Nikogda ně zabuděm. V místě pomníku maršála Koněva zazní příběhy z Paměti národa

/ /
Pomník maršála Koněva při odhalení 9. května 1980 na náměstí Interbrigády v Praze 6.
Pomník maršála Koněva při odhalení 9. května 1980 na náměstí Interbrigády v Praze 6.
zdroj: ČTK/Karel Vlček

Na náměstí Interbrigády v pražském Bubenči se 9. května 1980 odehrála velká sláva. Soudruzi slavili 35. výročí osvobození Československa sovětskou armádou. Při té příležitosti zde odhalili pomník maršála Ivana Stěpanoviče Koněva. Jak bývalo tehdy u podobných ceremonií zvykem, veřejnost přijala událost vlažně.

Nadšení z květnových dnů roku 1945, kdy se všichni radovali z konce hrůzné války a Sověty oslavovali jako osvoboditele, dávno kamsi zmizelo. Mnohem čerstvější vzpomínku měli lidé na srpen 1968, kdy vojáci téhož Sovětského svazu přijeli jako okupanti. V roce 1980, když se tu vztyčovala socha maršála Koněva, se srpnové okupaci oficiálně říkalo „bratrská pomoc“.

Výstava Nikogda ně zabuděm představí od 8. května do ledna příštího roku svědectví pamětníků z Paměti národa v podobě multimediální projekce uvnitř soklu, podstavce bývalé maršálovy sochy, a na plakátovací ploše, kde bude postupně vylepeno čtyřicet příběhů rozdělených do tematických, barevně rozlišených okruhů, jež vystihují naše vztahy a zkušenosti se Sovětským svazem: „Osvobození“ (rok 1945 i předchozí válečné roky), „Dozor“ (období vlády komunistů, nejvíce pak 50. léta), „Vpád“ (okupace v roce 1968) a „Odchod“ (konec komunismu v Československu a odchod sovětských vojsk). Výstavu připravily nezisková organizace Post Bellum a městská část Praha 6. Prohlédnout si ji můžete také online na konev.pametnaroda.cz.

Netrvalo dlouho a komunistický režim se zhroutil u nás i v Sovětském svazu. Tak jako jsme mohli srpnový vpád opět nazývat pravým jménem – okupace –, mohly zaznít i čtyřicet let zamlčované příběhy. Obraz osvobození a konce druhé světové války se tak stal mnohem plastičtějším. Když se ale radní Prahy 6 nedávno rozhodli, že sochu maršála Koněva na náměstí Interbrigád nechtějí, vzbudil tento krok silné vášně. Jednostranný mýtus o osvobození naší země sovětskou armádou, dlouhá léta pěstovaný komunistickou propagandou, v myslích a srdcích některých lidí hluboce zakořenil.

Plakát k výstavě Nikogda ně zabuděm. Zdroj: Paměť národa
Plakát k výstavě Nikogda ně zabuděm. Zdroj: Paměť národa

Namísto frází a pomníků z dob komunismu přináší výstava Nikogda ně zabuděm svědectví lidí, kteří ony doby zažili a vyprávěli o nich Paměti národa. O tom, jak v květnu 1945 nadšeně a spontánně vítali rudoarmějce, ale také o tom, jak rodiny ukrývaly mladé dívky i majetek před vojáky z Východu.  Vzpomínají na úlevu a vděk, že válka skončila, ale zaznívají také příběhy o tom, jak tehdy bolševici odvlékali do sovětských gulagů neboli pracovních lágrů na Sibiři ty, kdo se jim před mnoha lety postavili. Pamětníci nám vyprávěli o stalinském komunismu i o jeho československé verzi. Zažili naději a obrovské zklamání v roce 1968 i radost ze svobody po roce 1989 spojené s odchodem sovětských armád.

S ohledem na současný výzkum historiků i vzpomínky tisíců pamětníků můžeme více než 75 let po skončení druhé světové války konstatovat: Sovětský svaz se bezesporu zásadně zasloužil o porážku nacistického Německa. Ale svobodu nám nepřinesl. Osvobozoval od nacistů, ale neosvobodil nás pro svobodu. Rudá armáda se na „osvobozených“ územích často chovala jako dobyvatel, který nectí zákony. Vzhledem k tomu, co se pod dozorem SSSR v této zemi odehrávalo po čtyřicet let komunistické totality, není divu, že se nám dnes příčí označovat Sovětský svaz za osvoboditele.

Když jsme přemýšleli o názvu výstavy, vzpomněli jsme si na slova písně Karla Kryla „Tak vás tu máme“, složené krátce po sovětské okupaci roku 1968. Zpívá se v ní: „Bolšoje vam spasibo, braťja zachvatčiki, spasibo bolšoje, nikagda ně zabuděm, nikagda ně zabuděm!" (Velké díky, bratři okupanti, nikdy nezapomeneme, nikdy nezapomeneme!).

Osobnost maršála Koněva očima historika Jiřího Fidlera

Ivan Stěpanovič Koněv se narodil v prosinci 1897 v Lodějnu severně od Moskvy. Po škole pracoval jako nižší úředník. V devatenácti letech ho povolali do armády. Svět se právě zmítal v 1. světové válce, on se však do bojových akcí nedostal. Po bolševickém převratu působil ve svém rodném kraji jako tzv. politický komisař, od léta 1919 zastával vyšší funkce v politickém aparátu armády. Jeho „ochráncem“ se stal lidový komisař obrany Vorošilov, který jej vyslal studovat na vojenskou akademii. Chránil jej před čistkami, ale poté, co byl sám na jaře 1940 odvolán z funkce, se i Koněvova kariéra zastavila.

Maršál Koněv. Foto: ČTK
Maršál Koněv. Foto: ČTK

Po útoku německých vojsk na SSSR v létě 1941 se Koněv sice osvědčil ve funkci velitele armády, v říjnu 1941 však zcela selhal jako velitel Západního frontu. Celé jeho vojsko bylo obklíčeno a téměř půl milionu jeho vojáků padlo do zajetí. Před popravou ho zachránil generál Žukov. Do léta 1943 Koněv velel frontovým uskupením na vedlejších směrech. Své velitelské schopnosti projevil během bitvy u Kurska, kde jemu podřízené tankové jednotky zastavily německý útok v bojích o Prochorovku. Od května 1944 Koněv velel 1. ukrajinskému frontu, který působil v hlavním strategickém směru. Jeho vojska se mimo jiné účastnila operací karpatsko-dukelské, viselsko-oderské (osvobodila 27. ledna 1945 koncentrační tábor Osvětim) a berlínské. Spolu s dalšími sovětskými frontovými uskupeními se zapojila do pražské operace, přičemž osvobodila severní, severozápadní, severovýchodní a střední Čechy a nad ránem 9. května 1945 pronikla do povstalecké Prahy. 

Po válce působil Koněv nejprve jako velitel Střední skupiny vojsk ve Vídni, na jaře 1946 převzal funkci hlavního velitele pozemního vojska, ale od podzimu 1951 se musel spokojit s funkcí velitele méně významného vojenského okruhu. Teprve na jaře 1955 se vrátil do nejvyšších funkcí, stal se náměstkem ministra obrany a hlavním velitelem vojsk Varšavské smlouvy. Zároveň byl nasazován k vojenskému řešení v politicky ovládaných zemích – na podzim 1956 rozdrtil maďarské povstání, od léta 1961 řešil berlínskou krizi výstavbou zdi, což byla jeho poslední oficiální akce. V květnu 1968 se ještě v čele vojenské delegace do Československa snad nevědomky zapojil do příprav srpnové okupace. Zemřel v květnu 1973 v Moskvě. 

Jiří Fidler, autor knihy KONĚV Osvoboditel, nebo okupant?

Náměstí Interbrigády vystřídalo od svého vzniku několik názvů. V letech 1937 až 1940 se jmenovalo náměstí generála M. Janina podle francouzského generála, vrchního velitele československého vojska za 1. světové války a od roku 1918 hlavního velitele všech spojeneckých vojsk v Rusku. V době německé okupace bylo v letech 1940–1945 přejmenováno na Ziethenovo náměstí (Ziethenplatz) podle pruského generála Hanse Joachima von Ziethena (1699–1786). Po válce se vrátilo k názvu náměstí generála Janina a v roce 1951 bylo přejmenováno na náměstí Interbrigády připomínající jednotku zahraničních dobrovolníků, kteří bojovali ve španělské občanské válce proti fašistickému režimu generála Franka. Na jaře 2019 byl předložen návrh na pojmenování parku na náměstí Interbrigády na „park Ruského exilu“, protože po druhé světové válce v parku sedávaly manželky Rusů, které po příchodu Rudé armády do Prahy zatkli agenti sovětské kontrarozvědky SMERŠ a odvlekli je do SSSR. Zde si dodávaly naději, že se jednoho dne se svými muži zase shledají, nebo se alespoň dozvědí, co se s jejich muži stalo. Řada z nich však zemřela dříve, než vyšla najevo krutá pravda – Rusové, kteří našli v prvorepublikové Praze útočiště před bolševickým terorem, byli odvlečeni do sovětských gulagů. Pražská místopisná komise v této věci dosud nerozhodla.

Ruští agenti zůstali a stále plní zadání: se Sovětským svazem na věčné časy

/ /
Eugenie Číhalová při natáčení pro Paměť národa v roce 2018. Foto: Paměť národa
Eugenie Číhalová při natáčení pro Paměť národa v roce 2018. Foto: Paměť národa

Eugenie Číhalová, jejíž tatínek, důstojník Bílé armády Jevgenij Feofilovič Djukov, našel v prvorepublikovém Československu útočiště před bolševiky, varuje před neustávající aktivitou ruských agentů na našem území.

Již tři týdny žijeme událostmi, které mnohé šokovaly. Ovšem ne tak moc ty, kteří sledují situaci v Ruské federaci. Ne čas od času, ale minutu po minutě eskalují naše vzájemné vztahy, zvlášť když jsou podporovány suitou kolem prezidenta. Tato snaha by byla někdy až úsměvná, kdyby nebyla pro nás tak smutně nechutná.

Vyhoštění osmnácti ruských důstojníků, kteří již opustili naši republiku, je v podstatě jenom symbolika, vždyť jich zde je stále jako máku, je to jenom vršek ledovce. Mějme na mysli, že ruští poradci a agenti odsud nikdy neodešli, zůstali zde stále jako hlídací psi a naše tehdejší orgány bez nich neudělaly jediný krok, a tím plnili zadání – se Sovětským svazem na věčné časy. Nic se nezměnilo ani po roce 1990, kdy se otevřely brány páté koloně, a ne malé.

