Uprchlí váleční zajatci se skrývali na Orlickoústecku. S pomocí místních

/ /
Skupina ruských zajatců ukrývaných na Kunčicích, nahoře ve světlém obleku Bohumil Moravec. Zdroj: archiv Stanislava Adamce
Skupina ruských zajatců ukrývaných na Kunčicích, nahoře ve světlém obleku Bohumil Moravec. Zdroj: archiv Stanislava Adamce

Obyvatelé Kunčic a Orlice se starali několik měsíců o desítky válečných zajatců — převážně Rusů, ale i Francouzů, Angličanů a Jugoslávců, kterým se v zimě 1945 podařilo uprchnout z pochodů smrti.

V únoru roku 1945 přesouvali Němci přes podorlický kraj vězně koncentračních i zajateckých táborů. Kunčický kronikář Jan Tomek (obce Kunčice a Orlice a město Kyšperk byly v roce 1950 sloučeny do města Letohrad) popsal v obecní kronice několik takových transportů:

Seriál Místa Paměti národa připravují redaktoři poboček Paměti národa v krajích s využitím znalostí míst spojených s historií 20. století a vzpomínek ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Můžete nás podpořit i Vy na podporte.pametnaroda.cz. Děkujeme!

9. února Po hlavní trati od České Třebové ku Praze projíždí za třeskuté zimy vlak s trestanci naloženými v otevřených uhlácích. V České Třebové bylo z vlaku vyhozeno pět mrtvol, u Dlouhé Třebové sedmadvacet, v Ústí nad Orlicí tři. Očitý svědek vypravoval, že to byly jen kostry potažené kůží. I otužilý tamní farář nezdržel se slz. 

10. února Pochod smrti několika tisíc zajatců se pohybuje pěšky po státní silnici ze severní Moravy k Žamberku. Ve Výprachticích bylo zastřeleno deset zajatců, protože už nemohli dále. 

22. února Z Kladska přijel do Kyšperka nákladní vlak, v němž byly zařazeny čtyři uhláky naplněné trestanci. Mezi živými lidmi bylo několik mrtvol.

Při pěších přesunech (tzv. pochodech smrti) se podařilo některým zajatcům uprchnout. To se zde stalo 21. února 1945 a kronikář Tomek k tomu zaznamenal: „Transport ruských zajatců jde pěšky za mrazu mínus pět stupňů od Lanškrouna do Dolní Dobrouče. Několika zajatcům podařilo se utéci. Dostalo se jim přístřeší a stravy u občanů kunčických.“

Rusové na Kunčicích 

První setkání s ruskými uprchlíky popsal ve svých vzpomínkách jeden z obyvatel Kunčic Bohumil Moravec: „Nejdřív se báli, pak ale pochopili, že jim nesu jídlo. Byl na ně otřesný pohled: kostry potažené kůží, na nohách hadry, na sobě cáry a pytle, špinaví a zmrzlí. Když jsem se s nimi loučil, stáli všichni v pozoru a salutovali.“ 

Skupina ruských zajatců. Zdroj: archiv Stanislava Adamce
Skupina ruských zajatců. Zdroj: archiv Stanislava Adamce

Moravec jim tehdy slíbil, že se o ně postará. Zatím spali ve stohu a postupně se pro ně v lesích budovaly úkryty. „Manžel byl každou chvíli pryč, a já nevěděla kde,“ vzpomínala Marie Sýkorová z Kunčic na svého muže, který se stavěním bunkrů pomáhal. „Všechno se drželo v tajnosti. Jen mně řekl, že dnes nebude doma, ale ať se nebojím, že nic zlého dělat nebude.“ 

Sehnat potraviny v době přídělového systému bylo obtížné, proto se starost o zajatce rozdělila mezi více rodin. O ničem se nemluvilo – ani doma mezi nejbližšími. Zcela utajit se taková pomoc ale také nedala. 

