Ježíš mi dal sílu čelit i estébákům. Příběh kněze Adama Ruckého

/ /
Adam Rucki (s kytarou) v době studia Cyrilometodějské bohoslovecké fakulty v Olomouci s řádovými sestrami v Bílé Vodě. Zdroj: Paměť národa
Adam Rucki (s kytarou) v době studia Cyrilometodějské bohoslovecké fakulty v Olomouci s řádovými sestrami v Bílé Vodě. Zdroj: Paměť národa

Krátce před 70. narozeninami zemřel katolický kněz Adam Rucki, který zažil normalizační šikanu duchovních. Státní bezpečnost mu nabízela faru a zastavení trestního stíhání výměnou za spolupráci. Odolal.

Když v roce 1969 oznámil matce, že se chce stát knězem, varovala ho: „A víš, co to obnáší? Uvědomuješ si, že jsou tady Rusové a že přijdou těžké časy? Počítáš s tím, že můžeš skončit i ve vězení?“ O patnáct let později seděl ve vazbě kvůli tomu, že mimo kostel četl s mládeží Bibli. V nejistotě a strachu z budoucnosti myslel s láskou na moudrou maminku. Rozhodnutí stát se knězem ani tehdy nezalitoval.

Adam Rucki při natáčení pro Paměť národa v roce 2019. Foto: Post Bellum
Adam Rucki při natáčení pro Paměť národa v roce 2019. Foto: Post Bellum

Adam Rucki byl zatčen komunistickou Státní bezpečností na jaře 1984, když působil jako kaplan v Třinci, zároveň byl zastupujícím farářem ve Stříteži a v Gutech. Maření výkonu dozoru státu nad církvemi se podle pozdějšího rozsudku měl dopustit tím, že se stýkal v soukromých bytech s mládeží při modlení a studiu Bible.

Soustředil kolem sebe desítky mladých lidí. Pravidelně pořádali tajně u někoho doma takzvané večery chval. Jezdívali také na celonoční adorace k sestrám alžbětinkám do Jablunkova, které nebyly jako jediné v republice internovány. Musely sice pro Jednotné zemědělské družstvo (JZD) chovat býky, jejich malá komunita ale zůstala zachována.

Zápas ve vyšetřovací vazbě

Adam Rucki tušil, že mu jeho aktivity neprojdou. „Estébáci už kolem nás delší dobu kroužili.“ Zatčen byl na faře v Třinci. Protože od matky věděl, že ho tajní už hledali u nich, stihl se připravit a nachystal si i ručník, zubní pastu a kartáček.

Adam Rucki (uprostřed) s mládeží před odebráním státního souhlasu v roce 1984 před kostelem v Třinci-Gutech. Zdroj: Paměť národa
Adam Rucki (uprostřed) s mládeží před odebráním státního souhlasu v roce 1984 před kostelem v Třinci-Gutech. Zdroj: Paměť národa

„Bylo nás šest chlapů zavřených v malé místnůstce se slamníky, záchodovou mísou a umyvadlem. Přes den jsme mohli jen sedět na železných židličkách. Chodit se tam nedalo. Okénkem nám podávali jídlo, jinak se s námi celý týden nikdo nestýkal. Dostal jsem hroznou migrénu z kouře cigaret spoluvězňů. A nervy pracovaly. Myslel jsem na to, jak se děcka drží při vyšetřování,“ vyprávěl o vyšetřovací vazbě v Ostravě. Prožil tam zápas se zoufalstvím a beznadějí. Celý život na to vzpomínal jako na úžasnou zkušenost.

„Začal jsem se hádat s Pánem: ‚Pěkně jsi mě odměnil! A já se tak snažil!‘ A pak jsem uslyšel hlas: ‚Dobře se ti říká z kazatelny, chvalte Pána v každé situaci. Tak začni!‘ A já na to: ‚Tady v té věznici? Za to zlo?‘ Najednou jsem se vzpamatoval, děkoval jsem Pánu, a vstoupil mi do srdce pokoj. Ani hlava mě už nebolela. Potichu jsem si začal zpívat. Chlapi se divili, že mám takovou náladu. Cítil jsem se osvobozený,“ řekl v rozhovoru pro Paměť národa v roce 2019.

Absurdní soudní drama

Po týdnu ho propustili a vyšetřování pokračovalo na svobodě. Chlapci a dívky, na které měl nezákonně nábožensky působit, byli důležitými svědky. „Někteří museli i opakovaně podstoupit několikahodinový výslech. Většinou zatloukali, že jsme jen slavili narozeniny, jedli dorty a chlebíčky a zpívali trampské písničky. Pouze gymnazisté z Českého Těšína řekli, že jsme četli Bibli, a to jim stačilo. Když se sešli tři mimo prostor chrámu a četli spolu Bibli, byla už naplněna podstata trestného činu,“ vysvětloval.

