak připraveni na rozsáhlou síť konfidentů Státní bezpečnosti.

Eduard fungoval jako spojka a svému kamarádovi Gruberovi pomáhal při převádění lidí přes hranici. Společně s dalším spolupracovníkem tak hranici překročili více než třicetkrát a poté přišla první přestřelka, při které byl zastřelen člen Pohraniční stráže. Gruber pak už nechtěl v práci agenta-chodce pokračovat a usadil se ve Vídni. 

Ale nepodařilo se mu ukrýt, ve svém vídeňském bytě byl nakonec zatčen a unesen do Československa. Při následných výsleších v Praze Státní bezpečnost postupně rozkryla celou síť spolupracovníků a mezi nimi byl právě i Eduard. „‚Kravata kolem krku vám bude slušet,‘ to mi říkali, když mě vyslýchali…“ Eduard byl nakonec v roce 1953 odsouzen na osm let.

Za mřížemi v Československu

Svůj trest si nejprve odpykával v jáchymovských uranových dolech. „Když Rusové naměřili radioaktivitu, tak se skála musela odstřelit zvlášť, protože se z materiálu vybíral uran,“ vzpomíná na těžkou práci. 

Po čase ho převezli do věznice Mírov, kde se setkal s Gustávem Husákem, kterého poslali za mříže během čistek v KSČ jeho spolustraníci. V dalším spoluvězni poznal člověka, který s ním byl v koncentračním táboře Dachau. 

Máte děti ve věku 12–18 let? Přihlaste je do divadelních kroužků Paměti národa na divadlo.pametnaroda.cz. Zkušení lektoři se s dětmi věnují tvorbě podcastů a rozhlasovým hrám. Kroužky v současné situaci probíhají on-line. Příležitost tak mají děti z celé republiky.

Chtěl se od něj dozvědět, jestli se dostal do pochodu smrti, který se konal těsně před osvobozením tábora Američany. Eduard do tohoto pochodu totiž nenastoupil. Spoluvězeň z Dachau a ironií osudu opět spoluvězeň na Mírově mu to potvrdil, ale vůbec nic dalšího si nestihli říct. Samozřejmě spolu nesměli komunikovat.

Eduard byl těsně před vypršením trestu podmínečně propuštěn na amnestii vyhlášenou pro politické vězně v květnu 1960. Když hodnotil těžké roky ve věznicích, zmínil, že Dachau bylo horší než Jáchymov nebo Mírov. 

Svatební fotografie Eduarda Zimmela. Foto: Paměť národa
Svatební fotografie Eduarda Zimmela. Foto: Paměť národa

„Do práce jsme chodili ve dne i v noci a chodili jsme kolem vlečky na vagóny, kde vykládali vězně, ale mrtvé… Jednou přivezli celý vlak vězňů, říkalo se, že byli z Francie. Otevřeli vagon a vyvalila se pára, to je obraz, který mám před očima. Byly tam prý i balíky s jídlem, bylo tam všechno, ale nebyl tam vzduch...“ vybavuje si Eduard hrůznou vzpomínku.

Po propuštění z mírovské věznice se nemohl vrátit do rodného Rapšachu, který se necházel v hraničním pásmu a kromě šesti rodin se museli všechni obyvatelé vystěhovat.

Usadil se v Táboře, kde v továrně Tapa na výrobu obalů vykládal z vagonů uhlí. Na „svobodě“ na něj dohlíželo několik agentů Státní bezpečnosti, na které ho upozornilo okolí nebo si jich všiml on sám.

Po roce 1989 se dočkal osvědčení účastníka odboje proti komunismu a v roce 2011 mu Ústav pro studium totalitních režimů udělil Cenu Václava Bendy a pamětní medaili „Za svobodu a demokracii“.

Eduard Zimmel zemřel v březnu 2019 v nedožitých 93 letech.

JSME RÁDI, ŽE JSTE DOČETLI NÁŠ ČLÁNEK! Připravila ho redakce Magazínu Paměti národa. Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje nezisková organizace Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Pokud považujete uchování vzpomínek za důležité, vstupte do Klubu přátel Paměti národa nebo podpořte Paměť národa jinak na podporte.pametnaroda.cz. Děkujeme!

 

Komunisté dramatickou výchovu naštěstí podceňovali, říká Eva Machková

/ /
Dramatické výchově dětí se věnuje i společnost Post Bellum. V lednu 2019 s dětmi připravila divadelní představení Paměť jsme my a organizuje divadelní kroužky pro děti od 12 do 18 let. Foto: Bára Žentelová
Dramatické výchově dětí se věnuje i společnost Post Bellum. V lednu 2019 s dětmi připravila divadelní představení Paměť jsme my a organizuje divadelní kroužky pro děti od 12 do 18 let. Foto: Bára Žentelová

Zakladatelka „dramaťáků“ v tehdejším Československu Eva Machková slaví 90. narozeniny. „Práce je pro mě všelék,“ vysvětluje svůj recept na to, jak být aktivní a ve formě i ve vysokém věku.

