Havlíčkova mládež provokovala parodováním svazáckých akcí

/ /
Pavel Šimon na srazu Havlíčkovy mládeže v den pochodu do Havlíčkovy Borové 29. července 1989. Foto: Muzeum Vysočiny Havlíčkův Brod
Pavel Šimon na srazu Havlíčkovy mládeže v den pochodu do Havlíčkovy Borové 29. července 1989. Foto: Muzeum Vysočiny Havlíčkův Brod

Členové iniciativy Havlíčkova mládež dělali to, co komunistický režim po mládeži chtěl – jenže nezávisle, mimo oficiální struktury SSM. To stačilo, aby se stali „vnitřním protivníkem”. StB vynaložila nemalé prostředky na jejich šikanu.

U zrodu Havlíčkovy mládeže stáli v listopadu 1988 Pavel Šimon, Petr Novotný, Petr Hrabalík a další mladí lidé z Havlíčkova Brodu. Impulsem k iniciativě se stala aféra kolem Havlíčkova domu – na opravu zpustlé památky na Karla Havlíčka Borovského sice věnovala peníze mecenáška z Ameriky, ty ale jaksi nedoputovaly na místo určení a dům dál chátral.

Ostrý kritik monarchie Karel Havlíček Borovský sám zažíval pronásledování režimem. Foto: Wikimedia Commons
Ostrý kritik monarchie Karel Havlíček Borovský sám zažíval pronásledování režimem. Foto: Wikimedia Commons

„Začali jsme se více zajímat o Havlíčka,” líčí počátky spolku Petr Novotný. „Zjistili jsme, že napsal několik článků věnovaných komunismu, liberální demokracii, svobodě tisku. Takže jsme začali Havlíčka přepisovat, vytahali jsme některé citáty, ty jsme šířili mezi lidmi. To samozřejmě začalo soudruhům vadit, protože když si přečetli článek, kde Havlíček říká, že komunismus se mohl zrodit akorát v poblouzněných hlavách, tak to se jim přestávalo líbit.”

„Disident“ Havlíček, který se v polovině devatenáctého století dovolával vyspělého občana, spoluzodpovědného za demokratickou společnost, se ukázal být ideální postavou do štítu mládežnické iniciativy.

Po vzoru Havlíčka

Režim proti němu mohl těžko něco namítat; zavedenou postavu literární historie byl ostatně zvyklý využívat jako ikonu boje proti církvi a zapšklé rakouské monarchii. Havlíček byl ale samozřejmě více než to a jeho novodobí následovníci se 132 let po jeho smrti rozhodli aktualizovat jeho odkaz po svém.

„Havlíček se ve své době snažil nabádat k tomu, aby se konaly kroky v rámci daných a platných zákonů,” vysvětluje Petr Novotný, co konkrétně jeho inspirovalo. „Říkal jsem si, ano, my můžeme dělat spoustu věcí, aby na nás nemohli, ale které jim zároveň budou vadit.”

Petr Novotný na demonstraci během Palachova týdne. Foto Lubomír Kotek
Petr Novotný na demonstraci během Palachova týdne. Foto Lubomír Kotek

Pozoruhodná strategie byla na světě: Havlíčkova mládež se rozhodla vzít režim za slovo. Co se stane, když bude dobrovolně a nezávisle dělat ty samé věci, ke kterým jsou svazáci organizováni a nuceni?

Výsledkem byla vlastně jakási parodie na činnost Socialistického svazu mládeže (SSM). „Máničky” z Havlíčkovy mládeže se pravidelně scházely k „socialistickým brigádám”, uklízely park, hrabaly listí, čistily potok, pomáhaly na stavbě místního stadionu.

Funkcionáře SSM tím přiváděly k nepříčetnosti a stejně tak i brodské estébáky, kteří se museli převléknout do montérek a nastoupit na brigádu s nimi. „A tvářit se, že nejsou ti estébáci, ale že tam přišli pracovat,” dodává Petr Novotný.

