Miloš Čuřík

Napsal uživatel alzbeta.polakova07 dne Po, 12/21/2020 - 16:20

Pod dohledem KGB. Ukrajinští hippies usilovali o nenásilí, lásku a hlavně svobodu

/ /
Alik Olisevyč na setkání hippies v lotyšské Rize v roce 1979. Foto: archiv Alika Oliksevyče
Alik Olisevyč na setkání hippies v lotyšské Rize v roce 1979. Foto: archiv Alika Oliksevyče

Alik Olisevyč ze Lvova se zhlédl v ideích hnutí hippies v roce 1968. Dlouhými vlasy a neformálním zjevem bojoval za svobodu a nezávislost Ukrajiny, což v Sovětském svazu znamenalo žít pod dohledem tajné policie.

Přinášíme článek naší nové sesterské organizace Post Bellum – Ukraine ve Lvově, která dokumetuje příběhy pamětníků důležitých události ukrajinských dějin. Jedním z nich je Alik Olisevyč, legendární lvovský hippie, bojovník za lidská práva, spisovatel a organizátor první politické demonstrace na Ukrajině během perestrojky.

S mateřským mlékem

Důvody nemít rád sovětský systém by Alik Olisevyč našel ještě před svým narozením. Jeho rodiče Tajisija a Oleksandr Olisevyčovi byli během druhé světové války deportováni na nucené práce do nacistického Německa, kde se jim poblíž Berlína narodila dcera Halyna. Během ofenzívy Rudé armády v roce 1945 byli manželé rozděleni a Oleksandra mobilizovali do prvních řad osvobozeneckého vojska. „Potrava pro děla. Jak mi vyprávěl můj otec, za nimi šli příslušníci NKVD (Lidového komisariátu vnitřních záležitostí) a stříleli všechny, kteří se nechtěli útoku účastnit. Můj otec překvapivě přežil,“ říká Alik.

Po osvobození Berlína byl Oleksandr Olisevyč přesto odsouzen na deset let v pracovním táboře za údajnou vlastizradu – pracoval přeci pro nepřítele. Tajisija  po návratu do Kyjeva putovala na pět let do vězení a malá Halynka musela do sirotčince.

Rodiče Tajisija a Oleksandr Olisevyčovi. Zdroj: archiv Alika Olisevyče
Rodiče Tajisija a Oleksandr Olisevyčovi. Zdroj: archiv Alika Olisevyče

Alikovi rodiče si své tresty odseděli v plné délce. A ještě další dva roky nedovolila sovětská vláda Olexandrovi přestěhovat se do Lvova, kde na něj Tajisija s jeho dcerou čekaly. Rodina se tak znovu sešla až v roce 1957. Následující rok se jim narodil syn Oleg (Alik).

Mít vlasy jako Ježíš

Alika už od útlého dětství fascinoval obraz Ježíše Krista: „Na západě Ukrajiny jsme měli obrázky svatých v každém domě: Matku Boží, Ježíše Krista. A mně se opravdu líbil vzhled Ježíše. Když jsem viděl ty dlouhé vlasy, už jsem vědomě i podvědomě věděl, že takové vlasy chci.“ Styl a světonázor malého Olisevyče formovaly také romantické filmy o svobodymilovných a odvážných indiánech z amerických prérií.

Než matka Tajisija v prosinci 1965 zemřela, Alik krátce předtím nastoupil do školy. Poslali ho do internátní školy v městečku Brjuchovyčy nedaleko Lvova. Tam začal příběh jeho protestů, nejprve dětinských a nevědomých, ale již antisystémových.

Od třetí třídy začal Olisevyč studovat ve Lvově, ale z internátu opakovaně utíkal, a proto ho již ve devíti letech zařadily do své evidence policejní orgány. O rok později je Alik poprvé zapojen do programu „převýchovy“ problémových teenagerů, konkrétně k vojenské jednotce města Drohobyč.

