Kniha, která zachránila Francii před komunismem

Politicko-filosofický román Tma o polednách maďarského prozaika Koestlera vyšel poprvé za války v roce 1940 ve Velké Británii pod názvem Darkness at Noon. Tehdy ještě nevzbudil větší pozornost, prodalo se ho asi tisíc kusů. Když jej však o pět let později vydalo pařížské nakladatelství Calmann-Lévy, stal se okamžitě senzací. Le Zéro et l´Infinii (Nula a Nekonečno), jak zněl francouzský titul, lámal tehdejší vydavatelské rekordy, dosáhl čtyř set tisíc prodaných výtisků. Následovaly překlady do dalších jazyků – český čtenář se dočkal až v roce 1992 – a do té doby neznámý Koestler se rázem stal literární celebritou.

Stáhnout obrázek

Ve druhém díle své autobiografie, česky vydané pod názvem Neviditelné písmo, Koestler vysvětluje francouzský úspěch mimo jiné i těmito slovy: „Byla to shodou okolností první morální obžaloba stalinismu, která po válce ve Francii vyšla, a protože mluvila autentickým stranickým jazykem a jejím hrdinou byl bolševik ze staré gardy, nešlo ji snadno odmítnout jako ‚reakční‘ a ‚buržoazní‘.“

Hlavním hrdinou románu je skutečně starý revolucionář, lidový komisař, člen ústředního výboru a intelektuál Nikolaj Solomonovič Rubašov. Sice jde o smyšlenou postavu, o ní ale autor v předmluvě píše: „Život člověka N. S. Rubašova je syntézou životů mnoha lidí, kteří se stali oběťmi takzvaných moskevských procesů. Několik jsem jich osobně znal.“

Koestler, narozený v roce 1905 v židovské rodině v Budapešti, odkud za režimu admirála Horthyho emigrovali do Vídně, byl několik let členem komunistické strany a v Sovětském svazu sám pobýval.

Obětovat svobodu, čest i věrnost utopickému cíli

V románu tak sice není ani jednou zmíněn přesný letopočet a nikdy nepadne konkrétní historické jméno, název země či města, kde je Rubašov v noci zatčen a odvezen do samovazby. Z popisu tíživé atmosféry jeho obydlí, pustých zanedbaných ulic, z chování policistů i všudypřítomného strachu zhmotnělého v postavě rozklepaného domovníka Vasilije, jenž musí asistovat při zatýkání, je přesto čtenáři od začátku jasné, kde a v jaké době se nachází. Starý vůdce s asijsky šikmýma očima, který „zavčas zemřel“, není nikdo jiný než V. I. Lenin a jeho nástupce „Čís. 1“ s ironickým cynickým úsměvem J. V. Stalin. Vybledlá místa, jež na zdech kanceláří zůstala po fotografiích vypuzených či zlikvidovaných revolucionářů, odkazují k L. D. Trockému, G. J. Zinověvovi, L. B. Kameněvovi, N. I. Bucharinovi a dalším „zasloužilým“ bolševikům.

Stáhnout obrázek

Neméně přesná je i charakteristika vězeňského režimu, dozorců, vyšetřovatelů, ale i spoluvězňů, s nimiž Rubašov komunikuje za pomoci tzv. číselné čtvercové abecedy vyklepávané do zdi nebo prohodí pár slov při vycházkách na dvoře. Koestler ví, o čem píše, za občanské války ve Španělsku byl zatčen a frankistickým režimem odsouzen k trestu smrti. I proto zní přesvědčivě Rubašovovy vnitřní monology, v nichž se zabývá svou vinou či nevinou, nadějí na urovnání situace, ale i beznadějí, vědom si požadavků doby i podoby nesmlouvavého režimu, který ho uvěznil. Jako vzdělaný inteligentní člověk tak začne analyzovat, kde se stala chyba, proč idea budování ráje selhala.

„Vycházeli jsme ze správných zásad, ale dospívali jsme ke špatným výsledkům. Celé naše století je nemocné. Určili jsme diagnózu s mikroskopickou přesností, ale kde jsme použili blahodárný skalpel, tam se vytvořila nová hnisavá rána. S čistými úmysly jsme tvrdě prosazovali svou vůli a lid nás měl milovat. Ale oni nás nenávidí. Proč se jim hnusíme, proč nás nenávidí?“

Odpovědí by sice mohlo být jeho konstatování, že životní úroveň obyvatelstva je nižší než před revolucí, pracovní podmínky tvrdší, vyžadovaná kázeň nelidská a normovaná práce horší než dřina domorodců v kapitalistických koloniích. Nebo že v zájmu spravedlivého rozdělení půdy umíralo na pět milionů zemědělců a jejich rodin ročně.

