Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antonie Draxelová (* 1946)

• narozena 8. srpna 1946 v české vesnici Šumice v rumunském Banátu

• od útlého věku zapojena do hospodářských prací

• v roce 1933 vystavěla rodina Kalinových mlýn v rumunské vesnici Putna

• po státním převratu rodinný mlýn zestátněn a dědečkova rodina vystěhována do Šumice

• v době budování rumunského socialismu odváděli státu povinné zemědělské dodávky

• po roce 1989 rodina získala mlýn v Putně zpět do vlastnictví

• pamětnice strávila celý život prací v zemědělství

• v roce 2023 žila v Šumici

Zatímco muži odcházeli v českém ostrově v rumunském Banátu za socialismu pracovat do dřevařského závodu, ženy zůstávaly v hospodářství a pracovaly na polích. Dívky se běžně provdávaly ještě před dovršením 18 let věku a s vidinou, že po oddavkách budou hlavní pracovní silou v zemědělství.

„Můj manžel zůstal jen s maminkou, jeho tatínek zůstal ve válce ve čtyřicátým třetím roce. Furt mi říkali: ‚Mušíš si ho vzít, aby měl kdo dělat v póli.‘ Tak jsem měla šestnáct rokůch a už jsem se vdávala. To taky bylo dítě, jak říkaj tydle mí vňoučata,“ vypráví rodačka z Šumice, Antonie Draxelová. Vdávala se v roce 1962.

Většina českých osadníků přišla do rumunského Banátu ve dvacátých letech 19. století. Oblast osídlili postupně v několika kolonizačních vlnách. Založili tu vesnice Gerník, Rovensko, Svatá Helena, Bígr, Eibentál, Šumice, Svatá Alžběta a na dnešním území Srbska také Češko Selo. Severněji pak vznikly vesnice založené českými Němci, jednalo se o Wolfswiese, Weidenthal, Weidenheim a Lindenfeld.

Šumice v rumunském Banátu byla založena roku 1827 rodinami z Plzeňska, které rozprodaly svůj majetek, aby se vydaly na dlouhou cestu do „země zaslíbené“. Původně měla ležet v blízkosti vesnic Koptur a Korny v úrodné oblasti na břehu Dunaje, ale jejich tehdejší obyvatelé tam české přistěhovalce nechtěli. Kopturští a Korňanští proto podplatili důstojníky 13. hraničářského pluku z Karansebeše, kteří zde vyměřovali území nové osady Šumice. Při příchodu osadníků z Čech zneužili jejich neznalosti rumunského jazyka a vytlačili je z úrodného údolí do nehostinných kopců. Šumice vznikla přibližně ve výšce 600 metrů nadmořské výšky. V roce 1830 měla 123 českých obyvatel a při sčítání v roce 2017 zde žilo už jen 62 Čechů, jejichž počet rok od roku klesá.

Z jediného mlýna v okolí je vystěhovali komunisté

Antonie Draxelová (rumunsky Draxel), rozená Kalinová, se narodila 8. srpna 1946 v Šumici. Vyrůstala v české rodině s hospodářskou tradicí, její rodiče se jmenovali Petr a Amálie Kalinovi. Antonie prarodiče Kalinovi žili v nedaleké vesnici Putna, kde na začátku třicátých let 20. století vybudovali mlýn, do něhož přijížděli rolníci nejen z Šumice, ale i z okolních rumunských vesnic.

S koncem druhé světové války se z osvobozeného a vítězného Československa vrátil i Petr Kalina (vzpomínal šumický rodák Matěj Kalina). Po návratu domů pomáhal svému otci a bratrovi ve mlýně a občas s sebou brával malou dceru Toničku. Po státním převratu v Rumunsku, na začátku padesátých let, mlýn zabavili komunisté. Od jara roku 1952 vyhnali mlynářskou rodinu Kalinovu z mlýna na Šumici. „Vyhnali je z mlýna a šli k nám na Šumici, dědeček, babička a bratr mého táty. Byli u nás doma asi dvě léta, komunisti je vystěhovali. Nebylo kde brát peníze, jen z pole,“ vzpomíná pamětnice na těžké období.