První strana soudního spisu Adama Ruckého. Zdroj: Paměť národa
První strana soudního spisu Adama Ruckého. Zdroj: Paměť národa

U soudu nakonec dostal za maření výkonu státního dozoru nad církvemi minimální trest, tři měsíce s podmínkou na jeden rok. Na přelíčení ve Frýdku-Místku v březnu 1985 vzpomíná rád.

K soudu ho doprovodilo asi šedesát mladých lidí. Cestou v autobuse se za něj modlili růženec. Závěrečná slova předsedy senátu se dostala opakovaně i na Svobodnou Evropu jako příklad absurdního socialistického soudnictví.

„Když soudce viděl ty pěkné, nezkažené mladé tváře, vybídl je, aby šli do ulic a působili na své vrstevníky, kteří dělají lumpárny a škodí vandalstvím. Byl to šok. Sotva mě odsoudil, vyzýval de facto k pokračování trestné činnost,“ vzpomínal.

Galeje na beskydském gruntu

Adam Rucki se narodil 8. ledna 1951 ve vesnici Bukovec na trojmezí Česka, Slovenska a Polska v Beskydech. Rodina až do počátku 70. let soukromě hospodařila. Měl dvě sestry. Děti musely od školních let v hospodářství v kopcích, které mělo přes třináct hektarů, pomáhat. „Pásli jsme krávy, sušili seno, mlátili obilí. Volno jsme měli jen v neděli odpoledne. Byly to trošku galeje, ale byla to fantastická příprava na život. Nikdy mi pak nebylo těžko,“ vyprávěl.

Rodná chalupa v Bukovci u Jablunkova. Zdroj: Paměť národa
Rodná chalupa v Bukovci u Jablunkova. Zdroj: Paměť národa

Rodiče byli zbožní katolíci a zdatní hospodáři. Maminka Anna byla výjimečná žena. „Měla dar od pánaboha, že rozuměla půdě. Věděla, kdy se má co zasít, kdy orat. Uměla také ošetřovat nemocná zvířata. Byla skvělá kuchařka. Její buchty a koláče, to bylo nebe v hubě. Křesťanství žila a byla příkladem. Nekázala, nemoralizovala. Vždycky ale uměla říct pár vět, které mě posílily. Třeba když jsem nechtěl vstávat v pět ráno v ukrutném mrazu na roráty.“

V jejich horské chalupě se ctila pravda a komunistická propaganda tam neměla šanci. „Televizi jsme neměli. Poslouchali jsme rádio, stanice Vatikán, Hlas Ameriky nebo Svobodná Evropa. Do Pionýra jsme nesměli chodit a nenechali jsme se oklamat ani ve škole. Od rodičů jsme věděli, že ne všechno, co slyšíme od učitelů, je pravda, ale že to říkat musejí. Stejně jsem měl školu moc rád.“

Už v pěti letech se rozhodl, že chce být knězem. „Máma mi jednou cestou do kostela svěřila, že táta bude brigádničit na šachtě. Měla starost, aby se mu tam něco nestalo a řekla mi: ‚Podívej, tady je pán Ježíš. Když ho budeš moc prosit, tak třeba tatínka na šachtě nezasype.‘ A já si v tu chvíli řekl, že Ježíš je kamarád, který může zařídit, aby taťku v dole nezasypalo. A tak jsem za ním začal chodit do svatostánku jako za kamarádem.“

Bukovec proti kolektivizaci

Rodiče odmítali až do začátku 70. let vstoupit do JZD. I ostatní zemědělci v Bukovci svorně odolávali nátlaku a výhrůžkám komunistů. Pro zachování půdy se uskromnili a plnili přísné povinné dodávky zemědělských produktů. Mnozí muži kromě práce v hospodářství dojížděli do zaměstnání v Třineckých železárnách. Adam Rucki s hrdostí vzpomíná, jak tamní ženy odrazily koncem 50. let pokus rozorat proti jejich vůli meze.

S mladší sestrou Alenou v Bukovci. Zdroj: Paměť národa
S mladší sestrou Alenou v Bukovci. Zdroj: Paměť národa

„Přijeli k nám traktoristé na traktorech a začali orat. Moje maminka se sousedkou byly zrovna poblíž. Sousedka se pokřižovala a vrhla se pod traktor. Traktorista přidával plyn, mamka volala, ať uteče. Sousedka ale zůstala ležet a vyzvala maminku, aby se přidala. Zanedlouho se k nim seběhla spousta žen z okolí. Některé měly hole nebo vidle a přiměly traktoristy vystoupit. Staré ženy se modlily růženec. Bylo to obrovské drama. Byl tam i předseda národního výboru a policajti. Chtěli volat na pomoc vojáky, ale nakonec před ženami kapitulovali a traktory odvolali,“ vyprávěl. Družstvo vzniklo v Bukovci až na začátku 70. let.

