„Kam mizeli lidé?“ V čerstvě osvobozené Praze řádily jednotky Smerš

Kniha Michaila Dimitroviče Mondiče (1923–1968) vyšla rusky v roce 1948 v Mnichově s titulem Smerš. God v stane vraga (Smerš. Rok v táboře nepřítele). Kvůli osobní bezpečnosti ji autor publikoval pod jménem Nikolaj Siněvirskij, pseudonym je odvozen z názvu jezera Siněvir v jeho rodném kraji. Formou deníkových záznamů datovaných od 27. září 1944 do 13. srpna 1945, jež sepsal dodatečně na základě svých poznámek, přibližuje tuto obávanou organizaci z pohledu aktéra působícího v jejich strukturách.

Nejde však o svědectví vysokého důstojníka jako třeba v případě čekisty Georgese Agabekova, o jehož osudu i tematicky podobné knize Z ráje sovětské svobody (zápisky čekisty) jsme v naší sérii Před Solženicynem už psali. Mondič mluvil rusky, ukrajinsky, maďarsky, česky a německy, což upoutalo zájem smeršovců, kteří operovali na území, kde se tyto jazyky přirozeně prolínaly. Rodák z obce Nankovo ležící nedaleko města Chust se tak stal překladatelem oněch tajemstvím opředených jednotek, jež v týlu postupující Rudé armády šířily nejistotu a strach. A to v době, kdy se lidé radovali z konce války, a současně jejich blízcí v doprovodu záhadných vojáků mizeli neznámo kam.

Úkol zněl jasně: vyčistit dobytá území

„Někdo zazvonil a otec šel otevřít, na chodbě stáli čtyři vojáci a hned ho sebrali, neměl vůbec čas si něco vzít s sebou. Vyběhla jsem za nimi, opřela se o zábradlí a volám: ,Tati, kam jdeš, kdy přijdeš?‘ Odpověděl: ,Přijdu hned, neboj. Postarej se o matku.‘ Utíkala jsem to říct do kuchyně mámě, všechno proběhlo tak rychle, že nic nevěděla,“ vzpomíná v archivní nahrávce dcera podkarpatského politika a československého občana Štěpána Kločuraka na zážitek ze 14. května 1945 v čerstvě osvobozené Praze. Z gulagu, kam ho odvlekli, se vrátil až za dvanáct let v roce 1957. 

Téhož dne, kdy byl unesen Kločurak (též strýc Haliny Pawlowské, pozn. red.), si Mondič do deníku zapsal: „(…) Všechny dveře máme otevřené! Nikdo se nezmůže na slovo protestu. Češi se bojí čekistů více než dříve gestapa. Během tří dnů se jejich vztah k Rusům naprosto změnil. Už nekřičí: ‚Nazdar!‘.“ Proměnu tehdejší atmosféry ostatně zaznamenal ve svých Pamětech i profesor Václav Černý: 

„Kam zmizel bývalý zemský vojenský velitel generál Vojcechovský, kdysi generál ruské armády, přišlý přes Sibiř s legiemi?“ pokračuje Václav Černý. 

Záhadní vojáci měli stejné uniformy i vojenské řády jako rudoarmějci a operovali za postupující armádou v rámci jednotlivých frontů. Mezi jejich hlavní úkoly patřilo vyhledávat a zatýkat na osvobozeném území všechny skutečné i potenciální nepřátele Sovětského svazu, přesněji komunismu. Nešlo přitom jen o pomstu či likvidaci německých agentů a kolaborantů. Politický cíl byl zřejmý: vyčistit dobytá území od z pohledu Moskvy nepohodlných významných osob, které by mohly komplikovat poválečné nastolení sovětské moci skrze místní, poslušné komunistické strany nebo mu bránit.

Zatčení pak byli deportováni do SSSR, kde je čekala smrt nebo dlouholeté tresty v gulagu. O koho běželo v Československu, a především v Praze, popisuje Mondič 6. května 1945: „Na Prahu si brousili zuby už dávno… Je tam spousta antikomunistických živlů. Ruská emigrace, ukrajinští separatisté, čeští politici. Od generála Gajdy až po ty levicové, jako jsou sociální demokraté. Je nutné zničit všechny, kteří stojí v cestě komunismu.“ Smeršovci je vyhledávali podle předem připravených seznamů sestavených agenty sovětských tajných služeb. Tímto způsobem bylo z českých zemí násilně a protiprávně odvlečeno asi 300 osob, ze Slovenska přibližně 6 tisíc lidí, z Podkarpatské Rusi desítky tisíc spoluobčanů.

