Dobrovský & Šídlo: „Uklidíme zemi po Fialovi...“ aneb Co ukázal sjezd ANO

/ /
Jindřich Šídlo a Jan Dobrovský při vystoupení v DKO Jihlava, 19. 2. 2024. Foto: Jan Sedmidubský
Jindřich Šídlo a Jan Dobrovský při vystoupení v DKO Jihlava, 19. 2. 2024. Foto: Jan Sedmidubský

Andrej Babiš uspořádal sjezd a vzkázal, že chce být premiérem, tím potopil svého stínového premiéra Karla Havlíčka. A začíná hledat nepřátele po vzoru Fica a Orbána. Jaký vzkaz posílá největší česká firemní strana ze sněmu, jehož „zbytečnosti“ se smějeme?

84. Uklidíme zemi po Fialovi. Ať žije hnutí ANO!

Sledování sjezdu ANO svádí k používání klišé. „Nejde o to, že Andrej Babiš neměl protikandidáta. To se stává i jiným stranám,“ konstatuje na úvod Jindřich Šídlo. „Ale pojďme vzít ANO vážně, jak nás k tomu vyzývá: co nám řekli o tom, jak hodlají vládnout, pokud se vrátí k moci?“

Je to důležité tím spíš, že se jednalo o poslední sněm hnutí ANO před letošními volbami a před volbami do Poslanecké sněmovny. „V určitých ohledech je to ozdravná legrace,“ konstatuje Jan Dobrovský. „Například když Karel Havlíček připustí, že je víc kandidátů na předsedu vlády, aby pak předseda Babiš řekl novinářům, že lídrem a premiérem samozřejmě bude on. Ale v jiných ohledech to žádná legrace není. Je to sjezd strany, která má přes třicet procent, a něco to říká o stavu společnosti. Jde o hnutí, které dramaticky mění názory od začátku svého vzniku až do dnešní doby. Dodnes nabízejí knihu ,O čem sním, když náhodou spím‘, kde Babiš například prosazoval digitální volby. Dnes se staví i proti volbě korespondenční.“

„Strana bez zásad a bez obsahu politiky se těší největší podpoře. To je významná věc. Dávají jasně najevo, že obsah není podstatný, podstatná je forma. A tou formou a tím bojem s nepřítelem budou chtít vyhrát volby.“

Z natáčení v Domě kultury Jihlava. Foto: Jan Sedmidubský
Z natáčení v Domě kultury Jihlava. Foto: Jan Sedmidubský

„To všechno je pro mě v pořádku, takových sjezdů jsem zažil mraky,“ kontruje Jindřich Šídlo. Podstatnější je podle něj jiná věc, a to skutečný obsah slova „odfializovat“. Pokud s ním Andrej Babiš a jeho hnutí operuje, co tím ve skutečnosti myslí?

V tomto ohledu je dobré podívat se na východ, zejména na příklad Maďarska a v posledních týdnech především Slovenska. Podle Jindřicha Šídla tato země pod vedením Roberta Fica zažívá „Blitzkrieg“, který nemá obdoby.

„Ficova parta betonuje všechno – snižují sazby za korupci, a tím ji odepisují jako trestný čin. Mění obsazení prokuratury a policie. Škrtají peníze pro veřejnoprávní televizi a neziskové organizace. To všechno Babiš velmi pečlivě sleduje,“ konstatuje Jindřich Šídlo.

Zárodky tohoto myšlení se už v ANO objevují a ozývají. A je to zřejmě nevyhnutelné, protože protagonisté tria Orbán – Fico – Babiš mají k sobě mentálně velmi blízko.

„Kobercový nálet“, který ANO slibuje, může tyto trendy vygradovat a vyjmenovávání nepřátel – nikoli soupeřů – je zřejmě jen začátek. „Když Karel Havlíček mluví o tom, že tuhle zemi nebudou řídit neziskovky, jako bych slyšel Roberta Fica,“ konstatuje Jan Dobrovský.

Podcast Paměti národa Dobrovský & Šídlo 

Spotify

YouTube

Natáčení 84. dílu v Jihlavě. Foto: Jan Sedmidubský
Natáčení 84. dílu v Jihlavě. Foto: Jan Sedmidubský

Pohled na Slovensko je ovšem poučný i v jiném směru. Zemi čekají volby, kdy se Peteru Pellegrinimu postaví Ivan Korčok. Volby jsou považovány za zlomový okamžik, kdy se země buď kompletně po čtyřech letech vrátí Ficovi, nebo si slovenská opozice zachová aspoň nějaký vliv skrze prezidentský úřad.

