Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

JUDr. Vojen Güttler (* 1934)

Sedmdesát let na cestě práva

  • narozen 19. srpna 1934 v Praze v rodině důstojníka Československé armády

  • vyrůstal mj. v Liberci, Turnově, Pardubicích a Jičíně

  • otec za druhé světové války působil v odbojové organizaci Obrana národa, několik měsíců vězněn

  • po převzetí moci komunisty otec propuštěn z armády (v březnu 1948)

  • roku 1952 maturoval na gymnáziu v Jičíně, nedostal doporučení ke studiu práv

  • krátce pracoval jako civilní zaměstnanec v jáchymovských uranových dolech

  • v letech 1953 až 1958 studoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy

  • v letech 1960 až 1970 soudcem okresního a poté krajského soudu v Ústí nad Labem

  • roku 1968 spoluzakladatelem severočeské pobočky KAN

  • od roku 1970 nemohl pracovat v justici, nastoupil jako podnikový právník v TOS Hostivař

  • v 70. a 80. letech spolupracoval s odbornými pracovněprávními komisemi ministerstev

  • roku 1990 podílel se na obnově KAN

  • roku 1990 na ministerstvu spravedlnosti připravoval odškodňování politických vězňů

  • na podzim roku 1990 kandidoval na primátora Prahy

  • roku 1992 soudcem Ústavního soudu ČSFR

  • v letech 1993 až 2003 a 2003 až 2013 soudcem Ústavního soudu ČR

  • jako soudce Ústavního soudu ČR spolurozhodoval mj. o lustračním zákonu, Benešových dekretech, Lisabonské smlouvě, církevních restitucích

  • roku 2017 získal ocenění Právník roku

  • pro Ústav státu a práva AV se zabývá právními aspekty umělé inteligence, biometrických údajů, svobody slova a jejího omezování

K rozhodnutí studovat práva ho již v dětství inspirovala kariéra Edvarda Beneše. Do dospělosti však vstupoval v době, kdy se justice v rukou komunistického režimu stala nástrojem zločinů. Vojen Güttler hovoří o své profesní i osobní cestě, která ho po roce 1989 přivedla až k funkci soudce Ústavního soudu. 

Mezi německou většinou a českou menšinou

Narodil se 19. srpna 1934 v Praze. Jeho rodiče měli oba částečně německé kořeny, hlásili se ale k české národnosti. Aby rodina vykompenzovala německé příjmení, připomínající navíc příjmení tehdejšího německého kancléře Adolfa Hitlera, zvolili pro syna staročeské křestní jméno: „Bratr mé matky se podíval do Starých pověstí českých, kde jsou jmenována pohanská česká knížata: Přemysl, Nezamysl, Mnata, Vojen…“ 

Vojenova matka byla v domácnosti, otec byl tankovým důstojníkem Československé armády. Rodina se proto často stěhovala v závislosti na tom, jak otce přidělovali k různým útvarům. V době Vojenova narození žili Güttlerovi v Liberci, ve městě s výraznou převahou německého obyvatelstva. Rodiče se stýkali převážně s místními Čechy, výjimkou byla rodina německého architekta Horsta Herbiga, která žila v sousedství. „Později si velitel posádky tátu zavolal a sdělil mu, že tato rodina se velmi aktivně zúčastňuje práce v Sudetoněmecké straně. Rodičům doporučil, abychom se přestěhovali do vojenského bytu v kasárnách,“ říká Vojen Güttler. 

