Byl to nástroj popravy stovek lidí, mezi nimi Sophie Scholl, členky slavné německé odbojové skupiny Bílá růže. Má být mnichovská gilotina veřejně vystavena? Pravnučka popraveného Karla Hladečka tvrdí, že ano. Bavorský stát to odmítá.
Gilotinou v mnichovské věznici Stadelheim nacisté za druhé světové války popravili na dvanáct set politických vězňů. Mezi nimi i odbojářku Sophii Scholl, jejího bratra Hanse a pět dalších členů slavné německé odbojové skupiny Bílá růže. Stejný osud potkal i českého odbojáře Karla Hladečka. Jeho prapravnučka Helena Novotná dostala na sklonku loňského roku zvláštní povolení gilotinu spatřit. A od té doby se zasazuje za její zpřístupnění veřejnosti. To ale bavorský stát odmítá a nechává ji na kusy rozebranou v depozitáři Bavorského národního muzea v Mnichově.
„Byla jsem údajně první příbuznou oběti tohoto nástroje, která výjimku dostala. Jiným způsobem není možné se k nástroji dostat, není vystavován a neplánuje se to. A sice v souladu se závěry přijatými v rámci kulatého stolu pořádaného v roce 2014,“ sdělila Paměti národa paní Helena Novotná.
Ztracená a znovuobjevená
Rok 2014 byl pro budoucnost stadelheimské gilotiny určující, po dlouhých desetiletích ji objevili. Bezprostředně po válce se předpokládalo, že je nenávratně ztracena. Kolovaly zvěsti, že skončila v Dunaji, podobně, jako se nacisté ve vodách Vltavy snažili utopit její nechvalně známou sestrou z pražské Pankráce. Místo toho ale trouchnivěla ve věznici ve Straubingu, později v nedalekém Řezně.
V roce 1974 se v tichosti dostala do depozitáře zmiňovaného muzea. „Až tehdy si bavorská justice zřejmě byla jistá, že gilotinu už nebude potřebovat,“ glosoval to sarkasticky ve svém článku Ulrich Trebbin z bavorského rozhlasu.
Právě novináři tohoto média v roce 2014 informace o existenci smrtícího nástroje zveřejnili. Poprvé tím také otevřeli otázku, zda nemá být gilotina součástí veřejné expozice. Příslušné zemské ministerstvo se postavilo proti tomuto nápadu. Rozhodlo se na základě doporučení kulatého stolu složeného z odborníků a pozůstalých, který zmiňuje paní Novotná. Mezi důvody patří obava, že by se morbidní přístroj mohl stát „vyhledávaným cílem turistů a voyerů“ stejně jako snaha „zachovat úctu k obětem“ a nezraňovat „city pozůstalých“.
Nechte nás vzpomínat
S tím ale Helena Novotná nesouhlasí. „My, pozůstalí, tak nemáme možnost důstojné připomínky. Přála bych si, aby muzeum zřídilo pamětní místnost, kde by byla gilotina složena dohromady a důstojně vystavena,“ říká pravnučka Karla Hladečka. Šestatřicetiletý odbojář padl za oběť stadelheimské gilotině dne 19. září 1944. Doma v Čechách zanechal sedmiletou dceru a jeho syn se narodil jako pohrobek. Pohřben je v hromadném hrobě v lesoparku Perlacher Forst.
Jak snadné bylo se na stadelheimské popraviště dostat, vyprávěl pro Paměť národa Jiří Světlík, který gilotině unikl jen o vlásek. V lednu 1944 byl nuceně nasazen do Říše stejně jako celý ročník 1924. Jako frézař pracoval ve švábském městě Donauwörth. Byl přeškolen na válečnou výrobu, v továrně vyráběl dělostřelecké zaměřovače.
„Každýmu se chtělo domů. Mně taky. Tak jsme jezdili domů.“
Světlík vzpomínal, jak z nucených prací dojížděl za rodinou: „Ovšem sednout do vlaku to znamenalo na nejbližších hranicích průšvih, protože protektorát byl od ostatního území Říše oddělen státní hranicí,“ vyprávěl Jiří . „Když jsme jezdili vlakem, to jsme jezdili do Norimberka rychlíkem přes Cheb do Plzně. A tam se musela přejít hranice v Kozolupech na druhou stranu. Tak jsem přemýšlel, dumal, dumal, až jsem vymyslel krásnej fígl, jak se přes ty hranice dostat v tom vlaku. Šlo to jenom v jediným vlaku, kterej tam jel za celej den, to byl takzvanej Fronturlaubenzug, kterej vozil vojáky z dovolenky na východní frontu a zpátky zase do Evropy. A tam jsem vymyslel takový fígl, jak vylézt za jízdy na stupátko vagonu.“
Jiří Světlík jezdil domů pravidelně, občas také někomu pomohl a propašoval ho přes hranice. V červnu 1944 se ale doma zdržel déle, než měl dovoleno. Dostavil se do práce se zpožděním a byl zatčen. Obvinili ho z „napomáhání nepříteli a přípravy velezrady, z rozkladu branné síly německého národa“. Měl štěstí, že celé vyšetřování začalo jako vyšetřování absencí v továrně a prohřešek proti pracovnímu nasazení, takže záležitost nevyšetřovalo gestapo, ale Schutzpolizei (tzv. Schupo). Výslechy byly tedy mírnější a bez týrání. Vedl je vyšetřující soudce, jak bylo tehdy v Německu obvyklé.
