Nikdy se nevzdat. I když toho má člověk dost. Příběh Ruth Bondyové

/ /
Stránka z alba Ruth Bondyové o práci pro americkou mezinárodní zpravodajskou agenturu United Press, kde pracovala po válce jako překladatelka.
Stránka z alba Ruth Bondyové o práci pro americkou mezinárodní zpravodajskou agenturu United Press, kde pracovala po válce jako překladatelka.
zdroj: Paměť národa/archív Ruth Bondyové

Novinářka, spisovatelka a překladatelka Ruth Bondyová objevila pro Čechy zapomenutého hrdinu Heinze Prossnitze, který za války posílal deportovaným Židům stovky balíčků s jídlem, a pro Izraelce českou literaturu – do hebrejštiny přeložila téměř 40 knih.

Jejím životním krédem bylo nikdy se nevzdat a bojovat, i když toho má člověk někdy dost. Životní příběh Ruth Bondyové dokazuje, že se podle něj řídila. Čtenáře svých článků i knih se snažila povzbudit a ukázat život z té lepší stránky, ačkoli ten její nebyl jednoduchý.

Narodila se v roce 1923 na pražských Vinohradech a vyrůstala v Ruské ulici ve Vršovicích, které podle ní tenkrát „nebyly moc nóbl čtvrtí“. Vychodila německou obecnou školu i měšťanku, protože její maminka věřila, že němčina jí otevře brány do světa.

Ruth Bondyová ve 40. letech. Foto: Paměť národa
Ruth Bondyová ve 40. letech. Foto: Paměť národa

Tatínek její budoucnost viděl v bance, kde sám pracoval jako prokurista, a tak pro Ruth vybral po měšťance českou obchodní školu. „Nenáviděla jsem celý to téma obchodu, ale tenkrát rozhodovali rodiče, dětí se nikdo neptal,“ vyprávěla Ruth, která v té době toužila být grafičkou nebo psát fejetony do novin. A tak když nacisté na začátku školního roku 1940/41 vyloučili židovské děti z českých škol, Ruth se radovala.

Po okupaci se ocitli čeští Židé v izolaci kvůli zákazům a nařízením, které chrlily každý den nacistické protektorátní úřady. Ruth a její mladší sestra Dita vstoupily do hnutí sionistické mládeže, kde se mohli mladí Židé scházet do srpna 1941. „Tam jsem poprvé cítila, že někam patřím,“ uvedla Ruth s tím, že bývala samotářské dítě ponořené do četby knih. V židovské organizaci Makabi Hacair se její sestra Dita seznámila s Heinzem Prossnitzem, tehdy šestnáctiletým studentem, který po zahájení transportů Židů do ghetta v Lodži v říjnu 1941 začal organizovat pomoc deportovaným.

Ruth Bondyová o jeho velké pomocné akci napsala esej Zázrak s chlebem, kterým chtěla splatit dluh tomuto zapomenutému hrdinovi. Během tří let odeslal Heinz tisíce kilogramů potravin do Terezína, Osvětimi, Lodže a Sachsenhausenu. Zahynul v 18 letech v Osvětimi, kam přijel 28. října 1944 posledním transportem z Terezína.

Rozhodovala náhoda

Hned na začátku okupace chtěla Ruth odjet do Palestiny, ale nepodařilo se jí získat povolení. Místo toho musela v roce 1942 jako první z rodiny nastoupit do transportu do Terezína. V prosinci 1943 byla vybrána do druhého transportu do tzv. rodinného tábora v Osvětimi, o jehož účelu se dodnes diskutuje. Ruth byla svědkem vyvraždění všech vězňů z prvního transportu v noci z 8. na 9. března 1944 a zapojila se do příprav na povstání, kterým chtěli vězňové rodinného tábora předejít scénáři z března. 

Ruth Bondyová v mládí. Foto: Paměť národa
Ruth Bondyová v mládí. Foto: Paměť národa

„Bylo jasné, že bychom se tím nezachránili. Neměli jsme sice pruhované obleky, ale vypadali jsme jako strašidla. Většina neměla boty, jen dřeváky. Bez dokumentů by nás brzy chytli. Spíš to bylo připravované z pocitu bezmoci.“

Povstání se nekonalo, protože před dnem D, tedy uplynutím půlročního pobytu, přišla selekce. „Devatenáctý červen bylo to kritické datum a den mého narození. A já si vždycky říkala, jestli ještě budu slavit narozeniny. Vždycky tam rozhodovala náhoda,“ řekla s tím, že jí tehdy zachránilo to, že nacisté potřebovali mladé vězně na odklízení trosek po velkých spojeneckých náletech.

Sedmnáctiletá Ruth odjela odklízet trosky do Hamburku, kde panovaly pro vězně nesrovnatelně lepší podmínky než v Osvětimi. Konce války se dožila v koncentračním táboře Bergen-Belsen, kam ji nacisté evakuovali před postupující frontou. Onemocněla tyfem, ze kterého ji vyléčili Britové, kteří 15. dubna 1945 tábor osvobodili. Vážila pouhých 35 kilo, když se na nákladním autě vracela zpět do Prahy.

