Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Jiří Čechák (* 1938)

• narodil se spolu s dvojčetem Pavlem 25. března 1938 v Pardubicích

• v roce 1945 tragicky zahynul jeho bratr Vladimír

• roku 1947 zemřela maminka Jana

• v letech 1948 a 1949 žil spolu s bratrem Pavlem v dětském domově Českobratrské církve evangelické v Sobotíně

• vyučil se nástrojářem a pracoval v pardubické Tesle

• od roku 1965 pracoval jako profesionální trenér

• působil také jako národní trenér desetiboje

• získal magisterský titul na Fakultě tělovýchovy a sportu Univerzity Karlovy

• v roce 1986 emigrovala do Západního Německa jeho nejmladší dcera

• na jaře 1989 emigroval do USA

• v září 1990 se vrátil zpět do Československa a začal se znovu věnovat trenérské práci

• 1998–2003 působil jako trenér v Coloradu v USA

• v roce 2023 žil ve Staročernsku u Pardubic

S tragickou smrtí svého blízkého se Jiří Čechách potkal již v sedmi letech. Jeho bratra Vladimíra zabili sovětští vojáci na samém konci druhé světové války. Jiří a jeho dvojče Pavel k němu vzhlíželi s obdivem. Byl sportovec, cyklista a gymnaziální student. Na jaře roku 1945 utekl z domu a přidal se k partyzánské skupině na Holicku.  „Na Holicku bylo partyzánské hnutí, rodiče měli ohromné starosti a my jsme z toho neměli rozum. Přijel v noci domů, měl přes rameno strojní pušku a bylo stanné právo. Jak byl výborný cyklista, tak se nebál takové kousky dělat,“ vzpomíná Jiří Čechák.

Z těžkého zranění, kdy jej při lovu ryb granátem s ruskými vojáky zasáhla nad okem střepina, se nejstarší syn Čecháků dostal. V den, kdy se vrátil z nemocnice, ale čekala jeho rodiče a sourozence velká rána. Rozhodl se, že už zůstane doma a nebude dělat rodině starosti, v ulicích platilo stanné právo, každý měl zbraň a střílelo se bez varování. Aby udělal mamince radost, sedl Vladimír na své závodní kolo a jel pro třešně. „Když jel zpátky s taškou třešní, tak jel moc rychle, což vyprovokovalo sovětské vojenské auto. Pořád ho doháněli. Když měli možnost, tak ho nabrali a zabili ho. Jen tak. Ze sportu,“ vypráví pamětník.

Když Vladimír Čechák dlouho nejel, tatínek sedl také na kolo a jel synovi naproti. Co se stalo zjistili od známé, která byla svědkyní celé události. „Pak jsme se dozvěděli, že šofér, který bratra srazil, byl namazaný. Alkoholem řešili Rusové všechno.  Řidiče, kvůli němuž bratr zemřel, pak zastřelil jeho velitel,“ vypráví pamětník. Před malými dvojčaty rodiče bratrovu smrt tajili, řekli jim o ní až po jeho kremaci. Událost nikdo nikdy oficiálně nevyšetřoval.

Tato tragédie poznamenala celou rodinu Čechákových. Jiří Čechák kvůli bratrově smrti přišel o svůj vzor a získal celoživotní averzi ke všemu ruskému. Možná se ale díky tomu víc upnul ke sportu, který ho, jak sám vzpomíná, častokrát zachránil před mnoha problémy.

Bomby padaly kousek od jejich domu

Jiří Čechák, budoucí úspěšný atletický trenér, se spolu s dvojčetem Pavlem narodil 25. března 1938 v Pardubicích. Mamince Janě bylo třicet osm let, tatínkovi Vladimírovi čtyřicet. Vychovávali už dvanáctiletého Vladimíra a pětiletou Evu. „Vnímal jsem svět zhruba od čtyř let, to byla válka. Viděli jsme, že se všude mluví německy, ale mysleli jsme si, že hlavní jazyk na světě je čeština,“ popisuje dětské rozčarování pamětník.

Přestože mu v době heydrichiády, kdy se nacisté mstili na českém národu po úspěšném útoku na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, byly pouhé čtyři roky, vybavuje si Jiří Čechák konkrétní události. „Bydleli jsme u kostelíčka. Najednou přijel náklaďák s lidmi, rodiče a všichni koukali z okna a nevěděli, co se děje, o co jde. Za chvíli jsme slyšeli střelbu. Lidé z toho auta šli na popravu,” vzpomíná pamětník.

