Jen optimismus je recept, jak žít trochu lépe. Příběh Margalit Sonnenfeld

/ /
Momentka ze šťastného dětství Margalit (vlevo) – Sonnenfeldovi na výletě s přáteli. Foto: Paměť národa/archív Margalit Sonnenfeld
Momentka ze šťastného dětství Margalit (vlevo) – Sonnenfeldovi na výletě s přáteli. Foto: Paměť národa/archív Margalit Sonnenfeld

Své rodiče viděla naposledy v březnu 1940 ve vlaku. Zatímco oni z něj museli v Brně vystoupit, Margalit pokračovala v cestě do Palestiny. Když viděla maminku plakat, chtěla vystoupit také. „Potom mi něco řeklo, když chceš žít, musíš jít, a tak to bylo.“

Patnáctý březen roku 1939 znamenal v životě Margalit Sonnenfeld zásadní předěl. Tenkrát se ještě jmenovala Margit a navštěvovala tercii proslulého židovského reformního reálného gymnázia v Brně.

JUDr. Karl Sonnenfeld. Foto: Paměť národa
JUDr. Karl Sonnenfeld. Foto: Paměť národa

Hned v ten den, kdy na zbývající české území vstoupila armáda nacistického Německa, zatklo jejího tatínka Karla Sonnenfelda gestapo. Významný brněnský advokát a představitel Židovské obce v Brně strávil ve vězení deset dní, propuštěn byl díky záruce jednoho Němce, který ho znal:

„Když se vrátil, skoro jsem ho nepoznala. Měl špinavé šaty, byl neoholený, to byl pro mě šok,“ vyprávěla v roce 2016 Margalit Sonnenfeld.

Karl Sonnenfeld patřil k váženým osobnostem československého židovského života a jako nadšený sportovec stál v roce 1919 u vzniku židovské tělovýchovné organizace Makkabi Brno, která byla první pobočkou celosvětové organizace na území českých zemí a její členové slavili úspěchy ve fotbalu, atletice, házené žen a plavání. V letech 1927–1928 vykonával funkci předsedy světového svazu Makkabi.

Byla jsem jako čert

Ke sportu tedy samozřejmě vedl své tři dcery – Margit a její dvojče Ruth, které se narodily 26. listopadu 1925, a jejich o rok a půl starší sestru Lotte.

Margalit (uprostřed) se setrami během masopustu v Brně v roce 1932. Foto: Paměť národa
Margalit (uprostřed) se setrami během masopustu v Brně v roce 1932. Foto: Paměť národa

„Já jsem byla jako čert. Říkali, že jsem víc kluk než děvče. Dělala jsem strašný věci, třeba vylezla na strom tak vysoko, že se všichni děsili, že spadnu, nebo jsem skákala ze stromu do rybníka,“ vyprávěla.

Nebylo jí ještě ani pět let, když se naučila plavat. V sedmi letech začala pravidelně trénovat v plaveckém oddíle Bar Kochba a v osmi se zúčastnila jako nejmladší závodnice závodu evropského poháru v Brně.

„Plavaly jsme padesát metrů prsa, do půlky jsem jim stačila, ale potom se mi ta délka bazénu zdála nekonečná, ale doplavala jsem,“ usmívala se při vzpomínce na své první závody paní Margalit.

Právě plavání jí nakonec zachránilo život a stalo se celoživotním posláním. Ale o tom až později.

Její rodiče si dobře uvědomovali hrozbu, kterou představovalo nacistické Německo pro obyvatele židovského původu, protože do Brna přicházeli po roce 1933 Židé z Německa, od kterých se dozvídali o šílené antisemitské politice nového říšského kancléře Adolfa Hitlera.

Tatínek Margalit i přesto neuvažoval o včasné emigraci. „On žil vždycky pro druhé, a i když mohl odejít, říkal, že nemůže opustit loď, která se potápí.“

Cesta do Palestiny

Krátce po začátku okupace se Margalit jako výborná plavkyně dostala na seznam sportovců, které mohla organizace Maccabi poslat do Palestiny. Povolení k vycestování si ale nestihla na palestinském velvyslanectví vyzvednout. Třetího září 1939 vyhlásila Velká Británie válku Německu, a to úřad v Praze uzavřelo, Palestina totiž spadala pod britskou správu. Trvalo půl roku, než se k povolení s pomocí Červeného kříže dostala.

Margalit se sestrami a maminkou před válkou v Brně. Foto: Paměť národa
Margalit se sestrami a maminkou před válkou v Brně. Foto: Paměť národa

Tři měsíce před Margalit do Palestiny odcestovala její sestra Ruth. „Když jsem byla vybrána k cestě do Palestiny, řekl tatínek, že když jedu já, musí jet i moje dvojče. Měl v Palestině bratrance, který pracoval jako zástupce Vítkovických železáren, a ten povolení pro sestru poslal. Odjela tři měsíce přede mnou.“

Margalit si pamatuje na strach, který zažívala, když chodila kvůli povolení k vycestování pro nejrůznější razítka do Petschkova paláce, kde sídlilo gestapo. Bála se Němců v černých uniformách s hákovými kříži, že ji zavřou a už nepustí. Ve volných chvílích chodila onu zimu bruslit na zamrzlou Vltavu, protože jinam jako Židovka nesměla.

