Zítra přijdem znovu! Jan Pochman byl na všech demonstracích Palachova týdne

/ /
Komiks zpracovaný podle vyprávění Jana Pochmana žačkami ZŠ Petřiny – sever v rámci projektu Příběhy našich sousedů. Zdroj: Paměť národa
Komiks zpracovaný podle vyprávění Jana Pochmana žačkami ZŠ Petřiny – sever v rámci projektu Příběhy našich sousedů. Zdroj: Paměť národa

Tehdejší středoškolák přicházel na Václavské náměstí od 15. ledna 1989 každý den a účastnil se 21. ledna i takzvané národní poutě k hrobu Jana Palacha v jeho rodných Všetatech.

„Byla neděle a pamatuji se, že bylo docela teplo,“ vzpomíná Jan Pochman na pietní shromáždění 15. ledna 1989. „Takže když přijela vodní děla, zase tak hrozný to nebylo.“ Janu Pochmanovi bylo čerstvých osmnáct let, když se začal zajímat o osobnost a čin Jana Palacha.

Pozvánku na vzpomínkovou akci 15. ledna 1989 házeli organizátoři do poštovních schránek. Zdroj: Paměť národa
Pozvánku na vzpomínkovou akci 15. ledna 1989 házeli organizátoři do poštovních schránek. Zdroj: Paměť národa

Na začátku roku 1989 se proto rozhodl přijít na vzpomínkovou akci na Jana Palacha, kterou svolalo pět nezávislých hnutí (České děti, Charta 77, Mírový klub Johna Lennona, Nezávislé mírové sdružení a Společnost přátel USA) na neděli 15. ledna ve 14 hodin na Václavské náměstí.

Organizátoři chtěli položit květiny před sochu svatého Václava a připomenout tak sebeupálení Jana Palacha. K uctění památky však nedošlo. Policie organizátory akce pozatýkala a obušky a vodními děly vyhnala všechny přítomné z Václavského náměstí.

„Já jsem o Palachovi vlastně moc nevěděl, protože tehdejší média o něm samozřejmě vůbec neinformovala. V novinách o něm pochopitelně nebyla žádná zmínka. Byl to zkrátka někdo, kdo měl být zapomenut. Teprve v roce 1988 jsem začal vnímat, kdo to byl a co na začátku roku 1969 udělal,“ vypráví Jan Pochman.

Na demonstrace chodil se spolužáky

Jan Pochman se narodil v Praze 14. října 1970, dětství strávil na Novém Městě a posléze v Holešovicích. Nikdo z jeho rodiny nebyl členem KSČ, nepatřili však ani k disentu. Doma našel několik zakázaných knih, které pozorně pročítal a které mu pomáhaly dotvářet si obrázek o tom, co se v jeho zemi děje. V patnácti letech nastoupil na Střední školu uměleckoprůmyslovou na Žižkově, kde se učil řezbářství.

Jan Pochman (vlevo) se spolužáky v roce 1989. Zdroj: Paměť národa
Jan Pochman (vlevo) se spolužáky v roce 1989. Zdroj: Paměť národa

„Atmosféra na škole byla volná, liberální. Hodně studentů chodilo na konci 80. let na demonstrace, ve třeťáku a čtvrťáku už to bylo úplně běžné,“ vzpomíná na klíčové momenty svého studentského života.

Jan Pochman se o vzpomínkové akci na Jana Palacha dozvěděl od kamarádů ze střední školy. „Předávali jsme si informace takovou šeptandou. Někdo to slyšel na Svobodné Evropě nebo z Hlasu Ameriky, pak už se ty informace šířily, lidé si to řekli mezi sebou. Prostě se vědělo, kam jít.“

Komunistické bezpečnostní složky se po demonstraci 28. října 1988 obávaly, že dojde k obdobným protestům. Už 13. ledna proto ministr vnitra František Kincl vyhlásil nejvyšší stupeň bezpečnostních opatření, který znamenal zákaz vzpomínkových akcí, sledování a preventivní zatýkání vůdčích osobností nezávislých iniciativ a  aktivizaci Lidových milic.

Násilné potlačení pietní akce 15. ledna odstartovalo sérii protestů, která trvala sedm dní až do 21. ledna 1989, kdy se demonstranté vydali na „národní pouť do Všetat“ k hrobu Jana Palacha, který hlídalo přes 300 příslušníků bezpečnostních složek a Lidových milic.

