Zemřel Vladimír Munk. „Dělal jsem vědu, abych nemyslel na holocaust“

/ /
Vladimír Munk (1925 – 2023)
Vladimír Munk (1925 – 2023)

Během války zahynulo přes třicet jeho příbuzných. „Po válce jsem si říkal: buď to pro mě končí taky, anebo budu něco pořádného dělat, abych na ‚to‘ nemusel myslet.“ A dělal vědu. Podívejte se na trailer k dokumentu o Munkovi, který v červnu vyhrál cenu Emmy Awards.

Vladimír Munk nastoupil do transportu s rodiči a ostatními pardubickými Židy v prosinci 1942. Po měsících ústrků, kdy nemohl do školy, do kina ani do parku, se na tu změnu vlastně těšil. Po návratu po válce zjistil, že kromě rodičů zahynulo přes třicet příbuzných.

Po válce pracoval dvacet let ve výzkumu a za svou práci získal státní cenu, po srpnu 1968 se rozhodl emigrovat. S celou rodinou vycestoval do USA, kde až do důchodu učil na univerzitě v Plattsburghu. Tématu holokaustu se vědomě vyhýbal a do Osvětimi se poprvé vrátil až po 75 letech v lednu 2020.

Trailer k dokumentu „Return to Auschwitz: The Survival of Vladimir Munk“

 

Vladimír byl jediným dítětem Karla a Hermíny Munkových, narodil v únoru 1925 v Pardubicích. Rodina žila ve firemním bytě v lihovaru, kde byl otec zaměstnán jako provozní ředitel. Vladimírovi rodiče byli nadšení sportovci, členové několika pardubických klubů a dobří lyžaři.

Stýkali se s ostatními židovskými rodinami, ale byli jen vlažně věřící. Synagogu v Pardubicích navštěvovali jen o velkých svátcích. Když si Vladimírův otec uvědomil, jak nebezpečná začíná být pro Židy Evropa, snažil se rodinu vystěhovat. Bohužel v té době už téměř žádné státy prchající Židy nepřijímaly.

Po zákazech následovaly transporty

Po příchodu Němců se situace dramaticky zhoršila, vycházelo jedno protižidovské nařízení za druhým. V září 1940 bylo jediné gymnázium, které mohl nadále navštěvovat, Židovské gymnázium v Brně. Otec Vladimírovi vyjednal možnost dálkového studia.

Vladimír Munk s rodiči Karlem a Hermínou. Oba zahynuli v Osvětimi. Foto: Paměť národa
Vladimír Munk s rodiči Karlem a Hermínou. Oba zahynuli v Osvětimi. Foto: Paměť národa

„Já ale při závěrečných zkouškách propadl z židovského náboženství... Za Hitlera! Tak jsem se stal Židem bez náboženství,“ mál se Vladimír.

Na konci roku 1941 přišel tatínek o zaměstnání v lihovaru a rodina se musela přestěhovat do vily za Chrudimkou, kde už bydlelo více rodin. Když pak na podzim 1942 přišel příkaz k transportu, Munkovi uschovali peníze, šperky i zařízení bytu po známých a 9. prosince odjeli s ostatními pardubickými Židy do Terezína.

Vzpomínky Vladimíra Munka zaznamenali spolupracovníci pobočky Paměť národa Východní Čechy. Tento článek vznikl díky podpoře Pardubického kraje.

V Terezíně bydleli Munkovi odděleně, ale každý večer se scházeli na společnou večeři. Sedmnáctiletý Vladimír se v Terezíně seznámil s patnáctiletou Kitty, dcerou židovského zlatníka z Teplic, se kterou se pravidelně procházel po korze. Rodina Kitty byla částečně chráněná od transportů, protože její maminka měla americké občanství.

Byl srpen 1944 a všichni v Terezíně si mysleli, že už žádné transporty nebudou. „Ale oni udělali ještě deset nebo dvanáct transportů, prakticky vybílili Terezín, odvezli 20 tisíc lidí. Mezi nimi i mě s tatínkem a později i maminku. S Kitty jsme si před odjezdem slíbili, že až to všechno skončí, potkáme se u jedné pražské tety.“

Viděl jsi ten kouř? Šli rovnou nahoru!

Při selekci po příjezdu do Osvětimi poslali Vladimíra a jeho tatínka každého na jinou stranu. Vladimíra ostříhali, oholili a na levou paži mu vytetovali číslo B 11673.  O plynových komorách do té doby neslyšel.

