Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludmila Rosendorfová (* 1933)

• narodila se 16. srpna 1933 v Bříství u Českého Brodu

• v roce 1945 se s rodiči přestěhovala do Března u Chomutova

• v roce 1948 začala studovat na hospodářské škole

• v roce 1950 ukončila studia a nastoupila ve stejné škole jako sekretářka

• v roce 1951 změnila zaměstnání, začala pracovat na chomutovském národním výboru na personálním odboru

• v roce 1953 nastoupila na plánovací oddělení ve Válcovnách trub a železa v Chomutově

• v květnu 1953 si vzala lékaře Vladimíra Rosendorfa

• v roce 1961 se pamětnici narodila dcera Michaela

• v roce 1963 se narodil syn Vladimír

• v roce 1975 nastoupila na zkrácený úvazek jako laborantka do zubní laboratoře

• v roce 1978 přešla na chomutovský národní výbor

• v roce 1987 odešla do penze

• v roce 1994 ovdověla

• od roku 2000 studovala třináct let v rámci celoživotního vzdělávání na Karlově univerzitě

• v roce 2023 žila v Chomutově

V den invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa, 21. srpna 1968, se Ludmila Rosendorfová vracela s manželem a dětmi z dovolené v Jugoslávii. „Na hranicích se mládenci divili, že se vracíme domů, samotní pohraničníci nás pobízeli, ať jedeme zpátky do světa,“ popsala pamětnice. 

Rosendorfovi pokračovali do Chomutova. O emigraci neuvažovali. Oba měli v Chomutově rodiče. Pamětnice si vybavuje, jak mladí lidé měnili u cest směrové cedule. „Když byly na Prahu, tak je přetočili na Jirkov a podobně. A najednou před naším domem zastavilo sovětské armádní auto. Vyběhla jsem ven, seděli tam celí zmatení vojáci a ptali se, kudy na Prahu. Já jsem se jim snažila vysvětlit, že tady žádná kontrarevoluce není, ať jedou domů,“ popsala situaci Ludmila Rosendorfová.

Se sovětskými vojáky získala zkušenosti nejen jako s okupanty, ale také jako s osvoboditeli. Žila tehdy s rodiči v Bříství u Českého Brodu. Na konci války tudy přecházela sovětská armáda směrem na Prahu. Tehdy jedenáctiletá Ludmila Rosendorfová si uchovala v paměti, jak se vojáci zastavili na velkostatku, kde pracovali její rodiče, a hledali tam Němce. „Takový malý voják, řekla bych původem Mongol, se ptal, jestli sedlák, kterému to tady patří, je hodný člověk. Jestli není, tak že ho nechá zastřelit. Tatínek se zhrozil a odpověděl, že sedlák je dobrý člověk. A tak Rusové nechali statkáře Karla Žerta naživu,“ tvrdí pamětnice. 

Zálibou Ludmily Rosendorfové byl od dětství zpěv. Učitelé o ní říkali, že má nevšední talent. Hrála proto v amatérském divadle a chodila do hudební školy. Rodiče si ale nemohli dovolit za hodiny zpěvu platit. Za pamětnici proto návštěvy v hudební škole zčásti hradili pan ředitel a jeden z učitelů měšťanské školy v Chomutově. Pamětnice později zpívala při různých příležitostech, na svatbách i na pohřbech.  

Kolegyně z Městského národního výboru v Chomutově ji v polovině sedmdesátých let požádala, aby zazpívala na pohřbu jejího manžela, oddaného komunisty. Ludmila Rosendorfová jí vyhověla. „Vybrala jsem něco z Biblických písní od Dvořáka. Soudruh měl u rakve vystavená svá vyznamenání. V písni zaznělo něco o Hospodinovi. Poté, co jsem přišla domů ze hřbitova, mi telefonoval předseda Městského národního výboru v Chomutově a vynadal mi, co jsem si to dovolila, zpívat o Bohu na pohřbu komunisty,“ vzpomíná. „Odpověděla jsem, že manželka zesnulého proti tomu nic nenamítala, věděla, co budu zpívat.“

