Josef Mašín musí mít při svých návštěvách Německa podivný pocit. Usíná totiž na stejném místě, jako když vysílený padal do mátožného spánku před 70 lety. A jí jako tehdy švestková povidla, už je ale nemusí krást. Björn Grunert u toho tehdy byl jako čtyřletý kluk.
Stodola, kde se před volkspolicisty ukrývali bratři Ctirad a Josef Mašínové a Milan Paumer, už v lužickém Waldově nestojí. Tam, kde stála, v roce 2021 bydlel Björn Grunert se svou manželkou.
Tehdy v říjnu 1953 si Björna tři uprchlíci z komunistického Československa vzali jako rukojmí, aby je zbytek rodiny neprozradil volkspolicistům, kteří na ně uspořádali štvanici. Björnovi tehdy byly čtyři roky.
Na místě, kde stával seník, ve kterém se pistolemi ozbrojení mladíci schovali, později Grunertovi měli ložnici. Kamery jsme před rozhovorem s Björnem Grunertem postavili jen pár metrů od kuchyně a spíže, kam se po nocích pro jídlo kradli vyhladovělí a zesláblí bratři Mašínové.
Jen několik set metrů odsud je Diek, les uprostřed luk, kde utrpěl těžké střelné zranění Václav Švéda, další člen skupiny bratrů Mašínů. Volkspolicisti ho dopadli a v roce 1955 byl popraven. Stejně jako Zbyněk Janata, poslední z pětice českých protikomunistických odbojářů. Volkspolicisti ho zatkli po přestřelce na nádraží v Uckru.
V době, kdy bratři Mašínové a Milan Paumer našli útočiště u Grunertových, měli za sebou boje s obrovskou přesilou volkspolicistů v Uckru a v lesu u Waldova. U Uckru zemřeli dva příslušníci východoněmeckých bezpečnostních složek, v lese u Waldova další dva.
Seriál Mašínové na mušce aneb Palba z osmi úhlů
O československých „banditech“ Waldov mlčel
Björn Grunert si vzpomínal na říjen 1953 pouze velmi mlhavě. Jeho rodiče uprchlíkům pomohli, neudali je volkspolicistům, dávali jim jídlo a ukázali jim cestu směrem k vysněnému svobodnému Západnímu Berlínu. O „československých banditech“, jak je označovala východoněmecká komunistická propaganda, však mlčeli. Jejich syn se o rodinném dramatu s českými odbojáři začal dozvídat až na prahu dospělosti.
V jeho vesnici ví jen pár lidí, jak moc Grunertovi v roce 1953 kvůli skupině bratrů Mašínů riskovali. V devadesátých letech rodinu Grunertových vyhledal s pomocí štábu filmařů Josef „Joe“ Mašín. Björn Grunert ho potom navštívil v USA a považuje ho dnes za svého přítele. Když je „Joe“ v Německu, obvykle nezapomene Grunertovi navštívit. Spává potom v jejich ložnici, tedy vlastně na místě, kde roku 1953 strávil několik bezútěšných nocí v obležení východoněmeckých vojáků.
„Joe spává nahoře v ložnici, v někdejším seníku, a prožívá tam silné emoce. A vždycky dostane švestková povidla, na která s bratrem tajně chodili po nocích do spíže, dokud je babička neobjevila.“
Björn Grunert se narodil roku 1948 ve vesnici Waldow ve východní části poválečného Německa jako první ze tří dětí. Vesnice na sklonku války přišla o svoji chloubu a centrum – zámek. Krátce po válce se musela vyrovnávat s vlnou německých vyhnanců z poválečného Polska. Někteří z nich se nakonec ve vesnici sadili a postavili si domy, často z cihel a kamenů ze zbořeného zámku.
Otec musel pít se sovětskými oficíry
Byla bída, následky války byly patrné všude. Björn a ostatní děti po lesích pravidelně nacházeli munici, granáty, zrezivělé zbraně, hroby vojáků. Děda i otec se vyučili krejčími a se svými rodinami žili v domku naproti krejčovské dílně. Rodina měla také drobné, nepříliš výnosné hospodářství a k domku patřilo políčko, chlívky pro dobytek a kurníky pro drůbež. Krejčovská dílna sloužila i jako společenská místnost. Pro své paničky si tam nechávali šít kožichy sovětští důstojníci z nedalekého vojenského letiště Brand. „Otec s nimi musel popíjet, což nesnášel dobře,“ vzpomíná Björn Grunert.
Jeho matka Marta byla věřící, patřila k novoapoštolské církvi. Otec Werner nikoli. Když roku 1949 vznikla na území sovětské okupační zóny Německá demokratická republika, vazalský stát Sovětského svazu, nemusela se rodina připojit k rodícím se zemědělským družstvům LPG (Landwirschaftliche Produktionsgennosenschaft, obdoba československých JZD, jednotných zemědělských družstev). Grunertovi totiž vlastnili jen malé hospodářství.
Řada sedláků ale svůj majetek družstvu odevzdala, ať již dobrovolně nebo pod nátlakem komunistických funkcionářů. „My jsme nebyli žádní otevření odpůrci komunistického režimu, ale rozhodně jsme nepatřili k jeho příznivcům,“ tvrdí Björn Grunert.
Vedle nás byl příkop plný policajtů
Waldow, malá obec s několika desítkami domů, vypadá idylicky a klidně. V říjnu 1953 se v ní však všechno obrátilo vzhůru nohama. Všude slídili příslušníci z Volkspolizei, později Björn Grunert slyšel, že jich velitelé poslali do akce deset tisíc lidí. „Když chtěl můj táta přejít z krejčovské dílny domů, byla tady vzadu taková vrátka. A vedle příkop plný policajtů. Tam se musel tatínek hlásit, aby směl přejít těch pár metrů ke druhému domu,“ popisuje Björn Grunert.