Vítězslav Janovský pro Paměť národa vzpomínal, jak na Kunčicích chodíval jeho strýc do lesa s jídlem. Jednou prý vzal jednoho z ruských vojáků domů, aby se umyl. Ten když uviděl vykachlíkovanou koupelnu, rozhořčeně pravil: „Ty buržua!!“ 

Nikdo nikoho neudal

Obec Kunčice měla tehdy kolem sedmi set obyvatel. O zajatce se tam staralo přibližně dvacet rodin. Údaje o počtu ukrývaných zajatců se různí – od padesáti do osmdesáti lidí, převážně Rusů, ale i Francouzů, Angličanů a Jugoslávců. Mnoho jich bylo i v sousední Dolní Dobrouči a dalších okolních obcích.  

Když se ruští zajatci trochu fyzicky zotavili, nechtěli jen nečinně sedět v lese, ale chtěli něco podnikat proti Němcům. Zorganizovali několik akcí, které byly nebezpečné pro ně samotné i pro obec, která je ukrývala. Naštěstí to vždy dobře dopadlo. 

Je pozoruhodné, že přestože o uprchlících věděla celá vesnice i četníci, za celé tři měsíce nikdo nic neprozradil a nikdo nikoho neudal. Jakákoliv podpora zajatců byla samozřejmě krajně riskantní. Do posledního válečného dne hlásaly plakáty na každém rohu trest smrti pro každého, kdo pomáhá zajatcům jakékoliv národnosti.

Angličané na Orlici 

Stejná situace nastala v podobně velké sousední obci Orlice. Tam v únoru 1945 přišlo patnáct anglických vojáků, kteří uprchli ze zajateckého tábora v Králíkách. Na starost si je vzal kovář Ferdinand Stejskal, který je zpočátku ukryl ve své lesní chatě, a postupně pro ně místní muži vybudovali dva bunkry. Angličané byli na rozdíl od kunčických Rusů pěkně oblečeni, měli dokonce nerez příbory.

Skupina anglických zajatců ukrývaných na Orlici, vpravo Ferdinand Stejskal s manželkou. Zdroj: archiv Stanislava Adamce
Skupina anglických zajatců ukrývaných na Orlici, vpravo Ferdinand Stejskal s manželkou. Zdroj: archiv Stanislava Adamce

Lidé z Orlice i Kunčic byli vzájemně propojeni a na pomoci spolupracovali tak, aby byla efektivní. Každý den se vařilo v jiném domě, střídalo se dvoje nádobí, ženy byly domluveny tak, aby každá vařila něco jiného. Řada lidí z vesnice přinášela do rodin, které zrovna vařily, co sami mohli dát: pekáč buchet, sklenici sádla, chleba.

S koncem války uprchlíci zmizeli. Za měsíc byli čtyři lidé z Orlice pozváni na MNV (Městský národní výbor) do Vysokého Mýta. Zasedací síň tam už byla plná lidí, kteří během války pomáhali anglickým uprchlíkům. Britský vojenský atašé každému osobně poděkoval a nabídl peněžní vyrovnání stravy za uplynulé tři měsíce. Z orlických občanů nabízené peníze nikdo nepřijal.

Odvaha a nezištná obětavost obyčejných vesničanů se z dnešního pohledu může jevit nenápadně. Ve své době však pro ně mohla mít fatální následky. Když se objevili lidé, kteří nutně potřebovali pomoc, tak překonali strach – a štěstí stálo při nich.

 

Seriál Místa Paměti národa připravují redaktoři poboček Paměti národa v krajích s využitím znalostí míst spojených s historií 20. století a vzpomínek ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Můžete nás podpořit i Vy na podporte.pametnaroda.cz. Děkujeme!

Jediný se zastal Židů při jejich deportaci z Pardubic. Zaplatil za to životem

/ /
Novomanželé Anežka a František Černý. Zdroj: archív Jiřího Trojana
Novomanželé Anežka a František Černý. Zdroj: archív Jiřího Trojana

František Černý perzekuované Židy zaměstnal ve svém výrobní podniku a když v prosinci odjížděli transportem do Terezína, protestoval proti brutalitě gestapa. Krátce poté zahynul v Osvětimi.

Středeční ráno 9. prosince 1942. Pardubické Židy už tři dny drželi v budově Obchodní akademie naproti vlakovému nádraží. V tom mrazivém prosincovém ránu všech 606 osob vyvedli ze školy a hnali do vagónů obklíčených německou policií.

Otvíráme Gymnázium Paměti národa! Ve školním roce 2021/2022 otevřeme jednu třídu prvního ročníku s maximální kapacitou 30 žáků. Více informací o přijímacím řízení na gymnazium.pametnaroda.cz.