Protože rodiče žili čilým společenským životem, často ho hlídala německá chůva jménem Edeltraud. „Díky tomu jsem uměl dřív německy než česky,“ konstatuje. Chůva, přezdívaná Trudi, ho mimo jiné naučila písničku Riesengebirge, Deutsches Gebirge („Krkonoše, německé hory“). V době narůstajícího napětí mezi českou libereckou menšinou a německou většinou se to rodičům nezdálo vhodné. „Tátovi se to pochopitelně nelíbilo, takže se pak rodina pod nějakou záminkou s Trudi rozloučila.“ 

Otec ve vězení gestapa

V době německé okupace Čech a Moravy žili Güttlerovi v Turnově. Vojenův otec a strýc se zapojili do odbojové organizace Obrana národa, řízené Ústředním vedením odboje domácího (ÚVOD). Byli však odhaleni. „Táta měl štěstí, že se mu neprokázala aktivní protiněmecká činnost, jenom takzvané protiněmecké vyjadřování,“ říká Vojen Güttler. Na mnoho měsíců se ocitl ve věznici gestapa v bývalém kartuziánském klášteře v jičínských Valdicích. Matka tehdy oslovila jejich libereckého známého Horsta Herbiga s prosbou, aby za jejího manžela intervenoval na jičínském gestapu. Přislíbil, že se o to pokusí. „Nevíme, jestli tam opravdu byl. Ale pravdou je, že po několika měsících otce propustili. Dokonce už byl v té době ostříhán a připraven na transport do terezínské Malé pevnosti nebo do koncentračního tábora,“ říká Vojen Güttler. 

Jeho strýc, manžel otcovy sestry, dopadl ovšem mnohem hůře. Gestapo mu prokázalo aktivní činnost pro Obranu národa, takže byl mimořádným lidovým soudem v Berlíně odsouzen k trestu smrti. Jeho žena, Vojenova teta, se snažila rozhodnutí soudu zvrátit a prosila o přímluvu příslušníka gestapa, kterého jí Němci přidělili do bytu jako nájemníka. Ten jí doporučil dle slov Vojena Güttlera „naprosto šílenou myšlenku“: prý by mohlo pomoci, kdyby se její bratr, Vojenův otec, dobrovolně přihlásil do řad německé armády na východní frontě.  Teta to ovšem odmítla a svému bratrovi rozhodně řekla: „Já vím, jak by to dopadlo. Kdybys měl štěstí, padneš v Rusku. A pokud ne, po válce by to bylo posuzována jako velezrada, vojenská zrada a znamenalo by to zničení celé rodiny.“ 

Její muž byl v Berlíně popraven a teta navíc musela uhradit náklady za jeho popravu. 

„Gūttler – Hitler!“

Na jaře 1944 chodil Vojen Güttler do obecné školy a žáci měli toho roku možnost již ze čtvrté třídy podat přihlášku na gymnázium. Jeho přijetí na školu ohrozil drobný, ale nebezpečný incident. V den, kdy ve škole byla přítomna přijímací komise, se Vojen popral se spolužákem, který si dělal legraci z jeho příjmení a pokřikoval „Gūttler – Hitler!“ „A já jsem ho za to mlátil dřevěným penálem po hlavě,“ vzpomíná Vojen Güttler. Právě během této rvačky vstoupil do třídy německý zkoušející s ředitelem školy. Vzal Vojena za ucho, vyvedl ho na stupínek před tabuli a ukázal na něj: „Na, dast ist unser Obergauner!“ Ředitel si posléze vzal Vojena stranou a poučil ho, že nikde nesmí zmiňovat, že podobnost jeho příjmení s příjmením Adolfa Hitlera mu připadá urážlivá. Situaci komplikovalo i to, že Vojenův otec byl v té době vězněn ve Valdicích. Matka byla předvolána do školy, ale vše se podařilo urovnat a chlapce na gymnázium přijali. Otcovo věznění nebylo v očích nacistů překážkou k tomu, aby syn studoval. 

