Sovětská vláda nechala vytisknout 300 000 pohlednic s jeho portrétem. V Moskvě ho přivítali s pompou hodnou světově proslulé literární celebrity. Přesto se francouzský prozaik André Gide z pohledu komunistů záhy proměnil ve zrádného nepřítele a Hitlerova advokáta.
Gidovy kritické reflexe z cesty po Sovětském svazu – Retour de l´URSS (Návrat ze SSSR) – vyšly začátkem listopadu 1936 v Paříži a útlá knížka se okamžitě stala politicko-literární senzací. Jen ve Francii se za několik měsíců prodalo na 150 000 výtisků a rychle byla přeložena do patnácti jazyků včetně češtiny. Nešlo přitom jen o téma, které přitahovalo pozornost.
„Celé mé srdce tleská,“ psal Gide před odjezdem do SSSR
S opravdovou podobou sovětské reality se francouzský čtenář mohl seznámit v mnoha publikacích, které Gidovu svědectví předcházely. Za všechny jmenujme alespoň obsáhlý popis prvních let bolševické hrůzovlády z pera ruského historika Sergeje Melgunova La terreur rouge en Russie 1918–1924 (Rudý teror v Rusku 1918–1924), vyšlo v Paříži roku 1924. Nebo reportáže spisovatele Henriho Bérauda o bídném životě obyčejných lidí v leninské Moskvě publikované v roce 1925 pod názvem Ce que j´ai vu à Moscou (Co jsem viděl v Moskvě, o rok později vydalo i nakladatelství Československý Kompas). Na svou dobu pak byly výjimečné monumentální a na dlouhá léta jediné dějiny Sovětského svazu včetně Říjnové revoluce – Stalin. Aperҫu historique du bolchevisme (Stalin. Rukověť historie bolševismu). V roce 1935 dílo publikoval někdejší komunista a novinář Boris Souvarine na základě osobních zkušeností ze života v SSSR a pečlivého studia bolševických dokumentů, korespondence i dobového tisku. V téměř tisícistránkové knize detailně popsal a analyzoval leninský komunismus vyrůstající z tradic ruského pojetí moci i lidského života, degeneraci říjnové revoluce, jež pod Leninovým vedením cíleně směřovala k teroru, ale i příčiny vítězství Stalina v boji o vedoucí stranickou funkci, jeho charakter a vášně.
Před Solženicynem
Svědectví o sovětském represivním režimu publikovaná ve 20.–70. letech 20. století
Vydání Souostroví Gulag od Alexandra Solženicyna koncem roku 1973 v Paříži odhalilo široké veřejnosti po celém světě rozsah represí v Sovětském svazu a propracovaný systém tamní státní kontroly a tyranie. Monumentální dílo, na němž autor pracoval deset let a sestavil je i díky svědectví více než dvou set osob, ale nelze vnímat jako ojedinělou tematickou publikaci. Minimálně od poloviny 20. let vycházely v evropských i zámořských nakladatelstvích a také v tehdejším demokratickém Československu díla v mnohém podobná Solženicynově knize. Nejde přitom o několik titulů, ale o řadu publikací, které mimo jiné ukazují, že informace o skutečné povaze sovětského režimu existovaly, a ve svobodných zemích byly dostupné dávno před Solženicynem. V roce 50. výročí vydání Souostroví Gulag proto tým pracovníků z projektu Čechoslováci v Gulagu zahájil literárně-historický projekt s cílem přiblížit osudy a díla těchto autorů i reakci tehdejšího tisku a veřejnosti. Portréty autorů, recenze publikací a související dokumenty i fotografie vycházejí na stránkách projektu a v Magazínu Paměti národa.
Dosud vyšlo:
- „Kam mizeli lidé?“ V čerstvě osvobozené Praze řádily jednotky Smerš (Michail Dimitrovič Mondič)
- Země koncentráků před soudem: francouzští komunisté vs. Kravčenko a Rousset
- Arthur Koestler. Kniha, která zachránila Francii před komunismem
- Josef Klička. Pravda ve službách lži. Jak nacisté zneužívali pravdivá svědectví ze SSSR?
