Povinnou četbou v dobách socialistického školství byl i publicistický paján na listopadové události roku 1917 s příznačným názvem Deset dnů, které otřásly světem. Americký novinář a komunistický aktivista John Reed v knize líčí počátek bolševické revoluce v Rusku chápané jako klíčový okamžik lidských dějin na cestě ke spravedlivé a šťastné společnosti. Předmluvy k prvnímu vydání napsali V. I. Lenin a jeho žena Naděžda Krupská. Bolševický vůdce knihu vřele doporučil dělníkům celého světa, neboť prý ohlašovala novou, nevídanou epochu. Svým způsobem měl pravdu, poněvadž tolik nevinně zavražděných, mučených a vězněných lidí jako v Sovětském svazu lidstvo do té doby nezažilo.

Stáhnout obrázek

Reedovo dílo vyšlo v roce 1919, rok po narození Alexandra Solženicyna. O půl století později tento muž dopíše knihu, která vyjma fanatiků, oportunistů a hlupáků skutečně otřese celým světem a v očích mnohých donedávna obdivovaný Sovětský svaz promění v říši zla. 

Stáhnout obrázek

Soukolí teroru

Chtěl popsat historii sovětských represí, které začaly v prosinci roku 1917, kdy bolševici zakázali konstituční demokratickou stranu, tímto úmyslem se Solženicyn podle své autobiografie začal zabývat v roce 1958. Někdejší komsomolec a stoupenec marxismu-leninismu měl tehdy za sebou osmiletý trest v gulagu a několik roků vyhnanství. Obojí mu vynesla kritika Stalina v době druhé světové války, za což byl orgány NKVD v únoru 1945 zatčen v hodnosti kapitána dělostřelectva. Zločinný systém, o němž chtěl světu sdělit pravdu, je v podtitulu díla Souostroví Gulag sice vymezen pouhými osmatřiceti lety (1918–1956), o jak rozsáhlý úkol ale šlo lze přiblížit alespoň krátkým výčtem nejdůležitějších etap krvavé sovětské historie. 

Stáhnout obrázek

Tato historie začala rozpuštěním Ústavodárného shromáždění koncem roku 1917 a zatýkáním politiků z řad šlechty a pravicových intelektuálů, následovaly perzekuce nekomunistických novinářů a zrušení nezávislého tisku, moskevské a leningradské církevní procesy, hromadné popravy bělogvardějců a rudý teror v době občanské války, pokračovala represemi s desítkami tisíc obětí z řad trockistů a zinověvců z konce dvacátých let, navázaly likvidace údajných „škůdců – buržoazních odborníků“, vlny represí spojené s násilnou kolektivizací, rozkulačováním a záměrně vyvolanými hladomory na Ukrajině, čistky v armádě, v policii, ve straně, dále Velký teror z let 1937–1938 neboli hromadné zatýkání, mučení, popravy a deportace převážně nevinných lidí do lágrů, útlak na západní Ukrajině, v Bělorusku, v pobaltských státech a ve východní části Polska po uzavření paktu s nacisty v srpnu 1939, zahrnovala přesídlování celých národů z Krymu, Povolží a Kavkazu do klimaticky nehostinných oblastí severovýchodního Ruska, poválečné tažení proti kosmopolitismu a proces s „lékaři vrahy“, které nakonec zachránila Stalinova smrt v březnu 1953.

„Potřeboval bych celou kancelář“

Solženicyna tak čekala práce, z níž vzešlo monumentální dílo čítající okolo 1300 stran a rozvržené do tří svazků. Jak ale konstatuje v úvodu publikace: 

Stáhnout obrázek

„Kromě toho, co jsem vynesl ze Souostroví Gulag na vlastním těle, v paměti, ve svých uších a očích, poskytly mi materiál k této knize vzpomínky, vyprávění a dopisy 227 osob, jejichž jména jsou níže uvedena.“ Jednalo se o bývalé vězně gulagu, kteří spisovatele kontaktovali po fenomenálním úspěchu jeho novely s lágrovou tématikou Jeden den Ivana Děnisoviče. Poprvé vyšla v době Chruščovova „tání“ v roce 1962 v časopisu Novyj mir. O jejím obsahu, přijetí v Sovětském svazu i v zahraničí, ale i o autorovi a jeho životě píšeme v článku Jana Machonina Ledoborec lágrové literatury. Alexandr Isajevič Solženicyn. 