Noční nálet na Pardubice z 22. července 1944, kdy zemřelo čtyřicet čtyři lidí, a při kterém byla původním cílem rafinérie Fantovka, ale naplno zasáhl obydlenou východní část města, má Jiří Čechák v živé paměti. „Od baráku spadla bomba do zahradnictví, to bylo asi sto padesát metrů. A vedle spadla bomba do studny, takže tam to vylítlo všechno nahoru, ne do stran. Výbuch nenadělal tolik škody, jen zničil studnu.  V Holubové ulici, to bylo taky kousíček, dostal plný zásah dům, rodina, která tam bydlela, nepřežila,“ vypráví pamětník. Při náletech se celá rodina nejvíce bála o bratra, který právě ve Fantovce od roku 1944 pracoval jako totálně nasazený a často o něm neměli zprávy.

Maminčin bratr zemřel v gulagu

Z doby osvobození sovětskou armádou vzpomíná Jiří Čechák na maminčinu snahu zjistit jakékoliv informace o svém bratrovi. „Pamatuju si, jak přijeli Rusové a maminka šla ke každému autu, a ukazovala jim fotku, jestli neznají tohoto člověka,“ vzpomíná pamětník.

Maminčin bratr Oskar Deutsch se narodil v roce 1900. Po říjnové revoluci, kterou v roce 1917 vyvrcholil v Rusku politický převrat a do čela vlády se dostali bolševici vedení Vladimírem Iljičem Leninem, se rozhodl, že bude pomáhat budovat Sovětský svaz a do Ruska se vydal. Od té doby o něm rodina neměla žádné zprávy.

Až v padesátých letech se k rodině Čechákových dostalo několik jeho propašovaných dopisů. Dozvěděli se, že jej bolševici zadrželi hned na hranicích, kvůli podezřelému jménu jej vyslýchali, a nakonec ho poslali do gulagu, kde strávil zbytek života. Jeho osud a obzvláště dopis, kde Oskar Deutsch popisuje, co v gulagu zažil, ovlivnil životní názor Jiřího Čecháka. „V roce 1956 jsem měl jeden jeho dopis v ruce, četl jsem ho a úplně jsem žasnul, co tam píše. Bylo tam, co popisoval pak Solženicyn, jeho knížky jsem si sehnal, když jsem byl osmnáctiletý. Tímhle se nám během dospívání utvářel pohled na svět,“ vzpomíná pamětník.

Tatínek dal dvojčata do dětského domova

Tatínek Jiřího Čecháka byl silně sociálně založený. Jako spousta lidí tehdy byl přesvědčen o správném směřování komunistické strany, a tak do ní v roce 1947 vstoupil.

Na pamětníkově mamince se podepsaly strasti války i ztráta syna, v roce 1947 zemřela zřejmě i kvůli špatně léčenému zánětu ledvin. „Táta byl hodně poznamenaný tím, že nám zemřela maminka. Bylo nám devět a půl, když odešla. S tátou se měli hrozně rádi. Bylo to vzorné manželství, že jeden pro druhého dýchal. Od té skutečnosti utíkal na schůze, měl plno funkcí,“ vysvětluje Jiří Čechák. Otec se se smrtí milované manželky nevyrovnal. Smutek zaháněl prací, založil Tělovýchovnou jednotu Tesla Pardubice a časopis Hlas Tesly. Na výchovu devítiletých dvojčat a starší dcery však nestačil.

Když tatínek Jiřího Čecháka dostal nabídku evangelického faráře, že by mohl dát Jiřího a jeho bratra do dětského domova, rád ji přijal.  Dvojčata se tak na rok a půl přestěhovala do Evangelického dětského domova v Sobotíně.  Na svůj pobyt vzpomíná pamětník veskrze kladně a řadí ho mezi události, které jeho následný život velmi ovlivnily.

Kamarádil se se svým dětským vzorem Kobranovem

Jiřího Čecháka ovlivnila i dosud nevysvětlená smrt ministra zahraničních Jana Masaryka v roce 1948. Krátce po komunistickém převratu ho našli mrtvého na ulici pod oknem Černínského paláce. „Pamatuji si, jak mnou otřáslo, když zabili, já tomu říkám zabili, Jana Masaryka. To pro mě v mém klukovském myšlení a srdci bylo, že to bylo taky jejich dílo,“ vzpomíná pamětník.

