Diváci se v industriálním prostoru La Fabriky začali scházet po páté odpoledne, kdy protagonisté v šatně dopilovávali živé vystoupení. Kolem baru se vznášela vůně čerstvě vytištěných knih, na kterých se podílela také Jindra Šídlová. „Editaci synovy knihy s Tomášem Etzlerem mi nesvěřili... A nechali mu tam chyby! Takže tentokrát jsem to vzala do svých rukou,“ vypráví maminka Jindřicha Šídla, nervózně vyhlížejícího šestou hodinu. „Potom tu knihu dostal do ruky syn, hodil do toho vidle a ještě jednou to předělal. Tak jsem ji po něm přečetla ještě znova, aby tam nezůstaly nějaké nesmysly!“

„Přenést mluvené slovo do knihy není jednoduché, musíte se vyvarovat některých žertů a libůstek nesených tónem hlasu, dikcí a intonací, které jsou v mluveném projevu jasné a samozřejmé. V písemné formě ale nemají tu sílu,“ říká produkční podcastu Simona Skrbková a dodává: „Kniha není přesným přepisem rozhovorů z podcastu... Není to možné, protože Jan s Jindrou jsou často nenápadně vtipní v kontextu daného tématu. Jenže když to pak doslovně přepíšete, ztratí věty šťávu a vtip může zmizet. Navíc má každý knižně zpracovaný díl svůj úvod a hlavně závěr, který se ohlíží a hodnotí, jak dopadly Janovy či Jindřichovy ‚věštby‘.“

Deset minut před oficiálním začátkem vystoupení už byl prostor zaplněn. Dveře se otevřely a do několika vteřin byla ta nejlepší místa pryč... Podcasteři stupňovali očekávání, lidem, kteří nepřišli včas, nechali „akademickou desetiminutovku“ a pak už se mohlo jít na věc!

„Za deset dní budeme my, senioři, slavit před našimi znuděnými dětmi 34. výročí,“ tak Šídlo v úvodu předeslal téma živého natáčení. Vzápětí představil vzácné dámy, které do La Fabriky dorazily pokřtít knihu společně s protagonisty, totiž Kláru Jirovcovou Pospíšilovou a Věru Krincvajovou. „Klára s Věrou byly ony dvě studentky, které v sobotu 18. listopadu 1989 navštívily předsedu vlády Ladislava Adamce, aby mu řekly, co se stalo na Národní třídě.“

Zatímco Jindřich si s ostatními začal povídat o listopadových událostech roku 1989, pod podiem pobíhala jeho dcera Josefina, což umocňovalo příjemnou atmosféru v sále. Už ostříleného podcastera to však nijak nerozhodilo: „Já jsem zvyklý, protože nálada jakékoliv akce, na kterou přijde Josefina, se v to trochu promění.“

Klára Jirovcová Pospíšilová s Věrou Krincvajovou hovořily například o tom, jak z balkonu bývalého deníku Práce promluvily k zaplněnému Václavskému náměstí. „Lidé se začali otáčet, chtěli přídavek. Najednou uviděli tři postavy na balkonu deníku Práce a začali skandovat ‚Práce, nelži!‘ Vymýšlely jsme, jak z toho ven.“ Na vyprávění Věry pohotově navázala Klára: „Odstartovaly jsme si to samy a začaly říkat, že jsme studentky žurnalistiky, a slibujeme, že budeme psát pravdu!“

Ve druhé polovině natáčení čtveřici na podiu doplnil Václav Bartuška, který stejně jako Klára s Věrou studoval v listopadu 1989 žurnalistiku na Fakultě sociálních věd UK. Bartuška byl na přelomu let 1989 a 1990 členem parlamentní komise pro dohled na vyšetřování událostí 17. listopadu, s publikem se tak podělil o některé perličky z výslechů bývalých estébáků. Bartuška mluvil o určitém nepochopení ze strany generála Alojze Lorence a dalších příslušníků režimu. „Mě se pořád ptali, proč jsme začali stávkovat. Říkám: ‚No, měli jsme toho plné zuby.‘ ‚Ale vždyť v těch našich zprávách to nebylo!‘ odpovídali mi.“ Podle člověka, který je v současnosti zmocněncem pro otázky energetické bezpečnosti, bylo příslušníkům StB také divné, že lidé už nebyli ochotní věčně stát ve frontě na cokoliv.

Na závěr téměř dvouhodinového povídání byla první kniha dua Dobrovský & Šídlo pokřtěna a před barem se vytvořila dlouhá fronta zájemců o podpisy autorů. Radost měl kromě aktérů také Jan Polouček, provozní ředitel organizace Post Bellum. „Dnešní natáčení a zvolené téma se mi líbily, protože po všech nejrůznějších aktuálních tématech se zase mluvilo o nějakém, na které jsme trochu specialisti my, Paměť národa,“ řekl náš „provozák“. Prozradil také, jak dlouho bude ještě podcast pokračovat: „Tak dlouho, dokud to bude Jindru s Honzou bavit. Nás to baví moc!“

A jaké dojmy měli ze speciálního večera prtagonisté a podcasteři? „Mám opravdu upřímnou radost z toho, že naše spolupráce trvá už dva a půl roku a vznikla z ní kniha, která přežije – třeba na půdě nebo v knihovně – kdyby totiž náhodou někdy vypnuly servery... A vypadalo to, že lidé se dokonce snad i bavili, přestože to bylo dlouhé,“ podělil se o své pocity Jindřich Šídlo. „Vždycky jsme rádi, když diváci na konci nepískají. A přišlo jich strašně moc! Jak je známo, já jsem stále překvapený, že přijdou...“ dodal vděčný Jan Dobrovský.

