Místo na Hradě na Hrádečku. Maněnovi v den volby hlídali, aby nevyletěl do povětří

/ /
Václav a Olga Havlovi zdraví nadšené davy na Pražském hradě po prezidentské volbě. Foto: ČTK/Karel Vlček
Václav a Olga Havlovi zdraví nadšené davy na Pražském hradě po prezidentské volbě. Foto: ČTK/Karel Vlček

Jako blízcí přátelé Havlových by se Maněnovi účastnili volby Václava Havla prezidentem přímo na Hradě. Kvůli anonymním hrozbám, že Hrádeček vyletí do povětří, ho místo toho dnem i nocí hlídali.

„Zajímavé bylo,“ vybavuje si ten den Vlasta Maněnová, „že se na Hrádeček vetřeli nějací chlapi. Nikdo je neznal. A že budou také hlídat. Ti dva chlapi se však po celou dobu tvářili velmi kysele. Po skončení volby rychle odešli. Nikdy už jsem je pak neviděla. Do dneška nevím, co tam vlastně pohledávali.“ Hrozby se nakonec nenaplnily, a tak se mohlo slavit na Hradě i na Hrádečku.

Václav Havel na slavnostní vojenské přehlídce po složení prezidentského slibu. Foto: ČTK
Václav Havel na slavnostní vojenské přehlídce po složení prezidentského slibu. Foto: ČTK

Volba Václava Havla prezidentem 29. prosince 1989 vypadala i z té velké dálky stále jako neskutečný sen. Vlasta Maněnová se usmívá, když zpětně rozpomíná na památný den, kdy komunističtí poslanci zvolili ve Vladislavském sále Pražského hradu jednomyslně Václava Havla prezidentem tehdy ještě Československé socialistické republiky.

„Televizi jsme museli přivézt, na Hrádečku nikdy nebyla. Dívali jsme se na televizi a byli jsme v euforii. Nenapadlo nás, že by se to někomu nemohlo líbit. Nám se na tom líbilo všechno. I Václavovy krátké kalhoty,“ připomíná Vlasta Maněnová slavnostní vojenskou přehlídku na třetím nádvoří Pražského hradu, která se zapsala do historie díky jeho krátkým kalhotám. Václav Havel si z nervozity kalhoty svého nového obleku vytáhl moc vysoko, až to vypadalo, že má nohavice příliš krátké.

Při vzpomínce na dnes už legendární kousek oděvu vstává a vytahuje Havlovy kalhoty ze skříně. Přátelství s Václavem Havlem a jeho ženou Olgou jí přineslo nejenom možnost držet prst na tepu dějin, ale i jedny proslavené krátké kalhoty.

Pocity bezmoci střídaly chvíle štěstí

Vlasta Maněnová prožila svůj život tak trochu jako absurdní drama z pera Václava Havla. Narodila se v roce 1948 v obci Dolní Branná u Vrchlabí a přes pohnutou dobu prožila hezké dětství i studentská léta, která považuje za „báječný skleník“. Svobodná   léta na vysoké škole zarazila vážná nemoc a pražské jaro sovětské tanky.

Maněnovi se synem Václavem na Hrádečku. Zdroj: archív Vlasty Maněnové
Maněnovi se synem Václavem na Hrádečku. Zdroj: archív Vlasty Maněnové

„Byli jsme všichni naivní a mysleli si, že svět nás přece takto nenechá,“ vzpomíná Vlasta Maněnová na rok šedesát osm. Žila v té době již v Trutnově a vedle frustrace si vybavila i pocit pýchy po vítězném hokejovém zápase nad Sovětským svazem v roce 1969, po kterém „táhl“ na kasárna okupantů dav lidí. „Včetně staré babičky z místní fary všichni křikem vyzývali vojáky k odchodu.“

Podepsala v té době všechny možné petice i žádosti o plebiscit. Po pár měsících však bylo jasné, že se zlatá šedesátá nevrátí.

Začalo tak trochu nuceně klidné období. Vlasta nastoupila jako učitelka a v roce 1974 se provdala za Antonína Maněnu. V témže roce se také seznámili s Havlovými. Trutnovská knihovnice Jana Hošková odvážně podpultově půjčovala samizdatovou literaturu, kterou jí dodával Václav Havel. Když jednou Maněnovi vraceli Hrabalův román Obsluhoval jsem anglického krále, knihovnice jim řekla, ať knihu vrátí přímo na Hrádeček. Dali se při té příležitosti s Olgou Havlovou do řeči a padli si do oka. „Olga byla opravdu můj šálek čaje. Měla jsem je oba ráda.“

Václav Havel však nechtěl Maněnovy zatahovat do nějakých politických akcí. Vlasta Maněnová dělala s Olgou Havlovou spoustu praktických věcí – vaření, úklid, nakupování a obě rodiny spolu trávily i dovolenou. Maněnovi pomáhali také poměrně často s údržbou Hrádečku. Většina řemeslníků se totiž bála na Hrádeček vstoupit. Nikdo nechtěl mít problémy. Antonín Maněna byl zručný a měl kamarády, kteří tam kvůli němu byli ochotni jít pracovat.

Antonín Maněna (druhý zprava) s Václavem Havlem v době normalizace. Zdroj: archív Vlasty Maněnové
Antonín Maněna (druhý zprava) s Václavem Havlem v době normalizace. Zdroj: archív Vlasty Maněnové

Vlasta Maněnová přesto pomáhala i v situacích, kdy to nebylo zrovna bezpečné. V Trutnově probíhal v osmdesátých letech politický proces, kterého se chtěl Václav Havel zúčastnit. Musel se skrývat dva dny u známých v Trutnově. Obával se totiž oblíbené preventivní vazby na dvacet čtyři hodin. Vlasta Maněnová jej po celou tu dobu tajně zásobovala jídlem.

I když oba brali nepříjemnosti spojené s tehdejším režimem s nadhledem, někdy šlo opravdu o život. Vlasta Maněnová vzpomíná, jak jednou přišli na závažnou poruchu na autě, která se ukázala jako záměrná sabotáž: „Mohli jsme být mrtví. Když vám někdo v autě povolí úmyslně šrouby, tak je to v podstatě pokus o vraždu.  A to s námi mohli také jet v autě další lidi, dokonce i děti!“

Přátelství z Hrádečku vydrželo i na Hradě

Znenadání tu byl 17. listopad a kolo dějin se začalo obracet. „Ještě na jaře byl Václav Havel ve vězení a najednou přijel manžel z Prahy se zprávou: 'Představ si, říkala mi Olga, že jsou ze všech stran tlaky. Oni chtějí Vaška za prezidenta.'  Znělo to jako pohádka,“ vzpomíná Vlasta Maněnová.

