Stáhnout obrázek

Měl slovenské i židovské předky a narodil se v roce 1928 ve Staré Haliči na slovensko-maďarském pomezí, ale vyrůstal v moravských Boskovicích, kde roku 1937 vstoupil do skautského oddílu. Za války přišel o velkou část židovských příbuzných, a přesto tehdy dělal spojku partyzánské skupině na Drahanské vrchovině.

Od hraběte Alfonse Karla Mensdorff-Pouilly předával peníze pro odboj, staral se o sovětské uprchlíky, s truhlářským mistrem Josefem Hamplem vozil v povozu s rakvemi proviant pro odbojáře a po jeho zatčení gestapem spálil seznam rodin, které dostávaly tzv. „Rudou pomoc“. S kamarády dokázal obstarat i zbraně pro odboj, doručením důležité zprávy pomohl zachránit několik rodin z okolí Boskovic před zatčením a jistou smrtí. 

Nic z toho dělat nemusel

Po válce a nástupu bolševiků k moci začal přemýšlet o plánech proti dalšímu totalitnímu režimu, který se dral k moci. Přesídlil do Jeseníku, kde vedl skautský oddíl a s bratry Markovými tiskl letáky. Měli v plánu i jiné sabotáže, ale nakonec byli brzy odhaleni a za velezradu ho odsoudili na 16 let těžkého žaláře zostřeného tvrdým ložem jednou za půl roku, k náhradě nákladů trestního řízení, peněžitému trestu 20 000 Kčs a konfiskaci celého jmění.

Odseděl si dlouhých osm let v nejtěžších věznicích 50. let, kde se potkal s tehdejší elitou národa, filozofy, politiky, profesory, skauty, kněžími… Tehdy se rozhodl, že pokud to přežije, bude se věnovat pátrání po historii odboje, po tom, jak skutečně probíhal, a že bude odkrývat nepravdivý obraz odboje, který předkládala tehdejší vládnoucí garnitura. Shromáždil velké množství materiálů, fotografií, písemností, magnetofonových záznamů pamětníků, z jeho archivu čerpalo několik historiků a studentů ve svých diplomových pracech. 

Nic z toho dělat nemusel, mohl v klidu doma přečkat válku, v šestnácti se mu přece otevíral celý svět, mohl jít s proudem, žít pohodlný život, smířit se s pronásledováním nevinných a starat se jen o své pohodlí. Možná by se později nerozvedl, neztratil dva syny, možná by mu nevyčítali, že pořád do všeho vrtá, že si mnohé přikrašluje, a snaží se na sebe upozornit.  Možná, že žít v jeho blízkosti nebylo vůbec snadné nejen s ohledem k tomu, co prožil.

Stáhnout obrázek

Leopold Färber nebyl žádný bezchybný superhrdina, byl to obyčejný kluk, který se v rozhodujících životních situacích zachoval jako chlap, jako hrdina. Dostal řadu skautských a orelských vyznamenání, stal se držitelem Řádu T. G. Masaryka III. třídy

Celý život bojoval proti nespravedlnosti, zůstal věrný skautským ideálům, vážil si svobody, pro kterou hodně obětoval. Letos by 31. října oslavil 95. narozeniny a možná by mluvil podobně jako při natáčení pro Paměť národa před několika lety:

Leopolda Färbera jsme s diktafonem i kamerou navštívili několikrát. V roce 2012 převzal před zaplněným Národním divadlem v Praze Cenu Paměti národa. „Vždycky jsem se řídil skautským zákonem. Bohužel, zrušili nás Němci a pak dvakrát komunisté. Bohužel v našem národě tím zabili vlastenectví,“ řekl tehdy. Často nám do Post Bellum telefonoval. Kvůli stále silnější nedoslýchavosti bývaly ty hovory někdy trochu obtížné, ale vše vyvážily jeho srdečnost a entuziasmus rámované typickým hanáckým nářečím. Od října roku 2015 víme, že už nám bohužel nikdy nezavolá.

Odkrýváme další vrstvy příběhu

Od května roku 2023 představujeme osudy Leopolda Färbera v expozicích Tichá hrdinství brněnského a pardubického Institutu Paměti národa. Návštěvníci se tu poutavou formou seznámí s příběhem tohoto svérázného skauta a odbojáře. Naše práce tady však nekončí.