Eugenie Číhalová (1944) patří mezi potomky emigrantů, kteří přišli na počátku 20. let 20. století do Československa z bývalé Ruské říše. Její otec důstojník Bílé armády Jevgenij Feofilovič Djukov v Praze vystudoval medicínu díky tzv. ruské pomocné akci. Po studiích si zařídil praxi na Smíchově a seznámil se s maminkou Eugenie Erikou Kaprasovou, která pracovala v Radlicích jako pomocnice u porodní asistentky. Po svatbě začali pracovat společně a brzy se narodili Eugenie a rok po ní bratr Vladimír. Otec Eugenie unikl po válce jen o vlásek odvlečení do Sovětského svazu. Od dětství věděla, že má ruské kořeny, i když otcovy příbuzné v Rusku nikdy nepoznala. Vystudovala střední zdravotnickou školu a po dvou letech v Nemocnici pod Petřínem mohla začít studovat medicínu na Karlově univerzitě. To bylo v uvolněnější atmosféře šedesátých let, která skončila příjezdem sovětské armády v srpnu 1968. Eugenie se zapojila do protestních akcí a vycestovala s přítelem Jiřím do Jugoslávie, kde se v roce 1969 na ambasádě v Záhřebu vzali. Rozhodli se vrátit do Prahy, i když Eugenie nemohla pokračovat ve studiu. Našla pracovní uplatnění jako laborantka a později odborná asistentka v Ústavu klinické a experimentální chirurgie v areálu Thomayerovy nemocnice, ze kterého se stal Institut klinické a experimentální medicíny, a Eugenie v něm pracuje dodnes.

Zdálo by se, že se k nám i nadále přesunují ti, kteří jsou pro svá přesvědčení nepohodlní tamější vládě, současně s nimi však přichází zcela jiný typ, který zde nehledal lepší podmínky k životu; přicházeli tvrdí byznysmeni a rychle zaujali místa, která jim vyhovovala, samozřejmě s podporou těch, kteří potřebovali naopak podporu jejich. A ponenáhlu vidíme, že nová, tzv. Britská čtvrť v Praze není Britská, ale zdá se, že se sem přestěhovala ta bohatší část Moskvy s celým Arbatem. To samé v Karlových Varech, Brně, Ostravě.

Vyrostly zde ruské školy, ruské školky, ruské nemocnice, odborná lékařská pracoviště, právnické služby, a proč ne, i jiné skupiny mají tyto služby, ovšem zde se jedná o soustavné zabydlování se těch, kteří zde ani nepožadují občanství, a tak je s podivem, že nakupují a pronajímají byty ve velkém, skupují pozemky a staví na nich domy, zakládají monastýry. Jsou přesvědčeni, že sféra vlivu jim v podstatě patří dodnes, a tak se i podle toho chovají.

Měli bychom být více ostražitými

Po události, která překvapila celý demokratický svět, bychom měli býti více a více ostražitými, pozorně sledovat ty, kteří žádají o vízum, o občanství, neprodávat jim jen tak půdu a nemovitosti.

Portrét Eugenie Číhalové pro výstavu Nejsme tu sami s fotografiemi prezidenta Masaryka a jejího otce, které pro ni symbolizují ČR. Foto: Lukáš Žentel
Portrét Eugenie Číhalové pro výstavu Nejsme tu sami s fotografiemi prezidenta Masaryka a jejího otce, které pro ni symbolizují ČR. Foto: Lukáš Žentel

My ani netušíme, čím vším zde vládnou, příklady se nyní vynořují z hlubin, o kterých jsme neměli ani zdání. Se svými rodinami zde provozují nelegální byznys, někdy až na hranici kriminality. To vše je jaksi přehlíženo, proč, to ví jen ti, kteří vědí, přihlížejí a nekonají. Česko se tak ukázalo jako vysoce kontaminované ruskou dezinformací a zákeřnou propagandou s využitím řady příslušníků proruské páté kolony, s ohromnou podporou našich obyčejných a naivních adorantů Ruska.

Jsou mezi námi přímo prorostlí jako plíseň, jejich práce spočívá v dezinformaci, máme mnoho příkladů, kdy zásadně zasáhli do našeho dění, ať již to byl radar v Brdech, nebo zásah do našich prezidentských voleb, a jejich denní práce v proruském tisku je permanentní podporou ruské politiky. Já osobně to sama vidím i ve své práci pro vládní Radu pro národnostní menšiny, žijí mezi námi Rusové, hlásící se k ruské menšině, ale i ti, již nemají naše občanství.

Mnozí Rusové s naším občanstvím zapomínají, že již nejsme vazalem bývalého Sovětského svazu, ale že žijeme v demokratickém státě a že chtějí-li u nás žít, musí si osvojit principy demokracie, na kterou nejsou zvyklí, a proto jim tolik vadí zástupce pro ruskou menšinu, proto jim vadí spolek Ruská tradice, tvrdíce, že nechápeme nově příchozí, že lpíme na starých zvycích.

Ano, byli jsme vychováni k úctě ve svobodu člověka, proto sem i naši předkové přišli, a také proto, aby pro svůj původ či názory nebyli vyvražděni doma bolševiky, tak jako miliony těch, kteří zůstali. K odkazu bolševiků se stále, ať veřejně či skrytě, hlásí. Jejich nenávist se projevila v poslední době k našemu souhlasu s odstraněním sochy Koněva či k instalaci pomníku vojákům ROA (Ruské osvobozenecké armády, tzv. Vlasovců) v Řeporyjích. Jejich útoky byly již skutečně až za hranicemi možného.

Proto nyní, kdy se naskytla možnost jasně formulovat naše vzájemné vztahy bez zasahování těch, kteří jsou zde i nadále instalováni pro podporu vzájemných vztahů, udělejme si pořádek, tak, jak se to sluší a patří mezi slušnými sousedy. Do té doby snad ani není možné, abychom tento stát, který veřejně vraždí své kritiky, nazývali naším přítelem. A vyzýváme všechny, včetně toho, kdo sedí na Hradě a v Lánech, a skrývají se za tzv. spoluprací, aby se zamysleli nad svým jednáním: zastupujete Českou republiku, a ne Ruskou federaci, která je pokračovatelem Sovětského svazu. A uvědomte si, že dodnes jenom při vyslovení názvu tohoto státu ještě dnes mnoha lidem běhá mráz po zádech.

Mnozí v naší menšině jsme potomky těch, kterým nezbývalo po občanské válce nic jiného než opustit svoji vlast. Byli přijati v neskutečné akci prezidenta Masaryka, v rámci tzv. ruské pomoci, vystudovali zde a stali se řádnými občany Československa. Ale nakrátko. V roce 1945 dorazili s maršálem Koněvem do Prahy i agenti sovětské kontrarozvědky SMĚRŠ (Smrt špionům). A ti, kteří se uchýlili pod křídla Československé republiky, byli odvlečeni do gulagů a odsouzeni na deset až patnáct let. Protože to, že bojovali proti bolševikům, se v té zemi neodpouští. V zemi, kde mezi válkami popravili cca 1300 našich občanů, nevinných, odsouzených ve vykonstruovaných procesech jako špioni.

Netýká se to těch Rusů, kteří ať již v Rusku, či za jeho hranicemi všemi svými silami bojují za svobodu, za slušnost a slušný život, stále v ohrožení života. A tyto lidi my budeme podporovat ze všech sil, je to náš závazek v boji za svobodného člověka, ať je kdekoliv na světě.

A věřím, že to dokážeme, věřím, že již brzy budeme dál.

Text projevu, který Eugenie Číhalová pronesla na demonstraci Milionu chvilek pro demokracii na Václavském náměstí 29. dubna 2021

My přijdeme, řekli komunisté majitelce rožnovského pivovaru. A pak jí ho vzali

/ /
Rožnovský pivovar vařil pivo od roku 1712 až do znárodnění na konci roku 1948.
Rožnovský pivovar vařil pivo od roku 1712 až do znárodnění na konci roku 1948.
zdroj: Rožnovský pivovar

O pivovaru v Rožnově pod Radhoštěm se říkalo, že byl darem z lásky. Šlechtična Anna Kamel von Hardegger ho koupila sládkovi Albertu Málkovi ze Želetavy, do kterého se zamilovala. Pivovar pak vzkvétal stejně jako jejich manželství. Až do roku 1948.

Žerotínové, Kinští, Rotschildové… To je jen stručný výčet významných rodin, které před Annou Kamel pivovar v Rožnově pod Radhoštěm vlastnily. Historie vaření piva tam sahá do roku 1712 a objekt pivovaru býval jednou z nejdůležitějších staveb podhorského městečka.

Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje nezisková organizace Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Pokud považujete uchování vzpomínek za důležité, vstupte do Klubu přátel Paměti národa nebo podpořte Paměť národa jinak na podporte.pametnaroda.cz. Děkujeme!

Manželům Anně a Albertu Málkovým pivovar patřil od roku 1908. V té době byl Rožnov vyhlášený svými klimatickými lázněmi, do nichž se sjížděli hosté i ze zahraničí. Málkovi si beskydské město zamilovali a usadili se v něm. Když jejich dvě dcery dospěly, obě se provdaly za bratry Fassmannovy, syny dalšího významného rožnovského podnikatelského rodu. Jedna dcera s manželem vlastnili prosperující papírny, druhá dcera Heda s manželem Vladimírem Fassmannem převzali pivovar.

V poledne se centrem Rožnova vždy rozléhalo troubení. Pak se z pivovaru a dalších podniků vynořila procesí zaměstnanců, kteří spěchali domů na oběd, a po hodině se stejně rychle vraceli zpět. Pokaždé tak z pivovaru šel i Vladimír Fassmann do domu na rožnovském náměstí, kde na něj čekali staří manželé Málkovi, manželka Heda a syn Vladimír. 

Rožnovský pivovar na historické kresbě. Zdroj: Paměť národa
Rožnovský pivovar na historické kresbě. Zdroj: Paměť národa

„V životě naší rodiny vše mělo přesný řád,“ vzpomíná Vladimír. „Například oběd musel být přesně ve dvanáct a večeře v sedm. Pořádek byl ve všem. Dodnes mám schovanou smlouvu, ve které se maminka zavazuje, že bude dědečkovi a mamince Málkovým za to, že jí dali pivovar, dávat měsíčně určitou sumu peněz. Tenkrát nebyly důchody, tak se takto postupovalo. Existoval i deputát. Zaměstnanci pivovaru měli nárok na tři litry piva na osobu a den, a to měl zapsáno i dědeček s tím, že v případě jeho úmrtí bude jeho žena dostávat jeden a půl litru piva denně. Jsou to zdánlivé maličkosti, ale tehdy lidé mysleli i na to, aby byl pořádek.“

Jako jeden z posledních pamětníků slavné éry rožnovských lázní si pamatuje koncerty v tamním parku, krásně oblečené dámy na promenádě i to, jak všichni zdravili Málkovy a Fassmannovy, když si také vyšli ven. Lidé je znali, vážili si jich. Pivovar dával obyvatelům městečka práci a mnozí ještě léta vzpomínali, že se jeho majitelé chovali k zaměstnancům a jejich rodinám slušně a štědře.