Článek o hippies v časopise „Around the World“ v roce 1968, který Alika inspiroval. Zdroj: archiv Alika Olisevyče
Článek o hippies v časopise „Around the World“ v roce 1968, který Alika inspiroval. Zdroj: archiv Alika Olisevyče

Následně ho posílají do města Rava-Ruska poblíž Lvova, kde se seznamuje se staršími kluky z hnutí „hippies“, inspiruje se jejich stylem a znalostmi a učí se způsobům, jak vzdorovat vojenské disciplíně. Tito „vlasatí kamarádi“ ukázali Alikovi západní hudbu a lvovskou undergroundovou scénu, seznámili ho se zahraničním tiskem a samizdatem.

Psal se rok 1968 a Olysevičovi se také dostalo do rukou číslo sovětského časopisu Kolem světa s článkem o vzniku hnutí hippies ve Spojených státech. Od té doby začal Alikův styl a protest získávat vědomé ideologické rysy.

Otec Oleksandr Alikovy výstřelky nikdy zvlášť nepodporoval. Až v dospělosti Olisevyč mladší pochopil, že otcova přísnost byla pokusem ochránit syna před trestem, který mohl následovat ze strany systému.

V hledáčku KGB

Zatímco se mladý Olisevyč připojoval ke komunitě a poznával kulturu hippies, KGB se zaměřila na lvovskou subkulturu. Americký historik William Rish ve své studii píše: „7. listopadu [1970], v den výročí Říjnové revoluce [...] se Vjačeslav Jeresko, pravděpodobný provokatér KGB s pochybnou minulostí, pokusil ve fašistické uniformě promlouvat před velkým shromážděním hippies poblíž Lvova.“

Zpráva KGB o zapojení ukrajinské mládeže do hnutí "chippi" z 20. května 1969. Zdroj: archiv Služby bezpečnosti Ukrajiny
Zpráva KGB o zapojení ukrajinské mládeže do hnutí "chippi" z 20. května 1969. Zdroj: archiv Služby bezpečnosti Ukrajiny

Téhož měsíce byl Jeresko zadržen pro nedovolené držení zbraní. Tato epizoda měla za následek vyšetřování dalších členů komunity hippies. Někteří byli propuštěni z práce a vylučováni ze vzdělávacích institucí.

Pověst o radikálních skupinách hippies se ze Lvova rozšířila do dalších republik Sovětského svazu. V červnu následujícího roku vláda povolila mladým lidem uspořádat před velvyslanectvím USA v Moskvě protestní akci proti válce ve Vietnamu. Jakmile se však aktivisté shromáždili, bezpečnostní složky začaly masově zatýkat. Olisevyč považuje tuto epizodu za provokaci KGB s cílem zjistit přesný počet členů hnutí hippies v Moskvě.

Republika Svaté zahrady

V roce 1974 se Olisevyč seznámil s Jereskem a okamžitě pochopil, v čem se od sebe liší: „Naše generace, která si zakládala na přirozených principech hnutí hippies, se těmto lidem vyhýbala.“ Alik byl součástí jiné skupiny přívrženců hnutí, která byla založena v roce 1968 a nazývala se „Republika Svaté zahrady“. Sedmnáctiletý rockový hudebník Ilko Lemko byl zvolen „prezidentem“ republiky.

Alik jako dítě květin. Foto: archiv Alika Olisevyče
Alik jako dítě květin. Foto: archiv Alika Olisevyče

„Měli jsme tam ministra kultury a ministra sportu. Byla to taková hra, zábava, protestní alternativa komunistické straně a komunistickému svazu mládeže,“ vzpomíná Alik.