Může slovenský scénář čekat i Českou republiku? Jisté varovné signály by tu byly... „Zuzana Čaputová to vzdala a je to její osobní věc, ale obhajující prezidenti mají vždycky výhodu,“ připomíná Jindřich Šídlo, a vrací se tím k nedávnému opakovanému zpochybnění druhého mandátu z úst prezidenta Petra Pavla. K tomu Jan Dobrovský:

„V politice je slovo velkou zbraní. Ale ne u všech. Někdo si může trvale plácat nesmysly, a všechny jeho výroky budou jenom ‚pěna dní‘. A někdo jiný, u něhož jsme si zvykli na zodpovědnost, řekne jednu větu, a je z toho událost. Ale jsem na tvé straně... Takové věci se říkat nemají, i kdyby sis to myslel, protože tím předčasně kolíkuješ budoucí hřiště.“

Natáčení 84. dílu v Jihlavě. Foto: Jan Sedmidubský
Natáčení 84. dílu v Jihlavě. Foto: Jan Sedmidubský

V závěru vystoupení došlo samozřejmě i na otázky diváků. K čemu je Babišovi s Orbánem potřebná Evropská unie? Jak číst interview Vladimira Putina s Tuckerem Carlsonem? Co si Jindřich Šídlo a Jan Dobrovský myslí o senátním hlasování o Istanbulské úmluvě? Poslechněte si 84. díl podcastu Dobrovský & Šídlo natočený s publikem v DKO Jihlava 12. února 2024.

Sponzor podcastu
Sponzor podcastu

Dořekne to dneska...? Poslechněte si!

➤ A TRIKO SI KUPTE V E-SHOPU PAMĚTI NÁRODA

(Z)ničené životy. Výstava o královéhradeckých občanech, kteří se postavili proti

/ /
Stanislav Pitaš v královéhradecké vazbě. Zdroj: archiv pamětníka
Stanislav Pitaš v královéhradecké vazbě. Zdroj: archiv pamětníka

Nová putovní výstava v Hradci Králové vypráví o lidech, kteří bojovali proti režimu třeba jen rozmnožovacím či psacím strojem. Za své postoje ale vždy tvrdě zaplatili.

Josef Vaníček, svatební fotografie, 1947. Zdroj: Archiv pamětnice
Josef Vaníček, svatební fotografie, 1947. Zdroj: Archiv pamětnice

„Z vězení nám poslali jen jeho oblečení. Z košile zbyly cáry. Bylo vidět, jak ho mlátili,“ vyprávěla Marie Ryšavá o uvěznění svého tatínka Josefa Vaníčka z Broumovska. Bezprostředně po únorovém komunistickém puči začal spolupracovat s tajnou odbojovou skupinou, kterou ale záhy odhalila Státní bezpečnost. Jemu se ale podařilo utéct do Spolkové republiky Německo, odkud se v červnu 1950 vrátil jako agent amerických zpravodajských služeb. Doma na něj čekala manželka a roční dcera Marie. Jenže Josefa Vaníčka estébáci dopadli, domů se už nevrátil. 

Výstava bude v třítýdenním intervalu putovat po Královéhradeckém kraji. Projekt Paměti národa vznikl za podpory Královéhradeckého kraje.
Během vernisáže výstavy promluvila Marie Ryšavá, dcera politického vězně Josefa Vaníčka zastřeleného v Leopoldově. Foto: Michal Homola
Během vernisáže výstavy promluvila Marie Ryšavá, dcera politického vězně Josefa Vaníčka zastřeleného v Leopoldově. Foto: Michal Homola

Po jeho uvěznění se režim začal mstít i rodině. „Mamce poručili, ať podojí krávy. Bandasky s mlékem pak naložili na jedno auto, prasata na druhé a dům zapečetili. Řekli, ať si jdeme, kam chceme. Tak mamka šla se mnou a mou mladší sestrou přes les pěšky ke svým rodičům do Rtyně v Podkrkonoší.“ 

Marie Ryšavá (Vaníčková) na konci 50. let, zdroj: archiv pamětnice
Marie Ryšavá (Vaníčková) na konci 50. let, zdroj: archiv pamětnice

V červenci roku 1951 Josefa Vaníčka odsoudili za špionáž a velezradu. Dostal dvaadvacetiletý trest… Toužil po svobodě a tehdy ani ne 30letý muž se rozhodl pro riskantní útěk z pracovního tábora Vojna na Příbramsku. Jeho cílem bylo Západní Německo. Na útěku s ním byli další dva spoluvězni Jiří Jirouch a Adolf Bečvář. Netrvalo dlouho a dopadli je pohraničníci. Jiřího Jiroucha, který se schovával v potoce, zastřelili. 

Josef Vaníček znovu stanul před soudním tribunálem, tentokrát dostal doživotí. Trest si odpykával mimo jiné v Leopoldově, kde ho v roce 1957 navštívila dcera Marie.

„Jely jsme tam vlakem celou noc. Na nádraží nás vystoupily stovky, všechno to byly ženy s dětmi.“ 

Z rozhovoru s otcem si Marie nepamatuje téměř nic, navždy v ní ale zůstane strach, který jí naháněli přítomní bachaři. 