Text Souostroví samozřejmě vznikal ilegálně, a to nejen kvůli ožehavému tématu. Po krátkém období na výsluní, přesněji řečeno v postavení oficiálního spisovatele, se Solženicyn pro režim záhy stal problematickou osobou. Neustálá hrozba policejního zásahu se tak vznášela nejen nad ním, ale i nad jeho písemnostmi. 

Stáhnout obrázek

„V době, kdy jsem na Souostroví pracoval naplno, mě v září 1965 postihlo zpustošení archivu a zabavení románu (rukopisu díla V kruhu prvním, pozn. red.). Tenkrát se dokončené části knihy a materiály pro další části rozletěly do všech stran a už jsem je nikdy nenechal pohromadě, bál jsem se riskovat, vždyť tu byla také jména,“ přibližuje autor v doslovu Souostroví atmosféru těch let a současně nastiňuje, jak svízelná byla samotná práce. „Tuto knihu bych býval neměl psát sám, měl bych býval dát každou kapitolu informovaným lidem, pak bychom ji měli na redakční poradě dát dohromady, vzájemně si pomáhajíce. (…) Přitom bych byl potřeboval celou kancelář. Vlastní inzeráty v novinách, výzvy v rozhlase ‚ozvěte se!‘, neomezenou korespondenci.“

Stáhnout obrázek

Solženicyn proto vyzval ke spolupráci dalšího spisovatele s lágrovou zkušeností Varlama Šalamova. Autor později světově proslulých Kolymských povídek ale nabídku nepřijal. Více o tomto tématu viz výše citovaný článek Jana Machonina a také jeho další text ze série Před Solženicynem Varlam Šalamov ukázal hrůzy stalinismu, ale s exilem byl na kordy. Souostroví Gulag tak vychází ze Solženicynových osobních lágrových zkušeností a z jeho výzkumu tehdy dostupných historických pramenů i sovětských zákonů. Stěžejní roli ale sehrály dopisy a vyprávění již vzpomínaných bývalých vězňů, kteří se autorovi ozvali. Jejich svědectví pomohlo spisovateli detailně popsat nejen obludné rozměry vězeňského systému v Sovětském svazu, ale i proces, na němž byl vybudován a k čemu sloužil. V první fázi přicházely falešné obvinění, zatčení, výslechy a mučení vedoucí k soudním fraškám, které v případě, že nekončily kulkou v hlavě, nýbrž dlouholetými tresty, vyústily v úmorné transporty k cílové destinaci – táborové bráně. Ve druhé fázi pak následovaly otřesné pracovní a existenční podmínky vězněných, násilí ze strany dozorců či klasických kriminálníků, kruté tresty za neplnění pracovní normy, nemožnost dovolat se spravedlnosti. To vše se třemi cíly: zbavit se domnělých či skutečných nepřátel režimu, získat levnou pracovní sílu a ovládat společnost díky strachu z možného pádu do tohoto nelítostného soukolí.

Snaha zlikvidovat autora svědectví

Stáhnout obrázek

Podle vzpomínek někdejšího francouzského kulturního atašé v SSSR Yvese Hamanta spisovatel zkompletoval text především v zimním období let 1965–1967 v malé osadě v Estonsku a práci definitivně dokončil v červnu 1968. Tehdy už byl režimem vnímán jako zjevný nepřítel. Jeho kritický dopis vůči cenzuře a stalinským čistkám sice v Moskvě během jednání tamních spisovatelů nepřečetli, ale stalo se tak na IV. sjezdu československých spisovatelů v roce 1967 v Praze. Nadto mu na Západě publikovali v Sovětském svazu zamítnuté romány V kruhu prvním a Rakovina, a ke všemu si dovolil veřejně odsoudit i srpnovou okupaci Československa. V atmosféře difamační kampaně vůči své osobě a v zájmu zachování rukopisu Souostroví Gulag se proto Solženicyn rozhodl celý text nafotit na kinofilmy, které pak v bonboniérách propašovala do Paříže zaměstnankyně francouzské ambasády v Moskvě Anastasia Douroff.