Jako většina pardubických hochů i Jiří Čechák žil hokejem, citelně ho proto zasáhl politický proces s československým hokejovým reprezentačním týmem v roce 1950. Hokejistům tehdy komunisté znemožnili zúčastnit se mistrovství světa v Londýně, obvinili je z vlastizrady za protistátní řeči a poslali na dlouhou dobu do vězení. „Nechtěli jsme tomu věřit, protože to pro nás byli absolutně vzorní lidi, klukovské vzory. Pak se člověk dozví tohle. To byla pecka. Nemohl jsem mít rád bolševiky,“ vysvětluje pamětník. Později se blížil s jedním s potrestaných hokejistů, s Vladimírem Kobranovem. Toho původně odsoudili na deset let a po amnestii v roce 1955 hrál za Dynamo Pardubice a Teslu Pardubice. Jiří Čechák tam nastupoval za dorost. „Vždycky jsme na sebe počkali před mým barákem a šli jsme spolu do školy, do práce do Tesly. Měli jsme to asi deset minut a povídali jsme si,“ vzpomíná Jiří Čechák.

Po měšťance šel do učení na nástrojáře do pardubické Tesly. Práce se mu zalíbila, a tak tam také po vyučení začal pracovat. Vzpomíná, že měl štěstí na výborné mistry řemeslníky. V roce 1957 narukoval na vojnu na Slovensko, nejprve do Topolčan a pak se mu díky drzosti a známostem podařilo nechat se převelet do Žiliny, aby mohl hrát za armádu hokej. Tam ale přišel velký zlom v jeho životě. „Hned jsem se pustil do skákání do výšky. To mně hned šlo a najednou ze mě byl atlet tělem a duší,“ vzpomíná pamětník. Vojnu bral také jako takovou možnost popřemýšlet, co chce v životě dál dělat.

Před rozhodnutím opustit řemeslo ho varovali

S tatínkem, přesvědčeným komunistou, se Jiří Čechák názorově rozcházel. Označuje sebe a své kamarády za generaci, které obdivovala všechno americké a západní. „Během dospívání se nám vlastně utvářel pohled na svět. Získávali jsme až nenávist k Sovětskému svazu a ke všemu, co bylo ruské. Mám to doteď. Nemůžu za to, vychovaly mě tak vzpomínky,“ uvádí pamětník.

Ke vstupu do Komunistické strany Československa (KSČ) Jiřího Čecháka lákali soudruzi již před nástupem na vojnu. Tehdy se z toho ale úspěšně vykroutil díky jeho výmluvám, že se necítí být dostatečně vyzrálý. 

Během vojny dospěl k rozhodnutí, že se chce věnovat sportu naplno. Složil úspěšně přijímací zkoušky na Fakultu tělesné kultury Univerzity Karlovy, ve třetím ročníku v roce 1965 odešel z Tesly a začal naplno působit jako trenér. „Všichni mi říkali, že řemeslo má zlaté dno. Ale mistr, který mě znal a fandil mně ve sportu, tak mě šel vyprovodit až na vrátnici a říkal mi, že věří, že se prosadím. To bylo hezké,“ vzpomíná Jiří Čechák. Od té doby se živil trénováním mládeže. Vypracoval se až na národního trenéra desetiboje. Se svými svěřenci se zúčastnil mnoha mezinárodních soutěží a vychoval mnoho talentů.

Tatínek roztrhal legitimaci

Uvolnění politické situace v Československu na jaře roku 1968 pozoroval Jiří Čechák poněkud skepticky, Dubček byl podle něj velmi naivní. „Pár měsíců předtím, než sem Rusové vtrhli v tom šedesátém osmém, jsem říkal, že by mě to ani nepřekvapilo. Že je to takové na vodě. Protože jsem si dobře pamatoval, jak to bylo v Budapešti v padesátém šestém,“ vzpomíná Jiří Čechák.

Dne 21. srpna 1968 ráno je s manželkou vzbudil hluk letadel. Ráno se od svých svěřenců dozvěděl, co se děje. „Ty vole, ty se tady válíš a napadli nás Rusáci,” vzpomíná Jiří Čechák, co mu tehdy řekli.  Beze strachu, i když doma zůstaly dvě malé dcery s manželkou, vyrazil do města. Okupantům vstříc.

„Celý dav se hrnul z města kolem zimáku přes most, výpadovkou na starý Hradec, na Hradiště a nahoře v tom lese jsme se s nimi potkali. Byli to Poláci, měli obrněná auta, tank tam snad žádný ani nebyl. Tam zastavili a čekali na další pokyny. Tak jsme jim tam nadávali, polsky se Češi domluví. Měl jsem z nich pocit, že jsou z toho nešťastní, že to udělali. To byli normální kluci, kteří měli vojenskou povinnost jako my tady v té době. Nevěřím, že by stříleli, kdyby dostali rozkaz. Nestříleli by,” vzpomíná pamětník.