Objeví se toto živé natáčení v další knize podcastové dvojice Dobrovský & Šídlo? Možná. Nicméně třináct vybraných dílů z let 2021 a 2022 si můžete už teď projít v knížce „Můžu to doříct…?“, kterou protagonisté společně s hosty a diváky 7. listopadu 2023 v La Fabrice úspěšně pokřtili!

Článek podpořil Nadační fond nezávislé žurnalistiky.

Jen málo lidí z roztříštěného domácího odboje v sobě našlo odvahu pustit se proti tvrdému stejně tvrdě – oplácet komunistům po zlém. Smrtí. Ctirad Mašín se o takový odpor pokusil.

Vojáky komunisti vyřídili hned. Nás smrkáče nepodezíral nikdo

Komunistický režim v té době už spáchal justiční vraždy generála Heliodora Píky nebo Milady Horákové. Zavíral na doživotí nebo na desítky let letce RAF a další hrdiny boje proti nacismu v Africe, v západní Evropě, ale i na východní frontě. Posílal za mříže sedláky vzpírajícící se vstupu do jednotných zemědělských družstev. Na hranici se západním Německem umírali lidé zastřelení československými bezpečnostními složkami při svém pokusu dostat se z totality do svobodného demokratického světa.

Jeho útoky na komunistické policisty v Československu i ve Východním Německu vzbuzovaly mezi představiteli totalitního režimu strach. 

Syn Josefa Mašína, československého legionáře, prvorepublikového důstojníka a člena jedné z nejvýznamnějších domácích protinacistických odbojových skupin, zabil v letech 1951 až 1953 jednoho příslušníka československého Sboru národní bezpečnosti (SNB) a čtyři východoněmecké volkspolicisty (příslušníky Deutsche Volkspolizei, Německé lidové policie). 

Naši lidi byli rádi, když utekli s holým životem

Ctirad Mašín se narodil 11. srpna 1930 do rodiny vojáka Československých legií v Rusku a prvorepublikového důstojníka Josefa Mašína, odsouzeného k smrti v červnu 1942 během heydrichiády. Ctirad Mašín byl jeho prvorozeným dítětem, v březnu 1932 přivedla jeho matka Zdena na svět dalšího syna, Josefa. V roce 1933 se manželům Mašínovým narodila dcera Zdena.

„Na druhou světovou válku mám hodně vzpomínek, ale moc dobré nejsou. Když Němci vtrhli v březnu 1939 do Československa, kolony táhly od Ruzyně do Liboce po čtyřproudé silnici. Rodiče nám zakázali tam jít a mluvit s vojáky, ale okukovali jsme je,“ uvedl Ctirad Mašín. „Kolona zastavila na odpočinek, byly v ní motocykly s přívěsnými vozíky. Jeden voják nám přátelsky nabízel kafe, ale my jsme se tvářili nepřátelsky a Němci na nás byli hrubí.“

O více než šest let později viděl Ctirad Mašín, jak Němci a jejich spojenci vlasovci prchají před Rudou armádou. V paměti mu utkvěl náklaďák s prázdnou pneumatikou, která se plácala na kole. Kolony prchajících Němců s auty a koňskými povozy se mu zdály nekonečné. „Naši lidi byli rádi, když tehdy v roce 1938 utekli po mnichovu s holým životem.  Ale Němce v květnu 1945 při ústupu nikdo nemlátil, ani po nich nestřílel,“ popsal své zkušenosti z konce války.

Během ní se museli na příkaz nacistických úřadů přestěhovat z Ruzyně do Poděbrad. Šlo o trest za protiněmecký odboj Josefa Mašína staršího. Hrozilo, že nacisté pošlou oba jeho syny na převýchovu do Německa. Zachránily je babička Emma Nováková a Marie Neubauerová, sudetská Němka zaměstnaná u Mašínů jako hospodyně. Zaručily se, že sourozence vychovají v německém duchu. Nacisty ale oklamaly, vlastenectví a odpor obou kluků k nacismu za okupace totiž rok od roku sílily.

Zprávy o zkracování fronty byly legrační

„V Poděbradech byla Hitlerjugend, němečtí kluci, i nejmenší prckové, tam lítali v uniformách. Zabrali ulici a bubnovali, ohromná sláva, sto padesát vlajek, ‚hákovce‘, město bylo plné téhle havěti,“ vyprávěl. „Němci si blízko postavili rasově čistý rozmnožovací tábor, měli tam ženské ‚na plemeno‘, dělaly tam pro Hitlera s vybranými vojáky rasově čisté děti. Když Němci vítězili, v rádiu jsme slyšeli samé pochody a jednu zprávu za druhou, jak padl Smolensk a další ruská města. Bylo to deprimující. Pak se Němci zastavili a začaly nálety. Spojenci do nich bušili letecky, místo vítězných pochodů rádio hlásilo zprávy, kde jsou jaké nepřátelské letecké svazy, Kämpfverbande. Byla legrace poslouchat, jak Němci říkali svému ústupu ‚zkracování fronty do předem připravených pozic‘.“

Ctirad Mašín si vzpomíná, že nacisté vyráběli v okolí Poděbrad z klacků rohože do ruského bahna. Pokládali do něj klacky spojené dráty, po nichž jezdily jejich obrněné vozy, děla, tanky nebo nákladní auta. 

