Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Božena Knotková (* 1931  †︎ 2021)

Nejdůležitější je láska ke všem lidem

  • narozena 1. června 1931 ve Vlčnově

  • roku 1950 vstoupila do řádu dominikánek

  • v září 1950 ji i další internovali v rámci tzv. Akce Ř

  • v roce 1954 ji zatkla StB

  • na základě křivého obvinění strávila více než sedm měsíců ve vězení v Pardubicích

  • řadu let působila v klášteře v Broumově

  • od začátku 90. let žila v komunitě sester dominikánek ve Střelicích u Brna +zemřela 17. února 2021

„Jedině láska ke všem může vše přestát,“ říká devětaosmdesátiletá Božena Knotková, řeholním jménem Bohdana. Jako mladou novicku ji komunistický režim spolu s dalšími internoval z jejího mateřského kláštera. V roce 1954 ji pak soudili za nepřátelské jednání proti republice. Bylo jí tehdy třiadvacet let.

Kněz nám žehnal z příkopu

Narodila se 1. června 1931 ve Vlčnově na Uherskohradišťsku a vyrůstala ve velké rodině spolu se sedmi sourozenci. Po ukončení obecné školy nastoupila roku 1946 do školy pro ženská povolání, kterou v Bojkovicích vedly sestry dominikánky a kde strávila čtyři roky. V druhém ročníku se rozhodla pro řeholní život a v lednu 1950 poprvé oblékla řeholní šat. V té době už se šířily zvěsti o tom, že komunistický režim chce zakročit proti řeholníkům. „Představené nás chtěly poslat domů k rodinám, ale my jsme trvaly na tom, že zůstaneme s nimi,“ vypráví. Mladým řeholnicím daly černý závoj, aby nebylo poznat, že jsou to novicky. V září 1950 si musely sestry v Bojkovicích sbalit osobní věci a nastoupit do autobusu. „Z příkopu nám žehnal jeden kněz. Jely jsme a jely a vůbec jsme nevěděly kam. Měla jsem strach, že už nikdy neuvidím rodiče,“ vzpomíná. Aby nikdo nic nevěděl, přivezli je komunisté do Bohosudova až za tmy. Aby se sestry uživily, začaly pracovat v místních továrnách, ji přidělili do šroubárny ve Vrchoslavi, kde zůstala asi půl roku. Ženy musely žít ve ztížených podmínkách bez řádného sociálního zařízení. Jak sestra Bohdana vzpomíná, protože byla mladá nepohodlí snášela mnohem lépe.

Najednou mě odvezla StB

Moc dlouho tam ale nezůstaly, komunistický režim je velmi často bez uvedení důvodu přesouval z místa na místo. „Odváděly jsme vždy dobrou práci a mistr v továrně nebyl rád, že nás zase odvážejí.“ Z Bohosudova se sestry asi po půl roce dostaly do Horního Maršova. Na živobytí si vydělávaly opět v továrně, tentokrát na zpracování lnu. Dne 24. února 1954 zavolali sestru Bohdanu k vedoucímu. V kanceláři na ni spolu s ním čekali dva muži v civilu. Vyvedli ji z továrny a donutili ji nasednout do přistaveného auta. „Uvědomila jsem si, že mě v tu chvíli neviděla žádná sestra odcházet, chtěla jsem to sestrám ještě říct, ale chytili mě za rameno a tlačili do auta,“ popisuje.

Následné tři měsíce strávila sestra Bohdana ve vazbě v Hradci Králové. Výslechy byly na denním pořádku. Zpočátku vůbec nechápala, z čeho ji viní. Asi půl roku před zatčením se jí v Horním Maršově ptali dva neznámí muži na cestu k farnímu úřadu. Sestra Bohdana jim ukázala cestu a dál už se s nimi nikdy neviděla. O události se podělila se sestrou Malvínou, která byla souzená ve stejném procesu. Až později se při výsleších dozvěděla, že to byli Poláci, kteří utíkali přes hranice, a že jim maršovský farář Jaroslav Malíšek pomáhal. Vyšetřovatelé na ni neustále tlačili, aby se přiznala, že o všem věděla, což ale nebyla pravda. Ve spisové složce, která byla na sestru Bohdanu vedena, je z 25. února 1954 k jejímu zatčení a plánovanému výslechu uvedeno: „Výslechem je nutno docíliti doznání jmenované, aby mohlo být přikročeno k jejímu zatčení pro neoznámení trestného činu a pomoc k ukrývání cizích uprchlíků.“[1] Ze svazku také vyplývá, že Státní bezpečnost (StB) provedla u sestry Bohdany domovní prohlídku již 5. února téhož roku, jenž „nepřinesla žádné výsledky.“[2]