Stáhnout obrázek

Na počátku roku 2023 se nám podařilo zaznamenat vzpomínky paní Marty Mezerové, rodným jménem Outratové, z Nezamyslic. Jde o mladší sestřenici Leopolda Färbera, maminky obou pamětníků byly sestry. Narodily se na Slovensku, ale nakonec většinu života prožily na Moravě. Jejich rodiny spolu zůstaly v kontaktu, Marta a její sourozenci jezdili na prázdniny k Färberovým do Boskovic.

V Nezamyslicích u Outratových naopak Leopold Färber zažil konec války a příchod Rudé armády. Následně se měl s bratrancem Bohumilem vydat na dobrodružnou cestu na Slovensko k příbuzným. Jejich rodiče to neschvalovali, a prý je dokonce nechali hledat. Dospívající mladíci se ale v pořádku vrátili zpátky.

Marta také vzpomíná na Leopoldovu návštěvu na jaře roku 1950. Svému strýci tehdy měl ukazovat protikomunistické tiskoviny. „To bylo na prvního května, Polda byl u nás a najednou říká: ‚Strýčku, pojďte sem, já vám něco ukážu‘ a náš tatínek říká: ‚Poldíku, schovej to, já jsem nic neviděl ani nechcu vidět.‘ ‚Ale strýčku, vy jste starý, vy tomu nerozumíte, já budu jednou slavné!‘ Polda od nás odjel a druhý den už na něho čekali estébáci a už ho brali.“

Stáhnout obrázek

Leopolda zatkli 8. května, následovalo vyšetřování, soud a mnohaletý žalář. Outratovi Leopolda několikrát navštívili ve vězení. Propuštění se „Hurvínek“ dočkal 18. dubna roku 1957. Ve svých vzpomínkách se zmiňuje o „školním inspektorovi“, který měl v jeho propuštění sehrát roli. Marta Mezerová upřesňuje, že se jednalo o jejího strýce, jménem z matčiny strany Františka Ondrýse, který měl být dokonce náměstkem ministra školství.

A nedovolili jí ani rozloučit se s maminkou. „No, a ujeli jsme pár metrů a oni mi říkají: Dobře se rozhlídni, svítí sluníčko, je hezky, viď, teď slunce vycházet dlouho neuvidíš. A já opravdu dostala deset let.“

Příběh Ludmily Šeflové zpracovali v roce 2017 Simona Černohorská, Jakub Chochol, Josef Kožíšek, Ladislav Kraus a Kateřina Sochorová ze ZŠ Jiráskovy sady v Příbrami pod vedením učitele Jana Lišky.

Stáhnout obrázek

Když posloucháte nahrávku, kterou pro sbírku Paměť národa pořídili žáci příbramské základky, zarazí vás – vzhledem k okolnostem, kterým byla za totality vystavena – pevný hlas Ludmily Šeflové.

Narodila se v červnu 1934 v Lipinách – na samotě kousek od břehu Vltavy mezi Dobříší a Sedlčany. Rodina hospodařila na zdejší usedlosti, statek s dvaceti kravami rozšířil její tatínek o menší zahradnictví. Šimkovi – tak znělo dívčí příjmení paní Šeflové – za války pekli chleba pro partyzány a zaměstnávali mladé lidi, kteří potřebovali doklad o práci, aby se vyhnuli totálnímu nasazení, galejím různého druhu na území Říše.

Na osvobození vzpomíná Ludmila Šeflová takto: „Přijeli Rusáci, jeden vzal maminku kolem krku a povídá: Mamušo, to naše osvobození vás přijde draho, zbudou vám oči pro pláč.“ To se potvrdilo v míře až nepředstavitelné.

HLAVNĚ NÁS CHTĚLI OKRÁST

V únoru 1948 na statku rodiny Šimkových dvakrát hořelo. Paní Šeflová je přesvědčena, že v tom měli prsty místní komunisté. „Shořel nový prasečák a stodola s kůlnami, kde jsme měli stroje. Tatínek mi zakázal chodit do školy a musela jsem pomáhat řemeslníkům. Bratr Václav plakal, že nemůže jet na sokolský slet do Prahy,“ vypráví žena, které bylo tehdy čtrnáct let.

Text byl publikován v časopise Reportér.