Žena v čele podniku

Hrubé zdi, temné sklepy, svíčky. Vladimír Fassmann mladší si pamatuje na dobu, kdy ještě v pivovaru nebyla zavedena elektřina a chodíval tam jako malý kluk okukovat výrobu. „Než se začalo pivo vařit s chmelem, stékalo do korýtek,“ vybavuje si nejhezčí vzpomínku. „Oddělili jsme si trochu, přinesli domů, převařili a byl z toho takový sladový med. Moc dobré to bylo.“

Vladimír Fassmann s rodiči kolem roku 1928. Zdroj: Paměť národa
Vladimír Fassmann s rodiči kolem roku 1928. Zdroj: Paměť národa

Jenže pak do života Fassmannových a jejich pivovaru zasáhla první z řady tragických událostí. V roce 1937 dostal Vladimír Fassmann starší infarkt. Ochrnul a za nějaký čas zemřel. Jeho synovi Vladimírovi bylo pouhých čtrnáct let. Vedení pivovaru převzala vdova Heda. Lidé se tomu divili, říkalo se: „Kdo to kdy viděl, aby žena řídila podnik?“ Ale paní Hedě se podařilo pivovar udržet v chodu. 

Vladimír nastoupil na vyšší pivovarnickou školu v Praze, aby po studiích mohl podnik řídit on. Jenže začala válka. Vladimír se vrátil do Rožnova a začal pracovat v papírně svého strýce. Zachránilo ho, že byl veden jako pracovník ve válečném průmyslu, protože papírna vyráběla izolace pod nábojnice, takže nemusel jít na nucené práce do Německa.

Za války byl pivovar místem, kam lidé chodili pro radu, pro pomoc. Například když jeden ze zaměstnanců skončil v koncentračním táboře, Heda Fassmannová se dohodla s jeho ženou, že jí bude dál vyplácet peníze, jako by u nich nadále pracoval, aby měla z čeho živit rodinu.

Ve dnech osvobozování Rožnova se pivovar stal úkrytem, Vladimír a jeho máma Heda tehdy přežili ostřelování ve skladišti. Základy a zdi pivovaru jsou místy tak silné, že přečkaly několik zásahů i nedaleký výbuch, který vyhodil do vzduchu most.

Konec poválečných nadějí

Vladimír po válce dál studoval, aby jako jediný dědic mohl vedení pivovaru převzít. Jeho matka mezitím do podniku investovala. Proběhla rekonstrukce, byla zakoupena moderní měděná vana a další zařízení, takže pivovar v té době měl ty nejnovější technologie. V jeho areálu byla i vila, ve které měla rodina bydlet.

Vladimír Fassmann při natáčení pro Paměť národa v roce 2019. Foto: Paměť národa
Vladimír Fassmann při natáčení pro Paměť národa v roce 2019. Foto: Paměť národa

Po nástupu komunistů k moci v roce 1948 se začaly objevovat snahy o znárodnění pivovaru. Nejhlasitěji o něm prý mluvil zaměstnanec, jehož rodinu Fassmannovi za války finančně podporovali. Koncentrační tábor přežil a vrátil se. „Byl z něj nový člověk. Lidé, kteří dříve nic moc neznamenali, najednou měli velké slovo,“ podotýká Vladimír Fassmann. V té době byl na povinné vojenské službě. Koncem roku 1948 dostal povolení přijet domů na návštěvu. 

V té době do pivovaru přišla delegace mužů z pivovaru v Přerově. Byl mezi nimi předseda komunistické strany a další funkcionáři. Vladimír Fassmann byl svědkem toho, jak jeho matce říkali: „Heleďte, věc je taková, že vy jste malý pivovar, my máme možnosti. Suroviny jsou na příděl a my zařídíme, že je nedostanete. No tak jestli chcete, my bychom byli ochotni vás převzít. Netlačíme, paní, rozmyslete si to. My přijdeme.“

Pak přišli znovu den před Vánocemi rovnou s dohodou, která navrhovala, že se z pivovaru stane sklad a Heda Fassmannová bude zaměstnána jako skladnice. „Co maminka mohla dělat? Strana byla výš. Tehdy člověk neměl šanci se bránit. A tím pivovar v lednu roku 1949 skončil, udělali to tak, aby se nemohlo říct, že nám ho ukradli,“ vzpomíná Vladimír Fassmann.

Člověk se musel přizpůsobit

Moderní vybavení, do kterého rodina investovala, bylo odvezeno do Přerova. Velmi drahá měděná vana skončila na skládce. Fassmannovým přikázali platit nájemné za bydlení v jejich vlastní vile, protože ta stála na pozemku pivovaru. Nastěhovali se do ní i další zaměstnanci.

Vladimír Fassmann byl řadovým pracovníkem ve skladu, spolu s manželkou na nádraží vykládali těžké pytle. Postupně byl v areálu zrušen i sklad, objekt zchátral. Hedvika Fassmannová všechno sledovala až do svých šestaosmdesáti let. Poslední rožnovská pivovarnice zemřela v roce 1984 a lidé z městečka říkají, že nikdy neztratila svou noblesu, nadhled a slušnost.

Rožnovský pivovar dnes. V jeho obnovu Vladimír Fassmann už nevěřil. Foto: Rožnovský pivovar
Rožnovský pivovar dnes. V jeho obnovu Vladimír Fassmann už nevěřil. Foto: Rožnovský pivovar

Vladimír Fassmann vedl život obyčejného člověka, později pracoval jako řidič a po celou dobu komunismu se především snažil nijak nevyčnívat. „Člověk se musel přizpůsobit. Nemělo smysl bojovat. Já jsem později vozil jako řidič i různé delegace z Prahy, ale nikdy si nikdo ke mně nic nedovolil. Ani mi neříkali soudruhu. Já byl vždy pro všechny pan Fassmann,“ vzpomíná.

Po roce 1989 dostal areál pivovaru v restituci zpět. Byl v hrozném stavu a v roce 1997 ho ještě navíc zdevastovaly ničivé povodně.

Poté Vladimír Fassmann areál předal vnukovi Tomáši Kupčíkovi a ten mu dal nový život. Začalo se opět vařit pivo, vznikly restaurace, hotel. Za okny rodinného domu zase kvetou červené muškáty a za pivovarem opět pobíhá drůbež. Historie tohoto místa pokračuje, i když Vladimír Fassman přiznává, že v obnovení pivovaru už vůbec nevěřil.

JSME RÁDI, ŽE JSTE DOČETLI NÁŠ ČLÁNEK! Připravila ho redakce Magazínu Paměti národa s využitím vzpomínek pamětníků ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje nezisková organizace Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Budeme vděční pokud nás podpoříte drobnou částkou i Vy na podporte.pametnaroda.cz. Děkujeme!

Po válce zmizely z Československa stovky Rusů. Odvlekli je sovětští agenti SMERŠ

/ /
Sergej Vladimirovič Marakujev (druhý zleva) byl zatčen 20. května 1945. Jeho vnučka Anastazie Kopřivová se až po roce 1990 dozvěděla, že zemřel tři měsíce po zatčení.
Sergej Vladimirovič Marakujev (druhý zleva) byl zatčen 20. května 1945. Jeho vnučka Anastazie Kopřivová se až po roce 1990 dozvěděla, že zemřel tři měsíce po zatčení.
zdroj: Anastazie Kopřivová

Den po Rudé armádě vstoupili do Prahy agenti sovětské kontrarozvědky SMERŠ (Smrt špionům). Úkol pozatýkat Rusy, kteří našli po roce 1921 v Československu útočiště před bolševickým terorem, začali plnit hned 11. května 1945.

Do sovětských pracovních táborů, tzv. gulagů, odvlekli přibližně tisíc mužů ruské národnosti. Před pomstou Stalina je nezachránilo ani československé občanství, které řada z nich měla.

Vzpomínky pamětníků v tomto článku pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje nezisková organizace Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Pokud považujete uchování vzpomínek za důležité, vstupte do Klubu přátel Paměti národa nebo podpořte Paměť národa jinak na podporte.pametnaroda.cz. Děkujeme!

„Do večera bude váš muž zpátky. Potřebujeme se ho jen na něco zeptat,“ říkali sovětští agenti. Když přišli 20. května do Nuslí pro Sergeje Vladimiroviče Marakujeva, už asi nic takového neslibovali. Zatýkání probíhalo víc než týden a poplašné zprávy se v ruské emigrantské komunitě rychle šířily. Anna Marakujevová svého muže už nikdy neviděla. Čekala na jeho návrat až do své smrti v roce 1962, aniž by dostala od sovětských orgánů jakoukoli informaci o jeho dalším osudu.

Odvlečený Sergej Vladimirovič Marakujev. Zdroj: Anastazie Kopřivová
Odvlečený Sergej Vladimirovič Marakujev. Zdroj: Anastazie Kopřivová

„To bylo to nejhorší,“ řekla Paměti národa Anastazie Kopřivová, vnučka odvlečeného Sergeje Vladimiroviče Marakujeva. Co se s dědečkem stalo, zjistila až po roce 1990, když sovětské velvyslanectví stručně odpovědělo na její soukromý dopis. Po 45 letech konečně zjistila, že dědeček dávno zemřel, zemřel v roce 1945 tři měsíce po svém zatčení.

A až po letech se dočetla v knize SMERŠ: rok v táboře nepřítele podrobnosti o činnosti jedné z nejpřísněji utajovaných špionážních organizací 20. století – sovětské vojenské kontrarozvědky SMERŠ (zkratka Smrt špiónům). Knihu pod pseudonymem Nikolaj Siněvirskij napsal tlumočník Michail Mondič, rodák z Podkarpatské Rusi, který před válkou studoval v Praze v ruském emigrantském gymnáziu.

„Tato organizace existovala jen na konci války a krátce po ní. Byla založena při NKVD pro boj s nepřáteli Sovětského svazu na cizím území, ale NKVD nepodléhala. Cílem bylo ve všech státech, kam Sověti pronikli, vylovit ty, kteří byli nepřáteli Ruska, tedy antibolševiky,“ vysvětlila Anastazie Kopřivová.

