Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antonín Chloupek (* 1944)

• narodil se 24. června 1944 ve Střelicích u Brna

• rodina hospodařící na vlastním statku nejméně od 17. století

• otec Antonín Chloupek starší až do roku 1958 vzdoroval kolektivizaci

• 1960–1964 studoval střední zemědělskou školu v Roudnici nad Labem

• 1964–1965 pracoval v karvinském dole 1. máj

• 1966–1967 vojenská služba u silničního útvaru

• 1968–1969 pracoval ve fotooddělení tiskárny Polygrafia

• 21. srpen 1968 fotografoval v pražských ulicích

• v roce 1969 vycestoval do Velké Británie, o čtyři roky později do Dánska

• 1969–1976 pracoval jako asistent výpravy v barrandovských filmových ateliérech

• po svatbě v roce 1976 se přestěhoval do Jihlavy

• pracoval v jihlavském družstvu Fotografia, od roku 1992 pak jako soukromý fotograf

Rodina Antonína Chloupka má starobylé sedlácké kořeny. Jeho předkové hospodařili nejméně čtyři stovky let na rodinném statku ve Střelicích u Brna, jak dokládá zápis do první obecní matriky z roku 1641. Jejich mnohasetleté sepětí s půdou přerušil teprve nástup komunismu a násilná kolektivizace. 

Antonín Chloupek se narodil 24. června 1944 ve Střelicích jako syn Antonína Chloupka staršího a jeho ženy Boženy, rozené Fišerové, a vyrůstal s mladším bratrem Jiřím. 

Soudruzi se naparovali při procesí Božího těla

Jeho nejútlejší dětství poznamenaly poslední měsíce druhé světové války. V dubnu 1945 došlo v okolí Střelic k bojům, které poškodily i hospodářské budovy náležící ke statku Chloupkových. (Antonín Chloupek starší jejich obnovu po válce financoval z bezúročné půjčky z Fondu národní obnovy, kterou splácel téměř po celý zbytek života, paradoxně i poté, co nuceně vstoupil do JZD.) 

Obyvatelé Střelic se na konci války ukrývali ve sklepech, ale to je často neuchránilo před nevítanou pozorností přijíždějících vojáků Rudé armády: „Rusové chodili po sklepích a vybírali si ženy k zábavám.“ Teta pamětníka Ludmila Janíčková byla provdaná v nedalekém Ořechově, kde sovětští vojáci zavřeli muže do kostela, „aby nedělali potíže“, a pak si ve sklepech vybírali mladší ženy. „Moje teta si shrnula vlňák přes čelo a udělala ze sebe starší ženu. Mávli rukou, éto bábuška, a nechali ji být.“ 

První dětská vzpomínka Antonína Chloupka však sahá do doby o něco pozdější, do roku 1947, kdy na svatební oslavě svého strýce jako tříletý chlapec poprvé uviděl automobil a velmi se ho vyděsil. Až do nástupu do školy býval často ponechán sám sobě, případně ho s bratrem hlídali prarodiče z otcovy strany, kterým bylo již přes 80 let: „To byli naprosto vypotřebovaní lidé, ti s námi vůbec nekomunikovali, jenom koukali mlčky před sebe.“ 

V roce 1950 začal Antonín ve Střelicích chodit do první třídy. Komunistická ideologie se zde zpočátku příliš neprojevovala. Většina obyvatel jihomoravské obce byli praktikující katolíci, do kostela chodili dokonce i komunisté. „Maminka mi dokonce vyprávěla, že před únorem 1948 při procesích na Boží tělo se soudruzi rvali o to, kdo ponese žerdi s baldachýnem. Až později se z nich stali velcí ateisti,“ říká Antonín Chloupek. Jejich třídní učitelka každé ráno chodila na mši a hodiny náboženství byly běžnou součástí výuky. 

Ve druhé třídě se Antonín stal ministrantem. Rodičům nic neřekl a po smrti svého dědečka je překvapil tím, že na jeho pohřbu nesl křížek. 