Postarší tatíci v uniformách Lidových milic

Mezi protestujícími byli nejčastěji mladí lidé. Na druhé straně barikády stáli policisté a milicionáři, kteří neváhali použít nejen obušky, ale také slzné granáty či obrněné transportéry vybavené vodními děly.

„Byly tam i Lidové milice, to byli takoví starší tatíci, kteří měli uniformy, zbraně a obušky,“ líčí napjatou atmosféru na Václavském náměstí s tím, že demonstrující žádné zbraně neměli. „V žádném případě,“ zdůrazňuje Jan Pochman. 

Jedno z pokojných shromážděních během Palachova týden. Zdroj: Paměť národa
Jedno z pokojných shromážděních během Palachova týden. Zdroj: Paměť národa

Míra použitého násilí se den ode dne lišila. Zatímco ve středu 18. ledna proběhlo pouze několik desítek perlustrací, tedy zjištění totožnosti demonstrujících, o den později bylo nasazeno téměř 1 300 příslušníků SNB a 800 příslušníků Lidových milic. Zadrželi téměř tři stovky protestujících, 14 osob pak muselo vyhledat lékařské ošetření v nemocnici, skutečný počet zraněných byl ale jistě vyšší.

Ve škole se mezi učiteli a studenty o demonstracích nemluvilo. Jeden z Janových kamarádů byl během Palachova týdne zatčen a zadržen ve vazbě. „Na školu pak přišla žádost, aby byl vyloučen, všeobecně se vědělo za co. Školská rada zasedla a ohradila se proti tomu. Řekli, že nevidí důvod, proč by měl být vyloučen. Zůstal na škole dál a mohl dostudovat. Profesoři z naší střední školy byli rozumní a myslím, že neměli strach, že by z toho mohli mít problém,“ přibližuje liberální atmosféru na Střední uměleckoprůmyslové škole na Žižkově.

Také Janovi rodiče věděli, že se účastní demonstrací. „Můj táta z toho samozřejmě neměl úplně radost. Mně už ale bylo osmnáct let. On mě neodrazoval, ale ani to nepodporoval. Byla to moje věc,“ hodnotí postoj rodičů.

Vodním dělům navzdory

„Byl jsem mladý a strach jsem neměl, bavilo mě to, konečně se něco dělo, byla naděje na to, že by mohla přijít změna. Ale byl jsem opatrný. Rozhodně jsem nestál v první řadě. Věděl jsem, že horší už to být nemůže. Nikdo tenkrát netrpěl hladem, ale to, co dělá život životem, chybělo,“ objasňuje svou motivaci, která ho vedla k účasti na demonstracích.

Jan Pochman vyprávěl své zážitky z roku 1989 žákyním ZŠ Petřiny – sever v rámci projektu Příběhy našich sousedů. Zdroj: Paměť národa
Jan Pochman vyprávěl své zážitky z roku 1989 žákyním ZŠ Petřiny – sever v rámci projektu Příběhy našich sousedů. Zdroj: Paměť národa

Ačkoliv byl Jan řadovým demonstrantem a nestál v první linii, atmosféru všudypřítomného strachu dokresluje tím, že s kamarády každý den přemýšleli o strategii, kterou zaujmou v případě, že by se cokoliv zvrtlo.

„Transparenty jsme například neměli. Ten, kdo ho měl, tak byl automaticky účastník demonstrace, a tím pádem na sebe upoutal pozornost,“ vysvětluje absenci transparentů, která jim umožňovala větší manévrovací prostor pro případné zatčení a výslechy.

Jana tehdy nejvíce překvapila vytrvalost, se kterou demonstrující každý den znova přicházeli navzdory vyčerpání z předešlých dnů. „Na konci každého dne jsme si stejně po tom všem řekli, že zítra přijdeme znova,“ vzpomíná Jan na momenty odhodlání během lednových dnů 1989.

Protestoval i v létě roku 1989, kdy hnutí České děti a další organizace zorganizovaly ve Stromovce demonstrace proti okruhu, který měl vést od Výstaviště podél železniční trati Stromovkou. Jan Pochman byl zatčen a potrestán odebráním pasu. Zpět ho dostal dříve, než předpokládal. Komunistický režim padl nedlouho poté a Jan k jeho pádu přispěl účastí na demonstracích v listopadu roku 1989.

