Byl jedním z hlavních aktérů událostí okolo bratrů Mašínů. V seriálu očitých svědectví přinášíme jeho vyprávění, podívejte se na klíčové pasáže z rozsáhlé videovýpovědi.
Milan Paumer měl hodně osobní důvod pro připojení se k odbojové skupině bratrů Mašínů, která se pustila do krvavého odboje proti komunistickému režimu. Politický převrat v únoru 1948 totiž tragicky zasáhl jeho rodinu.
Dědečka Milana Paumera vyhnali komunisté z jeho koloniálu i jeho hospody. „Rozčílil se tak, že dostal srdeční záchvat a umřel,“ řekl Milan Paumer v roce 2008 dokumentaristovi Paměti národa Adamu Drdovi.
„V době, kdy jsme se rozhodli k odboji, se událo již přes osmdesát politických vražd. Mezi nimi byl generál Píka, Milada Horáková, veteráni ze západní fronty. Proto jsme dali dohromady skupinu a začali o něco usilovat,“ vysvětlil.
Ke Ctiradovi a Josefu Mašínovi se přidali kromě Milana Paumera i Václav Švéda a Zbyněk Janata. Dodržovali jednoduchou zásadu: když Ctirad mohl něco udělat sám nebo pouze s jedním společníkem, ostatní nezasvěcoval. Uvědomoval si, že kdo nic neví, nic nepoví.
Začalo to napínáčky
První spíše klukovskou akcí skupiny se stalo vystoupení proti komunistickým mládežníkům na Prvního máje. Jezdili po městě na kolech, a odbojáři–začátečníci tedy rozházeli napínáčky na silnici, čímž opentlené cyklisty zastavili. „Jak víte, s jídlem roste chuť. Rozhodli jsme se opatřit si moderní zbraně,“ popisoval Milan Paumer. „Ukradli jsme samopaly z muzea, ale bez závěrů, a tedy nepoužitelné. Uvažovali jsme o krádeži ve Svazarmu, tam však byly jen lehké zbraně.“
Skupina se rozhodla ukořistit samopaly, které nově nafasovala armáda a policie.
„Tehdy jsme stále mysleli, že vypukne povstání proti komunistům. Pražské povstání bylo ještě živé a my jsme počítali, že se přes rozhlas dozvíme, co se děje.“
Volba padla na menší policejní stanice v Chlumci nad Cidlinou a Čelákovicích. Při akci v Chlumci řídil auto Milan Paumer a za skupinou zůstala první oběť. Ctiradu Mašínovi se nepodařilo železnou tyčí omráčit policistu Oldřicha Kašíka, ten totiž vytáhl na svou obranu pistoli, a Josef Mašín ho zastřelil.
V Čelákovicích se rozhodli, že policistu musejí rovnou zabít, aby nemohl poskytnout jejich popis. Stanici Sboru národní bezpečnosti (SNB) přepadli Ctirad „Radka“ Mašín, Milan Paumer a Zbyněk Janata. „Byl to šok, doufal jsem, že se to nestane, ale nedovedl jsem si zdůvodnit, že bychom mohli nechat toho chlapa živého,“ vysvětloval Milan Paumer.
Na služebnu SNB do Čelákovic dorazili v unesené sanitce, odemkl jim policista četař Jaroslav Honzátko. Dostali se do zamčené skříně, sebrali z ní zbraně a omámili policistu chloroformem. „Pak se Radka vrátil, šmiknul mu hrdlo a odjeli jsme,“ prohlásil Milan Paumer.
S Mašíny se potkával cestou do školy
Milan Paumer se narodil 7. dubna 1931 v Kolíně, dětství prožil v Poděbradech v sokolské rodině. Měl ještě o osm let mladšího bratra. S bratry Mašíny se seznámil poté, co se s matkou přistěhovali během války do Poděbrad. Jakmile Milan Paumer zjistil, že se jejich otec proslavil v boji s nacisty, začal si jich velice vážit.