Ačkoliv „občané“ Republiky Svaté zahrady používali politická hesla (jako „Sral pes na KSSS“) a symboly (ukrajinský trojzubec na vlajkách), v metodách se od svých radikálních předchůdců lišili. Hnutí hippies nové generace vyjadřovalo svůj protest demonstrativním nesouhlasem s kánony sovětského režimu, skrz na svoji dobu výstřední způsob života:

„Nošením ošuntělých roztrhaných džínů, malovanými obličeji, indiánským oblečením. Oni [vláda] nevěděli, jak s tím bojovat. Byla to výzva a protest proti obecně přijatým normám chování a morálky.“

Velká část mládež samozřejmě ke skupině hippies nepatřila. Alik je rozděluje na ty, kteří s hippies sympatizovali, ale nepřipojili se, a další, kteří usilovali o kariérní růst v komunistickém svazu mládeže nebo  straně. Poslední skupinu označuje za „přizpůsobené“. Ani nemuseli ve stranické ideály nevěřit, ale přesto jim sloužili: „Říkali jsme jim „čtverce“, to znamenalo, že takový člověk kromě toho svého čtverce neviděl nic jiného.“

Happening ukrajinských hippies. Zdroj: archiv Alika Olisevyče
Happening ukrajinských hippies. Zdroj: archiv Alika Olisevyče

Podle Alika se lidi jeho kategorie snažili dostat tyto „lidi systému“ z jejich čtverců, nejbližšího okolí, a ukázat jim, že kolem existují mnohem zajímavější věci než „sedět od rána do večera ve stranických výborech a studovat stanovy“.

„Hnutí hippies bylo obecně apolitické. Nebyli jsme nacionalističtí. Mezi námi byli lidi různého náboženského vyznání. Nám to nevadilo. Pro nás byl důležitý jednotlivec a jeho osobnost,“ hodnotí to dnes Olisevyč, podle něhož do společenství Svaté zahrady patřili nejrůznější lidé, které kromě hodnot hippies spojovala také nechuť ke komunistické straně a k sovětskému systému. Na tomto základě se ke konci osmdesátých let začala mezi lvovskými hippies vytvářet i jejich politicky aktivní odnož.

Hippies všech zemí spojte se!

Pro Alika Olisevyče bylo podnětem k sociální a politické angažovanosti založení nezávislého odborového svazu Solidarita v roce 1980 v Polsku. Alik se pokusil navázat spojení se „západem“ prostřednictvím dopisů redaktorům českých, polských a jugoslávských periodik, nebo oslovováním turistů ve Lvově. Jeden z jeho dopisů byl publikován v jugoslávském hudebním časopise Džuboks v roce 1982, pročež byl opakovaně vyslýchán KGB.

Lvovští hippies v Lotyšsku v roce 1979. Foto: archiv Alika Olisevyče
Lvovští hippies v Lotyšsku v roce 1979. Foto: archiv Alika Olisevyče

„Byli jsme odlišní od západních a amerických hippies. Oni měli více svobody, demokracii a my jsme žili v totalitním systému. V tom vězení národů jsme nechtěli žít. Cítili jsme jako nezbytnost oddělení Ukrajiny od Sovětského svazu,“ vysvětluje Alik. „Hledali jsme v jiných republikách ty, co jsou na tom podobně. A porozumění jsme nenacházeli až tolik u Rusů, jako u pobaltských národů: Estonců, Lotyšů a Litevců.“

Protože cestování po Sovětském svazu bylo na rozdíl od zahraničí dostupné, lvovská hippie komunita se od šedesátých let 20. století přátelila s pobaltskou undergroundovou scénou. V srpnu 1987 se proto Alik Olisevyč a jeho kamarád Oleh Salo zúčastnili protestní akce v lotyšské Rize svolané na výročí podpisu paktu Ribbentrop-Molotov.

„Blížíme se do centra města – všude moře lidí a spousta policie, všechno je zablokováno. Koukáme na hesla, která Lotyši psali v lotyšštině a ruštině „Svoboda Lotyšsku“, „Freedom Latvia“, „Svoboda politickým vězňům“. Viděl jsem lidi nosit květiny k pomníku Mildy, jak se mu říkalo (pomník Svobody v centru Rigy, pozn. red.). A tam vidím autobusy značky Ikarus, na kterých přijely policejní jednotky, udělaly přibližně pětimetrový rozestup a ve dvou nebo třech řadách se seřadily,“ popisuje akci.

