Anežka Charvátová je ideální průvodkyní protirežimní kubánskou literaturou. Zasloužila se totiž o překlady děl (nejen) kubánských velikánů, jimž něžně říká „miláčci“. Na jejích překladech je takřka milostný vztah s autory skutečně znát. Přestože za svého srdcového literáta označuje Peruánce Maria Vargase Llosu, půlroční studijní pobyt v Havaně ji do velké míry předurčil k tomu, aby niterně porozuměla právě kubánským autorům. Když v říjnu 1987 přistála v hlavním městě Kuby, byla vybavená radami svých starších spolužaček.

První pocit byl obrovský šok – těžký tropický vzduch, jeden záchod pro celý dům, zděšení z výpadků tekoucí vody… Proto ostatně to umyvadlo, do kterého se schraňovala troška, která zrovna kapala z kohoutku. „Byla to škola života nejen z hlediska jazyka, ale také přežívání. V Československu jsme se za socialismu neměli skvěle, nebyl tu třeba k dostání toaletní papír, ale na Kubě nebylo vůbec nic. Být na Kubě a nemoct si koupit kubánské kafe nebo kubánské pomeranče. To mi přišlo úplně absurdní,“ vzpomíná Anežka Charvátová.

Kubánský soumrak

Na podzim roku 1988 obhájila Anežka diplomovou práci a hned po státnicích dostala nabídku od Ústavu pro světovou literaturu, který byl součástí Československé akademie věd. „Hispanistika byl vždycky takový rybníček, kde spolu lidé kamarádili, dohazovali si kšefty a neřevnili na sebe,“ popisuje přátelské prostředí v oboru. Tehdy ji profesor Forbelský požádal o sepsání tří článků do Literárních novin o kubánské literatuře. Rozhodla se v nich věnovat disidentní literatuře. Proto nebylo překvapením, že se na Anežku brzy obrátil jiný kolega, hispanista Vít Urban, aby napsala recenzi na autobiografický román zakázaného kubánského autora Reinalda Arenase Než se setmí a zvážila, zda by bylo vhodné ho přeložit do češtiny.

Anežka Charvátová dodává, že Arenase znali jen lidé, kteří se spolu s ním v rámci tzv. exodu z Mariel v roce 1980 zvládli dostat do amerického exilu. „Arenasovy paměti mě oslovily, protože se mi poprvé v životě dostala do rukou kniha, která skutečně bez příkras líčila, jak vypadal kubánský režim.“ 

„Bylo to úžasné svědectví té nesvobody na Kubě. Z knihy je cítit Arenasova touha po svobodě psaní, svobodě myšlení, svobodě prožívání.“ Anežku také uchvátilo, jak z Arenasova Než se setmí doslova „tryskal jeho podvratný a svérázný humor“. Kolega Urban se tedy jednoduše zeptal: „No a nechceš to rovnou přeložit?“ A protože v onom hispanistickém rybníčku nebyla praxe daleko od nadšení, vyšel Anežce v roce 1994 první knižní překlad, navíc nesmírně komplikovaný. Ráda proto vzpomíná na jednu z recenzí: „Překladu pro otrlého muže se ujala Anežka Charvátová.“ Zrodila se překladatelská hvězda.

Tři truchliví tygři

„Vybírám si autory, ke kterým mám vztah,“ shrnuje Anežka, jak postupuje při své práci. Z jejího pera vyšly překlady zásadních latinskoamerických autorů jako např. Isabel Allende, Roberta Bolaña, Maria Vargase Llosy či Carlose Fuentese. Svůj velký překladatelský sen si však splnila až relativně nedávno – v roce 2016 vyšli v češtině po bezmála půlstoletí od původního vydání impozantní Tři truchliví tygři Guillerma Cabrery Infanteho.

Není náhodou, že spolu s Reinaldem Arenasem je Guillermo Cabrera Infante jedním ze tří kubánským režimem nejvíce nenáviděných autorů. Sám Fidel Castro do trojice podle svých slov doplnil ještě autorku Zoé Valdésovou. I tu má Anežka Charvátová „na kontě“, k jejímu románu Každý den nic napsala úvod. Velmi pravděpodobně také není náhoda, že truchlivé tygry Cabrery Infanteho četla Anežka kdysi na havanském nábřeží Malecón: „Slyšela jsem moře a cítila jsem, jak pálí slunce. Ty kabriolety, o kterých píše, jsem už neviděla. I když tam stále jezdí americké vozy z 50. let.“

Stáhnout obrázek

„Celou Kubu jsem najednou hrozně vnímala. Ten život, jaký na Kubě byl a jaký mohl být, kdyby se to všechno nedostalo do strašného ekonomického i lidského průšvihu,“ pokračuje v literárním vyprávění Anežka. „Při čtení Cabrera Infanteho si člověk představoval, jak Kuba mohla být úplně jiná,“ přivírá při vzpomínce oči a dodává, že kdyby truchlivé tygry nečetla tehdy na tom konkrétním místě v Havaně, asi by je neuměla přeložit.