Tím, že dělali jednoznačně prospěšné věci, vzali vítr z plachet komunistické propagandě, která měla ve zvyku své nepřátele očerňovat. V brodském lokálním plátku vyšel článek o „chartistech, kteří útočí na Havlíčkův Brod”, po podnicích chodily cyklostylované oběžníky, že si lidé mají dát pozor na ty a ty, od skutečných svazáků se vyžadovalo, aby odsoudili činnost Havlíčkovy mládeže.

Máničkám na brigády vstup zakázán!

Jenomže té se dařilo získat si veřejné mínění na svou stranu. Uklízení parku či potoka bylo dobře viditelné, lidé je tam pravidelně potkávali, viděli výsledek jejich práce. A podle Pavla Šimona se začínali ptát: ‚Co vlastně oni dělaj, že jdete proti nim?’

Odpověď „chodí na nepovolené brigády hrabat listí do parku” pochopitelně nezněla příliš přesvědčivě. Režim tak vlastně nemohl argumentovat, protože jeho jediný argument proti akcím, které byly veskrze pozitivní a neškodné, by byl, že jsou nepovolené.

Havlíčkova mládež zdraví 1. máj v roce 1989. Foto: Jan Schneider
Havlíčkova mládež zdraví 1. máj v roce 1989. Foto: Jan Schneider

„Jim v zásadě vadilo to, že se neorganizujeme oficiálně. Ta povinnost dělat něco jenom pod dohledem a v rámci té struktury a toho systému, toho establishmentu, byla zjevná,” vysvětluje Pavel Šimon a dodává, že absurdní přístup režimu nakonec vedl k tomu, že jim účast na akcích zet – neplacených socialistických brigádách – zakázali.

„Oni šli na ten stadion a tomu mistrovi z té stavební firmy řekli: ‚Hele, nemůžeš je sem zvát.’ Takže my jsme tam přišli a on nám řekl: ‚Hele, kluci a holky, mně to strašně štve, protože jste skoro jediní, kdo sem chodí, dobrovolně a zadarmo, ale já už vás to tady nesmím nechat dělat.”

Od jara 1989 už čelné představitele Havlíčkovy mládeže sledovala Státní bezpečnost a předvolávala je k výslechům. Estébákům se také podařilo získat si mezi nimi konfidenta, který se činnost spolku snažil kormidlovat podle instrukcí tajné policie.

Z Denní situační zprávy Federálního ministerstva vnitra ČSSR ze dne 26. 7. 1989, tedy tři dny před pochodem: V oblasti vnitřního protivníka dochází k opětovné aktivizaci tzv. Havlíčkovy mládeže.

Skrze něj například StB odvrátila Havlíčkovu mládež od recesistického záměru vyrazit do prvomájového průvodu. Namísto toho se havlíčkovci postavili před Havlíčkovým domem a rozvinuli transparent ‚Zdravíme první máj’. K tomu prý vykřikovali: ‚A devátý,’ což byl šifrovaný odkaz na disidenta Stanislava Devátého, který byl v té době opakovaně zatýkán a opakovaně ve vazbě držel hladovku.

V květnu se pak uskutečnila nezávislá výstava obrazů v brodském parku Budoucnost. Každý z aktérů přinesl nějaký svůj výtvor, díla rozmístili v plenéru a představovali je náhodným kolemjdoucím. Happening ukončil zátah příslušníků Veřejné bezpečnosti, kteří podle Pavla Fialy, dalšího z členů hnutí, honili umělce po parku a následně je předvolali k výslechu.

Pochod do Borové pod dohledem StB

Největší akcí Havlíčkovy mládeže se stal pochod do Havlíčkovy Borové v červenci 1989. Toho už se účastnilo dle výpovědí více než sto lidí. StB pochod monitorovala dokonce i z vrtulníku; v Havlíčkově Borové, kde si výletníci prohlédli muzeum Karla Havlíčka Borovského, pak na ně čekalo množství uniformovaných i neuniformovaných příslušníků.

