Těšil se na dovolenou s tátou, zabil mu ho Josef Mašín. Stanislavu Rošickému bylo devět let, když Josef Mašín 2. srpna 1952 zastřelil jeho otce. Tragédie se odehrála při přepadení auta, které vezlo výplaty pro zaměstnance národního podniku Kovolis Hedvikov.
Josef Rošický plnil ve voze roli pokladníka, kromě řidiče s ním jeli kuchařka a ozbrojený příslušník ostrahy. Poté, co vůz zastavil, se s ním dostal do střetu Josef Mašín. Při potyčce vyšla z pistole rána a pokladník Kovolisu přišel o život.
Seriál Mašínové na mušce aneb Palba z osmi úhlů
Stanislav Rošický a jeho maminka se tak nedočkali vysněné dovolené v Karlových Varech, kam se celá rodina těšila. Jakmile se k synovi a matce donesly první zprávy o přepadení vozu a střelbě, přiběhli na tovární dvůr, kde se srotili zaměstnanci továrny.
„Ptali jsme se, co je s tatínkem,“ vzpomínal Stanislav Rošický v roce 2014 při rozhovoru s dokumentaristkou Paměti národa Ivou Chvojkovou. V Kovolisu tehdy uslyšel krutá slova:
Co je s vaším tátou nás nezajímá, nás zajímá, kde jsou naše poctivě vydělaný socialistický peníze!
„Tehdy jsem poznal, co je lůza,“ vyprávěl Stanislav Rošický s hořkostí v hlase. Okolí ani komunističtí funkcionáři neprojevovali pozůstalým po Josefu Rošickém žádnou výraznou solidaritu. „Když nám přišel ředitel fabriky kondolovat, tak současně oznámil, že se máme vystěhovat. Byt byl totiž služební,“ dodal Stanislav Rošický.
Loupež skupině bratrů Mašínů vynesla téměř 900 tisíc korun. Koupili si za ně dva motocykly pro rychlejší přesuny při svých záškodnických akcích. Peníze pomohly také rodině Václava Švédy šikanované komunistickým režimem.
Zabití Josefa Rošického Josef Mašín obhajoval jeho členstvím v KSČ. Josef Rošický nicméně podle svého syna Stanislava v KSČ nikdy nebyl. Mezi dokumenty zveřejněnými v roce 2010 historikem Petrem Blažkem v publikaci „Cesta na severozápad“ však najdete rovněž členskou legitimaci KSČ Josefa Rošického.
V roce 2008 vznikl dokumentární snímek Miroslava Kačora nazvaný Svědomí „hrdinů“, v němž vystupoval Stanislav Rošický jako jeden z potomků obětí odbojové skupiny bratří Mašínů. „Hlavně jsem měl obavy, aby Mašínové nedostali státní vyznamenání. Náleží osobnostem, které nejsou natolik kontroverzní a nerozdělují takovým způsobem společnost.“
„Z mého pohledu byl čin, který stál život mého tatínka, loupežnou vraždou.“
„Peníze, které mému otci vzali, nepoužili na odboj proti komunistickému režimu. Nakoupili si za ně motocykly a bundy a zbytek propadl v roce 1953 při měnové reformě.“
Při natáčení dokumentu se Stanislav Rošický setkal s předsedou Senátu Přemyslem Sobotkou. Tehdejší vysoký funkcionář ODS navrhoval bratrům Mašínovým udělit státní vyznamenání, jeho návrh ovšem neprošel. Stanislav Rošický tehdy prohlásil: „Sobotka přirovnával situaci k partyzánské akci za války. Já to ale chápu jinak – Mašíni nahradili křivdu jinou křivdou. Mladí lidé, kteří v dokumentu adorují Mašíny jako hrdiny, z toho nemají rozum – dnes jsou děti od nejútlejšího věku krmeny násilím v televizi, kde vystupují hrdinové typu Rambo.“
Stanislav Rošický se narodil jako jediné dítě Josefa a Julie Rošických 27. října 1942 uprostřed doby druhé světové války. Byl „vymodleným“ synem, jeho rodiče ho měli v pokročilém věku. „Tatínek se narodil v roce 1898, maturoval v Písku a bojoval v první světové válce v Itálii. Od roku 1930 pracoval v Hedvikově u Třemošnice jako prokurista v továrně, která se později přejmenovala na národní podnik Kovolis,“ řekl Stanislav Rošický. „Vyráběla hliníkové odlitky přetlakových brzd pro vlakové kotle. Otec byl autorem této nové technologie a považovali ho za pravou ruku majitele fabriky, proto mu také komunisté po zestátnění podniku nedůvěřovali. V Kovolisu pak pracoval jako hlavní účetní…“
Rodina žila v Hedvikově v menším zaměstnaneckém bytě s výhledem na tovární dvůr. Druhý srpen 1952 však zcela změnil osud Rošických. „V sobotu 2. srpna tatínek odjel do práce, a už se nikdy nevrátil. Měl vyzvednout peníze na platy zaměstnanců fabriky v Hedvikově z banky v Čáslavi,“ připomněl Stanislav Rošický.
