Měli jsme úplně jiná měřítka na to, co je důležité. Příběh Jana Volavky

/ /
Malý Jan s maminkou Hanou. Foto: Eva Clarke
Malý Jan s maminkou Hanou. Foto: Eva Clarke

Válku přežil díky tomu, že si jeho otec znovu vzal jeho židovskou maminku. Kunsthistorici Vojtěch a Hana Volavkovi se rozvedli před válkou, když ale začaly deportace Židů, rozhodl se Vojtěch uchránit bývalou ženu a syna smíšeným manželstvím.

Sám sebe tím Vojtěch Volavka vystavil značnému nebezpečí. Haně Volavkové opětovný sňatek s nežidovským mužem poskytl klíčovou ochranu pro kritické roky 1942-43. Jejich syn Jan byl díky tomu nacistickými norimberskými zákony klasifikován nikoliv jako Žid, ale jako „židovský míšenec prvního stupně” – s těmi se zacházelo přece jen méně drasticky než s „plnokrevnými” Židy.

„Položidé” mladší čtrnácti let zpravidla nebyli posíláni do transportů, Jan mohl dokonce chodit do školy a na rozdíl od své matky nemusel nosit židovskou hvězdu.

Počátkem roku 1944 se přesto začínala i nad smíšenými manželstvími stahovat mračna. Volavkovi začínali tušit, že jejich ochrana padne. Obavy z budoucnosti a nejspíš i napětí v konfliktním vztahu s Hanou vyústily v zoufalé Vojtěchovo rozhodnutí: spolu se synem se pokusí prchnout do neutrálního Turecka.

Na cestu podle Janových vzpomínek dostali dva sendviče, nasedli do vlaku a vyrazili na východ. Odvážný plán se zadrhl už na hranicích se Slovenskem. Tam otce se synem zadrželi a odvezli do vězení v Uherském Hradišti.

Nacistické vězení ho poznamenalo

Devítiletý Jan strávil v nacistické věznici tři týdny. „Němci vězně dost mlátili. My jsme byli v cele, odkud bylo skrz mříže vidět na chodbu. Bylo vidět, jak ty vězně odvádějí z výslechů s úplně rozbitými obličeji, krvácející. Nemohli chodit, byli úplně zničení. To na mě udělalo skutečně celoživotní dojem. Potom jsem se vlastně rozhodl, že zkusím přijít na to, čím to je, že ti lidé jsou takoví. Takže jsem se ve své kariéře poměrně dost věnoval psychopatologii násilí,“ popisuje určující životní zkušenost Jan Volavka.

Zážitek z nacistického vězení vedl Jana Volavku k výzkumu násilí.
Zážitek z nacistického vězení vedl Jana Volavku k výzkumu násilí.

Zkoumání násilného chování ho později přivedlo až k emeritní profesuře psychiatrie na New York University School of Medicine. Obrazy vězňů vracejících se z výslechů doplňuje vzpomínkou na vlastní výslechy, které absolvoval společně s otcem:

„Já jsem neuměl dost německy, abych jim rozuměl. Měl jsem hrozný strach, takže když se mě na něco zeptali, tak jsem se jenom rozbrečel. Táty se ptali, odpovídal jim takovým velmi rozvážným profesorským tónem. A oni skutečně přestali řvát a přijali ten jeho společenský tón.”

Během nocí na cele zaháněli otec se synem strach povídáním, takže Jan získal ve vězení „úžasný kurz dějin Evropy”. Trval tři týdny, pak Jana eskorta doprovodila do Prahy. Jeho otec dopadl hůř: v nacistické věznici si pobyl čtyři měsíce, než ho deportovali do pracovního tábora v Bystřici u Benešova. Šlo o lágr pro nežidovské partnery Židovek, kteří se přes nátlak nacistické rasové politiky odmítli rozvést.

Když se Jan předčasně a v policejním doprovodu vrátil z „cesty do Turecka”, pro maminku Hanu to byl šok. O osudech manžela a syna neměla žádné zprávy:

„Ona nevěděla, jestli má být překvapena radostně, nebo jestli má být zděšena. Ale nakonec byla radostně překvapená, že mě má doma, a strávili jsme spolu krásné tři dny. Mě se po ní taky hodně stýskalo v tom vězení,” vyznává Jan Volavka.