Havlíčkova mládež cestou do Havlíčkovy Borové 29. července 1989. Foto: Muzeum Vysočiny Havlíčkův Brod
Havlíčkova mládež cestou do Havlíčkovy Borové 29. července 1989. Foto: Muzeum Vysočiny Havlíčkův Brod

Někteří měli podle vzpomínek účastníků kožené kabely se zabudovaným objektivem, z nichž si akci tajně natáčeli. Během pochodu se sice podepisovaly různé petice – vedle Několika vět například petice Nezávislého mírového sdružení za možnost civilní vojenské služby. Podpisové archy se ale organizátorům podařilo dostat do bezpečí ještě před příchodem do Havlíčkovy Borové.

Po červencovém pochodu přišly další výslechy, režim se ale zaměřoval hlavně na vůdčí postavy spolku. Pavla Šimona StB zatkla na demonstraci 28. října v Praze – od účasti na ní se ho ostatně snažila už předem odradit výhružkami. Z výslechu v Bartolomějské ho převezli do pankrácké věznice:

Pavel Šimon při natáčení pro Paměť národa v roce 2019. Foto: Post Bellum
Pavel Šimon při natáčení pro Paměť národa v roce 2019. Foto: Post Bellum

„Odvedli mě do místnosti, kde jsem se musel vysvléct donaha. Rychle jsem schoval odznak Havlíčkovy mládeže do boty. Začali mi dělat důkladnou prohlídku a potom odešli s mými věcmi. Nechali mě tam nahého několik hodin. Dvě, možná tři hodiny a až pak mě odvedli do cely. Tam mi došlo, že sranda skončila.“

Po čtyřiceti osmi hodinách Pavla propustili, brzy ale obdržel obsílku o trestním řízení. To se už naštěstí neuskutečnilo – přišel listopadový převrat a režim i s jeho obsedantní potřebou zadupat vše nezávislé odvál čas.

„S odstupem si myslím, že to nádherně ukazovalo nesmyslnost bolševika,” ohlíží se dnes Pavel Šimon za činností Havlíčkovy mládeže. „Protože my jsme vlastně byli ve všem neškodní. Byli jsme z malého města, neměli jsme vůbec kontakty do velkýho undergroundu, my jsme byli opravdu absolutní pěšáci, absolutní naivkové. (...) My jsme vlastně nedělali nic špatného, ale ve finále jsme se propadali do disentu.”

Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Pomoci zachránit příběhy dalších pamětníků pro budoucí generace můžete i Vy na podporte.pametnaroda.cz. Děkujeme!

Anna Musilová

Napsal uživatel barbora.sochorova dne St, 02/26/2020 - 21:49

Když nic nevíš, nemůžeš nic prozradit

/ /
Vladimír Hradec (druhý zleva), s Milanem Paumerem (v uniformě) a Josef Mašín (vpravo) na poděbradské promenádě. Foto: Paměť národa/archív Vladimír Hradec
Vladimír Hradec (druhý zleva), s Milanem Paumerem (v uniformě) a Josef Mašín (vpravo) na poděbradské promenádě. Foto: Paměť národa/archív Vladimír Hradec

Památce Vladimíra Hradce, člena protikomunistické odbojové skupiny kolem bratří Mašínů. Zemřel 20. února ve věku 88 let. Časté výroky, podle nichž byli Mašínové a spol. „obyčejní vrazi“, označoval za absurdní: skuteční vrazi byli podle něj komunisté.

„Komunistický prezident Klement Gottwald osobně podepisoval rozsudky smrti nad nevinnými lidmi. V době, kdy se bratři Mašínové a spol. pustili do odboje, skončily už v kriminálech tisíce dalších nevinných […]. Komunisté byli násilníci – a násilník nerozumí ničemu jinému než násilí. Buď jste kolaborant a lezete mu do zadku – nebo se ozvete a něco proti němu uděláte,“ říkal předloni při našem posledním natáčení Vladimír Hradec, toho času důchodce a hudebník, před lety protikomunistický odbojář a dlouholetý politický vězeň.

Narodil se 30. května 1931 v Poděbradech, kde také vyrůstal se starším bratrem Jiřím. Jejich otec, bývalý legionář, učil na zemědělské škole, maminka zůstávala v domácnosti. Za nacistické okupace začal Vladimír studovat na gymnáziu, zajímal se o techniku a hudbu, hrál na housle a na klavír.