Reinaldo Arenas dokončil svůj ikonický román Než se setmí jen pár dnů předtím, než si vzal život. V dopise na rozloučenou ze své smrti obvinil jediného člověka – Fidela Castra. Diktátora, jehož režim ho donutil k emigraci kvůli své homosexuální orientaci a touze po autorské svobodě. Poslední slova jednoho z truchlivých tygrů kubánského literárního Olympu byla:

Paměť kubánského národa

Post Bellum natáčí v rámci projektu Paměť kubánského národa vzpomínky kubánských disidentů a aktivistů, kteří bojovali za svobodu na Kubě. Realizujeme ho společně s Florida International University od roku 2017 díky podpoře z Programu transformační spolupráce Ministerstva zahraničních věcí ČR. Paměť kubánského národa se zaměřuje na dokumentování příběhů kubánských disidentů a aktivistů, kteří bojovali za svobodu na Kubě. V rámci projektu rovněž pravidelně školíme kubánské dokumentaristy, aby mohli sami natáčet a zpracovávat kubánské příběhy. Od začátku projektu jsme na Paměti národa zveřejnili přes dvě stovky kubánských příběhů. Ty nejzajímavější z nich najdete v e-booku #LIBERTAD dostupném španělsky i anglicky.

Stáhnout obrázek

Článek podpořil Nadační fond nezávislé žurnalistiky.

Stáhnout obrázek

Kniha Michaila Dimitroviče Mondiče (1923–1968) vyšla rusky v roce 1948 v Mnichově s titulem Smerš. God v stane vraga (Smerš. Rok v táboře nepřítele). Kvůli osobní bezpečnosti ji autor publikoval pod jménem Nikolaj Siněvirskij, pseudonym je odvozen z názvu jezera Siněvir v jeho rodném kraji. Formou deníkových záznamů datovaných od 27. září 1944 do 13. srpna 1945, jež sepsal dodatečně na základě svých poznámek, přibližuje tuto obávanou organizaci z pohledu aktéra působícího v jejich strukturách.

Stáhnout obrázek

Nejde však o svědectví vysokého důstojníka jako třeba v případě čekisty Georgese Agabekova, o jehož osudu i tematicky podobné knize Z ráje sovětské svobody (zápisky čekisty) jsme v naší sérii Před Solženicynem už psali. Mondič mluvil rusky, ukrajinsky, maďarsky, česky a německy, což upoutalo zájem smeršovců, kteří operovali na území, kde se tyto jazyky přirozeně prolínaly. Rodák z obce Nankovo ležící nedaleko města Chust se tak stal překladatelem oněch tajemstvím opředených jednotek, jež v týlu postupující Rudé armády šířily nejistotu a strach. A to v době, kdy se lidé radovali z konce války, a současně jejich blízcí v doprovodu záhadných vojáků mizeli neznámo kam.

Úkol zněl jasně: vyčistit dobytá území

„Někdo zazvonil a otec šel otevřít, na chodbě stáli čtyři vojáci a hned ho sebrali, neměl vůbec čas si něco vzít s sebou. Vyběhla jsem za nimi, opřela se o zábradlí a volám: ,Tati, kam jdeš, kdy přijdeš?‘ Odpověděl: ,Přijdu hned, neboj. Postarej se o matku.‘ Utíkala jsem to říct do kuchyně mámě, všechno proběhlo tak rychle, že nic nevěděla,“ vzpomíná v archivní nahrávce dcera podkarpatského politika a československého občana Štěpána Kločuraka na zážitek ze 14. května 1945 v čerstvě osvobozené Praze. Z gulagu, kam ho odvlekli, se vrátil až za dvanáct let v roce 1957. 

Téhož dne, kdy byl unesen Kločurak (též strýc Haliny Pawlowské, pozn. red.), si Mondič do deníku zapsal: „(…) Všechny dveře máme otevřené! Nikdo se nezmůže na slovo protestu. Češi se bojí čekistů více než dříve gestapa. Během tří dnů se jejich vztah k Rusům naprosto změnil. Už nekřičí: ‚Nazdar!‘.“ Proměnu tehdejší atmosféry ostatně zaznamenal ve svých Pamětech i profesor Václav Černý: 

Stáhnout obrázek

„Kam zmizel bývalý zemský vojenský velitel generál Vojcechovský, kdysi generál ruské armády, přišlý přes Sibiř s legiemi?“ pokračuje Václav Černý. 

Záhadní vojáci měli stejné uniformy i vojenské řády jako rudoarmějci a operovali za postupující armádou v rámci jednotlivých frontů. Mezi jejich hlavní úkoly patřilo vyhledávat a zatýkat na osvobozeném území všechny skutečné i potenciální nepřátele Sovětského svazu, přesněji komunismu. Nešlo přitom jen o pomstu či likvidaci německých agentů a kolaborantů. Politický cíl byl zřejmý: vyčistit dobytá území od z pohledu Moskvy nepohodlných významných osob, které by mohly komplikovat poválečné nastolení sovětské moci skrze místní, poslušné komunistické strany nebo mu bránit.

