Antonín bojoval u Tobruku, pak ale bručel šest let. „Po válce to bylo zlý...“

/ /
11. listopad – Den válečných veteránů
11. listopad – Den válečných veteránů

Po mnichovu se snažil dostat na Západ a do československé armády zformované v zahraničí se nakonec dostal. Po válce vstoupil do řádu. Za obojí dostal „zasloužený“ trest – léta vězení. I jeho osud připomíná 11. listopad, Den válečných veteránů.

Hrdinství a odvahu lidí, kteří v minulosti bojovali za naši svobodu a demokracii, letos v listopadu připomene sbírka ke Dni válečných veteránů, kterou pořádá nezisková organizace Post Bellum. Na 1400 místech bude k dostání 140 000 květů vlčích máků, které si lidé připínají na klopu jako symbol úcty k hrdinům. Bojovníkům za svobodu bude 11. 11. věnován také velkolepý benefiční koncert ve svatovítské katedrále v Praze. ➤Vstupenky  Květy vlčích máků, symbol dne veteránů, budou od 1. do 30. listopadu k dostání v trafikách Relay, knihkupectvích Academia a Kosmas, na pobočkách České spořitelny a v dalších stovkách obchodů, kaváren nebo kulturních institucí. Od 7. do 11. 11. také v ulicích měst, kde se objeví více než tisícovka dobrovolníků s kasičkami a logem vlčích máků na tričku. Přispět lze na všech místech i bezhotovostně. Sbírku je možné podpořit také on-line prostřednictvím platformy Darujme.

Patnáctý březen roku 1939 se nesmazatelně vepsal do naší historie, do Československa vpadli  nacisté. Téhož dne v Olomouci, kde ve večerních hodinách převzala vojska wehrmachtu kontrolu nad městem, vyhořela synagoga. „Byl jsem toho svědkem, když ji Němci vypálili. Také jsem viděl, jak ulicemi Olomouce pochodují henleinovci,“ říká plukovník Antonín Petružela (*1914) v rozhovoru pro Paměť národa. 

Jak žijí naši hrdinové, je i na nás. | Paměť národa

Cesta na západ

Antonín pocházel z chudých poměrů. Rodina žila v Olomouci, Tondův otec, válečný veterán z první světové války, pracoval jako dělník na výstavbě silnice z Prostějova do Brna. Až do roku 1939 nikdo netušil, že Antonín také projde válkou – jako voják a hrdina. 

„V devětatřicátým roce jsem se pokoušel dostat na západ legální cestou. Obstaral jsem si pas a povolení a do Itálie.“ 

Antonín Petružela
Antonín Petružela

„V té době tam bylo možné odcestovat, protože Itálie byla spřízněnou zemí. Já jsem jel do Itálie jako student. Počítal jsem, že se pak dostanu do Francie. To se mi pak podařilo ve čtyřicátém roce, když jsem získal povolení ke vstupu do československé armády, která se tehdy ve Francii formovala,“ líčí Antonín Petružela komplikovanou cestu, jež ho po vypuknutí války vedla na západ. Psal se rok 1940.

Bojoval jsem u Tobruku

Francie ovšem byla napadena Německem a postupně dobyta. Ti, kdo invazi přežili, uprchli do Anglie. Antonín se tam zařadil jako pěšák ke třetímu praporu – po krátkém výcviku velení převelelo Antonínovu jednotku do vnitrozemí k obraně země. 

„Na jaře 1942 jsem byl přeložen na Střední východ. Jel jsem kolem celé Afriky, zastavovali jsme se v Kapském městě, kolem Madagaskaru až do Rudého moře, tam jsme se vyloďovali v Tjufiku, což je přístav na začátku Suezského průplavu. První moje zastávka byla v Alexandrii, přesně u Alexandrie v Sidi Bišr, kde byla náhradní československá tanková rota,“ vzpomíná Antonín Petružela, který se zde zúčastnil i bojů při obraně Tobruku. Jednotka však byla znovu převelena do Anglie a odtud vyslána do Francie, kde probíhala těžká bitva a znovudobytí přístavu Dunkerque.

Těžká doba za války i po ní

„V listopadu 1944 jsme u Dunkerque chtěli udělat průlom na jiném místě, nedopadlo to moc dobře, protože Němci už s akcí počítali. Tehdy jsme měli velké ztráty, především bylo na naší straně mnoho raněných. Obsadili jsme totiž bunkry, které tam vybudovali Němci, takže o nich dobře věděli a měli je zaměřeny,“ říká pamětník, kterému se uprostřed válečného pekla podařilo přežít a během května 1945 i vrátit do osvobozeného Československa. 

Ale tím to neskončilo: 

„Po válce to bylo zlý. Nejhorší to měli letci a důstojníci, kteří přišli ze Západu. Ale i někteří, co přišli z Východu. Například generál Píka, který byl popraven v Plzni.“ 

11. listopad – Den válečných veteránů
11. listopad – Den válečných veteránů

Také Antonín byl řadu let ve vězení. „Já sám jsem byl asi pět let zavřený. Částečně proto, že jsem byl v zahraniční armádě, částečně kvůli tomu, že jsem po válce vstoupil do kapucínského řádu. V roce 1949 mě zavřeli…“ říká pamětník, který v komunistických kriminálech prožil šest let.