Stáhnout obrázek

Na začátku sedmdesátých let útoky proti spisovateli ještě zesílily, neboť obdržel Nobelovu cenu za literaturu, jeho díla tehdy už znali čtenáři osmadvaceti zemí. Prestižní ocenění si ale Solženicyn ve Stockholmu osobně nepřevzal, poněvadž se obával, že bude zbaven občanství a nebude vpuštěn zpět do rodné země. 

V srpnu 1971 se ho patrně pokusili otrávit. V dopisech francouzskému nakladateli si tenkrát stěžoval, že trpí podivnou nemocí, která mu zabraňuje v psaní, indispozice trvala tři měsíce. Že v tom měla prsty KGB, zjistil až za dvacet let, kdy mu o travičském pokusu řekl jeden z jejích příslušníků. 

Stáhnout obrázek

Svět už nemohl zavírat oči

Ani tyto okolnosti ale spisovatele nepřesvědčily, aby dal souhlas k vydání Souostroví. Důvodem byla řada informací o žijících lidech, které kniha obsahovala. Klíčovou se stala až srpnová událost z roku 1973, kdy v Leningradu zatkli jeho spolupracovnici Jelizavetu Voroňanskou. Po pětidenním výslechu vyšetřovatelům sdělila, kde je ukryta jedna kopie Solženicynova výbušného rukopisu. 

Právě tato tragédie i fakt, že KGB už vlastní exemplář Souostroví Gulag, rozhodla. V pařížském nakladatelství Ymca-Press se proto dali do práce a 28. prosince vydali v nákladu 50 tisíc výtisků knihu s názvem Archipelag GULag. Šlo o první díl publikovaný v ruštině, část z tohoto množství propašoval do SSSR zmíněný velvyslanec Hamant. Ukázky rovněž vycházely v západních časopisech, kompletní francouzský překlad se na knižních pultech objevil v červnu 1974 (ve Francii se celkově prodalo okolo 1 200 000 exemplářů), následovaly další překlady do mnoha jazyků. 

Na jeho české verzi má zásluhu exilové nakladatelství Konfrontace, tehdy působící ve Švýcarsku. České vydání je jedinečné nejen rychlostí vzniku, ale především faktem, že ruský originál bylo nutné propašovat do Československa, kde jej pak tajně překládali Ludmila Dušková, Libuše Kozáková, Jana Neumannová, Kamil Chrobák, Sergej Machonin a Jan Zábrana. Autorovi tohoto článku k tomu v dubnu 2021 Libuše Kozáková řekla: „Každý z nás měl určenu část, kterou musel co nejdříve přeložit, bylo na to pár týdnů, možná ani ne měsíc. Měla jsem při tom hrozný strach, manžel se tenkrát zapojoval do různých aktivit okolo samizdatu a kdykoliv nám hrozila domovní prohlídka. I proto jsem se po dokončení překladu okamžitě zbavila svého psacího stroje, aby na mě dodatečně nepřišli. Všechno jsme dělali zadarmo, nikdo z nás samozřejmě žádný honorář nečekal. Odměnou byla ta knížka, že se to podařilo, že navzdory strachu, perzekuci a uzavřeným hranicím mohla začít kolovat mezi českými čtenáři.“ Než se tak stalo, práce překladatelů musela opět tajně putovat do Švýcarska. První díl vyšel v Konfrontaci v prosinci 1974, druhý v červnu 1976, třetí v listopadu 1982. V Československu se od autorů překladu ale neoficiálně šířily i pracovní kopie.