Vyprávění Jana Pochmana natočily žákyně ZŠ Petřiny – sever pro sbírku Paměť národa v rámci vzdělávacího projektu Příběhy našich sousedů, který organizuje nezisková organizace Post Bellum. Pokud považujete uchování vzpomínek na naši minulost za důležité, vstupte do Klubu přátel Paměti národa nebo si vyberte jinou formu podpory na https://podporte.pametnaroda.cz. Děkujeme!

V Palachově týdnu zbili syna tak, že dva dny nemluvil

/ /
Jaroslava Poláková při natáčení pro Paměť národa v roce 2019. Zdroj: Post Bellum
Jaroslava Poláková při natáčení pro Paměť národa v roce 2019. Zdroj: Post Bellum

Jaroslava Poláková nikdy nezapomene na čtvrtek 19. ledna 1989, kdy se její syn nevrátil domů z demonstrace na Václavském náměstí. Policisté ho odvezli do Bartolomějské ulice, kde ho zmlátili, až necítil nohy.

„Přišel druhý den a dva dny nemluvil. Byl zbitý a v šoku,“ tvrdí Jaroslava, které bylo tehdy 40 let. Během Palachova týdne, označovaného také jako palachiáda, přicházeli lidé od neděle 15. ledna do čtvrtka 19. ledna 1989 na Václavské náměstí, aby připomněli památku studenta Jana Palacha, který se 16. ledna 1969 upálil na protest proti okupaci Československa. Přitom provolávali hesla, jimiž se dožadovali demokracie a svobody.

V úterý 17. a ve středu 18. ledna nechaly represivní složky totalitního režimu demonstranty na pokoji, ale následující den si to příslušníci tehdejší komunistické policie vynahradili a zakročili s nebývalou brutalitou. Použili vodní děla, slzný plyn a obušky.

Zásah proti demonstrantům 16. ledna 1989. Zdroj: Paměť národa
Zásah proti demonstrantům 16. ledna 1989. Zdroj: Paměť národa

Devatenáctého ledna 1989 stála v horní části Václavského náměstí s protestujícími i Jaroslava, když proti nim vyšli příslušníci Pohotovostního pluku Veřejné bezpečnosti. „Udělali jsme neproniknutelnou lidskou stěnu a čekali, co bude,“ vzpomíná Jaroslava.

„Rozešli se proti nám a začali řezat do lidí. Podařilo se mi utéct do Jindřišské ulice, kde se ke mně přitočil pán a říkal: ‚Rádio Deutsche Welle, rychle říkejte, co se tady děje.‘ Snažila jsem se popsat, jak nás řežou – zrovna nějaký dvoumetrový příslušník vzal dívku a praštil s ní o zem. No, hrozné výjevy.“

Její syn poté dostal po nějaké době od soudu obsílku s obžalobou z přečinu. V květnu 1989 se konal proces a díky soudkyni, jež se zachovala statečně, si mladík vyslechl mírnější trest jen za přestupek.

Demonstrace v letech 1988 a 1989 nebyly jejími prvními. Jako mladá holka jezdila v letech 1968 a 1969 do Prahy, kde protestovala proti invazi vojsk Varšavské smlouvy.

Tatínek prásknul s legitimací KSČ

Narodila se v Praze 18. dubna 1949. Její otec Karel se vyučil drogistou a oboru se věnoval do doby, než se vzepřel komunistům „Otec neprozřetelně vstoupil do KSČ. Ale měl takovou prudkou povahu a po několika týdnech, když mu došlo, o co jde, tak prásknul legitimací o stůl. A jak ho znám, ještě u toho měl určitě slovní doprovod,“ vypráví Jaroslava Poláková.

Poté se živil jako pomocný dělník a rodina žila velmi skromně, protože maminka Jaroslavy byla nemocná a nemohla pracovat. Jaroslavu i její tři sourozence rodiče vychovávali k lásce k vlasti, a především k víře. Se svou sestrou dvojčetem chodily na náboženství, čím se od jiných dětí odlišovaly. „Spolužáci nám říkali kostelní myši, protože paní učitelka nás před ostatními zesměšňovala.“ 

Jaroslava Poláková se sestrou dvojčetem na konci 50. let. Zdroj: Paměť národa
Jaroslava Poláková se sestrou dvojčetem na konci 50. let. Zdroj: Paměť národa

Jaroslava měla vřelý vztah k přírodě a zvířatům a v roce 1965 nastoupila na zemědělskou školu do Poděbrad a žila na internátu, poprvé bez dohledu rodičů. „Byla jsem jako utržená ze řetězu,“ říká.