„Stál jsem na apelplatzu vedle nějakého Poláka a ptal jsem se ho, co se stalo s těma, co šli při selekci na druhou stranu. Odpověděl: ,Vidíš ten kouř?‘ a kývl směrem k vysokým komínům, ‚Šli rovnou nahoru!‘“

Pro Vladimíra to byl obrovský šok. Jídla bylo málo, ale po této zprávě nedokázal nějaký čas vůbec jíst. Po třech týdnech ho poslali spolu s dalšími třiceti vězni na práci do pobočného tábora Gleiwitz, kde opravoval rozbité vagóny.

Když se přiblížila fronta, vyhnali všechny vězně z baráků a 18. ledna 1945 je vedli na západ do tábora Blechhammer. Tam je rozdělili do baráků, k smrti unavený Vladimír si zalezl na postel a okamžitě usnul. „Druhý den jsem se probudil a tábor byl prázdný, Němci to hlídali, pak přijely dva tanky a ty rozstřílely sklad potravin, pak všichni odešli.“

Návrat a setkání s Kitty

Svatební fotka Vladimíra a Kitty. Foto: Paměť národa
Svatební fotka Vladimíra a Kitty. Foto: Paměť národa

Po osvobození se vrátil do Pardubic a zjistili, že kromě jeho rodičů zahynulo v koncentračních táborech více než třicet nejbližších příbuzných. Obešel pár lidí, u kterých si před transportem nechali majetek. „Většinou se lidi chovali slušně. On mě po návratu každý litoval,“ vzpomíná na poválečné období Vladimír, „ale o koncentráku nechtěl nikdo slyšet. A to nejen hned po válce, ale ještě v šedesátých letech.“

Ve zrychleném letním kurzu odmaturoval a na podzim 1945 nastoupil na Vysokou školu chemicko-technologického inženýrství v Praze. „Po válce jsem si říkal, že mám dvě možnosti, buď to pro mě končí taky, anebo budu něco pořádného dělat, abych na to nemusel myslet.“

Vladimír nezapomněl na slib, který si dali s Kitty před jeho odjezdem do Auschwitzu. Kitty se dožila osvobození v Terezíně a s Vladimírem se šťastně setkali už začátkem června. Chodili spolu až do roku 1947, kdy se její rodina odstěhovala do Ameriky. Pak si několik měsíců jen psali, když ale bylo Kitty 21 let, vrátila se do Prahy a vzali se.

PhDr. Vladimír Munk při práci v laboratoři. Zdroj: archiv pamětníka
PhDr. Vladimír Munk při práci v laboratoři. Zdroj: archiv pamětníka

„S manželkou jsme se dohodli, že nebudeme na holocaust vzpomínat. Některé rodiny přežily, ale v holocaustu žily dál. Rodiče například říkali dětem, že oni museli v koncentráku poslouchat nebo že co by dali v lágru za takové jídlo. Vytvořili tak druhou a další generaci holocaustu. A to my nechtěli.“ 

Po studiích našel Vladimír uplatnění v Ústředním výzkumném ústavu potravinářského průmyslu, stal se kandidátem věd a 3 roky pracoval na projektu s ministerstvem národní obrany o účinku chemických otravných látek na potraviny. V roce 1963 byl přijat do Akademie věd.

Sovětská okupace připomínala německou

V květnu 1968 dostal Vladimír Munk za svoji práci státní cenu, profesní růst ale zastavila invaze  v srpnu 1968. „Situace mi tolik připomínala okupaci v roce 39, že jsem začal přemýšlet o odchodu.“  Do Akademie věd se dostal proti souhlasu komunistické organizace ústavu.  „Stejně by mě vyhodili a já už nechtěl riskovat, měl jsem dva dospívající syny.“  

Vladimír Munk v Osvětimi v lednu 2020, kdy uplynulo 75 let od osvobození koncentračního tábora Auschwitz.
Vladimír Munk v Osvětimi v lednu 2020, kdy uplynulo 75 let od osvobození koncentračního tábora Auschwitz.

Munkovi odešli do USA a v únoru 1969 a Vladimír získal učitelské místo na univerzitě v Plattsburghu, kde zůstal až do penze. Po dvaceti letech získal na doporučení studentů ocenění Nejlepší učitel roku.

Kitty Munková byla poslední roky svého života těžce nemocná, zemřela 30. ledna roku 2015.