Začátkem roku 1945 byl Vojenův otec již na svobodě. Pamětník vzpomíná, že na společných procházkách vídal velké plakáty s obrázkem obří rudé ruky, která se rozpínala nad siluetou Hradčan, a s nápisem „Zachvátí-li tě, zahyneš!“ Šlo o německou propagandu, která upozorňovala na nebezpečí sovětského bolševismu. „Táta se mě tehdy ptal: ,Koho máš raději, bolševiky nebo Němce? Já jsem si tehdy uvědomil, že existuje princip proporcionality. Bylo zjevné, kdo v dané chvíli představuje větší nebezpečí. A tak jsem řekl, že mám raději bolševiky, protože bojují proti Němcům.“ 

Na samém konci války se na Vojenovu matku obrátila Olga Herbig, manželka jejich někdejšího libereckého souseda Horsta Herbiga. Přinesla velkou dózu s rodinnými šperky a prosila paní Gūttlerovou, jestli by je u ní mohla ukrýt, protože předvídala, že dojde k odsunu. „Ale matka to odmítla. Nechtěla riskovat, že by byla stíhána za ukrývání německého majetku,“ říká Vojen Güttler. 

Už několik dnů nato, pátého květa, vlály v celém Turnově československé vlajky. Vojenům otec se zapojil do bojů na barikádách. Sotva jedenáctiletý Vojen se v těch dnech připletl k potyčce turnovských občanů s vojáky wehrmachtu, kteří hlídali velký znak německé orlice na náměstí. Jeden z Ćechů byl přitom zastřelen. „Na náměstí byla hromada dlažebních kostek. Jednu jsem vzal do ruky a chtěl jsem ji po Němcích hodit. Matka to viděla z okna, zakřičela na mě a donutila mě, abych se vrátil,“ vypráví Vojen Gúttler o příhodě, kdy mu matčin zásah zřejmě zachránil život. 

Inspirován prezidentem Benešem

Krátce se po válce se Güttlerovi stěhovali z Turnova pryč, nejprve do Ostravy, potom do Prahy a nakonec do Pardubic. Vojen si na stěhování a střídání škol i spolužáků zvykl snadno. Pomáhalo mu v tom i členství v Junáku, protože ve všech skautských oddílech, které vystřídal, platily stejné principy. 

V poválečné době se také zrodil jeho zájem o právo a justici. Inspirovala ho kariéra tehdejšího prezidenta, doktora Edvarda Beneše. Přečetl si jeho spisy Zničte Rakousko-Uhersko a Problémy nové Evropy a zahraniční politika Československa, posléze i Benešovy paměti, vydané roku 1946. Krátce po válce dokonce měl možnost se s prezidentem osobně setkat, když jeho otec sloužil jako velitel vnějšího okruhu hradní stráže a občas Beneše doprovázel na soukromých vycházkách. „Jednou jsem se k jedné takové vycházce připojil, nedalo mi to a Beneše jsem pozdravil. Řekl jsem: ,Pane prezidente, já čtu vaše knížky.‘“ Prezident se tomu podivil, ale v té chvíli již přispěchal otec a rozmluva byla ukončena. „On mě hodně ovlivnil, svou osobností, tím, jak pracoval. A tak jsem si předsevzal, že budu studovat práva, stejně jako on,“ říká Vojen Güttler. 

Jeho oddanost Edvardu Benešovi pokračovala i v únoru 1948, tedy v době komunistického puče, kdy doma vyráběl letáky na podporu prezidenta a vylepoval je po městě. Jeden ze spolužáků ho udal řediteli pardubického gymnázia. Tento pedagog byl však vůči Vojenovým názorům poměrně vstřícný a diskutoval s ním o výhodách švédského společenského systému v porovnání se sovětským. 

Vojenův otec byl pro své názory i kvůli národně socialistickému rodinnému zázemí v březnu 1948 vyhozen z armády. Po nějakém čase Güttlerovy vystěhovali z vojenského bytu v Pardubicích a pak bydleli u matčiných rodičů v Jičíně. Otec pracoval jako civilní zaměstnanec jáchymovských uranových dolů, kde vykonával nejtvrdší práci – hloubení nových šachet. V důsledku práce v uranových dolech již v jednašedesáti letech zemřel na rakovinu plic. 

V době stěhování do Jičína Vojen své rodiče přesvědčil, že zůstane bydlet v podnájmu v Pardubicích a dokončí septimu v místním gymnáziu. Předčasné osamostatnění se ale projevilo na jeho prospěchu, takže mu hrozilo propadnutí z matematiky. Po prázdninách odešel za rodiči do Jičína, kde roku 1952 odmaturoval. 