Po maturitě začala pracovat jako zootechnička v Jednotném zemědělské družstvu (JZD) Libeř v Dolních Jirčanech jižně od Prahy. Nejdříve žila v malé budce u váhy na vozy, poté se přestěhovala na statek do větší místnosti, kde rovněž bydlela úplně sama. Tady prožila obsazení Československa vojsky pěti států Varšavské smlouvy.

Ze strachu před okupanty spala se sekyrkou u hlavy

Jaroslava se cítila hrozně, sovětská okupace pro ni byla naprosto nepředstavitelná a brala ji jako obrovské zklamání. Po práci jezdila do Prahy a účastnila se protestů na Václavském náměstí. Večer se vracela posledním autobusem zpátky na statek.

Vydání časopisu Mladý svět ze srpna 1968. Zdroj: Paměť národa
Vydání časopisu Mladý svět ze srpna 1968. Zdroj: Paměť národa

Na demonstrace proti okupaci jezdila z celé vesnice jako jediná. Ráno zajížděla traktorem pro noviny, které potom v práci dávala kolegům, aby věděli, co se po vpádu vojsk děje. S místními mladíky ohýbala cedule, aby v Psárech okupační armáda nenašla kasárna.

„Sovětští vojáci se stáhli šestnáct kilometrů od Prahy a za vesnicí měli tábor. Chodili do hospody. Byla jsem mladá holka a bála jsem se, takže jsem v noci u sebe pořád měla velkou baterku a spala se sekyrkou u hlavy,“ vypráví.

Velmi silně prožívala oběť Jana Palacha, který se v lednu 1969 upálil, aby vyburcoval společnost z letargie na začátku okupace. „V paměti mi utkvělo, jak jsme stáli u sochy svatého Václava a zpívali hymnu. Lidé z projíždějící tramvaje otevřeli okýnka a zpívali s námi,“ vzpomíná Jaroslava.

Z dubna roku 1969, kdy se měnilo vedení KSČ a na místo pokrokového generálního tajemníka Alexandra Dubčeka nastoupil prosovětský Gustav Husák, si Jaroslava vybavuje debaty na Václavském náměstí. Dorazili tam příslušníci Veřejné bezpečnosti, kteří diskutující vykázali pryč. Lidé se vydali do podchodu, kde utvořili hloučky a opět se začali bavit. Zanedlouho se ze všech stran vynořili policisté i se psy a manifestaci ukončili. „Už jsem věděla, že začíná být po všem,“ podotýká pamětnice. 

Přihlásila syna na náboženství, nechtěli ho do školy

Na konci dubna se Jaroslava vdala. Po svatbě se Polákovi přesunuli na Českomoravskou vysočinu. Rodina se mnohokrát stěhovala. První syn se manželům narodil v roce 1970, druhý roku 1972 v Sousedovicích. V roce 1974 přibyla Polákovým dvojčata, rovněž kluci.

Jaroslava Poláková s rodinou v roce 1974. Zdroj: Paměť národa
Jaroslava Poláková s rodinou v roce 1974. Zdroj: Paměť národa

V roce 1977 se Polákovi přestěhovali do Chotěboře, kde přihlásili syna na náboženství, ale vzápětí přišel ze školy dopis, který si Jaroslava dodnes pamatuje. Stálo v něm, že její syn nemůže nastoupit do základní školy, protože jim chybí místo, a museli by snášet z půdy lavici. „Věděla jsem, o co jde a došla si do druhé školy i s dopisem. Pan ředitel se do něj koukl a řekl: ‚Aha, v tom něco je, že vy jste přihlásila dítě na náboženství?‘“

Nakonec chodil její syn na první školu, kde se naštěstí přes prázdniny vyměnilo vedení. V Chotěboři žili Polákovi sedm let, poté se přestěhovali do pražského Radotína.

Demonstrace za demonstrací

Přišel rok 1988, synové už byli velcí a Jaroslava se mohla znovu zapojit do boje proti totalitě a okupaci Československa sovětskou armádou. Na Svobodné Evropě se dozvěděla o demonstraci ke dvacátému výročí 21. srpna a vypravila se na ni.

