Jak zacházet s pravdou, jestliže vědomě slouží zlu? I to je odkaz osudu a díla českého publicisty Josefa Kličky, který dlouhá léta strávil v Sovětském svazu a za protektorátu psal pravdivé články o sovětské realitě pro nacistickou propagandu.
Josefa Kličku nejvíce proslavila kniha Žil jsem v SSSR. Problematičnost publikace pochopí i současný čtenář už z úvodních vět: „Přišel jsem do Ruska ve svých 26 letech jako válečný zajatec v roce 1916. Po válce jsem se oženil na Uralu. Po mém zatčení (23. II. 37) byla moje žena se čtyřmi dětmi ze Sovětského svazu vypovězena. S rodinou jsem se shledal po čtyřletém odloučení teprve dne 13. února 1941, když jsem na nátlak německého velvyslanectví v Moskvě dosáhl osvobození z vězení, takže jsem se mohl vrátit domů.“
Proč měli Němci v té době zájem o neznámého Čecha?
Vedly je k tomu pragmatické důvody. Víceméně neproblematický protektorát byl důležitou součástí německého zbrojního průmyslu. Zachovat status quo proto představovalo kýžený ekonomický záměr. Notabene v okamžiku, kdy se v Berlíně připravovala operace Barbarossa neboli útok na Sovětský svaz. Kličku a jeho zkušenosti se sovětským totalitním systémem zkrátka zneužila jiná totalita – nacistická.
Zprávy z ráje dělníků a rolníků
Po napadení Sovětského svazu v červnu 1941 se nacistická protibolševická propaganda rozjela naplno. Nedlouho po útoku například v Německu vyšla brožura Deutsche Soldaten sehen die Sowjet-Union. Feldpostbriefe aus dem Osten (Jak němečtí vojáci vidí Sovětský svaz. Dopisy polní pošty z Východu.) V korespondenci vojáci popisují šok z bídných životních podmínek obyvatel „ráje dělníků a rolníků“, na něž narazili při postupu do vnitrozemí: primitivní obydlí, zanedbané vesnice a kolchozy, zchátralé městské domy dělníků, ale i masakry spáchané NKVD při chaotickém ústupu, kdy sovětské bezpečnostní orgány střílely vězně, jež se jim nepodařilo odsunout. V brožuře vydané Goebbelsovým ministerstvem propagandy samozřejmě nechybí ani zjevný antisemitismus, když prezentuje vedoucí role Židů v sovětském systému.
Tato německá publikace v protektorátu nevyšla, nahradily ji však jiné podobně laděné, tištěné především nakladatelstvím Orbis. Za všechny lze jmenovat třeba sebrané texty novináře Vladimíra Krychtálka Bolševici, Beneš a my nebo reportáž z cesty po Němci okupované Ukrajině Moře bídy z pera publicisty A. J. Kožíška. Stejnému tématu se věnoval i novinář Jaroslav Pelíšek v knize Cizí svět či zpráva protektorátních žurnalistů z Ukrajiny a Krymu Čeští novináři na Východě. K antisemitským dílům lze přiřadit publikaci Alfonse Sedláčka Vládci Kremlu, inspirující se německou knihou Rudolfa Kommosse Juden hinter Stalin (Židé za Stalinem). Za zmínku mezi produkty nacistické propagandy stojí i putovní expozice Sovětský ráj, kterou v březnu 1942 zhlédlo v Praze skoro čtvrt milionu návštěvníků. Vystaveny byly příklady nuzných příbytků sovětských dělníků, ukázky bolševické agitace i ukořistěné zbraně Rudé armády.
Před Solženicynem
Svědectví o sovětském represivním režimu publikovaná ve 20.–70. letech 20. století
Vydání Souostroví Gulag od Alexandra Solženicyna koncem roku 1973 v Paříži odhalilo široké veřejnosti po celém světě rozsah represí v Sovětském svazu a propracovaný systém tamní státní kontroly a tyranie. Monumentální dílo, na němž autor pracoval deset let a sestavil je i díky svědectví více než dvou set osob, ale nelze vnímat jako ojedinělou tematickou publikaci. Minimálně od poloviny 20. let vycházely v evropských i zámořských nakladatelstvích a také v tehdejším demokratickém Československu díla v mnohém podobná Solženicynově knize. Nejde přitom o několik titulů, ale o řadu publikací, které mimo jiné ukazují, že informace o skutečné povaze sovětského režimu existovaly, a ve svobodných zemích byly dostupné dávno před Solženicynem. V roce 50. výročí vydání Souostroví Gulag proto tým pracovníků z projektu Čechoslováci v Gulagu zahájil literárně-historický projekt s cílem přiblížit osudy a díla těchto autorů i reakci tehdejšího tisku a veřejnosti. Portréty autorů, recenze publikací a související dokumenty i fotografie vycházejí na stránkách projektu a v Magazínu Paměti národa.