Stáhnout obrázek

Zatčení pak byli deportováni do SSSR, kde je čekala smrt nebo dlouholeté tresty v gulagu. O koho běželo v Československu, a především v Praze, popisuje Mondič 6. května 1945: „Na Prahu si brousili zuby už dávno… Je tam spousta antikomunistických živlů. Ruská emigrace, ukrajinští separatisté, čeští politici. Od generála Gajdy až po ty levicové, jako jsou sociální demokraté. Je nutné zničit všechny, kteří stojí v cestě komunismu.“ Smeršovci je vyhledávali podle předem připravených seznamů sestavených agenty sovětských tajných služeb. Tímto způsobem bylo z českých zemí násilně a protiprávně odvlečeno asi 300 osob, ze Slovenska přibližně 6 tisíc lidí, z Podkarpatské Rusi desítky tisíc spoluobčanů.

„Nikdo neví, co jsou zač.“

O existenci záhadných vojáků se budoucí překladatel poprvé dozvěděl koncem listopadu 1944 v Mukačevu od svého přítele Andrije, který mu u vína prozradil: „Na milici často přicházejí vojáci a ptají se po různých lidech.“

Stáhnout obrázek

O koho přesně šlo, popisuje v úvodní studii k Mondičově knize historik Jan Dvořák: „(…) obrat ve válce, kdy sovětská vojska osvobozovala Němci obsazená území, si vyžadoval novou, efektivnější a diskrétnější organizaci. Proto vznikl Smerš (ze spojení ,smerť špionam‘, česky ,smrt špionům‘), zvláštní oddíly vojenské kontrarozvědky vytvořené na Stalinův tajný rozkaz. Oficiálně byla jejich činnost potvrzena Výnosem Rady lidových komisařů z 19. dubna 1943, kdy byly tři hlavní oddíly Smerš vyčleněny ze Správy zvláštních oddělení NKVD SSSR.“ Dodejme, že Hlavní správa Smerš pod vedením Viktora Abakumova byla podřízena přímo Stalinovi.

Stáhnout obrázek

Jak se k těmto utajeným jednotkám dostal dvacetiletý mladík z Podkarpatské Rusi pocházející z chudých poměrů? Svou roli sehrály jeho výborné školní výsledky a také náhoda. Michail Mondič studoval gymnázium v Chustu, a protože byl nadaným žákem, středoškolská studia ukončil v Praze, kde se angažoval i v sociálně demokratickém hnutí ruské emigrace NTS (Národní svaz práce). Ve studiích pokračoval už za války na Vysoké škole technické v Budapešti. V knize uvádí, že tam získal titul inženýra, což vzhledem k pouhým dvěma rokům, kdy pobýval v Budapešti, ale nezní moc věrohodně. Vysvětlení sporného údaje může být přitom prosté, v deníkových záznamech se totiž několikrát dopustil záměrné dezinformace ohledně své osoby – například v případě jmen příbuzných i svého věku. Chtěl ztížit pátrání po své totožnosti, což lze z pohledu přeběhlíka kontrarozvědky na Západ pochopit. 

Z dokumentu dochovaného v českých archivech naopak jasně vyplývá, že v září 1942 byl Mondič v Praze zatčen gestapem, neboť se vyhýbal pracovní povinnosti. Z pankrácké věznice ho propustili v zimě 1943 a na podzim roku 1944 se vrátil do rodné obce. Právě tehdy začínají jeho deníkové záznamy, v nichž zpočátku popisuje odchod maďarských vojáků, svůj krátký pobyt u partyzánů, osvobození rodného kraje Rudou armádou a deziluze, které pak nastaly. A to nejen deziluze způsobené krádežemi a násilnostmi rudoarmějců. Jeho zklamání vyvolala i koordinovaná sovětizace země prostřednictvím výhrůžek, propagandy i horlivé agitace místních komunistů a prosovětských aktivistů, většinou agentů NKVD, usilujících o připojení Podkarpatské Rusi k Sovětskému svazu. 

Tak ve svém deníku Mondič popisuje konec války v rodné obci a pokračuje: „Schůze se protáhla. Slovo ,připojení‘ dostalo magický význam. Tím, jak se stále opakovalo, jako by zůstalo viset ve vzduchu. Uvědomoval jsem si závažnost schůze, a proto jsem se snažil soustředit na všechno. Pozdě v noci se její účastníci jednohlasně vyslovili pro rezoluci: Karpatská Rus musí být připojena k SSSR.“

Pracovní doba mučitelů

Mondičovo zklamání ze Sovětského svazu umocní i otřesná svědectví krajanů, kteří před válkou uprchli do SSSR a skončili v gulagu. Odtamtud je zachránilo až povolání do formující se československé armády, se kterou se nyní vracejí domů. I z těchto důvodů se rozhodne, že je nutné proti sovětskému režimu nějak bojovat. 

Tak zní zápis z 21. listopadu 1944. Aniž by to tušil, osud mu už brzy nabídne příležitost prostřednictvím jiné formy sovětizace Podkarpatské Rusi – skrze verbování do Rudé armády. To se příliš nedaří, a tak je budoucí překladatel, jenž díky svým studiím platí mezi mladými lidmi svého regionu za osobnost, zatčen Sověty a po několika dnech vězení přinucen k exemplárnímu vstupu do řad Rudé armády. Tam si ho v polovině ledna 1944 všimne neznámý vyšší důstojník, který u jednotky zjišťuje jazykovou vybavenost vojáků. „,Toho si vezmu,‘ řekl major a obrátil se k veliteli roty. ,Zítra v deset hodin dopoledne si pro něho přijedu.‘“ V tom okamžiku je rozhodnuto. 