Na silnici Brandchaussee parkovalo jedno policejní auto vedle druhého a spousta náklaďáků. Nikdo tehdy nemohl tušit, že v blízkém lese se v kupě klestí právě schovávali bratři Mašínové a Milan Paumer. „Přes ulici, kde je dnes plocha zarostlá křovím a stromky, bývala zemědělská půda. Vzpomínám si, že na podzim 1953 se tam sklízely brambory a lidé je házeli na hromady. Policie každou hromadu prohledala.“
U budovy kina visely plakátky se zatykači na „české zločince“ s jejich podobiznami. Za pomoc při dopadení vypsala Volkspolizei odměnu tisíc marek. „Matka vzala jeden plakátek domů, v rodině jsme ho schraňovali po desetiletí. Potom jsem ho dal Joeovi jako dar,“ prozrazuje Björn Grunert.
Otec se rozhodl, že ty „teroristy“ ochrání
Nezvané návštěvníky jednoho dne v seníku objevila babička Trude. Vzali si ji jako rukojmí a od té chvíle zadržovali vždy aspoň jednoho člena Grunertovy rodiny. Nikoho u sebe ale nesměli mít moc dlouho, aby jeho nepřítomnost v domě nevzbudila podezření u sousedů. Björn Grunert si samozřejmě nepamatuje, že by si vzali za rukojmí i jeho. Josef Mašín nicméně uvádí, že to tak bylo.
Grunertovi se brzy rozhodli, že uprchlíky neudají, a naopak jim pomohou dostat se co nejdříve z vesnice. Děda Richard si nebyl jistý, jak se mají zachovat, to rozhodnutí na sebe ale vzal otec Werner, tehdy třicátník. V padesátých letech mu v NDR za takovou pomoc „teroristům“ hrozil dlouholetý těžký kriminál a postihu by se nevyhnuli ani ostatní členové rodiny.
„Čas od času jsem se ptal sám sebe, jestli otec tehdy věděl, do čeho se pouští. Pokusil jsem si domyslet, jaké následky by to tehdy pro nás mohlo mít. Jak bych se zachoval já sám? Je třeba říct, že k tomu bylo třeba hodně odvahy,“ prohlašuje Björn Grunert. „Uprchlíci u nás zůstali dva nebo tři dny. Otec za nimi chodil do seníku, plánovali další postup a cestu. Statek opustili až ve chvíli, kdy se Volkspolizei přesunula dále směrem k Berlínu, protože další pátrání ve Waldowě už považovala za zbytečné.“
„Otec je ještě doprovodil k vlakové trati z Drážďan směrem do Západního Berlína. Mohli by si ji totiž splést s železnicí, která vedla na východ.“
Děti si hrály na Čechy a na střílení
O úspěchu bratrů Mašínů a Milana Paumera, jimž se 31. října 1953 povedlo proniknout do Západního Berlína, se Grunertovi dozvěděli ze západoněmeckého rozhlasu. Poslouchali ho pravidelně. Co se s uprchlíky dělo dál, zjistili od „Joea“ až po roce 1989. Otec Werner Grunert věřil, že Češi nakonec skončili v Kanadě u „českého krále bot“, tedy u Bati.
Ve škole se o případu Mašínových po celou dobu existence NDR neříkalo nic, a to ani ve Waldowě. Pro východoněmeckou Volkspolizei šlo o velkou ostudu. Naštěstí pro Grunertovi nikdo nevyšetřoval, kde se bratři Mašínové a Milan Paumer ve Waldově ukrývali.
„Zato v hospodě se o ‚českých banditech‘ mluvilo hodně, také děti si hrály na Čechy a na střílení,“ vzpomíná Björn Grunert. Jeho rodiče raději doma o uprchlících nic neřekli, aby se syn někde neprořekl. V hrubých obrysech mu o Mašínech a Milanu Paumerovi v jejich domě řekli, až když mu bylo patnáct let. Jinak o nich ale mlčeli až do devadesátých let. Tehdy se také otevřely archivy Stasi a ukázalo se, že jen na Björnova otce byli nasazeni tři špiclové komunistické tajné policie.
V roce 1994 se ve Waldově a okolí natáčel film Der Luckauer Krieg – Flucht nach Westberlin, dokument o útěku bratří Mašínů. Filmaři zjistili, jakou úlohu měli Grunertovi, kteří s nimi ale nechtěli mluvit, dokud se před dveřmi domu neobjevil sám Josef Mašín. Otec Werner byl už rok po smrti, matka ještě žila.
„Joe“ Mašín pozval Grunertovi na návštěvu do USA, což pro někdejší občany NDR znamenalo mnoho. Spřátelili se a Björn Grunert navštívil USA celkem čtyřikrát.
Mašín přiletěl za Björnovou umírající matkou
Návštěvy v USA měla ráda rovněž jeho matka. A když v Německu ležela těžce nemocná v nemocnici, navštívil ji i Josef Mašín. „To už něco znamená a zanechalo to ve mně hluboký dojem. On přitom nebydlí někde jen tak za rohem. Ale cítil potřebu přiletět se s matkou rozloučit.“
Jedna z dcer Josefa Mašína dnes žije poblíž Berlína. Otec za ní jezdí na návštěvy a často se při tom zastaví u kamaráda Björna Grunerta. Procházejí se spolu po místech Luckauer Kriegu, jak se boji skupiny bratrů Mašínů s Volkspolizei říká. Zajdou do lesíka, kde padl postřelený Václav Švéda, na místo, kde se tři uprchlíci po dva dny skrývali v hromadě dřeva. Neopomenou se podívat k hájence, kde žil hajný, který uprchlíkům ukázal cestu, a neudal je.