Nástupiště bylo skoro prázdné, jen jedna postava nervózně přecházela po peróně. Byl to František Černý, který se dozvěděl, že ten den mají deportovat jeho někdejší zaměstnance. Ozval se, když viděl, jak hrubě s nimi zachází, jak je násilím cpou do vagónů. 

Křičel na vojáky a nadával přítomným gestapákům. Ti si to nenechali líbit. František Černý se domů k ženě a dvěma dětem už nikdy nevrátil. Přímo na nádraží ho zatkli a odvedli. O půl roku později přišlo úmrtní oznámení z koncentračního tábora Auschwitz.

Ze strojního zámečníka ředitelem výrobního družstva

František Černý se narodil 28. ledna 1893 ve Lhotě Veselské nedaleko Nového Bydžova. Vyučil se strojním zámečníkem a jako řemeslník putoval po různých místech rakousko-uherského mocnářství. Po vzniku republiky se usadil v Jablonném nad Orlicí, kde ve firmě Automat našel trvalé zaměstnání. V podhůří Orlických hor vyráběli telefony a galvanické články.

František Černý se jako strojní zámečník živil v mnoha místech Rakouska Uherska. Zdroj: archív Jiřího Trojana
František Černý se jako strojní zámečník živil v mnoha místech Rakouska Uherska. Zdroj: archív Jiřího Trojana

V roce 1922 se oženil s Anežkou Matičkovou, která pocházela z Břehů u Přelouče,  manželům Černým se o rok později narodila dcera Libuše a za další rok syn Čestmír. Zřejmě to byl hlavní důvod, proč se František Černý z Podorlicka přestěhoval do Pardubic. 

Spolu se svými kolegy Janem Stejskalem, Václavem Novotným a Mikulášem Brožíkem založili 21. února 1926 v hostinci U Capoušků Výrobní družstvo strojníků a nástrojařů, v Pardubicích známé jako družstvo Jiskra.

Současně byl František Černý ředitelem stavebního družstva jedné z největších pardubických firem Telegrafie, která pro své zaměstnance stavěla obytnou kolonii. Také on si v dělnické čtvrti v Pardubičkách postavil svůj dům. V září 1936 v Tusarově ulici získal i domovské právo.

Vyjednal povolení zaměstnávat Židy

Po příchodu německých okupantů a začátku války se výroba v Telegrafii přeorientovala na válečné potřeby a montáž rádií přešla plně do Jiskry. František Černý získal radiokoncesi a stal se spolumajitelem a vedoucím Výrobního družstva strojníků a nástrojařů Pardubice.

„V roce 1941 získal František Černý zakázku na výrobu velkého množství moderních radiopřijímačů,“ vzpomínal na počátek čtyřicátých let bývalý zaměstnanec Jiskry Vladimír Munk

Výstava Výrobního družstva strojníků a nástrojařů v Pardubicích. Zdroj: archív Jiřího Trojana
Výstava Výrobního družstva strojníků a nástrojařů v Pardubicích. Zdroj: archív Jiřího Trojana

„Získal povolení od protektorátních a německých úřadů, aby družstvo Jiskra mohlo zaměstnat Židy. To povolení získal s podmínkou, že budou pracovat ve zvláštní budově, odděleni od ostatních nežidovských zaměstnanců,“ dodal Vladimír Munk.

A tak František Černý nechal ve dvoře domu v ulici Na Ležánkách 468 postavit dřevěnou výrobní halu. „Kamarád si musel udělat elektrikářský kurz, abychom tam mohli natáhnout elektriku,“ pokračuje ve vzpomínkách Vladimír Munk. „A začátkem léta roku 1941 pan Černý najal asi šedesát nebo sedmdesát pardubických Židů a zaučil je v pásové výrobě rádií.“

Tehdy protektorátní úřady nařídily pracovní povinnost pro všechny Židy – muže starší patnácti let. Ti nejmladší a staří zametali ulice nebo uklízeli kasárna, ve kterých byli ubytovaní němečtí vojáci, ostatní museli pracovat v blízkých kamenolomech. Získat jinou „lepší“ práci bylo obtížné.