„Pouštěli po jednom člověku, vy jste šli třicet metrů k pomníku a položili květiny. A ti ostatní lidi to viděli, tleskali a křičeli, zatýkala je policie a snažila se jim odebrat fotoaparáty. V americkém Rádiu Svoboda hlásili, že tam bylo asi deset tisíc lidí a že to byla první politická akce v Sovětském svazu. A zároveň to byla největší akce v Lotyšsku,“ vzpomíná Alik Olisevyč. Oba ukrajinští přátelé patřili k těm, jimž se květiny k pomníku položit podařilo.

Za svobodnou Ukrajinu!

Akce v Lotyšsku inspirovala Alika a Oleha k uspořádání demonstrace za lidská práva ve Lvově 20. září téhož roku, v den městských oslav. V tento den, aniž by kohokoli varovali, šli do Virmenské (Armenské) ulice, kde se scházela mládež z undergroundu.

„Bylo to spontánní a zároveň i připravené. Začali jsme psát hesla a děvčata už se k nám přidávala a také psaly rtěnkami různá hesla jako „Glasnost“, „SSSR – Amerika – jaderné odzbrojení“, „Svoboda“, „Alternativní vojenská služba“. To jsme psali, protože jsme nechtěli vstupovat do armády, aby nás používali jako potravu pro děla, jako například v Afghánistánu,“ líčí Alik Olisevyč začátek akce, na níž se zpočátku podílelo asi třicet aktivistů.

Demonstrace za lidská práva ve Lvově 20. září 1987. Zdroj: archiv Alika Olisevyče
Demonstrace za lidská práva ve Lvově 20. září 1987. Zdroj: archiv Alika Olisevyče

„Když jsme prošli centrem podruhé, tak za námi možná šlo okolo dvou stovek lidí. Lidí, kteří už byli unaveni a chtěli svobodu. Neříkám, že jsme chtěli, jak se tomu říká dnes „nezávislost“, ale byli tam ti, kteří chtěli, aby Ukrajina byla samostatná, sama o sobě.“

Během demonstrace se policie opakovaně pokoušela účastníky zadržet, ti naopak  bezpečnostním složkám blokovali cestu. Policisté se k tvrdému zásahu neodhodlali: „To se předváděli před „západem“, jako kdybychom tady měli demokracii. Na druhou stranu nevěděli, jak s námi jednat. Mohli jste být zatčeni na deset až patnáct dní kvůli vzhledu nebo na rok či dva za to, že člověk nikde nepracuje. Také za antisovětskou propagandu, ale my jsme byli velmi opatrní.“  

Krátce po demonstraci se s nimi spojili polští aktivisté z hnutí Svoboda a mír a Solidarita, kteří začali se lvovským undergroundem pořádat společné protesty. Ve stejném roce navázali kontakt i s Čechy. Na pozvání polských disidentů z hippie komunity se v roce 1988 Alik Olisevyč poprvé vydal do zahraničí, podruhé odjel do Československa následujícího roku.

Československo jako vzor

Po návštěvě míst, kde se sházeli hippies, se Československo stalo pro Alika na dlouhou dobu vzorem, „protože tam bylo možné vyjadřovat své myšlenky a názory svobodněji.“ Později se však Alik přesvědčil, že i československý komunistický režim potlačoval protesty a policie zatýkala dlouhovlasé mladíky jen proto, že se objevili na veřejnosti.

Alik s přáteli v roce 1981. Zdroj: archiv Alika Olisevyče
Alik s přáteli v roce 1981. Zdroj: archiv Alika Olisevyče

Sovětská vláda dlouho veřejně neuznávala, že fascinace rockovou hudbou a kulturou hippies měla ideologický základ a masový charakter: „Říkali, že mladí lidé se jen bavili, šíleli, že je to jen móda. Dlouho dobu se v tisku toto téma vůbec neobjevovalo.“

Podle Alika se vláda začala vážně zajímat o hnutí hippies teprve po smrti Leonida Brežněva a nástupu Jurije Andropova do funkce generálního ÚV KSSS v roce 1982. Propagandistické články v tamních novinách ukazovaly přívržence hnutí hippies jako fašisty a narkomany. „Na druhou stranu oni tímto způsobem přiznávali existenci komunity hippies v Sovětském svazu. A byla to tak jiná rovina boje proti tomuto hnutí.“ zdůrazňuje Alik. 