Nedlouho po druhé volbě Václava Havla prezidentem se Antonín Maněna stal velitelem hradní policie. „Dneska to beru, že se mi o tom jen zdálo.  Najednou být někde uprostřed dění. A navíc u nás se vždy vzhlíželo k prezidentovi jako k určité autoritě. Byla to nepředstavitelná věc. Když vidíte to zákulisí. To je sen. Jsem holka z vesnice. Já jsem se o Václava strašně bála, aby neudělal něco, za co by ho mohli lidé pomlouvat. Bojíte se jako o dítě, aby něco někde neřeklo.“

Maněnovi s Václavem Havlem na Hrádečku v roce 1992. Zdroj: archív Vlasty Maněnové
Maněnovi s Václavem Havlem na Hrádečku v roce 1992. Zdroj: archív Vlasty Maněnové

Bylo to přátelství na celý život. Prožívali s Havlovými společné radosti a doprovázeli je i při jejich odcházení. Po smrti Olgy poprosil Václav Havel Vlastu Maněnovou, aby to po Olze na Hrádečku dala do pořádku. „Říkal mi: 'Kdo to má jiný udělat než ty!'“ vzpomíná na těžkou dobu Vlasta Maněnová a dodává:

„Pamatuji si do dneška, jak jsem to tam všechno měla v tom Olžiným pokoji na jedné kupě a najednou to byl takový mejdan s Olgou. Najednou to nebylo tak těžké. Jako bych tam byla s ní. Na všechno jsem společně s ní znovu vzpomínala. Byl to takový poslední večírek.“  

Na Olgu myslí každý den a vroucně vzpomíná i na jejího muže. „Byla jsem u Václava dva dny před jeho smrtí na Hrádečku a držela jsem ho za ruku. Do dneška tu jeho ruku cítím.“

Krátké kalhoty zůstanou jedním ze symbolů „sametu“ a Václava Havla, ale pro Vlastu Maněnovou mají význam artefaktu, za nímž se skrývá dlouhý příběh upřímného přátelství.

Vzpomínky Vlasty Maněnové pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum, která vám přeje krásné Vánoce! Můžete se k nám přidat vstupem Klubu přátel Paměti národ na podporte.pametnaroda.cz.

Posílám malovánku pod stromeček, psal svým malým synům Petr Záleský z vězení

/ /
Synové Petra Záleského o Vánocích roku 1959, druhých bez tatínka a strýce, kteří byli ve vězení. S rodinou byli alespoň na fotografiích. Zdroj: Paměť národa
Synové Petra Záleského o Vánocích roku 1959, druhých bez tatínka a strýce. S rodinou byli alespoň na fotografiích. Zdroj: Paměť národa

Vánoce roku 1958 trávil Petr Záleský ve vazbě Uherském Hradišti a v lednu ho soud poslal na dva a půl roku do vězení. Provinil se tím, že šířil protirežimní básničky a texty.

Je pondělí 15. prosince 1958 a v cele uherskohradišťské věznice píše jeden ze svých povolených dopisů vězeň Petr. V polovině září byl zatčen, doma na něj čekala manželka Julie a dva malí synové. Jim patřil obrázek, který kreslil tužkou – vzpomínka na krásné Vánoce v rodinném kruhu se stolním betlémem uprostřed. V té chvíli netušil, že než se dostane domů, napíše ještě desítky dopisů.

Kresba, kterou poslal svým synům Petr Záleský z vězení v prosinci 1958. Zdroj: Paměť národa
Kresba, kterou poslal svým synům Petr Záleský z vězení v prosinci 1958. Zdroj: Paměť národa

Petr Záleský se narodil 21. června 1927 v Mutěnicích na Hodonínsku. Po absolvování obecné školy se v letech 1941–1944 učil obchodním příručím v Dubňanech. Po válce šel na praxi do Hodonína do slovácké svépomoci. Přes přátele se dozvěděl o možnosti odcestovat na zkušenou do Prahy. Tam odjel v roce 1947 a pracoval v obchodě u Václava Petříka. Protože už v Mutěnicích odebíral časopis křesťanské mládeže Dorost, seznámil se v Praze s lidmi ze Sdružení katolické mládeže. Toto setkání pak ovlivnilo další události v životě pamětníka. V roce 1948 se Petr musel vrátil z Prahy domů. 

Petr Záleský u černých baronů v dole Dukla v roce 1950. Zdroj: Paměť národa
Petr Záleský u černých baronů v dole Dukla v roce 1950. Zdroj: Paměť národa

V roce 1948 při volbách odevzdávali Záleští bílé lístky na protest proti komunistům. „S bratrem Františkem jsme strhávali komunistům plakáty a psali všelijaké básničky. Taťka jel odevzdávat obilí, byl tam mlýn. Plakal a říkal, aby jim nechali něco na setí. A bratr tam taky byl, on je ohnivý, a říká: ‚Ať sa nažerú, nechajte jim to!‘ Prý, co je to za kluka, my se na něho podíváme. A tímto po nás začali jet.“

V roce 1949 narukoval na vojnu do Prešova. „Vytřídili nás. Mysleli jsme, že jedeme na cvičení. Dali nás do vlaku a jeli jsme. My jsme se dostali do Ostravy, já byl na Dole Dukla.“ Pod zem se dostal ještě dřív, než oficiálně vznikly Pomocné technické prapory (PTP). Jednalo se o vojenské báňské oddíly, do kterých byli po únoru 1948 odesíláni i politicky nespolehliví branci.

V Dole Dukla strávil Petr Záleský sedmnáct měsíců. Chtěli po něm, aby podepsal ještě jeden rok, to však odmítl a záhy se mu to vymstilo. „Po návratu z vojny jsem šel pracovat do Pramenu v Hodoníně. Po měsíci mi přišel dopis od vedení z Kyjova, že mě propouští, že už nesmím být v obchodě a musím do dolů nebo do průmyslu, do výroby.“ A tak se šel učit soustružníkem.

V říjnu roku 1953 se oženil s Julií Trávníkovou. Na jaře 1955 se jim narodil syn Pavel a o dva roky později syn Petr. Manželé žili v Petrově rodném domě s jeho rodiči a bratrem Františkem.

