„Jeden plukovník z Ministerstva vnitra a další důstojníci ozbrojených sil tenkrát přijeli na námořní základnu [Guantánamo, kam Anderlay v říjnu 2005 nelegálně utekl, a odkud měl být vrácen kubánským úřadům dle migrační dohody z roku 1994], aby si převzali několik osob. V ten den odevzdali mě a další dva – dva z Guantánama a jednoho z Havany. Přijeli tam takovým malým autobusem, co se používal v turistickém ruchu, přečetli nahlas migrační dohodu, zakonverzovali si a za pár minut už jsme byli na kubánském území v autobusu. Pár kilometrů od základny, asi tři nebo čtyři, pryč z dohledu amerických vojáků, se autobus zastavil a donutili nás vystoupit. Museli jsme se svléknout a spálili všechno naše oblečení na hromadě, co tam udělali. A dokumenty, co nám dali na základně a co nám prý nesměli vzít, nám sebrali. Pak nás nacpali do policejního vozu, takového toho, co vypadá jako klec, a v tom nás dovezli až do Provinční operační jednotky, severně od města Guantánamo. Bylo to místo, které nebylo uzpůsobené k tomu, aby tam byl zadržován vězeň, nesplňovalo dané podmínky. Tam nám oznámili, nevěděl jsem, co se stalo s mými spoluvězni od chvíle, co nás odvezli ze základny… takže mi oznámili, že od této chvíle jsem obviněný z nelegálního opuštění kubánského území. Takže tím jasně porušili migrační dohodu z roku 1994.“
„Výbory [Výbory pro obranu revoluce] byly vytvořeny Fidelem [Castro], a jak napovídá jejich název, je to organizace, která obhajuje principy [Kubánské] revoluce nebo to, co v zemi ustanovila. Jeho hlavní funkcí je dohled... z rohu na roh, mezi sousedy... Podle mě je to nejkomplexnější strážný systém, který Kubamá, nezávisle na všech špionážních službách, rozvědce a armádě. Je nejkomplexnější, protože využívá sousedy a rodinné příslušníky, aby se hlídali navzájem.“
„Já, stejně jako ostatní, se kterými jsem pracoval v rámci Rekreační skupiny, jsme trpěli nedostatkem [během tzv. speciálního období, jak se nazývá ekonomická krize 90. let], ale to, co nás zajímalo, co náš motivovalo, co nás táhlo dopředu, byla právě hudba a zábava a všechny ty aktivity, co jsme každou noc dělali na diskotékách. Ty kluby zřídila Mládež [kubánský Svaz mladých komunistů]. Rekreační skupina pak byla také vytvořená Mládeží a ta i nadále řídila celou tu rekreační záležitost. Jedna zvláštnost těch diskoték ale tkvěla v tom, že se postupně staly římskými arénami, plnými gladiátorů. Tam už se mladí lidé nechodili bavit, ale zabíjet se. Bylo to v Santa Ritě, nechvalně známé oblasti města Guantánamo. Jen tak namátkou si vzpomínám, že když jsem tam pracoval, jsem tam v různých chvílích z první ruky viděl vraždu tak sedmi nebo osmi mladých lidí, přímo vevnitř na diskotéce.“
Anderlay Guerra Blanco se narodil 25. dubna 1976 na Kubě ve městě Guantánamo rozvedeným rodičům jako nejstarší ze tří dětí. Jeho matka trpěla duševními poruchami, a proto ho vychovávali prarodiče z otcovy strany. Anderlay v roce 1987 ukončil základní školu. Střední školu nedokončil – opustil ji v roce 1991 kvůli vysoké míře násilí na škole. V roce 1992 nastoupil do „Rekreační skupiny“ v rámci Svazu mladých komunistů a podílel se na vzniku prvních diskoték v Guantánamu. V letech 1997 - 1999 absolvoval povinnou vojenskou službu v tankovém pluku v rámci mechanizované pěchoty. V letech 1999 - 2002 působil ve Výboru pro obranu revoluce jako vedoucí aktivit v provincii Guantánamo, odkud byl však propuštěn. V roce 2003 poprvé vycestoval mimo Kubu – jel natáčet CD do Španělska. Tam si uvědomil, že každodenní realita kapitalistické země se zásadně liší od způsobu, jakým byla popisována kubánským režimem. V roce 2005 se poprvé pokusil ilegálně emigrovat přes námořní základnu Guantánamo, ale byl zadržen a navrácen kubánským úřadům. I přesto, že jeho případ spadal pod migrační dohodu mezi USA a Kubou z roku 1994, na základě které neměl být za pokus o opuštění území souzen, byl uvězněn a propuštěn až v roce 2006. V roce 2007 se znovu pokusil o útěk přes stejnou námořní základnu, ale opět byl zajat a dostal trest odnětí svobody na 4 roky. Po svém propuštění z vězení v roce 2009 se přidal k Východní demokratické alianci [Alianza Democrática Oriental] a následně se v roce 2011 podílel na založení nezávislého audiovizuálního projektu Palenque Visión, kde setrval až do roku 2015, kdy zrealizoval svůj osobní projekt Huellas de Cuba [Kubánské stopy], na kterém pracuje dodnes. Žije v Guantánamu, je ženatý a má dvě děti.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