Vpád vojsk Varšavské smlouvy zasáhl hodně také tatínka Jiřího Čecháka, do té doby přesvědčeného komunistu. „Táta roztrhal legitimaci a hodil ji do koše na třídě Míru,“ uvádí pamětník. I když Jiří Čechák s manželkou bezprostředně po okupaci zvažovali emigraci, rozhodli se nakonec, hlavně kvůli Jiřího trenérské pozici a studiu, zůstat. Navíc neuměli žádný cizí jazyk.

V zahraničí nesměl s nikým mluvit

Jako většina lidí musel i Jiří Čechák projít po okupaci prověrkami. „Na otázku, jestli schvaluji vstup sovětských vojsk do vlasti jsem odpověděl, že se nebudu ukvapovat s odpovědí a potřebuji časový odstup,“ vysvětluje pamětník. „Odvolával jsem se také na to, že ještě studuju a pracuju.“

Po prověrkách se musel také pravidelně účastnit školení, která ale byla podle jeho slov naprosto zbytečná. „Přišel nějaký chlápek a začal nám vyprávět, jak bojovala naše armáda u Buzuluku. To jsme samozřejmě všechno znali. A vůbec nic nám nového neřekl,“ vzpomíná Jiří Čechák.

Normalizační léta strávil naprosto ponořený do sportu. Ve Středisku vrcholového sportu mládeže v Pardubicích pracoval na svém tréninkovém plánu, který je trenéry využíván dosud. Jednu dobu byla jeho nadřízená Dana Zátopková. „Celý den jsme makali kolem atletiky. Tím, že jsme byli pořád mezi mládeží, odvedlo nás to od běžných starostí. Nepřipouštěli jsme si je. Kupodivu nás nechali na trenérských pozicích,“ vzpomíná pamětník.

Několikrát se svými svěřenci dostal i na zahraniční závody. Věděl, že ho komunisté hlídají. Hlavně po něm chtěli, aby na výjezdech s nikým nemluvil. Protože měl ale vliv na mládež, snažila se ho Státní bezpečnost (StB) získat ke spolupráci. Když se to nepovedlo, čekaly ho výslechy kvůli údajné výchově mládeže proti socialismu.

Estébáci chtěli, abych pro ni okamžitě dojel

Pamětníkova dcera Marcela se po studiu na gymnáziu dvakrát neúspěšně pokoušela o přijímací zkoušky na Fakultu tělesné kultury Univerzity Karlovy. Nebyla úspěšná, ani když ji Jiří Čechák na zkoušky připravoval. Když se přímo na univerzitě snažil zjistit, v čem je problém, dozvěděl se, že se v Pardubicích pravděpodobně někdo postaral, aby se jeho dcera na školu nedostala. „Řekli mi, že vítr fouká z Pardubic,“ vzpomíná Jiří Čechák.

Tato událost utvrdila pamětníkovu dceru v rozhodnutí emigrovat. Se stejně smýšlejícím přítelem se jim podařilo utéct z lyžařského zájezdu do demokratického Západního Německa. Bez zavazadel jen s pasem. Čechákovi o jejím rozhodnutí věděli a podporovali ji. „To je právě pro každého rodiče těžké, protože to se s dítětem loučíte na neurčito a posíláte ho někam do neznáma,“ vypráví Jiří Čechák.

Státní bezpečnost si Čechákovy okamžitě předvolala k výslechu. Tam je vyslýchali dva estébáci, kteří dělali atletiku. Mimo jiné po pamětníkovi chtěli, aby pro dceru okamžitě odjel a do dvou dnů ji dovezl zpátky, což odmítl. Navštívit ji mohli jen jedinkrát, a to jen díky známostem. Dcera Marcela se nevrátila ani po převratu, i v roce 2023 žila v Německu.

Život emigranta nebyl jednoduchý

Myšlenka na vlastní emigraci v Jiřím Čechákovi postupně sílila. Začal chodit na kurzy angličtiny. „Připravoval jsem si plán, že odjedu do Ameriky. Náš socialismus se mi čím dál tím víc zajídal, protože se prosakoval i do trenérské práce. Cítili jsme, že kdo je komunista, tak má daleko větší možnosti,“ vypráví pamětník.