Přemlouvání, šikana, vydírání

V době, kdy Antonín začal chodit do školy, ve Střelicích vzniklo zemědělské družstvo a jeho otec i další sedláci se ocitli pod nátlakem, aby do něj vstoupili. Do domácností po večerech docházela „akční trojka“, složená ze zástupců komunistické strany a národního výboru. „Ačkoli rodiče byli unavení po celodenní práci, vysedávali u nás třeba do jedenácti hodin večer a pořád otce přesvědčovali, aby podepsal přihlášku do družstva. Jako dítě jsem se vždycky divil, proč jim nic neřekne. Až později jsem pochopil, že nechtěl riskovat kriminál. Nemohl jim moc oponovat, protože každý odpor by byl kvalifikovaný jako pobuřování.“ Jindy byl otec předvolán na národní výbor, kde opět musel podstupovat dlouhé přesvědčovací hovory. 

Sedláci postupně podléhali a podepisovali přihlášky. Antonín Chloupek se domnívá, že v roce 1953 už byli v družstvu všichni kromě jeho otce. V té době přesvědčování ustalo a místo něj nastoupila ekonomická šikana, kdy Antonínu Chloupkovi staršímu záměrně předepisovali přehnaně vysoké, nesplnitelné dodávky zemědělských produktů. Když nedodal předepsané množství obilí, vajec, masa nebo brambor, následovala pokuta nebo exekuce části movitého majetku. „Otec se to vždy snažil nějak zaplatit, aby ho nezavřeli. Výsledkem bylo, že jsme nikdy neměli peníze. Máma nám nemohla koupit oblečení nebo boty na zimu.“ 

Poslední kapka přišla v roce 1958, kdy Antonín končil základní školu. „Tehdy si komunisté vymysleli nový způsob vydírání. Řekli otci, že mě nepustí na žádnou školu ani učiliště, dokud nepodepíše přihlášku do družstva.“ Pokud by otec nepovolil, Antonín by musel pracovat v jednotném zemědělském družstvu (JZD) jako pasák dobytka. 

Teprve tehdy Antonín Chloupek starší ustoupil a přihlášku podepsal. V družstvu ho ihned ustanovili zootechnikem, otec však těžce nesl, že nyní musel pracovat pod taktovkou funkcionářů: „Nebyl zvyklý, aby mu poroučeli z okresní zemědělské správy. Sám věděl, co se má kdy dělat. A kolikrát od nich dostával nesmyslné příkazy.“ 

Antonín Chloupek přirovnává systém jednotných zemědělských družstev k feudálnímu nevolnictví: „Komunisté sebrali svým poddaným pozemky, tedy výrobní prostředky, a udělali z nich jézeďáky, nesvéprávné nevolníky. Ani děti těchto nevolníků neměly možnost vybrat si svobodně povolání. Kdo byl z rolnické rodiny, musel jít v padesátých letech pracovat do zemědělství. Pro tyto děti nebyla žádná šance jít studovat, leda zemědělskou školu.“ 

Na studia do Roudnice

Antonín Chloupek se zajímal o chemii a podal si přihlášku na chemickou průmyslovku, ale jak později zjistil, ředitel základní školy jeho přihlášku rovnou vyhodil do koše. 

První rok po skončení základní školy tak nikde nestudoval, pouze docházel na tři hodiny denně na angličtinu do jazykové školy, kde zápisu nepředcházelo žádné přijímací řízení. Po roce byl přijat na Střední zemědělskou školu v Roudnici nad Labem, obor meliorace. Škola byla téměř na druhém konci republiky, domů mohl jezdit pouze na Vánoce a na prázdniny. „Možná to byl způsob, jak se mě zbavit a dostat mě pryč ze Střelic,“ uvažuje Antonín Chloupek. 

Škola měla nicméně úctyhodnou tradici: dříve zde bývala střední hospodářská škola, na níž před první světovou válkou studoval i Josef Mašín starší. Na začátku šedesátých let velkou část studentů tvořili mladí lidé, kteří –podobně jako Antonín – pocházeli z rodin soukromých zemědělců. Vládla zde liberální atmosféra a žáci se mohli věnovat řadě zajímavých volnočasových aktivit. Škola měla kvalitní orchestr, dramatický kroužek, ale Antonín propadl především činnosti ve fotokroužku, který vedl jeho oblíbený učitel chemie. Učil je různé technologie, včetně práce se šestnáctimilimetrovou kamerou a vyvolávání barevných filmů. „Chytlo mě to tak, že jsem se stal členem městského fotografického klubu v Roudnici nad Labem,“ vzpomíná Antonín Chloupek. Když se o prázdninách roku 1963 v Roudnici nad Labem natáčel muzikál Starci na chmelu, Antonín získal od filmařů odstřižky filmu a pro svou třídu na ně v následujícím roce nafotil maturitní tablo. 