Hrdina revoluce si rovněž uvědomuje, že tisk a školy pěstují šovinismus, militarismus, dogmatismus a nevědomost a neomezená moc vládnoucí kliky nemá v dějinách obdoby, neboť „jsme vybudovali nejgigantičtější policejní aparát na světě, z konfidentů je národní instituce, a zdokonalili jsme fyzické i duševní mučení v rafinovaný vědecký systém.“ To všechno jsou však jen následky, co tedy bylo hlavní příčinou? 

Rubašov k ní dospěje na základě osobních zkušeností, když v zájmu strany, která se přece nikdy nemýlí, poněvadž z vědeckého hlediska pochopila pravý smysl dějin i fungování společnosti, poslal i on na smrt konkrétní nevinné lidi. Přinejmenším německé komunisty Richarda a Prcka Löwyho, ale i svou sekretářku Orlovovou, s níž navíc udržoval milenecký poměr. Tady nalézá kořen bolševického zla, z něhož raší jednání, jež abstraktní sny o štěstí a spravedlnosti staví nad zájmy obyčejného člověka, nad morálku, svobodu, čest či věrnost, které systém obětoval momentální účelnosti údajně potřebné k dosažení utopického cíle.

Poslední služba, kterou od vás strana žádá

Chybou starého bolševika je to, že navzdory své pregnantní analýze danému cíli stále věří a je přesvědčený, že stojí za to se mu obětovat. Co když má Čís. 1 pravdu a v podmínkách zaostalé země nelze sny o štěstí realizovat jinak než tvrdostí a násilím? Vždyť jak říká vyšetřovatel Gletkin o nevzdělaných dělnících mužického původu: „Ve všech jiných zemích na to měli sto nebo dvě stě let, aby si zvykli na průmyslovou přesnost a vypěstovali si dovednost k obsluze strojů; u nás máme deset let. Kdybychom je pro každou maličkost nepropouštěli a nestříleli, pak by mužikové chrápali v továrnách na dvoře, až by komíny zarostly trávou.“

Koestler tak může rozehrát závěrečné dějství knihy ve formě mistrovské psychologické partie vedené právě vyšetřovatelem Gletkinem. Zároveň se změní i podmínky a Rubašovův zpočátku fešácký kriminál, kde má dostatek času k úvahám, nabere podobu řady nekonečných výslechů, mučivé absence spánku, několikahodinového oslňování prudkým světlem, tedy onoho „rafinovaného vědeckého mučení“.

Stáhnout obrázek

Gletkin má zkrátka někdejšího lidového komisaře tam, kde ho chtěl mít. Unaveného, nevyspalého, znejistělého jeho tirádami o nepokojích na venkově blížících se válce, nepochopení lidu, že vzhledem k budoucímu štěstí musí přinášet oběti. Rubašov, obviněný z příprav protistátního spiknutí, vraždy Čísla 1 a spolupráce s nepřátelským zahraničím –  ani jedno nařčení přitom není pravdivé – je tak konfrontován s potřebou pevné a jednotné strany, „jako vytesané z jednoho kvádru, kvádru slepé poslušnosti a naprosté důvěry“.

V této situaci Gletkin vytáhne finální trumf: „Je to poslední služba, kterou od vás strana žádá. (…) Vaším úkolem bude vysvětlit protistátní spiknutí jako opovrženíhodné, aby masy pochopily, že opozice je zločin a vůdcové opozice zločinci.“ Zvrácená logika, jež vnímá aktuální zlo jako podmínku budoucího dobra, triumfuje, neboť Nikolaj Solomonovič Rubašov situaci chápe a svůj poslední stranický úkol přijme. Skončí s kulkou v týlu v temném sklepě.

Román Tma o polednách začal Koestler psát na podzim 1938, impulsem mu byl moskevský proces s Bucharinem i osobní rozchod se stranou. To už měl za sebou studia na vídeňské technice, dvouletý pobyt v Palestině a následný přesun do Německa, kde zastával místo redaktora v Ullsteinově nakladatelství. A také měl za sebou cesty po Sovětském svazu a zmíněné zatčení ve Španělsku. Originál románu psal německy pod názvem Sonnenfinsternis. V polovině práce mu ovšem došly peníze a kvůli zajištění existence se musel věnovat knize o sexu. Pokračovat v Rubašovově příběhu si mohl dovolit až v létě 1939 na francouzském jihu, kde ho však zastihl začátek druhé světové války a jako podezřelý cizinec byl tamní policií zatčen a na čtyři měsíce internován v táboře v Pyrenejích. Román nakonec dopsal, jak vzpomíná ve svých pamětech, „v intervalech mezi výslechy a domovními prohlídkami ve stálých obavách, že budu znovu uvězněn a rukopis Tmy o polednách zabaven“. Překlad do angličtiny pořídila jeho přítelkyně Daphne Hardyová. Závěrečné korektury před vydáním pak probíhaly v anglickém vězení v Pentonvillu, kde byl Koestler umístěn po svém ilegálním příchodu do země Jejího Veličenstva.