Rodiče pracovali na velkostatku u Českého Brodu

Ludmila Rosendorfová, rozená Suchomelová, se narodila 16. srpna 1933 v Bříství u Českého Brodu. Tatínek Josef Suchomel byl kovářem a podkovářem na velkostatku Karla Žerta v Bříství. Maminka Romana Komorovská Suchomelová pocházela ze Slovenska, na velkostatku pracovala jako zemědělská pomocnice. Pamětnice měla o tři roky starší sestru Jaroslavu. Jako malá zažila otcovy záchvaty tuberkulózy, kdy vykašlával krev a dusil se. Rodina bydlela v jedné místnosti v domku na velkostatku.  

Během druhé světové války se rodina podle Ludmily Rosendorfové neměla špatně. Byli totiž takzvaní deputátníci. Dostávali za práci kromě peněz i naturálie v podobě cukru, kukuřice nebo obilí. Do obecné školy začala pamětnice docházet do obce Křečhoř. Když jí bylo devět let, objevila u ní paní učitelka Rokošová pěvecký talent. Vzala ji proto do Prahy, do Národního divadla. „Byla jsem poprvé v Praze a poprvé v divadle. Byla to pro mě ohromná podívaná, sedačky byly vysoko a já jsem pozorovala orchestr a dirigenta,“ líčí pamětnice.

V Březně u Chomutova jsme dostali dům po Němcích

Na podzim po skončení války odešla rodina Suchomelových z Bříství do Března u Chomutova. Doporučil jim to tehdejší Okresní národní výbor v Kolíně. Suchomelovi měli dosídlit v Březně poslední dva domy po Němcích. Z Bříství v té době odešly do Března u Chomutova další dvě rodiny. Otci Josefovi se ale hned do Sudet nechtělo, protože na statku žili oba jeho rodiče. Jenomže jeho otec, dědeček pamětnice, zemřel dva měsíce po válce a matku si k sobě nakonec vzala jeho sestra. Na Chomutovsko rodina odjela 28. října 1945. 

Do Března u Chomutova jela matka a sestra pamětnice nákladním vlakem, spolu se dvěma kozami, prasetem, slepicemi, králíky a potřebami na chov dobytka. Ludmila Rosendorfová s otcem cestovali osobním vlakem a byli na místě o dva dny dříve. Dům, který Suchomelovi získali, už dostala před nimi přidělený jiná česká rodina. Podle Ludmily Rosendorfové ještě musela žít pod jednou střechou s původními vlastníky domu. Pak získali jiný dům.  „Přišli jsme do prázdného domu. Maminka s sebou měla jen nábytek z jedné místnosti, kterou jsme obývali v Bříství. Tedy dvě skříně a dvě postele,“ vysvětluje pamětnice.

Hudební školu za mě částečně hradili učitelé

V Březně u Chomutova otec Josef Suchomel kvůli podlomenému zdraví už příliš pracovat nemohl, pobíral důchod. Vykonával tedy funkci nočního hlídače v podniku Chronotechna. Matka nastoupila do práce v drátovně Huť Poldi. Pracovala v expedici, kde balila vyrobené dráty. Později přešla k drahám, pracovala jako výhybkářka v Březně u Chomutova. „Maminka přicházela domů i otlučená od přehazování výhybek. Stavěla se v té době přehrada Nechranice a elektrárna v Tušimicích, provoz na železnici byl velký,“ podotýká pamětnice.

Ludmila Rosendorfová chodila do měšťanské školy v Chomutově. Jejího pěveckého talentu si všimli po obecné škole v Křečhoři i tam. Ředitel školy spolu s jedním z učitelů trvali na tom, že pamětnice musí navštěvovat hodiny zpěvu a klavíru v hudební škole. „Pozvali si maminku, aby ji přemluvili, abych mohla docházet na hodiny. Rodiče ale neměli peníze. Hodiny klavíru a zpěvu mi proto z větší části hradili ředitel Josef Řáha a učitel Kalivoda,“ vzpomíná pamětnice.   

