Vyrůstala ve velké rodině právníka Bohumila Nováka a rodinu považovala vždy za to nejdůležitější. Právě kvůli ní s manželem neemigrovali, i když život v komunistickém Československu nebyl kvůli jeho šlechtickému původu snadný.
Hana Lobkowiczová říká, že žila běžný život jako každý jiný, ale už její narození 17. ledna 1928 bylo neobyčejné. „Můj otec se přišel zeptat do porodnice v Londýnské ulici, jestli už je dítě na světě, a porodník mu řekl: ‚Ano, máte holčičku.‘ Pak se odmlčel a řekl: ‚No jo, ale máte ještě jednu‘. Otec jásal, protože ho to moc potěšilo.“
Holčičky dostaly jména Hana a Věra, radost v ten den ale vystřídal smutek. Do té doby nejmladší dcera Alenka zemřela na sepsi po očkování provedeném infikovanou jehlou.
Idylické dětství v Braníku
Dětství za první republiky s třemi staršími sourozenci a mladším bratrem popsala paní Hana jako idylické: „Jezdili jsme na koloběžce a měli pořád rozbitá kolena. V zimě jsme bruslili na tenisových kurtech, které se polévaly vodou. Hrála tam muzika, byly tam dřevěný baráčky, kde se prodával čaj a bonbóny, tancovalo se na bruslích, to bylo úžasné, celou zimu.“
Bydleli v domě s velkou zahradou za branickým pivovarem. „Můj otec tam našel parcelu, kterou prodával majitel polností, a vzal si hypotéku. Moje nejstarší sestra ji splácela až do smrti,“ vysvětluje paní Hana.
Jejich dům se stal společenským centrem nejen proto, že vedle něj měli volejbalové hřiště, na které si chodily zahrát děti z okolí, ale i díky tomu, že Bohumil Novák poskytoval sousedům a známým právní rady zadarmo a nějaký čas působil jako starosta Braníka.
Se svou sestrou-dvojčetem si byla Hana natolik blízká, že když měla jít sama k přijímacím zkouškám na gymnázium, protože Věra byla nemocná, odmítla a nastoupila s ní po obecné škole do měšťanky.
Na Jiráskovo gymnázium v Resslově ulici nastoupily společně do tercie za války a Hana se zde seznámila se svým budoucím mužem Františkem Lobkowiczem.
„Chodili jsme spolu od školy k Jiráskovu mostu, vedle sebe. Už od kvarty – neuvěřitelné! Ale to bylo jiné chození než teď. Opravdu naprosto platonické, dělali jsme na sebe jen oči.“
Skromný šlechtic
O jeho šlechtickém původu svědčilo jen jméno, které celé znělo Franz de Paula Moritz Josef von Lobkowicz, na Hanu působil neobyčejně skromným dojmem. „Zatímco my jsme měli k svačině chleba namazaný máslem, on neustále jedl chleba s rajským protlakem, protože na víc neměli. Jeho maminka byla vdova a žili velmi chudě.“
Františkův otec Mořic Lobkowicz zemřel v roce 1944 a jeho žena poté žila pouze z vdovského důchodu, protože byla téměř slepá. Se svou budoucí tchýní se Hana setkala až v roce 1948, když šla navštívit Františka do nemocnice po operaci zauzlení střev, při níž málem zemřel.
„Seděla na lavičce před nemocnicí a zavolala mě k sobě. Byla strašně hodná a pak mě měla moc ráda,“ vzpomínala na hraběnku Helene Gisele rozenou Silva-Tarouca, jejíž otec Arnošt Emanuel hrabě Silva-Tarouca přestavěl průhonický zámek a u něj založil ukázkový zámecký park s využitím poznatků dendrologie.
Hana v té době studovala druhým rokem medicínu, její výtvarně nadaná sestra Věra byla po maturitě přijata na Akademii výtvarných umění. František se rozhodl pro studium práv a plánoval diplomatickou kariéru. Únor 1948 ale jejich plány změnil.