Soudní budova pod palbou
Po konci vyšetřovací vazby v Donauwörthu měl být Jiří Světlík souzen Vrchním zemským soudem v Mnichově. Proto byl převezen do věznice Stadelheim. „Tam jsem čekal na ten soud. A přišel den předtím nálet, kterej hodně zplanýroval Mnichov. Justiční palác vyhořel do základů. Takže se druhý den nemohlo konat přelíčení. Ovšem důkladní Němci dávali spisy do krytů, aby nepřišly k nějaké úhoně. Takže spisy se neztratily, jenom ta soudní budova byla na maděru. A potom už to opravili natolik, že se mohlo ve sklepích tý budovy pokračovat v činnosti soudu dál. Takže tam byly ve sklepích udělaný kanceláře, soudní místnosti.“
„A tam jsem měl mít soud 4. dubna 1945. V té době stáli Američani na Rýnu a Rusové uzavírali kleště okolo Berlína. Hloubkaři likvidovali provoz na železnicích, takže svědkové z toho Donauwörthu nemohli přijet. Když mi pan státní návladní přednesl obžalobu, tak se předseda soudu zeptal, jestli se cítím vinen. Já jsem říkal: ‚Nein, unschuldig, ganz unschuldig.‘ (Ne, nevinný, zcela nevinný. – pozn. red.) Takže co měli dělat, dokázat mi to nemohli, tak se poradili a řekli, že se přelíčení odročuje na neurčito a odešli. A ten policajt, to byl takovej docela obyčejnej policajt s přilbou z papundeklu, mi povídá: ‚Jsi z toho venku.‘ A šli jsme zase zpátky na Stadelheim.“
Nacisty to neskončilo
V Mnichově zažil Jiří Světlík osvobození Američany a domů se dostával dobrodružně přes Rakousko, protože přes řeky nevedly mosty. Pracoval potom v tiskárně svého otce, kterou komunisté po vítězném únoru znárodnili. Pomáhal vězňům v uranových dolech na Sokolovsku, byl zatčen, vyslýchán a roku 1952 odsouzen na dvacet let za vyzvědačství a velezradu. V průběhu deseti let prošel těmi nejhoršími lágry a vězeními, které tehdejší režim v Československu provozoval. Za svoji odvahu a obětavost obdržel Cenu Paměti národa. Zemřel v roce 2022.
To všechno by se nejspíš nestalo, kdyby byl Jiří Světlík 4. dubna 1945 souzen. Jeho obvinění byla na danou dobu závažná, nejvyšší trest tedy připadal v úvahu. Gilotina podle zjištění německých historiků tehdy ještě byla ve Stadelheimu, do blízkého Straubingu ji nacisté evakuovali na korbě náklaďáku až 13. dubna společně se čtyřiceti pěti kandidáty na popravu, kterou se naštěstí již nepodařilo uskutečnit.
Politická odvaha a kritické myšlení
Je vystavení vraždícího nástroje v rozporu s důstojností obětí a poškozuje city pozůstalých? Pravnučka Karla Holečka je přesvědčena o opaku. Je jasné, že jde o téma citlivé. Vystavování artefaktů spojených s nacistickou érou navíc může vést k nemístné pozornosti neonacistů a jiných extremistů. Nelze se ale zbavit dojmu, že rozhodnutí schovávat vraždící nástroj v muzejním depozitáři může být i důsledkem nedostatku politické odvahy. Ten může být na překážku kritickému vyrovnávání se s vlastní minulostí, které je v Evropě stále potřeba.
„Muzeum se jistě může rozhodnout nějaký předmět nevystavit, nehodí-li se do stálé expozice či krátkodobé tematické výstavy,“ říká František Štambera, vedoucí dokumentaristiky Paměti národa. „Připadá mi ale vskutku šokující, když je některý sbírkový předmět předem vyloučen z jakékoliv příležitosti ukázat jej veřejnosti.“