Nevěděl nic o útocích bratrů Mašínů, přesto takzvaný „zbrojíř“ v roce 1955 dostal v monstrprocesu 22 let vězení. Ve vyprávění se dozvíte, jak to chodilo v komunistickém vězení, a také jak probíhala příprava vězně na zinscenovaný proces.
Nevěděl nic o útocích bratrů Mašínů na policejní stanice v Chlumci nad Cidlinou a Čelákovicích, při nichž zahynuli dva příslušníci Sboru národní bezpečnosti. Netušil ani o usmrcení pokladníka podniku Kovolis při loupežném přepadení, které provedli Josef Mašín a Václav Švéda. Přesto se Vladimír Hradec ocitl v roce 1955 na lavici obžalovaných při monstrprocesu se členy skupiny bratří Mašínů. Jako takzvaný „zbrojíř“ odešel ze soudní síně s 22 lety vězení.
Seriál Mašínové na mušce aneb Palba z osmi úhlů
U soudu nebyl hlavní postavou. „Seděl jsem ve druhé řadě a přede mnou všichni dostali trest smrti,“ připomněl v roce 2010 v rozhovoru s dokumentaristou Paměti národa Adamem Drdou. Na popraviště komunistická justice poslala strýce bratrů Mašínů Ctibora Nováka a dva mladé muže, které východoněmecká policie zadržela v říjnu 1953 při pokusu o útěk do Západního Berlína – Václava Švédu a Zbyňka Janatu.
Vladimír Hradec obdržel trest za velezradu, vojenskou špionáž a rozkrádání národního majetku. Poslední dva paragrafy se týkaly toho, že vyzradil bratrům Mašínům svou účast na vojenském cvičení a že jim pomohl ukrást metrák trhaviny donarit v dole Kaňk u Kutné Hory. Skupina bratrů Mašínů ho chtěla použít při útoku na vlak vezoucí uran do Sovětského svazu. Otec a matka Vladimíra Hradce dostali osmnáct let vězení, bratr šestnáct. Prokurátor jim kladl za vinu, že o zločinech svého syna a bratra věděli, ale neoznámili je.
Na nic se neptej. Kdo nic neví, nepoví
Soud se konal v přeplněném sále a směli tam jen předem vybraní lidé. Z rodiny Vladimíra Hradce se mohla účastnit pouze jeho švagrová. „Podle jejího vyprávění bylo v sále naprosté ticho a měla dojem, že tam sedí zaměstnanci ČKD Praha,“ uvedl Vladimír Hradec.
Vladimír Hradec si s tátou „na pivo“ už nikdy nezašel. Otce sice komunisté propustili po amnestii v roce 1960. Syna ovšem za mřížemi nechali. Otec zemřel, když jel na první návštěvu za Vladimírem Hradcem po svém propuštění. Na Hlavním nádraží v Praze ho postihl srdeční infarkt.
Do komunistického žaláře přivedla Vladimíra Hradce záliba ve zbraních, jichž se po válce v okolí Poděbrad povalovaly stovky. Někdy kolem roku 1950 prý půjčoval jednu z nich Ctiradu Mašínovi. Vyptával se proč, ale dostal jasnou odpověď: „Na nic se neptej, nic nechtěj vědět, kdo nic neví, nikomu nemůže nic říct! To bylo za války heslo mého otce a díky tomu spousta lidí přežila.“
Samopaly byly za králíkárnou
Vladimír Hradec pak už nic nevyzvídal, ale skupině bratrů Mašínů pomáhal dál. Vyrobil pro ně také časové zapalovače, díky nimž Ctirad Mašín s Václavem Švédou zažehli požáry několika družstevních stohů.
Jednoho dne našla maminka Hradcová za králíkárnou samopaly. Ukryl je tam Zbyněk Janata po policejní razii, během níž estébáci v říjnu 1951 zatkli a vzali do vazby bratry Mašíny. Zbyněk Janata schoval zbraně u Hradcových bez jejich vědomí. Vladimír Hradec s otcem usoudili, že by mohlo jít o policejní provokaci, což se ale nepotvrdilo. „Tak jsem samopaly zakopal na zahradě,“ dodal Vladimír Hradec.
Nic jiného se ani nedalo dělat. Říci o nálezu zbraní komunistické policii by totiž přivedlo do nebezpečí nejen Hradcovi. „Státní bezpečnost by byla tehdy schopná zatknout celou čtvrť a všichni by se přiznali,“ vysvětlil Vladimír Hradec.