Cvičil Koestler teroristické milice?

Jak bylo řečeno, kniha ve válečné Anglii zapadla. Její obrovský poválečný úspěch ve Francii ohromil i samotného autora a nelze jej vysvětlit jen poukazem na „autentický stranický jazyk“. Svou roli samozřejmě sehrál i výborně napsaný napínavý příběh člověka balancujícího mezi životem a smrtí. Tma o polednách se však především trefila do atmosféry země zmítané nejistotou, strachem, všeobecným podezíráním, křivými či vynucenými svědectvími, rychlými procesy, násilím verbálním i fyzickým. Francouzi totiž kolaborovali s německými okupanty jako málokdo a po osvobození zavládl ve společnosti chaos spojený s vyrovnáváním účtů a odstraňováním nepohodlných politických protivníků. V autobiografii Neviditelné písmo Koestler líčí poválečnou Francii jako dějiště hromadných poprav, svévolné odplaty a bezpráví.

Ostatně něco podobného tenkrát prováděli i českoslovenští soudruzi.

Co se dělo poté, když se román objevil v knihkupectvích, popisuje ve svém Otevřeném deníku básník, esejista a překladatel Jan Vladislav, který ve Francii prožil dlouhá léta. „Strana se nejdříve pokoušela vydání zabránit pomluvami a zastrašováním nakladatele i překladatele. Když kniha přesto vyšla, začali ji aktivisté hromadně skupovat a pálit na stranických sekretariátech v kamnech. Málem jako před válkou v Hitlerově Německu. Rozdíl byl jen v tom, že po válce se to nedalo dělat veřejně.“

Výsledkem bylo, že kniha se po dalším vydání prodávala na černém trhu za trojnásobnou cenu. Ve stranickém tisku byl její autor židovského původu očerňován jako „antisemitský pogromista“, nechyběla ani klasická marxisticko-leninská rétorika, s níž byl nazýván „agentem imperialismu“ či „zlovolným nepřítelem lidu“. Spisovatelka a feministka Simone de Beauvoir román nazvala „opravdovou žumpou“ a Koestlera „debilem tak moc si jistým sám sebou“. Klima bylo natolik zjitřené, že nakladatel v dalších vydáních z bezpečnostních důvodů vypustil jméno francouzského překladatele.

Stáhnout obrázek

Jak silně komunisté spisovatele nenáviděli ukazuje i fakt, že ještě v roce 1950 stranický týdeník L´Action popsal dům ve vesnici Fontaine le Port, jenž si Koestler koupil za honoráře, jako „velitelství studené války, kde spisovatel cvičí fašistické grázly, aby vytvořili teroristické milice“. Ve stejné době navíc uveřejnila nedělní L´Humanité Dimanche mapu oblasti, kde šipkami vyznačila přesnou polohu domu. Činili se však i akademici, například filosof Merleu-Ponty, který jako odpověď na Tmu o polednách publikoval knihu Humanisme et terreur, v níž obhajoval každé opatření sovětského režimu včetně paktu Stalina s Hitlerem. Z těch mála lidí, kteří Koestlera hájili a jeho román zhodnotili bez ideologických vášní, lze citovat prozaika Émila Henriota v deníku Le Monde či filosofku Francine Bloch v Les Cahiers du Sud.

Mimo obligátní obhajobu Sovětského svazu šlo francouzským komunistům v případě útoků na Koestlerovo dílo ještě o něco jiného. V době, kdy spory o román vrcholily, se blížilo referendum o nové podobě francouzské ústavy, konalo se 21. října 1945. Pokud by zvítězily komunistické návrhy, získala by strana jako tehdy nejpočetnější politické uskupení skoro absolutní kontrolu nad státem. Francouzi však rozhodli jinak. „Když bylo po boji, přinesly jedny z předních novin shrnutí celé kampaně v úvodníku s tím, že ‚nejdůležitějším konkrétním faktem, který vedl k porážce komunistů v referendu o ústavě, byl román Le Zéro et l´Infinii‘,“ píše spisovatel ve svých pamětech. Francie tak zůstala demokratickou zemí. 

Koestler se nakonec definitivně usadil v Anglii, kde napsal další knihy jako třeba Příslib a naplnění o historii Palestiny v letech 1917–1949 nebo židovské tématice věnovaný Třináctý kmen. Zamýšlel, že dopíše i pokračování Haškových Osudů dobrého vojáka Švejka, které se bude odehrávat v protektorátu.

Arthur Koestler z tohoto světa odešel dobrovolně kvůli těžké nemoci 1. března 1983.