Svatba s Julií v roce 1953. Zdroj: Paměť národa
Svatba s Julií v roce 1953. Zdroj: Paměť národa

V létě 1958 dostal Petr od přátel z Prahy tzv. Fatimské zjevení. Šlo o druhé tajemství zjevení Panny Marie ve Fatimě, uveřejněné v roce 1942. Stálo tam: „Přeji si zasvětit Rusko svému Neposkvrněnému srdci... jestliže má přání lidé vyplní, Rusko se obrátí a nastane tam mír; pokud ale ne, rozšíří se jeho bludy po celém světě a zapříčiní války a pronásledování církve.“

Zatýkat mě došli do Dubňan

Petr předal text kamarádovi, který jej však udal na policii. To byla asi poslední záminka k zatčení. „Tam taky bylo, že si mají lidi koupit na tři dny jídlo, a oni mi pak při výslechu vyčítali, že kdyby se to rozšířilo, byly by vykúpené obchody, a to by byla katastrofa.“

V srpnu zatkli i bratra Františka. Petrovi bylo jasné, že je na řadě. „To já už jsem s tím počítal, že dojdú, a poskovával jsem různé věci. Aj synovi Pavlíkovi jsem dal do gatí různé předměty. Na narozeniny manželky (9. září) jsem jí strčil pod duchnu čokoládu. Oni mě došli zatýkat do Dubňan.“

Obžaloba Petra a Františka Záleských. Zdroj: Paměť národa
Obžaloba Petra a Františka Záleských. Zdroj: Paměť národa

Převezli ho do Uherského Hradiště. „Otevřely se železné dveře, já jsem tam musel jít. Sledovali, jak chodím, jaké mám ruce, všechno po mně chtěli. Tak mě vyslýchali, jak odpovídám rychle. Pak mě zavedli do druhého patra a tam mně dali jakési hadry. Cítil jsem se nesvůj. Súsed mně radil, abych byl tvrdý a nikdy nic neřekl. Jenže to se dobře říká. Pak, jak ho drapnú, tak poleví.“ 

Ocitl se v cele o velikosti asi 2 krát 3 metry a chodit mohl jen pár kroků tam a zpátky. Strašili ho, že mu rozbijí rodinu. Ženu prý vystěhují z domu a děti půjdou do dětského domova. Po zatčení následovaly v Mutěnicích v domě prohlídky.

Petra ve vazbě trápili především psychicky. „Jednú v noci mě estébáci probudili, byli na mě tři chlapi, měli založené knížky a včil mě začali vyslýchat a začali říkat, který farář se oženil, který měl dítě. Tak mě vyslýchali, psychicky mě znemožnili. Oni mě nebili, ale psychicky na mě strašně šli.“ Jako spoluvězni se u něj střídali konfidenti, tahali z něj nejrůznější informace a dávali mu číst erotickou literaturu. 

Ve vazbě strávil čtyři a půl měsíce. Různě ho překládali, měnili se vězni i bachaři. Jídlo dostávali do šálku ke dveřím. Jako záchod sloužila díra v zemi v cele. „Pak nás honili na sprchování. Bylo to studené, měl jsem s tím trápení. Vězni si uměli předávat různě papírky, tak při sprchování nám kontrolovali zadek, jestli tam nic nemáme. To je ale pod úroveň člověka.“

Budu na vás všechny vzpomínat

Z vězení posílal Petr dopisy domů. Ve svých psaních navzdory svému trápení všechny podporoval, zdravil, uklidňoval a děkoval. V dopise ze 4. prosince 1958 se píše: „Už zase bude Mikuláše, blíží se Vánoce a jsou roráty. Julči, děkuji Ti ještě jednou za Tvoje starosti o mě, velmi a velmi na Tebe vzpomínám a buď ujištěná, že v jakékoliv příležitosti vždy a vždy v tom nejlepším. Pavlíčku, posílám Ti nějaké omalovánky a také pěknú pusinku.“

Koníček pro syna Pavlíka. Zdroj: Paměť národa
Koníček pro syna Pavlíka. Zdroj: Paměť národa

Období nadcházejících Vánoc, které nemohl strávit se svými dětmi, se snažil rodině zpříjemnit alespoň kresbou, o které se píše v úvodu tohoto článku. Vznikla v pondělí 15. prosince 1958. „Posílám malovánku pod stromeček. Budu na vás všechny asi takovýmto způsobem, jak jsem toto namaloval, vzpomínat. V modlitbách… Petr.“

Vězni mohli dostávat balíčky od svých rodin a Petr v dopise z 28. prosince 1958 píše o své vánoční zásilce: „Tak ten čas běží, že se mně zdá až neuvěřitelné – a svátky vánoční jsou pryč. Zůstaly na ně jen vzpomínky. Právě na Štědrý den jsem dostal od Tebe balíček. Bylo to pro mě takové radostné, že jsem si myslel bůhví co nemám. Když jsem to počítal, tož devět různých věcí – a k tomu dobrot. Trochu mně šlo jakoby na slzení. Musel jsem proto balíček chvilku nechat stát, až mě to přejde – jak se o mě musíš stále starat, připravovat, shánět. Děláš jen radosti, naproti tomu já jsem nemohl tentokrát udělat žádnému radost. Rozbaluji dál, kostky cukru. Zdá se Ti to maličkost, ale bral jsem to od Tebe jako velikou pozornost, i když já si ho tedy kupuju. Taktéž i jablka. Myslel jsem totiž, že ty dvě mandarinky jsou jablíčka. Říkal jsem si – mohla to nechat pro chlapce. A až později zase po přehlížení jsem zjistil, že ty jablíčka jsou jaksi měkké a jiné barvy – a ony – mandarinky. To si představíš, jaká je to pochoutka, jakož i ten pěkně měkký špek. Z medových Tvojich srdíček jsem si sestavil na stolku stromeček – a vzpomínal. Musím Ti prozradit, že jedno srdíčko si nechávám jako nejživější vzpomínku na Tebe, vždyť jsi ho dělala Ty – moja mamulka, abych se Ti tak aspoň s díky co nejpěkněji vyjádřil.“

Vězeň číslo 8474

Dne 7. ledna 1959 proběhl soud. Petr byl obviněn z trestného činu podvracení republiky podle § 79 odstavec 2 trestního zákona. Dostal dva a půl roku vězení, odsoudili ho ke ztrátě občanských práv a propadnutí majetku. Odůvodnění bylo jasné: „Zpracovávali a rozšiřovali různé tiskoviny a písemnosti zaměřené proti lidově demokratickému státnímu zřízení. A také přemlouvali občany, aby nevstupovali do Jednotného zemědělského družstva.“

Petr Záleský s manželkou Julií a prvorozeným synem Pavlem v roce 1955. Zdroj: Paměť národa
Petr Záleský s manželkou Julií a prvorozeným synem Pavlem v roce 1955. Zdroj: Paměť národa

Z vazby v Uherském Hradišti se dostal na Příbramsko: „To jsme ani nevěděli, kam nás vezli. Dovezli nás na lágr Bytíz, to je pod Svatú Horú, a tam sú dva tábory – Vojna a Bytíz.“ V táboře dostal přidělené číslo 8474, jako by jeho jméno přestalo existovat. V táboře byly domy popsané písmeny A až J. V jednom domě bylo asi deset místností. Na jedné světnici spalo čtrnáct lidí na dvoupatrových postelích. Když měli v domě službu, jeden musel být u dveří. 