Michail Mondič, byť vůbec neví, s kým se bavil a kam zítra pojede, se zrovna stal členem Stalinovy tajné kontrarozvědky Smerš.

Po nezbytném prověření jeho totožnosti, původu a jazykových zkouškách je jako překladatel přiřazen ke třetímu oddělení druhého oddílu 4. ukrajinského frontu. „Úřední den vypadá následovně,“ stojí v záznamu z 22. ledna. „V 8 hodin snídaně. Od 8 do 12 pracovní doba, od 12 do 15 hodin oběd a hlavní odpočinek. Od 15 do 22 hodin pracovní doba. Ve 22 hodin večeře. Po večeři do jedné hodiny v noci opět pracovní doba.“ 

Jeho práce spočívá v překládání získaných dokumentů, korespondence, tiskovin, ale i v tlumočení při výsleších zatčených osob, válečných zajatců, i při verbování nových agentů. V knize tak jmenovitě vystupují nejen vysocí důstojníci Smerše, ale i krutí vyšetřovatelé, mezi kterými jsou i ženy. Jednou z nich je i plavovlasá krasavice Halja, její krutost při výsleších Mondiče šokovala: 

„Halja se na něj zběsile vrhla. Mlátila ho gumovým pendrekem přes hlavu, přes obličej, přes uši, krk, ruce a nohy… Viděl jsem, jak ji opouštějí síly, zdálo se, že už to napětí nevydrží. Ale hluboce jsem se mýlil. Ještě deset minut toho nešťastníka tloukla. Potom si celá udýchaná sedla ke stolu. (…) Krvavý horor, který přerušila večeře, pokračoval. Ve čtyři hodiny ráno vynesla umírajícího Poláka služba. Halja se, oblečená, svalila na kavalec a zavřela oči.“ 

Deprese, únava a paranoia

Kde to jsem, v jakém světě žiju, ptá se Mondič v podobných okamžicích sám sebe. Z deníku je zřejmé, že se ocitl v elitních jednotkách, jejichž příslušníky opravňuje speciální průkaz NKVD k čemukoliv, co v boji proti reálným i domnělým špionům uznají za vhodné. 

Špinavý mundúr rudoarmějce autor deníku vyměnil za důstojnickou uniformu, nechutnou menáž nahradily kvalitní potraviny v jídelně s čistými ubrusy na stolech. Dostává 1500 rublů měsíčně, fasuje cigarety, vodka teče proudem, v pokojích se střídají povolné nebo k sexu přinucené ženy. Smeršovci, s nimiž mladý překladatel putuje přes východní Slovensko, část Polska, Ostravu až do Prahy, všude bydlí ve zkonfiskovaných bytech, vilách, zabírají celé části měst jako ve slovenském Sabinově nebo úřední budovy v Košicích. 

Po příjezdu do Prahy se Mondičova skupina ubytovala v hotelích Alcron a Centrál, poté se přesunuli do vily v Dělostřelecké ulici v rezidenční čtvrti Ořechovka. Navzdory všem výhodám Mondič o svých spolupracovnících píše: 

„Schválně jsem v jídelně otálel, chtěl jsem najít někoho s radostným nebo alespoň ne s nahněvaným výrazem v očích. K mému úžasu jsem nenašel ani jednoho.“ A tak se v jeho zápiscích objevují i vzpomínky na prázdné či pološílené oči, psychickou i fyzickou vyčerpanost, na depresi prohlubovanou alkoholem, paranoiu, naprostou ztrátu soucitu, lidskosti. Tím vším platí příslušníci Stalinových tajných represivních jednotek za své výjimečné postavení, za opravdový či předstíraný ideologický fanatismus. 

Mimo tyto podrobnosti o práci a životě Smeršovců autor poprvé veřejně odhalil jména vysokých důstojníků a velitelů i strukturu samotné organizace, její rozdělení na operativní odbory. Například první odbor stíhal vojenské zběhy a odhaloval projevy zrady či defétismu v řadách Rudé armády, druhý shromažďoval informace, vysílal zvědy za německé linie a později zatýkal odpůrce sovětského zřízení nebo pátý odbor, jenž vytvářel tříčlenné tribunály, tzv. trojky, jež nad zatčenými většinou vynášely rozsudky smrti. 

Pro českého čtenáře jsou pak Mondičovy zápisky zajímavé i tím, že jejich velká část se týká československého území a dění v květnové Praze, kde radost a úlevu z konce války záhy vystřídal strach z osvoboditelů. Jejich zjevná svévole, arogance a především ignorace jurisdikce cizího státu, kterou se Sovětský svaz zavázal dodržovat v dohodách uzavřených s čs. vládou v exilu, měla být varováním. Představitelé našeho státu o nezákonnostech v podobě zatýkání a odvlékání československých občanů do Sovětského svazu věděli. Avšak kvůli vděku k osvoboditelům i sílícímu vlivu komunistické strany, navíc vždy poslušné vůči politice Moskvy, se o těchto případech většinou mlčelo už tehdy, natož po únoru 1948. Deníkové záznamy Michaila Mondiče Smerš. Rok v táboře nepřítele se tak českého vydání dočkaly až v roce 2014, kdy je v překladu Olgy Hulínové publikoval Ústav pro studium totalitních režimů. 