Pozvánka na demonstraci 28. října 1988. Zdroj: Paměť národa
Pozvánka na demonstraci 28. října 1988. Zdroj: Paměť národa

Na demonstraci 28. října 1988 šla celá její rodina a zásah vodním dělem dostal manžel i synové. Živě si pamatuje na atmosféru, jakou mělo večerní setkání doma se syny, kteří přišli z demonstrace také mokří. Po celém bytě rozvěsili mokré oblečení, jeden ze synů hrál na kytaru a ostatní zpívali.

Desátého prosince roku 1988 na Den lidských práv proběhla v Praze demonstrace proti totalitě v poklidu, bez zásahu Veřejné bezpečnosti. Komunistické úřady výjimečně akci povolily kvůli návštěvě francouzského prezidenta Mitteranda. Nesměla se konat na Václavském náměstí, ale na menším Škroupově náměstí na Žižkově. 

„Pamatuji si, že tam mluvil z provizorního pódia Václav Havel. Byli jsme nadšení a člověk cítil, že se ve společnosti něco hýbe,“ dodává. V lednu 1989 při Palachově týdnu se však o klidných demonstracích mluvit nedalo.

Jaroslava Poláková navázala v květnu 1989 kontakt se Společností za veselejší současnost.  Její členové pořádali běhy, při nichž účastníci posílali pohlednice vězněným disidentům. V této době také rozmnožovala a distribuovala prohlášení Několik vět. 

Ty svině, já tě zabiju, křičel na ni policista na Národní

Nechyběla ani na povoleném studentském shromáždění 17. listopadu 1989.  S kamarádem se sešli na Albertově a nesli transparent Jan Palach – Jan Opletal. Šli spolu téměř na konci davu směřujícího na Vyšehrad. Poté, co se demonstranti vydali na Václavské náměstí, se dostala do čela průvodu.

„Pamatuji si, jak v Národním divadle byli v okýnkách herci a jak jsme jim mávali. Atmosféra byla nádherná. Když se průvod dostal na Národní třídu, tak příslušníci pohotovostního pluku v bílých helmách zatarasili cestu,“ popisuje. „Celý průvod se zastavil, sedli jsme si na zem. Ani se mi nechtělo vstávat. Říkala jsem si, že to bude asi konec.“

Demonstranti na Národní třídě. Zdroj: Paměť národa
Demonstranti na Národní třídě. Zdroj: Paměť národa

Poté šel dav dál kolem pasáže Metro. „Tam se na nás policajti vrhli. Tenkrát jsem měla opravdu velkou obavu o život. Natlačili nás na sebe tak, že hlavním úkolem bylo nespadnout,“ prohlašuje. „Někoho tam ohnuli přes popelnici a jedna helmice ho řezala. Přišla jsem k nim a chtěla tomu člověku nějak pomoci.“

Dostala loktem do obličeje od příslušníka Pohotovostního pluku Veřejné bezpečnosti. Policista v helmě na ni řval: „Ty svině, já tě zabiju.“ Jaroslava, která mohla být matkou brutálně zasahujícího policisty, unikla z jeho dosahu. A z epicentra masakru vyvedla vyděšeného kluka.

„Z jedné strany byly policejní helmičky a z druhé přijížděl obrněný vůz s radlicí. Viděla jsem, jak tam pobíhá mladý chlapec, ještě dítě. Brečel,“ vzpomíná Jaroslava. „Tak si říkám, přece se musí dostat ven. Vzala jsem ho za sebe a doufala jsem, že do ženské si třeba nedovolí tolik bouchnout. A opravdu jsme policejní uličkou prošli.“

Potom se Jaroslava dostala z Mikulandské do postranní ulice. Tam viděla červené barety, dokonale vycvičené příslušníky speciální jednotky ministerstva vnitra. „Zasahovali hrozně krutě. Bylo vidět, jak uplatňovali svoje bojové umění a kopali lidi do obličeje.“

Později se na Národní třídu vrátila. Viděla už jen poházené věci, a pak jela domů. „Ta cesta se mi tak nějak vymazala z hlavy, protože situace byla skutečně hrozná,“ upozorňuje.

Poznala, jak těžké je potrestat komunistické zločiny

V následujících dnech se komunistický režim zhroutil jako domeček z karet. Ještě v prosinci roku 1989 vznikla Křesťanskodemokratická strana (KDS) pod vedením signatáře Charty 77 Václava Bendy a Jaroslava do ní vstoupila. Působila v ústředním sekretariátu a po dvou letech se stala oblastní tajemnicí pro Prahu a Střední Čechy. Postupný zánik KDS v následujících letech ji zklamal, protože cítila její velké možnosti.