Před útěkem doplnil Mašínům střelivo
Po návratu z vazby v roce 1952 se Josef Mašín po zbraních ptal, tak mu je Vladimír Hradec předal a znovu se o nic dalšího nezajímal. „Pouze mi tehdy prozradil, že utečou,“ prozradil. O žádné z akcí bratří Mašínů však tehdy neměl ani ponětí, stejně jako o přesnějším datu útěku, o němž se dozvěděl, až když odcházející skupině doplnil střelivo do pistolí.
„Jediné, co mi řekli, bylo, že jdou přes východní Německo. Během vyšetřovací vazby jsem dospěl k názoru, že je estébáci sledovali už nejméně jeden nebo dva měsíce a že utekli na poslední chvíli,“ poznamenal Vladimír Hradec. Bratři Mašínové, Milan Paumer, Václav Švéda a Zbyněk Janata překročili československou hranici s Východním Německem 3. října 1953.
„V září 1953 jsem jel za svou dívkou do České Lípy a ve vlaku si ke mně přisedl muž, který se vyptával, kam jedu, a byl neuvěřitelně zvědavý. Ubytoval jsem se v hotelu a v noci přišla policejní prohlídka,“ vyprávěl Vladimír Hradec. „Se svou dívkou jsem se druhý den pohádal a nasedl jsem na vlak domů do Poděbrad. Asi po deseti minutách mě legitimovali policisté, vyptávali se, kam jedu a tak podobně. Takové prohlídky ve vlacích byly tenkrát běžné. Ještě v září zastavilo před naším domem nákladní auto a ukázalo se, že rozhodnutím městského národního výboru dostal v patře nad námi jeden muž přidělený pokoj.“
Co máte v tom pouzdře? Kulomet?
Nový soused nastoupil do podniku na výstavbu mostů a začal se na Vladimíra Hradce vyptávat v jeho okolí. Choval se tak podezřele, že kamarádi a známí Vladimíru Hradcovi o špiclování řekli. Po útěku skupiny bratrů Mašínových si všiml, že před domem stále někdo postává a čte noviny. Varování o dozoru dostal i otec, Vladimír Hradec se o sledování rodiny dozvěděl rovněž z prostředí kapely, kde hrával.
Tajná policie ho „sebrala“ na pražské zastávce tramvaje Sparta, kde čekal se saxofonem. Naložili jej do automobilu Tudor, přes oči mu nasadili pásku a odvezli ho. „Je mi záhadou, kde zjistili věci, o kterých mluvili. Ptali se: ,Co máte v tom pouzdře? Kulomet?‘ – ,Ne, saxofon.‘ Čili věděli, že mám doma kulomet – kdo jim to mohl říct? To věděl jen Ctirad Mašín a lidé z jeho nejbližšího okolí.“
Policisté unesli Vladimíra Hradce do ruzyňské věznice, vyfotili ho, převlékli a dali na celu. „Měla dvakrát dva a půl metru, francouzský záchod, okénko a dvě sklápěcí postele,“ vzpomněl si. Pak dostal prý celkem dobré jídlo a následoval první výslech.
Překvapení a šok představovaly pro Vladimíra Hradce znalosti policistů o něm a hlavně zpráva o zatčení bratra a otce. „To byla veliká psychická rána. Mámu zavřeli za týden poté, co ji čtyřiadvacet hodin denně hlídali a sledovali, kdo k ní přichází.“ Policisté navíc evidentně znali výpovědi bratrů Mašínů, které podali Američanům, když pronikli do Západního Berlína. „Co ráno v Berlíně řekli, tak policisté večer u nás už věděli,“ upozornil Vladimír Hradec.
Bubeník vyhlašoval, ať lidé odevzdají zbraně
Vladimír Hradec se narodil 30. května 1931 v Poděbradech. „Otec pracoval původně jako strojař, ale pak vyučoval jako profesor na zemědělské škole, matka byla v domácnosti,“ uvedl. Stejně jako rodiče chodil do kostela a věřil v Boha.
Začátek druhé světové války měl spojen s bubeníkem, který na rohu vyhlašoval, aby lidé povinně odevzdali své zbraně. Do domu Hradcových se před válkou přistěhovala židovská rodina a Hradcovi viděli její přípravy na cestu do koncentračního tábora. „Rodina jednoho rána zmizela a víc jsme je neviděli. Pak tam přišla firma a odstěhovala vše, co po nich zbylo.“
Kolem roku 1942 se o byt v domě, kde bydleli Hradcovi, zajímala Zdena Mašínová starší. „Nakonec ale sehnala vilku,“ prozradil Vladimír Hradec. Se Ctiradem Mašínem se setkával cestou do školy nebo ze školy, ale nějaké veliké kamarádství mezi nimi tehdy nevzniklo.