Ludmila Rosendorfová pak zpívala na různých školních akcích a účinkovala v programu kulturního domu, kde reprezentovala školu. Když jí bylo čtrnáct let, zpívala se školním orchestrem. Zažila také žert ze strany ředitele Josefa Řáhy: „Zpívala jsem a Řáha seděl za mnou, hrál na housle. Přišla hudební pasáž, kdy zrovna nehrál, já ale musela zpívat. Začal mi zajíždět smyčcem pod sukni a šimral mě jím na stehně. Já jsem se chtěla smát, ale musela jsem zpívat, musela jsem to vydržet.“  

Zaměstnali ji ve škole, kde vystudovala

V roce 1948 začala Ludmila Rosendorfová studovat dvouletou hospodářskou školu v Chomutově. Zakončila ji státní zkouškou ze psaní na stroji v roce 1950. Na konci druhého ročníku po státní zkoušce ale podlehla přání posluchače dálkového studia, aby práci na stroji napsala za něj. „Měl nějaký zraněný prst, myslím, já jsem zprvu nechtěla, protože jsem se bála, že se to pozná, pak jsem to ale za něj napsala,“ vzpomíná pamětnice. Vedení školy podvod odhalilo podle písma. Oba totiž měli jinou značku psacího stroje.

Vedení školy si pozvalo pamětnici, aby jim podvod vysvětlila. „Domluvili se, že si mě pozvou do ředitelny. Tam byli všichni, včetně pana ředitele. Já byla na mrtvici. Vysvědčení už jsem měla, ale mohli mi dát špatný posudek. Toho jsem se bála,“ vzpomíná Ludmila Rosendorfová. Vedení školy jí však překvapivě nabídlo práci sekretářky. Pamětnice ho přijala a později měla na starosti ještě účetnictví, a to i pro gymnázium, které sídlilo ve stejné budově. Krajský národní výbor ale po roce pracovní pozici pamětnice zrušil. Přešla do osobního a později zásobovacího oddělení národního výboru v Chomutově.

Při práci se Ludmila Rosendorfová věnovala hraní a zpěvu v amatérském hereckém souboru. V letech 1951 a 1952 nastudoval soubor operetu Selská princezka od Rudolfa Piskáčka a operu Soročinský jarmark od Modesta Petroviče Musorgského. Soubor založil a vedl jakýsi pan Grubner, který byl barovým pianistou v hotelu Royal v Chomutově, spolu se souborem, který hrál divadlo při závodě Válcovny trub Chomutov. Představení se odehrávala v chomutovském městském divadle.

Manžela jsem si našla při pobytu v lázních

Ve druhé polovině roku 1951 pracovala Ludmila Rosendorfová ve Válcovnách trub Chomutov v plánovacím oddělení. Za nějakou dobu onemocněla žloutenkou. V nemocnici v Chomutově v té době sloužily jeptišky jako zdravotní sestry. „Doktoři nás léčili strouhaným křenem máčeným ve vodě a vodu z vylouhovaného křenu nás nutili pít. Před tím jsem ale musela polknout lžíci soli,“ vzpomíná na léčebné praktiky na začátku padesátých let. Zmínila také, že poprvé v životě, při stravě v nemocnici, ochutnala šunku, dostávala také máslo a vejce.

Když skončil její pobyt v nemocnici, nastoupila do lázní v Karlových Varech. Tam poznala o devět let staršího lékaře, který měl těsně před nástupem na základní vojenskou službu. Pamětnice za ním během druhého roku vojenské služby dojížděla do Jáchymova, kde sloužil u pohraničníků. V květnu 1953 si Ludmila Suchomelová vzala Vladimíra Rosendorfa za muže poté, co vědomě u útvaru zalhal, že je jeho nastávající těhotná. V roce 1954 se vrátil z vojny do Chomutova, kde převzal ordinaci obvodního lékaře v pátém obvodě.             