Na vojnu místo na FAMU

Po maturitě roku 1964 se Antonín dobrovolně přihlásil na rok do Dolu 1. máj v Karviné. Doufal, že roční práce v dolech mu pomůže vyhnout se umístěnce a pomůže mu v přijímacím řízení na FAMU, obor fotografie nebo kamera. Pracoval zde jako kontrola dopravníku, na němž se posunovalo vytěžené uhlí. Díky nadprůměrným výdělkům si za rok našetřil na východoněmecký fotoaparát Praktica FX, který stál na tu dobu závratnou částku dva a půl tisíce korun a představoval technologickou špičku. 

U přijímacích zkoušek na FAMU ovšem neuspěl, a tak musel začátkem roku 1966 nastoupit základní vojenskou službu. „Mně na té vojně nejvíc vadilo, že je to mocenský nástroj komunistického režimu. Nechtěl jsem sloužit v organizaci, která ho udržuje při životě,“ konstatuje Antonín Chloupek. 

Povolali ho k takzvanému silničnímu vojsku, které bylo nástupcem Pomocných technických praporů (PTP), a narukovali k němu „politicky nespolehliví“ branci. Útvar sídlil ve Znojmě, ale jejich rota se přemisťovala po různých stavbách po celé republice. Tři čtvrtě roku působili také v Praze. Antonín zde byl jednou přistižen mimo kasárna bez propustky, ale dozorčí pražské posádky, který ho měl potrestat, začal využívat jeho fotografických dovedností pro potřeby útvaru, což mu vojenskou službu výrazně zpříjemnilo. 

Během vojny ještě jednou zkusil přijímací zkoušky na FAMU. Tentokrát se z několika set uchazečů dostal na šesté místo, do ročníku přijímali pět studentů. Nestihl ale podat odvolání, protože dopis ze školy dorazil na adresu jeho trvalého bydliště ve Střelicích a dozvěděl se o něm příliš pozdě. 

Drama u budovy rozhlasu

Po návratu do civilu na začátku roku 1968 se přestěhoval do Prahy. Zpočátku bydlel u kamaráda z vojny, jehož švagrová mu dohodila práci ve fotooddělení tiskárny Polygrafia na Smíchově. Později bydlel na ubytovně na sídlišti Novodvorská. 

V Praze tak prožíval politické uvolnění pražského jara, veřejné dění sledoval zejména prostřednictvím článků v Literárních listech. „Nemyslel jsem si, že se komunistický režim v dohledné době rozpadne, ale doufal jsem, že se bude uvolňovat. Že nás budou pouštět do zahraničí, že liberalizace bude postupovat.“ 

Některé politické komentáře v Literárních listech v něm sice vzbuzovaly obavy, že příznivý vývoj by mohl ovlivnit zásah ze Sovětského svazu, ale invaze vojsk Varšavské smlouvy pro něj přesto – tak jako pro většinu Čechoslováků – představovala šok. 

„Už když jsem ráno vstával do práce, bylo mi divné, že je jakési zlověstné ticho. Provoz na ulici byl jaksi tlumený, před samoobsluhou stály ženy ve frontě,“ vzpomíná na ráno 21. srpna 1968. Když se z rádia dozvěděl, co se děje, popadl fotoaparát a vyrazil do centra města. Hromadná doprava nejezdila, a tak zamával na řidiče nákladního auta, který ho ochotně svezl. 