Z pardubického gymnázia však dostal poměrně negativní posudek, navíc se netajil svým záporným vztahem k ČSM. A tak od maturitní komise sice dostal doporučení ke studiu na vysoké škole, ovšem s jednou výjimkou – komise nedoporučila studium na právnické fakultě. 

Přes uranové doly na právnickou fakultu

Vojen Güttler ovšem o jiné než právnické fakultě vůbec neuvažoval, a tak hledal cestu, jak se ke studiu dostat oklikou. Přihlásil se na obor zemědělské inženýrství na Vysoké škole poľnohospodárske ve slovenské Nitře, odkud přestoupil do Prahy na Vysokou školu zemědělskou. Tam si ještě před koncem roku 1952 zažádal o přestup na práva. Vedení školy s tím ale nesouhlasilo, považovalo to za podvod. 

V té době otec Vojena přesvědčil, že jediná cesta ke studiu práv povede přes manuální práci v průmyslovém podniku, který mu posléze dá dobré doporučení. Mladík se proto rozhodl nastoupit tam, kde pracoval i jeho otec, tedy do jáchymovských dolů. Nový předseda závodního výboru ROH mu skutečně záhy napsal pozitivní posudek a zařídil mu ukončení pracovního poměru dohodou, takže v roce 1953 mohl začít studovat na Právnické fakultě univerzity Karlovy. 

Během studia se snažil udržet si výborný prospěch, protože tušil, že dojde-li opět na nějaké potíže politického charakteru, bude potřebovat image vynikajícího studenta. K tomu skutečně došlo po roce 1956. Po Chruščovově projevu, v němž kritizoval Stalinův kult osobnosti, došlo i v Československu k mírnému politickému uvolnění. Studenti práv, mezi nimiž byl i Vojen Güttler, tehdy požadovali reformu vysokého školství, chtěli mít možnost studovat i jiné filozofické směry než marxismus. 

V roce 1958, když opět „přituhlo“, následovaly politické prověrky. Vojen Güttler a další aktivní studenti v té době již obhájili diplomovou práci a složili všechny závěrečné státní zkoušky, právnická fakulta se však zdráhala jim vydat diplom. „Řekli nám, ať jdeme na dva roky do praktického života a potom se uvidí.“ Diplom nakonec dostal asi o půl roku později, s výhradou, že nesmí pracovat ve státní službě. Vojen Güttler tedy nastoupil jako podnikový právník v litomyšlském podniku Vertex. 

Kolegové „péešpáci“

Jeho cílem však bylo pracovat v justici. Po dvou letech se mu podařilo dostat se na pozici soudního čekatele ke krajskému soudu v Hradci Králové. Po půl roce složil odbornou zkoušku z justice a prokuratury a očekávalo se, že bude zvolen soudcem u okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou. Soudní čekatele do řad soudců oficiálně potvrzoval ministr spravedlnosti. V naprosté většině případů šlo o pouhou formalitu, o výběru kandidátů ve skutečnosti rozhodoval předseda krajského soudu. Ale Vojen Güttler byl výjimkou. Ministr spravedlnosti Alois Neumann totiž sdělil, že s jeho působením v justici nesouhlasí. „Měl jsem jediné štěstí, že doktor Neumann nebyl členem KSČ, ale Československé strany socialistické. Předseda krajského soudu se totiž urazil, že mu své názory diktuje nekomunista. A docílil toho, že ministr své negativní stanovisko změnil.“ 