Vladimír Munk se po celý život tématice holocaustu vyhýbal. „Od války jsem v Osvětimi nebyl,“ vysvětluje pamětník, „pořád jsem to odsouval, ne že bych na to zapomněl, ale nechtěl jsem na to myslet.“

Do Osvětimi se vypravil po 75 letech při příležitosti oslav osvobození tábora. „Jel jsem se rozloučit. Vždyť tam zahynulo více než třicet mých nejbližších příbuzných.“

V posledních letech Vladimír Munk žil v Plattsburghu v domě s pečovatelskou službou. Pardubický lihovar, kde rodina Munkova před válkou žila, byl v roce 2019 zbourán. Přesto památka na Karla, Hermínu a Vladimíra Munka tak úplně z Pardubic nezmizela. Jejich jména připomínají Kameny zmizelých položené do dlažby nedaleko vlakového nádraží. Jen pár metrů od bývalého lihovarského dvoru a bytu s terasou, kde Vladimír Munk s rodiči prožil nejšťastnější předválečná léta.

Kameny zmizelých připomínající rodinu Vladimíra Munka před instalací v Pardubicích. Foto: Šárka Kuchtová
Kameny zmizelých připomínající rodinu Vladimíra Munka před instalací v Pardubicích. Foto: Šárka Kuchtová

Jsme rádi, že čtete naše články!

Hrdinek je mezi námi pořád dost. Třetí díl série Nezapomeňme vyzdvihne osudy žen

/ /
Kniha #Nezapomeň vyjde 21. listopadu.
Kniha #Nezapomeň vyjde 21. listopadu.

První kniha ze série Nezapomeňme vznikla k výročí 30 let od sametové revoluce. Ve spolupráci s Albatros Media pokračujeme už třetím dílem. Irena Tatíčková, která publikace sestavuje, mluvila o příbězích dalšího, právě vydaného souboru příběhů.

PŘIPRAVOVANÝ TŘETÍ DÍL #NEZAPOMEŇ VYJDE 21. LISTOPADU, UŽ TEĎ SI HO VŠAK MŮŽETE PŘEDOBJEDNAT V NAŠEM E-SHOPU. UKÁZKU Z KNIHY NAJDETE POD ČLÁNKEM VE FOTOGALERII.

Abstrakt druhého dílu #Nezapomeňte je zakončen větou: „Poznejte dějiny skrze příběhy!“ Kde vidíte výhodu lidských příběhů oproti např. literatuře faktu?

Myslím si, že z přirozené podstaty „čtenářstva“ má mnoho lidí rádo hlavně beletrii, tedy věc založenou na příběhu. Před existencí knihtisku se v ústní lidové slovesnosti vše vždy podávalo spíše jako nějaké příběhy. Proto je zcela normální a přirozené, že lidi zajímá spíš tohle, pro čtenáře je snazší představit si nějakou konkrétní osobu. V každém lidském příběhu je nějaký začátek, zápletka, napětí a konec, ať už dobrý nebo špatný. Když jsem začala zpracovávat knihy pro Paměť národa, přišla jsem na to, že skutečné příběhy lidí jsou často mnohem napínavější, než ty smyšlené. Kdybychom udělali scénář třeba ze života Otakara Rambouska, producenti by možná řekli, že je to přefabulované.

Jak na sebe knihy ze série navazují?

Ta spojitost je velmi volná. Nápad na první díl #Nezapomeňme vzešel v roce 2019 ze stejnojmenné kampaně, a protože lidé ji už znali, říkala jsem si, že by bylo pěkné ke kampani vytvořit i knihu. Ke každému tématu, které Paměť národa akcentuje, jsme zvolili pamětníka, aby čtenář mohl nahlédnout do souvislostí života jednoho konkrétního člověka a jeho zpracovaného osudu. Snažila jsem se, aby v knize byli zastoupeni žijící i už odešlí lidé, neznámí pamětníci i osobnosti. A pak také vybírám člověka třeba známého, ale s méně známým osudem.

Irena Tatíčková, odpovědná redaktorka knih z kampaně #Nezapomeňme

Když se podívám na přebaly této série knih, není zde uveden autor...

Větší část práce odvedou pilní pracovníci Paměti národa. Já vycházím z jejich nahrávek uložených v databázi a s kolegou grafikem pak sestavujeme příběhy. Část z nich je připravena k vydání na webu a do těch se snažím redakčně nezasahovat, protože kolegové znají pamětníky velmi dobře a jejich příběh textově zpracovávají. V případě „hrubých“ nezpracovaných nahrávek se z nich snažím jako autorka vytvořit ucelený příběh, případně doplnit fakta z jiných zdrojů. Nakonec do knih vkládáme vysvětlující kapitolky, ve kterých přibližujeme určité pojmy nebo události.

Který příběh vás za dobu práce na publikacích Paměti národa zaujal nejvíce?