Vstoupil tam tehdy i Adam Rucki starší, a to mimo jiné proto, že neměl komu předat hospodářství. Jeho jediný syn si zvolil dráhu kněze. Po maturitě na českotěšínském gymnáziu v roce 1969 se přihlásil na Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu v Olomouci, která byla v době politického uvolnění v roce 1968 dočasně obnovena. Předtím ani v blížící se normalizaci by se jako syn kulaka, jak komunisté označovali soukromé zemědělce, s největší pravděpodobností nedostal na žádnou vysokou školu.

S estébáky za zády

Po vysvěcení nastoupil jako kaplan v Havířově. Krátce na to byl povolán na dvouletou vojenskou službu. Jako politicky nespolehlivý si ji odsloužil u technického praporu – stavěl na letištích ochranné kryty pro letadla. „Na světnici nás bylo devět, z toho šest chlapců mělo za sebou kriminál. Byli jsme pestrá sorta kádrově závadných vojáků. Měl jsem z nich obavy, ale choval jsem se přátelsky a oni mě vzali pod svou ochranu. Byli jsme kamarádi,“ vzpomínal.

Adam Rucki (stojící zprava) na vojně v roce 1976. Zdroj: Paměť národa
Adam Rucki (stojící zprava) na vojně v roce 1976. Zdroj: Paměť národa

Po vojně se potkal na farnosti ve Frýdku-Místku s budoucím biskupem ostravsko-opavským Františkem Václavem Lobkowiczem. „Krátce jsme tam spolu kaplanovali, ale zažívali jsme tam krušné chvíle. Naše hospodyně spolupracovala se Státní bezpečností a donášela na nás. Estébáci kroužili kolem, v kanceláři jsme měli odposlech. Zakázali nám zaopatřovat v nemocnici. Věřit nešlo ani faráři,“ popisoval.

Po půl roce se stal kaplanem farnosti v Třinci. Zároveň působil jako administrátor ve Stříteži a v Gutech. Po sedmi letech skončil kvůli nepovoleným aktivitám s mládeží ve vyšetřovací vazbě. Po propuštění přišel o státní souhlas k duchovenské činnosti, byl mu zastaven plat. Pracoval jako dělník v Jablunkově. Řezal dřevo, svařoval, opravoval schody ke kostelu a s lítostí sledoval, jak se mnozí lidé od něj odvracejí. „I někteří bratři měli strach se mnou mluvit.“

Čisté svědomí nade vše

Ještě před konáním soudu dostal nabídku od Státní bezpečnosti. „Přišli za mnou tajní, že prý můžou proces anulovat, že oni můžou všechno, a že dostanu nádhernou faru. Podmínkou byl podpis spolupráce. Dostal jsem strach, začal jsem se modlit. Kdybych podepsal, zradil bych Ježíše, který byl pro mě vším. Ani lidem bych se nemohl podívat do očí. Řekl jsem, ať mě radši zabijí. A cítil jsem se nádherně svobodný,“ vyprávěl. Když dostal u soudu podmínku, byl rád, že to nedopadlo hůř.

Adam Rucki při mši ve Valašských Kloboukách v roce 1985. Zdroj: Paměť národa
Adam Rucki při mši ve Valašských Kloboukách v roce 1985. Zdroj: Paměť národa

Bez státního souhlasu byl asi jeden a půl roku. Severní Moravu měl až do pádu totality zakázanou, ale mohl nastoupit jako kaplan ve Valašských Kloboukách. Na Valašsku se opět intenzivně věnoval mládeži i mimo kostel, ale byl mnohem opatrnější.

Svou faru dostal konečně po sametové revoluci. Působil v městě Napajedla a v obci Spytihněv. Po šesti letech ho arcibiskup Jan Graubner povolal do semináře v Olomouci, kde byl takzvaným spirituálem a vyučoval studenty. V roce 2005 si ho vybral biskup ostravsko-opavský František Václav Lobkowicz jako vikáře pro péči o duchovní povolání.

Adam Rucki zemřel v České Těšíně 12. prosince 2020, necelý měsíc před 70. narozeninami.

Vzpomínky Adama Ruckého natočila Petra Sasínová pro sbírku Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Pokud považujete zachování vzpomínek na minulost za důležité, vstupte do Klubu přátel Paměti národa nebo podpořte jinak na podporte.pametnaroda.cz. Paměť národa můžete podpořit i nákupem vánočních dárků v e-shopu Paměti národa na eshop.pametnaroda.cz.

Václav Herout

Napsal uživatel alzbeta.polakova07 dne Út, 12/15/2020 - 20:57
Subscribe to