Vojen Güttler tak mohl nastoupit jako soudce okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou. Zde se poprvé setkal s absolventy Právnické školy pracujících (PŠP), takzvanými péešpáky. Šlo o lidi původně z dělnických profesí, kteří absolvovali pouze krátký právní kurz. „První absolventi přišli už v letech 1949-1950. Byly případy, že strávili tři měsíce na PŠP a pak šli promovat na doktory práv. To byla šílenost. Později, koncem 50. a začátkem 60. let, to už bylo přece jen v uvozovkách serióznější. Rok nebo dva byli na PŠP, kde dostali základní nalejvárnu. Pak šli na nějakou dobu pracovat jako čekatelé k soudu a byli jmenováni nebo zvoleni soudci. Ovšem jen pod podmínkou, že při zaměstnání vystudují právnickou fakultu, což se většině z nich podařilo. Někteří měli přirozenou inteligenci a cit pro právo, takže zůstali soudci i po roce 1989,“ vysvětluje Vojen Güttler. 

Jako příklad absolventa PŠP, s nímž v práci přišel do kontaktu, uvádí Františka Šráma z Rychnova nad Kněžnou, původně kominíka, který měl vztah k manuální práci, ale povolání soudce ho nadměrně stresovalo. „Relativně jednoduché věci, jako nadiktovat rozsudek ve věci rozvodu manželství, pro něj znamenaly vykouřit deset cigaret, jednu za druhou, a byl úplně zpocený.“ Příkladem statečného a mravně pevného absolventa PŠP podle něj byl soudce Jaroslav Novák, který se ho zastal na začátku normalizace. 

Vedení KAN v hromadném hrobě? 

V roce 1964 měl Vojen Güttler nastoupit k soudu do Mostu, on sám však dával přednost Ústí nad Labem. To se mu podařilo díky intervenci předsedy Krajského soudu v Ústí nad Labem, se kterým se náhodně setkal na jedné oslavě a pozval ho na vodku. 

Jako soudce okresního a posléze krajského soudu v Ústí nad Labem se stejně jako předtím věnoval občanskoprávním záležitostem, rozhodoval ve věcech rozvodů,  pracovněprávních sporů a podobně.  V roce 1967 by v zaměstnání osloven, aby vstoupil do KSČ. „Věděl jsem, že s Karlem Markvartem, který mě oslovil, mohu jednat narovinu, a tak jsme mu řekl: ,To nemá význam. Stejně bych tam říkal něco úplně jiného, než vy tam smíte oficiálně říkat. Naznač jim, že jako kandidát bych nebyl úplně přínosný.‘“ 

V roce 1968 se Vojen Güttler podílel na založení severočeské pobočky Klubu angažovaných nestraníků (KAN) v Ústí nad Labem. Když potom došlo k invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa, vedení severočeského KAN mělo obavy o svou osobní bezpečnost. „Dostávali jsme vzájemně si mnohdy odporující zprávy. Přišla zpráva, že podle Československého rozhlasu celé vedení severočeského KAN leží v hromadném hrobě někde u Příbrami. Vzájemně jsme se na sebe dívali… Věděli jsme, že to není pravda, ale jako perspektiva se nám to příliš nezdálo.“ Proto se Vojen Güttler a další vedoucí členové KAN rozhodli dočasně odejít do emigrace, než akutní ohrožení pomine. 

Zažádal si o výjezdní doložku do Západního Německa a Rakouska a díky pochopení úředníků ji okamžitě získal. V noci z 22. na 23. srpna 1968 zamířil do jižních Čech. V autě s ním jeli další Češi, kteří miříli na Západ. Před hraničním přechodem v Dolním Dvořišti se rozloučili s tím, že se znovu setkají na Západě nebo v Československu. Vojen Güttler přešel hranici pěšky a ohlásil se u rakouské Grenzpolizei, která ho odvezla do Gmündu. Na německém velvyslanectví ve Vídni posléze požádal o německé vízum a autostopem odjel do Mnichova. 