Poslech zakázané BBC

„Pan Černý byl jediný z nežidovských zaměstnanců Družstva, který mezi nás chodil,“ vzpomíná pan Vladimír. „Většinou byl s námi v hale, kde jsme šroubovali, letovali, ladili a balili radia. Zmizel ve své kanceláři pravidelně každé odpoledne před vysíláním londýnského rozhlasu.“

Reklama na radio Jiskra z roku 1939. Zdroj: archív Jiřího Trojana
Reklama na radio Jiskra z roku 1939. Zdroj: archív Jiřího Trojana

„Umožnil nám tak naladit jeden z hotových rádiopřijímačů na vysílání BBC v českém jazyce. Začínalo znělkou z Beethovenovy Deváté symfonie. Práce v dílně se zastavila, všichni se shlukli kolem rádia. Jen několik ‚stráží‘ stálo u oken, aby nás včas varovalo před nějakou nečekanou návštěvou.“

„Hned po skončení BBC zpráv se pan Černý, který poslouchal vysílání ve své kanceláři, znovu objevil v dílně. Ujistil se, že je vše v pořádku a že jsou rádia naladěna na domácí vlnové délky.“ Pan Černý i jeho židovští zaměstnanci velmi riskovali, poslouchání zahraničního rozhlasu bylo tehdy trestáno velmi přísně, vězením a deportací do koncentračních táborů. Často stačilo pouhé udání bez důkazů.

Pro zaměstnance byl tento poslech jedinečnou možností, jak se dostat k nějakým informacím, neboť v té době už Židé nesměli vlastnit rádia. Stejně jako fotoaparáty a jiné cennosti včetně domácích zvířat je museli odevzdat německým úřadům. Podle Vladimíra Munka, který pocházel také z židovské rodiny, měla práce v Jiskře dost výhod.

Příjemná práce

 „Bylo mně šestnáct, ladil jsem rádia na konci linky, což byla lehká práce v příjemném pracovním prostředí. Nebyli jsme  nikým šikanováni a poháněni k větším pracovním výkonům, ani Němci ani Čechy, a byli jsme slušně placeni.“

František Černý. Zdroj: archív Jiřího Trojana
František Černý. Zdroj: archív Jiřího Trojana

Na svého zaměstnavatele Františka Černého vzpomíná velmi srdečně: „K nám mladým se choval spíš jako otec a přítel než jako tvrdý zaměstnavatel.“  

V polovině roku 1942 se dozvěděli datum, kdy budou muset odjet do Terezína. František Černý neobnovil smlouvu na výrobu dalších radiopřijímačů a v polovině listopadu zabalili poslední kusy staré dodávky. „S panem Černým jsme se loučili se slzami v očích,“ vzpomíná Vladimír Munk. Se spolupracovníky se neloučil nadlouho, za pár týdnů se všichni sešli v transportu, který je odvezl do Terezína.

František Černý se přišel rozloučit na nádraží

Po roztržce na pardubickém nádraží, kdy František Černý neunesl brutalitu chování ze strany německé policie a gestapa k jeho bývalým zaměstnancům, byl zatčen a odveden k výslechu. Ještě ten den ho převezli do věznice gestapa, která byla v jednom z bloků Zemské donucovací pracovny. Rodina mu mohla přinést prádlo a jídlo.

Motáky psané Františkem Černým ze Zemské donucovací pracovny. Zdroj archív Jiřího Trojana
Motáky psané Františkem Černým ze Zemské donucovací pracovny. Zdroj archív Jiřího Trojana

Z pracovny se podařilo propašovat motáky, na kterých František Černý zaznamenával průběh svého věznění. Z nich je možné vyčíst, kdy byl u výslechu i kdo nový k nim na celu číslo 15 přibyl. Poslední zápis je z 18. ledna 1943.

Dokumentů k jeho věznění i dalšímu osudu je velmi málo. Manželka Anežka Černá dostala vyrozumění dopisem z koncentračního tábora Auschwitz až v červnu 1943. V obálce byly Františkovy brýle a oznámení o jeho úmrtí už z 18. února toho roku, příčina smrti bronchopneumonie.