Mašínovi poznal jako poslíček ještě během války. Jeho otec, ředitel hospodářského družstva, ho k nim poslal s pytlíkem brambor. „Brambory byly za války důležitá komodita,“ vysvětlil. S oběma bratry se potkávali při cestách do školy, s přibývajícím věkem se stále častěji bavili o politice. „Z mého otce po únoru 1948 komunisti udělali pojízdného pokladníka a pracoval třeba i na váze u cukrovaru.“
V roce 1952 se ve skupině objevil Václav Švéda. Přátelé se snažili získat peníze na vysvobození Ctirada Mašína z lágru v Jáchymově, kam se dostal za pokus o útěk do Západního Německa. Zbyněk Janata navrhl přepadení vozu s výplatami pro továrnu Kovolis Hedvikov na Kutnohorsku. Převážel téměř 900 tisíc korun.
Přepadení předcházely tři nepovedené pokusy, na které si Milan Paumer vždy musel požádat o dovolenou. Kolegové se už ale začali zajímat, proč si ji vždy v pátek bere, takže 2. srpna 1952 provedli loupež pouze Václav Švéda s Josefem Mašínem.
Heslo pro útěk: Svatba se bude konat
„Byla tam nějaká šarvátka, pokladník byl šéfem milice. Rozhodl se, že pojede pro peníze se šoférem a ochrankou. Ještě se stavili pro jednu ženskou z kuchyně. Švéda s Pepou je pak zastavili převlečeni do milicionářské uniformy a řekli jim, aby vylezli z auta, že ho musí prohlédnout, protože musí kontrolovat všechny vozy jedoucí do fabriky,“ popsal Milan Paumer přepadení vozu s výplatami. O něm se však dozvěděl pouze zprostředkovaně. „Pokladník ale nechtěl vylézt. Začal se vyptávat, kluci ho chtěli vytáhnout, ale on vyskočil sám, oběhl auto a stál za autem u příkopu, otočil se, vytáhl bouchačku a namířil ji na Pepu. Asi se rozhodl vystřelit, protože když po něm Pepa skočil, spadli do příkopu a bouchačka vystřelila. Naneštěstí byla právě namířena na pokladníka.“
„Kluci poté skočili do auta a s penězi odjeli až do Olomouce. Koupili za ně dva motocykly, poněvadž dosud se museli při svých akcích spoléhat na vlak,“ dodal Milan Paumer. Údaj, že koupili také postel pro Švédovi, je podle Milana Paumera nepravdivý. Švédovým komunisté při vyhánění ze zemědělské usedlosti v Lošanech na začátku 50. let totiž nevydali ani oblečení pro děti.
Skupina nyní měla peníze, zbraně, Ctirad v roce 1953 opustil vězení a dělali se různé plány. Odejít za hranice? Přepadnout policejní autobus? Vyhodit do vzduchu vlak s uranem pro Sovětský svaz? Významný hlas měl strýc bratrů Mašínů Ctibor Novák, plánoval zvlášť se starším se Ctiradem.
Nakonec se dohodli na útěku do Západního Berlína přes komunistické východní Německo obsazené Sovětskou armádou. Půda pod nohama jim doma hořela čím dál víc, policie totiž pátrala po lupičích z vozu s výplatami. Josef Mašín navštívil Milana Paumera v kasárnách na Slovensku a domluvili se, že o odchodu z Československa mu dají vědět telegramem. Smluvené heslo znělo: Svatba se bude konat.
Byl jsem vojenský zběh a čekala by mě oprátka
Plánům Mašínů Milan Paumer naprosto důvěřoval. Při úklidu u velitele našel bloček s propustkami, tak si jednu vzal a vyplnil ji. Podepsal mu ji jeden Slovák. V Poděbradech na Milana Paumera čekal Josef Mašín, ostatní již mířili k německé hranici do Hory Svaté Kateřiny. Jejich útěk, začal na začátku října 1953, urychlila hrozba, že bratři Mašínové budou muset narukovat na vojnu k Pomocným technickým praporům (PTP).
Milan Paumer tehdy ještě měl vykonávat základní vojenskou službu. „Byl jsem tedy zběhem a čekala by mě oprátka,“ prohlásil. Po překonání hranice s Východním Německem se převlékl do civilního oblečení. Zamířili na sever, byli přesvědčeni, že tam musejí narazit na německé hlavní město. Snažili se opatřit si peníze, Václav Švéda se pokusil v nádražní restauraci v Riese prodat hodinky všech pěti kamarádů a koupit jízdenky do Berlína. Pokladní však podezřelým mladíkům prodala jen jízdenky do Uckru a skupinu uprchlíků ohlásila na policii.