Politicky zaostalá a nábožensky zfanatizovaná

Fyzický nátlak sestra Bohdana nezažila. Vyšetřovatelé ale používali nátlak psychický. Vyhrožovali jí například, že když se nepřizná, zavřou všechny sestry z Maršova. Velmi často ji také stěhovali z jedné cely do druhé a jako spolubydlící k ní dali nastrčenou ženu. Prožívala také další tísnivé situace. Například, když ji dozorce donutil stoupnout si čelem ke zdi a odešel. Tehdy byla přesvědčená, že ji nejspíš někdo zezadu zastřelí. Vzpomíná také na velký chlad, který sálal z kamenných zdí cely a před kterým se nedostatečně oblečená jen těžko chránila. Navíc v noci muselo být v místnosti rozsvícené světlo, kvůli čemuž nemohla psát. Když si ovšem hlavu zakryla přikrývkou, okamžitě se ozval dozorce, který jí to zakázal.

Po třech měsících vazby následoval krátký soud, který sice rozhodl, že je sestra Bohdana nevinná, ale zároveň dodal, že je politicky zaostalá a nábožensky zfanatizovaná a že musí zůstat sedm měsíců zavřená na převýchovu. Navíc musela uhradit náklady soudu a obhájce. Společně s ní byl odsouzený i Jaroslav Malíšek (nepodmíněně na čtyři roky a devět měsíců) a Miroslava Černá, řeholnickým jménem Malvína (nepodmíněně na sedm měsíců).[3] „Byly tam ženy, které dostaly třeba dvacet let, byly to hrozné příběhy. Bohu jsem nic nevyčítala, spíš jsem nemohla pochopit, že jsem se tam dostala zrovna já, která se o politiku nezajímala.“ 

Celu sdílela se sestrou Malvínou, se kterou se po zatčení poprvé setkala až u soudu. Ačkoliv o sobě navzájem už věděly, sestra Bohdana svou přítelkyni poznala podle kašle, který se ozýval na chodbě. Zakašlala proto také, aby i sestra Malvína o její přítomnosti věděla. Následují čtyři měsíce tedy strávila po jejím boku v pardubické ženské věznici pracovala v dílně, kde se zpracovávala kůže nutrií. Dohromady sedm měsíců za mřížemi zvládla nejspíš i díky své víře bez větších potíží. V září 1954 ji z věznice propustili.

Komunisté byli zaslepení lidé

Po propuštění odjela sestra Bohdana do broumovského kláštera. „I tam jsme byly stále hlídané. Nikdo za námi nesměl na návštěvu. Ale tajně tam probíhala například výuka náboženství.“ Sestra Bohdana pekla v Broumově dvaatřicet let hostie. Její řeholní život byl jiný, než si představovala, přesto ho vnímá jako naplněný. Vůči komunistům necítí zášť, podle ní byli zaslepení. „Mladým bych vzkázala, aby si dávali pozor na své myšlenky, aby rozlišovali dobré a zlé a aby dávali přednost tomu lepšímu.“ Sestra Bohdana žila v roce 2020 ve Střelicích u Brna v komunitě sester dominikánek. Zemřela 17. února 2021.

 

Internace řeholnic, tzv. Akce Ř, byla rozplánována do více etap. Uskutečnila se v létě 1950, kdy bylo od července do září shromážděno v soustřeďovacích střediscích celkem 4262 řeholnic. Postiženy byly hlavně kontemplativní řády a sestry pracující v oblasti školství či výchovy mládeže. Sestry proti jejich svobodné vůli komunisté převezli z jejich mateřských klášterů a následně je převáželi skoro každého půl roku z místa na místo. Všude byly pod dozorem. Musely snášet hanlivé výroky vůči svému náboženskému přesvědčení. Mnohé se musely navzájem rozloučit. Mladé sestry novicky komunisté přemlouvali, aby odešly do civilu. Na každém místě, kam byly převezeny, sestry tvrdě pracovaly (většinou v továrnách), aby se uživily. Dlouhá léta nemohly svobodně naplňovat a žít svou spiritualitu. I přes své zážitky mluví řeholnice oslovené Pamětí národa, které internaci zažily na vlastní kůži, pokorně a smířlivě. Zdůrazňují lásku a odpuštění, které jsou podle nich jedinou cestou i pro budoucí generace.

 

 

[1] Podsvazek s archivním číslem V-207 HK. Citovaný dokument je dostupný v sekci Dodatečné materiály.

[2] Tamtéž

[3] Rozsudek krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. května 1954. Dokument dostupný v sekci Dodatečné materiály

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Karolina Antlová, Justýna Jirásková)