V roce 1984 byl Alik zadržen na ulici členy operativní jednotky Komsomolu a odvezen k nim na oddělení na krátký rozhovor. Tam se ho ptali na jeho názory, a proč je oblečený tak, jak je: „Řekl jsem jim všechno, co jsem si myslel. Ale nečekal jsem, že všechno tak překroutí.“ Rozhovor byl zahrnut do pořadu, který byl vysílám po celém Sovětském svazu. Alikovu projevu předcházelo moderátorovo odsouzeníhodné shrnutí jeho příběhu a neméně odsouzeníhodné komentáře od údajně obyčejných občanů: „A říkali toto: „Zavřete je!“, „S tím se musí něco udělat!“, „Paraziti!“, „Narkomani!“. Vláda jasně obracela společnost proti takovým, jako jsme byli my.“

Zpráva KGB o činnosti skupiny Důvěra. Zdroj: Služby bezpečnosti Ukrajiny
Zpráva KGB o činnosti skupiny Důvěra. Zdroj: Služby bezpečnosti Ukrajiny

Po demonstraci ve Lvově v roce 1987 pozval moskevský disident Oleksandr Rubčenko Alika Olisevyče do čela lvovské pobočky skupiny Dovira (Důvěra), která se věnovala ochraně lidských práv. Později se pobočka ve Lvově osamostatnila a začala se zaměřovat pouze na ukrajinské otázky jako například na umožnění alternativní vojenské služby na Ukrajině. Organizace pomáhala nezákonně odsouzeným lidem, požadovala zrušení mučení na policejních odděleních a protestovala proti válce v Afghánistánu.

Pod názvem „Důvěra. Mezi Východem a Západem“ začala skupina kolem sebe shromažďovat organizace a osobnosti veřejného života z politické, náboženské, kulturní a ekologické sféry. S Alikem se nakonec spojili i disidenti pod vedením Vjačeslava Čornovola.

Činnost někdejších lvovských hippie aktivistů v oblasti lidských práv a občanských iniciativy neustala ani po osamostatnění Ukrajiny a pokračuje i nadále. 

Věčný protest

Lvov. Červenec 2020. Alik Olisevyč prochází ulicemi svého rodného města, jeho hippie vzhled dnes neprovokuje, každý přeci už může vypadat, jak se mu zachce. Jeho dlouhé vlasy po ramena drží stejně jako před padesáti lety látková čelenka. Na rameni má tašku s nápisem „The Beatles“, na krku přívěsek s hippie symbolem míru a křížek. Alik rázuje a gestikuluje zeširoka a volně. Vidí Lvov takový, jak o něm snil se svými přáteli: v ulicích je spousta uměleckých, kulturních institucí a hraje různorodá hudba.

Alik Olisevyč na schodech dominikánského kostela ve Lvově v roce 2020. Foto: Alina Dzjubko
Alik Olisevyč na schodech dominikánského kostela ve Lvově v roce 2020. Foto: Alina Dzjubko

Alik Olisevyč je sice v důchodu, ale pracuje jako osvětlovač v Národním akademickém divadle opery a baletu Solomiji Krušelnycké ve Lvově. Stále pokračuje v ochraně lidských práv, píše, pořádá a účastní se na veřejných akcích. Jeho vzpoura tak pokračuje: „Dlouhé vlasy jsou pro mě stále symbolem svobody a protestu proti všemu šílenství kolem, proti konzumnímu životnímu stylu a materiálnímu pokušení.“

Článek vznikl v rámci společného projektu lvovského muzea „Teritorium teroru“ a organizace Post Bellum díky podpoře Ministerstva zahraničních věcí ČR a Programu transformační spolupráce. V originále byl publikován na stránkách Radio svobodná Evropa/Rádia svoboda.

