Je 16 hodin, pochmurné a mrazivé úterý 14. března 1939. Z pražského Wilsonova nádraží právě vyjíždí zvláštní vlak do Berlína. Jeho nejdůležitějšími cestujícími jsou Emil Hácha, prezident Česko-Slovenské republiky a František Chvalkovský, ministr zahraničí.
Josif Stalin a Klement Gottwald zemřeli jen devět dní po sobě. Jejich úmrtí před sedmdesáti lety vyvolalo spektrum reakcí napříč celou československou společností. Emoce ale mnohdy ostře kontrastovaly s pompézností nařízeného státního smutku.
Estébáci si pro Pavla Záleského přišli do práce a zbili ho tak, že nemohl dva týdny dýchat. Hrozili mu inscenovanou sebevraždou. Při jiných zadrženích kladl pasivní odpor, čímž rozlítil policisty k nepříčetnosti. Provinil se šířením katolického samizdatu.
Snažil se držet od politiky stranou, nakonec se však stal mluvčím Charty a svou filozofii proměnil v aktivní občanský postoj. Pociťoval mravní nezbytnost, a proto na sebe vzal riziko. Zaplatil za něj: před 46 lety v roce 1977 zemřel uštván nekonečnými výslechy StB.
Celý život propojovala lidi z různých konců světa – ať už prostřednictvím překladů cizojazyčných textů nebo svou humanitární pomocí. Podat pomocnou ruku těm nejpostiženějším pro ni bylo samozřejmostí. Věra Šormová zemřela letos 24. února ve věku sto tří let.
Násilná smrt Jana Masaryka 10. března 1948, od níž letos uplynulo 75 let, ovlivnila životy tisíců lidí v tehdejším Československu. Někteří byli postiženi za to, že o ní nahlas říkali svůj názor. Pro jiné se tragédie stala morálním závazkem.
Muže s dlouhými vlasy v totalitním Československu mnohdy nepustili do tramvaje nebo do kina. „Vlasatci“ často nedostudovali, těžce sháněli práci, šikanovala je policie. Stačilo by se ostříhat. Zachování si vnitřní svobody jim ale za tyhle problémy stálo.
7. března 1943 vyjel první hromadný transport protektorátních Romů a Sintů do koncentračního tábora v Auschwitz-Birkenau. Tamní „Cikánský tábor“ se stal největším pohřebištěm zemřelých, umučených a zavražděných Romů.
Válka na území bývalé Jugoslávie přinesla nezměrné utrpení všem národům, které se na ní podílely. Jak se Vladimír Dzuro po letech dívá na svou práci vyšetřovatele haagského tribunálu? Přinesl tento tribunál katarzi a spravedlnost? A pokud ano, jakou?
Statečný Hugo Vaníček, generál in memoriam, po válce v roce 1949 protestoval proti dohodě mezi komunisty a církví, za to ho čekal internační klášter pro kněží. Poté mohl působit v Roudnici nad Labem, kvůli své oblíbenosti byl ale přeložen do zapadlé farnosti.