Pravda o Gulagu. 50 let od vydání bestselleru o sovětském represivním systému

Povinnou četbou v dobách socialistického školství byl i publicistický paján na listopadové události roku 1917 s příznačným názvem Deset dnů, které otřásly světem. Americký novinář a komunistický aktivista John Reed v knize líčí počátek bolševické revoluce v Rusku chápané jako klíčový okamžik lidských dějin na cestě ke spravedlivé a šťastné společnosti. Předmluvy k prvnímu vydání napsali V. I. Lenin a jeho žena Naděžda Krupská. Bolševický vůdce knihu vřele doporučil dělníkům celého světa, neboť prý ohlašovala novou, nevídanou epochu. Svým způsobem měl pravdu, poněvadž tolik nevinně zavražděných, mučených a vězněných lidí jako v Sovětském svazu lidstvo do té doby nezažilo.

Reedovo dílo vyšlo v roce 1919, rok po narození Alexandra Solženicyna. O půl století později tento muž dopíše knihu, která vyjma fanatiků, oportunistů a hlupáků skutečně otřese celým světem a v očích mnohých donedávna obdivovaný Sovětský svaz promění v říši zla. 

Soukolí teroru

Chtěl popsat historii sovětských represí, které začaly v prosinci roku 1917, kdy bolševici zakázali konstituční demokratickou stranu, tímto úmyslem se Solženicyn podle své autobiografie začal zabývat v roce 1958. Někdejší komsomolec a stoupenec marxismu-leninismu měl tehdy za sebou osmiletý trest v gulagu a několik roků vyhnanství. Obojí mu vynesla kritika Stalina v době druhé světové války, za což byl orgány NKVD v únoru 1945 zatčen v hodnosti kapitána dělostřelectva. Zločinný systém, o němž chtěl světu sdělit pravdu, je v podtitulu díla Souostroví Gulag sice vymezen pouhými osmatřiceti lety (1918–1956), o jak rozsáhlý úkol ale šlo lze přiblížit alespoň krátkým výčtem nejdůležitějších etap krvavé sovětské historie. 

Tato historie začala rozpuštěním Ústavodárného shromáždění koncem roku 1917 a zatýkáním politiků z řad šlechty a pravicových intelektuálů, následovaly perzekuce nekomunistických novinářů a zrušení nezávislého tisku, moskevské a leningradské církevní procesy, hromadné popravy bělogvardějců a rudý teror v době občanské války, pokračovala represemi s desítkami tisíc obětí z řad trockistů a zinověvců z konce dvacátých let, navázaly likvidace údajných „škůdců – buržoazních odborníků“, vlny represí spojené s násilnou kolektivizací, rozkulačováním a záměrně vyvolanými hladomory na Ukrajině, čistky v armádě, v policii, ve straně, dále Velký teror z let 1937–1938 neboli hromadné zatýkání, mučení, popravy a deportace převážně nevinných lidí do lágrů, útlak na západní Ukrajině, v Bělorusku, v pobaltských státech a ve východní části Polska po uzavření paktu s nacisty v srpnu 1939, zahrnovala přesídlování celých národů z Krymu, Povolží a Kavkazu do klimaticky nehostinných oblastí severovýchodního Ruska, poválečné tažení proti kosmopolitismu a proces s „lékaři vrahy“, které nakonec zachránila Stalinova smrt v březnu 1953.

„Potřeboval bych celou kancelář“

Solženicyna tak čekala práce, z níž vzešlo monumentální dílo čítající okolo 1300 stran a rozvržené do tří svazků. Jak ale konstatuje v úvodu publikace: 

„Kromě toho, co jsem vynesl ze Souostroví Gulag na vlastním těle, v paměti, ve svých uších a očích, poskytly mi materiál k této knize vzpomínky, vyprávění a dopisy 227 osob, jejichž jména jsou níže uvedena.“ Jednalo se o bývalé vězně gulagu, kteří spisovatele kontaktovali po fenomenálním úspěchu jeho novely s lágrovou tématikou Jeden den Ivana Děnisoviče. Poprvé vyšla v době Chruščovova „tání“ v roce 1962 v časopisu Novyj mir. O jejím obsahu, přijetí v Sovětském svazu i v zahraničí, ale i o autorovi a jeho životě píšeme v článku Jana Machonina Ledoborec lágrové literatury. Alexandr Isajevič Solženicyn. 