Byl křehký jako ptáček, popsal poslední setkání s Václavem Havlem jeho tajemník

/ /
Setkání dalajlamy a Václava Havla 10. prosince 2011 v kanceláři Václava Havla ve Voršilské ulici. Foto: ČTK/Kateřina Šulová
Setkání dalajlamy a Václava Havla 10. prosince 2011 v kanceláři Václava Havla ve Voršilské ulici. Foto: ČTK/Kateřina Šulová

Alexandr Neuman byl 10. prosince 2011 u setkání Václava Havla s dalajlamou. Ten poté okamžitě do Prahy povolal tibetského lékaře. Svého přítele ale nezachránil, Václav Havel zemřel 18. prosince 2011.

Tibetský lékař narychlo povolaný z Polska Václava Havla vyšetřil. „Tibetská medicína má fantastické výsledky, ale není taková, že by vám pomohla přes noc,“ vysvětlil Alexandr Neuman, který byl tajemníkem Václava Havla v letech 1989–1994. „Na zázraky tibetská medicína úplně není a asi jedině zázrak by Václava Havla zachránil. A možná ani ten ne.“

Viditelně zesláblý Václav Havel se naposledy na veřejnosti objevil v sobotu 10. prosince 2011, kdy přijel z Hrádečku do Prahy, aby se sešel s dalajlamou a převzal slovenskou Cenu Jána Langoše.

Dalajlama věnoval Václavu Havlovi tibetský bílý šál a zlaté kolo, symbol duchovní změny, ochrany a schopnosti překonávat překážky. Foto: ČTK/Kateřina Šulová
Dalajlama věnoval Václavu Havlovi tibetský bílý šál a zlaté kolo, symbol duchovní změny, ochrany a schopnosti překonávat překážky. Foto: ČTK/Kateřina Šulová

Alexandr Neuman se s Václavem Havlem viděl ještě v soukromí, když do jeho vily v Dělostřelecké ulici přivedl tibetského lékaře: „Přišla boromejská sestřička, která se o Václava Havla starala. Říkala: Pane prezidente, musíte něco jíst. Donesla nějaký rohlík a sýr. On se na mě podíval a zeptal se: Nechceš taky? Řekl jsem, že rád. Tak jsme tam spolu seděli a jedli rohlík se sýrem,“ popsal.

„Měli jsme za ním ještě jet s tibetským lékařem na Hrádeček, ale už se to nestihlo. Václav Havel byl křehký jako ptáček. Možná že ve svém těle už ani nijak zásadně nebyl.“

Dveřníkem u Havlů

Alexandr Neuman strávil v blízkosti Václava Havla pět let. Jeho tajemníkem se stal v době sametové revoluce na doporučení hudebního publicisty Jiřího Černého, se kterým poznal jako novinář píšící o hudbě.

Alexandr Neuman v roce 2019 při natáčení pro Paměť národa. Foto: Post Bellum
Alexandr Neuman v roce 2019 při natáčení pro Paměť národa. Foto: Post Bellum

Začínal jako dveřník u bytu Havlových na Rašínově nábřeží. Během revolučních dní totiž k Havlovým lidé chodili i v půl třetí v noci. „Tvrdili například, že chtějí s Václavem Havlem mluvit a vysvětlit mu, proč museli podepsat úvazek u Státní bezpečnosti,“ vyprávěl Alexandr Neuman. „Byli mezi nimi někteří lidi z bigbítu, které jsem znal.“

Obdobná situace panovala i v Laterně Magice, kde mělo Občanské fórum hlavní štáb. „Každý chtěl s Václavem Havlem mluvit, a byl naštvaný, že se k němu nedostal. Všichni pak všechno říkali Vláďovi Hanzlovi, který už tenkrát dělal Václavu Havlovi tajemníka. Na Vláďu toho bylo moc, a tak jsem řekl, že bych mu zkusil pomoci jako náhradní tajemník.“

Když se Alexandr Neuman vyptával na náplň své práce, odpověděli mu, že bude nosit Havlovu tašku a zapisovat si do notýsku, co Václav Havel řekne. „Tašku jsem nosil, ale do notýsku nezapisoval nic,“ přiznal.