Dosud vyšlo:
- „Kam mizeli lidé?“ V čerstvě osvobozené Praze řádily jednotky Smerš (Michail Dimitrovič Mondič)
- Země koncentráků před soudem: francouzští komunisté vs. Kravčenko a Rousset
- Arthur Koestler. Kniha, která zachránila Francii před komunismem
- Josef Klička. Pravda ve službách lži. Jak nacisté zneužívali pravdivá svědectví ze SSSR?
- Ledoborec lágrové literatury. Alexandr Isajevič Solženicyn
- Varlam Šalamov. Ukázal hrůzy stalinismu, ale s exilem byl na kordy
- André Gide. Francouzský literát hledal v SSSR ideál, našel tam podlézavost a otroctví
- Jiří Weil: Moskva-hranice. Kde začíná moc podřízených a podřadných? Kde neevropská džungle?
- N. I. Kiselev: Tábory smrti v SSSR. Autor první zprávy o lágrech byl pak vyhoštěn
- Georges Agabekov: Z ráje sovětské svobody (zápisky čekisty)
Trumf ve hře o českou veřejnost
Citované publikace sice plnily svůj propagandistický úkol, ve většině případů ale šlo o texty kolaborantských novinářů, jejichž cesty do okupovaných východních oblastí organizovali samotní Němci, což u kriticky uvažujícího čtenáře muselo vyvolávat oprávněné pochybnosti o jejich informační hodnotě. Věrohodnější část obdobných brožur a tiskovin proto představovala svědectví lidí, kteří v Sovětském svazu dlouhodobě žili. Patřil k nim například učitel Jiří Bezděk, odsouzený ve vykonstruovaném procesu s českými učiteli v červnu 1931 v Charkově k trestu smrti. Rozsudek byl po pětiletém čekání na exekuci zmírněn ve vězení a vyhnanství. Své vzpomínky na tyto události i život v SSSR publikoval v časopise Širým světem, za protektorátu pak objížděl z pověření Veřejné osvětové služby česká města, kde přednášel o svých negativních zkušenostech v SSSR.
Česká veřejnost zůstávala vůči německému tažení na východ lhostejná nebo se k němu stavěla přímo odmítavě. Ve hře o její přízeň představoval Josef Klička v očích nacistů trumf. V Sovětském svazu žil přes dvacet let a díky pracovním nabídkám projel zemi křížem krážem. Rodák z Hraběšína u Čáslavi měl zkrátka bohaté zkušenosti, jež ve svém díle patřičně zúročil: „V SSSR hynou miliony lidí a ničí se za miliardy majetku.V kolchozech tisíce strojů stojí pod širým nebem na dešti, ve sněhových vánicích i za parného slunce. Takový je stav strojů a továrního zařízení, které ničí nepohoda a rez,“ píše Josef Klička ve své knize a pokračuje:
„Jen v Kremlu sedí nadčlověk a denně přinášejí noviny články s jeho chválou. Celé strany novin jsou popsány chvalozpěvem.“
„Jednou jsem spočítal, kolikrát je v ‚Pravdě‘ (hlavní stranický deník, pozn.red.) napsáno Stalin. V jednom čísle jsem napočítal 426krát.“
Nakladatelství Orbis jeho knihu vydalo v polovině roku 1942. Články s protisovětskou tématikou už sepisoval od července 1941 pro noviny Večerní České slovo, Národní práce a Národní politika. Do konce protektorátu jich publikoval třiasedmdesát.