Text Souostroví samozřejmě vznikal ilegálně, a to nejen kvůli ožehavému tématu. Po krátkém období na výsluní, přesněji řečeno v postavení oficiálního spisovatele, se Solženicyn pro režim záhy stal problematickou osobou. Neustálá hrozba policejního zásahu se tak vznášela nejen nad ním, ale i nad jeho písemnostmi. 

„V době, kdy jsem na Souostroví pracoval naplno, mě v září 1965 postihlo zpustošení archivu a zabavení románu (rukopisu díla V kruhu prvním, pozn. red.). Tenkrát se dokončené části knihy a materiály pro další části rozletěly do všech stran a už jsem je nikdy nenechal pohromadě, bál jsem se riskovat, vždyť tu byla také jména,“ přibližuje autor v doslovu Souostroví atmosféru těch let a současně nastiňuje, jak svízelná byla samotná práce. „Tuto knihu bych býval neměl psát sám, měl bych býval dát každou kapitolu informovaným lidem, pak bychom ji měli na redakční poradě dát dohromady, vzájemně si pomáhajíce. (…) Přitom bych byl potřeboval celou kancelář. Vlastní inzeráty v novinách, výzvy v rozhlase ‚ozvěte se!‘, neomezenou korespondenci.“

Solženicyn proto vyzval ke spolupráci dalšího spisovatele s lágrovou zkušeností Varlama Šalamova. Autor později světově proslulých Kolymských povídek ale nabídku nepřijal. Více o tomto tématu viz výše citovaný článek Jana Machonina a také jeho další text ze série Před Solženicynem Varlam Šalamov ukázal hrůzy stalinismu, ale s exilem byl na kordy. Souostroví Gulag tak vychází ze Solženicynových osobních lágrových zkušeností a z jeho výzkumu tehdy dostupných historických pramenů i sovětských zákonů. Stěžejní roli ale sehrály dopisy a vyprávění již vzpomínaných bývalých vězňů, kteří se autorovi ozvali. Jejich svědectví pomohlo spisovateli detailně popsat nejen obludné rozměry vězeňského systému v Sovětském svazu, ale i proces, na němž byl vybudován a k čemu sloužil. V první fázi přicházely falešné obvinění, zatčení, výslechy a mučení vedoucí k soudním fraškám, které v případě, že nekončily kulkou v hlavě, nýbrž dlouholetými tresty, vyústily v úmorné transporty k cílové destinaci – táborové bráně. Ve druhé fázi pak následovaly otřesné pracovní a existenční podmínky vězněných, násilí ze strany dozorců či klasických kriminálníků, kruté tresty za neplnění pracovní normy, nemožnost dovolat se spravedlnosti. To vše se třemi cíly: zbavit se domnělých či skutečných nepřátel režimu, získat levnou pracovní sílu a ovládat společnost díky strachu z možného pádu do tohoto nelítostného soukolí.

Snaha zlikvidovat autora svědectví

Podle vzpomínek někdejšího francouzského kulturního atašé v SSSR Yvese Hamanta spisovatel zkompletoval text především v zimním období let 1965–1967 v malé osadě v Estonsku a práci definitivně dokončil v červnu 1968. Tehdy už byl režimem vnímán jako zjevný nepřítel. Jeho kritický dopis vůči cenzuře a stalinským čistkám sice v Moskvě během jednání tamních spisovatelů nepřečetli, ale stalo se tak na IV. sjezdu československých spisovatelů v roce 1967 v Praze. Nadto mu na Západě publikovali v Sovětském svazu zamítnuté romány V kruhu prvním a Rakovina, a ke všemu si dovolil veřejně odsoudit i srpnovou okupaci Československa. V atmosféře difamační kampaně vůči své osobě a v zájmu zachování rukopisu Souostroví Gulag se proto Solženicyn rozhodl celý text nafotit na kinofilmy, které pak v bonboniérách propašovala do Paříže zaměstnankyně francouzské ambasády v Moskvě Anastasia Douroff.

Na začátku sedmdesátých let útoky proti spisovateli ještě zesílily, neboť obdržel Nobelovu cenu za literaturu, jeho díla tehdy už znali čtenáři osmadvaceti zemí. Prestižní ocenění si ale Solženicyn ve Stockholmu osobně nepřevzal, poněvadž se obával, že bude zbaven občanství a nebude vpuštěn zpět do rodné země. 