Stáhnout obrázek

Život ve strachu z pomsty 

Vyjma výše zmíněného rusky psaného textu, který vyšel v Mnichově roku 1948, vznikly na Západě v padesátých letech i jeho překlady do němčiny a angličtiny. Na dlouhou dobu se tak staly jediným zdrojem informací o „záhadných sovětských vojácích“ operujících v druhém sledu za frontovou linií. Čas od času se o Smerš sice objevily zmínky ve vzpomínkách několika málo přeživších obětí, své uvěznění těmito příslušníky popsal například Alexandr Solženicyn v Souostroví Gulag, šlo ale jen o kusé a krátké zprávy. Na Mondičovy zápisky navázalo až tematicky podobné dílo bývalého smeršovce kapitána Borise Baklanova s názvem Nights Are Longest There: Smersh from the Inside (Noci jsou tam nejdelší: Smerš zevnitř), vydané pod pseudonymem A. I. Romanov v Londýně v roce 1972. 

Teprve o čtyřicet let později v roce 2012 vyšla o těchto jednotkách první ucelená a badatelským výzkumem podložená studie. Jde o v Londýně publikovanou knihu historika Vadima Birsteina SMERSH: Stalin´s Secret Weapon, Soviet Military Counterintelligence in WWII (Smerš: Stalinova tajná zbraň: Sovětská vojenská kontrarozvědka ve druhé světové válce). 

Stáhnout obrázek

Ani jednu z těchto publikací si Michail Mondič už ale nepřečetl. Jakmile pochopil, že jeho představy o realizování vnitřního rozkladu sovětského bezpečnostního aparátu jsou naivní, rozhodl se k emigraci do americké zóny v Německu, což se mu podařilo zkraje roku 1946. Krátce poté v květnu 1946 byla činnost Smerše usnesením ÚV VKS (b) oficiálně ukončena, přesněji řečeno byla tato separátní kontrarozvědka začleněna pod Ministerstvo státní bezpečnosti SSSR. O čtyři roky později se její někdejší překladatel přestěhoval z Bavorska do USA, kde se seznámil se svou budoucí manželkou Viktorií, emigrantkou ruského původu. Na konci roku 1951 se oba rozhodli pro návrat do Mnichova, neboť dostali nabídku zaměstnání v ruské redakci Rádia Svobodná Evropa, kde Michail Mondič pracoval jako analytik sovětských tiskovin. Podle svědectví své ženy se ale nikdy nezbavil strachu z pomsty sovětských tajných služeb. Nervové vypětí z doby strávené u Smeršovců i z let pozdějších se tak podepsalo na jeho zdraví a krátce po dovršení pětačtyřiceti let v březnu 1968 v Mnichově zemřel. 

V pražských ulicích vládlo chladné a mrazivé počasí a naši hosté se pomalu scházeli v teplých a útulných prostorech knihkupectví Božská Lahvice, kde se měl odehrát křest už třetího dílu knižní série. „Začali jsme knihou #Nezapomeňme, ta už je dnes beznadějně vyprodaná. Pak jsme vydali pokračování s titulem #Nezapomeňte, které si stále mohou čtenáři pořídit. No a do třetice všeho dobrého tu máme zatím poslední: #Nezapomeň, toto pokračování se věnuje výhradně ženským hrdinkám,“ říká Simona Skrbková, manažerka Post Bellum Production, s.r.o.

Nová publikace vychází z jedinečné sbírky Paměti národa a nabízí do dobového kontextu zasazené životní příběhy známých i méně známých žen narozených napříč všemi dekádami 20. století. „Jde o zajímavý průřez stoletím z jejich pohledu. Mezi nejznámější hrdinky, které se v knize objevují, patří např. herečka Magda Vášáryová, olympijská vítězka Věra Čáslavská nebo zpěvačka Dáša Vokatá,“ popsala v rozhovoru pro Paměť národa Irena Tatíčková z Albatros Media, která novou knihu sestavila a slavnostní večer také uváděla.

Stáhnout obrázek

Jako první na pódium opatrně vkročila devětaosmdesátiletá Hana Lamková, první dáma černého divadla. Doprovázel ji Mikuláš Kroupa, ředitel Paměti národa, a další vzácný host večera, Dáša Vokatá, která křest zahájila. „Je mi velkou ctí, že jsem v této knize. Do poslední chvíle jsem to netušila,“ pronesla signatářka Charty 77 před úvodní písní „Člověk se narodil svoboden“. Všichni přítomní se rozhodli, že na křtu to určitě nebude jak na funuse, čemuž odpovídal text úvodní skladby. Ačkoliv po promítání vyprávění již zesnulé Anny Hyndrákové o holocaustu zavládlo v sále na několik vteřin, pochopitelně, hrobové ticho.