V Poděbradech bylo seřazovací železniční nádraží a plnilo se rozstřílenými lokomotivami. „Opravovaly se v Kolíně nebo v Nymburce, stály na vedlejších kolejích. Němcům už chyběli lidi, viděli jsme, že na nádraží nejsou stráže. Na lokomotivách jsme s Josefem rozbili všechno, co ještě nebylo rozmlácené,“ poznamenal Josef Mašín. 

Po válce dostali s bratrem od prezidenta Edvarda Beneše vyznamenání Za chrabrost. Kromě záškodnických akcí na železničním nádraží ukrývali uprchlého sovětského zajatce a dva Židy. 

Jak viděl Beneše? „Zbabělec, pletichář. Všechno chtěl řešit kecama“ 

Edvarda Beneše si Ctirad Mašín ovšem nevážil. „Považuju ho za úplného zbabělce, selhal dvakrát. Jednou v roce 1938 a podruhé v roce 1948. Nebyl vedoucí osobností, ale pletichářem a zákulisním hráčem. Jako demokrat chtěl všechno řešit jen kecama,“ prohlašuje Ctirad Mašín. „Je krásné být demokrat, ale když vám demokracie za něco stojí, musíte za ni bojovat.“

Při komunistickém převratu v roce 1948 se prezident Edvard Beneš a místopředseda vlády Petr Zenkl prý ukázali jako neschopní šašci. Petr Zenkl protrpěl skoro celou válku v nacistických koncentračních táborech Dachau a Buchenwald. Na začátku roku 1948 vykonával funkci místopředsedy vlády za Československou stranu národně socialistickou a 20. února podal s dalšími 11 nekomunistickými ministry demisi vlády. 

Protestovali tak proti neústavním krokům komunistického ministra vnitra Václava Noska. Čtrnáct ministrů ve vládě zůstalo a Edvard Beneš po masových demonstracích vyvolaných KSČ přijal demisi demokratických ministrů, a otevřel tak komunistům cestu k neomezené moci. Petr Zenkl republiku opustil a uchýlil se do západního svobodného světa.

Konec druhé světové války a osvobození Poděbrad si Ctirad Mašín spojuje s oněmi kolonami utíkajících Němců. Vybavuji si, jak jimi byla ověšena auta, jak seděli na blatníkách s puškami a samopaly. „Jeli i na koňských povozech. Najednou jsem v německé koloně uviděl amerického džípa a v něm ruské oficíry. Nevšímali si Němců a Němci si nevšímali jich, i když je mohli lehce vyřídit,“ tvrdí. „Kolem jednoho džípu s Rusákama jely stovky Němců. Ale asi mezi nimi bylo nějaké nepsané příměří.“

Viděl rudoarmějce, jak se utopil. Soudruzi se mu smáli

Podle Ctirada Mašína ustupovali Němci od Kolína přes pole. Za řekou Labe se rozkládaly mokřiny a také vyvýšené písčiny s borovicemi. „V jedné prudké zatáčce sjelo německé  útočné dělo z cesty, ze svahu se převalilo dolů a skončilo vzhůru břichem,“ poznamenává. „Bouchlo a hořelo, vedle bylo vyhozené tělo a dočerna spálená torza, urvané nohy a ruce, urvaná hlava. Mrtví Němci tam leželi několik dní. Němci táhli pryč i na kolech, s jedním vojákem jsme mluvili, jestli by nám nedal samopal. Ale nechtěl, říkal, že ho odevzdá, až bude za pět minut dvanáct. Řekli jsme mu, že je už za minutu dvanáct a zmizeli jsme.“

Vzpomíná si, jak Rudá armáda měla ve své výzbroji většinou moderní americká nákladní auta „štůdebakry“, ale i své předpotopní kraksny. Iluze o sovětských osvoboditelích ztratil hodně rychle. 

„Rusáci řádili v Poděbradech jak černá ruka, udělali díru do zdi záložny, vletěl do ní tank. Při couvání na to kašlali, zastavili, až když o něco bouchli,“ říká. „Jednou jsme se šli koupat do Labe, byla na něm pramice plná nahých Rusáků. Jeden spadl do vody a začal se topit. Ostatní se mu smáli. Dělali si z něj strašnou srandu a nechali ho utopit. Jejich heslo bylo ‚Éto ničevo, nas mnógo‘ (To nic není, nás je hodně). Jeden voják měl ruku ověšenou hodinkami. Ptal jsem se ho na jedny, řekl, že patřily ‚Germáncovi‘, ale on mu je nechtěl dát. Tak mu prý usekl ruku i s nimi a stáhnul je z ní.“

Bratři Mašínovi se po osvobození Poděbrad seznámili se sovětským klukem. „Bylo to takové patnáctileté vyžle, dělal staršinu a ksicht měl vrásčitý jak padesátiletý dědek. V jednotce s ním byli i jeho matka a otec,“ vypráví Josef Mašín. „Jednou kluk přišel, že ho bolí zuby. Řekli jsme mu, že ho vezmeme k zubaři, ale že je večer a že ho ošetří až ráno. Odpověděl, že ne, že vezme samopal a ukáže mu, že ho donutí, aby se mu na zuby podíval hned. Vysvětlili jsme mu, že takhle to u nás nechodí. Říkali jsme si – Propánakrále, Rusáky jsme si představovali jinak, tohle jsou divoši. Když prý viděli i u chudších lidí pěkný nábytek, hned jim říkali, že jsou kapitalisti. Doma totiž nic takového neměli.“