Vhod mu přišlo chystané mistrovství světa veteránů v atletice v americkém Oregonu. Díky argumentu, že tam jede obhajovat mistrovský titul, ho komunisté pustili. Výjezdu nezabránil ani podpis Několika vět na jaře 1989, což Jiřího Čecháka velmi překvapilo.

O politický azyl požádal Jiří Čechák v Oregonu. Život emigranta nebyl úplně jednoduchý. „Pochopili, že jsem významný trenér a lustrovali si mě, jestli náhodou nejsem nějaký nasazený. Oni o nás z východní Evropy neměli přehled, mysleli si, že jsme nějací Asiati a neandrtálci,“ vysvětluje pamětník. I když se před odjezdem z Čech snažil co nejvíce naučit angličtinu, zjistil, že jsou jeho znalosti nedostačující. Pokračoval v kurzech angličtiny i tam. Snažil se pracovat kde se dalo.

Nakonec získal pracovní povolení a zapsal se do dálkového studia na Oregonskou univerzitu. S rodinou v Čechách si pravidelně telefonoval. „Věděli jsme, že je všechno odposlouchávané,“ vzpomíná pamětník. Po pádu komunismu v listopadu 1989 se mohl do vlasti hned vrátit, ale rozhodl se ještě dokončit rok na univerzitě.

S nadšením sledoval listopadové dění v republice  

O listopadových událostech 1989, kdy v Československu padl komunistický režim, se dozvěděl od známých. „První věc, co jsem udělal, tak jsem sedl do auta a hned jsem jel za svými českými kamarády a hned jsme kuli pikle, že jedeme do Prahy a jásali jsme a otevřeli jsem lahvinku. Měli jsme šílenou radost,“ vypráví Jiří Čechák. Jeho kamarádi do Prahy opravdu vzápětí odletěli, on se ale rozhodl ještě zůstat dokončit svou práci na univerzitě.

V rámci studia porovnával systém sportu na Západě a v Československu a dalších komunistických státech, kde bylo za socialismu běžné používání dopingu, které bylo ve Státech velmi přísně trestané. „Hlavně, aby člověk odsoudil steroidy. My jsme je v Československu používali taky, s tím se nedalo nic dělat. To s sebou nesla doba. Ale my problém s atlety, co brali doping, přešli. V Americe atleti za doping seděli ve vězení,“ vzpomíná Jiří Čechák.

Kontrola sportovců, co používali doping, nebyla podle něj v sedmdesátých a osmdesátých letech tak dobrá jako nyní. Když vezmete světové rekordy, jsou dodnes nepřekonatelné. Helena Fibingerová hodila koulí dvacet dva a půl metru. Když teď někdo hodí dvacet metrů, je olympijskou vítězkou. Teď už je snad atletika v pořádku a mějme ji rádi.“

Veškeré dění doma bedlivě sledoval. Do Československa přijel vlakem z Mnichova v září 1990. Velké překvapení zažil již na hranicích, kde ho pohraničníci slušně zdravili a vítali. Na druhou stranu zažil rozčarování po pobytu v Americe v pardubické samoobsluze potravin. „To byl pro mě šok. Všude špína, tma, zamračení lidi, Možná si to nepřipustíme, ale doba socialismu nás hrozně poznamenala. Byla hrozná, i když na ni vzpomínáme s takovým vzpomínkovým optimismem,“ vypráví Jiří Čechák.

V Americe se atleti trénují jinak než u nás

Po návratu začal pracovat v atletickém klubu v Pardubicích a zároveň tam působit jako šéf trenérské rady. Poté co rozpustili Středisko vrcholové sportu byl jedním ze dvou trenérů, kteří přišli o práci. Začal vyučovat na několika školách a odpoledne stále trénoval. Nakonec si založil vlastní úspěšný klub Track and Field Pardubice. Pod jeho trenérským vedením vzešly sportovní hvězdy jako desetibojaři Roman Šebrle nebo Jiří Ryba.

V roce 1998 ho na rok a půl pozval do Ameriky za prací jeho kamarád. Nakonec v Coloradu strávil s rodinou pět let. Nejprve trénoval veterány, a poté spolupracoval s univerzitou. Naučil se znovu mnoho důležitého ohledně amerického způsobu trénování, který je odlišný od našeho.

Jiří Čechák zasvětil celý svůj život prací s mladými lidmi, sportu a trénování. I v roce 2023 stále v Pardubicích trénoval své svěřenkyně a svěřence.

Při zpracování textu byla využita i nahrávka, pořízená v rámci projektu Příběhy našich sousedů, a její textové zpracování, které je uvedeno v Dodatečných materiálech.