- Ledoborec lágrové literatury. Alexandr Isajevič Solženicyn
- Varlam Šalamov. Ukázal hrůzy stalinismu, ale s exilem byl na kordy
- André Gide. Francouzský literát hledal v SSSR ideál, našel tam podlézavost a otroctví
- Jiří Weil: Moskva-hranice. Kde začíná moc podřízených a podřadných? Kde neevropská džungle?
- N. I. Kiselev: Tábory smrti v SSSR. Autor první zprávy o lágrech byl pak vyhoštěn
- Georges Agabekov: Z ráje sovětské svobody (zápisky čekisty)
Poprask spojený s Návratem ze SSSR proto spočíval v něčem jiném. Svou roli samozřejmě sehrálo už jméno autora. André Gide, budoucí laureát Nobelovy ceny za literaturu (1947), byl ve třicátých letech slavný a ceněný spisovatel a jeho knihy, například Penězokazi, vycházely po celém světě. Co ale především přitahovalo zájem čtenářů: jeho nečekaný názorový obrat tohoto sympatizanta komunistického hnutí a Sovětského svazu. Vždyť ještě před pár lety napsal v časopise Nouvelle Revue Franҫaise i tato slova:
„(…) rád bych žil dost dlouho, abych viděl úspěch pětiletky v Rusku a evropské státy přinucené sklonit se před tím, co vytrvale ignorovaly. Nikdy jsem se nedíval do budoucnosti s vášnivější zvědavostí. Celé mé srdce tleská tomuto gigantickému, a přesto zcela lidskému podniku.“
Spanilá jízda do kolébky proletářské revoluce
Jak se rozený individualista původem z bohaté a silně nábožensky orientované rodiny, za což se později styděl, stal souputníkem komunistického hnutí? Obrat popisuje francouzský historik Franҫois Furet v knize Minulost jedné iluze. „(…) podílela se na něm nevybouřená směs vzpoury a individualismu, což je klasická cesta k revolučním utopiím. Tomuto individualistovi, estétovi a patricijovi poskytl komunismus nejen skutečné antiburžoasní východisko, ale přinesl mu také nedocenitelné dobrodiní, protože díky němu se mohl vrátit do lůna lidského společenství. (…)“
„Gide jako toliko jiných jeho současníků spatřoval v prvním pětiletém plánu dokonalou antitezi kapitalistického nepořádku: byl to začátek racionality v dějinách. Na tomto základě si postupně vytvořil obrázek, v němž SSSR vystupoval jako vlast pokroku, vzdělání a kultury.“
Současně je však třeba dodat, že Gide do strany nikdy nevstoupil a z levicových pozic se začal veřejně angažovat až po nástupu Hitlera k moci. V roce 1933 se stal členem protiválečného Hnutí Amsterodam-Pleyel, jež ovládali Sověti prostřednictvím Francouzské komunistické strany (FKS). V lednu 1934 odjel do Berlína, kde se marně pokoušel o osvobození žalářovaného bulharského komunisty Georgi Dimitrova. V té samé době také svolil, aby komunistický deník L´Humanité vydával na pokračování jeho satirický román o náboženské bigotnosti Les Caves du Vatican (Vatikánské kobky, české vydání z roku 1930). Mimo to se objevoval i na řečnických tribunách Lidové fronty, ale jak podotýká historik Furet:
„Katechumen v něm nikdy nepřekřičel umělce. Komunisté ale věřili, že ho s jejich táborem pojila silnější pouta, než tomu bylo doopravdy. Nevzali dostatečně na vědomí jeho duchovní nezávislost, popřípadě až příliš spoléhali na jeho marnivost či slabost.“
Každopádně pro soudruhy představoval velkou rybu, kterou bylo třeba ulovit. Když už to nešlo vstupem do strany, tak alespoň spanilou jízdou do kolébky proletářské revoluce. Slibovali si od toho podobný propagační triumf jako od návštěvy jiné francouzské literární hvězdy – Romaina Rollanda; ten svého času také zavítal do SSSR. Gide se tak ocitl pod tlakem, naléhali na něj ze všech stran, až nakonec svolil.