Milicionáři, zachmuřené ksichty s puškami

Špatnou zkušenost s osvoboditeli měla rovněž matka Zdena Mašínová. Z cesty vlakem přišla domů rozrušená, chytil ji tam tehdy sovětský důstojník, sebral jí náramky a poručil jí, že s ním pojede do Ruska. „Spustila povyk, přišla jejich vojenská policie, oficíra odvedla a mámě všechno vrátili,“ říká Ctirad Mašín. „Máma se přátelila s Ruskou, vzala si legionáře podplukovníka Micha a přijela s ním do Československa. Pozvaly ruské důstojníky na návštěvu, paní Michová nebo máti malinko kritizovaly chování některých sovětských vojáků. Jeden oficír se rozkohoutil a vyčetl nám, že nejsme kulturní, protože nemáme stočené servírovací ubrousky do tvaru objímky.“

Po válce se Ctirad Mašín o politiku nestaral, teprve později si uvědomil, že docházelo k plíživému nástupu totality. Před komunistickým převratem v únoru 1948 chodil do Sokola a do Junáka, hrál fotbal a přál si studovat na Vojenské akademii v Hranicích na Moravě.

„V únoru 1948 jsem měl jsem něco na práci v Praze, Václavák byl po obou stranách lemovaný milicemi. Stáli tam chlapi v kabátech, zachmuřené ksichty, jeden vedle druhého, s puškami,“ popisuje. „Po komunistickém převratu se profesoři na naší škole začali chovat chovat jinak. Mluvili o politice, všude samá propaganda. Dával jsem si pozor na hubu, vůbec jsem se k nevyjadřoval. Viděl jsem, jak lidi mizí, jak je vyhazují z práce. Největší šupáci se ve městě dostávali k moci. Jeden chlap měl v Americe bratra, který mu poslal chevroleta, ohromnou nablýskanou káru. Každý v Poděbradech auto obdivoval. Komunisti mu přikázali, ať ho odevzdá národnímu výboru. Řekl jim, ať si trhnou nohou. On zmizel a soudruzi z národního výboru jezdili jeho autem. Asi ho zavřeli.“

Vytloukali okna s Gottwaldovými podobiznami

Jakmile bratři Mašínovi zjistili, že KSČ potlačuje Sokol, skauting a diktuje lidem, co musí a nesmí dělat, začali režimu dělat schválnosti. „Vytloukali jsme komunistické skříňky, házeli kameny do oken s vystavenými plakáty Klementa Gottwalda. Když komunisti přešli od mluvení k popravám, řekli jsme si, že je to vyložené svinstvo a musíme začít trochu ostřejc,“ vysvětluje Ctirad Mašín. „Měli jsme schované zbraně, co jsme našli po válce. Ale nechtěli jsme svrhnout vládu ani dělat nějakou partyzánštinu. U Poděbrad pro ni nebyly podmínky, les by tam za den pročesala jedna rota policie.“

Bratři Mašínovi přibrali do své skupiny vrstevníky Zbyňka Janatu, Milana Paumera a zhruba o deset let staršího Václava Švédu. Spolupracovali rovněž se svým padesátiletým strýcem Ctiborem Novákem, prvorepublikovým důstojníkem a protinacistickým odbojářem. 

„Dvě třetiny průšvihů v odboji se za války staly kvůli žvanění. Když děláte takové věci jako my, je první podmínkou nemluvit. Paumer věděl všechno, byl s námi u všeho a nikdy nikomu nic neřekl. Janata taky nic nevyžvanil,“ tvrdí Ctirad Mašín. „Prototypem žvanila byl Švéda, zdál se být razantní, do všeho se hrnul, ale z jeho strany nám hrozilo nebezpečí. Jeho rodina věděla o všem.“

Estébáci měli víc informátorů než gestapo

Jeho otec Josef Mašín patřil mezi hrdiny protinacistického odboje a položil za republiku život. Němci ho popravili v roce 1942. Ctirad Mašín se domníval, že v jednom ohledu byl odboj proti komunismu těžší než odboj proti nacismu.

„Gestapo nemělo tak rozsáhlou síť informátorů jako Státní bezpečnost. V padesátých letech jste nemohl věřit vůbec nikomu, různé názory rozdělovaly rodiny.“

„Protikomunistické strany se u nás rozpadly, všichni politici utekli na západ, jako když do brabců střelí. Český národ ale nebyl plný zbabělců a udavačů. Hodně lidí chtělo něco dělat proti režimu, ale nepodařilo se je podchytit. Jediní potencionální vůdci odboje by byli vojáci ze západní a východní fronty, ale komunisti je vyházeli z armády, spoustu jich zavřeli a zlikvidovali. Nás pár smrkáčů nikdo nepodezíral.“

Plánovali jsme, že Kašíka zastřelíme

První útok proběhl v roce 1951, kdy s bratrem Josefem přepadli stanici SNB v Chlumci nad Cidlinou. Bylo mu 21 let a jeho mladšímu sourozenci jen 19. Josef Mašín při rozhovoru pro Paměť národa na konci roku 2020 říkal, že po sobě nechtěli nechat mrtvého policistu. Přesto byl na místě zastřelen příslušník SNB Oldřich Kašík. 