„Já jsem měl službu od jedné do tří a přitom psal manželce dopisy. Kdo šel na ranní, vstával ve čtyři hodiny, natočil si kafe a mohl si vzít chleba. Kafe ve vojenské termosce. To bylo všecko, co mohli mět.“

Když vězni nesplnili plán, museli za trest chodit drát peří. „Až jsme nadrali určitou váhu, pak jsme šli na oběd. Peří smrdělo jak hrom.“ Někdy ale za trest jídlo nedostali vůbec nebo museli hrabat hlínu kolem tábora, aby v ní byly vidět stopy útěkářů.

Největším trestem ale byla korekce. „Když se šlo do korekce, tak se moselo po schodách dolů a tam vězni byli bez světla, bez ničeho, jen kafe, a až na třetí den bylo jídlo. Bratr František tam byl deset dní.“ V zimě dostávali vězni jen jeden kbelík dřeva na topení. Muži si tedy tajně nosili dřevo pod oděvem a Františka při kontrole odhalili.

Všem zesmutní oči nad rychlým uplynutím času

Petr psal pravidelně domů. Dopisy se dochovaly jako vzpomínka na těžkosti, překážky, nesplněné sny a malé radosti. Je potřeba vzít v úvahu, že dopisy byly kontrolované. Často uváděné informace neodpovídaly realitě. I tak jsou dopisy cenným dokladem života ve vězení a pracovním táboře na přelomu 50. a 60. let.

Nesmírně se Julči na Tebe těším, přestože jsem Tě mohl vidět u soudu. Tak blízko a přitom tak daleko.“ Uherské Hradiště, 12. 1. 1959

„Přijměte všichni doma moje nejupřímnější pozdravy z druhého domova. Trošku jsme si pocestovali. Zde se usídluji. Sněhu je zde jen poprašek, asi jak na Moravě. Ovšem na světnici máme příjemně teploučko… má Juli, teď už se o mě nemusíš starat, proto žádné peníze ani jakýkoliv balíček neposílej, protože jak jsem už psal, tělesně jsme zaopatřeni velice dobře.“ První dopis z Příbrami psaný pod dohledem bachaře, 8. 2. 1959

„Jak jsi psala, že už budu mít co nevidět polovičku odkroucenou, tož si tuto dobu o něco prodluž. Totiž za nějaké ty zbytky jsem dostal ještě šest měsíců. No a budu-li si muset toto všechno, jak se lidově říká „odkroutit“ až do konce, tož bych se vám vrátil po Pavlíčkových 6. narozeninách, 10. března 1961. Od soudu přišlo, zda-li souhlasím s odesláním peněz pro rodinu, a sice 200,- na jednoho chlapce. Samozřejmě, že jsem s tím souhlasil, což schvaluje i Frantik.“ Příbram, 8. 6. 1959

„Když jsi měla 25. narozeniny, ten večer jsi se opravdu na mě moc těšila. A zatím přijelo hnědé auto, které v malé chvíli vše změnilo… píšeš Julinko, co všechno následovalo, jak zdrcená jsi šla k vlaku pro mé věci a zdálo se Ti tenkrát, že není možné více snést, ale teď to poznáváš jinak.“ Příbram, 18. 9. 1959

„Dost často se zamýšlím nad tím, co kdyby se mně tak všechno dařilo, jak já bych chtěl a zdali to, co přichází na mě, je tak správné. Teď vidím, že jestliže jsem chtějí jít tím mojím životem na hlubinu – tož je. I když musím já, a to zároveň moja milovaná Julinko i Ty se mnou, přijat pokoru, jsem proto velmi rád, že tak správně se mnou smýšlíš. No a jak jsi mi dříve psala, že vedoucí samoobsluhy dostal pět let, teď již vše lehčeji chápu a snadněji a přijímám, a uvažuji: Nehnaly by i mě někdy takové možnosti, které až přímo lákají? Vždyť peníze častokrát dělají člověka hrabivým. Stává se sobeckým, závistivým a nedovede se vžít a pochopit jiného bližního. Protože jít tou dennodenní stejnou vyšlapanou cestičkou, bez slávy, nádhery, bez okázalostí a uznání, které lichotí, je těžší a těžší.“ Příbram, 30. 11. 1959

Vánoce roku 1959 – Petr a František Záleských v kruhu rodiném alespoň na fotografiích, kterou poslala manželka Julie Petrovi do vězení. Zdroj: Paměť národa
Vánoce roku 1959 – Petr a František Záleských v kruhu rodiném alespoň na fotografiích, kterou poslala manželka Julie Petrovi do vězení. Zdroj: Paměť národa

K tomuto listopadovému dopisu byly přiloženy dvě fotky, kde se rodina pro Petra vyfotila. Na fotce jsou Petr a jeho bratr František na fotografiích v kruhu své rodiny:

 „Dnes jsem měl možnost přečíst si od vás tatínku jen půl dopisu, za který vám děkuji. Ostatní prý bylo závadné a musel jsem podepsat, že vás o tom uvědomím. Nevím ovšem, co je závadné a co ne, protože jsem to „závadné“ nečetl. Jednalo se asi o něco o velikonočních svátcích. Tak nevím, ale bude nejlépe, když napíšete jen, že jste zdraví a živí, o práci a vůbec o tom. JZD zprávy vůbec nezajímají, o životě na vesnici zase nesmíte psát a tož já se už těch pár týdnů i bez dopisu obejdu.“ Příbram 23. 4. 1960

„Moja mamulko, končí se návštěvy. Všem zesmutní oči nad rychlým uplynutím času. Tvůj laskavý pohled očí vyzařují pro mě – má nejdražší – odpověď celé návštěvy. A z těchto Tvých očí čtu a čtu. Po celý den jsem stále jaksi víc v ústraní, sám pro sebe. Dokonce těžce a velmi pozdě usínám. Vždyť jsi to jedině Ty, jak poznávám z této návštěvy, která jediná mě opravdově od začátku nejlépe chápe.“ Příbram 30. 5. 1960

Rodinné foto po propuštění z vězení. Zdroj: Paměť národa
Rodinné foto po propuštění z vězení. Zdroj: Paměť národa

„Moje milovaná! Posílám poslední dopis. Děkuju za Tvoje pochopení ke mně, po celou tuto dobu zde strávenou. Takto jsme více jednoho srdce. Nějak se do toho nedovedu ani vžít, že už budu odjíždět. Pojedu za Tebou a našimi Sulivany – a pak – už společně vzdáme díky Pánu. Tedy upřímně na shledanou se těší Tvůj Petr.“ Příbram, 4. 11. 1960

Vrátil jsem se do jiného světa

V květnu 1960 vyhlásil prezident Novotný rozsáhlou amnestii pro politické vězně, na svobodu z obou bratrů ale vyšel jen František. Petr si musel odsedět ještě několik měsíců za „rozkrádání majetku“. Propustili ho 11. listopadu 1960. Protože byl odsouzen k propadnutí majetku, sebrali mu všechno včetně motorky, vinohradu i pole. 