Pracovala v Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) jako osobní asistentka Václava Bendy a poté jako personalistka. „Tam jsem se setkala s tím, jak se těžko dalo prosadit potrestání komunistických zločinů. Když jsem viděla některé spisy, tak to byla  opravdu zvěrstva – co udělali komunisté s vesnicí, jak rozehnali rodiny, co lidí zemřelo v nelidských podmínkách,“ uzavírá Jaroslava Poláková.

Vzpomínky Jaroslavy Polákové natočil Jan Baleja pro sbírku Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Podpořit ji můžete i Vy vstupem do Klubu přátel Paměti národa nebo drobnou čáskou na https://podporte.pametnaroda.cz. Děkujeme!

Připomínání Jana Palacha komunisté trestali. Mladíky z Nového Jičína zavřeli

/ /
Karel Žižka (vlevo) a Josef Zdráhal skončili ve vězení. Zdroj: Paměť národa
Karel Žižka (vlevo) a Josef Zdráhal skončili ve vězení. Zdroj: Paměť národa

Připomínat Jana Palacha, který se 16. ledna 1969 upálil a o tři dny později zemřel, bylo nebezpečné. Komunisté se poselství jeho oběti, kterou chtěl vyburcovat společnost k odporu proti nesvobodě, snažili vymazat z paměti národa.

Mladíky z Nového Jičína, kteří odvážně připomenuli Palachův odkaz při prvním výročí jeho činu, exemplárně potrestali. „Odmítali jsme rezignaci a chtěli jsme něco dělat. Nelituji, že jsem byl zavřený. Spíše mě mrzí, že nás tak brzy odhalili a nedělali jsme pro naši svobodu více,“ říká Karel Žižka z Nového Jičína, který strávil za mřížemi sedm měsíců.

V lednu 1970, při prvním výročí smrti Jana Palacha, byl se skupinou kamarádů zatčen za výrobu a šíření letáků, které komunistická propaganda prohlásila za štvavé a protistátní.

Po smrti Jana Palacha prošel 20. ledna 1969 Prahou pietní průvod, kterého se zúčastnilo několik desítek tisíc lidí. Podobné tryzny se uskutečnily také v mnoha dalších městech. V následujích letech si lidé památku Jana Palacha nesměli připomínat. Foto: Jiří Všetečka
Po smrti Jana Palacha prošel 20. ledna 1969 Prahou pietní průvod, kterého se zúčastnilo několik desítek tisíc lidí. Podobné tryzny se uskutečnily také v mnoha dalších městech. V následujích letech si lidé památku Jana Palacha nesměli připomínat. Foto: Jiří Všetečka

Text letáku nazvaný „Vážení spoluobčané“ sepsal tehdy osmnáctiletý absolvent novojičínského gymnázia Josef Zdráhal. „Připomínal jsem, že myšlenky pražského jara zapadly, že politika se vrací do doby před lednem 1968, a že hrozí návrat k praktikám padesátých let. Připomínal jsem aktuálnost činu Jana Palacha a jeho poselství,“ shrnuje Zdráhal, který byl zatčený 16. ledna 1970 a dostal u soudu devět měsíců nepodmíněně.

Spočítali nám všechno

Není jasné, jestli je někdo udal, anebo padli do rukou příslušníků Veřejné bezpečnosti, kteří byli v předvečer ostře sledovaného výročí v pohotovosti, náhodou. Jednoho z nich, Pavla Majkuse, chytili takřka při činu.

Karel Žižka při natáčení pro Paměť národa v roce 2020. Foto: Petra Sasínová
Karel Žižka při natáčení pro Paměť národa v roce 2020. Foto: Petra Sasínová

„Měl ještě ruce špinavé od barvy, kterou natíral plochu pod plakáty. Tvrdil, že se umazal při strhávání protistátních letáků. Zadrželi ho a následovaly domovní prohlídky a zatčení nás ostatních. Já byl poslední. Nevím, jak na kluky tlačili, ale při mém výslechu už věděli všechno i o našich akcích z roku 1968 a 1969 a také o těch, které jsme teprve chystali. Spočítali nám to všechno,“ vypráví Karel Žižka.