Ctirad Mašín dva roky před svou smrtí přiznal, že do Chlumce odjeli s úmyslem zabíjet. „Nebylo to tak, že jsme od esenbáků chtěli jen zbraně, a nechtěli jsme nikomu nic udělat. Plánovali jsme, že Kašíka zastřelíme hned nebo ho vyzveme, ať se nebrání, a po dobrém se vzdá. A že ho zabijeme potom,“ řekl Ctirad Mašín v roce 2011 na nahrávce, která se nachází v databázi Paměti národa a v roce 2011 ji pořídil Jan Horník z Ústavu pro studium totalitních režimů. 

Bratři Mašínové tedy vyrazili do Chlumce nad Cidlinou v září 1951 s dalším odbojářem ze své skupiny Milanem Paumerem. Cílem bylo na služebně SNB ukořistit moderní samopaly. „Zbraně jsme potřebovali, abychom mohli pobíjet komunisty. Jinak se s nimi jednat nedalo, popravovali lidi, stříleli je na hranicích. Na hrubý pytel hrubá záplata,“ prohlásil Ctirad Mašín, jemuž příbuzní a kamarádi přezdívali Radka. 

„Josef říkal, ať ho na přivítanou praštím po hlavě železným spojovacím čepem z pásu od tanku T 34. Byla to možná až půlmetrová tyč silná jak palec. Bouchnul jsem ho, ale rána ho nezabila ani neomráčila. Začal vytahovat pistoli, tak ho Josef zastřelil.“

Jak zabíjet se naučil na kurzu

Koncem září 1951 přepadli Ctirad Mašín, Milan Paumer a Zbyněk Janata druhou stanici SNB, tentokrát v Čelákovicích. Jejich obětí se stal policista Jaroslav Honzátko. Ctirad Mašin při jeho usmrcení využil znalostí nabytých v komunistickém kurzu brannosti, kam se přihlásil. Osvojil si tam partyzánský výcvik pro boj v týlu nepřítele. Naučili ho několik způsobů zabíjení. 

„Jeden byl dát mu ocelové lanko kolem krku a uškrtit ho. Další způsob povalit ho na zem a kopnout do spánku nebo šlápnout na krk nebo ho podříznout,“ tvrdil Ctirad Mašín. „Zezadu ho chytit levou rukou, zacpat ústa a pravou ruku s nožem mu strčit pod krk a přeříznout ho. Levou pak zatlačit dolů, aby nemohl chrčet. Řekl jsem si, že si v Čelákovicích vyzkouším, jak to bude fungovat s tím podříznutím. Měl jsem lovecký nůž, vzal jsem si ho s sebou na opasek a šli jsme na to.“

Odbojová skupina použila na omámení a uspání policisty chloroform. Předtím se útočníci  dostali pomocí lsti do služebny a příslušníka SNB svázali. „Viděli jsme tam skříň s velkou ocelovou závorou, na ní velký visací zámek. Ptali jsme se, kde jsou klíče. Řekl nám, že je má jen velitel. Což byla blbost, Honzátko se přece musel ke zbraním dostat,“ popisoval Ctirad Mašín přepadení stanice SNB. Klíče začal hledat po stěnách.

„Policista nechtěl prozradit, kde klíče jsou, aby mu ráno nevyčetli, že nám je dal. Tak nám ten soudruh poradil, ať povalíme skříň a rozšlápneme ji, aby vypadal před velitelem líp,“ uvedl Ctirad Mašín. „Vytahovali jsme pak samopaly ven, Janata je nosil do auta. Já jsem uspal ‚sokolíka‘ chloroformem a pak jsem ho podříznul. Stahoval jsem doma králíky a zvířata, věděl jsem, jak proříznout šlachy nebo vaziva, ale nástroj musí být ostrý. Jenže jsem měl kudlu tupou jak motyku, šlo to těžko.“

Komunisti si na popravy udělali zákony

Usmrcení Jaroslava Honzátka si před sebou dokázal obhájit. Považoval ho totiž za nepřítele, jednal s ním jako s poskokem komunistického režimu a chtěl ho odstranit. „Komunisti u nás popravovali lidi a udělali si na to zákony. Honzátko měl lehkou smrt, dostal před ní narkózu chloroformem,“ uvedl Ctirad Mašín. 

Podle něj žádného politického vězně komunisté nepopravili tak lidsky. „Oni je před smrtí mučili. My jsme na místě udělali soud a vykonali rozsudek. Žádný komunistický kretén si nezasloužil tak lehkou smrt, ale my jsme Honzátka uspali, myslel si, že se probudí a ráno nás popíše,“ vysvětloval. „To pro něj muselo být pěkné překvapení, když se ‚probudil‘ mrtvý. Vytahovali na nás Ženevskou konvenci o zacházejí se zajatci. Tvrzení, že jsme se chovali nelidsky, bylo účelové. Někdo si vymyslel, že jsme zabíjeli obyčejné pěšáky, že jsme k nim měli být shovívaví. Ale odkdy se jako první střílí generálové, šašci, co pěšáky vedou? Na ně přijde řada nejpozději. Pěšáci sloužili režimu a že jsme je zabili? To udělalo komunistům psychologicky velké škody.“

Přes hranici chtěli projet v opancéřovaném náklaďáku

V roce 1951 se bratři Mašínové rozhodli, že utečou do Západního Německa, aby tam vstoupili do armády USA. Předpokládali, že brzy vypukne třetí světová válka a se zbraní v ruce se zapojí do boje proti komunismu. Přes hranici chtěli projet v opancéřovaném nákladním autě. V říjnu 1951, kdy se chystali k útěku do demokratického světa, šel Ctirad Mašín do poděbradské hospůdky Cidlina na soutoku stejnojmenné řeky s Labem. 