„Nikdo neví, co jsou zač.“

O existenci záhadných vojáků se budoucí překladatel poprvé dozvěděl koncem listopadu 1944 v Mukačevu od svého přítele Andrije, který mu u vína prozradil: „Na milici často přicházejí vojáci a ptají se po různých lidech.“

O koho přesně šlo, popisuje v úvodní studii k Mondičově knize historik Jan Dvořák: „(…) obrat ve válce, kdy sovětská vojska osvobozovala Němci obsazená území, si vyžadoval novou, efektivnější a diskrétnější organizaci. Proto vznikl Smerš (ze spojení ,smerť špionam‘, česky ,smrt špionům‘), zvláštní oddíly vojenské kontrarozvědky vytvořené na Stalinův tajný rozkaz. Oficiálně byla jejich činnost potvrzena Výnosem Rady lidových komisařů z 19. dubna 1943, kdy byly tři hlavní oddíly Smerš vyčleněny ze Správy zvláštních oddělení NKVD SSSR.“ Dodejme, že Hlavní správa Smerš pod vedením Viktora Abakumova byla podřízena přímo Stalinovi.

Jak se k těmto utajeným jednotkám dostal dvacetiletý mladík z Podkarpatské Rusi pocházející z chudých poměrů? Svou roli sehrály jeho výborné školní výsledky a také náhoda. Michail Mondič studoval gymnázium v Chustu, a protože byl nadaným žákem, středoškolská studia ukončil v Praze, kde se angažoval i v sociálně demokratickém hnutí ruské emigrace NTS (Národní svaz práce). Ve studiích pokračoval už za války na Vysoké škole technické v Budapešti. V knize uvádí, že tam získal titul inženýra, což vzhledem k pouhým dvěma rokům, kdy pobýval v Budapešti, ale nezní moc věrohodně. Vysvětlení sporného údaje může být přitom prosté, v deníkových záznamech se totiž několikrát dopustil záměrné dezinformace ohledně své osoby – například v případě jmen příbuzných i svého věku. Chtěl ztížit pátrání po své totožnosti, což lze z pohledu přeběhlíka kontrarozvědky na Západ pochopit. 

Z dokumentu dochovaného v českých archivech naopak jasně vyplývá, že v září 1942 byl Mondič v Praze zatčen gestapem, neboť se vyhýbal pracovní povinnosti. Z pankrácké věznice ho propustili v zimě 1943 a na podzim roku 1944 se vrátil do rodné obce. Právě tehdy začínají jeho deníkové záznamy, v nichž zpočátku popisuje odchod maďarských vojáků, svůj krátký pobyt u partyzánů, osvobození rodného kraje Rudou armádou a deziluze, které pak nastaly. A to nejen deziluze způsobené krádežemi a násilnostmi rudoarmějců. Jeho zklamání vyvolala i koordinovaná sovětizace země prostřednictvím výhrůžek, propagandy i horlivé agitace místních komunistů a prosovětských aktivistů, většinou agentů NKVD, usilujících o připojení Podkarpatské Rusi k Sovětskému svazu. 

Tak ve svém deníku Mondič popisuje konec války v rodné obci a pokračuje: „Schůze se protáhla. Slovo ,připojení‘ dostalo magický význam. Tím, jak se stále opakovalo, jako by zůstalo viset ve vzduchu. Uvědomoval jsem si závažnost schůze, a proto jsem se snažil soustředit na všechno. Pozdě v noci se její účastníci jednohlasně vyslovili pro rezoluci: Karpatská Rus musí být připojena k SSSR.“

Pracovní doba mučitelů

Mondičovo zklamání ze Sovětského svazu umocní i otřesná svědectví krajanů, kteří před válkou uprchli do SSSR a skončili v gulagu. Odtamtud je zachránilo až povolání do formující se československé armády, se kterou se nyní vracejí domů. I z těchto důvodů se rozhodne, že je nutné proti sovětskému režimu nějak bojovat. 