Poválečné rozčarování

Když v květnu 1945 dorazila do Poděbrad Rudá armáda, dostal se poprvé ke zbraním: „Všichni jsme ty sovětské vojáky náramně vítali, já samozřejmě také. Ve městě měli sídlo, a když jsme tam s kamarády přišli, viděli jsme, že mají pod autem hozené německé samopaly.“

Vladimír Hradec s tatínkem a starším bratrem před slunečními hodinami v Poděbradech. Foto: Paměť národa
Vladimír Hradec s tatínkem a starším bratrem před slunečními hodinami v Poděbradech. Foto: Paměť národa

Kluci zbraně sebrali a nenápadně je propašovali přes blízkou zeď: „Byli jsme ozbrojeni a měli jsme strašnou radost, že jsme taky vojáci. Potom jsme chodili střílet za město, dokud nedošly náboje […]. Byla to taková klukovská vášeň. Mě navíc strašně bavily technické věci, zpaměti jsem uměl plánky, návody a náčrtky, věděl jsem, jak se která zbraň rozebírá a skládá […].“

Po osvobození Československa byl Vladimír skaut a muzikant, naučil se na kytaru a na saxofon, začal hrát v kapele. Politika ho zajímala už kolem voleb v roce 1946, již ne zcela svobodných, v nichž zvítězila Komunistická strana Československa. Potom se prý i školní mládež začala dělit na komunisty a na ty ostatní:

„Bylo patrné, že už se společnost začíná rozdělovat, už se poukazovalo na to, že někdo je syn sedláka, jiný syn kapitalisty […]. Zatím to nemělo takové následky, jako po únoru, že by někoho třeba vyhazovali ze školy […].“

Hradec také vzpomínal, že v letech 1945-1946 s nelibostí sledoval, jak poděbradští členové komunistické strany odjížděli po vyhnání Němců „obnovovat pohraničí“, a jak se jich většina brzy vrátila: „Odjeli s kufrem a vraceli se s nákladním autem. Takže bylo vidět, že tam nejeli z důvodu vlasteneckého. Potom to byli neuvěřitelně velcí komunisté.“

Proti komunistickému teroru

Když přišel únor 1948, měl už Vladimír Hradec ohledně povahy komunistické politiky jasno a nebyl překvapený tím, že KSČ porušuje jeden předpřevratový slib za druhým:

„Už nevím, který den převratu to byl, ale ráno jsme šli do školy a potkávali jsme milicionáře, kteří byli zjevně předem připraveni. Měli pušky, byli secvičení, bylo nám jasné, že museli být nachystaní. Ve škole ihned začalo rozdělování studentů ,natvrdo‘ […] a pak zatýkání, znárodňování majetků, člověk byl svědkem všemožných perzekucí.“

To, co Gottwaldův totalitní státní aparát prováděl lidem, sledoval Vladimír Hradec s krajní nechutí. Stejně jako tisíce dalších věřil, že vláda KSČ dlouho nevydrží a dojde k povstání a k obnově demokratických poměrů. V tom se shodoval s přáteli, které znal z dětství a z dospívání.

Vladimír Hradec s Ctiradem Mašínem (vpravo) na promenádě v Poděbradech. Foto: Paměť národa
Vladimír Hradec s Ctiradem Mašínem (vpravo) na promenádě v Poděbradech. Foto: Paměť národa

Patřili k nim bratři Ctirad (1930–2011) a Josef (1932) Mašínovi, synové legendárního protinacistického odbojáře, armádního důstojníka Josefa Mašína, jehož Němci popravili v roce 1942. A patřil k nim i Hradcův soused Zbyněk Janata (1932–1955).

Když se do roku 1951 v zemi nic nezměnilo, a teror naopak narůstal, bratři Mašínové se rozhodli, že se pustí po otcově vzoru do odboje. Pomáhal jim jejich strýc Ctibor Novák (1902–1955) a přátelé Milan Paumer (1931–2010), zmíněný Janata, Václav Švéda (1921–1955) a také Vladimír Hradec.