Petr Záleský v práci na dráze v roce 1969. Zdroj: Paměť národa
Petr Záleský v práci na dráze v roce 1969. Zdroj: Paměť národa

„Já jsem byl překvapený, že už se neříká ‚sbohem‘, bylo hodně věcí jinak. Začalo se říkat ‚soudruhu‘. Vrátil jsem se do jiného světa.“ Práci našel opět na dráze. V roce 1962 se mu narodil třetí syn František.

Po roce 1989 se Petr Záleský zapojil do činnosti Konfederace politických vězňů. Jezdil na pravidelná okresní setkání a navštěvoval celostátní akce a společné mše svaté. Politice se nijak aktivně nevěnoval. Začal pracovat s mladými lidmi, šest let jezdil jednou až dvakrát týdně za mladými do Čejkovic a organizoval pro ně letní tábory. 

„Byl jsem vychovaný od Dona Boska, který říkal, že není jen modlitba, že je důležitá i čestná hra. Nechtěli jsme vychovat z kluků kněze, ale čestné občany.“ 

Vzpomínky Petra Záleského pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum, která vám přeje krásné Vánoce! Můžete se k nám přidat vstupem Klubu přátel Paměti národ na podporte.pametnaroda.cz.

Filcunky a koledy zpívané šeptem. Tak vypadaly Vánoce politických vězňů

/ /
Rodina Ludmily Hermanové  tři dny před jejich zatčením v roce 1958. Kvůli ukrytí agenta americké zpravodajské služby byla vězněna Ludmila (druhá zleva), osmnáctiletý bratr Josef (první zleva) i oba rodiče. Zdroj: Paměť národa
Rodina Ludmily Hermanové tři dny před zatčením v roce 1958. Kvůli ukrytí agenta americké zpravodajské služby byla vězněna Ludmila (druhá zleva), osmnáctiletý bratr Josef (první zleva) i oba rodiče. Zdroj: Paměť národa

Perníčky z drobečků chleba, tajné půlnoční mše nebo vánoční stromeček vyrobený z posbíraného peří, obarveného nazeleno – i tak vypadaly Vánoce politických vězňů a vězenkyň v padesátých letech.

Komunistický režim se na začátku padesátých let v Československu snažil vymýtit z paměti křesťanskou podstatu Vánoc. „Ježíšek vyrostl a zestaral, narostly mu vousy a stává se z něho děda Mráz. Nechodí již nahý a otrhaný, je pěkně oblečený v beranici a v kožichu,“ prohlásil prezident Antonín Zápotocký ve vánočním projevu roku 1952. Ježíšek byl podle něj nežádoucí připomínkou, že “chudí patří do chléva”. A tak ho měl nahradit sovětský děd, kterému na cestu na saních ze Sibiře svítí nikoli betlémská, nýbrž rudá hvězda.

Štědrovečerní filcunk

Kampaň za vykořenění křesťanských Vánoc ale nebyla příliš úspěšná, svátky se i nadále slavily v tradičním duchu v naprosté většině rodin včetně funkcionářů KSČ a vězeňských dozorců. To jim nicméně nebránilo v tom, aby politické vězně na Vánoce šikanovali ještě o něco víc než jindy.

Ludmila Hermanová v roce 2020 při natáčení pro Paměť národa. Foto: Petra Sasínová
Ludmila Hermanová v roce 2020 při natáčení pro Paměť národa. Foto: Petra Sasínová

V těchto dnech, kdy odloučení od svých blízkých prožívali ještě bolestněji než obvykle, museli například stát nekonečně dlouho venku na nástupech, na Štědrý večer byl častý “filcunk”, tedy důkladná prohlídka cel, při níž dozorci rozházeli vězňům všechny jejich osobní věci a zabavili každý kousek cukru či jídla, kterým by si vězni mohli zpříjemnit vánoční večery.

Vězňové na Vánoce dostávali horší příděly jídla: shnilé brambory, rybí ocasy, hlavy od slanečků nebo půl vařeného vajíčka. Nepřízeň dozorců si vynahrazovali vlastní kreativitou: z usušených drobků chleba a trochy cukru si dělali perníčky, z kondenzovaného mléka vařili karamel.

Ludmila Hermanová, která Vánoce roku 1958 strávila v pracovním táboře v Želiezovcích, vzpomíná i na drobné dárky: „Některá děvčata byla moc šikovná. Z novodurových trubek vyřezávala spony do vlasů, dělala se krásná umělecká díla i z chleba.”

Navzdory permanentní hrozbě filcunku si vězenkyně vyrobily vánoční stromeček: „Děvčata, co chodila drát peří, ho tajně donesla na celu. Někde se našel nějaký drát a zelený inkoust. Obarvilo se peří, udělaly jsme si vánoční stromeček. Z cigaret byly svíčky. Ale to se muselo schovávat, aby nám to nevyfilcovali,” popsala Ludmila Hermanová.

Až příliš tichá noc

Koledy jakožto písně připomínající křesťanskou symboliku Vánoc v padesátých letech z veřejného prostoru téměř zmizely. Byly tu snahy nahradit je novými vánočními písněmi. Asi nejúspěšnější byl rozverný popěvek Vánoce, Vánoce přicházejí z roku 1962, oslavující rodinné hodování, prskavky a poklidné usínání u štědrovečerního televizního programu.

Jana Honsová v mládí. Zdroj: Paměť národa
Jana Honsová v mládí. Zdroj: Paměť národa

Ve vězení se právě zpěv koled stával nejdostupnějším způsobem, jak si alespoň na chvíli připomenout vánoční atmosféru. V dobách protektorátu to němečtí věznitelé svých odpůrců tolerovali. Například Jana Honsová, zavřená o Vánocích 1944 na Pankráci za to, že odmítla vyučovat němčinu, vzpomíná, jak vězňové z otevřeného okna zpívali Aby nás Pán Bůh miloval a melodii z Novosvětské.