K budově Československého rozhlasu na Vinohradské ulici dorazil okolo osmé hodiny ranní, v ulici již stála barikáda. „Lidi zahradili ulice vším, co bylo po ruce. Byla tam tramvaj, autobus, nějaká cisterna, všechno možné, čím se ty ulice daly přehradit, aby Rusové nemohli s tanky přijet k rozhlasu. Probíjeli se tak, že ten tank se vždycky rozjel, plnou vahou narazil do barikády, zase couvl a znovu na ni najel.“ Některá vozidla začínala hořet. 

„Podprahově jsem vnímal nebezpečí, ale emoce pracovaly, takže zpočátku mi to vůbec nedocházelo,“ říká Antonín Chloupek. Sovětští vojáci stříleli po civilistech, mrtvé a zraněné lidé ukládali na chodník naproti rozhlasu. Reálnost hrozícího nebezpečí si uvědomil ve chvíli, kdy uviděl ležící dívku s raněnou nohou: „Měla ji skoro ustřelenou. Ležela tam a měla stehno zaškrcené drátem, aby nevykrvácela.“ 

S touto dívkou jménem Hedvika se Antonín Chloupek o půl století později setkal díky výzvě hledající pamětníky událostí 21. srpna. Dozvěděl se, že pracovala v knihkupectví nedaleko budovy rozhlasu. Když zjistila, že do práce se toho dne nedostane, chtěla se vrátit domů. „Najednou zazněla dávka ze samopalu. Nějaký kluk ji strhl pod auto a tím jí zachránil život, byla střelena jen do nohy. Lékaři jí tu nohu dávali do pořádku víc než rok, kulhala na ni, ale chodit mohla.“ 

Sovětští vojáci podle něj byli velmi vystrašení: „Velitelé jim řekli, že jedou bojovat s kontrarevolucí, takže byli připraveni k boji, s plnými zásobníky, prstem na spoušti. A najednou vidí normální neozbrojené civilisty. Byli z toho hrozně zmatení, nevěděli, jak na to reagovat. Proto se taky první den podařilo nafotit téměř cokoliv.“ 

Okolo půl dvanácté se Antonín vydal na Václavské náměstí: „Tam už skoro nikdo nebyl, jen se povalovaly po zemi nějaké hadry, transparenty.“ Na dolním konci Václavského náměstí ho zastihly polední sirény: „V celé Praze začaly ječet sirény na protest proti okupaci. Docela dlouho, možná 15 minut,“ vzpomíná. Pokračoval na Staroměstské náměstí, kde viděl rozestavěná protiletadlová děla. 

Poté zamířil do tiskárny Polygrafia, kde již naplno jely rotačky: tiskly se aktuální fotografie z invaze, které přinášeli fotografové z celé Prahy, a tyto improvizované noviny kolportéři rozdávali po celé Praze. 

Antonín Chloupek přespal u svého kolegy v centru Prahy. Následující den už ale podmínky pro fotografování tak dobré nebyly. „Velitelé zřejmě dostali nové instrukce, že jakmile někdo vytáhne fotoaparát, mají mu ho sebrat.“ 

Po desáté hodině večer 23. srpna se vydal pěšky domů na sídliště Novodvorská. Netušil, že byl vyhlášen zákaz nočního vycházení, takže ho překvapovalo, že ulice jsou úplně liduprázdné. Na Výtoni u železničního mostu ho minul rychle jedoucí taxík, po němž vzápětí vystřelila sovětská hlídka ze samopalu. Potom si vojáci všimli také jeho, přikázali mu zastavit a začali ho prohledávat. Když objevili fotoaparát s filmy, přikázali mu všechny filmy vytáhnout z obalů. Nepoznali, že dvě roličky filmů z prvního dne jsou už vyvolané. Díky tomu o ně Antonín Chloupek nepřišel a jeho fotografie z bojů o rozhlas se později objevily na různých výstavách k událostem roku 1968. 

Poslední zoufalé vzepětí

V souvislosti s invazí vojsk Varšavské smlouvy Antonín Chloupek vzpomíná na intenzivní semknutost celého národa, která v těch dnech převládla. „Celá společnost nebyla tak semknutá ani v listopadu 1989,“ poznamenává. „Ono se taky říká, že český národ se vždycky semkne, až když na Václavském náměstí stojí cizí tanky. Ono na tom něco bude.“ Jednotný postoj československé veřejnosti a podpora Dubčekova vedení v srpnu 1968 podle něho přispěly k tomu, že nemohla být ihned nastolena loutková vláda. 