Zatýkalo se doma, v práci i v kině
Josef Klička se narodil v březnu 1889 a podle tradice měl převzít rodinné hospodářství. Jeho osud i proměnu ve známého protektorátního publicistu ale dvakrát významně ovlivnily velké dějiny. Nejprve v podobě první světové války, kdy jako rakousko-uherský voják padl do ruského zajetí v červnu 1916 u volyňské obce Kolky. Poznávat Rusko tak začíná jako zajatec na stavbě železnice z Jekatěrinburgu do Tobolsku. Bolševickou revoluci už prožil v sibiřském městě Turinsk, kde se na jaře 1918 oženil s tamní učitelkou Antonií Nikolajevnou. V Omsku pak vstoupil do československých legií a další dva roky se podílel na slavné anabázi tohoto vojska.
Namísto návratu do rodného Hraběšína ale v Sovětském svazu zůstává. Nebyl přitom komunista ani obdivovatel nového státu dělníků a rolníků. V rozhodnutí pravděpodobně sehrály důležitou roli jeho ruská manželka, podnikavý duch i možnosti velké neznámé země. Následných dvacet let ji také velmi dobře poznal, pracoval například v Moskvě, ve Sverdlovsku, Vladivostoku, v sovětském Kazachstánu i Tádžikistánu. Byť se nijak politicky neangažoval, zastával významné funkce, třeba ředitele státního velkostatku, dozorce v dolech, revírního vedoucího, za ekonomického uvolnění v období Nové ekonomické politiky (NEP) provozoval restauraci. V polovině 30. let se dostal do Kuznické uhelné pánve u Prokopjevska na šachtu Stalin. Tady jej dostihly reálným Stalinem rozpoutané perzekuce a masové vraždění, jež historici později nazvou Velký teror. Klička toto období popsal ve své knize takto:
„Vlna zatýkání řádila ve všech oborech. V armádě byli na řadě zvláště důstojníci, začínaje vrchním velitelem armády Tuchačevským a konče veliteli rot, eskadron a baterií. V průmyslu bylo postiženo jak technické, tak hospodářské vedení jednotlivých podniků. V politické správě bylo zatýkání od lidových komisařů až po vesnické předsedy místního sovětu. Vůbec nebylo oboru, ve kterém by GPU strašně neřádilo a každodenně neuvěznilo mnoho lidí. Lidé byli zatýkáni v bytech ve dne i v noci, na ulici, při práci, v úřadech, v továrnách i na polích, při zábavě v divadle, v kinech i na schůzích, prostě všude.
„Obyvatelstvo žilo v takovém strachu, že každý měl doma už všechno připravené na cestu do vězení v uzlíčku.“
Obdobná čistka proběhla i na dole Stalin. V únoru 1937 Klička a další Češi skončili za mřížemi. Na základě udání byl obviněn ze sabotáže a průmyslové špionáže ve prospěch Československa a Německa. Sovětské vyšetřování později vylíčil českým čtenářům slovy: „Cynicky řeknou vězňům do očí, že vědí o absurdnosti jejich obvinění, ale že přesto budou odsouzeni, protože to žádá prospěch sovětské vlády a komunistické strany.“ V říjnu 1938 ho Nejvyšší vojenský soud v Novosibirsku skutečně odsoudil na základě paragrafu 58 za trestný čin vyzvědačství, ničení státního majetku a agitace proti SSSR ke 20 letům vězení. Ještě před soudním líčením byla ze Sovětského svazu vyhoštěna jeho žena i děti. Než se dostal na svobodu prošel podle svých vzpomínek jedenácti věznicemi a tábory Gulagu, mimojiné byl i na Soloveckých ostrovech nebo v moskevské Butyrce.
Pomůžeme ti, ale…
Právě do Moskvy ho převezli v roce 1940 kvůli soudnímu přezkoumání jeho případu, což v době stalinismu představovalo výjimečnou událost. Neméně výjimečné bylo i udělení milosti a vypovězení ze SSSR, k němuž Nejvyšší vojenský soud dospěl. Sověti totiž vyslyšeli žádost Kličkovy manželky o revizi jeho případu, kterou z již Němci okupované Prahy podala prostřednictvím německého velvyslanectví v Moskvě. Do Kličkova životního příběhu tak podruhé zasáhly velké dějiny, v tomto případě v podobě spojenecké smlouvy mezi Sovětským svazem a nacistickým Německem, tzv. paktem Ribbentrop-Molotov, který se týkal i reciproční výměny politických vězňů mezi oběma zeměmi. Takto se do Německa vrátila například komunistka Margarete Buber-Neumannová, která v roce 1935 utekla se svým manželem před nacisty do SSSR. Neumann byl za Velkého teroru zatčen a popraven (1938), jeho žena odsouzena k 5 letům v Gulagu. Po předání Němcům strávila dalších pět let v koncentračním táboře Ravensbrück. Na seznamu nechyběla ani jména vybraných Čechů z protektorátu, spolu s Kličkou to byli Jan Daněček, Josef Kniha a Jan Dostál, které v lednu 1941 převzaly německé úřady v Brest Litevsku. Odtud budoucí publicista putoval do Berlína, kde ho vyslýchali a prověřovali.