Zbyněk Janata s Milanem Paumerem se při vstupu do nádraží zdrželi. „Bratři Mašínové s Václavem Švédou už stáli v rohu a vojáci na ně řvali ‚Hände hoch!‘“ připomněl Milan Paumer. Trojici uprchlíků se podařilo prostřílet ven za cenu dvou mrtvých volkspolicistů, po útěku však padl do rukou německé policie Zbyněk Janata. Přeslechl volání ostatních a sám omylem pokračoval opačným směrem.
Pes mě ve škarpě očuchával a kňoural
Dalším kritickým okamžikem byla ztráta Václava Švédy v lese u Waldowa „Najednou slyšíme hukot aut, seskákali z nich policajti a štěkali psi. My tam ležíme ve škarpě a oni začali střílet. Pořád stříleli. Najednou na mě skočil pes, začal mě očuchávat kolem krku a uší, kňoural. Krve by se ve mně nedořezal, bál jsem se, že mě kousne, ale nic. Pak zase začali střílet a Radka povídá: ‚Vašek to dostal.‘“
Zraněný rychle ztrácel krev. Kamarádi ho odtáhli do bezpečí, ale on nedokázal už jít dál. Podle původní domluvy o podobných situacích ho nechali na místě. Zbylí tři se dostali na mýtinu plnou hromad s klestím po kácení. Chtěli si odpočinout a trochu se vyspat, pod jednou kupou s větvemi si proto vyhrabali úkryt.
„Trvalo dost dlouho, než jsme udělali dost velký dolík, abychom se tam vešli. Leželi jsme v něm tři dny.“ K hromadám dorazili volkspolicisté, naštěstí se jim nechtělo rozhrabávat je. Ale dohadovali se, jestli do nich nezačnou střílet. „Jeden z policistů se pak po hromadě prošel a řekl: ‚Alles in Ordnung!‘“
Mein Gott, vykřikla selka, když je objevila
Bratři Mašínové a Milan Paumer pak šli do vesničky Waldow, kde se ukryli v seníku u hospodářského stavení. Ale našla je tam selka, která ráno přišla pro seno. „Stáhla seno, a tak jsme se tam na sebe dívali. ,Oh, mein Gott, mein Gott!‘ vykřikla. Tak jsme běželi za ní, kluci šli dovnitř, nějak se s ní domluvili, dostali jsme chleba se sádlem a dali nám ještě s sebou.“
„Potvrdilo se nám, že ne všichni Němci jsou špatní. Byli na tom vlastně jako my v Československu.“
Vztahy v oslabené skupině charakterizoval Milan Paumer jako celkem dobré. „Nelezli jsme si na nervy, komunikovali jsme. Měli jsme jasnou představu, že živé nás nedostanou.“ K Berlínu se posunuli na vlaku s bramborami, který však brzy nacouval do lihovaru, odkud rychle utekli.
Několik dalších dní pochodovali podél trati a čekali, nechytí-li vlak přímo do Berlína, konkrétně do americké okupační zóny. Nedaleko německé metropole je po chybě Milana Paumera odhalila německá hlídka. Se Ctiradem muže přemohli a chtěli mu dát nadýchat chloroformu, policistovi se však podařilo ve rvačce vystřelit a trefil Milana Paumera do boku. „Co se stalo s policajtem, nikdo neví, asi utekl,“ podotkl.
Po zranění se cítil celkem dobře a dokázal i běžet. „Bylo to, jako by mě někdo praštil klackem přes břicho, brnělo to,“ popsal. Krátce poté se jim podařilo skočit na nárazníky posledního vagonu kolemjedoucího vlaku.