V srpnu 1971 se ho patrně pokusili otrávit. V dopisech francouzskému nakladateli si tenkrát stěžoval, že trpí podivnou nemocí, která mu zabraňuje v psaní, indispozice trvala tři měsíce. Že v tom měla prsty KGB, zjistil až za dvacet let, kdy mu o travičském pokusu řekl jeden z jejích příslušníků. 

Svět už nemohl zavírat oči

Ani tyto okolnosti ale spisovatele nepřesvědčily, aby dal souhlas k vydání Souostroví. Důvodem byla řada informací o žijících lidech, které kniha obsahovala. Klíčovou se stala až srpnová událost z roku 1973, kdy v Leningradu zatkli jeho spolupracovnici Jelizavetu Voroňanskou. Po pětidenním výslechu vyšetřovatelům sdělila, kde je ukryta jedna kopie Solženicynova výbušného rukopisu. 

Právě tato tragédie i fakt, že KGB už vlastní exemplář Souostroví Gulag, rozhodla. V pařížském nakladatelství Ymca-Press se proto dali do práce a 28. prosince vydali v nákladu 50 tisíc výtisků knihu s názvem Archipelag GULag. Šlo o první díl publikovaný v ruštině, část z tohoto množství propašoval do SSSR zmíněný velvyslanec Hamant. Ukázky rovněž vycházely v západních časopisech, kompletní francouzský překlad se na knižních pultech objevil v červnu 1974 (ve Francii se celkově prodalo okolo 1 200 000 exemplářů), následovaly další překlady do mnoha jazyků. 

Na jeho české verzi má zásluhu exilové nakladatelství Konfrontace, tehdy působící ve Švýcarsku. České vydání je jedinečné nejen rychlostí vzniku, ale především faktem, že ruský originál bylo nutné propašovat do Československa, kde jej pak tajně překládali Ludmila Dušková, Libuše Kozáková, Jana Neumannová, Kamil Chrobák, Sergej Machonin a Jan Zábrana. Autorovi tohoto článku k tomu v dubnu 2021 Libuše Kozáková řekla: „Každý z nás měl určenu část, kterou musel co nejdříve přeložit, bylo na to pár týdnů, možná ani ne měsíc. Měla jsem při tom hrozný strach, manžel se tenkrát zapojoval do různých aktivit okolo samizdatu a kdykoliv nám hrozila domovní prohlídka. I proto jsem se po dokončení překladu okamžitě zbavila svého psacího stroje, aby na mě dodatečně nepřišli. Všechno jsme dělali zadarmo, nikdo z nás samozřejmě žádný honorář nečekal. Odměnou byla ta knížka, že se to podařilo, že navzdory strachu, perzekuci a uzavřeným hranicím mohla začít kolovat mezi českými čtenáři.“ Než se tak stalo, práce překladatelů musela opět tajně putovat do Švýcarska. První díl vyšel v Konfrontaci v prosinci 1974, druhý v červnu 1976, třetí v listopadu 1982. V Československu se od autorů překladu ale neoficiálně šířily i pracovní kopie.

Svědectví knihy odmítali nejen komunisté

Vraťme se ale na začátek roku 1974, kdy 7. ledna v Moskvě zasedá politbyro ÚV KSSS, aby projednalo publikování Souostroví Gulag a opatření k „potlačení protisovětských aktivit Alexandra Solženicyna“. Spisovatel je 12. února zatčen a obviněn z vlastizrady. Zatímco tráví první hodiny v moskevské věznici Lefortovo, v Kremlu se opět rokuje. Tentokrát o tom, zda má být postaven před soud a zastřelen nebo vyhoštěn ze země. Dvanáct hodin po zatčení nakonec Solženicyna zbaví občanství, naloží do letadla a odešlou do západoněmeckého Frankfurtu. Rada ministrů SSSR pak 14. února rozhodne o stažení všech jeho literárních děl z knihoven a knihkupectví a jejich následném skartování. Souběžně s tím běží i pomlouvačná kampaň. V březnu pak opustí Sovětský svaz i spisovatelova rodina. Chtělo by se říct – doma je uklizeno... Solženicynovi se nejprve usadili v Curychu, od roku 1976 začali žít v americkém státě Vermont. Do Ruska se autor Souostroví vrátil až v roce 1994.