Naproti tomu v komunistických věznicích byl zpěv koled velmi přísně postihován, jak vzpomíná i Milan Kolář. Ve vězení se ocitl roku 1948, jako patnáctiletý chlapec, za to, že dvěma klukům ukázal cestu přes státní hranici:

„Někdo začal zpívat koledy, všichni jsme byli naměkko. A najednou se ozvalo: ,Zavřete rypáky, nebo to špatně dopadne!’ To bachaři, asi byli naštvaní, že mají o Vánocích službu,“ vzpomínal Vězňové ztichli, ale po chvíli začali zpívat znovu. „Vyhnali nás na chodbu, jeden měl u sebe svazek klíčů a tím velký klíčem nás šťouchal do žeber a ten druhý to fackoval.“

Speciální “pozornosti” se během adventu a před Vánoci dostávalo i příbuzným politických vězňů, kteří zůstali na svobodě. Kamila Karníková, jejíž otec František Mařík byl odsouzen v procesu s Miladou Horákovou na dvacet let vězení, vzpomíná, že období kolem Vánoc provázela zesílená šikana –rodina měla podlehnout iluzi, že otec už není naživu.

„Bezpočtukrát se nám stalo, že se otec ztratil. Psaní, které bylo vždycky jenom na povolenku, přicházelo zpátky. Speciálně k tomu byla vybírána období kolem Vánoc.”

Roku 1951 byla rodina Františka Maříka vystěhována z bytu na Žižkově, měli se přestěhovat do sklepního bytu v Leninově ulici (dnešní Evropská). „Nějaký dobrák nám ale vystěhovací dekret pozastavil, takže jsme ho dostaly až dva dny před Štědrým dnem. Když jsme dojely do Leninovy ulice, zjistily jsme, že je zaplombovaná jak elektřina, tak plyn, ale naštěstí můj spolužák měl vozík, se kterým jsme přivezly alespoň uhlí z bývalého bydliště, aby se dalo zatopit, a během Vánoc nám hodní lidé zase umožnili svítit a topit,“ vyprávěla Kamila Karníková.

Balík? Na ten zapomeňte.

Začátkem padesátých let si Státní bezpečnost dokonce sestavovala seznamy lidí, kteří posílají balíčky do vězení, přestože nejsou v příbuzenském vztahu k vězňům. Takoví lidé, podezřelí z “organisování sbírek potravin, které jsou vězňům v nepřiměřených množstvích neustále zasílány”, jak se psalo v dobovém dokumentu, mohli pak sami skončit ve vězení.

Netřeba samozřejmě zdůrazňovat, že balíky od příbuzných se k vězňům mohly, ale také nemusely dostat dle libovůle dozorců, jak dosvědčuje i vyprávění protikomunistického odbojáře Miroslava Káchy. O Vánocích byl povolán do kanceláře vyšetřovatele Františka Pergla, proslulého krutostí během výslechů:

„Na stole měl rozdělaný balík a řek: ‚Přišel vám vánoční balík, ale protože se nechováte tak, jak byste se chovat měl, nic nedostanete. Věci, který podléhají zkáze, rozdám ostatním, a co je trvanlivé, tady nechám. V případě, že odsud půjdete, že to přežijete, tak to dostanete. Anebo v případě, že budete mluvit tak, jak mluvit máte. Vyházel obsah na stůl. Bylo tam cukroví a vánoční věci a taky krabička amerických cigaret. Pohrdlivě řek: ‚Tady to vám posílaj vaši američtí přátelé za to, že jste zrazoval republiku‘ – hovado!“

Cítila jsem, že nejsem sama

Proč vlastně vězňové v komunistických věznicích tak úzkostlivě lpěli na symbolech Vánoc? Nešlo ani tak o přilepšení k chudým přídělům jídla nebo jiné materiální výhody. Vánoce byly spojením s rodinami, připomínkou, že jsou stále ještě lidmi, že navzdory okolnostem má jejich život i duchovní rozměr. Tam, kde byli vězněni kněží či farářky, se světily tajné bohoslužby s kouskem chleba a jednou rozinkou místo vína.

„Víra určitě sehrála roli při mém věznění,“ vzpomíná Eva Mádrová, která se do vězení dostala v padesátých letech za velezradu a vyzvědačství. “Také jsem tam měla takový těžko popsatelný zážitek. Měla jsem dojem, že při prvních Vánocích je tam Ježíš přítomen jako světlo. To jsem bezpečně cítila, že je tam se mnou – jestli to mohu takto vyjádřit.”

Vzpomínky Ludmily Hermanové pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum, která vám přeje krásné Vánoce! Můžete se k nám přidat vstupem Klubu přátel Paměti národ na podporte.pametnaroda.cz.

Bělorusové pokračují v protestech navzdory policejní brutalitě

/ /
Bělorusové vyšli do ulic po srpnových prezidentských volbách. Nevěří, že je Alexander Lukašenko doopravdy vyhrál. Požadují jeho odstoupení a nové svobodné volby. Foto: Dmitrij Drozd
Bělorusové vyšli do ulic po srpnových prezidentských volbách. Nevěří, že je Alexander Lukašenko doopravdy vyhrál. Požadují jeho odstoupení a nové svobodné volby. Foto: Dmitrij Drozd

„Dvacet šest let nám vládne jeden a týž prezident, který v ústavě zrušil omezení počtu volebních období,“ říká historik a fotograf Dmitrij Drozd k šestému volebnímu vítězství Alexandra Lukašenka.

Po srpnových prezidentských volbách vyšli Bělorusové do ulic a protestují stále. Jejich touhu po svobodných volbách neoslabuje mrazivé počasí ani policejní brutalita, které jsou při pokojných demonstracích vystaveni. Tisíce Bělorusů už bylo zbito a zadrženo, několik osob zákrok policie nepřežilo. Podle nevládní organizace pro ochranu lidských práv Vjasna bylo k 22. prosinci 2020 ve vězeních 158 politických vězňů. Můžete jim poslat vzkaz prostřednictvím stránky této organizace https://prisoners.spring96.org/en.

Dmitrij Drozd putoval do vězení po volbách v roce 2010, po těch letošních se účastní protestů s fotoaparátem v ruce. „Dokumentuji vše, co se v naší zemi děje a doufám, že budu moci vydat o událostech roku 2020 v Bělorusku fotoalbum. Jsem šťastný, že u nás existuje naděje na změnu, a dělám vše co je v mých silách, aby ke změně došlo,“ vysvětluje Dmitrij Drozd, které poskyl Paměti národa fotografie a vyprávěl svůj příběh.

Rusifikace a politická výchova

Dmitrij se narodil 26. března 1973 ve vesnici Drozdy vzdálené asi 80 kilomentrů západně od Minsku. Pradědeček Pavel Drozd zde koupil na konci 19. století pozemky, o které ovšem v roce 1929 kvůli vyvlastnění přišel.

Dmitrij Drozd. Foto: archiv Dmitrije Drozda
Dmitrij Drozd. Foto: archiv Dmitrije Drozda

Jeho rodina je důkazem důkladnosti rusifikace Běloruska – oba rodiče navštěvovali minské školy, ve kterých se vyučovalo rusky, a tak se i v rodině hovořilo rusky. Běloruský jazyk se vyučoval v podstatě jako cizí jazyk a Dmitrijova matka ho z jeho výuky odhlásila. Dmitrij se tak naučil bělorusky až v dospělosti. Bělorusky nemluvil ani jeden z Dmitrijových příbuzných či přátel a dodnes Dmitrij přemýšlí výhradně v ruském jazyce, ve kterém se cítí i jistější v kramflecích.