„Nebylo zvykem, aby děti běhaly po městě, za války se radši držely doma,“ vysvětlil Vladimír Hradec. Blíže se poznali během společného dojíždění vlakem do nymburského reálného gymnázia. Naproti Hradcovým bydleli Janatovi. „S kluky Janatovými jsme se stýkali a každý den s nimi dováděli,“ svěřil se Vladimír Hradec. Zbyněk Janata se v říjnu 1953 vydal s bratry Mašínovými, Milanem Paumerem a Václavem Švédou do Západního Berlínem. Stejně jako Václav Švéda padl do rukou východoněmecké policie a ve věku 22 jeho život skončil 2. května 1955 na pankráckém popravišti.
Jako kluci zkusili odpálit protitankovou minu
Po osvobození Československa Rudou armádou se otec Vladimíra Hradce stal styčným důstojníkem československých úřadů se sovětskou posádkou v Poděbradech. Vladimíra, jeho bratra, Ctirada Mašína a další chlapce vojáci využívali jako spojky. Rudoarmějcům dělali také doprovod tam, kde se nevyznali.
„Mládež měla po válce jeden zájem. Zbraně.“
„Nejvíc se v nich vyznal Ctirad Mašín a půjčoval mi literaturu. Zpaměti jsem znal plány, návody, náčrtky, jak se co skládá.“
Chlapcům kolem bratrů Mašínů se podařilo ukrást tři nalezené samopaly, sehnat náboje a chodili za město střílet. Pokusili se odpálit i protitankovou minu nalezenou u Labe. „Naštěstí nevybouchla, takže se nám nic nestalo,“ podotkl Vladimír Hradec.
Když po válce dospíval, politika se k němu dostávala, ať chtěl, nebo nechtěl. Spolu s bratry Mašíny se účastnil brigád při poválečné obnově země, vnímal budovatelskou komunistickou agitaci. „Zatímco my jsme budovali republiku, komunisti se cvičili k boji,“ prohlásil.
Do jednoho takového vojenského kurzu se dostal také Ctirad Mašín. „Právě tam se naučil poučku, že pokud se při partyzánské akci omylem objeví třeba i dvouleté dítě, tak se musí zastřelit, protože by mohlo prozradit, koho a co vidělo.“
Kdo nejde s námi, jde proti nám
Vladimíra Hradce bavilo noční vylepování protikomunistických plakátů Hradec . Komunistické bojůvky přitom obcházely město Poděbrady a ostatní vylepovače honily. Podle něj se po úspěchu KSČ ve volbách 1946 spolužáci z komunistických rodin začali znatelně povyšovat nad ostatní. „Bylo patrné, že se společnost začíná rozdělovat – to je syn kulaka, to je syn kapitalisty. Zatím bez toho, že by někdo nesměl chodit do střední školy nebo něco takového,“ dodal Vladimír Hradec.
Dvacátého pátého února 1945 KSČ provedla s pomocí ozbrojených Lidových milicí politický převrat a zmocnila se neomezené moci. „Ráno jsme šli do školy a z rozhlasu jsme zjistili, že je vyhlášeno stanné právo. A potkávali jsme připravené milicionáře s flintami, které museli mít předem někde nachystané,“ řekl Vladimír Hradec.
Podle něj se profesor latiny, do té doby národní socialista Puček, prohlásil za předsedu akčního výboru a s vybranými studenty se odešel přihlásit ke komunistům. „Ostatní učitelé na jeho rychlý přerod koukadli otevřenou pusou. Okamžitě začalo rozdělování studentů a komunisté je nutili ke vstupu do Československého svazu mládeže pod heslem Kdo nejde s námi, jde proti nám,“ upozornil Vladimír Hradec.
Syny sedláků, označené za kulaky kvůli neochotě vstoupit do jednotných zemědělských družstev, nechtěli komunističtí funkcionáři pustit k maturitě.
„Lidé si ale zvykli, byla to prostě realita – nedalo se nic dělat.“
Sám nicméně odmaturoval a vydal se ve stopách o tři roky staršího bratra, který odešel do Prahy na univerzitu, aby se stal lékařem. Vladimír Hradec odešel do Prahy na vysokou školu se zaměřením na chemii. „Přibližně v polovině studií mě ale zatkli,“ uvedl.