K nepodmíněným trestům v rozmezí šest až dvanáct měsíců byli odsouzeni čtyři ze skupiny. Kamarádka, která zajistila vytištění letáků, dostala podmínku. Soudce novojičínského okresního soudu se v prvním kole spokojil s podmínkami pro všechny.

„Bachaři říkali: ‚No vidíte, večer jste doma!‘ Ambiciózní prokurátor se ale odvolal a v projevu plném frází o škůdcích socialismu žádal exemplární tresty,“ vzpomíná Karel Žižka. Letákem, který šířili, podle rozsudku znevažovali úsilí vedení státu a KSČ o konsolidaci vnitropolitických poměrů a udržení spojeneckých svazků s některými socialistickými státy v čele se Sovětským svazem.

Právě spojenectví se Sovětským svazem, jehož vojsko vpadlo v srpnu 1968 společně s armádami dalších států Varšavské smlouvy do Československa zasáhnout proti údajné kontrarevoluci, bylo to, co probudilo v tehdy osmnáctiletém Karlu Žižkovi odbojné odhodlání. Ihned se pustil do výroby letáků odsuzujících invazi. Na polské obrněné vozy, které přijely do Nového Jičína, házel kamení. „Tehdy jsem věřil, že svět invazi odsoudí a vše se ještě obrátí.“

Útok na okna vítače okupantů

Po prázdninách začal plánovat s kamarády, kteří se také nemohli smířit s přítomností okupantů, jak dát najevo nesouhlas. Vytipovali si pracovníka vojenského opravárenského závodu, který doma hostil sovětské důstojníky z posádky ve Frenštátu pod Radhoštěm.

Josef Zdráhal při natáčení pro Paměť národa v roce 2020. Foto: Petra Sasínová
Josef Zdráhal při natáčení pro Paměť národa v roce 2020. Foto: Petra Sasínová

„Byl to bolševik a kolaborant první třídy, a jak se později ukázalo, také estébák. Shodli jsme se, že je třeba dát mu to nějakým způsobem najevo. Bydlel nedaleko. Navrhl jsem, že až u něj budou zase Rusáci, hodíme jim do okem šutry a dýchánek jim osladíme,“ líčí Karel Žižka.

Chlapci si na to plácli a akci za jednoho listopadového večera provedli. Na výzvu všichni hodili do okna „vítače okupantů“ připravené kameny. Když zařinčelo sklo, rozprchli se. Přivolaní policisté začali hned po útočnících pátrat, ale nechytili je.

„Vím, že to nebyl zrovna fér způsob odporu. Mohli jsme někoho zranit, ale tenkrát jsme neviděli jiný způsob vyjádření,“ vysvětluje Karel Žižka, který tehdy studoval zdravotnickou nástavbu v Olomouci. Do Nového Jičína stále pravidelně jezdil a s kamarády vymýšlel další projevy odporu.

Mezitím nejoblíbenější politik pražského jara Alexandr Dubček, který byl do dubna 1969 prvním tajemníkem KSČ, ustupoval sovětskému tlaku a odvolával proreformní komunisty z funkcí. Sovětská vojska se v Československu stále více zabydlovala.

Ve čtvrtek 16. ledna 1969 se v Praze na Václavském náměstí polil hořlavinou a zapálil dvacetiletý Jan Palach. Jak vysvětloval v dopise, k této oběti se rozhodl, aby vyburcoval společnost k odporu proti narůstající nesvobodě a sovětské okupaci. Jeho čin silně zasáhl i Karla Žižku. Zúčastnil se Palachova pohřbu, který se stal tichou manifestací za svobodu. Ve smutečním průvodu šly desetitisíce lidí.

Pobuřování Svědectvím

Z vysílání rádia Svobodná Evropa znal Karel Žižka Pavla Tigrida, kterého komunisté označovali za jednoho z nejnebezpečnějších představitelů exilového protikomunistického odboje. V Paříži vydával časopis Svědectví, který se také pašoval do Československa.

První strana rozsudku. Zdroj: Paměť národa
První strana rozsudku. Zdroj: Paměť národa

O prázdninách roku 1969 se Karel Žižka dostal na mezinárodní studentskou brigádu do jižní Francie a cestou se zastavil v Paříži. Sehnal si adresu redakce Svědectví a vypravil se tam. „Měl jsem štěstí, že jsem zastihl samotného Tigrida. Dostal jsem od něj několik výtisků Svědectví, pár knížek a také varování, že vozit to domů je riziko.“

Tiskoviny bez problémů převezl a pak je půjčoval kamarádům, což později soud hodnotil jako jeho další velké provinění. Podle rozsudku půjčoval brožury, přestože věděl, že jsou v nich štvavé a hrubé útoky na politické poměry v Československu a spojenecké svazky zejména se Sovětským svazem.