Dmitrij vystudoval v Minsku typickou sovětskou střední školu, ve které byla ideologická výchova důležitější než samotné vzdělávání. Každý den před vyučováním probíhal „politický zpravodaj“, ve kterém se věnovali politice komunistické strany Sovětského svazu. Politická výchova poněkud ochladla v době tzv. perestrojky po nástupu Michaila Gorbačova do čela strany i vlády. Dmitrijovi bylo dvanáct let a dobře si zapamatoval moment, kdy si uvědomil, že se věci mění.

„Na pionýrském táboře jsme hráli polovojenskou celotáborovou hru „Záblesk“. S kamarády jsme byli pověřeni hlídáním sovětské vlajky, která byla vyvěšována během nástupu. Navrhl jsem, abychom místo vlajky vyvěsili hadr na podlahu. Když se ráno celý tábor, stovky dětí, postavily do řad, zavlál nám nad hlavami místo vlajky hadr na podlahu. Pokud by se to stalo o pár let dříve, by byl by to obrovský skandál. V té době už to ale nikoho až tak nevzrušovalo“. Právě tento hadr se Dmitrijovi stal symbolem rozpadu SSSR.

Po chudobě přišla ještě větší chudoba

Změna nastala i v tlaku na povinný vstup do Komsomolu (Komunistického svazu mládeže), ačkoliv tento svaz i nadále představoval „elitu“ sovětské mládeže a přijímací komise na školách a ke členství stále přihlížely. Dmitrij se rozhodl do Komsomolu nevstoupit, a i tak byl po ukončení osmileté základní školy v roce 1988 přijat na střední odbornou školu, kde vystudoval obor „Fototechnika“.

V té době se ocitl Sovětský svaz na pokraji ekonomického kolapsu. „Perestrojka“ nedokázala nesystematickými opatřeními zachránit kolabující socialistické hospodářství. Po chudém dětství tak pro Dmitrije nastaly ještě těžší časy. Už v 70. letech musela jeho rodina jeden pokoj ze svého dvoupokojového bytu pronajímat, aby se uživila. Čtyřčlenná rodina tak žila v jedné místnosti. Otec musel mít dvě zaměstnání, po směnách v továrně pracoval skladník v obchodě. Na konci 80. let se situace ještě zhoršila, na řadě míst byl chléb jen na příděl, lidé stávali ve mnohahodinových frontách na základní potraviny.

Proti pokojným demonstrantům běloruská policie tvrdě zasahuje. Foto: Dmitrij Drozd
Proti pokojným demonstrantům běloruská policie tvrdě zasahuje. Foto: Dmitrij Drozd

V této situaci vyhlásily v roce 1990 samostatnost pobaltské sovětské republiky. Bělorusko se k nim připojilo na konci července 1990 a 25. srpna 1991 se stalo samostatné oficiálně. Proti rozpadu Sovětského svazu tvrdě vystupoval v Bělorusku ředitel sovchozu Goroděc Alexander Lukašenko, který v srpnu 1991 podporoval puč proti Michailu Gorbačovovi a stoupence běloruské nezávislosti nazýval zrádci a agenty západního imperialismu.

Dmitrij tehdy mohl jen těžko tušit, jak velký vliv bude mít tento muž na jeho život i osud celé země. Politiku příliš nesledoval, měl jiné starosti – v roce 1991 ho zasáhla nečekaná smrt otce Michaila Drozda, kterému bylo teprve čtyřicet let. O rok později maturoval a poté marně sháněl práci v oboru fotografie. Začal tedy pracovat jako skladník, ke své profesi fototechnika se vrátil až v roce 1996, kdy získal zaměstnání v minilabu firmy Kodak.

Vyvolával filmy, tiskl fotografie, a kromě toho se věnoval i vlastní fotografické tvorbě, stal se členem Svazu fotografů Běloruska. Rozhodl se také pokračovat ve studiu na vysoké škole a v roce 1998 nastoupil na fakultu historie Běloruské státní univerzity. Obor muzejnictví a ochrana památek historického a kulturního dědictví studoval dálkově, a tak mohl v roce 2002 odejít pracovat do fotolabu Kodak v Moskvě za vidinou vyšších příjmů.

Do Běloruska jezdil pouze ve zkouškovém období, studium absolvoval v roce 2005. Ještě během svého pobytu v Moskvě začal pracovat na své první knize „Majitelé půdy v Minské gubernii 1861 – 1900“, kterou dokončil rok po návratu do Běloruska v roce 2010.

Pokus zastavit diktátora

V prosinci 2010 se Alexander Lukašenko ucházel počtvrté o funkci prezidenta díky tomu, že zrušil limit, kolikrát je možné být prezidentem. Kromě toho také posílil pravomoci prezidenta. Dmitrij se angažoval v Iniciativní skupině Andreje Sannikova, běloruského politika a veřejného činitele, kandidáta na prezidenta.

Opozice ve snaze ztížit policii zásahy pořádá decentralizované protesty v jednotlivých čtvrtích hlavního města. Foto: Dmitrij Drozd
Opozice ve snaze ztížit policii zásahy pořádá decentralizované protesty v jednotlivých čtvrtích hlavního města. Foto: Dmitrij Drozd

Společně s dalšími členy této skupiny shromažďoval podpisy nezbytné pro registraci kandidáta do Ústřední volební komise (podle běloruských zákonů je pro zařazení osoby na kandidátskou prezidentskou listinu potřeba sesbírat na jeho podporu 100 000 podpisů). Lidé se během extrémně chladných podzimních a zimních dní podepisovali, ačkoli se kvůli podpoře alternativních kandidátů obávali odvetných opatření: „Stane se nám za to něco? Kam se tyto podpisy dostanou? Nepřijdeme o práci? Nezastřelí nás?“

Sbíralo se venku na ulicích či ve stanicích metra a nikdo tenkrát neměl tušení, jak volby skončí. Už tehdy míra nespokojenosti s diktátorským režimem Lukašenka dosáhla kritické meze. Lukašenkovi protikandidáti vyzývali veřejnost k protestům proti volebním podvodům bezprostředně po uzavření volebních místností.

Až padesát tisíc demonstrantů se tak 19. prosince 2010 shromáždilo na náměstí Okťabrskaja v Minsku, odkud pokračovali na náměstí Nezávislosti, k vládní budově. Tam požadovali nové volby bez účasti současného vedení země Alexandra Lukašenka. Mezi protestujícími se nacházel také Dmitrij Drozd.