„Máti znala od vidění restauratéra Bezuchu, byl o dost starší než já. Ptal se mě, jestli nejdu náhodou za hranice, že schovává nějakého člověka už půldruhého roku a jestli bych ho nevzal s sebou,“ říká. „Byl jsem z toho paf, řekl jsem, že o ničem nepřemýšlím, ale kdyby něco, tak že dám vědět.“

Před cestou s nákladním autem k západoněmecké hranici zašel Ctirad Mašín do Cidliny. Restauratérovi Bezuchovi oznámil, že může ukrývaného muže večer přivést a druhý den ráno s ním odjedou. 

„Večer bylo u nás v bytě všechno připravené, i samopaly. Šel jsem na schůzku a tam byl Bezucha. Vypadal divně, jako když mu včely ulítnou,“ vyprávěl Ctirad Mašín. „Ptal jsem se ho, kde je ten člověk. Řekl, že neví. Ptal jsem se ho, jestli se něco stalo. Zase řekl, že neví. Vedli jsme kola, šli jsme z Riegrova náměstí, zatočili jsme směrem k poště, snažil jsem se dozvědět, co se děje. Na levé straně byl sekretariát KSČ a najednou z něj vyběhla banda chlapů a ‚Ruce vzhůru!‘ Bouchačku jsem neměl, utíkat nemělo cenu. Odvedli nás za roh na stanici SNB, kde se to hemžilo esenbákama.“

Krveprolití bylo na spadnutí

Následovala prohlídka bytu, kde čekali strýc Borek Novák, Josef Mašín, Milan Paumer a Zbyněk Janata. Josefu Mašínovi se policisty před domem podařilo zdržet a Milan Paumer se Zbyňkem Janatou stihli se samopaly uniknout z bytu na půdu. Policisté se naštěstí nahoru nevydali, což odvrátilo krveprolití. 

„Ale i tak v bytě našli dost ‚předmětů doličných‘ proti nám. Na stanici SNB mi sebrali všechno z kapes a nechali mě sedět na židli. Bylo to dost napínavé, za několik hodin mě vyvedli a posadili mě do policejního náklaďáku s lavicemi,“ uvedl Ctirad Mašín. Policisti zadrželi rovněž jeho strýce Borka a bratra Josefa. Do cel v pražské Bartolomějské ulici je odváželi společně. 

„Bezucha tam nebyl. Mezi mnou a Josefem se strejcem seděli estébáci,“ dodal Ctirad Mašín.  „Odezíráním z Josefových rtů jsem vyrozuměl, že na nás nic nevědí.“ 

Vyšetřovatelé totiž vůbec netušili, že zadrželi pachatele, kteří v září 1951 usmrtili dva příslušníky SNB – Josef Mašín v Chlumci nad Cidlinou, Ctirad Mašín v Čelákovicích. Josef Mašín se soudu kvůli jeho plánům na útěk do Západního Německa úplně vyhnul, Ctirad však bez trestu nevyvázl. Za neoznámení trestního činu ho komunistická justice potrestala v létě 1952 dvěma a půl lety vězení. Převezli ho do lágru v Jáchymově.

Kolaboranti s Němci v lágru byli vypasení

„Byl jsem nejdřív na Prokopu, na jednom z větších táborů. Chodili jsme z něj na šachtu pěšky, do bahna jsme se bořili skoro po kolena. Kolem nás byly dráty a stráže šly za nimi na vyvýšeném břehu,“ vzpomíná Ctirad Mašín. „Pak jsem byl na Mariánské, odkud nás vozili do práce na náklaďáku. Baráky v Jáchymově se hýbaly štěnicemi. Kluci od nich byli celí červení a oteklí. Já měl štěstí, nechutnal jsem jim, tak mě vůbec nežraly.“

V Jáchymově žilo pohromadě mnoho typů odsouzených lidí, šlo o politické vězně, lupiče,  zloděje – půdaře, nacistické zločince a takzvané retribučáky, což byli čeští váleční kolaboranti. „Ale nevěděl jsem o každém, kdo je. Každý vám mohl nakecat, co chtěl, že je politický, že je zloděj. Nějaký Rejžek z Budějovic říkal, že byl za války u SS. Měl hrubý ksicht a černé vlasy. S ním jsem se bavil o obecných věcech…“ prohlásil Ctirad Mašín. „Na Prokopu jsem sem tam mluvil s podplukovníkem Kovářem, zápaďákem od Tobruku. Znal jsem taky retribučáky Rýdla a Hanouska. Hanousek prý za války spolupracoval s Němci a byl velký hajzl. Měl fajfčičku, ale nekouřil... Retribučáky zavřeli už po skončení války, v base se zabydleli. Věděli dobře, jak to tam chodí. Drželi spolu a u dozorců měli zvláštní postavení. Retribučáci byli na poměry v lágru vypasení.“

Kdepak spánek. Na cele dělal dřepy 

Před útěkem Československa Ctirad Mašín sám na sobě poznal, jak dovede komunistického režim být krutý. Kvůli přípravě na nelegální překročení hranice se Západním Německem se koncem roku 1951 ocitl ve vyšetřovací vazbě a po ní skončil v lágru v Jáchymově.