Záhy se přesvědčil o pracovním nasazení Václava Havla. „Pracoval tvrdě osmnáct až dvacet hodin denně. Domů chodil pozdě, ale fascinovalo mě, jak si vždycky sedl se svou ženou Olgou a probírali, co se za celý den stalo,“ prozradil Alexandr Neuman.

S Olgou tak samozřejmě probíral i kandidaturu na prezidenta. „Jakmile se Václav Havel rozhodl, že bude kandidovat, ptal se nás všech, jestli bychom s ním šli na Hrad,“ vzpomínal Alexandr Neuman s tím, že přikývl.

Meditace v Lánech

Hned po svém zvolení pozval Václav Havel jako první hlava státu na oficiální návštěvu tibetského duchovního vůdce dalajlamu. Tuto historickou událost dostal na starost právě Alexandr Neuman, který měl k budhismu blízko. Dalajlama přiletěl do Prahy už 2. února 1990 a Alexandr Neuman ho na letišti přivítal. Připadal si jako v transu, ale záhy ostych ztratil díky dobrosrdečnosti a veselosti Jeho Svatosti.

Jeho Svatost dalajlama přiletěl do Prahy 2. února 1990. Na obleženém ruzyňském letišti uvítal dalajlamu tajemník prezidenta Alexandr Neuman. Foto: ČTK/Hejzlar Jaroslav
Jeho Svatost dalajlama přiletěl do Prahy 2. února 1990. Na obleženém ruzyňském letišti uvítal dalajlamu tajemník prezidenta Alexandr Neuman. Foto: ČTK/Hejzlar Jaroslav

V rozhovoru pro Paměť národa prozradil, že si lidé z prezidentova okolí přáli, aby se dalajlamovi podařilo zklidnit přepracovaného a uštvaného Václava Havla. Alexandr Neuman popsal společnou meditaci Václava Havla a dalajlamy v Lánech:

„Sedli jsme si na polštáře a dalajlama nám řekl, že naše myšlenky jsou jak mraky a ať je kolem sebe necháme jen plynout,“ poznamenal. „Jinak že se nám spojí do řetězce a neutečeme od nich. Po meditaci se dalajlama Václava Havla zeptal – A co ty mraky? Prezident se na něj podíval a řekl – Jaké mraky? Tak jsme se smáli, věděli jsme, že se to povedlo.“

Alexandr Neuman také vzpomínal na to, jak se dalajlama modlil v únorových mrazech na zemi před sochou svatého Václava na Václavském náměstí za oběti komunismu a šťastnou budoucnost Československa.

Přátelé Václav Havel a dalajlama v roce 2006 na konferenci Forum 2000. Foto: ČTK/René Volfík
Přátelé Václav Havel a dalajlama v roce 2006 na konferenci Forum 2000. Foto: ČTK/René Volfík

Před odletem věnoval Václavu Havlovi na rozloučenou papírek s mantrou. Tvořila ji posvátná slova, jejichž opakováním dosahuje člověk soustředění, utišení, uvolnění a povzbuzuje se jimi.

„Václav Havel nosil papírek od dalajlámy stále v peněžence a musel jsem kontrolovat, jestli tam je,“ připomněl Alexandr Neuman. „Byl to jeden z mých úkolů. Václav Havel si mantru četl před důležitými chvílemi jako například před rozhovorem s americkým prezidentem nebo před návštěvou v NATO.“

Patnáct dní po odletu dalajlámy pronesl Václav Havel svůj slavný projev před oběma komorami Kongresu USA. Alexandr Neuman s delegací ale do Washingtonu a New Yorku necestoval. „V době jeho pobytu v USA jsme už zařizovali cestu do Moskvy,“ řekl Alexandr Neuman, který byl u mnoha historických cest prezidenta v letech 1990 až 1994.

