Epidemie záškrtu, tyfová nákaza, bombardování… Zdravotníci v plzeňské nemocnici čelili v době války několika pohromám současně. V jejich týmu pracoval i budoucí neurochirurg Vladimír Beneš.
„V noci, když byl nálet, jsem musel nemocné přenášet do sklepa. Často to byli nepohybliví pacienti s těžkými záněty kostí,” vzpomíná MUDr. Vladimír Beneš, který v té době v nemocnici pracoval jako zřízenec.
V roce 1940 odmaturoval na plzeňském gymnáziu, a protože vysoké školy byly zavřené, musel si najít práci. Nějaký čas vypomáhal jako redaktor v novinách Nová doba, odtud byl ale propuštěn kvůli básni, kterou by prý Němci mohli pochopit jako urážlivou. Poté sehnal zaměstnání zřízence v nemocnici na Borech, kde se spolu s lékaři a sestrami dostával do řady dramatických situací.
Jeden z takových okamžiků nastal před Vánoci 1944. Plzeň zasáhl spojenecký nálet, který postihl také hotel Continental. Puma proletěla střechou, všemi poschodími a explodovala ve sklepě.
V krytu, který byl považován za jeden z nejbezpečnějších ve městě, se v té době ukrývali nejen hoteloví hosté, ale i cestující, kteří uprchli z okolo projíždějící tramvaje. Sedmdesát lidí zahynulo, přeživší přivezli právě do nemocnice na Borech.
„Všichni ti lidé byli takoví šediví,” vzpomíná Vladimír Beneš. „Usoudil jsem, že prodělali traumatický šok s poklesem tlaku. Až když jsme je omyli, zjistili jsme, že jsou všichni pokryti popelem a omítkou.”
Pach záškrtu jsem cítil i v polévce
Během války sužovala plzeňský kraj také epidemie záškrtu. Většina dětí tehdy ještě nebyla očkována a mnohdy umíraly na samotný záškrt, zánět srdečního svalu, který patří ke komplikacím této nemoci, nebo byly postiženy pozáškrtovou obrnou.
„Úmrtnost byla obrovská, neměli jsme na to žádné léky, lékaři ještě neuměli dělat tracheotomie. Pracoval jsem tehdy na oddělení, kam děti přiváželi. Byly jich stovky, děti ležely i po čtyřech na jedné posteli,” říká Vladimír Beneš.
Záškrtem postupně onemocněl i primář a několik zdravotních sester. “Nakonec jsem tam zůstal sám asi s pěti jeptiškami, to byly velmi schopné sestry,” dodává.
Dodnes nemůže zapomenout na zvláštní pach záškrtu, který prosakoval po celém oddělení. „Já už jsem pak ani nemohl jíst, cítil jsem ten pach i v polévce,” poznamenává.
Na témže oddělení se v té době léčila také tehdy osmiletá Bohumila Jindrová. Záškrtem onemocněla na Mikuláše 1943. I ona vzpomíná na péči statečných řádových sester a také na nálety, které ovšem v dětském věku nevnímala jako hrozbu. Pohled na Plzeň ozářenou světlicemi ji naopak okouzloval.
„Když byl nálet, museli jsme jít do krytu. Byla to místnost vybavená nemocničním lůžkem a různými přístroji. Infekční pavilon, kde jsme leželi, byl rozdělen skleněnými dveřmi na polovinu. Na druhé straně byli němečtí vojáci z fronty, nakažení tyfem. A ty německé vojáky do krytu nepustili. Vzpomínám si, jak hrozně bušili na sklo, protože znali nálety, věděli, co se jim může stát. My jsme o tom neměli ani ponětí,” vzpomíná Bohumila Jindrová.
Penicilin pro hezké sestřičky
Dramatické okamžiky v plzeňské nemocnici pokračovaly i po osvobození. Bezprostředně po skončení války sem totiž začali hromadně přivážet vězně z koncentračních táborů. Riziko dalších epidemií bylo všudypřítomné.
„To byla doba, kdy ještě nebyla běžně dostupná antibiotika. Zažila jsem první penicilin, který jsme dostali od amerických vojáků,” říká Marie Hrbková, která v té době v nemocnici na Borech pracovala jako zdravotní sestra.
„Měli jsme tam hocha, který měl zánět srdeční nitroblány. Ten by byl bez penicilinu odepsaný. Ale bylo to přísně obhospodařované, penicilin byl jenom na příděl.”
Vzpomíná, že lékař pro penicilin vždy raději posílal k Američanům mladé a hezké sestřičky, které ho vždy dostaly trochu víc nad stanovený limit.
Válečná škola
Vladimír Beneš se ihned po osvobození přihlásil na Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy. Studoval od srpna 1945, nejdříve v Praze, později přešel do Plzně.
„Bylo zajímavé, jak i práce obyčejného zřízence mi později při studiu pomohla. Kolik jsem se toho mezi nemocnými naučil. Prošel jsem všechna oddělení, vyzkoušel jsem si ledacos. A měl jsem ještě jednu výhodu: všichni profesoři, kteří mě zkoušeli, byli moji bývalí kolegové,” směje se.
Práce nemocničního zřízence tak předurčila jeho budoucí osud – stal se jedním z našich špičkových neurochirurgů. Tuto specializaci si později zvolil i jeho syn, MUDr. Vladimír Beneš, a také jeho vnuk. Ve válečné Plzni se tak zrodila legendární lékařská dynastie.