Slovo si vzal také Mikuláš Kroupa, který hovořil o rozdílech v natáčení s muži a ženami. „Mám asi trochu radši, když mohu natáčet vyprávění dam, protože muži velmi často lemují své osudy silnými slovy jako třeba: ‚Bojoval jsem za vlast‘. Ženy oproti tomu vyprávějí, jak nasazovaly život za něco konkrétního, něco vnitřně podstatného,“ uvedl při křtu ředitel Paměti národa, který si pochvaloval i obsah nové publikace: „Redaktorka vybrala devět příběhů, které patří k mým oblíbeným. Obzvlášť ten první, příběh Terezie Enigny Bílkové. Zpracovával jsem ho asi před deseti lety a velice rád se k němu vracím.“

Stáhnout obrázek

Obě vzácné dámy a současně protagonistky knihy #Nezapomeň dostaly také otázku, jaký ženský příběh by ony doplnily mezi již vybrané. „Paní Adu Krupičkovou. Téměř celý život byla jen v domácnosti, ale její osud byl i tak fascinující,“ odhalila svůj výběr Hana Lamková, načež začal její bezmála dvacetiminutový monolog. Autorka mnoha komiksových příběhů publikovaných v časopisu Čtyřlístek ukázala skvělé vypravěčské schopnosti. „Tak to je všechno,“ zakončila svou řeč slovy, kterými všem přítomným vykouzlila úsměv na rtech.

Na Hanu Lamkovou navázala Dáša Vokatá. „Přesunula bych se do roku 1977, kdy mi bylo něco přes dvacet. Všechny holky, moje kamarádky, které v té době podepsaly Chartu, byly hrdinky. Petruška Šustrová, Zina Freundová nebo Květa Princová, s níž jsem bydlela na baráku, který nám pak vyhodili do povětří,“ vyjmenovala zpěvačka osudy, na které by se podle ní nikdy nemělo zapomenout. Vůbec nejvíc ji však oslnila jiná dáma: „Dana Němcová. Více bych to ani nerozváděla.“

Knihu #Nezapomeň, třetí díl z řady ke kampani Nezapomeňme, si můžete pořídit v e-shopu Paměti národa.

Stáhnout obrázek

V databázi Paměti národa najdete i takové pamětníky a pamětnice, kteří za svobodu stále bojují. Jednou z nich je Kubánka Iris Ruiz Hernández, která  se také stala součástí knihy #Nezapomeň. V natočeném pozdravu hostům mluvila např. o srdnatém boji za lidská práva či o nespravedlivě vězněných kolezích a kolegyních. Hosté si tak připomněli, že zdaleka ne všichni mají takové štěstí a žijí ve svobodné zemi. O kubánském projektu Paměti národa pak promluvil Mikuláš Kroupa: „Kubánské příběhy jsme začali zpracovávat především na Floridě. Nyní máme své dokumentaristy přímo na ostrově, kde zaznamenávají příběhy skutečně ‚in bello‘, tedy ve válce, a nikoli post bellum.“

A pak už nezbývalo nic než knihu slavnostně pokřtít a vyslat ji do světa. Při čekání na šampaňské si ještě jednou vzala slovo Hana Lamková, aby popsala, v čem vidí největší klad nové publikace: „Vznikl plastický obraz doby z různých úhlů pohledu. Jak o různých svých chvílích vypráví Magda Vášáryová, Monika McDonagh Pajerová nebo já… Člověk daleko víc pozná, co se v té době dělo.“ Zda bude série pokračovat v tuto chvíli není jasné, rozkazovací způsoby slovesa ‚nezapomenout‘ jaksi došly. Stoprocentně se ale ještě objeví mnoho knih, které zviditelní důležité ženské osudy, na něž by se nemělo zapomenout.

Protože, jak by řekl Svatopluk Karásek: Ženský, ty jsou fajn. A to se ví!

Článek podpořil Nadační fond nezávislé žurnalistiky.

Není to vysloveně hněv, co u nás dnes pohání demonstranty a stávkující. Tak hodnotí Jan Dobrovský události posledního týdne. „Hněv vypadá jinak. Tak jako ve Francii, kde při protestech hoří auta v ulicích a mají vytlučené výlohy. Ale tohle na mě dělá dojem, že je to jakési upozornění vládě: jsme tu, jsme často i tvoji voliči, můžeme rozumět mnoha tvým pohnutkám, ale přesto – prosím vnímej, co říkáme. Jindřich Šídlo připomíná, že se u nás protestovalo proti mnoha vládám, a za největší triumf odborů považuje železničářskou stávku z února 1997. „Dušek tehdy zastavil na týden vlaky. Načež Klaus zastavil transformaci železnice.“ 

Devadesátá léta byla ovšem dobou odborových protestů, které většinou neměly skrytý politický charakter. Odboroví předáci jako Jaromír Dušek neměli sami politické ambice nebo to na nich nebylo vidět tak jasně jako dnes na Josefu Středulovi. Koneckonců od doby prezidentské volby může být každá jeho veřejná aktivita považována za formu reparátu. Tedy spíš za politický než odborářský akt, zvlášť pokud se vedení odborů spojilo s různými postavami z dezinformační scény typu Jindřicha Rajchla. 