Maminka se jako Židovka necítila

Jan se narodil 29. prosince 1934 v Praze. Jeho otec Vojtěch Volavka, známý kunsthistorik a zastánce moderního umění, před válkou šéfoval Moderní galerii – předchůdkyni dnešní Národní galerie. Také maminka Hana vystudovala dějiny umění a před válkou působila jako vedoucí knihovny Uměleckoprůmyslového musea v Praze.

Docent dějin umění Vojtěch Volavka vydal téměř dvě desítky odborných publikací. Foto: Databáze knih
Docent dějin umění Vojtěch Volavka vydal téměř dvě desítky odborných publikací. Foto: Databáze knih

Její židovští rodiče, Otýlie a Josef Frankensteinovi, měli menší továrnu na stuhy v Jaroměři. Své židovství prý nijak intenzivně neprožívali. „O velkých svátcích chodili do synagogy, ale co se týče třeba nějakých dietních předpisů, tomu se nevěnovali,” říká Jan Volavka, podle něhož ani maminka Hana nebyla „religiózní osoba”.

Stoupající agresivita nacistického Německa Haně Volavkové její židovské kořeny připomněla. Počátkem roku 1939, ještě za druhé republiky, ji pro židovský původ propustili z Uměleckoprůmyslového musea. Její (toho času bývalý) muž Vojtěch v té době dostal pozvání do USA od Princetonské univerzity.

„Byl zrovna v Londýně na nějakém sjezdu. [...] Zatelefonoval mamince, aby mě vzala a přijela, že to s tím Hitlerem vypadá nějak špatně. Že bychom měli vypadnout, zejména když ona je Židovka. Ale maminka byla velká vlastenka a myslela, že Němci jsou kulturní národ. Heine, Schiller, Goethe…”

Hana Volavková se jako Židovka necítila. Po svatbě v roce 1933 ostatně přestoupila ke katolictví – víře, kterou praktikoval Vojtěch. Syna Jana chtěla vychovat k české kultuře. Nabízenou možnost úniku proto nevyužila.

Židovský míšenec prvního stupně

Rodina tedy zůstala v Praze a 1. září 1939, v den, kdy začala druhá světová válka, nastoupil ani ne pětiletý Jan do školy:

„Antisemitské útoky jsem tam nezažíval, ale byl jsem izolovaný. Byla nařízení, že Židé se nesmí stýkat s nežidy. Rodiče mých spolužáků svým dětem řekli, že jsem Žid, a že by se mnou neměly mluvit. Tak se mnou nemluvily, nehrály si se mnou a byl jsem prostě takový školní vyvrhel.”

Horší věci než ve škole Jan zažíval mimo školu. V Čelakovského sadech před Mezibranskou ulicí, kde tehdy rodina bydlela, si na něj často počíhala skupina místních „grázlů“.

„Byli starší než já a vždycky jich na mě bylo takových deset. No a ti mě mlátili. Volali: ‚Žide, Žide!‘ a tak. Pamatuju si, že třeba namalovali na zem bílou křídou kříž a přinutili mě, abych ho slízával jazykem. Při tom mě kopali do zadku,” líčí Jan Volavka a dodává, že tito trýznitelé z jeho života ani po válce nezmizeli.

„Oni toho teda nechali. Potkávali jsme se na ulici – zarytě se na mě dívali, já jsem se na ně zarytě díval zpátky. Nikomu se nic nestalo.”

Uchovávání židovské minulosti jako životní úkol

Rok 1942, který byl osudový pro většinu protektorátních Židů, rodina přežila díky Vojtěchovi bez újmy. V dubnu 1943 získala Hana Volavková práci v Židovském ústředním muzeu, které krátce předtím vzniklo z iniciativy Židovské náboženské obce v Praze. Ta do muzea přesouvala předměty, které chtěla zachránit pro poválečnou dobu. Nacistům zase zřejmě vyhovovalo mít židovský majetek shromážděn na jednom místě.

Sklad i expozice válečného Židovského ústředního muzea se nacházel v Klausové synagoze. Foto: ČTK
Sklad i expozice válečného Židovského ústředního muzea se nacházel v Klausové synagoze. Foto: ČTK

Hana Volavková v muzeu díky smíšenému manželství vydržela i v dobách, kdy byli její spolupracovníci postupně odsouváni do koncentračních táborů a vražděni. Po válce se stala ředitelkou muzea a, jak říká její syn, přivedla muzeum ke slávě, kterou dnes prožívá. Uchovávání vzpomínek na židovskou minulost přijala jako svůj životní úkol – i proto, že ji holokaust připravil o nejbližší příbuzné.