„Ve vazbě v Bartolomějské mě vyslýchali čtyři dny a čtyři noci. Byli tam takoví rychlokvašení vyšetřovatelé, jeden ‚řezník‘ mě chytil u krku a mlátil se mnou o zeď, dloubal mě do žeber, dával mi klíče pod čelist a šlapal na nohy,“ vzpomínal Ctirad Mašín. 

Bachaři mu nedopřáli žádný spánek. „Z výslechu mě odvedli na chvíli na samotku, musel  jsem chodit sem a tam a dělat dřepy. Ale nic na nás neměli, tak to nebylo tak ostré, jako když chtěli v domečku na Hradčanech vymlátit přiznání z vojáků západní armády nebo východní Svobodovy armády,“ tvrdil.

Fáráky na nich zmrzly tak, že samy stály na podlaze

U soudu Ctirad Mašín skončil v létě 1952 kvůli neoznámení trestného činu. „Tomu paragrafu jsme říkali ‚Věděl, nepověděl‘. Po procesu mě převezli do věznice na Pankráci a pak autobusem do Jáchymova,“ konstatoval. 

V lágru uranového dolu pak poznal, jak dokážou komunisté deptat třídní nepřátele. „Na odvoz ze šachty po šichtě jsme v zimě čekali i sedm hodin. Z podzemí vyjel člověk úplně mokrý, naše obleky fáráky byly pogumované, ale švy praskaly a teklo jimi na nás. Ve skále na vás pršela voda, potil jste se a venku na vás čekala vichřice a vánice. Lítali jsme v mrazu jak blázni, abychom se zahřáli, lepili jsme se na horké trubky, kudy se hnal vzduch do šachty. Když jste fáráky na baráku v lágru svlékl, stály zmrzlé na podlaze.“

Na vězeňské ubikaci si trestanci topili v malých bubínkových kamnech umístěných uprostřed.  „Čekala na mě palanda a ‚postel‘ – štrozok nacpaný slámou, v něm vyležené koryto. Ponořil jsem se tam a hodil na sebe dvě roztrhané špinavé deky, dovnitř jsme pak lezli v mokrých hadrech. Usušit se nedaly, kdybyste si je někam pověsili, tak by vám je ukradli,“ upozornil.

Ctirad Mašín se snažil v lágru vycházet se všemi vězni, ale s nikým se moc nevybavoval. Když ho propouštěli, zahlédl ve svém kádrovém posudku, že je samotář. Lágr v Jáchymově opustil před uplynutím trestu díky amnestii nového československého prezidenta Antonína Zápotockého vyhlášené na začátku května 1953. 

Během Ctiradova věznění přepadli Josef Mašín a Václav Švéda vůz s výplatami pro zaměstnance podniku Kovolis v Hedvikově na Kutnohorsku. 

Podle Josefa Mašína chtěli získat peníze kromě jiného na úplatky, díky nimž by zařídili útěk bratra z lágru v Jáchymově. Druhého srpna 1952 ukořistili takřka 900 tisíc korun, Josef Mašín nicméně při potyčce usmrtil pokladníka Josefa Rošického jeho vlastní pistolí. Na osvobození Ctirada Mašína už nedošlo, odbojová skupina si z uloupených výplat koupila motocykly pro rychlejší přesun po akcích. Peníze převážené z banky do Kovolisu posloužily i pro pomoc rodině Václava Švédy pronásledované a ožebračené komunistickým režimem.

Dali jsme se do toho plnou parou

„Když jsem přišel z vězení, byl Gottwald pod drnem. Josef pořád mluvil o odboji, plánovali jsme další akce. Dali jsme se do toho plnou parou,“ poznamenal Ctirad Mašín. „Z války jsme ale měli jen pár šišek TNT (trinitrotuleonu, poznámka autora).“

Zanedlouho po svém propuštění udeřil Ctirad Mašín s Václavem Švédou ‚v malém‘ na moravském venkově. Svůj útok zaměřili proti kolektivizaci zemědělství, proti likvidaci soukromých hospodářství a nahánění sedláků a středních rolníků do jednotných zemědělských družstev. V okolí Pivína na Prostějovsku zapálili několik stohů. Ctirad Mašín při konfliktu s hlídkujícími dobrovolnými hasiči velmi těžce zranil Jána Leciána. Střelil ho do hrudníku a do oka.

Skupina bratří Mašínů získala v dole Kaňk na Kutnohorsku velké množství výbušniny Donarit. Uvažovali kromě jiného o útocích na vlaky převážející do Sovětského svazu uranovou rudu. Na velké záškodnické akce proti komunistickému režimu jim ale nezbyl čas. 

Bratrům Mašínům totiž hrozilo odvedení na vojnu, kde už sloužil Milan Paumer. „To by byl konec našeho odboje, v armádě nejste pánem svého času,“ upozornil Ctirad Mašín. S Josefem vymysleli, že utečou přes Východní Německo obsazené Sovětskou armádou do Západního Berlína, kontrolovaného Američany, Brity a Francouzi.

„Přejít hranici do Východního Německa se nám zdálo o hodně lehčí. Do Západního Německa bychom se museli dostat přes Šumavu, kde byly všude hlídky, minová pole, elektrické dráty,“ vysvětlil Ctirad Mašín. „Východoněmeckou hranici nehlídal skoro nikdo a do Berlína jsme od ní jsme měli nějakých sto padesát kilometrů.“

Na podzim 1953, kdy s bratrem a dalšími třemi členy odbojové skupiny pronikali z Krušných hor do svobodného Západního Berlína, zůstali za Ctiradem Mašínem další mrtví. V lese u Waldova zastřelil dva příslušníky východoněmecké Volkspolizei, o pár dní dříve zahynuli při přestřelce s bratry Mašíny na nádraží v Uckru dva volkspolicisti. Historici mrtvé připisují Ctiradu Mašínovi, ve velkém zmatku však do příslušníků komunistické bezpečnostní složky pálil také Josef Mašín.