Skupina se od podzimu 1969 připravovala na výročí Palachovy smrti, mezitím se stalo cílem jejich revolty novojičínské sídlo Svazu československo-sovětského přátelství. „Jednoho večera jsme rozbili kamenem vývěsní štít. Pavel Majkus předem naplnil žárovku červenou barvou a hodil to na dveře, takže byly celé rudé. Každý si mohl domyslet, co tím chceme říct,“ vypráví Josef Zdráhal.

Měli už další plány, například jak narušit prvomájové oslavy. S pomocí studenta chemie vymysleli, že potřísní sovětské prapory fosforem tak, aby se při oslavách vznítily.

Neměli jsme se zač stydět

To už byli mladí novojičínští odbojáři dávno v celách ostravské vazební věznice, kde strávili okolo pěti měsíců. Karel Žižka vzpomíná, že jeho spoluvězni byli hlavně muži, kteří chtěli utéct na Západ. Zbytek trestu si odpykal v pracovním táboře v Horním Slavkově na Sokolovsku. Věznění snášel trpělivě, protože se netrápil.

„Nikoho jsem nezabil, nic jsem neukradl, neměl jsem se zač stydět. Velkou oporou mi byli rodiče, kteří mi psali povzbudivé dopisy. Za celou dobu mi neukápla ani slza, ale je pravda, že jsem se pak ještě dlouho budil v noci hrůzou, že jsem zase zavřený.“

Leták na shromáždění 15. ledna 1989, jehož rozehnání odstartovalo týdenní sérii protestů známou jako Palachův týden. Zdroj: Paměť národa
Leták na shromáždění 15. ledna 1989, jehož rozehnání odstartovalo týdenní sérii protestů známou jako Palachův týden. Zdroj: Paměť národa

Josef Zdráhal vzpomíná na období ve vazbě jako na nejtěžší v životě. „Nejhorší byla samovazba, ve které jsem byl za pokus domlouvat se morseovkou se spoluvězněm,“ vypráví. Ve výkonu trestu byl v Ostravě-Heřmanicích, kde byl zařazen na práci v dílnách. „Horší než špína a hlad bylo neustálé buzerování.“

Karel Žižka, Josef Zdráhal i další účastníci jednoho z prvních politických procesů konaných po roce 1968 to neměli lehké ani po propuštění z vězení. Obtížně hledali zaměstnání a problémy měly i jejich rodiny. Žižka i Zdráhal také odmítli spolupráci se Státní bezpečností.

Po pádu komunismu byli plně soudně rehabilitováni a oba byli oceněni jako příslušníci protikomunistického odboje. Dokumentaristé Paměti národa natočili vzpomínky Karla Žižky i Josefa Zdráhala. Nahrávky a příběhy obou pamětníků jsou dostupné na webovém archivu Paměti národa.

Josef Zdráhal v rozhovoru mimo jiné říká, že si s odstupem let uvědomil, že mohli tenkrát skončit hůř. „Chtěli nás původně soudit za podvracení republiky, navíc jako organizovanou skupinu, což nám naštěstí neprokázali. V padesátých letech bychom dopadli rozhodně hůř, ale také později v letech sedmdesátých, kdy soudy v politických případech přitvrdily. Měli jsme štěstí, že normalizace teprve začínala.“

Připomínat Jana Palacha, ale také Jana Zajíce z Vítkova, který se z podobných pohnutek upálil 25. února 1969, vnímala politická moc jako provokaci. Estébáci lidem bránili byť jen navštěvovat jejich hroby. Zvláště o výročích je hlídali.

Největší protesty proti režimu od začátku normalizace začaly v lednu 1989 právě pokusem uctít v Praze na Václavském náměstí Palachovu památku. Komunistická policie lidi opakovaně brutálně rozehnala a několik disidentů včetně Václava Havla uvěznila. Takzvaný Palachův týden je považován za bezprostřední předzvěst konce komunistické totality v Československu.

Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Podpořit ji můžete i Vy vstupem do Klubu přátel Paměti národa nebo drobnou čáskou na https://podporte.pametnaroda.cz. Děkujeme!
Subscribe to