Scházet se s podobně stiženými přáteli a dřívějšími spolubojovníky Antonín mohl až během osmašedesátého roku, který s sebou přinesl politické uvolnění. „My ze Středního východu jsme jezdili do Prahy za generálem Klapálkem, který tam tehdy byl naším velitelem. Když měl narozeniny nebo svátek, tak jsme přijeli do Prahy. Naše setkání neměla politický ráz,“ říká pamětník, který se po sametové revoluci dočkal rehabilitace a také v Olomouci spoluzakládal Československou obec legionářskou, jež se později připojila ke Svazu bojovníků za svobodu.

Děkujeme městu Olomouc a Olomouckému kraji za podporu, bez vás bychom příběh nemohli zaznamenat. Paměť národa stále hledá pamětníky. Pokud znáte někoho, kdo zajímavě prožil dějinyminulého století, kontaktujte nás prosím na jitka.andrysova@postbellum.cz, 777 763 388.
Navštivte Institut Paměti národa v olomouckých Bezručových sadech – audiovizuální expozice toho nejlepšího, co naši dokumentaristé v průběhu let zaznamenali.

Jsme rádi, že čtete naše články!

„Jednou budu slavné!“ Jenže Leopolda kvůli letákům do týdne zavřeli

/ /
Leopold Färber v expozici Institutu Paměti národa Brno
Leopold Färber v expozici Institutu Paměti národa Brno
zdroj: IPN Brno

Leopold Färber, takřečený Hurvínek, by se v těchto dnech dožil 95 let. Na skauta, odbojáře a politického vězně z 50. let nezapomínají v domovských Boskovicích a nezapomínáme na něj ani my. Jeho příběh vyprávíme v brněnském Institutu Paměti národa.

Leopold Färber. Zdroj: Paměť národa / archiv pamětníka
Leopold Färber. Zdroj: Paměť národa / archiv pamětníka

Měl slovenské i židovské předky a narodil se v roce 1928 ve Staré Haliči na slovensko-maďarském pomezí, ale vyrůstal v moravských Boskovicích, kde roku 1937 vstoupil do skautského oddílu. Za války přišel o velkou část židovských příbuzných, a přesto tehdy dělal spojku partyzánské skupině na Drahanské vrchovině.

Od hraběte Alfonse Karla Mensdorff-Pouilly předával peníze pro odboj, staral se o sovětské uprchlíky, s truhlářským mistrem Josefem Hamplem vozil v povozu s rakvemi proviant pro odbojáře a po jeho zatčení gestapem spálil seznam rodin, které dostávaly tzv. „Rudou pomoc“. S kamarády dokázal obstarat i zbraně pro odboj, doručením důležité zprávy pomohl zachránit několik rodin z okolí Boskovic před zatčením a jistou smrtí. 

Příběh Leopolda Färbera můžete s plnou silou prožít i vy. Stačí navštívit multimediální expozici Tichá hrdinství v našich Institutech Paměti národa v Brně nebo Pardubicích, více na tichahrdinstvi.cz.

Nic z toho dělat nemusel

Po válce a nástupu bolševiků k moci začal přemýšlet o plánech proti dalšímu totalitnímu režimu, který se dral k moci. Přesídlil do Jeseníku, kde vedl skautský oddíl a s bratry Markovými tiskl letáky. Měli v plánu i jiné sabotáže, ale nakonec byli brzy odhaleni a za velezradu ho odsoudili na 16 let těžkého žaláře zostřeného tvrdým ložem jednou za půl roku, k náhradě nákladů trestního řízení, peněžitému trestu 20 000 Kčs a konfiskaci celého jmění.

Odseděl si dlouhých osm let v nejtěžších věznicích 50. let, kde se potkal s tehdejší elitou národa, filozofy, politiky, profesory, skauty, kněžími… Tehdy se rozhodl, že pokud to přežije, bude se věnovat pátrání po historii odboje, po tom, jak skutečně probíhal, a že bude odkrývat nepravdivý obraz odboje, který předkládala tehdejší vládnoucí garnitura. Shromáždil velké množství materiálů, fotografií, písemností, magnetofonových záznamů pamětníků, z jeho archivu čerpalo několik historiků a studentů ve svých diplomových pracech. 

Nic z toho dělat nemusel, mohl v klidu doma přečkat válku, v šestnácti se mu přece otevíral celý svět, mohl jít s proudem, žít pohodlný život, smířit se s pronásledováním nevinných a starat se jen o své pohodlí. Možná by se později nerozvedl, neztratil dva syny, možná by mu nevyčítali, že pořád do všeho vrtá, že si mnohé přikrašluje, a snaží se na sebe upozornit.  Možná, že žít v jeho blízkosti nebylo vůbec snadné nejen s ohledem k tomu, co prožil.