Nemučili mě a nemlátili jako lidi přede mnou
Státní bezpečnost zadržela Vladimíra Hradce v listopadu 1953, kdy bratři Mašínové a Milan Paumer byli již ve svobodném západním světě. Hodně lidí mu tvrdilo, že měl neuvěřitelné štěstí, protože ho totiž zavřeli až po smrti bývalého generálního tajemníka ÚV KSČ Rudolfa Slánského, sovětského diktátora Stalina a komunistického prezidenta Klementa Gottwalda.
„Tehdy se totiž změnil způsob vyšetřování politických vězňů. Nejsurovější gestapácké metody, které nařídil, alespoň co jsem se doslechl, soudruh Slánský, nahradil psychický nátlak. Nešlo o nic příjemného, ale nemučili mě a nemlátili jako lidi přede mnou,“ prohlásil Vladimír Hradec. Po vyšetřování vás dali na kobku, za dveřmi seděl někdo, kdo měl za úkol zajistit, abyste neusnul.“
Jakákoli přestávka v chození po cele během dne vyvolala hlasité kopnutí do dveří a příkaz „Chodit!“ Spát se smělo jen na zádech s rukama zkříženýma na slabé dece. „Když vás zebou ruce, dáte je podvědomě pod deku. Následovalo kopnutí do dveří a výkřik: ,Ruce!‘ Když vás přistihli s rukama pod dekou víckrát, musel jste odevzdat přikrývky a hodinu chodit. Po týdnu či čtrnácti dnech kudy chodíte, tudy spíte. Na vězně se valily dokola otázky, řvaní. Když usínali, probudil je opět řev.“
Otec skončil po výsleších v blázinci
Vladimír Hradec se svěřil, že člověk pak řekl vyšetřovatelům něco, co ani říci nechtěl. „Každé slovo si ale zaznamenali a už šli na jiného. Ten zase nevěděl, co řekl, tak zase řekl něco, co říct nechtěl. A takhle vyšetřovatelé zjistili během dvou tří měsíců všechno,“ konstatoval. Jeho otec po vysilujících výsleších skončil v bohnickém blázinci, kde dostával inzulinové šoky. Stejně smutně dopadl i zatčený otec Václava Švédy.
„Vyšetřovatele zajímala jména, jména, jména. Zpočátku se ptali na všechny skauty, které jsem znal,“ poznamenal Vladimír Hradec.
„O činnosti a plánech odbojové skupiny jsem ale díky opatrnosti Ctirada Mašína nic nevěděl, takže jsem ani neměl co prozradit.“
Na závěr vyšetřování obdržel „notičky“, podle nichž musel při procesu vypovídat. Svou vynucenou roli se učil nazpaměť. „Zkušený spoluvězeň mě varoval, že ve scénáři od vyšetřovatelů nesmím změnit ani slovo a na konci procesu můžu maximálně vyjádřit lítost nebo nejlépe mlčet. „Dva lidé opravdu mluvili u soudu víc, než měli, a myslím, že si dost uškodili.“
Proces byl divadlo s naučenými odpověďmi
Proces zahájený 25. ledna 1955 označil Vladimír Hradec za divadelní představení. Dostával otázky přesně podle protokolu a odpovídat musel rovněž podle protokolu. „Před soudem mi položil vyšetřovatel pár otázek, aby se přesvědčil, že jsem se zpaměti naučil odpovědi,“ prozradil.
Po rozsudku, který zněl 22 let vězení, ho nechali na Pankráci dalších sedm měsíců. Zprvu v malé kobce pro tři lidi, přičemž jeho otec byl o dvě cely vedle. „Jednou za den nás pustili s rukama za zády asi na hodinu na vycházku, mluvit jsme směli jen se spolubydlícím.“
Jednoho dne Vladimír Hradec v kobce osaměl. „Nevím, jestli to bylo vnuknutí boží, ale požádal jsem, aby mi dali kýbl a kartáč, že si umeju kobku vodou. Když jsem ji dočistil, tak přišel velitel oddělení a říká mi: ,Pojďte, já vás přestěhuju jinam.‘ A dal mě na kobku, kde měl chodbaře. Od toho okamžiku jsem nebyl na několika čtverečních metrech, ale v kobce pro devět lidí, kde jsme byli jenom čtyři.“ Jedním z jeho spoluvězňů byl majitel velké prvorepublikové stavební firmy.