Po převzetí moci komunisty František rychle pochopil, že se vzhledem ke svému původu diplomatem nikdy nestane. Chtěl přestoupit na medicínu, ale povolili mu jen epidemiologii. „Říkali, že ho na normální medicínu nepustí, že by prý říkal lidem nesmysly. Na epidemiologii se prý s lidmi nesetká.“
Dvojče Věru vyloučili z AVU z politických důvodů s dalšími pěti studenty včetně jejího budoucího manžela Pavla Brázdy a prověrková komise jí zakázala studovat i na jiných školách.
Místo líbánek PTP
Hana odpromovala v roce 1952 a hned poté se s Františkem vzali. Z lásky ale i proto, aby Hanu neposlali jako svobodnou lékařku na Slovensko. „Po studiích tehdy dostávali lidé umístěnky a ti nežádoucí je dostávali hodně daleko. Vzali jsme se v červenci a v listopadu mého muže odvedli do PTP, kam nastoupil na neomezeně dlouhou dobu.“
Tzv. politicky nespolehlivé muže posílali komunisté do Pomocných technických praporů (PTP) v letech 1950–1954 na převýchovu tvrdou prací v dolech či na stavbách. František mohl na svobodu po jejich zrušení v květnu 1954.
Mezitím Hana porodila jejich první dceru Janičku, která se narodila postižená. „Mysleli jsme si, že to bylo kvůli nešetrně vedenému porodu, ale teď si říkám, že se to mohlo stát kvůli stresu, který jsem v těhotenství zažívala.“
Musela totiž nastoupit jako lékařka do Ústí nad Labem, kam dostala umístěnku. „Od 7 do 12 jsem pracovala na infekčním oddělení a pak od jedné do sedmi jako obvodní lékařka a v sobotu jsme pracovali do jedné. Pak jsme všichni doktoři jeli do Prahy vlakem ‘berlíňákem’ a v neděli zase zpátky do práce.“
Mladá rodina bydlela v domě Františkovy maminky na Strahově, František dostudoval přerušenou medicínu a po promoci pracoval jako virolog a mikrobiolog na hygienicko-epidemiologické stanici. Hana našla práci na malé interně v Praze 9, a když k Janičce přibyli v roce 1959 dcera Marjenka a v roce 1964 syn Michal, stala se obvodní lékařkou.
V srpnu 1968 čekalo Hanu a jejího manžela těžké rozhodování. Když se vraceli z návštěvy u manželovy sestry z Itálie, dozvěděli se o vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Zůstali v Rakousku, kde dcera Marjenka začala chodit do školy a František našel práci na pitevně.
„V prosinci jsme si řekli, že se vrátíme, nebylo snadné opustit Janičku, která byla u známých, a mé sourozence, kteří by tím trpěli. Prostě bychom tím ublížili rodině.“
Nové obzory
Hana si po návratu musela najít novou práci, v době následné normalizace byla ale v hledáčku Státní bezpečnosti více její sestra Věra s manželem výtvarníkem Pavlem Brázdou, kteří se stýkali s disidenty a pořádali bytové semináře. Věra nesměla vystavovat a přivydělávala ilustracemi knih.
Manžel František našel únik v genealogii, když sestavoval rodokmen rozvětveného rodu Lobkowiczů. Samostudiem se stal odborníkem na faleristiku, která se zabývá řády, medailemi a odznaky udělovanými za zásluhy jakéhokoli druhu. O své poznatky se mohl podělit až po sametové revoluci – v roce 1995 vydal Encyklopedii řádů a vyznamenání.
Sametová revoluce znamenala návrat šlechtických rodů do Československa a pro Haninu rodinu tím pádem bohatý společenský život. Syn Michal vstoupil do politiky a stal se poslancem a v roce 1998 na krátký čas ministrem obrany. V tom roce zemřel František Lobkowicz a Hana se začala věnovat cestování. „Bohužel už sama. Přineslo mi úžasné poznání a otevřelo nový obzor.“
Když se ohlédne za svým životem, za to nejdůležitější považuje rodinu: „Že se člověk měl pořád na koho se obrátit, že tu byl někdo, kdo mu byl ochoten pomoci. Mou největší oporou byla samozřejmě sestra Věrka.“