Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Helena Smolíková (* 1937)

• narozena 12. prosince 1937 v Praze

• otec Otakar Kameníček vojákem z povolání, účastnil se Pražského povstání

• svědkyně masakru německých civilistů na pražské Bořislavce v květnu 1945

• po válce otec povýšen na majora, působil na Hlavním štábu československé branné moci

• po komunistickém puči otec z armády propuštěn, rodina vystěhována z bytu

• v lednu 1951 stěhování do Příkaz na rodinný grunt

• vystudovala ČVUT v Praze

• roku 1958 příkazská usedlost vyhlášena kulturní památkou

• v roce 2023 žila v Praze

Pravděpodobně první zmínka o Kameníčkově gruntu v hanácké obci Příkazy se datuje k roku 1508, tedy čtyři století před narozením Otakara Kameníčka, otce Heleny Smolíkové.[1] Poté, co ho po komunistickém puči propustili z politických důvodů z Československé lidové armády (ČSLA), rodina se musela přestěhovat do sídla svých předků. Prostorný pražský byt vyměnili Kameníčkovi za domek s primitivním vybavením. Helena Smolíková, která byla zvyklá na koupelnu s tekoucí vodou, si musela zvykat na nové pořádky. Vanu nahradily necky, kočičí hlavy před domem rozbahněná cesta se slepičinci. Helena Smolíková se nikdy nestala hanáckou patriotkou, a tak se vrátila do Prahy, kde prožila s manželem a dětmi šťastný život. Dnes na adrese Příkazy č.p. 54 sídlí Hanácké muzeum v přírodě.

Rodiče nás vedli k pravdě a spravedlnosti

Helena Smolíková, rozená Kameníčková, se narodila 12. prosince 1937 v Praze Emílii a Otakaru Kameníčkovým. Měla o sedm let mladšího bratra Ivana. Na dětská léta ráda vzpomíná. „Rodiče byli hodní, dobří. Vychovávali nás k pravdě a spravedlnosti,“ říká. Její otec se narodil 8. srpna 1905, matka 9. listopadu 1911. Rodiče se seznámili na Slovensku, kde otec sloužil jako voják ženijního pluku. Jak se Otakar Kameníček dostal k armádě, Helena Smolíková s určitostí neví. „Můj otec patrně vystudoval střední průmyslovou školu elektrotechnickou a pak byl asi na vojenské akademii. Jeho starší bratr studoval na učitele a dědeček už nemohl živit dalšího studenta, takže se otec stal vojákem,“ popisuje.

Matka, ačkoliv původem Češka, na Slovensku pracovala u svého staršího bratra. Její rodiče zemřeli, když byla ještě malá. Od útlého věku se o ni starali právě její starší sourozenci. Roku 1936 se provdala za Otakara Kameníčka. Nejspíše hned po svatbě se novomanželé přestěhovali do Prahy, ani to ale s přesností Helena Smolíková neví. Ani okolnosti odchodu otce z armády nejsou zřejmé. Během války nejspíš pracoval v Ústavu paliv a maziv ve Strašnicích.

Velkou část dětských let prožívala Helena Smolíková za druhé světové války, kterou ovšem jako malá příliš nevnímala. Rodina žila v pražských Střešovicích v tehdejší Tannerově ulici. Z tohoto období má pouze útržkovité vzpomínky. Pamatuje si například na to, jak se utíkala s maminkou schovávat do sklepa. „Vždycky jsem si musela vzít na sebe troje šaty, takže jsem nemohla dát ani ruce k tělu. No, do jaké míry by nás to ve sklepě ochránilo, nevím. Vždycky to přestalo a pak zase houkaly sirény. Maminka si zažívala tvrdé chvíle. Bezesporu,“ vypráví.

Pražské povstání strávil Otakar Kameníček na barikádách, jak vzpomíná jeho dcera: „Maminka o něj měla strach, nevěděli jsme, jestli se vrátí,“ říká. Zdali se otec už během války angažoval v odboji, Helena Smolíková neví. Po osvobození panovala mezi obyvateli euforie, kterou však ona sama nemohla dlouho sdílet. Stala se svědkem traumatické události, kterou si v sobě nesla celý život. Nepříliš známý incident se odehrál na pražské Bořislavce. „Bratr byl tenkrát ještě v kočárku, to bylo roční dítě. Jak je dneska náměstíčko na Bořislavce, tak tam byla horda lidí, kteří kopali. Někdo říkal, že si kopou svůj vlastní hrob,“ popisuje a dodává: „Tehdy to byli normální chlapi, dneska by se řeklo asi kluci, byli to Němci. Pak je postříleli a naházeli je do té jámy.“ Dochovaný amatérský film ukazuje, jak po postřílených tělech ještě projel nákladní automobil. Podle historika Tomáše Staňka není přímý pachatel masakru asi 40 německých civilistů znám. Nejspíš šlo o vojáky Rudé armády, kterým asistovali Češi, jak tvrdí Tomáš Staněk.[2]

Tátovi sebrali práci i střechu nad hlavou

Po konci druhé světové války Otakara Kameníčka podle slov Heleny Smolíkové prezident Edvard Beneš povýšil na majora. Až do roku 1948 pak pracoval na Hlavním štábu československé branné moci. Období svobody však netrvalo dlouho a v únoru 1948 ho ukončil komunistický puč. Nejspíš krátce poté Otakara Kameníčka z práce vyhodili. „On nesouhlasil s tím, co by mělo být. Nesouhlasil s postupy, které zaváděli, tak byl vyřazen z armády,“ vysvětluje. Otec neztratil jen zaměstnání, ale také střechu nad hlavou. „Ten náš byt prohlásili za vojenský, a tak jsme se museli vystěhovat. To jsem viděla, že táta byl smutný,“ říká.