„Od samého rána vládla vrušená atmosféra plná očekávání něčeho důležitého a velkolepého. Každému bylo jasné, že pokud dojde k nařízení shora, budou nás bít obušky, lít na nás v zimě ledovou vodu nebo do nás budou střílet. Nikdo nepochyboval o tom, že jdeme neozbrojeni proti obrovské síle, bezpodmínečně vydáni na pospas lidem, kteří mají nyní všechno: moc, peníze, dači. A aby se udrželi u moci, srovnají desítky a stovky svých odpůrců se zemí.“

Protesty pošpinila provokace

V deset večer se demonstranti přiblížili k vládní budově, ve které zrovna probíhalo sčítání výsledků voleb. Najednou se ozval zvuk roztříštěného skla. Několik lidí začalo rozbíjet skleněnou výplň dveří vládní budovy. Kandidáti křičeli do megafonu: „Zastavte to! Je to provokace!“ Nicméně lidé rozbíjející okna byli k nezastavení. Policie nezakročila a oficiální běloruská televize tuto akci zabírala z různých úhlů. Bylo zřejmé, že se jedná o provokaci úřadů. To vše trvalo celkem čtyřicet minut. Demonstranti se seřadili do jedné linie a pokračovali ve výzvách: „Zastavte se! Zastavte se!“

Tisíce demonstrantů byly zbity, přičemž několik lidí v souvislosti s protesty a zákroky policie zemřelo. Foto: Dmitrij Drozd
Tisíce demonstrantů byly zbity, přičemž několik lidí v souvislosti s protesty a zákroky policie zemřelo. Foto: Dmitrij Drozd

Dmitrij se s dalšími demonstranty přiblížil k sídlu vlády a třikrát udeřil megafonem do desky, která zakrývala dveře centrální sčítací komise. V ten okamžik už na náměstí oddíly OMON (speciální policejní oddíl) a další jednotky vytvořily několikařadový řetěz a demonstranty začaly hrubě bít a vytlačovat nazpět. Té noci zadrželi na osm set lidí včetně prezidentských kandidátů a členů jejich volebních kampaní, mezi nimi i Dmitrije. Zatáhli ho do antonu, kde se již těsnalo na čtyřicet lidí.

„Každý, kdo toho dne vyšel na náměstí, se může považovat za hrdinu,“ je přesvědčený Dmitrij, kterého antonem převezli brzy ráno z policejní stanice k soudu. „Jednoho po druhém nás předvolávali. Šel jsem k soudkyni, která mi položila několik otázek. Tvrdil jsem, že jsem se neúčastnil aktivně, a že jsem nezaslechl varování policie, ačkoliv jsem chápal, že se účastním neschváleného shromáždění. Dostal jsem deset dní.“

Oddychl si, brzy ovšem zjistil, že předčasně. „Dne 1. února mě probudila moje matka s tím, že si pro mne přišla policie. Bylo sedm hodin ráno. Oblékl jsem se a zeptal se, na jak dlouho mne odvedou. Sdělili mi, že mne předvolávají jako svědka a že byly odhaleny nové okolnosti případu. Přišli k nám dva pracovníci odění v černém. Ani nevím, zda matce ukázali své průkazy, žádnými dokumenty se neprokazovali,“ popisuje Dmitrij.

Policejní masakry v Bělorusku pokračují, uvedla na začátku prosince pro Českých rozhlas Svjatlana Cichanouská, hlavní opoziční kandidátka na prezidentku Běloruska ve volbách roku 2020, která se hned po volbách uchýlila do Litvy. Foto: Dmitrij Drozd
Policejní masakry v Bělorusku pokračují, uvedla na začátku prosince pro Českých rozhlas Svjatlana Cichanouská, hlavní opoziční kandidátka na prezidentku Běloruska ve volbách roku 2020, která se hned po volbách uchýlila do Litvy. Foto: Dmitrij Drozd

Během výslechu Dmitrijovi promítli video se záběry, jak tluče megafonem na dveře vládní budovy. To, že je to na videu on, Dmitrij popřel. Říkal, že je to „muž, který vypadá jako já“. O tři dny později ho převezli do vyšetřovací vazby č. 1 na ulici Volodarského v Minsku, tzv. věznice „Volodarka“.

Jako historik měl Dmitrij radost, že se dostal právě na tam, protože ta budova byla postavena v roce 1825 jako jako „vězeňský hrad“ minské gubernie Lidově se mu říkalo „Piščalovský hrad“ na počest muže, který získal veřejnou zakázku na stavbu, vlastníka půdy Rudolfa Piščala. Dmitrij měl tedy jedinečnou příležitost tuto historickou budovu navštívit.

Na svobodu díky sankcím EU

Dne 5. května se dostal spolu s dalšími čtyřmi obžalovanými v případu „masových nepokojů“ k soudu. Státní zástupce pro Dmitrije požadoval trest odnětí svobody ve výši tři a půl roku. Nakonec si vyslechl rozsudek o tříletém trestu, který si odpykával ve vězení ve městě Bobrujsk.

Bělorusové se nevzdávají, v protestech pokračují i v zimě. Foto: Dmitrij Drozd
Bělorusové se nevzdávají, v protestech pokračují i v zimě. Foto: Dmitrij Drozd

Na svobodu vyšel po sedmi měsících 13. srpna 2011 díky tlaku běloruského a mezinárodního společenství a také sankcím, které uvalila Evropská unie na Lukašenka a dalších více než 150 představitelů běloruského režimu kvůli represím po prezidentských volbách v prosinci 2010.

Po propuštění začal Dmitrij Drozd publikovat články na známém opozičním webu Charta-97. V letech 2012-2013 dostal díky mezinárodnímu programu „Kalinovského“ na podporu utlačovaných příležitost studovat na Varšavské univerzitě. Zároveň pokračoval ve své výzkumné práci v běloruských a polských archivech. V roce 2014 se Dmitrij Drozd oženil s Viktorií Pavljučuk, s níž se seznámil v Běloruském národním historickém archivu. V roce 2015 se jim narodil syn Pavel.

Od května 2015 je redaktorem a autorem webových stránek Běloruského dokumentačního centra. Od srpna 2016 Dmitrij Drozd založil a dále vede Praktickou školu vyhledávání obětí represí, ve které pomáhá lidem dozvědět se pravdu o obětech stalinských represí a vydává články na toto téma. V roce 2016 se stal laureátem Ceny za lidská práva v kategorii „Novinář roku“.

Nezisková organizace Post Bellum natáčí od ledna 2020 pro Paměť národa v rámci projektu „Rozvoj historické paměti Běloruska“ za podpory Ministerstva zahraničních věcí ČR a grantového programu TRANSITION, rozhovory s pamětníky represí v Bělorusku.  
Subscribe to