Na podzim téhož roku „přizvali“ mlynáře a jeho rodinu zpět na mlýn, protože náhradní mlynáři, dosazení státem, kteří měli mlynáře Kalinu zastupovat, neuměli s mlýnicí zacházet a mnohé poničili. Komunisté proto zavolali mlynáře Kalinu zpět, aby mlýn opravil a uvedl ho znovu do provozu.

Seno jsme krvavě posekali a odevzdali ho státu

V Šumici vychodila Antonie Draxelová čtyři třídy, vyučovali ji kantoři Ferdinand Štika a později jakýsi Pejša z nedalekých Božovic (Bozovici), kterého sem s koňmi a bryčkou přivážel Antonie otec. „Po cestě tátovi kladl na srdce: ‚Petrouš, nenechávej tady Toničku trápit, aby nosila tu nůši na zádech, vždyť ta by mohla být paní i u nás v Praze,‘“ cituje slova českého učitele pamětnice.

Pokračování ve studiích jí ale otec nedovolil, proto po škole v Šumici pracovala v hospodářství. Na školní léta navázala až o několik let později, v sousední rumunské vesnici Lapušník (Lăpușnicel). Až do roku 1957 byly v českých školách v Banátu pouze čtyři ročníky, a teprve až postupně začali naši krajané navštěvovat rumunské školy, kde si doplnili další vzdělání. „Chodili jsme tam spolu s manželem a udělali ještě čtyři třídy, abychom se naučili rumunsky, že se udělá kolektiv [místní zemědělské družstvo] a seberou se pole. Tak abychom nedělali na polích, ale udělali se pánama. Mám tak osm tříd.“

Od myšlenky založení místních zemědělských družstev upustilo Rumunsko již počátkem šedesátých let. Kvůli kopcovitému terénu a neúrodné půdě se nepodařilo plán združstevnění zrealizovat, jak komunistická strana původně zamýšlela. Přesto čeští krajané museli státu povinně odvádět zemědělské dodávky. „Pole jsme krvavě posekali, shrabali a museli ho odevzdat. S kravami a vozem jsme ho sváželi do Lapušníku,“ líčí pamětnice.

Z trhů si odnášely věci, které ve vesnici nebyly k mání

Jak již Antonie Draxelová zmínila, její otec se svým koňským povozem sloužil pro potřeby místních k přepravě. Krom učitele nebo faráře odvážel a přivážel zdejší dívky a ženy na vlak do Jablonice, odsud pak pokračovaly prodávat na jarmark do rumunských měst, do Karanšébés (Caransebeș), Baile Herculane (Băile Herculane) nebo Oršavy (Orșova). „Odtamtud jsme si pak přinesly nakoupené věci, třeba kvasnice, abychom si mohly upéct chleba. Tady v kooperativě [družstevní prodejně] nebylo nic, jen drobet cukru a oleje,“ prozrazuje poměry z dob budování socialismu v Rumunsku.

Pro Čechy v Banátu platilo, že se většinou brali mezi rodinami stejné víry, často pouze v jedné vesnici. To znamená, že tu bylo mnoho příbuzných, ale dodržovalo se pravidlo, že si bratranec nesmí vzít svou sestřenici. Antonie Draxelová se provdala v 16 letech za Josefa Draxela. Rumunskou školu v Lapušníku již absolvovala jako matka a o syna Františka se mezitím starali rodiče nebo prarodiče. Josef Draxel později pracoval v dřevařském průmyslu v Jablonici a Antonie pracovala v hospodářství, což zahrnovalo i práce na polích nebo nutnost nadále docházet prodávat na trhy. Z vydělaných peněz pak hradili náklady spojené se synovým studiem v Oršavě.

Po svržení komunistického režimu v Rumunsku se mlýn v Putně vrátil do rodinného majetku Kalinových. Nebylo to ale samozřejmostí. Aby ho získali nazpět, nemovitost museli nejdříve vykoupit od státu. Provoz mlýna byl zastaven k roku 2001.