„Tak si říkáme… konečně jsme chytli vlak do Berlína! Chyba lávky. Vlak zastavuje a Pepa říká: ,Nástupiště je plný policajtů.‘ Tak jsme seskočili, Radka zůstal na podvozku vlaku. My jdeme a před námi byly dřevěné ubikace. Seděli tam vojáci, Rusáci, hráli na harmoniku. Tak jsme prošli, ale v břichu mně šplouchalo a nohy mě taky moc neposlouchaly. V dálce už jsme ale viděli světla a říkali jsme si, že už to bude Berlín.“
Milan Paumer si chtěl odpočinout. Ctirad Mašín mu však rázně vysvětlil, že v tom případě může počítat s kulkou. Tak pokračovali dál. Po příchodu do Berlína se asi půl hodiny před půlnocí dovlekli k nedalekému plotu – byl to plot americké okupační zóny. „Sjeli jsme do příkopu, podlezli plot a rozhodovali jsme se, co dělat. Začali jsme hledat policejní stanici.“
Probudil se v nemocnici za tři dny
Byli už v Západním Berlíně, kde jim nehrozilo nebezpečí. Tam v půl jedné v noci odevzdali pistole, ošetřili Milana Paumera, který omdlel. „Probudil jsem se až za tři dni v nemocnici,“ uvedl.
V Berlíně Američané uprchlíky důkladně vyslýchali. „Jenom na téma vojny asi tři dny,“ konstatoval Milan Paumer. O útěku skupiny Mašínů již Američané věděli. Ctirad s Josefem se ještě snažili je přemluvit, aby mohli vyrazit na akci k osvobození Zbyňka Janaty a Václava Švédy. Neuspěli však. Pak se přihlásili do armády USA. Odmítli návrh, že se stanou agenty chodci.
Milan Paumer v Berlíně v nemocnici pobyl. „Potom mě naložili do letadla Dakota. Doktor, co mi vytáhl kulku, letěl se mnou. Z Berlína do Frankfurtu.“
„Tam byla hromada kluků z východního Německa, Rusáků zběhlých z okupační armády, pohraničníci, kteří zahodili pušky a šli.“
Tam se po doléčení setkal s Mašíny a pokračovali do USA.
Ve Special Forces musel přežít na pustém ostrově
V USA se setkali s dobrým přijetím a zájmem o líčení poměrů v komunistickém bloku. „Oni si mysleli, že jsme utekli, protože jsme tady umírali hlady. Když jsme řekli, že důvodem, proč jsme odešli, bylo, že v Československu není demokracie, tak jsme narazili na správné téma.“
Ve Special Forces (speciálních silách) armády USA sloužil Milan Paumer pět let. Vycvičili ho na parašutistu, seznámili ho se sovětskými zbraněmi, prodělal kurz přežití na pustém ostrově i v horách, ale také lyžařský výcvik. „To byla taková dovolená… Jídla dost, můžete jezdit po sjezdovce, dokavaď se vám neklepou nohy.“
„ Po roce 1956 už jsme věděli, že žádný světový konflikt nebude.“
Strávil devatenáct měsíců v Koreji u minometu, ale šlo již o klidnější období po skončení války mezi proamerickým jihem země a komunistickým prosovětským severem. Milan Paumer správně předpokládal, že jeho dopisy by domů nedorazily, proto korespondoval přes tetu provdanou do USA. Poštu od něj posílala poděbradskému faráři. Po čase i tenhle kanál československá bezpečnost odhalila.
Po roce 1989 našel Milan Paumer v archivech příkaz, aby veškerá jeho korespondence byla zadržována. Kontakt tak ustal, což si Milan Paumer s bratrem později vytýkali. Rodiče již nikdy neviděl, otec zemřel v roce 1955, matka v roce 1989. Nejbližší příbuzní na útěk Milana Paumera nedoplatili příliš drasticky, pouze jeho bratra často propouštěli z práce. Předhazovali mu, že Milan Paumer žije v USA, kam uprchl přes Západní Berlín.
Po propuštění z armády Milan Paumer začínal jako správce bazénů v motelu a recepční. S bratry Mašíny zpočátku žili společně. Se Ctiradem také zkoušeli lovit nutrie – sbírku asi 2000 kůží připravenou k prodeji jim však rozmetal hurikán. Usadil se v Miami na Floridě, technické vzdělání uplatnil v podniku na repasování leteckých motorů. Pracoval i jako taxíkář, později si založi malou taxislužbu.
V roce 2001 se natrvalo vrátil do České republiky. Mimo jiné i proto, že v USA neměl rodinu, která by ho tam držela. Pořádal přednášky, stal se čestným členem Klubu politických vězňů a skautského oddílu – 53. střediska bratří Mašínů.
