Hravost, kreativita, ale i pracovitost a disciplína – to jsou umělecká přikázání malířky a ilustrátorky dětských knih Květy Pacovské. Seriál Umění v izolaci, 3. část. Jak se tvořilo umělcům v době cenzury?
„Je pro mě nepsaným zákonem každý den chodit do svého ateliéru a pracovat na obrazech. Není důležité, jestli maluji dvě hodiny nebo sedm hodin, ale že denně přijdu do toho prostředí a zabývám se myšlenkou, kam obraz posunu dál. Uvažovat o té věci je někdy důležitější než práce sama,“ říká Květa Pacovská v rozhovoru s Pamětí národa.
Výtvarnou tvořivost objevovala už v dětství ve společnosti babičky, která uměla objevovat krásu v každodenních činnostech: „Vykrajovaly jsme z těsta hvězdičky, měsíčky. Všechno to mělo výtvarnou kulturu, bylo to nejen k jídlu, ale i hezké na pohled.“ Na první společně upletené vánočky vzpomíná jako na své první sochy.
Kreativita pro ni byla útočištěm v období protektorátu, kdy zahynul její otec, operní zpěvák Otto Pacovský, i po únorovém komunistickém převratu roku 1948. V té době studovala malbu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v ateliéru legendárního Emila Filly. Od něj si odnesla recept, jak překonat jakýkoli tvůrčí blok:
„Začněte pracovat a inspirace potom přijde.“
„Já jsem se nikdy do politiky příliš nemontovala. Šlo to úplně mimo mě, věnovala jsem se jenom umění,“ říká Květa Pacovská k atmosféře padesátých letech. Jako tehdy čerstvá absolventka výtvarné školy neměla v padesátých letech k angažované tvorbě v duchu socialistického realismu vztah, a tak se zaměřila na ilustrování dětských knížek. Jednou z těch, které jí přinesly mezinárodní uznání, byly Pohádky z bramborových řádků Carla Sandburga.
U schvalovacích komisí někdy narážela na to, že její výtvarný jazyk byl považován za „příliš moderní“ a pro děti „nesrozumitelný“, o to větší odezvu však její díla měla v zahraničí. Když ji v roce 1983 německé nakladatelství oslovilo, aby pro něj vytvořila ilustrovanou knihu o počítání Eins, Fünf, Viele, knížka nejenže sbírala ocenění, ale po ní následovaly další knihy o barvách, tvarech či abecedě, které vyšly v mnoha jazycích.
Volnou tvorbu vedle toho vnímala jako příležitost ke svobodnějšímu, převážně abstraktnímu vyjádření. „Barva je emoce, znamená velice mnoho, dokáže vytvořit náladu. Všechny barvy jsou krásné, ale záleží, jak je použijete,“ formuluje svůj umělecký postoj. „Ale i forma je důležitá. Když barvu neohraničíte, můžete se v ní utopit... V obrazu dáváte barvě hranice a zákonitost.“