Před 76 lety, 7. dubna 1944, uprchli z vyhlazovacího tábora Osvětim-Birkenau dva slovenští Židé: Alfred Wetzler a Rudolf Vrba, který se tehdy jmenoval Walter Rosenberg. Poté podali zprávu o nacistickém vraždění, která patří k základním dokumentům holocaustu.
Novinářka, spisovatelka a překladatelka Ruth Bondyová objevila pro Čechy zapomenutého hrdinu Heinze Prossnitze, který za války posílal deportovaným Židům stovky balíčků s jídlem, a pro Izraelce českou literaturu – do hebrejštiny přeložila téměř 40 knih.
Student Heinz Prossnitz vyvinul obrovské úsilí, aby pomohl lidem deportovaným do Lodže, Terezína, Osvětimi-Birkenau. S přáteli jim poslal tisíce kilogramů potravin. Myslel na druhé, i když byl sám v ohrožení – zemřel osmnáctiletý v plynové komoře.
Karanténa, epidemie, izolace, dnes tolik skloňovaná slova, často zněla i před 75 lety na konci války. V prvních poválečných dnech a týdnech nadále umírali lidé – nejen v důsledku přetrvávajícího násilí, ale i na infekční nemoci a z vyčerpání.
V lednu 1945 zůstala desetiletá Věra sama v bytě na pražském Břevnově. Její otec byl v nacistickém vězení, maminka v terezínském ghettu, příbuzní po smrti nebo v exilu. Věra musela obstát v životě, který byl mnohem těžší než naše dnešní potíže.
Epidemie záškrtu, tyfová nákaza, bombardování… Zdravotníci v plzeňské nemocnici čelili v době války několika pohromám současně. V jejich týmu pracoval i budoucí neurochirurg Vladimír Beneš.
Eva Pilarová se vyznala pro Paměť národa z hlubokého studu za své chování za komunismu: „Měla jsme strach a byla jsem zbabělá. Přiznávám se k tomu. Neměla jsem takovou odvahu jako Marta, kterou hluboce obdivuji,“ řekla Eva Pilarová, která se jako Karel Gott stala v roce 1977 tváří tzv. Anticharty.
Vyrůstala ve velké rodině právníka Bohumila Nováka a rodinu považovala vždy za to nejdůležitější. Právě kvůli ní s manželem neemigrovali, i když život v komunistickém Československu nebyl kvůli jeho šlechtickému původu snadný.
Válku přežil díky tomu, že si jeho otec znovu vzal jeho židovskou maminku. Kunsthistorici Vojtěch a Hana Volavkovi se rozvedli před válkou, když ale začaly deportace Židů, rozhodl se Vojtěch uchránit bývalou ženu a syna smíšeným manželstvím.
Své rodiče viděla naposledy v březnu 1940 ve vlaku. Zatímco oni z něj museli v Brně vystoupit, Margalit pokračovala v cestě do Palestiny. Když viděla maminku plakat, chtěla vystoupit také. „Potom mi něco řeklo, když chceš žít, musíš jít, a tak to bylo.“