Obyčejnost, syrovost a autenticita fotografií Libuše Jarcovjákové ji dlouho odsouvaly na okraj uměleckého světa. Plného uznání se dočkala až v současnosti.
Fotografka Libuše Jarcovjáková se považuje za celoživotního outsidera, což ale pro svou tvorbu vnímá jako svým způsobem požehnání. Její životní dráha ji zavedla do blízkosti menšinových a alternativních komunit, její tvorba tak zůstala velmi osobní autoterapií… Nemusela se proto podřizovat požadavkům komerční líbivosti:
„Svým způsobem jsem měla štěstí, že jsem se fotografováním nikdy neživila.“
Už na střední škole v Hellichově ulici, kde studovala obor fotografie, studenti denně slýchávali, že o své budoucnosti si nemají dělat žádné iluze: „Říkali nám, že skončíme jako laboranti, ať si nepředstavujeme, že by z nás někdy mohli být umělci.“ Po maturitě se nedostala na vysokou školu a rozhodla se vylepšit si kádrový profil dělnickou prací v tiskárně Svoboda na pražském Smíchově. Zde se setkala s velmi barvitým společenstvím vyhozených osmašedesátníků i alkoholiků a starých dělnic. Drsné prostředí ji fascinovalo a inspirovalo. Začala místní lidi fotografovat: „A to byl začátek konce, protože ty fotografie začaly kolovat a dostaly se až na závodní radu KSČ. Tam mi fotografování tvrdě zakázali, že prý to je poškozování dobrého jména socialistických pracujících.“
Jeden kolega ji pozval na diskotéku homosexuální menšiny – výrazy jako gay či LGBT se tehdy ještě nepoužívaly. Okouzlení z tohoto světa se pro její tvorbu stalo dalším výrazným impulzem, vždy však úzkostlivě dbala na to, aby nikoho nefotila bez jeho souhlasu:
„Nechtěla jsem nikoho dostat do situace, že by se proti své vůli ocitl na fotce z tohoto prostředí. I proto jsem fotila bleskem, abych byla pro všechny viditelná.“
Bylo to důležité i proto, že v normalizačním Československu byli homosexuálové sledováni a často vydíráni Státní bezpečností, neustále se vlastně pohybovali „na hraně“.
Libuši Jarcovjákové se nakonec podařilo vystudovat fotografii na FAMU, v roce 1985 však emigrovala do Západního Berlína, kde žila v bohémské čtvrti Kreuzberg. I zde se však jako hotelová pokojská těžko probíjela a občas podnikala osamělé výlety na druhou stranu Berlínské zdi, kde s podivnou nostalgií popíjela v nevlídných východoberlínských hospodách. Po pádu oné zdi a zhroucení socialismu v Československu opět našla domov v Praze.