Stáhnout obrázek

Grinex Czech Republic

Ne že bychom nežili v době jak obavy z budoucnosti, tak pocitu, že chybějí peníze ve zdravotnictví, ve školství nebo v kultuře. Za hlavní motor protestů proti vládě ovšem Jan Dobrovský považuje důvody psychologické: „Jako kdybchom nikam nesměřovali, jsme bez vize budoucnosti. Jedna černá labuť za druhou. Nejdřív covid, pak jedna válka, teď druhá. Cítíme, že nás to ohrožuje v naší bezpečnosti i blahobytu. Ale to není hlavní důvod naší nespokojenosti, ten je psychologický. Kvůli inflaci jsme přišli o obrovskou část úspor. Tisknout peníze a rozdávat je znamená zadělávat si na inflaci novou. Zastavily se investice. Cena peněz je vysoká. A to všechno vytváří pak obraz toho, že nevidíme světlo na konci tunelu. A s tím vším současná vláda souvisí relativně málo.“ 

„Chybí tam moment naděje,“ souhlasí Jindřich Šídlo.

Stáhnout obrázek

Jan Dobrovský přirovnává proměnu politiky a její vyprazdňování v posledních letech k tomu, jak bleskově se mění svět okolo nás v technologickém smyslu. Jako bychom stále rychleji výkon politiky „aktualizovali“, ale přitom se její smysl vyprazdňoval.  

Mohla by naši politickou i společenskou situaci „osvěžit“ promyšlená a dobře naplánovaná rekonstrukce kabinetu? Noví lidé? Ale kde je vzít? A chceme vůbec nové tváře, nebo se rádi budeme vracet k těm, které už známe? A proč jsou Piráti jediná politická strana, která dokáže zničit samu sebe i bez opozice? Poslechněte si letošní poslední živé vystoupení podcastu Paměti národa v rámci Hradeckého memoriálu z 27. listopadu. 

Stáhnout obrázek

„Věznice Guantánamo je jako úplně jiný svět, je to jako žít v kosmické lodi,“ vypráví Enrique Mustelier, který se přes americkou námořní základnu Guantánamo neúspěšně pokusil uprchnout z Kuby a skončil ve stejnojmenné, avšak ne americké, nýbrž kubánské, nechvalně známé věznici. Enrique strávil za zdmi Combinado de Guantánamo, Kombinované věznice Guantánamo, pět let:

Stáhnout obrázek

Enrique není v archivu Paměti národa jediným, kdo se pokusil jít za štěstím přes americkou námořní základnu Guantánamo. Podobný osud stihl i Yuniera Guerru Samóna, který si následně za ilegální opuštění Kuby odseděl osm měsíců žaláře, dále Jesúse Manuela Peñu Ramíreze, dostal  pět let odnětí svobody, a Diosdela Lorese Tisera se dvěma lety vězení; rovněž nezapomeňme na Yordise García Fourniera se dvěma lety , Anderlaye Guerra Blanca se čtyřmi lety a tak bychom ve výčtu mohli pokračovat snad donekonečna...

Všichni do jednoho skončili v Kombinované věznici Guantánamo. Z většiny z nich se po propuštění stali lidskoprávní aktivisté a disidenti. A pokud jimi byli už před uvězněním, bojují pak po propuštění s o to větším převědčením, sní o lepší Kubě.

„Pustili mě z vězení, ale ne na svobodu“

Stáhnout obrázek

To říká Yordis García Fournier, který se za zdi Kombinované věznice Guantánamo pak dostal ještě několikrát za své „protistátní aktivity“. Yordisův příběh ukazuje to samé, co řada dalších – guantanamská věznice je líhní opozičních myšlenek. Na Kubě totiž pravděpodobně nenajdete další místo, kde by bylo koncentrováno více lidí, kteří jsou v opozici vůči kubánskému režimu. Společnými silami se snaží z věznice vynést co nejvíce důkazů o nelidském zacházení s vězni.

Tak nelehkou situaci politických vězňů popisuje Yunier Guerra Samón. Nelidské každodenní podmínky potvrzuje jeden z bývalých guantanámských vězňů: „Vždycky, když se jako vězeň snažíš bránit svá práva, spoutají tě a odvlečou na ošetřovnu. Doktoři ale také drží s komunistickým režimem. Stráže řeknou lékaři, že jsi neklidný a podobné lži, pak ti dají nějaké léky, jejich název neznám, ale začne ti pak hořet v puse, máš pocit na zvracení, pusa ti úplně ochrne a je ti strašně…“ vzpomíná Diosdel Lores Tiser. A pokračuje:

Stáhnout obrázek

Vězni a bratři z Guantánama

Řada z lidí, kteří si prošli guantanámským vězeňským peklem, se stává přáteli na celý život a souputníky v boji proti kubánské komunistické totalitě.

„Všichni jsme byli jako bratři. Stávka vězňů byla tou nejúžasnější zkušeností, kterou jsem si odnesl z vězení. Myslím, že jediným vězením, kde se něco takového stalo, bylo právě v Guantánamu.“

Stáhnout obrázek

Tak vzpomíná Jesús Manuel Peña Ramírez na zahájení vězeňského opozičního Hnutí Orlanda Zapaty Tamaya roku 2012 v guantanámské věznici. „Jakékoliv podobné snahy v ostatních věznicích byly potlačeny. Nikde jsem nic podobného neviděl a nikdy se to už také neopakovalo,“ dodává Jesús Manuel. Soudržná skupina politických vězňů tehdy veřejně vystoupila s prohlášením o všeobecné stávce a protestní hladovce. Na Kubu tehdy navíc mířil papež Benedikt XVI., a tak měl jejich protest také patřičný dopad, kubánský režim si nemohl dovolit, aby podobné informace prosákly na veřejnost.