Zraněného Švédu jsme museli nechat u Waldowa

V noci ze 3. na 4. října 1953 překročili hranici v Krušných horách bratří Mašínové, Milan Paumer, který utekl z kasáren, dále Václav Švéda a Zbyněk Janata. „První průšvih byl, když Janata vystřelil už v Německu do vzduchu, jako na varování. Blbost první třídy!“ Kvůli nerozvážnosti Zbyňka Janaty se východoněmecké bezpečnostní složky vydaly po stopách pětice českých mladíků.

Po střetu s přesilou policistů na nádraží v Uckru, odkud se členové skupiny prostříleli hlavně díky bratrům Mašínům a zanechali za sebou dva mrtvé nepřátele, se Zbyněk Janata vydal opačným směrem než ostatní. „Druhý den ho Němci zatkli. Švéda byl později raněn u Waldowa, a museli jsme ho tam nechat,“ konstatoval Ctirad Mašín.

Bratři Mašínové a Milan Paumer se díky velké odvaze, vůli a nezbytné dávce štěstí dostali do Berlín 31. října 1953. Šlo po nich kolem 20 tisíc volkspolicistů a sovětských vojáků. 

Dopadené členy skupiny Zbyňka Janatu a Václava Švédu čekal v Československu trest smrti. Popravě neušel ani Ctibor Novák, Josefův a Ctiradův strýc. Ve vězení zemřela jejich matka Zdena Mašínová. S exemplárními vysokými tresty odešli od soudu také další lidé spojení se skupinou bratří Mašínů. Komunistický režim však neuvěznil jejich sestru Zdenu, neměl proti ní žádné důkazy.

V mírové armádě pak být nechtěli. Vietnam měl přijít dřív…

„Psal jsem Zdeně, aby doma věděli, že jsme naživu. V Západním Německu jsme se nabídli do služeb USA. Po výcviku jsme se chtěli do Československa vrátit jako partyzáni nebo špioni. Čekalo se, že válka bude každou chvilku, chtěli jsme založit podvratnou organizaci a navázat spojení s generálem Vaňkem,“ upozornil Ctirad Mašín. „Ale Američani přestali vysazovat agenty letecky, chtěli nás tam poslat pěšky a nechtěli přijmout naše pravidla. Tak jsme vstoupili do armády USA, do Special Force. Odsloužil jsem tam pět a půl roku, kluci pět. Ale v mírové armádě se nám nelíbilo. Válka v Koreji skončila a válka ve Vietnamu byla v nedohlednu. Kdyby začala dřív, určitě bychom v armádě zůstali. Měl jsem cukání se do ní kvůli Vietnamu vrátit, ale začínal bych od píky. Navíc jsem prodělal chorobu, rakovinu lymfatického systému.“

Bratři Mašínové v západním světě podnikali a podařilo se jim uniknout pokusům o únos, zosnovaných československou tajnou službou. Ani jeden z nich se po roce 1989 nevrátil do rodné vlasti, kde jim hrozily takzvané zbytkové tresty. Josefovi za zastřelení příslušníka SNB Josefa Kašíka a pokladníka Kovolisu Josefa Rošického. Ctiradovi za podřezání příslušníka SNB Jaroslava Honzátka. Oběma bratrům navíc vadilo, že se Československo dostatečně nevyrovnalo s komunistickou minulostí.

Kdybych mohl, osobně zakroutím Havlovi krkem

„Komunisti šli od válu jen zdánlivě, převzali ekonomickou sféru, kradli. Zůstali darebáci jako Jičínský a Rychetský, zůstala komunistická ústava. Komunismus se už nevrátí jako v padesátých letech, to ne. Ale jeho pozůstatky napomáhají rozkladu západního střihu  společnosti. Naše zázemí rozleptávají levičáci. Absolutní většina lidí neví, co znamená demokracie. Když si lidé odhlasují, že si můžou vzít peníze z kapsy jednoho člověka, tak se všechno rozpadne. Demokracie je jenom dočasný jev.“

Ctirad Mašín se považuje za konzervativce. Z poválečných prezidentů USA si váží pouze Ronalda Reagana. „Měl jasný plán a věděl, co dělat, ostatní byli katastrofa,“ prohlásil. K prvnímu československému a českému prezidentovi Václavu Havlovi nechoval ani špetku úcty. „Kdybych mohl, osobně mu zakroutím krkem. Havel byl politický analfabet, vybraný a vytipovaný komunisty jako jejich člověk. Nic nevěděl, plácal jen blbosti. Snažil se být jako filosof, ale ve srovnání s opravdovými mysliteli vychází jako úplná nula,“ řekl v roce 2011   Ctirad Mašín.

S Václavem Havlem, který byl o šest let mladší, se znal z Poděbrad. „Jako kluk ani neuměl jezdit na kole. My na něm jezdili pozadu a dělali na něm stojku, Havel na něj nasednul v Poděbradech a jel až do Nymburka, protože neuměl seskočit. Jak mohl někdo takový řídit stát?“ zamýšlel se Ctirad Mašín. „Komunisti ho drželi v hrsti. Slíbili mu, že ho udělají prezidentem, a kryl jim pak záda.“