„Pořád něco píšu, vymýšlím. Musím mít nějakou náplň života. Mé vrstevnice, které potkávám při pobytech v lázních, někdy dokážou mluvit půl dne o tom, že k obědu byla přesolená polévka. Když člověk nemá životní náplň, život je prázdný,” říká Eva Machková. 

Plakát automobilky Škoda z roku 1939. Zdroj: Paměť národa
Plakát automobilky Škoda z roku 1939. Zdroj: Paměť národa

Narodila se 12. března 1931 v Praze, ale vyrůstala v Mladé Boleslavi, kde její tatínek Josef Kuklínek pracoval jako úředník v automobilce Škoda. Ta tehdy nesla název „Akciová společnost pro automobilový průmysl“, zkráceně ASAP, a Kuklínkovi bydleli přímo proti hlavní bráně. „Nemám ráda hovory o autech, protože jsem celé dětství musela poslouchat dospělé, jak se baví o zalomených hřídelích a podobných, pro dítě nezajímavých věcech,“ říká Eva Machková. 

Prožila šťastné dětství a svůj poslední rok na měšťance, který byl zároveň posledním rokem druhé světové války, přirovnává k současné situaci: „Na ten poslední ročník jsem teď na jaře vzpomínala, protože jsem také zažila, že se na školách neučilo. Nejdřív byly pořád poplachy, to nás posílali celý podzim domů. Přišli jsme do školy, ale pak se objevila letadla a šli jsme domů. Po Vánocích už byly ve všech školách lazarety, takže jsme si chodili pro úkoly na radnici. Tam stáli na chodbách učitelé, odevzdali jsme jim úkoly a oni nám zadali další.“ 

Jako čtrnáctiletá prožila dramatické květnové dny, kdy městem táhly proudy uprchlíků a vojáků. „Na konci války byli v německé armádě patnáctiletí kluci a padesátiletí ‚strejcové‘, takže nebyl s nimi vůbec žádný problém. Vzdávali se a snažili se hlavně dostat z dosahu Rusů,“ popisuje. 

Máte děti ve věku 12–18 let? Přihlaste je do divadelních kroužků Paměti národa na divadlo.pametnaroda.cz. Zkušení lektoři se s dětmi věnují tvorbě podcastů a rozhlasovým hrám. Kroužky v současné situaci probíhají on-line. Příležitost tak mají děti z celé republiky.

Devátého května, den po německé kapitulaci, začaly na Mladou Boleslav bez varování padat bomby, které zabily asi dvě stovky Boleslavanů a mnoho německých uprchlíků. Eva strávila s rodiči půl dne ve sklepě jakési hospody a zbytek noci potom v prádelně jejich domu. Desítky let věřila oficiální propagandě, podle které město bombardovali Němci. Teprve po roce 1989 vyšlo najevo, že město bombardovala Rudá armáda, která chtěla německým vojákům zabránit v útěku do amerického zajetí. 

Úroveň dětského divadla byla tristní 

Po maturitě na gymnáziu začala studovat v Praze práva, která ale záhy vyměnila za studium divadelní vědy na DAMU. Divadlo ji totiž lákalo od dětství. Její maminka hrála v mládí jako ochotnice, dědeček nacvičoval představení s pacienty psychiatrické léčebny v Podbořanech. Eva vystupovala ve školních divadelních inscenacích: „Dnes bych ty hry asi neakceptovala, nicméně tehdy mě nadchly pro divadlo,“ poznamenává. Také hodně chodila do Středočeského divadla, kde po válce působila řada předních herců, kteří později odešli do Národního divadla. 

Eva Machková v době, kdy se věnovala dramatické výchově dětí. Foto: Paměť národa
Eva Machková v době, kdy se věnovala dramatické výchově dětí. Foto: Paměť národa

Studium přerušila po narození syna a začala pracovat jako archivářka, lektorka a dramaturgyně v mladoboleslavském divadle. Svět profesionálního divadla ji ale spíše odrazoval: „Vadilo mi napětí přetrvávající od premiéry k premiéře. Navíc tam byly klaky, partičky, vše se přizpůsobovalo tomu, kdo byl čí milenkou.“ 

V roce 1961 nastoupila na záskok do divadelního oddělení Ústředního domu lidové umělecké tvořivosti, kde nakonec zůstala sedmadvacet let a kde našla své životní poslání v práci s divadelními amatéry. Šlo zejména o práci s dětmi, a proto se přihlásila k dálkovému studiu pedagogiky. 

Když na začátku šedesátých let viděla vystoupení dětských divadelních souborů na Šrámkově Písku, pochopila, že úroveň dětského divadla byla u nás v té době dosti tristní: „Byla to trapná nápodoba divadla dospělých. Děti hrály zvířátka s oušky, s ocásky, nebo s nalepenými plnovousy a parukami napodobovaly stařečky. Byly to popisné pokusy o realismus, ale naprosto marné,“ popisuje. 