Minové pole a kaktusová opona

Lidé, kteří se pokouší opustit Kubu přes americkou základnu, čelí kromě žaláře za nelegální opuštění Kuby i řadě dalších nebezpečí. Námořní základna Guantánamo je totiž kromě standardních bezpečnostních opatření, jako jsou ostnaté dráty, také obehnána pozůstatky původního minového pole. To kdysi čítalo 55 000 nášlapných min a oficiálně ho měl zrušit roku 1996 americký prezident Bill Clinton. Od odminování na papíře po odminování v realitě je ale dlouhá cesta:

„Přímo tady v Caimaneře začíná minové pole, táhne se od Caimanery přes Cayos až k Boquerónu. Je označeno cedulemi, které tady u nás nazýváme ‚stopky‘, je to červená cedule s nápisem ,zákaz vstupu‘, jsou rozmístěny i různě za městem. Výstrahou jsou hlavně během deště, ale lidé tam stejně chodí, už jsou tak zvyklí, a myslí si, že terén dobře znají, ale spousta jich tam přišla o ruku či nohu. Nebo dokonce zemřeli…“ popisuje Jesús Manuel Peña Ramírez a doplňuje: 

Minová pole však nejsou všechno. Další obrovskou bariérou je tzv. „Cactus Courtain“ (doslova kaktusová opona), jejíž název je aluzí na Železnou oponu v Evropě. Je silná tři metry a zabraňuje průchodu ostny opuncií.

Suché nohy, mokré nohy

Na samotné americké námořní základně je od útoků na Dvojčata z roku 2001 věznice, do ní se ale nedostávají Kubánci, nýbrž vybraní vězni z USA, nejčastěji obvinění z terorismu. Buď jak buď, vězni jak za zdmi Detenčního centra Guantánamo na stejnojmenné americké základně, tak za zdmi nedaleké kubánské Kombinované věznice Guantánamo rozhodně nemají na růžích ustláno. I tak ale další a další Kubánci usilují o štěstí a míří pěšky potmě, mnohdy několik dní na americkou základnu a doufají, že je Američané nevydají zpět Kubě. Marně.

Od roku 1995 do roku 2017 totiž platil americký zákon o „suchých nohou, mokrých nohou“. Stručně řečeno určoval, za jakých podmínek mohli Kubánci setrvat v emigraci v USA. Pokud na jejich území vstoupili „suchou nohou“, pak směli zůstat. Pokud však byli zadrženi při pokusu přeplout Floridskou úžinu (tedy „mokrou nohou“), byli navráceni zpět na Kubu. Od roku 2017 však bez ohledu na druh vstupu Kubáncům bez platného cestovního dokladu a víza USA vstup oficiálně zakazují.

„Když jsem se v roce 2001 poprvé dostal až na námořní základnu, byl jsem tam celkem sedm dní. Poté mě Američané vrátili zpět kubánským úřadům. Znovu jsem se tam dostal v roce 2003, to jsem tam byl deset dní. No a nakonec jsem se snažil o útěk přes základnu v roce 2005, to jsem tam zůstal 12 dní. Zacházení s námi, zadrženými, bylo vždycky shodné: na dobré úrovni,“ popisuje Yeris Curbelo Aguilera své opakované pokusy o opuštění vlasti přes americkou námořní základnu. Stejně za ně opakovaně seděl v guantánamském vězení.

Příběhů z Guantánama je nepočítaně. Jsou tací, kteří si do velké míry stejně jako Yeris cení alespoň dočasného vymanění se ze zaběhnutých kolejí standardního kubánského nedostatku, byť jsou jejich opakované pokusy o opuštění ostrova prakticky bez naděje na úspěch. Guantánamo je pro drtivou většinu Kubánců toužících po svobodě totiž symbolem úplně opačných extrémů: znamená příslib lepších zítřků v Americe, pokud se jim přeci jen poštěstí, anebo žumpu nesvobody v Kombinované věznici Guantánamo, kde většina z kubánských snílků končí. Guantánamo je totiž pekelně podivné místo...

Paměť kubánského národa

Post Bellum natáčí v rámci projektu Paměť kubánského národa vzpomínky kubánských disidentů a aktivistů, kteří bojovali za svobodu na Kubě. Realizujeme ho společně s Florida International University od roku 2017 díky podpoře z Programu transformační spolupráce Ministerstva zahraničních věcí ČR. Paměť kubánského národa se zaměřuje na dokumentování příběhů kubánských disidentů a aktivistů, kteří bojovali za svobodu na Kubě. V rámci projektu rovněž pravidelně školíme kubánské dokumentaristy, aby mohli sami natáčet a zpracovávat kubánské příběhy. Od začátku projektu jsme na Paměti národa zveřejnili přes dvě stovky kubánských příběhů. Ty nejzajímavější z nich najdete v e-booku #LIBERTAD dostupném španělsky i anglicky.

Stáhnout obrázek