Leopold Färber, takřečený Hurvínek, by se v těchto dnech dožil 95 let. Na skauta, odbojáře a politického vězně z 50. let nezapomínají v domovských Boskovicích a nezapomínáme na něj ani my. Jeho příběh vyprávíme v brněnském Institutu Paměti národa.
Měl slovenské i židovské předky a narodil se v roce 1928 ve Staré Haliči na slovensko-maďarském pomezí, ale vyrůstal v moravských Boskovicích, kde roku 1937 vstoupil do skautského oddílu. Za války přišel o velkou část židovských příbuzných, a přesto tehdy dělal spojku partyzánské skupině na Drahanské vrchovině.
Od hraběte Alfonse Karla Mensdorff-Pouilly předával peníze pro odboj, staral se o sovětské uprchlíky, s truhlářským mistrem Josefem Hamplem vozil v povozu s rakvemi proviant pro odbojáře a po jeho zatčení gestapem spálil seznam rodin, které dostávaly tzv. „Rudou pomoc“. S kamarády dokázal obstarat i zbraně pro odboj, doručením důležité zprávy pomohl zachránit několik rodin z okolí Boskovic před zatčením a jistou smrtí.
Nic z toho dělat nemusel
Po válce a nástupu bolševiků k moci začal přemýšlet o plánech proti dalšímu totalitnímu režimu, který se dral k moci. Přesídlil do Jeseníku, kde vedl skautský oddíl a s bratry Markovými tiskl letáky. Měli v plánu i jiné sabotáže, ale nakonec byli brzy odhaleni a za velezradu ho odsoudili na 16 let těžkého žaláře zostřeného tvrdým ložem jednou za půl roku, k náhradě nákladů trestního řízení, peněžitému trestu 20 000 Kčs a konfiskaci celého jmění.
Odseděl si dlouhých osm let v nejtěžších věznicích 50. let, kde se potkal s tehdejší elitou národa, filozofy, politiky, profesory, skauty, kněžími… Tehdy se rozhodl, že pokud to přežije, bude se věnovat pátrání po historii odboje, po tom, jak skutečně probíhal, a že bude odkrývat nepravdivý obraz odboje, který předkládala tehdejší vládnoucí garnitura. Shromáždil velké množství materiálů, fotografií, písemností, magnetofonových záznamů pamětníků, z jeho archivu čerpalo několik historiků a studentů ve svých diplomových pracech.
Nic z toho dělat nemusel, mohl v klidu doma přečkat válku, v šestnácti se mu přece otevíral celý svět, mohl jít s proudem, žít pohodlný život, smířit se s pronásledováním nevinných a starat se jen o své pohodlí. Možná by se později nerozvedl, neztratil dva syny, možná by mu nevyčítali, že pořád do všeho vrtá, že si mnohé přikrašluje, a snaží se na sebe upozornit. Možná, že žít v jeho blízkosti nebylo vůbec snadné nejen s ohledem k tomu, co prožil.
Leopold Färber nebyl žádný bezchybný superhrdina, byl to obyčejný kluk, který se v rozhodujících životních situacích zachoval jako chlap, jako hrdina. Dostal řadu skautských a orelských vyznamenání, stal se držitelem Řádu T. G. Masaryka III. třídy
Celý život bojoval proti nespravedlnosti, zůstal věrný skautským ideálům, vážil si svobody, pro kterou hodně obětoval. Letos by 31. října oslavil 95. narozeniny a možná by mluvil podobně jako při natáčení pro Paměť národa před několika lety:
„Vy také budete mít děti a také budete chtít, aby žily v lepších časech. To je ale jen vaše věc. Dejte pozor, abyste neměli problémy... Vy si to musíte vybojovat. Toto je v lidech – co si vydobyjí a co si pokazí, to budou mít.“
Leopolda Färbera jsme s diktafonem i kamerou navštívili několikrát. V roce 2012 převzal před zaplněným Národním divadlem v Praze Cenu Paměti národa. „Vždycky jsem se řídil skautským zákonem. Bohužel, zrušili nás Němci a pak dvakrát komunisté. Bohužel v našem národě tím zabili vlastenectví,“ řekl tehdy. Často nám do Post Bellum telefonoval. Kvůli stále silnější nedoslýchavosti bývaly ty hovory někdy trochu obtížné, ale vše vyvážily jeho srdečnost a entuziasmus rámované typickým hanáckým nářečím. Od října roku 2015 víme, že už nám bohužel nikdy nezavolá.
Odkrýváme další vrstvy příběhu
Od května roku 2023 představujeme osudy Leopolda Färbera v expozicích Tichá hrdinství brněnského a pardubického Institutu Paměti národa. Návštěvníci se tu poutavou formou seznámí s příběhem tohoto svérázného skauta a odbojáře. Naše práce tady však nekončí.
Na počátku roku 2023 se nám podařilo zaznamenat vzpomínky paní Marty Mezerové, rodným jménem Outratové, z Nezamyslic. Jde o mladší sestřenici Leopolda Färbera, maminky obou pamětníků byly sestry. Narodily se na Slovensku, ale nakonec většinu života prožily na Moravě. Jejich rodiny spolu zůstaly v kontaktu, Marta a její sourozenci jezdili na prázdniny k Färberovým do Boskovic.
V Nezamyslicích u Outratových naopak Leopold Färber zažil konec války a příchod Rudé armády. Následně se měl s bratrancem Bohumilem vydat na dobrodružnou cestu na Slovensko k příbuzným. Jejich rodiče to neschvalovali, a prý je dokonce nechali hledat. Dospívající mladíci se ale v pořádku vrátili zpátky.
Marta také vzpomíná na Leopoldovu návštěvu na jaře roku 1950. Svému strýci tehdy měl ukazovat protikomunistické tiskoviny. „To bylo na prvního května, Polda byl u nás a najednou říká: ‚Strýčku, pojďte sem, já vám něco ukážu‘ a náš tatínek říká: ‚Poldíku, schovej to, já jsem nic neviděl ani nechcu vidět.‘ ‚Ale strýčku, vy jste starý, vy tomu nerozumíte, já budu jednou slavné!‘ Polda od nás odjel a druhý den už na něho čekali estébáci a už ho brali.“
Leopolda zatkli 8. května, následovalo vyšetřování, soud a mnohaletý žalář. Outratovi Leopolda několikrát navštívili ve vězení. Propuštění se „Hurvínek“ dočkal 18. dubna roku 1957. Ve svých vzpomínkách se zmiňuje o „školním inspektorovi“, který měl v jeho propuštění sehrát roli. Marta Mezerová upřesňuje, že se jednalo o jejího strýce, jménem z matčiny strany Františka Ondrýse, který měl být dokonce náměstkem ministra školství.