V té době Helena Smolíková s otcem projížděla obce v okolí Prahy a snažili se pro rodinu sehnat bydlení, avšak neúspěšně. Většina prostorů, které byly k dispozici, byla téměř neobyvatelná. Nakonec dostali nabídku od dědečka Floriána, otce Otakara Kameníčka, který žil v Příkazech. Florián Kameníček příkazský grunt získal v roce 1928 poté, co zemřel jeho nejstarší bratr.[3] V lednu 1951 se rodina z hlavního města stěhovala do malé moravské vísky. V té době už byla dva roky velká část majetku (11,2 ha) vyvlastněna a předána vznikajícímu JZD Příkazy.[4]

Praha se mi opouštěla těžko

Stěhování neprožívala třináctiletá Helena Smolíková s nadšením, právě naopak. „Praha se mi opouštěla těžko. Já ji miluju,“ říká. Za sebou nechala mnoho kamarádů, ti dobří za ní jezdili i na Moravu a jejich pouto vydrželo. Přesto byla změna prostředí náročná pro všechny členy rodiny. „V Praze jsme měli koupelnu, tady jsme se museli koupat v neckách. V takzvané letní kuchyni to bylo. Dnes je to takový roh, když se tam přijde, tak tam jsou kytičky, to je hezké. Ale my jsme tam tehdy dali vždycky necky, maminka nás umyla, zahalila do osušek a přes dvůr jsme klusali do postele. Byli jsme zdraví v té době, asi nám to prospívalo,“ vzpomíná.

Na to, jak probíhala kolektivizace tamního venkova, Helena Smolíková vzpomínky nemá. Z dostupných zdrojů je jisté, že roku 1953 zbylo rodině Kameníčků pouze 1,45 ha půdy.[5] Rodina chovala už jen slepice a králíky. Na život na venkově si Helena Smolíková časem docela zvykla. Některé „vesnické činnosti“ jí ovšem nepřestaly vadit nikdy. „Neměla jsem ráda, když se zabíjeli králíci. Tatínek byl srdečný, ale nikdo jiný by to neudělal, takže musel tomu králíkovi dát za uši, mezitím vykouřil pět cigaret. Byl z toho celý nešťastný,“ vypráví.[6]

Roku 1957 zemřel věku 85 let dědeček Florián Kameníček a příkazský grunt převzal otec. O rok později, v roce 1958, byla venkovská usedlost č.p. 54, tzv. Kameníčkův grunt, včetně špaletové stodoly vyhlášena kulturní památkou. Kulturní ochranu získaly také ohradní zdi a tři další špaletové stodoly. V té době už ale Helena Smolíková v Příkazech nepobývala. Od roku 1956 žila v Praze, kde studovala na Českém vysokém učením technickém. Na Hanou jezdila za rodiči už jen na návštěvu. Roku 1961 odpromovala a nastoupila do energetického ústavu, kde pracoval i její manžel. S ním se seznámila jako vdovcem a jeho malou dcerku přijala za vlastní. Později se jim narodil ještě syn.

V Praze žila pokojný život, jedinou odchylkou od normálnosti se roku 1968 stala invaze vojsk Varšavské smlouvy. „Tehdy byl manžel paradoxně v Rusku, a to bylo až komické – on odjížděl na nějakou konferenci energetiků. Odjel a přišel 21. srpen, kolem jezdily tanky. Hanka, dcera, byla u babičky, kluk byl u druhé babičky, byly prázdniny, bylo léto. Kolem jezdily tanky a já jsem poslouchala tu hrůzu. Říkala jsem si, jak on se mně vrátí domů,“ vypráví. Manžel se nakonec v pořádku dostal zpět do Prahy, rodina se ve zdraví shledala. Následující léta prožívali bez větších problémů.

Otakar Kameníček zemřel roku 1979, Emílie Kameníčková v roce 1985, ani jeden z nich se tak nedočkal svobody. Po smrti matky prodala Helena Smolíková s bratrem Ivanem Kameníčkem grunt Státnímu ústavu památkové péče a ochrany přírody, předchůdci Národního památkového ústavu. Roku 1990 se Soubor staveb lidové architektury v Příkazích, známý též jako Hanácký skanzen, otevřel veřejnosti. V roce 2018 pak získal objekt nový název Hanácké muzeum v přírodě. Jedním z nejtěžších období života Heleny Smolíkové se stal rok 2023, kdy zemřel její bratr i manžel. Helena Smolíková žila v roce 2023 v Praze.

 

[1] Dějiny Kameníčkova gruntu v datech. Hanácké muzeum v přírodě [online]. [cit. 2023-11-08]. Dostupné z: https://www.nmvp.cz/prikazy/o-muzeu/dejiny-kamenickova-gruntu-v-datech

[2] BAROCH, Pavel. Proč těsně po válce pobili pražské Němce? Archivy mlčí. Aktuálně.cz [online]. 2010 [cit. 2023-11-08]. Dostupné z: https://zpravy.aktualne.cz/domaci/proc-tesne-po-valce-pobili-prazske-nemce-archivy-mlci/r~i:article:668037/

[3] Dějiny Kameníčkova gruntu v datech. Hanácké muzeum v přírodě [online]. [cit. 2023-11-08]. Dostupné z: https://www.nmvp.cz/prikazy/o-muzeu/dejiny-kamenickova-gruntu-v-datech

[4] Tamtéž

[5] Tamtéž

[6] Tamtéž