Skupina provedla několik odbojových akcí. V září 1951 přepadli její členové dvě stanice Sboru národní bezpečnosti, aby si opatřili zbraně, jichž měli nedostatek, přitom však zabili dva policisty. V srpnu 1952 Josef Mašín a Václav Švéda přepadli automobil, který vezl výplaty. Chtěli si tak opatřit peníze na odboj, ovšem při této akci zemřel ve rvačce ozbrojený pokladník.

Plánovali i další činy, ale z různých důvodů je neprovedli, mimo jiné proto, že se Ctirad Mašín ocitl na krátký čas kvůli politice ve vězení a měli čím dál větší pocit, že sami proti komunistickému aparátu mnoho nezmohou. Byli v nelehké situaci, stále očekávané povstání nepřicházelo, navíc byli velice mladí, kolem dvaceti let.

Samopaly, pistole a jiné zbraně

Vladimír Hradec se výše popsaných akcí přímo nezúčastnil, staral se především o zbraně a vytvářel přátelům zázemí, někdy se o něm mluví jako o „zbrojíři“ skupiny. Ctirad Mašín se na něj obrátil začátkem padesátých let s žádostí o pomoc, Vladimír pak ukrýval v domě a na rodinném pozemku samopaly, pistole a jiné zbraně.

Plakát s hledanými bratry Mašínovými a Milanem Paumerem ve východním Německu. Foto: Paměť národa/archív Zdeny Mašínové
Plakát s hledanými bratry Mašínovými a Milanem Paumerem ve východním Německu. Foto: Paměť národa/archív Zdeny Mašínové

Později se také podílel na krádeži výbušnin (měly posloužit k útoku na vlak, který vozil do Sovětského svazu uran, dolovaný československými politickými vězni) a pomáhal vyrábět zápalná zařízení (Ctirad je použil v roce 1953, kdy členové skupiny zapálili několik stohů, aby tak narušili nucenou kolektivizaci).

Hradec o odbojových aktivitách nevěděl podrobnosti, Ctirad mu prý řekl: „,Když nic nevíš, nikomu nemůžeš nic povědět – to bylo pravidlo mého otce, tak se na nic neptej.‘ – No, tak jsem to přijal a na nic jsem se neptal.“

V říjnu 1953 se bratři Mašínové rozhodli, že uprchnou na Západ a budou proti komunismu bojovat v řadách americké armády. Věřili, že je na spadnutí mezinárodní konflikt mezi sovětským blokem a USA. Na cestu za železnou oponu se tehdy vydalo pět členů skupiny.

Po dramatickém útěku a boji s obrovskou přesilou východoněmeckých vojáků a policistů se Ctirad a Josef Mašínovi spolu s Milanem Paumerem dostali do amerického sektoru Berlína a pak skutečně vstoupili do U.S. Army. Zbyněk Janata a Václav Švéda byli zatčeni.

Vladimír Hradec, tehdy student chemie na vysoké škole v Praze, se útěku nezúčastnil: „Pomohl jsem jim pouze připravit nějaké věci. A jediné, co mi řekli, bylo, že půjdou přes východní Německo […]. Ctirad, Josef a Milan Paumer byli trénovaní, já bych tu těžkou cestu nedokázal absolvovat. Janata a Švéda trénovaní nebyli – a taky to s nimi špatně dopadlo.“

Zatčení na tramvajové zastávce

O zatčení Švédy a Janaty se Vladimír dozvěděl ze zahraničního rozhlasového vysílání – tušil, že si pro něj Státní bezpečnost brzy přijde, na základě různých podezření totiž nabyl přesvědčení, že je dlouhodobě sledován. Komunističtí tajní ho sebrali na tramvajové zastávce v Praze na Letné 25. listopadu 1953 a ve stejné době odvedli do vazby také jeho bratra a rodiče. Hradec při výsleších nebyl fyzicky mučen, ale kupříkladu týrán tím, že nesměl spát:

„Po výslechu mě vždycky strčili do cely, dali na kobku, za dveřmi seděl někdo, kdo měl za úkol zajistit, abych neusnul. Musel jsem chodit, a přestávka v chození po cele během dne znamenala hlasité kopnutí do dveří a příkaz ,Chodit!‘ […] Po týdnu či čtrnácti dnech pak ,kudy chodíte, tudy spíte‘.“

Vyčerpaný a dezorientovaný vězeň kladl menší odpor, vyšetřovatele prý zajímala „jména, jména, jména“. A Vladimír Hradec říkal, že se tehdy ukázal význam výše zmiňovaného pravidla Ctirada Mašína: o vlastní činnosti a plánech skupiny nic nevěděl, nemohl tedy o ničem vypovídat.