Byli jsme chudí, a proto jsme nechtěli hned mít děti

Manželé Rosendorfovi dostali po svatbě byt. Tak jako mnoho jiných mladých párů, do něj tehdy neměli co dát. „Vzala jsem si manželskou půjčku šest tisíc. Za ně jsem pořídila ložnici. Jinak byl byt úplně prázdný, děti jsme ještě neměli,“ popisuje pamětnice. Plat manžela lékaře byl podle Ludmily Rosendorfové zpočátku nižší, než jaký pobírala ona v plánovacím oddělení Válcoven trub a železa Chomutov.  

Před svatbou bydlela pamětnice v zařízené garsoniéře, která patřila válcovnám. Vzpomněla si ale, že na půdě domu, kde žila v garsoniéře, stál starý nábytek.  „Byl tam malý stolek a jedna židle. A to jsem odtamtud odnesla. Měli jsme tedy ložnici, jeden stůl a jednu židli. Neměli jsme peníze, neměli jsme nic, ani pořádné oblečení. Manžel měl jedno oblečení na zimu a jedno na léto, jinak nic,“ konstatovala Ludmila Rosendorfová.

Až v roce 1961, tedy osm let po svatbě, se manželům Rosendorfovým narodila dcera Michaela a o dva roky později syn Vladimír. Pamětnice vzpomíná: „Když se narodila dcera, chodila jsem do práce. Znali jsme starší manželský pár, který se nám o dceru staral. Dávala jsem jim polovinu ze svého platu. Když se narodil syn, říkala jsem si, že bych jim musela při péči o obě děti dát celý plat, a tak jsem raději zůstala doma.“

Pamětnice zůstala do poloviny sedmdesátých let doma s dětmi. Od roku 1976 na částečný úvazek vypomáhala jako laborantka v zubní laboratoři. Od roku 1978 pracovala jako úřednice na Městském národním výboru v Chomutově. Příležitostně zpívala na veřejných akcích. O politiku se s manželem nezajímali. „Já jsem měla co dělat s výchovou dětí, manžel byl stále v práci a já na ně většinu času byla sama. Měla jsem svých starostí dost, o politiku jsem se nikdy nezajímala,“ konstatuje Ludmila Rosendorfová.

V listopadu 1989 jsem už byla penzistka

Do starobního důchodu Ludmila Rosendorfová oficiálně odešla v roce 1987. Další dva roky ale dělala na národním výboru jako penzistka. Na sametovou revoluci v listopadu 1989 vzpomíná následovně: „Byly demonstrace, kterých jsem se účastnila. Setkávali jsme se v Chomutově na náměstí, a když jsem šla přes park, šli fízlové taky. Oni byli k poznání, psali, kdo tam byl a co říkal. V listopadu a ještě v prosinci 1989.“ Sledovala pak na jaře 1990 i odstranění Leninovy sochy z městského parku v Chomutově.

Hned zkraje devadesátých let manžel Vladimír Rosendorf vážně onemocněl a v roce 1994 zemřel. Pamětnice líčí toto období jako plné bolesti a smutku. Pomohla jí až nabídka sousedky, majitelky cestovní kanceláře, na zájezd do Řecka. Od té doby Ludmila Rosendorfová cestovala s cestovní kanceláří pravidelně. Navštívila Řecko, Španělsko, Itálii a další nejen evropské země. Navíc trávila čas vypracováváním rodokmenu svého zesnulého muže.    

Od října 2020 se přihlásila k celoživotnímu vzdělávání na Filozofické fakultě Karlovy univerzity. Studovala předměty spjaté s Egyptem, který se stal jejím velkým koníčkem. Na kurzy Univerzity třetího věku docházela až do roku 2013, kdy už nemohla vypracovat závěrečnou práci. Důvodem byla podmínka jejího vypracování na počítači, který ale Ludmila Rosendorfová neměla. Přesto napsala závěrečnou práci vlastní rukou. Práce ale nebyla vysokou školou uznána.

Ludmila Rosendorfová ještě do roku 2020 pravidelně chodila plavat. Každé ráno cvičí a navštěvuje kino i divadlo. „Mám už takový problém, občas v kině usínám,“ usmívá se. V září 2023 žila v Chomutově v domě s dcerou a její rodinou. Stále si každý den pro sebe vařila.