„Jaké hrdinství, to byla normální věc,“ zní od laureátů Cen Paměti národa. Přímý přenos z Národního divadla vysílá na Den boje za svobodu a demokracii od 20 hodin ČT 2, ČRo Plus, slovenská RTVS a ukrajinská Suspilne.
V pátek 17. listopadu si v Národním divadle převezmou ocenění protinacistická odbojářka, signatářka Charty 77 a žena, která ukrývala pronásledovaného kněze. Cenu Paměti národa rovněž získá kaplan vězněný v Rusku a novinářka, která odmítla spolupráci s StB. Letošní laureáti zastupují Česko, Slovensko a Ukrajinu, kde dlouhodobě působí nezisková organizace Post Bellum a kde natáčí příběhy do sbírky Paměť národa. Oceněné spojuje nejen to, že dokumentaristům Post Bellum vyprávěli svůj životní příběh, ale především skutečnost, že svými životy prokázali význam slov čest, svoboda a lidská důstojnost.
Tvůrci pořadu se letošních laureátů ptali, co si myslí ve chvíli, kdy se o nich mluví jako o hrdinech. Marie Klangová, protinacistická odbojářka, reagovala:
„Jaký hrdinství, to byla pro mě normální věc. My jsme byli od Němců ničeni, tak jsme se museli bránit.“
Dnes devětadevadesátiletá obyvatelka Prahy 4 během totálního nasazení překreslovala plány nové nacistické zbraně a kvůli tomu byla tvrdě vyslýchána gestapem.
Jan Litomiský si za svou nezištnou pomoc politickým vězňům vysloužil dva roky vězení a dva roky takzvaného ochranného dohledu, častých domovních prohlídek a pravidelné státní šikany. O desítky let později si za totéž přebírá Cenu Paměti národa. Partner Evy Karvašové, další laureátky, veřejně odsoudil okupaci Československa. Eva se pak s ním přes výhrůžky i „výhodné“ nabídky od státní bezpečnosti nepřestala vídat a odmítla donášet na společné přátele. Rodina Márie Šidové pomáhala ukrývat kněze na útěku před komunistickým vězením. Maria sama pašovala jeho zprávy dalším věřícím, byla za to vězněna, a i jí tak patří letošní ocenění. Ceny se udělují nejen za činy, které se odehrály před desítkami let, ale i za projevy hrdinství z nedávné doby, jako je tomu v případě Vasyla Vyrozuba. Tento ukrajinský kaplan se krátce po ruské invazi vydal jako dobrovolník hledat těla odvážných ukrajinských pohraničníků po jejich odporu na Hadím ostrově. Spolu se zbytkem posádky byl Vasyl ruskými vojáky zajat a mučen. 7
Během slavnostního večera tvůrci představí krátké dokumenty o všech pěti oceněných, ve kterých si mimo jiné po boku talentované herečky Anastasie Chocholaté zahrál zkušený herec Marian Roden. Na přání každého z laureátů zazní v rámci programu na pódiu Národního divadla jeho oblíbená píseň – přímo pro tuto příležitost je nastudovaly mezi jinými Iva Bittová, Beata Hlavenková a Orchestr Ježkovy stopy. Večerem provede Daniela Brzobohatá a Michael Szatmary.
Podle ředitele Post Bellum Mikuláše Kroupy přislíbili účast na slavnostním večeru i nejvyšší představitelé státu: „Pozvání do Národního divadla přijal prezident Petr Pavel, předseda senátu Miloš Vystrčil, předsedkyně sněmovny Markéta Pekarová Adamová stejně jako několik členů vlády včetně ministra kultury Martina Baxy.“
Oceněné vybírá skupina dokumentaristů, historiků, pravidelných podporovatelů a osobností kulturního života blízkých Paměti národa. Letos jde o už čtrnáctý ročník, v minulosti si Cenu Paměti národa převzala například disidentka Dana Němcová, agent chodec František Wiendl, spisovatel a politický vězeň komunismu Jiří Stránský, válečný veterán Tomáš Sedláček a další mimořádné osobnosti 20. století.
Další program Paměti národa k 17. listopadu
Vedle Cen Paměti národa v Národním divadle Post Bellum připravuje program na pátek v Plzni, kde bude uvedena výstava 17. listopad v Plzni, a v Pardubicích, kde se otevře další část expozice Tichá hrdinství, na niž naváže debata Nory Fridrichové s pamětníky. Pod hlavičkou „Samet na školách“ také v následujících dnech Post Bellum uvede 80 programů pro žáky a studenty především o sametové revoluci.
„Dejte ty ruce dolů, nebo vám je někdo přerazí,“ slyšela kamarádka Soni Balcárkové v pátek 17. listopadu 1989 u Národní třídy. Atmosféru revolučního dění zachycují jedinečné fotky z archivu pamětnice, které najdete v galerii pod článkem.
„Kdyby se šlo střílet na barikády, šla bych střílet z praku,“ komentuje Soňa Balcárková svůj pohled na invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Tehdy čtrnáctiletá dívka se vracela z prázdnin následována všudypřítomnými tanky a vojenskými hlídkami. Okupace její rodinu poznamenala na roky dopředu – otec s matkou byli odvoláni ze svých pracovních pozic v nemocnici a lékárně. Rok před Soniným nástupem na gymnázium začala doba utahování šroubů. Možná i proto v ní zůstala vůle nepoddat se režimu a využívat každou příležitost k vyjádření nesouhlasu.