Z deníku tlumočníka Smerše Michaila Mondiče, 10. května 1945: „Vítali nás jako osvoboditele, jako zachránce a dlouho očekávané hosty. Ale my jsme jim nepřinášeli svobodu. Nesli jsme s sebou smrt. Vždyť jsme smeršovci. Co je nám do těch usmívajících se, svátečně oblečených děvčat a chlapců. My se musíme co nejdřív dostat do Prahy, zatknout tisíce lidí a potom je vyslýchat, mučit a nakonec zabít. Zabít!“

Siněvirskij ve své knize popsal, jak agenti Smerše spěchali z Ostravy do Prahy, když se dozvěděli, že v Praze vypuklo povstání. „Jak se spěšně  prodírali po silnicích ucpaných odstavenou vojenskou technikou a houfy uprchlíků, aby byli v Praze co nejdříve. Přijeli 10. května večer a 11. ráno se začalo zatýkat.“

Nepřítel státu

Dědeček Anastazie Kopřivové se na seznam nepřátel Sovětského svazu dostal proto, že se v Československu stal ředitelem ruské školy zemědělského družstevnictví a spolupracoval s kozáckými organizacemi sdružujícími mladé Rusy, kteří bojovali na straně bělogvardějců proti bolševikům a v roce 1921 přišli do Československa v rámci tzv. ruské pomocné akce.

Vasilij Vukolov. Zdroj: Anastazie Kopřivová
Vasilij Vukolov. Zdroj: Anastazie Kopřivová

„Československo bylo jediný stát, který nabídl mladým Rusům pobyt financovaný ze státního rozpočtu, ale za dvou podmínek – že se nebudou v ČSR politicky angažovat, zapomenou na svou válečnou minulost a budou se věnovat pouze studiu," vysvětlila Anastasie Kopřivová, rozená Vukolová.

Mezi těmito mladými muži byl tatínek paní Anastazie Vasilij Vukolov. Rodák z nevelké kozácké stanice Lukovská bojoval v občanské válce na jihu Ruska v Donské kozácké armádě. V Praze nejdříve studoval na ruské dvouleté škole zemědělského družstevnictví, kde se seznámil se Sofií Marakujevou, dcerou ředitele této školy, Sergeje Vladimiroviče Marakujeva. Ten v Praze uvízl na obchodní cestě, při níž dohlížel na výměnu ruských surovin za českou zemědělskou techniku.

„Přijel shodou okolností s nejmladší dcerou, s mou tehdy dvacetiletou maminkou, ale návrat zpět do Ruska už ztrácel smysl a mohl být i nebezpečný.“ Jako ředitel školy se poté v Praze staral o vzdělávání mladých Rusů. Ti příležitosti nabídnuté Československem skutečně vyžili, a když bylo jasné, že se do Sovětského svazu vrátit nemohou, jejich talent a píli využila mladá Československá republika.

Otec Anastazie Kopřivové absolvoval na ČVUT obor zemědělského inženýrství a pracoval ve Státním výzkumném ústavu zemědělském v Dejvicích (dnes je v této budově Ústav organické chemie a biochemie AV ČR). Jeho specializací bylo lukařství a pastvinářství a zvláštní pozornost věnoval parkovému a sportovnímu trávníkářství. Stal se vlastně zakladatelem tohoto oboru v ČSR. A vynikal v práci s mikroskopem. Se svou rodinou se usadil na Hanspaulce, tedy nedaleko svého pracoviště a nedaleko míst v Dejvicích a Bubenči, kde žila početná ruská komunita.

Tým Státního výzkumného ústavu zemědělského, v němž působila řada ruských botaniků včetně otce Anastasie Kopřivové Vasilije Vukolova (zcela vlevo). Zdroj: Anastazie Kopřivová
Tým Státního výzkumného ústavu zemědělského, v němž působila řada ruských botaniků včetně otce Anastasie Kopřivové Vasilije Vukolova (zcela vlevo). Zdroj: Anastazie Kopřivová

V Bučkově ulici (dnes Rooseveltově) Rusové postavili družstevní dvojdům, tzv. Profesorský dům, v němž žili ruští intelektuálové a profesoři přednášející na pražských vysokých školách. Další tři ruské domy stály nedaleko: dům na třídě Krále Alexandra (dnes Jugoslávských partyzánů) a dvojdům v Koulově ulici, kde žily například sestra a matka spisovatele Vladimira Nabokova. Rusové měli v Dejvicích a Bubenči své obchody, fotoateliér, tenisový klub nebo školku. Tu vedla významná ruská pedagožka Adelaida Vladimírovna Žekulinová a Věra  Alexandrovna Fridmanová a chodila do ní paní Anastazie.

„Sice jsem chodila do ruské školky a doma se mluvilo rusky, hrála jsem si s ruskými dětmi, ale přitom si vůbec nevzpomínám, že bych měla nějaký problém s češtinou, a to ani v první třídě české obecné školy. Oba jazyky mi odmala připadaly přirozené,“ vzpomínala Anastazie.

Výstava NIKOGDA NĚ ZABUDĚM představí od 8. května do ledna 2022 na náměstí Interbrigády v Praze 6 – Bubenči svědectví pamětníků z Paměti národa v podobě multimediální projekce uvnitř soklu, podstavce bývalé sochy maršála Koněva, a na plakátovací ploše, kde bude postupně vylepeno čtyřicet příběhů rozdělených do tematických, barevně rozlišených okruhů, jež vystihují naše vztahy a zkušenosti se Sovětským svazem: „Osvobození“ (rok 1945 i předchozí válečné roky), „Dozor“ (období vlády komunistů, nejvíce pak 50. léta), „Vpád“ (okupace v roce 1968) a „Odchod“ (konec komunismu v Československu a odchod sovětských vojsk). Výstavu připravily nezisková organizace Post Bellum a městská část Praha 6 a je k vidění i online na konev.pametnaroda.cz.

Rozdíl si uvědomovala z jiného důvodu: „Za války jsme na tom byli my emigranti hůř než Češi. Neměli jsme rodinné zázemí, babičky a dědečky z vesnic, kde bychom si mohli přilepšit. Hlad jsme ale vyloženě neměli. Nezapomenu však, jak matka rozpočítávala kostky cukru, aby s nimi vyšla. Nezapomenu na zápach mýdla, které se vařilo z loje, dávalo se pod postel, kde smrdělo, a pak se z něj krájely mazlavé kostky.“

Květen 1945

Květen 1945 přinesl devítileté Anastazii zajímavý objev: vojáci, kteří přijeli do Prahy, mluvili stejným jazykem. „Až tehdy jsem si uvědomila, že můj rodný jazyk pochází z jiné země. Setkání s ruskými vojáky ve mně zanechalo silný čichový vjem: pach špeku smísený se špatným benzinem a naftou. Přijeli od Šárky a parkovali na Červeňáku (Červený vrch), kde byla dříve jen pole. Vojáci tam pásli koně a můj otec tam za nimi chodil a byl nadšený, že našel své krajany.“

Anastazie Kopřivová při promoci na Univerzitě Karlově. Zdroj: Anastazie Kopřivová
Anastazie Kopřivová při promoci na Univerzitě Karlově. Zdroj: Anastazie Kopřivová

Tatínek patřil mezi Rusy, kteří si nepřipouštěli, že jim s příchodem Rudé armády hrozí nebezpečí. „Někteří Rusové odjeli už v dubnu do západní zóny, jiní se pakovali 9. května. Dědečkovi bylo v té době 72 let a říkal si, proč by ho měli v jeho věku ještě za něco popotahovat. Ani můj otec se nebál. Vždyť od občanské války, ve které bojoval proti bolševikům, uběhlo přes 25 let, a navíc měl československé státní občanství.“

Mýlili se oba: otce agenti Smerš neodvedli jen proto, že viditelně trpěl nevyléčitelnou nemocí. Rakovině podlehl dva roky poté a pro rodinu nastaly těžké časy:

„Byla jsem takové chudé dítě, polosirotek. Do života bez otce jsme navíc s matkou a sestrou startovaly s dluhy, protože jsme kupovaly drahé léky ve Švýcarsku v naději, že pomohou. Odmala jsem byla zvyklá nosit darované odložené šaty. A dosud jsem tento bohulibý zvyk neopustila.“

Špatně na tom byla i babička, která neměla nárok na vdovský důchod. „Babička byla vdova – nevdova. Neměla nárok na důchod a žila na sociálním minimu.“

Anastazie vystudovala pedagogické gymnázium pro vzdělávání učitelů národních škol a učila děti v základní škole na pražském Smíchově. Poté absolvovala dálkové studium oboru čeština – ruština – pedagogika na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a nastoupila do Pedagogického ústavu J. A. Komenského ČSAV. Ruská národnost jí ale nepřinášela v době přátelství se Sovětským svazem žádné výhody kvůli antibolševické historii rodiny. Znalost ruštiny ale výhodná byla. Spolupracovala na učebnicích ruského jazyka a připravovala také rozhlasové kurzy ruštiny pro školy.

Oni byli první

V ústavu pracovala třicet let až do jeho zrušení v roce 1992, kdy odcházela do důchodu. Tehdy se setkala na výstavě o Marině Cvětajevové s novinářem Vladimírem Bystrovem, synem odvlečeného prvorepublikového úředníka ministerstva zahraničí Nikolaje Bystrova. Vladimír Bystrov využil svých bohatých kontaktů a příznivé situace na začátku 90. let, kdy se sovětské archívy pootevřely a Češi se mohli začít ptát.

Anastazie Kopřivová v roce 2018. Foto: Lukáš Žentel
Anastazie Kopřivová v roce 2018. Foto: Lukáš Žentel

Anastazie Kopřivová se stala jeho zástupkyní v občanském výboru Oni byli první, který usiloval o rehabilitaci Rusů, ať již s československým či jiným občanstvím, kteří byli po květnu 1945 zavlečeni do Sovětského svazu. I přes relativní vstřícnost Sovětského svazu na začátku 90. let se jednalo o náročný a zdlouhavý úkol.

„Naším prvním úkolem bylo zjistit, kolika lidí se to týká. S tím nám pomohlo československé ministerstvo zahraničních věcí, které seznam dávalo dohromady přibližně rok. Bylo na něm asi tři sta jmen, a protože vycházel pouze z místních dokumentů, tak nemohl být kompletní,“ popsala pátrání po osudech Rusů.