V Československu například oficiální autority publikují brožuru Úloha revizionismu v současném ideologickém boji, v níž zástupce ředitele Ústavu marxismu-leninismu Milan Matouš mimo jiné píše: „(…) Solženicynova kniha nepřinesla nic nového, jen zopakovala snůšku antisovětských pomluv, staré výmysly o zatýkání, mučení, koncentračních táborech v Sovětském svazu, kterými nás krmila po celá léta první republiky jak demokratická masarykovská, tak i fašistická stříbrňácká propaganda.“ Anebo uveďme text novináře Rudého práva Zdenka Kropáče z publikace o SSSR Země jako světadíl: „(…) Pátrám a usilovně hledám na mapách a v atlasech moří a oceánů souostroví Gulag. Je to podvod: není na světě takové souostroví. Není Archipelag Gulag. Byl vymyšlen a vylhán od samého začátku do konce. Žije jen na stránkách jedné zbytečné, stejně nazvané knihy. A v nenávistí otrávených žilách jejího autora – Solženicyna Alexandra.“

Obdobně argumentovali na Západě i poslední stoupenci stalinismu a fanatičtí komunisté. Rezervovaný postoj ke knize ale zaujala i americká vláda prezidenta Richarda Nixona nebo západoněmecký kabinet. Svědectví o nelidskosti sovětského režimu i nesmírné počty jeho obětí zpochybňovaly podle jejich názoru tehdejší snahy o sbližování Západu s Východem v rámci „politiky détente“. Ostatně jak přesvědčit západní čtenáře Souostroví Gulag, že pozuby ozbrojený Sovětský svaz s obrovským arzenálem atomových zbraní, který dokáže během pár hodin zbavit člověka státní příslušnosti a vyexpedovat z rodné země jako balík špinavého prádla, je už přece jiný než ten Stalinův? 

Solženicynovo rozsáhlé dílo ale rozdělilo i ruský exil a sovětský disent. Na jedné straně knihu nadšeně vítali, z druhé strany se však ozývaly kritické hlasy ohledně spisovatelova pozitivního přístupu ke generálu Vlasovovi a jeho armádě či k ukrajinským nacionalistům. Nelíbila se ani jeho nesmlouvavá diagnóza původu sovětského zla, jehož kořeny Solženicyn nekompromisně viděl v bolševické revoluci a v postavě Lenina, a ne pouze ve Stalinovi. Lidé z okruhu významného ruského disidenta Andreje Sacharova zase tvrdili, že se kniha stala neskrývaným nástrojem studené války, a zavrhovali i autorem navrhované vize budoucí ruské společnosti v podobě nábožensko-patriarchálního zřízení.

Fatální úder sovětskému zřízení

Souostroví Gulag oficiálně vyšlo v Sovětském svazu až v roce 1990. Tehdy se objevila i první zpochybnění počtu obětí. 

Sám v knize ale dodává, že jde o nezaručená čísla, která snad jednou v budoucnu někdo uvede na správnou míru. Podle posledních výzkumů provedených ruským sdružením Memorial zasáhly represe v Sovětském svazu 11–11,5 milionu lidí. Autoři studie zároveň zdůrazňují, že zejména v případě násilné kolektivizace venkova, vysídlování kulaků a deportování různých národnostních či etnických skupin neexistují přesné údaje. Naopak je nutné dodat, že různá svědectví vězňů Gulagu publikovaná před Souostrovím nebo později podobně jako seriózní práce historiků nikdy nezpochybnily Solženicynem popsané rozměry vězeňského systému v Sovětském svazu ani výše zmíněný proces, na němž tento systém stál a k čemu sloužil. 

Souostroví Gulag se stalo světovým bestsellerem, a to i navzdory nenávistné či věcné kritice a politickým manévrům. Sovětskému zřízení zasadilo v očích demokratické veřejnosti fatální úder. Propagandistická hesla Sovětský svaz – náš vzor tak zůstávala nadále v platnosti už jen v socialistických zemích. Jejich obsah byl prázdný a falešný a ukázal to rok 1989, kdy se bolševický systém v zemích střední a východní Evropy zhroutil jako domeček z karet.