Ocenění pro dědečka

Vladimír Munk byl osudného 9. prosince také mezi deportovanými pardubickými Židy. Zmíněný incident přímo neviděl, ale slyšel, jak si o tom vypráví ostatní už ve vlaku do Terezína. Vladimír Munk holocaust přežil, vrátil se do Československa a v roce 1969 emigroval do USA. Do Pardubic se znovu vrátil až v devadesátých letech. „Náhodou jsem se sešel s dcerou Františka Černého Libuší a ta mi potvrdila, že její otec byl toho 9. prosince 1942 zatčen, poslán na Malou pevnost do Terezína a z ní do Osvětimi.“

Dcera Libuše, které v době incidentu bylo devatenáct let, už dnes nežije. O rodinnou historii se ale zajímá její vnuk Jiří Trojan. Sebral zbytek dokumentů a fotografií, které prababička nezničila, oslovil dostupné archivy i jediného žijícího svědka těchto událostí a připravil žádost pro památník Jad Vašem o udělení titulu Spravedlivý mezi národy.

„Je možné, že praděda František titul nezíská,“ připouští Jiří Trojan. „Nezachránil přímo žádný lidský život, což bývá většinou podmínkou získání tohoto ocenění. Ale titul podle mě není tak důležitý jako to, že bude jednou provždy zaznamenáno, co se tenkrát na nádraží stalo a jak se praděda jako český šéf k židovským zaměstnancům choval. Je důležité, aby ta událost byla popsána a historici i studenti s ní mohli dál pracovat.“

A jak se na celou událost dívá Vladimír Munk? „Nevím, jestli tento případ splňuje podmínky Jad Vašem. Konečné rozhodnutí bude jako vždy na členech komise,“ píše ve svém vyjádření Vladimír Munk.

Výpis z osvětimské knihy mrtvých - úmrtní list Františka Černého. Zdroj archív Jiřího Trojana
Výpis z osvětimské knihy mrtvých - úmrtní list Františka Černého. Zdroj archív Jiřího Trojana

„Já osobu Františka Černého vždy spojoval s takovými vlastnostmi jako je poctivost, odvaha a spravedlnost. V těžké době čtyřicátých let se nebál pomáhat těm, kteří byli nejvíce pronásledováni německými nacisty a českými kolaboranty. Našel dokonce cestu jak pomáhat ne jednomu individuu nebo jedné rodině, ale více než šedesáti lidem. Když viděl nacistickou brutalitu při nakládání bezbranných obětí do vagonu, jeho smysl pro spravedlnost a jeho odvaha ho vedly k otevřené kritice německé policie. Jistě znal riziko, kterému se vystavoval, ale pravdu považoval za důležitější než vlastní bezpečnost.“

„Jaká škoda, že František Černý byl sám a tak bylo snadné ho umlčet. Kdyby sedm miliónů českých občanů mělo vlastnosti Františka Černého, zabránili by deportaci a likvidaci českých Židů nacisty, tak jako to udělali Dánové a Bulhaři,“ uzavírá Vladimír Munk.

Vzpomínky Vladimíra Munka pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Pokud považujete uchování vzpomínek za důležité, vstupte do Klubu přátel Paměti národa nebo podpořte Paměť národa jinak na podporte.pametnaroda.cz. Děkujeme!

Válka je rozdělila, láska je po šedesáti letech opět sblížila

/ /
Jarmila Pelčáková a Gustav Svoboda jako zamilovaný pár v roce 1939. Zdroj: Paměť národa
Zamilovaný pár. Jarmila Pelčáková a Gustav Svoboda v roce 1939. Zdroj: Paměť národa

Náhodné setkání po letech je oblíbený trik romantických filmů. Jarmila Pelčáková a Gustav Svoboda ho zažili ve skutečnosti a stejně jako ve filmu skončilo happyendem.

Jarmila i Gustav pocházeli z moravského Kyjova, znali se z místního gymnázia a oba byli vedeni stejně jako většina mládeže té doby ve vlasteneckém duchu. Jarmila chodila do sokola a jak sama říkala, první republika pro ni byla tím prvním a posledním, Masaryk byl skoro jako pán Bůh.

Láska k vlasti hrála významnou roli také v Gustavově životě. „Chtěl jsem být architektem a stavět mosty, ale když Hitler koukal přes hraniční hory, tak jsem si to rozmyslel,“ vysvětloval. Po maturitě se proto přihlásil na vojenskou akademii v Hranicích, kterou absolvoval jako poručík dělostřelectva.