Těžká otázka. Můj obrovský respekt mají řádové sestry. Svůj úděl a likvidaci řádů v 50. letech přijaly s obrovskou pokorou. Myslím si, že jde o pozapomenutou kapitolu a bylo by dobré na jejich osudech ukázat pozadí těchto procesů. Nebo již zmíněný Otakar Rambousek, který se statečně postavil všem režimům a nevzdal to. A co teprve ti, kteří přežili holocaust. Pokud se někdo dostal do soukolí dějin jako osoba židovského původu za okupace a ještě k tomu někomu pomáhal, považuji to za velice úctyhodné.

Fascinující je také příběh Vojtěcha Klečky z druhé knihy – jeho skrývání před nacisty a období, kdy byl poválečným agentem-chodcem…

Jsem přesvědčena, že člověk nikdy neví, jak by se v téhle situaci zachoval, dokud se do ní nedostane. Vždyť agenti-chodci už mohli být v klidu za hranicemi. Když se na to navíc podíváme z naší perspektivy, cesta ke svobodě nakonec trvala ještě čtyřicet let. Zrovna příběh Vojtěcha Klečky mi přijde zajímavý také v tom, že ukazuje, jak i v jedné rodině mohou panovat naprosto odlišné názory, protože jeho bratr byl komunistou.

Knihu #Nezapomeňte, druhý díl ze série ke kampani Paměti národa, si stále můžete pořídit v našem knihkupectví!

Námětů a hrdinských činů se v minulém století najde mnoho. O čem budou vyprávět současné generace?

Svět není izolovaný, Paměť národa také mapuje příběhy mimo naší republiku. Nemůžeme tu žít jen na vlastním písečku, dotýká se nás vše, co se ve světě děje – samozřejmě konkrétně u války na Ukrajině je to zřejmé. Ono by to bylo vlastně krásné, kdyby nebylo co vydávat, co mapovat. Znamenalo by to, že všechno je u nás naprosto v pořádku a není potřeba zvláštních hrdinských činů. Ale to není pravda, nemusí jít jen o politické pronásledování. Hrdinů, kteří se perou za někoho nebo za dobrou věc, je mezi námi pořád dost.

Jak reagují neznámí lidé, když se dozvědí, že se stanou hrdiny knih? 

S radostí, nikdy jsem se nesetkala s tím, že by to někomu vadilo. Pracovala jsem např. s Čestmírem Huňátem, který je sice známou osobností, ale ne zase tak známou jako třeba Karel Schwarzenberg. Do spolupráce se položil s chutí. Nebo třeba evangelický farář Miloslav Vašina, jemuž byla věnována kapitola v prvním díle. Jeho rodina byla ráda, že je tatínkova památka takto vyzdvihnuta.

Už brzy bude venku „pokračování“ v podobě třetího dílu s názvem #Nezapomeň. Na co se čtenáři mohou těšit?

Na ženský! Pro další díl jsem si zvolila slogan vycházející z prvního verše písně Svatopluka Karáska: „Ženský, ty jsou fajn, to se ví, se ví.“ Knihu tvoří výhradně osudy ženských hrdinek, půjde o zajímavý průřez stoletím z jejich pohledu. Mezi nejznámější hrdinky, které se v knize objeví, patří např. herečka Magda Vášáryová, jejíž kapitola má název Československá dáma. Dále si čtenáři počtou o Věře Čáslavské, kterou každý zná jako olympijskou vítězku, ale méně známé jsou její statečné občanské činy. Nebo o Dáše Vokaté, známé zpěvačce a představitelce undergroundu, u té mi přišlo hodně zajímavé její rané mládí. A do knihy jsem zařadila také Kubánku Iris Ruiz Hernández, jejíž kapitola by měla akcentovat zahraniční činnost Paměti národa. Kuba je zemí, kterou vnímáme i kvůli Fidelu Castrovi jako totalitní, ale dnes se tam běžně jezdí na dovolenou. Příběh Iris osvětlí, jak se vlastně věci mají.

Bude série pokračovat?

To v tuto chvíli nevíme, především jsme na obálkách postupně vyčerpali všechny barvy původní kampaně... To ale asi problém nebude. V Albatros Media jsme totiž s Pamětí národa vydali i další publikace, jako Příběhy hrdinů 20. století nebo Normalizované životy. Takže věřím, že i pokud by tato série nepokračovala, spolupráce rozhodně  nekončí.

Článek podpořil Nadační fond nezávislé žurnalistiky.

Jsme rádi, že čtete naše články!

Fotografie (5)
Subscribe to