Dovolená s prezidentem

Jako osobní tajemník se s Havlovými hodně sblížil. „Výborně jsme si rozuměli. Dokonce jsme s nimi jeli s mou partnerkou Lucií Svobodovou dvakrát na zahraniční dovolenou, jednou na Menorku a jednou na Krétu. Václav Havel na dovolených stejně většinou pracoval. Na Menorce psal Letní přemítání. Viděli jsme ho jen u jídla. Ale večer vždycky přišel a četl nám, co napsal a chtěl slyšet, co si myslíme.“

S prezidentem na dovolené zažil i další vzácné okamžiky: „Václav Havel měl třeba na obličeji bílou pleťovou masku jako mim. Když přišel dolů, my jsme se smáli, protože vidět takhle prezidenta, je směšné. A on najednou takovým fialkovským způsobem předvedl pantomimickou etudu. Bylo to naprosto dokonalé.“

Při noční procházce Prahou s Havlovými, Alexandr Neuman druhý zleva. Zdroj: Paměť národa
Při noční procházce Prahou s Havlovými, Alexandr Neuman druhý zleva. Zdroj: Paměť národa

Alexandr Neuman doprovázel mnohokrát Václava Havla na nočních cestách z Hradu domů do bytu na Rašínově nábřeží.

„Bývalo už hodně pozdě a v ulicích jsme nepotkávali moc lidí,“ podotkl Alexandr Neuman. „Václav Havel se skoro vždycky zastavil v hospodě. Nejraději si dával smažený sýr, byť mu to doktor velmi nedoporučoval,“ konstatoval Alexandr Neuman.

„Ochranka měla cestu z Hradu zmáklou. Václav Havel chtěl v hospodě odpočívat, ale stejně ho neustále oslovovala spousta lidí. Někteří ho znali třeba z šedesátých let. Neodmítal je, pozdravil se s nimi, podal jim ruku. Nabíjelo ho to energii, byl rád, že někdo oceňuje, co dělá.“

Alexandr Neuman na cestách s prezidentem Havlem. Foto: Jiří Turek/archiv Alexandra Neumana
Alexandr Neuman na cestách s prezidentem Havlem. Foto: Jiří Turek/archiv Alexandra Neumana

Pražský hrad opustil Alexandr Neuman na sklonku roku 1994. V roce 1993 zvolili poslanci Václava Havla českým prezidentem a tým jeho nejbližších pracovníků se zásadně proměnil. Saša Neuman ještě rok pokračoval ve své práci pro prezidenta, ale nakonec se dohodli, že jeho tým opustí.

„Hodně se to na Hradě změnilo. Nejdřív jsme tam chodili všichni ve svetrech, pak nám zůstal jeden svetrový den týdně. A nakonec už ni ten ne,“ prozradil Alexandr Neuman, který se poté vrátil k novinařině a překládání. S prezidentem se pak Alexandr Neuman vídal většinou pouze tehdy, když byl v Praze dalajlama, se kterým se Václav Havel spřátelil. Díky jeho prvnímu pozvání začali dalajlamu zvát na oficiální návštěvy i další státníci.

Na Václavu Havlovi oceňoval dalajlama jeho skromnost, slušnost a lidskost. Hovořil o něm jako o „zdráhajícím se“ prezidentovi. „Václav Havel cítil obrovskou odpovědnost. Velmi těžce snášel rozdělení Československa,“ dodal Alexandr Neuman, který nikdy nezapomene, jak se cítil v začátcích ve službách Václava Havla na Pražském hradě.

„Porady ve složení Václav Havel, Saša Vondra, Michael Žantovský, Jiří Křižan a Karel Schwarzenberg byly brilantní. První týdny na Hradě jsem měl pocit, že kolem mě jsou rytíři sv. Grálu, kteří prošli dějinami a teď se potkali zase tady. Byla v nich spousta páry, síly, nápadů i vtipu.“

Vzpomínky Alexandra Neumana natočila Hana Hniličková pro sbírku Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Pokud považujete zachování vzpomínek na minulost za důležité, vstupte do Klubu přátel Paměti národa nebo podpořte jinak na podporte.pametnaroda.cz. Paměť národa můžete podpořit i nákupem vánočních dárků v e-shopu Paměti národa na eshop.pametnaroda.cz.

Siegfried Heil

Napsal uživatel alzbeta.polakova07 dne Čt, 12/17/2020 - 13:20
Subscribe to