„S tím seznamem jsme přišli na sovětské velvyslanectví a měli pro každého odvlečeného čtyřstránkový dotazník, do kterého jsme dali i některé provokativní otázky, jako například zda měl dotyčný u soudu obhájce, zda byli nějací svědci, na základě čeho byl odsouzen, jak probíhalo věznění a tak dále. Byl to obrovský svazek, který jsme předali s oficiální žádostí velvyslanci. To vše za přítomnosti novinářů a fotografů, které Vladimír Bystrov pozval.“

Po roce se vrátila třetina dotazníků. Odpovědi na většinu otázek byly proškrtnuté, u mnoha jmen stálo, že chybí v registrech. Anastasie dostala vyplněný dotazník týkající se jejího dědečka. Z něj se dočetla, že byl odsouzen za protisovětskou činnost, která nebyla nijak dopodrobna rozvedena. Vzhledem ke svému stáří a zdravotnímu stavu byl odsouzen „pouze“ na pět let pobytu v pracovně nápravných táborech plus osm let ztráty občanských práv, což znamenalo přikázané místo pobytu.

První strana dotazníku o dědečkovi Anastazie Kopřivové, na které je datum a místo jeho zatčení agenty SMERŠ. Zdroj: Anastazie Kopřivová
První strana dotazníku o dědečkovi Anastazie Kopřivové, na které je datum a místo jeho zatčení agenty SMERŠ. Zdroj: Anastazie Kopřivová

„Odsuzovalo se za to, co se odehrálo před 25 lety, tedy před čtvrt stoletím,“ upozornila Anastazie Kopřivová s tím, že většina mužů (odvlečeny byly pouze dvě ženy) putovala do pracovních táborů na deset let, aniž by jejich rodiny dostaly o jejich osudu jakoukoli informaci – ačkoli o ni sovětské úřady opakovaně žádaly:

„Před rokem 1948, za ministra zahraničí Jana Masaryka, šly z Československa oficiální dotazy na Sovětský svaz přes vládu, ministerstvo zahraničí i Mezinárodní červený kříž. To byly tři cesty, kterými se manželky snažily zjistit, kde jejich muži jsou, zda jsou živí, co s nimi bude. Odpovědi ale nepřicházely. Po roce 1948 a výměně osazenstva na československém vyslanectví v Moskvě už nebylo možné se ani ptát. Velká část Čechů si také říkala, že co mají Rusové mezi sebou, to je jejich věc a my o tom nic vědět nechceme,“ vysvětluje Anastasie Kopřivová.

Jejich trest končil v roce 1955, tedy v období prvního sovětského tání po smrti Stalina. „Tak je opravdu propustili s tím, že musí prokázat, že mají kam jít, což byl po deseti letech bez možnosti korespondence s rodinami pro mnohé problém. A Československo na ně úplně zapomnělo. Velmi rychle lze vygumovat paměť, ať už nemluvením nebo přímo lhaním,“ upozornila Anastasie Kopřivová, která se o oživení této paměti snažila celá devadesátá léta prací ve spolku Oni byli první.

Československého armádního generála Sergeje Vojcechovského odvedl neznámý kapitán Rudé armády 12. května 1945 z jeho bytu v Konviktské ulici v Praze 1. Původně ruský důstojník působil ve velitelských funkcích v čs. legiích a v roce 1921 emigroval do Československa, kde okamžitě získal čsl. občanství a byl přijat do branných sil v hodnosti generála. Za všeobecné mobilizace v roce 1938 byl velitelem 1. armády bránící prostor Čech. Za války se zapojil do aktivit odbojové organizace Obrana národa. Po zatčení zřejmě putoval do sběrného tábora Smerš v polské Ratiboři, poté byl převezen do věznice v Moskvě. Zemřel 7. dubna 1951 v nemocnici gulagu v Tajšetském okrese. 

„Podařilo se nám několik husarských kousků. V době, kdy byla nálada ve společnosti příznivá, se nám podařilo umístit v Praze dvě pamětní desky – jednu na Profesorském domě a jednu na pravoslavném kostele na Olšanech. U nich se vždy 11. května na památku začátku zatýkání konaly vzpomínkové akce za účasti potomků odvlečených, politiků a novinářů. Dále jsme zorganizovali několik výstav a společnost podávala návrhy na státní vyznamenání, které in memoriam získal např. generál Sergej Vojcechovský, kterému jsme odhalili pamětní desku v Brně, kde byl dlouhá léta zemským velitelem," vyjmenovává Anastazie Kopřivová a dodává:

„V Parlamentu také prostřednictvím Milana Uhdeho zazněla omluva odvlečeným Rusům, které stát nedokázal po válce ochránit. Tuto omluvu pronesl také na Olšanech před žijícími vdovami, které dostaly přilepšení k penzi – a potomci dokonce finanční náhradu za práci, kterou odpracovali jejich otcové v lágrech, to jsem považovala za zázrak, i když jsem si říkala, že jim to měl proplatit Sovětský svaz,“ uzavřela výčet aktivit výboru, který zanikl po smrti Vladimíra Bystrova v roce 2010. V té době také skončila vstřícnost Ruska ke kritickému pohledu do vlastní historie.

„Zájem o vyjasňování těchto příběhů je v současné době v Rusku tabuizovaný, protože to je poškozování dobrého jména Sovětského svazu a Ruska a je to hrubé zkreslování hrdinné historie země, takže o těchto věcech se nemluví, ten přístup do archívů, který se pootevřel, se velmi rychle zavřel a získat nějakou informaci lze velmi těžko.“

Anastazie Kopřivová se ovšem tématu ruské emigrace v meziválečném Československu věnovat nepřestala. Do její zřejmě největší databáze ruských emigrantů v České republice přibývají stále nová jména, stejně jako do její obsáhlé sbírky dokumentů a fotografií. Na toto téma napsala řadu článků a publikací a spolupracovala s Památníkem národního písemnictví na velké výstavě v letohrádku Hvězda, jejíž výsledky jsou shrnuty ve dvou sbornících Z historie exilu. Emigrace z území bývalého Ruského impéria v meziválečném Československu, které vyšly v roce 2018 a 2019.

Panebože, vždyť je to Rafalskij!

Otec Dimitrije Rafalského Vladimir Rafalskij patřil 11. května 1945 mezi první zatčené Rusy, kteří našli v prvorepublikovém Československu útočiště před bolševiky. Poslední diplomatický zástupce demokratického Ruska v ČSR a chargé d’affaires Prozatímní ruské vlády v Praze byl zatčen agenty sovětské kontrarozvědky SMERŠ (Smrt špionům) v Pštrosově ulici 32.

Jeho život skončil krátce po zatčení pod okny v narychlo zřízeném sídle SMERŠ v Dělostřelecké ulici 11. O smrti svého otce se Dimitrij dozvěděl až v roce 1968 z deníku tlumočníka Smerše Michaila Mondiče, ve kterém se dočetl:

Na betonovém dvoře ležel člověk. Panebože, vždyť je to Rafalskij! Kolikrát jsem ho viděl v Nikolajevském chrámu [chrám sv. Mikuláše u Staroměstského náměstí, kde se sloužily pravoslavné bohoslužby]. Vždycky jsem obdivoval jeho ušlechtilý vzhled: bílé vlasy, bílá bradka, moudrá a výrazná tvář. „Umírá,“ pronesl major Nadvornyj. „O jednoho bílého banditu míň,“ odvětil major Popov. Hleděl jsem na krví zalitou tvář, na mozek smíšený s prachem. Lubjanka! Proč jezdit do Moskvy, aby člověk vidě Lubjanku? Ta je i tady. Tam se lidé vrhají z okna, aby skončili svůj život sebevraždou. A totéž se děje i zde. Lubjanka v Praze, ve Střešovicích, v Dělostřelecké ulici číslo 11.

Agenti SMERŠ zatkli i jeho bratra, strýce Dimitrije, který strávil 11 let v gulagu a návratu do Prahy se nedožil.

Dimitrij se narodil v Praze v roce 1930 ruským rodičům, jeho otec byl lingvista a diplomat carského Ruska. V Praze zůstal po skončení své diplomatické mise, a protože ovládal více než deset jazyků, stal se soudním tlumočníkem. Dimitrij po válce vystudoval herectví, kterému se věnoval v Československu i po emigraci do Belgie a Francie v roce 1968. V současnosti žije v Paříži.

Vzpomínky Dimitrije Rafalského natočil v roce 2017 Adam Drda pro sbírku Paměť národa. Konec války ve vzpomínkách pamětníků: příběhy, audioklipy, krátké filmy, komiks – najdete na 1945.pametnaroda.cz. Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Děkujeme za případnou podporu!

Ještě na stupních vítězů jsme tomu nemohly uvěřit. Příběh Jarmily Králíčkové

/ /
Československé reprezentatky v pozemním hokeji se umístily na olympijských hrách v Moskvě v červenci 1980 na druhém místě – za Zimbabwe, před Sovětských svazem. Jarmila Králíčková sedí uprostřed na zemi. Foto:  ČTK/Jiří Kruliš
Československé reprezentatky v pozemním hokeji se stříbrnými medailemi na olympijských hrách v Moskvě v červenci 1980, kde se umístily za Zimbabwe a před Sovětských svazem. Jarmila Králíčková sedí uprostřed na zemi.
zdroj: ČTK/Jiří Kruliš

Jarmila Králíčková se podílela na historickém úspěchu československého pozemního hokeje — stříbru z olympijských her v Moskvě 1980, kde se ženský pozemní hokej objevil vůbec poprvé.

Tato olympiáda byla silně poznamenána bojkotem mnoha zemí kvůli invazi Sovětského svazu do Afghánistánu. Účast odmítly USA, západní Německo, Norsko, ale i Čína, Keňa nebo Japonsko, další země svůj nesouhlas s invazí vyjádřily startováním pod olympijskou vlajkou, a nikoliv pod svou vlastní.

I letos organizujeme Běh pro Paměť národa! Ale tak, aby na nás Covid-19 nemohl. Poběžíme o víkendu od 20.–23. května 2021, jednotlivě anebo s rodinou, na tratích, které budou připraveny ve vybraných městech ČR. Anebo si místo sami zvolte, kdekoliv. Všichni, kteří se vydají na trať, přispějí na další natáčení vzpomínek pro Příběhy 20. století. Vše najdete na www.behpropametnaroda.cz, kde se, prosíme, registrujte. Děkujeme. Sportu zdar!