Na začátku nacistické okupace v roce 1939 bylo Jarmile sedmnáct, Gustavovi o čtyři roky víc a zrovna spolu začali chodit. Mezi schůzkami oba přemýšleli, jak se zapojit do boje za milovanou republiku.

„Můj tatínek se stal členem Obrany národa a já jsem mu dělala víceméně takovou asistentku. Osvobození bylo alfou a omegou našeho života," vyprávěla Jarmila.

Svému milému pomohla emigrovat

Gustav se toužil zapojit do boje proti nacistickému Německu aktivně a hledal cestu z Protektorátu, aby se připojil k formující se zahraniční československé armádě. Tušil, že by mu v tom mohla pomoci jeho milá Jarmila. Ta se svěřila svému otci a společně přes kontakty z Obrany národa naplánovali Gustavův přechod hranic.

Gustav Svoboda (uprostřed) v roce 1942 během vojenského kurzu v Anglii. Zdroj: Paměť národa
Gustav Svoboda (uprostřed) v roce 1942 během vojenského kurzu v Anglii. Zdroj: Paměť národa

Nejprve to zkusili ve Valašských Kloboukách. Tam je ale varoval číšník v nádražní restauraci, že gestapo se právě chystá na převaděče, a tak z pokusu o útěk sešlo. Vyšel až napodruhé 6. ledna 1940 v Uherském Brodě. Jarmila s Gustavem a jeho dalšími přáteli z armády tam jeli vlakem, tvářili se jako parta kamarádů na výletě.

„Povídat jsme si moc nemohli, nevěděli jsme, kdo nás může poslouchat. Ale moc jsme se neloučili. Nikdo si nemyslel, že by mohl padnout. Na to mladý člověk nemyslí. O nebezpečí jsme se vůbec nebavili, byla jsem přesvědčena, že se brzy vrátí a že se vezmeme a bude to krásná láska,“ líčila Jarmila poslední společné chvíle se svým přítelem. „Ale to víte, že jsem nějaké slzičky uronila. Dlouho jsem pak přemýšlela a litovala, že jsem nejela s nimi,“ dodala.

Gustava čekala dobrodružná a nejistá cesta přes Evropu do Francie. Některé kontakty z odboje se nedostavily na smluvená místa, v Maďarsku útěk zkomplikovalo bloudění a neznalost jazyka, v Srbsku se celá skupina uprchlíků dostala dokonce do vězení. Přes všechny peripetie se Gustav dva měsíce od rozloučení s Jarmilou dostal 6. března 1940 do Marseille a po obsazení Francie Němci pokračoval dál do Velké Británie.

Sloužil u první smíšené československé brigády a prošel mnoha funkcemi od dělostřelectva přes dopravní sekci až po vojenskou policii. Prošel parašutistickým výcvikem, výcvikem pro boj v týle nepřítele a byl také na stážích v cizích divizích. Později sám cvičil vojáky, například spojaře.

Svatba jako únik před gestapem

Jarmila mezitím doma v Kyjově odmaturovala na reálném gymnáziu a nastoupila do práce do gumáren Fatra v Napajedlích. Dál pomáhala otci odbojářovi. Gustav a jeho přátelé nebyli jedinou skupinou, které pomohli za hranice. Tatínek se přitom snažil Jarmilu držet dál od všech akcí a nezasvěcoval ji do podrobností. Sám sebe však v bezpečí neudržel.

„Tatínek mě jednou v neděli cestou do práce šel vyprovodit na vlak a prý kdybychom se už nikdy neviděli, tak ahoj. Nevěřila jsem tomu. A druhý den ho zatkli a do týdne v Kounicových kolejích v Brně zastřelili,“ vzpomínala Jarmila.