Portrét Leopolda Färbera pro výstavu My jsme to nevzdali, 2009. Zdroj: Paměť národa / foto Štěpán Hon
Portrét Leopolda Färbera pro výstavu My jsme to nevzdali, 2009. Zdroj: Paměť národa / foto Štěpán Hon

Leopold Färber nebyl žádný bezchybný superhrdina, byl to obyčejný kluk, který se v rozhodujících životních situacích zachoval jako chlap, jako hrdina. Dostal řadu skautských a orelských vyznamenání, stal se držitelem Řádu T. G. Masaryka III. třídy

Celý život bojoval proti nespravedlnosti, zůstal věrný skautským ideálům, vážil si svobody, pro kterou hodně obětoval. Letos by 31. října oslavil 95. narozeniny a možná by mluvil podobně jako při natáčení pro Paměť národa před několika lety:

„Vy také budete mít děti a také budete chtít, aby žily v lepších časech. To je ale jen vaše věc. Dejte pozor, abyste neměli problémy... Vy si to musíte vybojovat. Toto je v lidech – co si vydobyjí a co si pokazí, to budou mít.“

Leopolda Färbera jsme s diktafonem i kamerou navštívili několikrát. V roce 2012 převzal před zaplněným Národním divadlem v Praze Cenu Paměti národa. „Vždycky jsem se řídil skautským zákonem. Bohužel, zrušili nás Němci a pak dvakrát komunisté. Bohužel v našem národě tím zabili vlastenectví,“ řekl tehdy. Často nám do Post Bellum telefonoval. Kvůli stále silnější nedoslýchavosti bývaly ty hovory někdy trochu obtížné, ale vše vyvážily jeho srdečnost a entuziasmus rámované typickým hanáckým nářečím. Od října roku 2015 víme, že už nám bohužel nikdy nezavolá.

Odkrýváme další vrstvy příběhu

Od května roku 2023 představujeme osudy Leopolda Färbera v expozicích Tichá hrdinství brněnského a pardubického Institutu Paměti národa. Návštěvníci se tu poutavou formou seznámí s příběhem tohoto svérázného skauta a odbojáře. Naše práce tady však nekončí.

Marta Mezerová rozená Outratová v roce 1951. Zdroj: Paměť národa / archiv pamětnice Marty Mezerové
Marta Mezerová rozená Outratová v roce 1951. Zdroj: Paměť národa / archiv pamětnice Marty Mezerové

Na počátku roku 2023 se nám podařilo zaznamenat vzpomínky paní Marty Mezerové, rodným jménem Outratové, z Nezamyslic. Jde o mladší sestřenici Leopolda Färbera, maminky obou pamětníků byly sestry. Narodily se na Slovensku, ale nakonec většinu života prožily na Moravě. Jejich rodiny spolu zůstaly v kontaktu, Marta a její sourozenci jezdili na prázdniny k Färberovým do Boskovic.

V Nezamyslicích u Outratových naopak Leopold Färber zažil konec války a příchod Rudé armády. Následně se měl s bratrancem Bohumilem vydat na dobrodružnou cestu na Slovensko k příbuzným. Jejich rodiče to neschvalovali, a prý je dokonce nechali hledat. Dospívající mladíci se ale v pořádku vrátili zpátky.

Marta také vzpomíná na Leopoldovu návštěvu na jaře roku 1950. Svému strýci tehdy měl ukazovat protikomunistické tiskoviny. „To bylo na prvního května, Polda byl u nás a najednou říká: ‚Strýčku, pojďte sem, já vám něco ukážu‘ a náš tatínek říká: ‚Poldíku, schovej to, já jsem nic neviděl ani nechcu vidět.‘ ‚Ale strýčku, vy jste starý, vy tomu nerozumíte, já budu jednou slavné!‘ Polda od nás odjel a druhý den už na něho čekali estébáci a už ho brali.“

Leopold Färber s rodinou Outratových v Nezamyslicích. Sestřenice Marta Mezerová vpravo. Zdroj: Paměť národa / archiv pamětnice Marty Mezerové
Leopold Färber s rodinou Outratových v Nezamyslicích. Sestřenice Marta Mezerová vpravo. Zdroj: Paměť národa / archiv pamětnice Marty Mezerové

Leopolda zatkli 8. května, následovalo vyšetřování, soud a mnohaletý žalář. Outratovi Leopolda několikrát navštívili ve vězení. Propuštění se „Hurvínek“ dočkal 18. dubna roku 1957. Ve svých vzpomínkách se zmiňuje o „školním inspektorovi“, který měl v jeho propuštění sehrát roli. Marta Mezerová upřesňuje, že se jednalo o jejího strýce, jménem z matčiny strany Františka Ondrýse, který měl být dokonce náměstkem ministra školství.

Další nově zjištěné informace ze života Leopolda Färbera postupně zveřejňuje facebooková stránka Z Hurvínkova archivu.

Jsme rádi, že čtete naše články!

Subscribe to