Na začátku turnaje to pro československé pozemkářky nevypadalo vůbec dobře. Ve třetím zápase však senzačně porazily favorizovanou Indii a do konce turnaje už neprohrály. O stříbru se rozhodlo v zápase proti Polsku, který sledovala Jarmila Králíčková z lavičky. Byl to pro ni ještě větší nervák, než kdyby byla v bráně. Sledovala dvě neproměněné penalty a drama až do konce. O výhře 1:0 rozhodla střídající Jana Lahodová. „Ještě na stupních vítězů, když jsme dostávaly medaile, jsme tomu nemohly věřit, vůbec jsme se z toho nemohly vzpamatovat.“

Dětství ve znamení sportu

Narodila se jako Jarmila Bejlková 11. května 1944 v Praze.  Otec, Jaroslav Bejlek, se živil jako úředník, matka, Štěpánka Bejlková, rozená Holečková, pracovala v Československém rozhlase jako členka činohry. Kvůli zaměstnanosti rodičů ji společně s babičkou vychovávaly její dvě starší sestry Jiřina a Božena.

Jarmila Králíčková v dresu československé reprezentace v roce 1980. Zdroj: Paměť národa
Jarmila Králíčková v dresu československé reprezentace v roce 1980. Zdroj: Paměť národa

Sportovně založená Jarmila se v dětství kamarádila převážně s kluky. Hráli hlavně fotbal, házenou a vybíjenou a k jejím oblíbeným předmětům tak přirozeně patřil tělocvik. Vzpomíná, že nemuseli nosit jednotný cvičební úbor, protože v poválečné době ničeho moc nebylo. 

V době komunistického puče jí byly čtyři roky, takže se až později dozvěděla, že kvůli němu přišel její tatínek o práci zemského rady a musel nastoupit do  výroby. „To ho dost zdeptalo, měl z toho pak ve stáří cukrovku. Pracoval jako vedoucí skladu v podniku Kovoslužba.“ 

První vnímání politiky má spojené se základní školou: „V padesátém roce jsem nastoupila do první třídy, tam se občas něco povídalo. Když jsem chodila do druhé nebo třetí třídy, to bylo období Slánského, tak jsme měli v čítankách a knížkách zalepené jeho jméno. To mi otec poté vysvětloval.“

Brankářkou Slavie Praha

V deseti letech začala Jarmila s kamarádkou ze školy chodit na Letnou do atletického oddílu Sparty. Trénoval je mistr republiky v běhu na 800 metrů Čeněk Hanka. U atletiky Jarmila však dlouho nevydržela, ve třinácti letech začala hrát pozemní hokej v klubu TJ Dynamo Praha, který se později vrátil k původnímu jménu SK Slavia Praha. 

„Neměli brankářku a já měla zkušenosti s kopáním si s klukama, tak jsem šla do brány. Zalíbilo se mi to a vydrželo mi to celých čtyřicet let.“ Do „áčka“ Slavie se dostala už v šestnácti letech. „Byly jsme na dobré druhé, třetí příčce a později jsme se vylepšovaly a vylepšovaly, až jsme byly čtrnáctkrát mistry Československa“. 

Začátky s pozemním hokejem v sezoně 1957–58. Zdroj: Paměť národa
Začátky s pozemním hokejem v sezoně 1957–58. Zdroj: Paměť národa

I na evropské půdě Slavia zaznamenala úspěchy, v roce 1976 byla tehdy dvaatřicetiletá Jarmila u vybojování bronzové medaile v Poháru mistrů evropských zemí. V deníku Večerní Praha se tehdy psalo: „Obě družstva Slavie produkovala velmi kolektivní pojetí umocněné typicky českým vtipem. Přesto na sebe upozornili i někteří jednotlivci. V družstvu žen prokázala nejednou velké umění brankářka Jarmila Králíčková.“

Maturita a svatba

Jarmila musela skloubit sport s péčí o rodinu a prací sekretářky ve Slavia Sportu. Vdala se rok po maturitě za Františka Králíčka a pozemního hokeje se nechtěla vzdát ani po narození syna Petra. Naštěstí jí pomáhala její tchýně, se kterou měla velmi dobrý vztah.

Slavobrána z hokejek na svatbě na Staroměstské radnici v roce 1962. Zdroj: Paměť národa
Slavobrána z hokejek na svatbě na Staroměstské radnici v roce 1962. Zdroj: Paměť národa

„Považovaly jsme to trochu za takový sportovní únik. Ženy to měly těžší v tom, že přišly v sobotu a v neděli ze zápasů, a musely vyprat, vyžehlit, uvařit, postarat se o rodinu,“ komentuje Jarmila Králíčková postavení žen v době své sportovní kariéry. Nemyslí si, že se dnes situace u pozemkářek příliš změnila: „Nemají to o moc jednodušší. Není to profesionální sport, je to zájmová činnost.“

Kvůli soustředěním si musela brát v práci volno, ale pozemní hokej ji tak naplňoval, že v něm pokračovala. Přitom snila o studiu na Fakultě tělesné výchovy a sportu na Univerzitě Karlově, ke kterému se však dostala až mnohem později.

Srpnovou okupaci 1968 prožila v Jugoslávii, kam slávistické hráčky a jejich rodiny jezdily na dovolenou za spřátelenými házenkářkami. Informacím o invazi vojsk Varšavské smlouvy uvěřily až po zhlédnutí záběrů v televizi. „Musely jsme tam zůstat asi o měsíc déle, protože jsme se nemohly dostat do Prahy. Byly jsme z toho vyděšené, bály jsme se o sebe, o děti.“ Dodává však, že po návratu situaci nevěnovaly takovou pozornost. „Musely jsme chodit do práce, trénovat, doma pracovat. Bylo to takové samozřejmé.“

Jarmile poté normalizační soudruzi nabídli kandidaturu do KSČ. Pracovala tehdy v administrativě Českého ústředního výboru ČSTV a vstup do strany odmítla, jak říká: „Vybruslila jsem z toho.“ Prý pomohlo i to, že na sekretariátu působil doktor práv, který členem KSČ rovněž nebyl.

Senzační stříbro z olympiády

Československo reprezentovala od roku 1965 a svým výkonem přispěla k získání 9. místa na mistrovství světa v Madridu v roce 1978. Zásadním úspěchem Jarmiliny sportovní kariéry a zároveň i celého československého pozemního hokeje byl zisk stříbrné medaile na olympijských hrách v Moskvě v roce 1980. V Moskvě se ženský pozemní hokej dostal vůbec poprvé mezi olympijské sporty. 

Pozemní hokej patří k nejstarším sportovním odvětvím, jak dosvědčuje reliéf z antického Řecka zobrazující hru s holemi a míčkem. Pozemní hokej, jak ho známe dnes, se zrodil v 19. století na anglických školách. První klub vznikl v roce 1849 v Blackheath na jihu Londýna. V roce 1908 se poprvé hrál na čtvrtých olympijských hrách v Londýně. Ženský pozemní hokej byl uveden na olympijských hrách až v roce 1980. Do osmdesátých let 20. století dominovaly světové scéně pozemního hokeje Indie a Pákistán, silné jsou týmy Nizozemska, Německa, Španělska, Nového Zélandu, Austrálie, Anglie a Belgie.

Československé reprezentaci se nejprve kvalifikovat nepodařilo, ale v důsledku bojkotu západních zemí kvůli sovětské invazi v Afghánistánu se pro ně nakonec uvolnilo místo. Olympiády se zúčastnilo pouze 80 zemí (pro porovnání: přecházejících her v Montrealu v roce 1976 se zúčastnilo 92 zemí a OH 1972 v Mnichově dokonce 121 zemí), chyběli tak například sportovci a sportovkyně z USA, Kanady, Japonska nebo západního Německa. Pozemkářky navštívily Moskvu již rok před olympiádou. Jarmila atmosféru v srdci Sovětského svazu popisuje jako „ještě o něco horší, než u nás.“ Slavnostní atmosféra olympijských her na ni ale o rok později působila lépe.

Tým v prvních dvou utkáních prohrál se SSSR a remizoval s pozdějšími vítězkami ze Zimbabwe, ale poté porazil Indii, Rakousko i Polsko a získal stříbrnou medaili. Jarmile Králíčkové bylo tehdy 36 let, na turnaj jela jako druhá brankářka a rozhodující zápas s Polskem sledovala na lavičce. 

Byla to pro ni muka – její spoluhráčky nejprve nedaly dvě penalty, avšak střídající Jana Lahodová nakonec utkání jediným gólem rozhodla. Oslavy nebyly příliš bujaré: „Dostaly jsme pár plzeňských piv z našeho sektoru, tak jsme to oslavily, ale ne zas tak moc. Tam se to nedalo a ani jsme na to pak už neměly sílu.“ Za zisk medaile obdržela Jarmila Králíčková odměnu 30 000 Kčs.

Po úspěchu československého týmu se o pozemní hokej začala více zajímat veřejnost. Cílem bylo dostat tento sport do škol po vzoru Francie a Anglie a reprezentantky se kvůli tomu setkaly s Lubomírem Štrougalem, tehdejším předsedou federální československé vlády. S prezidentem Gustávem Husákem se potkaly už v olympijské vesnici. Zvýšený zájem o pozemní hokej vyvolaný olympijským úspěchem však po čase pominul. 

Čtrnáctkrát mistryní Československa

Po zisku olympijské medaile Jarmila ukončila reprezentační kariéru. Rozvedla se a s bývalým manželem zůstali přáteli. Nadále pracovala v Českém ústředním výboru ČSTV a začala dálkově studovat na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy. Ze zdravotních i rodinných důvodů ale musela studium přerušit.

Jarmila Králíčková při natáčení pro Paměť národa v roce 2019. Zdroj: Paměť národa
Jarmila Králíčková při natáčení pro Paměť národa v roce 2019. Zdroj: Paměť národa

Stále chytala ve Slavii, a to až do roku 1988, kdy jí bylo 44 let. Do slávistické brány se vrátila po roce vypomáhat a na závěr své úplně poslední závodní sezóny získala další titul z mistrovství Československa. Celkem jich nasbírala během svého působení ve Slavii neuvěřitelných čtrnáct! Sametovou revoluci uvítala s radostí a účastnila se demonstrací. Toto období má spojené s boji o moc uvnitř ČSTV i v klubu olympioniků, jehož byla členkou. Komunistická strana se po revoluci měla podle ní spíše zakázat: „Nebyly tam zrovna moc dobré příklady chování, nevadilo by mi, kdyby se zakázala. Dali jim možnost se ještě nějak očistit a tolerovat to.“

Jarmila Králíčková se dodnes s hráčkami ze Slavie setkává a váží si přátelství, která jí sport přinesl, a spolehlivosti, kterou ji naučil. Její věrnost ke klubu i ke své zemi vyvstává v odpovědi na otázku ohledně emigrace: „Měla jsem tu rodinu a veškeré příbuzné, byla jsem tu zvyklá žít. Nikdy bych neemigrovala. Nebyla jsem schopna přejít do jiného klubu, natož ještě do cizí země.“

JSME RÁDI, ŽE JSTE DOČETLI NÁŠ ČLÁNEK! Připravila ho redakce Magazínu Paměti národa s využitím vzpomínek pamětníků ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje nezisková organizace Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Budeme vděční pokud nás podpoříte drobnou částkou i Vy na podporte.pametnaroda.cz. Děkujeme!