Stáhnout obrázek

Ve stejném roce začali u Šimků pracovat dva mládenci, které přivedl manžel Ludmiliny starší sestry. Později se ukázalo, že šlo o past. „Tatínka si už tou dobou začali předvolávat k výslechům, a když se jednou vrátil, řekl mamince: Přijdeme o všechno, už mají seznamy, koho zatknou.“

Šikana se stupňovala. „Chtěli nás umořit, abychom vstoupili do družstva. Zrní nám kradli rovnou od mlátičky a my si ho museli kupovat. Šla jsem k místnímu tajemníkovi, aby mě pustil někam do práce. A on prej, že pro takovej ksindl kulackej není na světě místo. Nakonec se mi podařilo získat přes kamarádku práci u zeměměřičů.“

Stáhnout obrázek

Nové zaměstnání Ludmile nevydrželo dlouho, neboť byl vydán zákaz zaměstnávat u geodézie lidi ze sedláckých rodin. Nějakou dobu ještě sázela stromky v lese, ale v důsledku sílícího tlaku na celou rodinu i o tuhle práci přišla. „Tehdy nás všechny odvezli k třídennímu výslechu, a když nás pustili, musela jsem už zůstat doma.“

20. června 1955 zatkli Ludmilina tatínka. „Přijelo deset tatraplánů, odvedli ho v poutech přímo z pole.“ O čtyři dny později, tři týdny po jejích jedenadvacátých narozeninách, se komando vrátilo.

Už přijetí ve věznici v Bartolomějské ulici v Praze bylo brutální: „Strhli mi náušnice, prohlédli všechny tělesné otvory a hodili mě do cely. Seděla tam paní, šedivé vlasy až na zem. Pro misku jídla jsme si musely kleknout ke dveřím, a to nám ještě strážní přiráželi ruce.“

Stáhnout obrázek

Krutosti, které prožívala během výslechů, jsou až nepopsatelné. „Chtěli po mně adresy všech příbuzných. Když jsem jim je neřekla, vzali mě za hlavu a mlátili tak dlouho, dokud ze mě nestříkala krev. Pak mě chytili, svlékli a donutili mě to slízat. To byla taková potupa. Já bych se před nikým nesvlíkla, a zůstala jsem tam nahá, všem pro smích.“

Výměnou za podpis spolupráce StB Ludmile nabízeli povolení zúčastnit se maminčina pohřbu – tvrdili, že se po zatčení manžela a dcery oběsila, což nebyla pravda. Vymysleli si i to, že se jí otec zřekl.

Soud pak v zinscenovaném procesu označil Václava Šimka za hlavní postavu protistátní skupiny a nařkl jej z velezrady. Záminkou byla pomoc vojenskému zběhovi – šlo o jednoho z mladíků, kterého rodině doporučil na výpomoc již zmíněný Ludmilin švagr.

Otec dostal třináct let, dcera deset. „Mě zatkli na základě toho, že z táty vymlátili, že to, co věděl on, jsem věděla i já. Hlavně nám ale chtěli ukrást majetek,“ vyslechlo si pět příbramských školáků od paní Šeflové u ní doma.

VRAŽEDKYNĚ NÁM DÁVALI ZA VZOR

Vystřídala věznice v Ruzyni a na Pankráci, ústav pro mladistvé v Zámrsku u Vysokého Mýta, nápravně-pracovní tábor Želiezovce u slovensko-maďarských hranic. „Sklízely jsme tabák, v zimě jsme mačetou sekaly čirok na břehu Hronu,“ vzpomíná.

Vězeňkyně bydlely v barácích po třiceti, většinu tvořily vražedkyně. „Dávali nám je za vzor, měly nás převychovat.“

Ludmilinu maminku vystěhovali z rodového statku k Příbrami do bytovky. Otec byl propuštěn na amnestii 10. května 1960, Ludmila o dva dny později – bylo jí necelých pětadvacet let. Oba se museli pravidelně hlásit na policii.

Stáhnout obrázek

Ještě v roce 1960 se Ludmila provdala za otcova spoluvězně. Musela často střídat zaměstnání, protože podnikoví vedoucí neměli nervy na přeptávání uniformovaných mužů na novou pracovnici. Novomanželům se pak narodila dcera Olga.

Z lágru v Želiezovcích si odnesla doživotní následky v důsledku těžkého poranění páteře, odškodnění se složitě domáhala dlouho po revoluci. Jejímu otci komunisté z důchodu odečítali třetinu jako pohledávku za náklady spojené s vězněním.

„Děti, važte si toho, že se můžete učit, že se můžete smát, že se můžete radovat. A dbejte na to, aby vám nikdo neublížil,“ říká Ludmila Šeflová na záznamu v rámci projektu Příběhy našich sousedů. Z jejích úst to rozhodně nezní jako fráze.