„Musím říct, že jsem v životě nikoho neviděl tak dlouho a tak úporně plakat jako maminku, když se dozvěděla – myslím roku čtyřicet dva nebo tři – že její rodiče a její bratr zemřeli v Osvětimi. Myslím, že si uvědomila, že nejenomže přišla o svoje nejmilejší lidi, ale že možná taky udělala největší chybu svého života. A že to možná všichni odnesem.”

Co kdybys šel do Terezína se mnou?

Vojtěch Volavka byl v pracovním táboře pro partnery Židovek už zhruba půl roku, když v únoru 1945 došlo i na Hanu Volavkovou. Skutečnost, že byl jako první člen smíšené rodiny perzekvován právě nežidovský manžel, přitom nebyla ničím neobvyklým, nacisté měli na nežidovské partnery Židů obzvlášť spadeno.

Když Hana dostala předvolání do transportu, měla několik týdnů na přípravu. Jan vzpomíná, jak ho vodila od rodiny k rodině a sháněla někoho, kdo by se o něho postaral. Vojtěch Volavka, který byl praktikující katolík, jí z tábora v Bystřici korespondenčně vzkázal, ať syna zkusí umístit do Strahovského kláštera. Hana se podle rady zachovala – ale na zdejší premonstráty Jan „neudělal dobrý dojem”.

„Pak jsme šli od Strahova úvozem, Nerudovkou, dolů. Už byla tma. Maminka se dala do pláče, že neví, co se mnou má dělat. Já jsem ji těšil, že snad nebude tak zle. A ona řekla: „A co kdybys šel se mnou do toho Terezína?” To mě trochu překvapilo, protože jsme oba věděli, že z mých kamarádů, co odjeli do Terezína, jsme už o nikom nikdy neslyšeli. Tak jsem řekl, že bych možná do toho Terezína radši nešel.”

Druhý den ráno, když se Jan probudil, byla matka pryč. Desetiletý Jan se o sebe musel postarat sám. „Ono to zní strašně, ale já jsem věděl, že všichni mí kamarádi už jsou mrtví. A že můžu být rád, že pro mě nejde gestapo. Takže jsem byl docela šťastný, když jsem někde sehnal kus chleba,” říká ke svému tehdejšímu rozpoložení Jan Volavka a dodává:

„Víte, já jsem měl – a my všichni jsme měli – úplně jiná měřítka na to, co je v životě důležité. Dneska se zabýváme úplnýma blbostma, maličkostma, kterým dovolujeme, aby nám otravovaly život.”

Zhruba po čtrnácti dnech se v bytě zastavila matčina přítelkyně ze studií a hladového a špinavého Jana tam našla. Na rozdíl od předchozích návštěvníků, kteří osamělého chlapce vyzpovídali a odešli, se ho Elsa Kučerová ujala. Odvezla ho s sebou do Roztok, kde měli Kučerovi „překrásnou vilu, auto a služebnictvo”.

V této roztocké oáze strávil Jan Volavka zbytek války. S Kučerovými navázal velmi blízký vztah, rád pobýval v jejich knihovně, poslouchal BBC a kochal se výhledem na nedaleké letiště v Klecanech, kde nacisté sváděli neúspěšné boje s americkými stíhačkami. V nadšení ho prý uváděly americké letouny přelétávající nad Roztokami: „Ty bombardéry byly stříbrné a měly obrovské bílé hvězdy. No, od té doby jsem americký vlastenec.”

Po válce se zase rozvedli

O mnoho let později si Jan Volavka přečetl dopisy, které jeho otec posílal matce v době po jeho internaci a před její deportací do Terezína. „Jsou podpůrné, něžné, milující. Pro mě byly velkým překvapením, protože rodiče spolu jinak hodně bojovali,” vyznává Jan v anglicky psaných vzpomínkách na matku, které publikoval v časopise Judaica Bohemiae vydávaném Židovským muzeem.

Rodina se na konci války postupně shledala. Otec Vojtěch v květnu 1945 uprchl z tábora v Bystřici a s vojskem generála Vlasova přijel do Prahy. Maminčin návrat z Terezína zbrzdila epidemie tyfu, kvůli které museli osvobození vězni projít dvoutýdenní karanténou. Do Prahy se Hana Volavková vrátila až počátkem června, zato však ve velkém stylu.