K zemi! Bylo po válce, ale v Boleslavi zabíjely sovětské bomby

/ /
Puma dopadla i na pomocnou školu v blízkosti kasáren na Jičínské ulici. Němci zde měli vojenský lazaret. Nepomohlo ani označení velkým červeným křížem v bílém poli na střeše budovy. Obětmi se kromě Němců a místních obyvatel stal i hlouček dětí, které mají dodnes za plotem školy malý pomníček. Zdroj: Muzeum Mladoboleslavska
Puma dopadla i na pomocnou školu v blízkosti kasáren na Jičínské ulici. Němci zde měli vojenský lazaret. Nepomohlo ani označení velkým červeným křížem v bílém poli na střeše budovy. Obětmi se kromě Němců a místních obyvatel stal i hlouček dětí, které mají dodnes za plotem školy malý pomníček.
zdroj: Muzeum Mladoboleslavska

První poválečný den se lidé v Mladé Boleslavi probudili do slunného rána a radovali se z konce bezmála šest let dlouhé války. Když se nad městem se objevila letadla, někteří Boleslavané jim nadšeně mávali. Z bombardérů však začaly padat bomby.

Během krátké chvilky zahynulo 148 civilních obyvatel města a další stovky ustupujících německých vojáků a jejich litevských a estonských spojenců, celkový počet obětí se odhaduje na pět set.

Vzpomínky pamětníků v článku pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje nezisková organizace Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Pokud považujete uchování vzpomínek za důležité, vstupte do Klubu přátel Paměti národa nebo podpořte Paměť národa jinak na podporte.pametnaroda.cz. Děkujeme!

Tragické dopoledne 9. května 1945 popsala v rozhovoru pro Paměť národa tehdy čtrnáctiletá Eva Machková, jejíž profesor z gymnázia přišel po výbuchu bomby o předloktí. Znala rovněž muže, který se vrátil do Mladé Boleslavi 8. května z koncentračního tábora Buchenwald a o den později mu bomba zabila žena a dceru.

Bělská ulice. Na Mladou Boleslav dopadlo podle odhadů na 700 pum včetně nevybuchlých. Zdroj: Muzeum Mladoboleslavska
Bělská ulice. Na Mladou Boleslav dopadlo podle odhadů na 700 pum včetně nevybuchlých. Zdroj: Muzeum Mladoboleslavska

„Procházeli jsme se na kraji Boleslavi a dívali se kolem sebe. Za námi stál pán v československé důstojnické uniformě. Najednou zařval: ‚K zemi! Letadla!‘ Na obzoru jsme viděli asi pět, sedm letadel. A jak z nich padají bomby,“ vyprávěla Eva Machková.

„Zalehli jsme do příkopu, potom se dostali do nějaké hospody a ve sklepě jsme strávili půl dne. Teprve pak jsme došli domů. Nevěděli jsme, co se vlastně děje, tak jsme celou noc byli v prádelně, kam se nastěhoval celý dům včetně úplně čerstvého mimina. No ale pak se ukázalo, že už se venku nic neděje.“

Devátého května 1945 i v předchozích dnech táhly Mladou Boleslaví a po okolních silnicích kolony prchajících Němců a jejich litevských a estonských spojenců. „Chtěli se dostat do západní zóny. Prostě báli se Rusů. Odzbrojovali je patnáctiletí kluci. Věděli, že je konec a že jde jenom o to, aby se dostali z dosahu Rusů,“ upozornila Eva Machková.

Němci se báli odvety za násilí napáchané během tažení do Sovětského svazu i při ústupu na západ.

Po válce se bombardování svádělo na Němce

Ničivý útok na Mladou Boleslav provedla Rudá armáda. Mnoho jednotek nacistické armády odmítalo naplnit podmínky bezpodmínečné kapitulace z 8. května 1945, nevzdalo se a nesložilo zbraně, a tak na ně Sověti zaútočili ze vzduchu. Na vrub ovšem byly bombardování a civilní oběti připsány německé Luftwaffe.

Přesvědčení, udržované komunistickou propagandou, že Boleslavany nemohly zabíjet pumy sovětských osvoboditelů, zůstalo také v Evě Machkové. „Říkalo se, že německá letka chtěla zničit archiv na soudu a továrny. Ale netrefila se a udělala hrozný masakr na ustupujících Němcích,“ uvedla. „Desítky let se tvrdilo, že Boleslav bombardovali Němci. Po roce 1990 vznikla taková teorie, že to ale byli Rusové. Moc jsem ale neporozuměla, čeho měli bombardováním dosáhnout.“

Zabíjely sovětské pumy, je přesvědčen historik

Letecké pumy dopadly 9. května také na mladoboleslavskou Škodovku, kde vypukl rozsáhlý požár a napáchal velké škody. „Zasáhly i letecké oddělení, kde pracoval můj tatínek, při hašení ohně si vymknul nohu,“ poznamenala Eva Machková.

Hořící automobilka. Kromě továrny ASAP bomby zasáhly mj. sirotčinec v ulici Kateřiny Militké, budovy na Starém městě, domy na Podolci, Klingerovu továrnu na Ptáku, domy na náměstí Míru a ocelový most do Čejetic. Zdroj: Muzeum Mladoboleslavska
Hořící automobilka. Kromě továrny ASAP bomby zasáhly mj. sirotčinec v ulici Kateřiny Militké, budovy na Starém městě, domy na Podolci, Klingerovu továrnu na Ptáku, domy na náměstí Míru a ocelový most do Čejetic. Zdroj: Muzeum Mladoboleslavska

K závěru, že Mladou Boleslav a Škodovku nebombardovali Němci, nýbrž sovětské letectvo, došel po důkladném studiu archivních materiálů historik Michal Plavec, který působí jako kurátor letecké sbírky Národního technického muzea.

Sověti se snažili zastavit příslušníky německého wehrmachtu, kteří prchali do západní spojenecké zóny. Sovětský svaz potřeboval mimo jiné co nejvíce zajatců, aby mohl obnovit válkou zdevastovaný průmysl, zemědělství, města i vesnice.

Máma nás popadla a běželi jsme pryč od Boleslavi

Pozoruhodné svědectví o náletu na Mladou Boleslav dne 9. května 1945 poskytl Paměti národa Jindřich Souček z Českého Dubu. Když se na město začaly sypat bomby, stál třináctiletý Jindřich s maminkou a osmiletým bratrem před domem č. p. 7 v Chrástu. Z vesničky u Mladé Boleslavi vyhlíželi Rudou armádu.

„Najednou jsme slyšeli, jak se od západu blíží zvuk těžkých letadel. Přilítlo pět nebo šest bombarďáků, letěly nízko a začaly se rozdělovat. V zorném poli jsem pak viděl jen jeden, letěl rovně. Bombarďáky se dostaly nad Boleslav, svítilo sluníčko a já koukám, jak něco padá z letadla dolů,“ vzpomněl si Jindřich Souček.

Výstava NIKOGDA NĚ ZABUDĚM představí od 8. května do ledna 2022 na náměstí Interbrigády v Praze 6 – Bubenči svědectví pamětníků z Paměti národa v podobě multimediální projekce uvnitř soklu, podstavce bývalé sochy maršála Koněva, a na plakátovací ploše, kde bude postupně vylepeno čtyřicet příběhů rozdělených do tematických, barevně rozlišených okruhů, jež vystihují naše vztahy a zkušenosti se Sovětským svazem: „Osvobození“ (rok 1945 i předchozí válečné roky), „Dozor“ (období vlády komunistů, nejvíce pak 50. léta), „Vpád“ (okupace v roce 1968) a „Odchod“ (konec komunismu v Československu a odchod sovětských vojsk). Výstavu připravily nezisková organizace Post Bellum a městská část Praha 6 a je k vidění i online na konev.pametnaroda.cz.

„Najednou zazněla exploze, detonace a uviděl jsem velký oblak tmavého kouře,“ vyprávěl s tím, že se jejich sousedka chytila za hlavu a vykřikla: „Belveder hoří!“ Belveder byla část Boleslavi, kde bydlela její sestra.

„Máma nás popadla, přišly další detonace, běželi jsme od Boleslavi na druhou stranu a doběhli jsme na konec vesnice. Zprava letělo malé letadlo, ne bombarďák, máma nás strčila do příkopu a leželi jsme tam. Nad jabloněmi se objevil nízko dvouplošník, na první pohled jiný. Trup byl do špičky, na ní byly čtyři nebo pět výstupků. V polovině trupu nad červenou hvězdou stál voják s lehkým kulometem.“

Když letadlo odletělo směrem k Bezděčínu, běžela maminka se svými syny za vesnici, kde její manžel udělal na Součkovic parcele díru do země, malou místnůstku pro všecky případy. „Máma si na ni vzpomněla a vlezli jsme dovnitř. Slyšeli jsme, že se blíží další letadlo. Někdo k nám skočil, málem na naše hlavy. Byl to Vašek Okounů, můj kamarád, celý vystrašený.“

Sirény mlčely, a tak bombardování nikdo nečekal

Devátého května 1945 ještě před bombardováním se chtěl Jindřich Souček podívat do Boleslavi na kole. „Máma mi ale řekla: ‚Nikam nepojedeš, ještě se do něčeho namotáš‘,“ dodal. Podle něj zanedlouho přiletěly bombardéry a začaly útočit na město a na Škodovku. „Lidé útok nečekali, protože vůbec nehoukaly sirény,“ prohlásil Jindřich Souček.

Ustupující nacistické kolony, které se odmítaly vzdát, se staly ve stejný den terčem bombardování i v dalších českých městech. Především ve středních a severních Čechách. Například v Liberci vzdáleném od Mladé Boleslavi vzdušnou čarou necelých 40 kilometrů přišlo při sovětském náletu o životy několik desítek civilistů.

Viděl jsem americké bombardéry

Jindřich Souček nicméně viděl nad Chrástem pouze jedno sovětské letadlo. „Kromě pilota v něm byl střelec s lehkým kulometem,“ dodal s tím, že 9. května dopoledne přeletěly bombardéry ve stejném koridoru jako západní spojenecká letadla, která pozoroval ve vzduchu v předchozích měsících a letech.