Syn Jarmily Oldřich se narodil v listopadu 1943 ve Zlíně. Mohl být naším prvním kosmonautem, nakonec vzlétl do vesmíru v roce 1978 jeho kolega Vladimír Remek. Zdroj: Paměť národa
Syn Jarmily Oldřich se narodil v listopadu 1943 ve Zlíně. Mohl být naším prvním kosmonautem, nakonec vzlétl do vesmíru v roce 1978 jeho kolega Vladimír Remek. Zdroj: Paměť národa

Tehdy dostala strach, jestli i ji gestapo nesleduje a jestli ji nečeká podobný osud jako otce, a rozhodla se vdát. Sňatkem si změnila jméno a odstěhovala se, aby zmizela z regionálních seznamů gestapa. Takže zatímco v okrese Kyjov ji hledali, v okrese Zlín o ní gestapo nic nevědělo. Jarmila sňatek nejprve považovala za formální a plánovala se po válce rozvést a znovu se sejít se svým milým Gustavem.

„Myslela jsem na něj pořád,“ vzpomínala Jarmila v roce 2002 pro Paměť národa. Postupem času si ale k sobě s manželem našli vztah a než válka skončila, měla už Jarmila dvě děti. I když v květnu 1945 zjistila, že její milý Gustav západní frontu přežil, nechtěla rozbíjet rodinu. Smířila se s tím, že její první láska je jednoduše pryč.

Ani Gustav nežil v armádě v Anglii v celibátu. Když byli vojáci mimo službu, chtěli si užívat své mládí, chodilo se na tancovačky a do hospody a vznikala spousta vztahů. Mladé ženy v armádě byly velmi vynalézavé v tom, jak vyvoleným dát najevo svůj zájem.

„Ty holky byly úžasně organizovaný. Balily nám padáky a rozdávaly je a přesně věděly, kdo který dostane. Když se vám pak rozevřel padák a podíval jste se nahoru, visel tam třeba kapesníček. Tu dotyčnou jste pak musel večer vyzvat k tanci. Nebo tam visely dámské kalhotky, a to už byl vážnější případ,“ vzpomínal s úsměvem Gustav Svoboda. Právě od děvčat se podle svých slov naučil anglicky lépe než od profesora, který za důstojníky jako učitel angličtiny docházel.

Štěstí při obléhání Dunkerque

Gustav byl povýšen na kapitána a stal se velitelem předsunutých tankových dílen, které měly za úkol opravovat rozbitá a nabouraná auta, obrněná vozidla i tanky. V této funkci se zúčastnil i obléhání Dunkerque. Se svou jednotkou se na podzim 1944 nalodili ve městě Gosport v jižní Anglii, kde byl speciální přístav pro naloďování tanků, z něj tanky pomocí betonových mol najely rovnou do lodí a přeplavily se do Francie.

U Dunkerque se Gustav Svoboda několikrát dostal do ohrožení života. Jednou chtěl osobně dovézt opravené obrněné auto k jednotce, kam patřilo. Jenže zabloudil. Okolí přístavu Dunkerque totiž Němci záměrně zaplavili přílivovou mořskou vodou a velké části území zaminovali. Gustav s řidičem se v nepřehledné krajině nemohli zorientovat a najednou se dívali do hlavně britského dělostřelce. K britské hlídce totiž přijeli z německé strany. Honem vyskočili z auta, aby Brit poznal, že jsou to jeho spojenci. „Měl jsem obrovské štěstí, že mě nezastřelil. A také že jsem nenajel na minu, projel jsem čtyři minová pole,“ zdůrazňoval Gustav Svoboda.

Hroby československých vojáků v Dunkerque. Při obléhání francouzského přístavu od 7. října 1944 do 9. května 1945 padlo 167 Čechoslováků, 461 bylo raněných a 40 nezvěstných. Zdroj: Wikimedia Commons
Hroby československých vojáků v Dunkerque. Při obléhání francouzského přístavu od 7. října 1944 do 9. května 1945 padlo 167 Čechoslováků, 461 bylo raněných a 40 nezvěstných. Zdroj: Wikimedia Commons

V listopadu 1944 se mu také podařilo zajmout německého vojáka. „Dostali jsem se s džípem do německé palby. Tak jsme vyskákali z auta a já jsem se vrhl pod vypálený tank. A on už pod tím tankem ležel Němec. Byl ale otočený na druhou stranu, takže mě neviděl. Povídám mu ‚hände hoch‘, ale to pod tím tankem moc nešlo. Tak jsem ho samopalem vyšťouchal ven a tam už čekal další náš voják, a tak Němec padl do zajetí,“ líčil Gustav Svoboda.