Součástí památníku českých a moravských obětí šoa jsou jména 78 000 českých a moravských Židů zavražděných během druhé světové války. Na stěny Pinkasovy synagogy je napsali v letech 1954–1959 akademičtí malíři Václav Boštík a Jiří John. Foto: Paměť národa
Součástí památníku českých a moravských obětí šoa jsou jména 78 000 českých a moravských Židů zavražděných během druhé světové války. Na stěny Pinkasovy synagogy je napsali v letech 1954–1959 akademičtí malíři Václav Boštík a Jiří John. Foto: Paměť národa

„Byla jediný koncentráční vězeň, o kterém jsem slyšel, který přijel domů z koncentráku taxíkem,” poznamenává Jan Volavka a dodává, že maminka byla „dost schopná osoba”. Ovšem snad právě proto, že byli oba velmi schopní, a že spolu, jak se jejich syn domnívá, soutěžili, se rodiče po válce – když už nebylo třeba, aby si zachraňovali životy – nakonec přece jen znovu rozvedli.

Jan po válce nastoupil do primy gymnázia a v roce 1953 začal studovat Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy. Jeho matka jako ředitelka Židovského muzea bojovala s nástrahami komunistického antisemitismu.

„Maminka zjistila, že se stala ředitelkou muzea, jehož hlavní oficiální postoj byl, že předstíralo, že neexistuje,” přibližuje Jan Volavka strategii nechtěného muzea, které ovšem režim z mezinárodně politických důvodů nemohl zcela zlikvidovat.

Hana Volavková, která muzeum provedla už těžkou poválečnou dobou, dokázala i později prosadit významné projekty: obnovu Pinkasovy synagogy, z níž vybudovala památník českým a moravským obětem šoa, či propagaci unikátního souboru dětských kreseb z Terezína.

New York

Když přišla invaze vojsk Varšavské smlouvy, Jan Volavka hned 22. srpna 1968 emigroval. Nechtěl opakovat chybu svých rodičů, kteří v roce 1939 možnost k útěku propásli. Po půlročním stipendiu v Max Planckově institutu v SRN se s manželkou přesunul do USA.

Jan Volavka v roce 2019 při natáčení pro Paměť národa. Foto: Post Bellum
Jan Volavka v roce 2019 při natáčení pro Paměť národa. Foto: Post Bellum

Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let získal trvalou profesuru na New York University a intenzivně se zaměřil na výzkum násilí a agresivity psychotiků. Své poznatky shrnul v devadesátých letech ve své stěžejní knize Neurobiology of Violence.

V roce 1974 ho v New Yorku mohla poprvé navštívit i maminka Hana. Teprve tehdy mu obšírněji vyprávěla o tom, co prožívala za války.

„Obzvlášť těžké pro ni byly styky s německým vedením muzea. Jeden z těch oficírů se jmenoval Günther. Setkání s ním v ní vzbuzovala strach a pocit ponížení. Bylo bolestivé o tom mluvit, ale bylo to důležité pro nás pro oba,” píše Jan ve vzpomínkách. Hana pak Janovu rodinu v New Yorku navštěvovala pravidelně, v roce 1979 se naopak Jan poprvé od emigrace podíval do Československa.

Hana ani Vojtěch Volavkovi se konce komunistického režimu nedožili,  zemřeli oba v roce 1985. Když o čtyři roky později přišla revoluce, jejich syn Jan byl v USA natolik odborně zavedený a měl rozpracováno tolik projektů, že návrat pro něj byl nemyslitelný. Měl ale radost a, jak říká, začal shánět peníze a přemýšlet, jak by pomohl československé psychiatrii.

„Myslel jsem, že co můžu udělat, je, že pozvu na dva roky nějaké české doktory – ty chytré, co už uměli bezvadně anglicky – aby u nás pracovali. Ti se pak dobře uplatní a zlepší tu psychiatrii. A taky, že Spojené státy budou mít přátele ve střední Evropě, což mi tenkrát jako americkému vlastenci připadalo důležité,” uzavírá profesor psychiatrie Jan Volavka.

Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Líbil se vám tento článek? Budeme rádi, pokud nás podpoříte i malou částkou na podporte.pametnaroda.cz. Děkujeme!