Při zpáteční cestě zastavili třídveřový vůz značky Tudor členové odbojové skupiny bratří Mašínů. Tragické vyústění loupeže bylo důsledkem několika nešťastných okolností. Josef Rošický jako hlavní účetní původně pro peníze vůbec neměl jet, ale rozhodl se na poslední chvíli zastoupit pokladníka. Řidič vozu věděl, že nesmí zastavit ani při silniční kontrole ani za žádných jiných okolností. Přesto na výzvu Josefa Mašína a Václava Švédy zastavil. Prvně jmenovaný se vydával za příslušníka Státní bezpečnosti, druhý byl převlečen za milicionáře.
Přepadením šokovaný člen ochranky odevzdal lupičům samopal. „Nastoupil jsem do auta a chtěli jsme jet do bažantnice, svázat je, nechat je tam a odjet vlakem pryč. Potřebovali jsme ho stihnout, tak jsme museli všechno přesně naplánovat. Jel jsem autem k bažantnici, dojížděl jsem a Rošický se vrhl zezadu na mě. Skočil na volant a snažil se strhnout auto na stranu, prudce jsem zabrzdil, aby vlítli dopředu, otevřel jsem dveře a vystoupil,“ popsal Josef Mašín okamžiky před pokladníkovou smrtí.
Mašín si myslel, že má v kapse pistoli, ale v autě mu vypadla mezi sedadla. Josef Rošický odmítl vydat brašnu s penězi, vystoupil z auta, namířil na Josefa Mašína svou pistoli a vyzval ho, ať zvedne ruce nad hlavu.
„Kuchařka Minaříková vystoupila na straně Rošického. Mířil na mě, dal jsem ruce vzhůru, říkal jsem ‚Soudruhu, to musí být nějaký omyl.‘ A šel jsem k němu s veselým výrazem, přibližoval jsem se s rukama nad hlavou, skočil jsem po něm a odzbrojil ho. Dal jsem Rošickému ruku za záda. Spadli jsme na zem, zmáčkl jsem kohoutek dvakrát a to byl konec pana Rošického,“ vypověděl Josef Mašín.
Řada lidí říkala, že Josef Rošický by nezahynul, kdyby peníze na výplaty vydal bez odporu. „Tatínek ale nemohl brašnu nebránit – hrozilo by, že by ho považovali za spolupachatele loupeže,“ ohradil se v roce 2014 Stanislav Rošický. Podle něj otec nehájil svoje peníze, ale výplaty všech zaměstnanců Kovolisu.
Po tragédii vyšetřovatelé hledali brašnu, ve které byly ukradené peníze. Stanislav Rošický ji měl identifikovat. „Dobře jsem si ji pamatoval. Zaslechl jsem, jak estébák říká:“
„‚Ať ten hajzlík řekne, že to je ta taška, už ji hledáme tři dny a chceme jít domů!‘ Jenže kdybych potvrdil nesprávnou tašku, někoho by pak neprávem popravili…!“
Po tragédii se s matkou odstěhoval do jejího rodného Rychnova nad Kněžnou. Bez otce se jim žilo těžce. „Vdovský důchod maminky činil osm set korun československých, jako vyučená dámská krejčová si také přivydělávala šitím a opravami šatstva. Díky ní jsem dochodil osmiletku i jedenáctiletku. Zemřela v roce 1989.“
Stanislav Rošický v roce 1959 nastoupil na Fakultu ekonomicko-inženýrskou Českého vysokého učení technického v Praze a po jejím ukončení se stal programátorem podniku Kancelářské stroje. Dále působil v počítačových firmách a přednášel na Vysoké škole ekonomické, mezi jeho žáky patřili například ekonomové Vladimír Dlouhý nebo Jan Fischer. Pracoval také v Úřadu pro patenty a vynálezy. Po roce 1989 založil v Rychnově nad Kněžnou poradenskou firmu a poté se vrátil k pedagogické činnosti – na Univerzitě Hradec Králové působil na katedře ekonomiky, kde vyučoval předměty management, marketing a logistika.
Stanislav Rošický vstoupil jako mladý muž do Komunistické strany Československa. S její ideologií se však rozešel v srpnu 1968, kdy se vyplnil jeho „prorocký“ sen o tancích stojících na náměstí Krasnoarmějců v Praze. Zdál se mu o měsíc dříve. Po roce 1989 odmítl spojit svůj život s Komunistickou stranou Čech a Moravy, jejíž předseda Vojtěch Filip ho požádal o podporu při volbách. Stanislav Rošický se navzdory osudu svého otce nechtěl propůjčit k propagování komunistických ideálů.