První kniha ze série Nezapomeňme vznikla k výročí 30 let od sametové revoluce. Ve spolupráci s Albatros Media pokračujeme už třetím dílem. Irena Tatíčková, která publikace sestavuje, mluvila o příbězích dalšího, právě vydaného souboru příběhů.
Abstrakt druhého dílu #Nezapomeňte je zakončen větou: „Poznejte dějiny skrze příběhy!“ Kde vidíte výhodu lidských příběhů oproti např. literatuře faktu?
Myslím si, že z přirozené podstaty „čtenářstva“ má mnoho lidí rádo hlavně beletrii, tedy věc založenou na příběhu. Před existencí knihtisku se v ústní lidové slovesnosti vše vždy podávalo spíše jako nějaké příběhy. Proto je zcela normální a přirozené, že lidi zajímá spíš tohle, pro čtenáře je snazší představit si nějakou konkrétní osobu. V každém lidském příběhu je nějaký začátek, zápletka, napětí a konec, ať už dobrý nebo špatný. Když jsem začala zpracovávat knihy pro Paměť národa, přišla jsem na to, že skutečné příběhy lidí jsou často mnohem napínavější, než ty smyšlené. Kdybychom udělali scénář třeba ze života Otakara Rambouska, producenti by možná řekli, že je to přefabulované.
Jak na sebe knihy ze série navazují?
Ta spojitost je velmi volná. Nápad na první díl #Nezapomeňme vzešel v roce 2019 ze stejnojmenné kampaně, a protože lidé ji už znali, říkala jsem si, že by bylo pěkné ke kampani vytvořit i knihu. Ke každému tématu, které Paměť národa akcentuje, jsme zvolili pamětníka, aby čtenář mohl nahlédnout do souvislostí života jednoho konkrétního člověka a jeho zpracovaného osudu. Snažila jsem se, aby v knize byli zastoupeni žijící i už odešlí lidé, neznámí pamětníci i osobnosti. A pak také vybírám člověka třeba známého, ale s méně známým osudem.
Irena Tatíčková, odpovědná redaktorka knih z kampaně #Nezapomeňme
Když se podívám na přebaly této série knih, není zde uveden autor...
Větší část práce odvedou pilní pracovníci Paměti národa. Já vycházím z jejich nahrávek uložených v databázi a s kolegou grafikem pak sestavujeme příběhy. Část z nich je připravena k vydání na webu a do těch se snažím redakčně nezasahovat, protože kolegové znají pamětníky velmi dobře a jejich příběh textově zpracovávají. V případě „hrubých“ nezpracovaných nahrávek se z nich snažím jako autorka vytvořit ucelený příběh, případně doplnit fakta z jiných zdrojů. Nakonec do knih vkládáme vysvětlující kapitolky, ve kterých přibližujeme určité pojmy nebo události.
Který příběh vás za dobu práce na publikacích Paměti národa zaujal nejvíce?
Těžká otázka. Můj obrovský respekt mají řádové sestry. Svůj úděl a likvidaci řádů v 50. letech přijaly s obrovskou pokorou. Myslím si, že jde o pozapomenutou kapitolu a bylo by dobré na jejich osudech ukázat pozadí těchto procesů. Nebo již zmíněný Otakar Rambousek, který se statečně postavil všem režimům a nevzdal to. A co teprve ti, kteří přežili holocaust. Pokud se někdo dostal do soukolí dějin jako osoba židovského původu za okupace a ještě k tomu někomu pomáhal, považuji to za velice úctyhodné.
Fascinující je také příběh Vojtěcha Klečky z druhé knihy – jeho skrývání před nacisty a období, kdy byl poválečným agentem-chodcem…
Jsem přesvědčena, že člověk nikdy neví, jak by se v téhle situaci zachoval, dokud se do ní nedostane. Vždyť agenti-chodci už mohli být v klidu za hranicemi. Když se na to navíc podíváme z naší perspektivy, cesta ke svobodě nakonec trvala ještě čtyřicet let. Zrovna příběh Vojtěcha Klečky mi přijde zajímavý také v tom, že ukazuje, jak i v jedné rodině mohou panovat naprosto odlišné názory, protože jeho bratr byl komunistou.
Knihu #Nezapomeňte, druhý díl ze série ke kampani Paměti národa, si stále můžete pořídit v našem knihkupectví!
Námětů a hrdinských činů se v minulém století najde mnoho. O čem budou vyprávět současné generace?
Svět není izolovaný, Paměť národa také mapuje příběhy mimo naší republiku. Nemůžeme tu žít jen na vlastním písečku, dotýká se nás vše, co se ve světě děje – samozřejmě konkrétně u války na Ukrajině je to zřejmé. Ono by to bylo vlastně krásné, kdyby nebylo co vydávat, co mapovat. Znamenalo by to, že všechno je u nás naprosto v pořádku a není potřeba zvláštních hrdinských činů. Ale to není pravda, nemusí jít jen o politické pronásledování. Hrdinů, kteří se perou za někoho nebo za dobrou věc, je mezi námi pořád dost.
Jak reagují neznámí lidé, když se dozvědí, že se stanou hrdiny knih?
S radostí, nikdy jsem se nesetkala s tím, že by to někomu vadilo. Pracovala jsem např. s Čestmírem Huňátem, který je sice známou osobností, ale ne zase tak známou jako třeba Karel Schwarzenberg. Do spolupráce se položil s chutí. Nebo třeba evangelický farář Miloslav Vašina, jemuž byla věnována kapitola v prvním díle. Jeho rodina byla ráda, že je tatínkova památka takto vyzdvihnuta.
Už brzy bude venku „pokračování“ v podobě třetího dílu s názvem #Nezapomeň. Na co se čtenáři mohou těšit?
Na ženský! Pro další díl jsem si zvolila slogan vycházející z prvního verše písně Svatopluka Karáska: „Ženský, ty jsou fajn, to se ví, se ví.“ Knihu tvoří výhradně osudy ženských hrdinek, půjde o zajímavý průřez stoletím z jejich pohledu. Mezi nejznámější hrdinky, které se v knize objeví, patří např. herečka Magda Vášáryová, jejíž kapitola má název Československá dáma. Dále si čtenáři počtou o Věře Čáslavské, kterou každý zná jako olympijskou vítězku, ale méně známé jsou její statečné občanské činy. Nebo o Dáše Vokaté, známé zpěvačce a představitelce undergroundu, u té mi přišlo hodně zajímavé její rané mládí. A do knihy jsem zařadila také Kubánku Iris Ruiz Hernández, jejíž kapitola by měla akcentovat zahraniční činnost Paměti národa. Kuba je zemí, kterou vnímáme i kvůli Fidelu Castrovi jako totalitní, ale dnes se tam běžně jezdí na dovolenou. Příběh Iris osvětlí, jak se vlastně věci mají.
Bude série pokračovat?
To v tuto chvíli nevíme, především jsme na obálkách postupně vyčerpali všechny barvy původní kampaně... To ale asi problém nebude. V Albatros Media jsme totiž s Pamětí národa vydali i další publikace, jako Příběhy hrdinů 20. století nebo Normalizované životy. Takže věřím, že i pokud by tato série nepokračovala, spolupráce rozhodně nekončí.
Článek podpořil Nadační fond nezávislé žurnalistiky.