Tak zní zápis z 21. listopadu 1944. Aniž by to tušil, osud mu už brzy nabídne příležitost prostřednictvím jiné formy sovětizace Podkarpatské Rusi – skrze verbování do Rudé armády. To se příliš nedaří, a tak je budoucí překladatel, jenž díky svým studiím platí mezi mladými lidmi svého regionu za osobnost, zatčen Sověty a po několika dnech vězení přinucen k exemplárnímu vstupu do řad Rudé armády. Tam si ho v polovině ledna 1944 všimne neznámý vyšší důstojník, který u jednotky zjišťuje jazykovou vybavenost vojáků. „,Toho si vezmu,‘ řekl major a obrátil se k veliteli roty. ,Zítra v deset hodin dopoledne si pro něho přijedu.‘“ V tom okamžiku je rozhodnuto. 

Michail Mondič, byť vůbec neví, s kým se bavil a kam zítra pojede, se zrovna stal členem Stalinovy tajné kontrarozvědky Smerš.

Po nezbytném prověření jeho totožnosti, původu a jazykových zkouškách je jako překladatel přiřazen ke třetímu oddělení druhého oddílu 4. ukrajinského frontu. „Úřední den vypadá následovně,“ stojí v záznamu z 22. ledna. „V 8 hodin snídaně. Od 8 do 12 pracovní doba, od 12 do 15 hodin oběd a hlavní odpočinek. Od 15 do 22 hodin pracovní doba. Ve 22 hodin večeře. Po večeři do jedné hodiny v noci opět pracovní doba.“ 

Jeho práce spočívá v překládání získaných dokumentů, korespondence, tiskovin, ale i v tlumočení při výsleších zatčených osob, válečných zajatců, i při verbování nových agentů. V knize tak jmenovitě vystupují nejen vysocí důstojníci Smerše, ale i krutí vyšetřovatelé, mezi kterými jsou i ženy. Jednou z nich je i plavovlasá krasavice Halja, její krutost při výsleších Mondiče šokovala: 

„Halja se na něj zběsile vrhla. Mlátila ho gumovým pendrekem přes hlavu, přes obličej, přes uši, krk, ruce a nohy… Viděl jsem, jak ji opouštějí síly, zdálo se, že už to napětí nevydrží. Ale hluboce jsem se mýlil. Ještě deset minut toho nešťastníka tloukla. Potom si celá udýchaná sedla ke stolu. (…) Krvavý horor, který přerušila večeře, pokračoval. Ve čtyři hodiny ráno vynesla umírajícího Poláka služba. Halja se, oblečená, svalila na kavalec a zavřela oči.“ 

Deprese, únava a paranoia

Kde to jsem, v jakém světě žiju, ptá se Mondič v podobných okamžicích sám sebe. Z deníku je zřejmé, že se ocitl v elitních jednotkách, jejichž příslušníky opravňuje speciální průkaz NKVD k čemukoliv, co v boji proti reálným i domnělým špionům uznají za vhodné. 

Špinavý mundúr rudoarmějce autor deníku vyměnil za důstojnickou uniformu, nechutnou menáž nahradily kvalitní potraviny v jídelně s čistými ubrusy na stolech. Dostává 1500 rublů měsíčně, fasuje cigarety, vodka teče proudem, v pokojích se střídají povolné nebo k sexu přinucené ženy. Smeršovci, s nimiž mladý překladatel putuje přes východní Slovensko, část Polska, Ostravu až do Prahy, všude bydlí ve zkonfiskovaných bytech, vilách, zabírají celé části měst jako ve slovenském Sabinově nebo úřední budovy v Košicích. 

Po příjezdu do Prahy se Mondičova skupina ubytovala v hotelích Alcron a Centrál, poté se přesunuli do vily v Dělostřelecké ulici v rezidenční čtvrti Ořechovka. Navzdory všem výhodám Mondič o svých spolupracovnících píše: 

„Schválně jsem v jídelně otálel, chtěl jsem najít někoho s radostným nebo alespoň ne s nahněvaným výrazem v očích. K mému úžasu jsem nenašel ani jednoho.“ A tak se v jeho zápiscích objevují i vzpomínky na prázdné či pološílené oči, psychickou i fyzickou vyčerpanost, na depresi prohlubovanou alkoholem, paranoiu, naprostou ztrátu soucitu, lidskosti. Tím vším platí příslušníci Stalinových tajných represivních jednotek za své výjimečné postavení, za opravdový či předstíraný ideologický fanatismus. 