Popravený Václav Švéda. Foto: Paměť národa/archív Ludmily Zouharové
Popravený Václav Švéda. Foto: Paměť národa/archív Ludmily Zouharové

Na konci vyšetřování mu byl předložen „scénář“ k výpovědi před soudem, který se musel naučit zpaměti. Zkušený spoluvězeň ho varoval, že na „scénáři“ nesmí změnit ani slovo. Koncem ledna 1955 byl Vladimír Hradec odsouzen ve vykonstruovaném soudním procesu se skupinou „Ctibor Novák a spol.“ za velezradu, vojenskou špionáž a rozkrádání národního majetku k dvaadvaceti letům odnětí svobody.

„Soud, to bylo divadelní představení. Dva lidé tam opravdu mluvili zbytečnosti mimo předem stanovený program a myslím, že jim to dost uškodilo.“

Hradcovi rodiče dostali osmnáct let, bratr šestnáct let vězení (jen za to, že Vladimíra neudali) a padlo také několik rozsudků smrti (Novák, Švéda, Janata, popraveni 2. května 1955).

Vladimíra Hradce dlouhé roky věznili v Praze na Pankráci, v Leopoldově, v uranových lágrech Nikolaj a Rovnost a v Plzni-Borech. Jeho rodiče se dostali na svobodu díky amnestii v květnu 1960 a otec se ještě téhož roku vypravil za Vladimírem na návštěvu, cestou však zemřel na selhání srdce. Bratr Jiří vyšel z kriminálu v roce 1962, Vladimír o dva roky později.

Zvláštní úkaz

Byl nedostudovaný chemik, vězení opouštěl jako de facto vyučený horník (naučil se i jiné dělnické profese), ale nemohl najít zaměstnání – politického vězně s takovou minulostí nechtěli nikde přijmout. Jeho bývalý spoluvězeň dělal v té době technologa v podniku Spolana Neratovice a dal mu radu:

Vladimír Hradec při natáčení pro Paměť národa v roce 2016. Foto: Post Bellum
Vladimír Hradec při natáčení pro Paměť národa v roce 2016. Foto: Post Bellum

„Řekl mi: ,Neboj se prokurátorů a požádej je, aby ti dali potvrzení, že můžeš dělat v chemickém průmyslu.‘ Tak jsem se na prokuraturu vydal a skutečně jsem dostal papír, že prokuratura nemá námitek proti tomu, abych dělal v dělnické profesi v chemii.“  

Poté pracoval ve Spolaně a vzpomíná, že ho spolupracovníci jakožto někdejšího člena skupiny bratří Mašínů zpočátku považovali za „zvláštní úkaz“: „Technici si mě jeden po druhém chodili prohlížet.“

Až do konce komunismu žil Hradec jako „státně nespolehlivý“ občan, držel se raději stranou, po letech kriminálu se snažil nepřitáhnout k sobě pozornost.

Když jsem Vladimíra Hradce před více než deseti lety poznal, hrával v kostelích na varhany – byl to skromný věřící člověk, rozhovory neodmítal, ale současně se nikam necpal. S přáteli Mašínovými a Milanem Paumerem se potkal až po roce 1989, a na otázku, jaké bylo setkání po dlouhých letech, odpovídal stručně: „Jsme kamarádi.“

O činnosti odbojové skupiny neměl pochybnost a časté výroky, podle nichž byli Mašínové a spol. „obyčejní vrazi“, označoval za absurdní: skuteční vrazi byli podle něj komunisté. Zemřel 20. února 2020.

 

Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Pomoci zachránit příběhy dalších pamětníků pro budoucí generace můžete i Vy na www.pametnaroda.cz. Děkujeme!
Subscribe to