V Mnichově se snažil uživit mimo jiné ve filmovém komparsu, zajímal se také o práci na bavorském ministerstvu spravedlnosti a zjistil, že by mohl pracovat v jeho právnické knihovně. Již za několik týdnů se ale vrátil zpátky do Československa. „Chtěl jsem pokračovat v práci ve svém oboru. V Německu by to znamenalo nejméně dva roky intenzivního studia. Přece jen mi už bylo 34 let. Takže když jsem koncem roku 1968 dostal zprávu, že v Československu je relativně bezpečno, vrátil jsem se domů.“ 

Podmínka: vzdát se politické činnosti

Do roku 1970 ještě mohl pracovat u soudu, mimo jiné v Mostě. Tamější okresní výbor Národní fronty však nedal souhlas, aby Vojen Güttler nadále působil v justici. Měl sice podporu předsedy okresního i krajského soudu, uvědomoval si však, že jeho problém je dlouhodobý: „Věděl jsem, že Národní fronta mě bude sledovat. A dříve nebo později se zcela nutně musí stát, že vydám nějaké rozhodnutí, které se jim nebude líbit.“ Se svými nadřízenými se proto dohodl na odchodu. „Napsali mi velmi dobrý pracovní posudek, politický posudek napsali po pravdě.“ 

Během následujícího půlroku marně hledal zaměstnání. Teprve na stý třetí pokus byl přijat do podniku TOS Hostivař, kam nastoupil v prosinci 1970 jako podnikový právník. Ředitel TOS Hostivař podle něj cíleně zaměstnával schopné pracovníky, kteří byli odjinud vyhozeni v rámci normalizace. „Přijali mě s podmínkou, že se napříště vzdám politické činnosti. Později, když mě přesvědčovali ke vstupu do Svazu československo-sovětského přátelství, odmítl jsem to s tím, že jsem se zavázal vzdát se politické činnost,“ usmívá se Vojen Güttler. 

Ani po odchodu z justice se ovšem nevzdal snahy o odborný růst. V sedmdesátých letech začal publikovat články v časopisu Právny obzor, vydávaném slovenskou Akademií věd. Postupně začal být uznáván jako odborník na pracovní právo. Později ho oslovilo federální ministerstvo všeobecného strojírenství a nabídlo mu zapojení do odborné pracovněprávní komise, později byl také členem pracovněprávní komise federálního ministerstva práce a sociálních věcí. Začátkem roku 1988 se podílel na přípravě novely Zákoníku práce. 

Ve službách ministryně spravedlnosti

17. listopadu 1989 se Vojen Güttler s manželkou a synem Kristiánem účastnili demonstrace na Albertově a pokračovali s průvodem až na Národní třídu. Tam je dav rozdělil, Vojen Güttler se dostal domů dříve, zatímco jeho žena a syn byli na Národní třídě přítomni během policejního zásahu. „Policajtům bylo zřejmě žinantní mlátit paní v letech, ale Kristiánovi namlátili poměrně hodně,“ konstatuje. 

Již v lednu 1990 se prostřednictvím televizní výzvy podílel na obnově Klubu angažovaných nestraníků a předsedal obnovující schůzi v Národním domě na Vinohradech. Jako místopředseda KAN působil až do roku 1993, kdy byl jmenován soudcem Ústavního soudu. 

Začátkem roku 1990 jej nová ministryně spravedlnosti Dagmar Burešová přizvala k práci na ministerstvu a jmenovala ho ředitelem odboru odškodňování a rehabilitací. „V podstatě šlo o to, jak zahájit odškodňování politických vězňů komunistického režimu,“ říká Vojen Güttler. Z titulu své funkce se setkával také s emigranty, kteří se zajímali o možnost finančních kompenzací. O soudních i mimosoudních rehabilitacích přednášel mimo jiné členům Československo-americké společnosti pro vědy a umění a Československo-kanadské asociace. 

Na podzim 1990 Vojen Güttler kandidoval ve volbách do obecních zastupitelstev na post primátora Prahy proti tehdejšímu úřadujícímu primátorovi Jaroslavu Kořánovi. Podpořila ho část Občanského fóra, stejně jako Klub angažovaných nestraníků a některé politické strany mimo Občanské fórum. „Dostal jsem třiatřicet hlasů, což bylo hodně, ale ne dost na to, abych porazil Jaroslava Kořána. Posléze jsem si uvědomil, jaké to bylo štěstí. Lokální politika přece jen nebyla moje parketa,“ konstatuje. 