Soňu Balcárkovou do značné míry formovalo také její okolí. Na gymnáziu na Vítězné pláni si ve třídě se spolužáky odhlasovali, že nevstoupí do Socialistického svazu mládeže (SSM). Konfrontace s upjatou kantorkou dějepisu, která Soně např. úmyslně zadala referát „Poučení z krizového vývoje“, vyvrcholila před nástupem na vysokou školu. Vysněná filozofie na FF UK se učitelce, která ve škole měla na starost posudky, vůbec nepozdávala.
Soňa Balcárková se svou maminkou Inkou, kolem roku 1970. Zdroj: archiv pamětnice
Ani změna životního směru i profese rehabilitační sestry Soňu Balcárkovou neodradila od kontaktu s disidenty. Vzpomíná třeba na přátelství se spolužačkou Ilonou Dobalovou, jejíž blízcí byli v hledáčku StB, nebo se signatářkou Charty 77 Věrou Šťovíčkovou, která Soňu zásobovala samizdatovou literaturou. Sama Soňa po vzniku Charty iniciovala finanční sbírku na podporu disidentských rodin. Pod dohledem StB se nakonec ocitli i Balcárkovi – obzvlášť poté, co Sonin bratr Jan emigroval v roce 1985 přes Jugoslávii a Itálii do USA.
Někdo tam snad umřel
Blížil se 17. listopad 1989 a Soňa Balcárková byla na pracovní cestě s docentem Karlem Lewitem, českým neurologem, v jehož ordinaci v Klimentské ulici pracovala. Když se vrátila, přátelé ji zvali na Albertov, že prý mají povoleno dojít až na Vyšehrad. Soňa měla v paměti lednový Palachův týden, během kterého při jedné z demonstrací schytala zásah vodním dělem, přesto se k přátelům a studentům připojila. „Když jsme šli pod viaduktem na Moráni, mašinfíra nám z vlaku začal houkat, lidi mávali… To nám dodávalo odvahu,“ vzpomíná si na cestu po nábřeží, které opustili až u Národního divadla.
Když se dav dostal na Národní, snažila se Soňa s ostatními dostat dopředu. „Čelo průvodu už bylo u Máje, tak jsme to obcházeli, ale nepodařilo se nám to.“ Rozhodli se proto vrátit přes Mikulandskou ulici, kterou se bezpečnostní složky rozhodly spolu s Národní třídou uzavřít. „Rozeběhli se a lidi vytlačili ze silnice, po obou stranách jich bylo nahuštěno strašně moc. Někdo tam umřel nebo dostal infarkt, snad kvůli tomu, že nemohl dýchat,“ to Soňa nahrávala do zprávy pro svého bratra do USA. Fáma o smrti studenta Martina Šmída nakonec nebyla založena na pravdě, nicméně Sonin záznam ukazuje, jakou roli v revolučním dění sehrála.
„Na ulici byly cáry šatstva, kaluže krve. Že je tohle možný bez střílení, aby tohle udělali jen rukama a obušky... Děsný.“
Soňa pokračovala ve vyprávění pro svého bratra: „Lidi prý dokonce lezli na auta, aby mohli dýchat. Tlačili je transportéry, některé lidi si vytahovali za bariéry příslušníků a mlátili je třeba čtyři najednou.“ Obzvlášť dramatická byla cesta kamarádky Ilony, která se snažila uniknout dohledu bezpečnosti. „Sunula se podél zdi a měla hroznou kliku, že se na ni nikdo nevrhnul. Dostala se do Mikulandský, kde proti ní šel další kordon. Dala ruce nad hlavu, ale jeden z policistů jí řekl: ‚Dejte ty ruce dolů, nebo vám je někdo přerazí.‘ Kordon ji minul, takže mezi nimi byli i lidé, kteří nevykonávali rozkazy.“ Soňa s Ilonou se nakonec ocitly s dalšími demonstranty v průchodu jednoho z domů.
Jedinečná audionahrávka Soni Balcárkové adresovaná jejímu bratrovi Janovi do USA, zachycuje bezprostřední dění v Mikulandské ulici dne 17. listopadu 1989. Zdroj: Paměť národa
Poté se s kamarádkami rozdělily. Soňa si uvědomila, že v Národním divadle je na představení její maminka se svou kamarádkou. Policistům ve vratech domů sdělila, že ji jde vyzvednout a dostala se zpět na Národní třídu. „U divadla už stály antony, šacovali o ně opřené kluky a strkali je do aut. Já se stala neviditelnou a kráčela za svým cílem. Pak jsem zaslechla něco, co jsem v životě neslyšela. Hukot motorů, křik, pláč. Směsice těch zvuků byla příšerná...“
Soňa Balcárková se nakonec dostala v pořádku domů a po revoluci dostudovala bakalářské studium. Co se v Praze odehrávalo v dalších dnech po 17. listopadu? Atmosféru můžete nasát díky fotografiím z jejího archivu.
Článek podpořil Nadační fond nezávislé žurnalistiky.
Fotografie (25)
Pražského povstání. Přístí stanice – „Fórum“. Zdroj: archiv pamětnice
Pražského povstání. Přístí stanice - Fórum. Zdroj: archiv pamětnice