Náměstí Míru po bombardování v první poválečný den. Po celou válku byla Mladá Boleslav bombardování ušetřena. Zdroj: Muzeum Mladoboleslavska
Náměstí Míru po bombardování v první poválečný den. Po celou válku byla Mladá Boleslav bombardování ušetřena. Zdroj: Muzeum Mladoboleslavska

„Byly to ty samé typy bombarďáků, jaké jsem je viděl mnohokrát předtím, když nad Chrástem a Mladou Boleslaví jen přelétávaly a nebombardovaly. Mezi americkými a ruskými letadly byl velký rozdíl. Ve třinácti letech jsem se zajímal o všechno, co ve vzduchu vrčelo, a nemohl jsem si je splést,“ upozornil Jindřich Souček. „Americké bombardéry měly kabiny na kulatém předku, ruské měly předek špičatý a pilotní kabiny nahoře na trupu. Což se mi potvrdilo, když jsem viděl v televizi ukázky ruských bombardérů používaných v druhé světové válce. Takové jsem nad Chrástem 9. května letět 1945 neviděl.“

Jindřich Souček si myslí, že na Mladou Boleslav a Škodovku útočily obě armády současně. Tedy sovětská i americká, a navzájem o sobě nevěděly. „Viděl jsem první tři bomby a kouř, slyšel jsem rány,“ poznamenává. „Myslím si, že Američani rozhodili pár bomb po Boleslavi, aby si lidi nemysleli, že letí rovnou na Škodovku. Rozbili ji a byli pryč.“

Jindřich Souček usoudil, že při náletu na boleslavskou Škodovku už nešlo o klasickou válku, stejně jako při náletu na plzeňskou Škodovku na konci dubna 1945. „To už byla válka kapitálu, aby k nám z Ameriky mohli po válce dodávat svoje výrobky, když jsme je nemohli dělat ve vybombardovaných továrnách,“ vysvětlil.

Pumy rozbily sklad látek, lidé si z nich šili košile

Historické prameny nabízejí jiné vysvětlení. Rudá armáda využívala během druhé světové války více než pětinu bojových letadel, které jí dodaly USA, jak uvedl Jan Ziegler na webu Neviditelný pes. Na Mladou Boleslav a Škodovku mohli Sověti teoreticky útočit také americkými bombardéry.

Kurátor letecké sbírky Národního technického muzea Michal Plavec nicméně tvrdí, že nad středními Čechami operovala 9. května 1945 sovětská 2. letecká armáda, jež americké typy bombardérů nepoužívala, narozdíl od 5. letecké armády, která 9. května 1945 útočila na ustupující německé jednotky na západ Brna a bombardovala Krucemburk a Ždírec nad Doubravou. Podle Michala Plavce dopadaly na Mladou Boleslav 9. května 1945 určitě letecké pumy ze sovětských bombardérů.

PROPAGANDA KOLEM SOVĚTSKÝCH NÁLETŮ V KVĚTNU 1945 Historik a kurátor letecké sbírky Národního technického muzea Michal Plavec ve své studii na webu Ústavu pro studium totalitních režimů mimo jiné uvedl: „Všechny útoky letectva Rudé armády u nás nejsou dodnes dostatečně zmapovány. Jejich tragickým symbolem se stala Mladá Boleslav, kde zahynulo nejvíce lidí, ale sovětská letadla zaútočila i na dalších místech severních a středních Čech a také v moravském Ždírci nad Doubravou a Krucemburku. Odhaduje se, že při náletech 8. a 9. května 1945 zahynulo až 1300 civilistů, ale toto číslo bude třeba ještě ověřit hlubším výzkumem. Hranici bude přitom zřejmě nutné posunout ještě výše. Určitý přehled dávají operační svodky 2. letecké armády a jí podřízených útvarů z 9. května 1945. Letadla 6. gardového bombardovacího leteckého sboru útočila v prostoru Mělník, Liběchov, Mělnické Vtelno, Byšice, Roudnice nad Labem, Litoměřice, Dubá, Úštěk a Zahrádky na Českolipsku. Navigátoři ze 4. bombardovacího leteckého sboru měli v hledáčku Mladou Boleslav, Litoměřice, Těchlovice, Zámostí – Brodce, Vrchovany, Dubou a Mělník. Letci z 1. gardového bitevního leteckého sboru svrhli bomby a útočili palubními zbraněmi v prostoru Mělnické Vtelno, Řepín, Nebužely, Cítov, Spomyšl, Brozánky, Mělník, Mělnická Vrutice, Liblice a Byšice a piloti s palubními střelci z 3. bitevního leteckého sboru útočili na nepřátelské jednotky v prostoru Liberec – Jablonec nad Nisou.“

Jindřich Souček se šel během května 1945 podívat ze zvědavosti do poničené Mladé Boleslavi. Viděl rozbité baráky naproti okresnímu úřadu, na Novém Městě trefily bomby staré domky za moderní záložnou. Pumy zasáhly rovněž most přes Jizeru či starou továrnu. „Bylo v ní skladiště se žlutými botami pro vojáky a kostkovanými látkami,“ prozradil Jindřich Souček. „Lidi si je po bombardování nabrali a půlka Boleslavi pak chodila v kostkovaných košilích.“

Torzo dívčího těla leželo v obchodě na pultu

Mnohem hrůznější zážitky si odnesl z bombardování Mladé Boleslavi Václav Svoboda. Ve věku necelých 16 let se přihlásil na nově ustanoveném Národním výboru jako cyklistická spojka. Během náletu se stačil ukrýt v improvizovaném protileteckém krytu. Po bombardování vyšel ven. 

„Náměstí bylo samý prach a omítka. Moje kolo přežilo, leželo na chodníku. Výkladní skříň rámařství pana Hložka byla rozbitá a na pultě leželo torzo jeho dcery,“ řekl Václav Svoboda. „Výbuch ji celou svlékl. Neměla spodní část nohou a měla na sobě jen roztržené kalhotky. Bylo to poprvé, co jsem viděl nahou holku.”

V Mladé Boleslavi se rozšířila zpráva, že zabíjela německá letadla, poněvadž chtěla zabránit útěku vlastního vojska. Václav Svoboda nicméně při rozhovoru pro Paměť národa nepochyboval, že Mladou Boleslav bombardovala Rudá armáda. „Oni velice stáli o zajatce, aby je mohli spakovat a odvézt do Ruska na nucené práce,” upozornil. „Na jednu stranu s nimi člověk sympatizoval, protože nás osvobodili. Ale zároveň jsme věděli, že na všech obsazených územích propagují svoji politiku.” 

Na smrtonosné bombardéry se dívala z třetího patra

Tragický nálet na Mladou Boleslav přežila osmnáctiletá Jarmila Šulcová, později lékařka. „My jsme neznali válku jako takovou a najednou přiletěla letadla a pustila na Boleslav četné pumy. Jedna dopadla do Hřbitovní ulice a udělala obrovskou díru zrovna tady, co stojí teďka náš panelák,“ poznamenala„My jsme se na letadla dívali z okna z třetího patra domu blízko zdravotní školy, a jak bomba spadla, tak ani nevím, jakým způsobem jsme se dostali dolů do sklepa, abychom byli jakžtakž chráněni.“

Kromě 148 mrtvých zůstalo po bombardování několik set raněných. Maminka poslala Jarmilu do zdravotnické školy, kde měli Němci lazaret, aby pomáhala s ošetřováním raněných. Poté, co dívka otevřela dveře jedné třídy, zcela strnula. Uvnitř seděl raněný německý voják a mířil na ni samopalem. Vyděšená mu německy začala říkat: „Nicht schießen, nicht schießen (Nestřílet, nestřílet)! Voják ji vyslyšel, a jen co se trochu vzpamatovala, utíkala domů za maminkou.

Zdeněk Kraus jako chlapec. Zdroj: Paměť národa
Zdeněk Kraus jako chlapec. Zdroj: Paměť národa

Bombardování Mladé Boleslavi utkvělo v hlavě navždy Zdeňku Krausovi. Jako dvanáctiletý chlapec šel domů z náměstí, kudy projížděly kolony Němců a jejich spojenců, domů. „Na náměstí se objevil otec a říkal, ať se honem utíkám do sklepa schovat. Tak jsem se sebral a běžel jsem dolů do sklepa. Otvíral dveře, najednou se ozvala rána. Dveře se rozletěly a tlaková vlna mě hodila dovnitř. Tam už byli schovaní další lidi a s nimi jsme tam přečkali.“

Otec Zdeňka Krause sloužil ve městě jako policista a staral se o přesun obyvatel do krytů. Sám odnesl nálet jen prostřeleným kloboukem. Zdeňkova matka nebyla při bombardování doma, ale někde ve městě. Chlapec se o ni bál.

„V krytu jsem plakal ne ze strachu z náletu, ale ze strachu o rodiče. Lidé mě utěšovali, ale podezříval jsem je, že mě jen chlácholí, protože se dověděli, že moji rodiče zemřeli,“ připomněl děsivé okamžiky. Oba jeho rodiče naštěstí bombardování města přežili. Zdeněk Kraus však nikdy nezapomněl na těla obětí nahromaděná na Bělském náměstí. 

Přišly nádherné dny, ale ne pro zajaté Němce

V rozbombardované Mladé Boleslavi se euforie z osvobození mísila s bolestí. Jindřich Souček si v nedalekém Chrástu uchoval na první dny po osvobození pouze nádherné vzpomínky „U nás bydleli a spali Rusové, telefonisti, radisti a ruské ženské-spojařky,“ uvádí. „Motal jsem se kolem ruské kuchyně. U kotle mi kuchař říkal: Kysle, kysle. Došlo mi, že chce šťovík. Natrhal jsem mu ho a on z něj vařil polívku.“

Naprosto jiné pocity měli zajatí Němci, kteří likvidovali v Mladé Boleslavi trosky po bombardování. Ve městě vznikla studentská legie, jejíž příslušníci vodili bývalé vojáky wehrmachtu na odklízecí práce. Václav Svoboda byl svědkem násilností, pokud nějaký zajatec nepracoval rychle nebo projevoval malou ochotu podvolit se. „Tenkrát byla nálada jednoznačná: Dobrý Němec, mrtvý Němec,“ připomněl pamětník. „Nesměl se hrát Mozart a Beethoven, nesměl se číst Goethe.”

JSME RÁDI, ŽE JSTE DOČETLI NÁŠ ČLÁNEK! Připravila ho redakce Magazínu Paměti národa s využitím vzpomínek pamětníků ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje nezisková organizace Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Budeme vděční pokud nás podpoříte drobnou částkou i Vy na podporte.pametnaroda.cz. Děkujeme!
Subscribe to