Invazi přirovnává k ruskému útoku na Ukrajinu v roce 2022. „Věděli, že jim tady nikdo nebude klást odpor a na Ukrajině předpokládali totéž. Mysleli, že obsadí Kyjev a za týden budou mít hotovo,“ uvažuje Antonín Chloupek. „Rozdíl byl v tom, že my jsme v roce 1968 byli součástí Varšavské smlouvy. Když československé armádě z Moskvy zaveleli, že bude sedět v kasárnách a běda, jak někdo vystrčí nos, tak se nemohla bránit. To bych naší armádě nevyčítal. Ale Ukrajina měla vlastní, nezávislé velení, které mělo možnost dát rozkaz k obraně.“ 

Pocit sounáležitosti, který po vypjatých srpnových dnech postupně upadal, se podle Antonína Chloupka znovu na čas obnovil pod dojmem tragického činu Jana Palacha. „Ale myslím, že naprostá většina lidí už tušila, že ta smrt nic nezmění, jenom to na chvíli národ vyburcovalo k dalšímu zoufalému vzepětí.“ Zúčastnil se Palachova pohřbu, kde se podle něj ani nedalo pořádně fotografovat, jak byly ulice nabité lidmi. „Ke Karolinu, kde byla vystavená rakev, se vinul had lidí, náměstí bylo plné. Vylezl jsem snad na nějaký strom, ale nedalo se vyfotit nic jiného než celkový pohled na ten dav.“ 

Bouřlivé emoce opět vybuchly koncem března, když Československo porazilo Sovětský svaz v hokejovém utkání 4:3. „Na ubytovně jsme měli telefon ve společenské místnosti na patře. Pokaždé když Čechoslováci vstřelili gól, řvalo celé sídliště. Vypadalo to, že to zboří celou budovu, a sotva zápas skončil, všichni se zvedli a jeli na Václavské náměstí,“ popisuje Antonín Chloupek tehdejší atmosféru. On sám se ale této výpravy nezúčastnil, a tak ani nebyl u zdemolování výlohy Aeroflotu, jež bylo patrně iniciováno provokatéry Státní bezpečnosti. 

Nástup normalizace už v té době začínal být součástí každodenní skutečnosti: „Každý chce žít. Každému naslibovali, že když odvolá svoje dřívější postoje, bude se mít dobře. Hodně lidí si řeklo: ‚Bližší košile než kabát, stejně už nic nezměníme, tak to nějak přežijeme.‘ To už tady přece bylo mockrát,“ uvažuje Antonín Chloupek. 

On sám stihl ještě před uzavřením hranic vycestovat do Velké Británie. Ještě jako student střední školy si totiž začal dopisovat se svým britským vrstevníkem a další kontakty nasbíral během roku 1968. Během své cesty navštívil Londýn a Brighton, a když po dvou týdnech přiletěl zpět do Československa, prožíval šok z návratu do šedivé normalizační reality: „Temná, málo osvětlená Praha. Prázdné obchody, šedivé baráky, špinavé otlučené fasády. Lešení zanesená mourem, která u domů stála třeba deset let.“ O emigraci nicméně neuvažoval, hlavně kvůli svým stárnoucím rodičům. 

Politická realita je taková, jaká je

V roce 1969 začal Antonín Chloupek pracovat v barrandovských filmových studiích jako asistent výpravy. Jeho prvním projektem se stal povídkový film Návštěvy, který měl zachytit návštěvy politických vězňů v kriminálech padesátých let. Po natočení první povídky ale bylo natáčení zastaveno a kopie se musela zničit. 

Poté pracoval na třináctidílném televizním seriálu F. L. Věk, který podle něj zachycoval dobu habsburského „temna“ jako metaforu normalizace. S režiséry Karlem Kachyňou a Jiřím Menzelem spolupracoval na filmech, kterými se v očích komunistické moci snažili odčinit své postoje z šedesátých let a jako úlitbu režimu nyní tvořili, slovy Antonína Chloupka, „tendenční srágory“. Oba ale díky tomu dostali příležitost natočit v sedmdesátých a osmdesátých letech filmy, které patří k tomu lepšímu, co u nás v době normalizace vzniklo. 