Mimo tyto podrobnosti o práci a životě Smeršovců autor poprvé veřejně odhalil jména vysokých důstojníků a velitelů i strukturu samotné organizace, její rozdělení na operativní odbory. Například první odbor stíhal vojenské zběhy a odhaloval projevy zrady či defétismu v řadách Rudé armády, druhý shromažďoval informace, vysílal zvědy za německé linie a později zatýkal odpůrce sovětského zřízení nebo pátý odbor, jenž vytvářel tříčlenné tribunály, tzv. trojky, jež nad zatčenými většinou vynášely rozsudky smrti. 

Pro českého čtenáře jsou pak Mondičovy zápisky zajímavé i tím, že jejich velká část se týká československého území a dění v květnové Praze, kde radost a úlevu z konce války záhy vystřídal strach z osvoboditelů. Jejich zjevná svévole, arogance a především ignorace jurisdikce cizího státu, kterou se Sovětský svaz zavázal dodržovat v dohodách uzavřených s čs. vládou v exilu, měla být varováním. Představitelé našeho státu o nezákonnostech v podobě zatýkání a odvlékání československých občanů do Sovětského svazu věděli. Avšak kvůli vděku k osvoboditelům i sílícímu vlivu komunistické strany, navíc vždy poslušné vůči politice Moskvy, se o těchto případech většinou mlčelo už tehdy, natož po únoru 1948. Deníkové záznamy Michaila Mondiče Smerš. Rok v táboře nepřítele se tak českého vydání dočkaly až v roce 2014, kdy je v překladu Olgy Hulínové publikoval Ústav pro studium totalitních režimů. 

Život ve strachu z pomsty 

Vyjma výše zmíněného rusky psaného textu, který vyšel v Mnichově roku 1948, vznikly na Západě v padesátých letech i jeho překlady do němčiny a angličtiny. Na dlouhou dobu se tak staly jediným zdrojem informací o „záhadných sovětských vojácích“ operujících v druhém sledu za frontovou linií. Čas od času se o Smerš sice objevily zmínky ve vzpomínkách několika málo přeživších obětí, své uvěznění těmito příslušníky popsal například Alexandr Solženicyn v Souostroví Gulag, šlo ale jen o kusé a krátké zprávy. Na Mondičovy zápisky navázalo až tematicky podobné dílo bývalého smeršovce kapitána Borise Baklanova s názvem Nights Are Longest There: Smersh from the Inside (Noci jsou tam nejdelší: Smerš zevnitř), vydané pod pseudonymem A. I. Romanov v Londýně v roce 1972. 

Teprve o čtyřicet let později v roce 2012 vyšla o těchto jednotkách první ucelená a badatelským výzkumem podložená studie. Jde o v Londýně publikovanou knihu historika Vadima Birsteina SMERSH: Stalin´s Secret Weapon, Soviet Military Counterintelligence in WWII (Smerš: Stalinova tajná zbraň: Sovětská vojenská kontrarozvědka ve druhé světové válce). 

Ani jednu z těchto publikací si Michail Mondič už ale nepřečetl. Jakmile pochopil, že jeho představy o realizování vnitřního rozkladu sovětského bezpečnostního aparátu jsou naivní, rozhodl se k emigraci do americké zóny v Německu, což se mu podařilo zkraje roku 1946. Krátce poté v květnu 1946 byla činnost Smerše usnesením ÚV VKS (b) oficiálně ukončena, přesněji řečeno byla tato separátní kontrarozvědka začleněna pod Ministerstvo státní bezpečnosti SSSR. O čtyři roky později se její někdejší překladatel přestěhoval z Bavorska do USA, kde se seznámil se svou budoucí manželkou Viktorií, emigrantkou ruského původu. Na konci roku 1951 se oba rozhodli pro návrat do Mnichova, neboť dostali nabídku zaměstnání v ruské redakci Rádia Svobodná Evropa, kde Michail Mondič pracoval jako analytik sovětských tiskovin. Podle svědectví své ženy se ale nikdy nezbavil strachu z pomsty sovětských tajných služeb. Nervové vypětí z doby strávené u Smeršovců i z let pozdějších se tak podepsalo na jeho zdraví a krátce po dovršení pětačtyřiceti let v březnu 1968 v Mnichově zemřel.