S Dagmar Burešovou spolupracoval i poté, co se stala předsedkyní České národní rady,  a podílel se na otázkách budoucího státoprávního uspořádání společného státu Čechů a Slováků. 

Soudcem Ústavního soudu

Na konci roku 1991 Vojen Güttler kandidoval na soudce československého Ústavního soudu. Jeho kandidaturu posuzovala komise, ustanovená prezidentem Václavem Havlem, jíž předsedal Karel Schwarzenberg. „Věděl jsem, že je přesvědčený katolík a takové věci jako interrupce jsou mimo jeho obzor. Při rozhovoru s komisí jsem od něj dostal otázku, co si myslím o interrupcích. I když jsem věděl, že jednám v rozporu se svým zájmem, po pravdě jsem odpověděl, že se domnívám, že jde o rozhodnutí, které je právem matky. On měl velký nadhled, a tak mé jmenování nezablokoval.“ 31. ledna 1992 se tak Vojen Güttler stal soudcem federálního Ústavního soudu. 

S koncem roku 1992 však zanikla i československá federace a od 15. července 1993 tak Vojen Güttler působil jako soudce Ústavního soudu České republiky. Za jedno z nejdůležitějších rozhodnutí v této funkci považuje rozhodování o návrhu na zrušení zákona o protiprávnosti komunistického režimu, podaného skupinou poslanců: „Samozřejmě jsme ten návrh zamítli. Vycházeli jsme z toho, že tu je hodnotová diskontinuita oproti době komunismu, i když právní kontinuita existuje, a že jsou tu i další principy, které je třeba dodržovat.“ Další důležitá rozhodování se týkala lustračního zákona, Benešových dekretů a zákona o mimosoudních rehabilitacích. 

Podruhé byl Vojen Güttler jmenován soudcem Ústavního soudu ČR v srpnu 2003. V tomto druhém období považuje za obzvláště důležitá rozhodování o Lisabonské smlouvě, Listině základních práv Evropské unie a církevních restitucích. Velkou pozornost vzbudila také ústavní stížnost, týkající se návrhu, aby účastník soudního řízení měl právo na informaci, zda soudce, který soudí jeho případ, před rokem 1989 byl členem KSČ. „My jsme tehdy návrhu vyhověli, i když proti tomu byla velká část právní veřejnosti. Některé odborné časopisy to ovšem tehdy vyhlásily rozhodnutím roku,“ konstatuje Vojen Güttler. 

Právo v minulosti i právo pro budoucnost

Jeho funkční období soudce Ústavního soudu skončilo roku 2013, od té doby působí v Ústavu státu a práva Akademie věd. Zde se věnuje ústavnímu právu a základním lidským právům a svobodám. Zabývá se úkoly týkajícími se právních aspektů nakládání s biometrickými údaji a umělé inteligence. Zabývá se také otázkou svobody projevu a jejího omezování, například v souvislosti s pandemií covidu nebo s válkou na Ukrajině. 

Vojen Güttler je držitelem několika významných odborných i společenských ocenění: v roce 2013 získal stříbrnou medaili Antonína rytíře Randy od Jednoty českých právníků, obdržel Cenu města Jičína a byl jmenován Právníkem roku za rok 2017. 

„Společnost bez práva kdysi existovala,“ uvažuje Vojen Güttler v závěru rozhovoru. „To bylo předtím, než vznikly první státy. Ale vývoj vědy, techniky a společnosti si vynutil existenci určitých pravidel. I v některých moderních společnostech pravidla neexistovala, například v Kambodži v době hrůzovlády Rudých Khmerů. Anebo pravidla existují, ale ignorují se. Taková byla a je situace v totalitních a polototalitních zemích, jako je například současné Rusko.“ 

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Barbora Šťastná)