Chladnokrevně 

Tatra 111. Zdroj: Wikimedia, CC BY-SA 3.0
Tatra 111. Zdroj: Wikimedia, CC BY-SA 3.0

Navzdory šikaně a tvrdým podmínkám leopoldovského tábora Josef Vaníček našel dostatek sil pro další útěk. Společně se dvěma spoluvězni se rozjeli Tatrou 111 proti hlavní bráně věznice. „Auto měli naložené pískem. Zůstali tam ale viset a chytili je…“ popsala Marie okolnosti dalšího nezdařeného útěku svého otce. Následovala samovazba, bití a výhrůžky trestem smrti. Na svatého Václava 28. září 1958 to Josef Vaníček zkusil naposledy a zoufalý se rozběhl směrem k vězeňskému plotu. 

Tatínka zastřelili dávkou ze samopalu (Marie Ryšavá)

„Z první věže ho dávkou ze samopalu zastřelili. Rozstříleli mu hlavu a pak ho tam nechali na place ležet ostatním pro výstrahu.“ 

Okolnosti úmrtí svého otce se však dozvěděla až po pádu železné opony. Ona návštěva v Leopoldově je tak poslední vzpomínkou, kterou na tatínka má. S cejchem dcery politického vězně se vypořádala až v dospělosti. 

Vernisáž výstavy Do třetice všeho zlého proběhla 13. února v Hradci Králové. Foto: Michal Homola
Vernisáž výstavy Do třetice všeho zlého proběhla 13. února v Hradci Králové. Foto: Michal Homola

6249

Stanislav Prokůpek se odmítal smířit s okupací. V srpnu 1968 měnil ve Vrchlabí směrovky a o rok později vyvěsil v práci na protest černou vlajku.

Stanislav Prokůpek v době svého zatčení, srpen 1970. Zdroj: archiv pamětníka
Stanislav Prokůpek v době svého zatčení, srpen 1970. Zdroj: archiv pamětníka

Ani při druhém výročí okupace se svými protesty nepolevil: rozmnožoval letáky, prostřednictvím kterých vyzýval k tichému nesouhlasu s vpádem vojsk Varšavské smlouvy. Na pracovišti pak 21. srpna 1970 zorganizoval pietní minutu ticha. Druhý den ráno si pro něj přišli estébáci. Následoval soud, od kterého Stanislav Prokůpek odcházel s dvouletým trestem odnětí svobody. „Převezli mě do nápravného zařízení v Žacléři. Tam jsem dostal jen číslo 6249…“ popsal. I po návratu z vězení se musel vypořádávat s nálepkou kriminálníka.

Manželka zažívala těžké časy, ale vězení mi nikdy nevyčetla (Stanislav Prokůpek)

Sliby neplatí

Sérii střetů s komunistickým režimem má za sebou také chartista Stanislav Pitaš. Vůbec poprvé ho zatkli za hanobení prezidenta kvůli satirické koláži fotky Husáka a housera. Odseděl si osm měsíců. Mezi lety 1985–1989 byl vězněn třikrát, během posledního pobytu v kriminále se rozhodl držet protestní hladovku. 

Po smrti Pavla Wonky si režim už nemohl dovolit mezi politickými vězni další oběť. Bachaři se rozhodli vyjednávat a slíbili mu, že pokud hladovku ukončí, pustí ho za maminkou, která v té době umírala. 

„Řekli mi, ať si sbalím věci, dali mi civilní oblečení a pustili mě z vazby. Venku ale stála bezpečnost s ‚klepetama‘ a zavřeli mě znovu. Vždycky si člověk říkal, že jsou to svině, který nedodrží, co slíbily...“ 

Maminku pak už nikdy neviděl. 

Inkriminovaná recesistická koláž: husu doplnili fotografií Husáka a Brežněva, dřevěným penisem, starými medailemi a citáty z Rudého práva. Zdroj: archiv pamětníka
Inkriminovaná recesistická koláž: husu doplnili fotografií Husáka a Brežněva, dřevěným penisem, starými medailemi a citáty z Rudého práva. Zdroj: archiv pamětníka

Perzekvována byla také jeho partnerka, která musela snášet neustálé domovní prohlídky, výslechy estébáků a šikanu v práci. Ani ona ale nepodlehla nátlaku: se Stanislavem pořádali koncerty a šířili samizdat. Vícekrát navštívila manžele Havlovi na Hrádečku. Na setkání, ke kterému došlo v létě roku 1989, nikdy nezapomene. Václav Havel tehdy zrovna dokončil práci na petici Několik vět. „Přinesl nám to. Měl připravené podpisové archy i text. Byli jsme mezi prvními, kteří to na dvoře na stolku podepsali,“ vzpomínala. 

„Do třetice všeho zlého“

V listopadu 1989 komunistický režim definitivně padl. O odbojářích, disidentech i jejich rodinných příslušnících vypráví nová výstava Paměti národa s názvem Do třetice všeho zlého, která mapuje protikomunistický odboj v Královéhradeckém kraji. Vernisáž výstavy se konala v úterý 13. února v Hradci Králové. Putovní výstava navštíví během tohoto roku celkem deset měst Královéhradeckého kraje. 

Subscribe to