„Na česko-německých hranicích auto zastavilo, všichni vystoupili a začali zpívat Kde domov můj. V tom okamžiku jsem si uvědomila, že to není můj domov. Pojedu do Palestiny.“

V Československu ji nic nedrželo, z celé rodiny válku přežila jen ona a sestra. Nechtěla ale emigrovat ilegálně, protože věděla, že Britové posílají ilegální uprchlíky z Palestiny do sběrných táborů na Kypru. „Táborů a společných latrín jsem si ale užila dost, tak jsem si řekla, že počkám, až se tam budu moci dostat legálně.“

To se podařilo v prosinci 1948, kdy už existoval stát Izrael, a jak uvedla Ruth, „nastala doba lásky mezi sovětským blokem a Izraelem“. Nový stát čelil okamžitě po vyhlášení nezávislosti v květnu 1948 útoku pěti arabských států a Československo poslalo na pomoc brigádu složenou z dobrovolníků „Tak jsem se přihlásila. Dostali jsme výcvik ve Velké Střelné na Moravě, já byla s puškou nemožná, nikdy jsem se netrefila.“

Splněný sen – novinářkou v Izraeli

Naštěstí v Izraeli, kam odjela i se svou sestrou, střílet nemusela. Po nástupu do armády se stala sekretářkou styčného důstojníka pro československou brigádu a doprovázela ho po celé zemi do konce První arabsko-izraelské války v květnu 1949.

Ruth při práci překladatelky popisků fotografií v agentuře United Press ještě v Praze.
Ruth při práci překladatelky popisků fotografií v agentuře United Press ještě v Praze.

V Izraeli se jí splnil její sen stát se novinářkou, který měla od doby, kdy po válce nastoupila v Praze do americké agentury United Press jako překladatelka popisků fotografií z angličtiny. Když si intenzívním studiem osvojila hebrejštinu na výbornou, začala psát pro noviny Dabar. „Jezdila jsem po celé Izraeli, psala jsem o tom, co mě zajímalo, o lidech, o pěstování květin, to by v dnešních novinách neprošlo.“

Její reportáže a fejetony, které psala „se špetkou českého humoru“, si získaly mnoho nadšených čtenářů a Ruth v roce 1966 převzala jako první žena izraelskou novinářskou cenu pojmenovanou po průkopníkovi hebrejské žurnalistiky Nachumu Sokolovovi. Byla to první z celé řady ocenění, která posbírala za své psaní. Kromě novinařiny, které se věnovala 30 let, psala také vlastní vzpomínkové knihy a je autorkou čtyř biografií.

„Na každé jsem strávila tři až čtyři roky a vydělala si jako za tři čtyři měsíce. Šla jsem za nakladatelem, který mi řekl, že peníze vydělávají knihy o sexu, psech a kuchařky. Tak jsem napsala kuchařku, jsou v ní i české recepty. To byla jediná kniha, která mi vydělala a ze které jsem financovala svatbu své dcery,“ vyprávěla pobaveně Ruth.

Dopoledne Terezín, odpoledne Švejk

Při práci na biografii prvního „židovského staršího“ terezínského ghetta, Jakobu Edelsteinovi, se dostala k překladům. „Měla jsem obavu, že mě tohle téma moc sklíčí, tak jsem začala překládat Švejka.“

Švejk byl jejím prvním překladem české literatury.
Švejk byl jejím prvním překladem české literatury.

Knihou o Jakobu Edelsteinovi chtěla vysvětlit, s čím se museli vyrovnat lidé, kteří stáli v čele židovských obcí v době holocaustu. „Tady si mysleli, že holocaust přežili ti nejbezohlednější, ti, kteří šlapali po mrtvolách, a že židovští starší byli kolaboranti s Němci, což nebyla pravda.“

Možná i proto si nechala v Izraeli odstranit z předloktí číslo 724303, které jí vytetovali v Osvětimi.

„Tady se chodí dlouhé měsíce s krátkými rukávy. Jako novinářce mi to začalo vadit, lidé se hned začali ptát, jaké to bylo, nepotkala jste mého bratrance, a tak dále. Řekla jsem si, že to mám jako vizitku, tak jsem si to nechala sundat. Nikdy jsem toho nelitovala. Někteří lidé mi řekli, že to je jako čestné vyznamenání. Co je na tom čestného? Označili nás jako dobytek.“

Po Švejkovi se začala věnovat dalším překladům českých knih. „Ukázalo se, že nejsou překladatelé z češtiny do hebrejštiny a překládat jsem mohla i po odchodu do důchodu,“ vysvětlila Ruth, díky které znají izraelští čtenáři české spisovatele – jejího oblíbence Bohumila Hrabala, Otu Pavla, Jana Wericha, Milana Kunderu a mnohé další včetně těch současných jako například Michala Viewegha či Patrika Ouředníka.

Ruth Bondyová v roce 2008 při natáčení pro Paměť národa. Foto Hynek Moravec, Post Bellum
Ruth Bondyová v roce 2008 při natáčení pro Paměť národa. Foto Hynek Moravec, Post Bellum

Dlouhý seznam jejích knih a překladů dokazuje, že byla vždy nesmírně pracovitá. „Já mám dost silnou sebedisciplínu, takže dost komanduju sama sebe. Každé ráno chodím plavat, i když se mi někdy v zimě nechce, ale jdu,“ uvedla Ruth Bondyová pro Paměť národa v roce 2008.

Zemřela ve věku 94 let v listopadu roku 2017, její moudrost a vtip ale zůstává uchována v mnoha jejích knihách.

Vzpomínky Ruth Bondyové natočil v roce 2008 Hynek Moravec pro sbírku Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Redaktoři Paměti národa se rozhodli v době nouzového stavu pomáhat pamětníkům. Založili Centrum pomoci Paměti národa, které zprostředkuje pomoc i dalších dobrovolníků. Jak tato služba probíhá, najdete na stránce https://pomoc.pametnaroda.cz/.  Děkujeme za případnou podporu!