K vězeňským povinnostem Vladimíra Hradce patřilo vytírání chodeb a roznáška jídla, což přinášelo větší volnost pohybu, než měli ostatní trestanci. „Na tři hodiny za den jsem se dostal z kobky ven,“ upřesnil. Velitele Pospíšila, tehdy asi pětapadesátiletého zkušeného bachaře, ohodnotil jako slušného člověka se solidním chováním k vězňům. „Byla to zvláštnost oproti tomu, co jsem poznal později,“ dodal.
Nejvíc strádal v lágru Nikolaj
Z Ruzyně doputoval Vladimír Hradec přes Olomouc a Mírov do Leopoldova, kde se cítil podstatně hůře než na Pankráci. Špatná kvalita jídla v Leopoldově přiměla vězně k protestu. Po třech dnech hladovky ho však ukončili, poněvadž nenašli nikde zastání. Vladimír Hradec dodal, že dostali okamžitě najíst, ale vedení věznice je potrestalo půlročním zákazem nákupu v kantýně a styku s příbuznými. Čtvrt roku nesměli dostávat a posílat dopisy.
Oproti řadě jiných vězňů nepovažuje Vladimír Hradec vzpouru v Leopoldově za hrdinský čin, ale za akci připravenou Státní bezpečností. Přesně stejným způsobem to prý připravila i v jiných žalářích. Po vzpouře totiž obdrželi vybraní trestanci další tresty.
Z Leopoldova poslali Vladimíra Hradce do lágru Nikolaj na Jáchymovsko, kde strádal nejvíce ze všech žalářů. Potom ho přesunuli do lágru Rovnost, kde protrpěl tři roky. Konec trestu si odpykal v Plzni na Borech, kde získal práci jako konstruktér. „Posledních šest let už bylo celkem dobrých. Potkal jsem lidi vysoce vzdělané, na které dodneška vzpomínám, protože mi dali neocenitelné vědomosti do života,“ poznamenal. Na Borech obdivoval například bývalého ředitele sléváren v Plzni, považoval ho za živoucí technický slovník.
Na svobodu se dostal před půlkou trestu
Vladimíru Hradcovi se nezdálo, že by bachaři věděli o jeho spojení se skupinou bratrů Mašínových. „Vězňů bylo hodně a pro bachaře představovali spíše čísla. Vězňům, kteří jim lezli na nervy, se ale mstili.“
„Jednoho poslali uklízet do ostřelovaného pásma a jen tam vlezl, tak ho policajt ze samopalu rozstřílel. Možná ale šlo o někoho, kdo měl být ve vězení zlikvidován.“
Na svobodě se ocitl za deset a půl roku po svém zatčení. „Neočekával jsem to, ale byl rok 1964 a v tehdejší době už komunistický režim měl tendenci pouštět z basy politické vězně. Už v roce 1961 šli z vězení lidi, kteří neudělali vůbec nic, a drželi je jako otroky uranového průmyslu. Mezi nimi byl i můj otec a moje matka. Bratra nechali zavřeného ještě dva roky.“
Na Borech pracoval Vladimír Hradec v technickém ústavu ministerstva vnitra jako vytahovač a konstruktér. Po propuštění na svobodu obcházel řadu podniků, ale po zmínce, že naposledy dělal ve vězení, zájem zaměstnavatelů rychle ustal. Jeho bývalý spoluvězeň dělal naštěstí technologa ve Spolaně Neratovice a dal mu užitečnou radu – Neboj se prokurátorů a požádej je, aby ti dali potvrzení, že můžeš dělat v chemickém průmyslu.
Když budou zabíjet, tak jim to vrátíte
Mělnický prokurátor řekl jen „Blbci!“ a vystavil mu doklad, že prokuratura nemá námitek proti jeho práci v dělnické profesi v chemickém průmyslu. Vladimír Hradec složil učňovské zkoušky a nastoupil ve Spolaně. „Technici si mě ze začátku chodili jeden po druhém prohlížet,“ řekl.
Odpůrci odbojové skupiny bratrů Mašínů označovali útoky na představitele komunistického režimu za vraždy. Podle Vladimíra Hradce však byli největšími vrahy vysocí funkcionáři KSČ.
„Prezident Gottwald osobně podepisoval rozsudky smrti, ve vězeních skončily v době činů bratrů Mašínů již desetitisíce lidí. Často jen proto, že se nelíbili sousedovi, že měli o kozu víc,“ popsal Vladimír Hradec první polovinu padesátých let 20. století.
„Násilník nerozumí ničemu jinému než násilí. Buď jste kolaborant a lezete mu do zadku, nebo se ozvete, a když vás bude zabíjet, tak mu to vrátíte,“ uzavřel.