Jakmile bylo na jaře 1945 jasné, že se blíží konec války, toužili se českoslovenští vojáci připojit k americké armádě a jít na pomoc Československu. To jim ale k jejich velké nelibosti nebylo umožněno. Cesta do Československa trvala Gustavovi dlouho: „Pochodový proud byl dlouhý 80 kilometrů a více se nedalo za den ujet. Já jsem byl navíc velitel zadního technického zabezpečení, což znamenalo, že nic nesmělo zůstat vzadu. Zajišťovali jsme opravy aut, bojových vozidel a dalších,“ popisoval.

V červnu 1945 nakonec jeho jednotka dorazila do Československa. V Kyjově se vyptával na Jarmilu, ale sousedé mu řekli, že se vdala. Tím jeho pátrání skončilo.

Z podplukovníka vojín v záloze. Ze dne na den

Gustav se rozhodl pokračovat ve vojenské kariéře. A chvíli se to i dařilo. Jak jsou komunisté nebezpeční, prý netušil. Ačkoliv si všiml, že „občas zmizel nějaký kamarád, tak jsem nevěděl, jestli je zavřený nebo utekl za hranice.“ Gustav se stal podplukovníkem a zůstával v armádě aktivním až do roku 1957.

Tehdy soudruzi přišli na to, že ještě z války má doma nějaké zbraně. Za nedovolené ozbrojování byl okamžitě vyhozen, degradován a dva měsíce strávil ve vězení, kde došlo i na pár facek. Po propuštění nemohl najít práci, teplé úřednické místo pro něj nepřicházelo v úvahu.

„Tak jsem šel dělat na šachtu, abych měl od nich pokoj. Otec byl důlní inženýr, takže jsem se v tom trochu orientoval, uměl jsem číst výkresy. Díky tomu jsem dostával důležitější práce a také mi zůstal plat jako v armádě. Já mám takovou povahu, že co nemůžu ovlivnit, toho si nevšímám,“ vysvětloval Gustav, proč se svou situací ani příliš netrápil.

Jarmila zatím doma na Moravě porodila další dvě děti. Udělala si kurz porodní asistentky a později se pustila i do studia na vysoké zemědělské škole. Psala do okresních novin a později pracovala v Československé televizi v Brně. Gustav pro ni zůstával dávno ztracenou první láskou.

Veterán Gustav Svoboda v rozhovoru se skotským vojákem na slavnostní recepci ve vyškovském Besedním domě v červnu 2002. Foto: ČTK/Ballon Mierny Otto
Veterán Gustav Svoboda v rozhovoru se skotským vojákem na slavnostní recepci ve vyškovském Besedním domě v červnu 2002. Foto: ČTK/Ballon Mierny Otto

Stát si na své hrdiny, kteří za něj za války bojovali za západní frontě, vzpomněl až po sametové revoluci. Gustav Svoboda byl povýšen na plukovníka ve výslužbě. Dostal řadu vyznamenání, kromě jiného medaili za chrabrost a za zásluhy. Ministerstvo obrany ho začalo zvát na různá setkání válečných veteránů, kladení věnců, proslovy.

Zrovna z takové akce se jednou, oblečen ve slavnostní uniformě se všemi vyznamenáními i jmenovkou, vracel tramvají domů. Na Petřinách vystoupil a povšiml si postarší dámy s taškami plnými nákupu, která ho upřeně pozorovala. Najednou ho se slzami v očích oslovila. Byla to Jarmila.

Shledání po šedesáti letech bylo šťastné. Jarmila jezdila do Prahy za jedním ze svých synů a od onoho setkání v roce 2001 začala navštěvovat i Gustava. „Já jsem na Gustava čekala, dlouho, ale pak jsem měla děti. Teď jsme se konečně našli. Budu se k němu stěhovat. Starám se o něj. Moje děti jsou už dospělé. Tolik času nám uteklo a tak málo času nám zbývá,“ povzdechla si Jarmila Pelčáková.

Gustav Svoboda zemřel v roce 2006.

Vzpomínky Jarmily Pelčákové a Gustava Svobody pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Pokud považujete uchování vzpomínek za důležité, vstupte do Klubu přátel Paměti národa nebo podpořte Paměť národa jinak na podporte.pametnaroda.cz. Děkujeme!
Subscribe to