„Jen minimum mých kamarádů z Terezína se po válce vrátilo,“ říká Pavel Pick, který byl do terezínského ghetta deportován s rodiči jako šestiletý. Jejich nejužší rodina měla štěstí, podařilo se jim dočkat se v Terezíně osvobození.
Na StB zjistili, že z něj nic nevytáhnou. „Nebavil jsem se s nimi. Mlčel jsem a hotovo. Modlil jsem se.“ Oldřich Kučera byl nepřátelská osoba III. kategorie nebezpečnosti a „pašerák“ duchovní literatury. A také účastník zpívaných modliteb.
Němka ze sudetského Krušnohoří osiřela za druhé světové války: tento původ předurčil Růženu Pavlíkovou k osudu plnému těžké práce a nuceného stěhování. Prožívala ale také naději a dobré vztahy. Cizí lidé, kteří se jí ujali, se pro ni stali novou rodinou.
Stoletá Helena Polsterová málem přišla o život už při narození, protože na Chodsku řádil tyfus. Okupaci roku 1939 prožila v Plzni, kde prodávala v cukrárně – napřed macesy Židům, pak cukrovinky německým vojákům. Pamatuje i ničivý nálet z šestadvacátého dubna 1945.
Trampové milovali svobodu a komunistický režim zneklidňovali už jen tím, že se nechtěli nikde organizovat. Jak je ale trestat za to, že tráví čas v přírodě? Na čundry v době normalizace vzpomínají tehdejší trampové i bývalý příslušník StB.
Zabránit tomu může pouze síla kolektivní paměti. Na setkání Mezinárodního osvětimského výboru letos v září řečníci upozorňovali na paralely mezi šoa a současnou genocidou na Ukrajině. Úloha potomků přímých svědků nacistické genocidy roste.
Volyňský Čech, vyučený krejčí a vycvičený výsadkář šestadevadesátiletý Václav Pirožek měl za sebou bitvy za 2. světové války na východní frontě na Dukle a v Nízkých Tatrách. Před dvěma lety nečekaně zemřel ve znojemské nemocnici na Covid.
Český koutek. Tak se říkalo oblasti zahrnující jedenáct vesnic kolem lázeňského městečka Kudowa-Zdrój na polské straně hranice u Náchoda. Po roce 1945 ale území získalo Polsko a německé obyvatelstvo bylo odsunuto. Postupně zde zanikla také česká komunita.
Vysoké platy, tituly hrdinů socialistické práce, oslavné projevy – to všechno mělo horníkům v socialistickém Československu vynahradit skutečnost, že důležitější než jejich zdraví a životy jsou pro režim tuny uhlí.
Je to naše nejdéle udržovaná duchovní a národní tradice. Je to tedy i nejvíce využívaný a zneužívaný světec.