Zatemněné mozky, tyranie a strach
Z Paříže odletěl do Moskvy přes Berlín 16. června 1936 a v sovětském hlavním městě promluvil na pohřbu Maxima Gorkého. Poté odjel speciálním vlakem do Leningradu (dnešní Petrohrad), pak opět přes Moskvu do Gruzie, kde autem projel Kavkaz, pobyl několik dnů u břehů Černého moře v Soči, potom v Sevastopolu, aby se 24. srpna přes Moskvu vrátil zpět do Paříže.
Během cestování ho provázelo několik levicových přátel, mezi nimi i spisovatel Eugène Dabit, který v Sevastopolu nečekaně zemřel. Více než dvouměsíční putovaní bylo dokonale připraveno. Luxusní ubytování, okázalé recepce a opulentní hostiny, setkání se sovětskými umělci, návštěvy na první pohled příkladných škol, táborů pro děti, sovchozů, továren, kde francouzští hosté zažívali manifestace radosti a hrdosti pracujících či žáků nad životem v SSSR.
Gide ale nebyl Rolland, H. G. Wells, Bernard Shaw nebo Lion Feuchtwanger, kteří královské přijetí samolibě akceptovali a demonstracím dokonalosti i projevům nadšení uvěřili. Iritovaly ho už velkolepé bankety a komfortní podmínky pobytu:
„Ujišťuji vás, že v mém sovětském dobrodružství bylo něco tragického. S přesvědčením a entusiasmem jsem přijel obdivovat nový svět, aby si mě ale získali, nabídli mi všechny výsady, které se mi hnusily v tom starém.“
Těmito slovy popsal své dojmy v Návratu ze SSSR. V knize sice zpočátku oslavuje různé úspěchy režimu, především ty učiněné ve školství a pro mládež, ale čím víc se čtenář do jeho reflexí noří, tím se i navzdory vytříbenému literárnímu stylu vyjevuje pravá a syrová podstata sovětského režimu.
Hlavní poselství jeho knihy ale nespočívá v deskripci očividné bídy obyčejných lidí, hladomorů, ekonomických přehmatů, zglajchšaltovaného umění či policejních perzekucí jako u jiných žánrově podobných publikací, ale poselství spočívá v jediném – v absenci svobody vnímané jako podmínky sine qua non přirozené a funkční společnosti. „Za pozdravy stachanovců, podlézavostí akademiků a pochvalami od pionýrů Gide všude cítil zatemněné mozky, tyranii a strach. Vydal se na cestu s cílem seznámit se s revoluční společností, a všude nacházel otroky, kteří z povinnosti zbožnovali Stalina,“ píše historik Furet. Gide to ve svém Návratu vyjadřuje subtilněji, ale přesně:
„Slibovali nám diktaturu proletariátu. Ano, diktatura existuje, ale jednoho člověka, ne jednotných proletářů. (…) Vyžaduje se souhlas, konformismus.“
„Základním požadavkem a cílem je dosáhnout souhlasu se vším, co se v SSSR děje: usiluje se o to, aby tento souhlas nebyl rezignovaný, ale upřímný, ba nadšený. Nejpozoruhodnější na tom je, že se to daří. Na druhé straně sebemenší protest, sebemenší kritika podléhají nejpřísnějším trestům a jsou okamžitě zadušeny.“ Nakonec tak tento přesvědčený antifašista dospěl k hořkému konstatování, které ve Francii vyvolalo největší odezvu: „Pochybuji, že v kterékoliv jiné zemi včetně Hitlerova Německa je dnes myšlení méně svobodné, častěji ohýbané, bojácnější, podřízenější.“
Z oslavované hvězdy „degenerovaný renegát“
Návrat ze SSSR Gide psal necelé dva měsíce. Z jeho okolí prosakovalo, co připravuje k publikování, a proto byl nejen francouzskými komunisty, třeba stalinistou Louisem Aragonem, ale i nejbližšími přáteli přemlouván, ať to nečiní. A to i s ohledem na občanskou válku ve Španělsku, protože jeho kniha by údajně mohla dehonestovat v konfliktu angažovanou levici.