„Točila jsem piruety a trénovala krasobruslařské skoky, když jsem zjistila, že mě někdo pozoruje. Upozornil mě: ‚Děvče, proč nejdeš na stadion, tam jsou skvělí trenéři a leccos tě naučí.‘ Odpověděla jsem mu vyhýbavě, že za týden jedu do Palestiny. Ten člověk to patrně nepochopil a dál mi radil: ‚Třeba si to rozmyslíš a půjdeš na stadion.‘ Asi mu nedošlo, že jsem Židovka a na stadion, jako na spoustu dalších veřejných míst, nesmím,“ popsala Margalit jeden z posledních zážitků v Československu.

Margalit (vlevo nahoře) se skupinou, s níž odjížděla do Palestiny v březnu 1940. Foto: Paměť národa
Margalit (vlevo nahoře) se skupinou, s níž odjížděla do Palestiny v březnu 1940. Foto: Paměť národa

Radost ze získání povolení k cestě do Palestiny vystřídal obrovský smutek při loučení s rodiči. Jeli s ní vlakem z Prahy, a zatímco ona mířila přes Vídeň do Trieste, oni museli vystoupit v Brně.

„Když šli ven z vlaku a maminka strašně brečela, tak jsem si myslela, proč já musím pryč a že snad taky vystoupím. Ale potom mi něco řeklo, když chceš žít, musíš jít, a tak to bylo.“

Nový život

Čtrnáctiletá Margalit zůstala ve vlaku a s rodiči se už nikdy nesetkala. Z Trieste odplula lodí do Haify. Rodiče se starší sestrou Lotte čekal osud většiny židovských obyvatel protektorátu – nucené vystěhování do menšího bytu v Brně, který sdíleli s další rodinou, a v lednu 1942 deportace do ghetta v Terezíně. V říjnu 1944 musel tatínek nastoupit do předposledního transportu do Osvětimi, kde zahynul krátce po příjezdu v plynové komoře.

Margalit při skoku do vody. Foto: Paměť národa
Margalit při skoku do vody. Foto: Paměť národa

Maminka a sestra Lotte se dočkaly v Terezíně konce války, Lotte pracovala v koncentračním táboře jako kuchařka i po osvobození během karantény, která byla na ghetto uvalena kvůli tyfové epidemii.

„Moje maminka byla depresivní už v Terezíně, a když se vrátili do Brna, kde je nic nečekalo, a maminka se dozvěděla, že tatínek zahynul, ta deprese se ještě prohloubila, že si chtěla vzít život. V nemocnici vyskočila z okna, ale přežila. Pak byla v nějakém sanatoriu u Prahy a napsala nám krásné dopisy. V nich psala, že už nemůže žít, a tam se zabila,“ vyprávěla Margalit.

Jejich sestra Lotte zůstala v Československu sama a začala studovat medicínu. Vycestovat za sestrami se jí podařilo až v roce 1949, to už existoval stát Izrael.

Margalit a Ruth v té době žily v kibucu. „Kolem dokola byly arabské vesnice, pořád jsem tam měla strach. A když jsem musela v noci na stráž, stála jsem tam s českou puškou,“ vyprávěla.

Splnit si svůj sen a studovat učitelství tělesné výchovy mohla, až když jí bylo 27 let. Poté učila dva roky tělocvik v kibucu. „Pak jsem řekla, že chci jeden rok žít mimo kibuc, a šla jsem v roce 1957 do Tel Avivu a do kibucu jsem se už nevrátila."

Práce pro handicapované

V Tel Avivu začala spolupracovat s fyzioterapeutem Gershonem Hubermanem, který se zabýval rehabilitací dětí po obrně a využíval plavání jako rehabilitační metodu. Stala se jeho asistentkou a společně byli průkopníky rehabilitačních sportů v Izraeli.

Margalit v roce 2016 při natáčení pro Paměť národa. Foto: Post Bellum
Margalit v roce 2016 při natáčení pro Paměť národa. Foto: Post Bellum

Margalit ale proslula také jako trenérka izraelských handicapovaných plavců, s nimiž v letech 1964–1992 absolvovala osm paralympiád. Její svěřenci na nich získali 32 zlatých medailí, 26 stříbrných a 18 bronzových.

Kromě paralympioniků se věnovala i nadále handicapovaným dětem, pro které organizovala kurzy plavání: „Ačkoli vlastní děti nemám, dětí mám mnoho,“ uvedla s tím, že byla také teta, se kterou děti jejích sester mohly dělat všechno.

Za svou práci s handicapovanými dětmi a sportovci byla v roce 1997 slavnostně uvedena do Mezinárodní židovské sportovní síně slávy.

Podívat se do své vlasti mohla v roce 1965. Přijela autobusem z Vídně v předvánočním čase a na hranicích v Břeclavi ji čekal šok. „Ve Vídni bylo všechno nádherné. Přijela jsem do Brna a 24 hodin jsem plakala a nemohla jsem přestat. Brno bylo velmi pěkné město, říkalo se mu malá Vídeň, ale nic z toho nezůstalo. Bylo špinavé a prázdné," popsala svou první návštěvu rodného města po 25 letech.

Margalit se svou sestrou Ruth u hrobu rodičů v Brně v roce 2000. Foto: Paměť národa
Margalit se svou sestrou Ruth u hrobu rodičů v Brně v roce 2000. Foto: Paměť národa

Při natáčení pro Paměť národa v roce 2016 prozradila dvaadevadesátiletá dáma svou velmi jednoduchou radu na dlouhověkost: „Jen optimismus je recept na to, jak žít trochu lépe. Vždycky být optimista, a nikdy pesimista.“

Zemřela 2. listopadu 2017.

Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Líbil se vám tento článek? Budeme rádi, pokud nás podpoříte i malou částkou na podporte.pametnaroda.cz. Děkujeme!