Normalizační prověrky se ovšem týkaly všech zaměstnanců Barrandova, dokonce i technického personálu, k němuž náležel Antonín Chloupek. Musel písemně odpovědět na otázku, jak hodnotí „bratrskou pomoc států Varšavské smlouvy“. Tak jako většina lidí se snažil odpovědět pokud možno neurčitě, tak, aby neztratil tvář. „Nechtěl jsem vyloženě napsat, že je to okupace. Napsal jsem něco v tom smyslu, že politická realita je taková, jaká je. Něco takového vyhýbavého.“ 

Během let, kdy pracoval na Barrandově, Antonín Chloupek stále doufal, že by se mohl propracovat do fotooddělení a stát se jedním z fotografů, kteří dokumentovali filmová natáčení. Někdy za tyto fotografy i zaskakoval. Vedoucím fotooddělení se po čase stal fotograf Jan Kuděla. Přestože věděl o tom, že Antonín Chloupek touží po práci fotografa, opakovaně raději přijímal lidi přicházející odjinud. Když ho pamětník nakonec přímo konfrontoval, Kuděla mu odpověděl: „Řeknu ti to na rovinu. Ty máš prostě takový kádrový profil, že není zájem na tom, abys šel dělat nějakou lepší práci.“ 

Antonín Chloupek pochopil, že na Barrandově bude stále narážet na skleněný strop. Právě v té době se seznámil se svou budoucí ženou, zdravotní sestrou z Jihlavy. V roce 1976 se tam za ní přestěhoval a díky své znalosti barevné fotografie našel uplatnění v jihlavském družstvu Fotografia. 

Mafiánské praktiky jako dědictví komunistické minulosti

Krátce před pádem komunistického režimu z jihlavské Fotografie na čas odešel. Okresní tajemník KSČ totiž jmenoval ředitelem Fotografie Vladimíra Matulu, redaktora místního stranického plátku Jiskra, kterému se přezdívalo Berija – nikoli pro podobu se sovětským šéfem NKVD ze stalinských dob, ale kvůli jeho sklonu k drobným i velkým krádežím. „Šel jsem za tím okresním tajemníkem a říkal jsem mu, že ten člověk nerozumí fotografování, že nemá předpoklady u nás být. Tajemník zbrunátněl a vyhodil mě. Takhle fungovaly podniky: o obsazení vedoucích míst rozhodovaly kontakty v komunistické straně. Až později jsem zjistil, že ten okresní tajemník se Matuly chtěl prostě zbavit.“ Antonín Chloupek tehdy na protest z Fotografie odešel a začal pracovat v propagačním oddělení brněnské firmy Teplotechna. Ve Fotografii zůstal pouze jako člen družstva. Mezitím se jihlavská Fotografia stala součástí většího gottwaldovského podniku. „Náš majetek doslova mizel před očima,“ říká Antonín Chloupek. Do toho ovšem zasáhly události listopadu 1989, v čele jihlavské Fotografie stanul on sám a větší část majetku se podařilo zachránit. 

„Samozřejmě jsem měl obrovskou radost. Ale viděl jsem, že svobodu dostali i darebáci. Státní aparát, policie, soudy, všechno bylo prosáknuté lidmi s komunistickou minulostí. Proto jsme tak dlouho byli ,divoký Východ‘ s rozkrádáním majetku, divokou privatizací a kamarádšofty.“ 

„S nacistickou minulostí, která trvala pouhých šest let, jsme se vypořádali bestiálním způsobem. S bestiálností komunistického režimu, který trval 40 let, jsme se dlouho nevypořádávali vůbec,“ uvažuje Antonín Chloupek. To je podle něj důvodem, proč stále narážíme na mafiánské praktiky, korupci a klientelismus. 

On sám se řídí životním mottem: „Hlavně nikomu nic nezávidět. Ať má kdokoli cokoli, mně je to jedno, starám se o svůj život,“ říká Antonín Chloupek a dodává: „A zvažovat všechny informace, nevěřit každé blbosti.“