Signály o výbušném materiálu dorazily i do Moskvy, která vyslala spisovateli jasné varování v podobě krátkého článku v deníku Pravda, kde se psalo o jeho podezřelých stycích s mladým hochem během jeho návštěvy Sovětského svazu. Záměr byl zřejmý: vydírat Gida skrze jeho homosexualitu. Ke cti mu lze přičíst, že nátlaku doma ani ze zahraničí nepodlehl. Ostatně jak si všiml už Franҫois Furet, napsal své svědectví v horečnatém spěchu, „jakoby se chtěl co nejdříve osvobodit od přetvářky, na které se podílel“.
Kniha vyšla 13. listopadu 1936 a po dva další týdny mlčeli i francouzští komunisté, byť nemuseli čekat na překlad jako moskevští soudruzi. Kanonádu spustila sovětská Pravda 3. prosince, článek s titulkem „Smích a slzy André Gida“ vzápětí převzali a otiskli i v L´Humanité.
Gide byl nazýván „jedovatým slintalem“, „věrným synem francouzské buržoasie“, „slouhou fašistů a trockistů“.
Stalin měl o knize i autorovi údajně prohlásit: „Je dobrá k ničemu. Nejlepší zástupci lidstva u nás vidí pokrok a to zvíře, ten degenerovaný trockistický renegát, vidí něco úplně jiného.“ Nejlepší zástupci lidstva se k útokům také rychle přidali. Pravda publikovala 30. prosince Feuchtwangerovo stanovisko, v němž Gida osočil ze „zasazení rány socialismu a celosvětovému pokroku“. Rollandův otevřený dopis Pravda otiskla 11. ledna 1937, L´Humanité o pár dnů později. Slavný spisovatel označil Návrat za „ubohou, povrchní, dětinskou a rozporuplnou knihu“. O pár dnů později Aragon v revue Commune přiřadil Gida k „ antisovětským spisovatelům, advokátům Hitlera a Gestapa“. V obdobném duchu se do této kampaně zapojily i další evropské komunistické strany. Například v Československu publikoval v roce 1937 stalinista S. K. Neumann brožuru Anti-Gide neboli Optimismus bez pověr a iluzí. Básník, jenž v Sovětském svazu nikdy nebyl, na jejích stránkách teoretizuje o trockistech a individualistech a Gidovi vytýká, že nemůže docenit skutečný význam SSSR, neboť jeho „(…) liberální ledví intelektuála, jehož pýchou jsou estetická dobrodružství v ilusích, může viděti v Sovětském svazu opravdu jen nesvobodu“.
To francouzská nekomunistická levice reagovala na Návrat většinou jako na „nemilosrdné odhalení stalinského blufování“ a vyzdvihovala odvahu i intelektuální poctivost spisovatele. Naopak pravicové noviny ironizovaly náhlé prohlédnutí obdivovatele komunismu a jeho předcházející ideologickou naivitu. Už 14. listopadu 1936 ale Le Figaro littéraire publikovalo recenzi, kde se psalo i o tom, že „metropole komunismu dosud neobdržela tvrdší ránu jako od této útlé knížky, která ukazuje stalinský režim daleko horší než ten carský“.
Kdy a jak k tomu došlo?
Jako odpověď na útoky i polemiku Gide vydal v červnu 1937 Les Retouches à mon Retour de l´URSS, česky vyšlo v tom samém roce pod názvem Retuše k mému Návratu ze SSSR. Než publikaci napsal, přečetl si kritickou literaturu o SSSR, kterou se v dobách svých prosovětských sympatií nezabýval. V druhé knize pak nejen potvrdil své dřívější stanovisko, tentokrát podepřené i ekonomickými, sociologickými a historickými argumenty, ale oproti Návratu přidal i popis bolševického teroru v podobě tisíců deportovaných a teroru tehdy aktuálních moskevských procesů. Kniha opět vzbudila ostré reakce ze strany komunistů, ale podobnou senzací jako její první část se už nestala. Každopádně přesně rok po návratu ze SSSR si André Gide v srpnu 1937 položil ve svém deníku otázku, která dokonale vystihuje jeho ideovou proměnu:
„Kdy a jak se duch komunismu přestal lišit od ducha fašismu?“
Když si uvědomíme, jaké vášně toto srovnání dodnes vyvolává, nelze francouzskému spisovateli upřít na svou dobu neobyčejně odvážné myšlení, jehož exaktnost čas potvrdil přinejmenším počty nevinných lidských obětí obou režimů.