Jak hrát divadlo s dětmi se dozvěděla v knize Teaching Drama, kterou si přivezla z Velké Británie, kam mohla služebně vycestovat díky uvolnění poměrů v šedesátých letech. V ní se poprvé dočetla, že cílem dramatické výchovy není divadlo, jaké hrají dospělí, ale výuka dětí pomocí dramatických postupů. A právě tato metoda stála u zrodu mnoha budoucích dětských „dramaťáků“. 

Jenom zabavit děti

V roce 1965 u nás byl založen koncept Lidových škol umění, které vznikly rozšířením již existujících hudebních škol o další obory: výtvarný, taneční a literárně-dramatický. V té době probíhala reorganizace oblastních divadel, některá menší divadla zanikla, jiná propouštěla, a z jejich souborů odešla řada hereček učit právě do nově zřízených dramatických kroužků v LŠU.

Divadelní kroužky Paměti národa rozvíjejí osobnost dětí a seznamují je s dějinami 20. století prostřednictvím příběhů pamětníků. Foto: Bára Žentelová
Divadelní kroužky Paměti národa rozvíjejí osobnost dětí a seznamují je s dějinami 20. století prostřednictvím příběhů pamětníků. Foto: Bára Žentelová

Eva Machková se s nimi spojila a dál společně hledaly způsob, jak spojit divadlo a hru v rolích s výchovou. Jádrem skupiny existující do 90. let byly Soňa Pavelková, Šárka Štemberková, Jana Vobrubová, Věra Pánková a Olga Velková. Pořádaly řadu seminářů, ale jejich kapacita byla omezená, a Eva Machková proto cítila potřebu dát lidem do rukou odbornou literaturu. Proto sama napsala nebo se podílela na několika učebnicích a teoretických pracích o dramatické výchově. 

Ve své práci mohla pokračovat i během normalizace, ačkoli byla při stranických čistkách na jejím začátku vyloučena z KSČ. Normalizační režim totiž amatérské umělecké aktivity podporoval, pokud se odehrávaly pod hlavičkou LŠU nebo jiné státní organizace. 

„Aby nový, husákovský režim národ zabavil a otupil kritické myšlení lidí, rozhodl se ho nasytit a nabídnout bezpečnou zábavu. Jedním z prostředků bylo masivní zafinancování amatérských uměleckých aktivit. V té době vznikly nové přehlídky dětských a amatérských souborů,“ vzpomíná Eva Machková. 

Komunističtí funkcionáři považovali činnost „dramaťáků“ za pouhou dětskou zábavu, nechápali její důležitý výchovný aspekt: „Oni vůbec neporozuměli tomu, že to rozvíjí tvořivost, samostatnost, schopnost mít svůj vlastní názor a být suverénním občanem. To jim prostě nedošlo.“ 

Eva Machková při vyprávění pro Paměť národa. Foto: Vilém Faltýnek
Eva Machková při vyprávění pro Paměť národa. Foto: Vilém Faltýnek

Proto se v prostoru amatérského divadla mohly postupně prosazovat svobodnější projevy. Byla to šedá zóna na jedné straně aparátem kontrolovaná, na straně druhé podceňovaná. Atmosféra v různých městech a v různých souborech byla samozřejmě rozmanitá, někde svobodnější, jinde pod přísnou kontrolou. Například na přehlídce Loutkářská Chrudim chodili na semináře dohlížet příslušníci StB. 

Na Národní přehlídku dětského divadla ve Žďáru nad Sázavou se jí podařilo pozvat britského odborníka na dramatickou výchovu Hugha Lovegrova. Ten v Československu poprvé představil některé hry rozšiřující vnímání jako například takzvanou „slepárnu“. „Šedesát lidí ze semináře se zavázanýma očima se navzájem drželo a někdo je vedl po schodišti a mezi sloupy žďárské sokolovny. Bylo to velmi působivé,“ vzpomíná Eva Machková.

Rok 1989 zastihl Evu Machkovou jako čerstvou penzistku. Po roce 1990 byla po dramatické výchově velká poptávka, už nebyla jen doménou „dramaťáků“, ale čím dál častěji pronikala také do škol. To vedlo k založení Katedry dramatické výchovy na DAMU, kterou vedla právě Eva Machková až do roku 1995. V roce 2014 zde byla jmenována profesorkou. 

JSME RÁDI, ŽE JSTE DOČETLI NÁŠ ČLÁNEK! Připravila ho redakce Magazínu Paměti národa. Vzpomínky Evy Machkové pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje nezisková organizace Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Pokud považujete uchování vzpomínek za důležité, vstupte do Klubu přátel Paměti národa nebo podpořte Paměť národa jinak na podporte.pametnaroda.cz. Děkujeme!
Subscribe to