Vzhledem k připravovanému útoku na SSSR si Němci možná už tehdy uvědomili, jak by se jim Kličkovy zkušenosti a zážitky mohly propagandisticky hodit.
Každopádně jim do karet nahrála i jiná skutečnost. Když se Josef Klička v Praze konečně sešel se svou rodinou, zjistil, že rodina doslova živoří odkázána na nejistou pomoc protektorátních úřadů a příbuzných. Situaci se snažil řešit a v dubnu 1941 požádal o pomoc i úřad říšského protektora. Nelze doložit, zda šlo o promyšlenou kalkulaci nebo náhodu, avšak Němci ho opět nezklamali a tentokrát mu pomohli materiálně. Jeho faustovský úděl se tak naplnil 22. června 1941, kdy nacisté napadli Sovětský svaz.
Zkompromitovaná pravda
„Po vypuknutí války se SSSR byl jsem předvolán na německé Gestapo, kde byl na mě vykonán nátlak, abych psal články proti SSSR, jinak že bude se mnou naloženo jako s nespolehlivým elementem a budu případně dopraven do SSSR. Bylo vysloveně žádáno při tom, aby články vycházely pod mým plným jménem, a nebylo mi dovoleno, abych používal pseudonymů.“ Tak se Josef Klička hájil po válce před vyšetřovací komisí. Zda šlo skutečně o nátlak nebo jen připomenutí německého podílu na jeho záchraně ze soukolí krutého Gulagu, se lze jen dohadovat. Klička na tyto věci ale určitě nezapomněl. Navíc mu publikování článků i knih (mimo knihy Žil jsem v SSSR vydal v roce 1944 tematicky podobné dílo Neznámé Sověty) jistě pomohlo zlepšit i rodinnou finanční situaci. Záhy také obdržel stálé pracovní místo v tiskovém oddělení NOÚZ (Národní odborová ústředna zaměstnanecká).
Žil jsem v SSSR se za protektorátu stalo známým dílem. Na základě řady příkladů i argumentů se autor snažil popsat nemilosrdnou sovětskou realitu, jež se na hony rozcházela s komunistickou propagandou. Bolševický režim označil za hrůzovládu, která politicky, hospodářsky, kulturně i duchovně rozkládá sovětskou společnost, degraduje mezilidské vztahy i životní úroveň. Z dnešního pohledu podloženého fundovaným historicko-sociologickým výzkumem tohoto období nelze Kličkovi upřít, že hodně z jeho informací a popisů sovětské reality se zakládalo na pravdě. Kvůli německé okupaci českých zemí si ale nemohl dovolit kritické srovnání, které se vzhledem k nacistickým zločinům nabízelo. Neboli proč zavírání, vraždění, mučení a trestné tábory Gulagu jsou na jedné straně posuzovány jako barbarství, kdežto na druhé straně se o stejných praktikách mlčí? Jeho knihy a články jako i řada dalších podobných protektorátních publikací navíc získaly po válce cejch lživé nacistické propagandy, což paradoxně přispělo k odmítání jakékoliv kritiky Sovětského svazu. Pokud se nějaká objevila, byla označena za opakování protektorátních lží.
To se Josefa Kličky už ale netýkalo. V květnu 1945 byl zatčen a v lednu 1947 odsouzen za zločin proti státu k 15 letům vězení. Propuštění se dočkal koncem února 1954 na základě amnestie prezidenta Antonína Zápotockého. Tedy v době, kdy by už jen za pokus o obhajobu vlastního díla mohl skončit ve vězení znovu. Po návratu k rodině pracoval jako dělník ve skladu, zemřel v září 1957.