Stáhnout obrázek

Svědectví knihy odmítali nejen komunisté

Vraťme se ale na začátek roku 1974, kdy 7. ledna v Moskvě zasedá politbyro ÚV KSSS, aby projednalo publikování Souostroví Gulag a opatření k „potlačení protisovětských aktivit Alexandra Solženicyna“. Spisovatel je 12. února zatčen a obviněn z vlastizrady. Zatímco tráví první hodiny v moskevské věznici Lefortovo, v Kremlu se opět rokuje. Tentokrát o tom, zda má být postaven před soud a zastřelen nebo vyhoštěn ze země. Dvanáct hodin po zatčení nakonec Solženicyna zbaví občanství, naloží do letadla a odešlou do západoněmeckého Frankfurtu. Rada ministrů SSSR pak 14. února rozhodne o stažení všech jeho literárních děl z knihoven a knihkupectví a jejich následném skartování. Souběžně s tím běží i pomlouvačná kampaň. V březnu pak opustí Sovětský svaz i spisovatelova rodina. Chtělo by se říct – doma je uklizeno... Solženicynovi se nejprve usadili v Curychu, od roku 1976 začali žít v americkém státě Vermont. Do Ruska se autor Souostroví vrátil až v roce 1994.

Stáhnout obrázek

V Československu například oficiální autority publikují brožuru Úloha revizionismu v současném ideologickém boji, v níž zástupce ředitele Ústavu marxismu-leninismu Milan Matouš mimo jiné píše: „(…) Solženicynova kniha nepřinesla nic nového, jen zopakovala snůšku antisovětských pomluv, staré výmysly o zatýkání, mučení, koncentračních táborech v Sovětském svazu, kterými nás krmila po celá léta první republiky jak demokratická masarykovská, tak i fašistická stříbrňácká propaganda.“ Anebo uveďme text novináře Rudého práva Zdenka Kropáče z publikace o SSSR Země jako světadíl: „(…) Pátrám a usilovně hledám na mapách a v atlasech moří a oceánů souostroví Gulag. Je to podvod: není na světě takové souostroví. Není Archipelag Gulag. Byl vymyšlen a vylhán od samého začátku do konce. Žije jen na stránkách jedné zbytečné, stejně nazvané knihy. A v nenávistí otrávených žilách jejího autora – Solženicyna Alexandra.“

Stáhnout obrázek

Obdobně argumentovali na Západě i poslední stoupenci stalinismu a fanatičtí komunisté. Rezervovaný postoj ke knize ale zaujala i americká vláda prezidenta Richarda Nixona nebo západoněmecký kabinet. Svědectví o nelidskosti sovětského režimu i nesmírné počty jeho obětí zpochybňovaly podle jejich názoru tehdejší snahy o sbližování Západu s Východem v rámci „politiky détente“. Ostatně jak přesvědčit západní čtenáře Souostroví Gulag, že pozuby ozbrojený Sovětský svaz s obrovským arzenálem atomových zbraní, který dokáže během pár hodin zbavit člověka státní příslušnosti a vyexpedovat z rodné země jako balík špinavého prádla, je už přece jiný než ten Stalinův? 

Solženicynovo rozsáhlé dílo ale rozdělilo i ruský exil a sovětský disent. Na jedné straně knihu nadšeně vítali, z druhé strany se však ozývaly kritické hlasy ohledně spisovatelova pozitivního přístupu ke generálu Vlasovovi a jeho armádě či k ukrajinským nacionalistům. Nelíbila se ani jeho nesmlouvavá diagnóza původu sovětského zla, jehož kořeny Solženicyn nekompromisně viděl v bolševické revoluci a v postavě Lenina, a ne pouze ve Stalinovi. Lidé z okruhu významného ruského disidenta Andreje Sacharova zase tvrdili, že se kniha stala neskrývaným nástrojem studené války, a zavrhovali i autorem navrhované vize budoucí ruské společnosti v podobě nábožensko-patriarchálního zřízení.

Fatální úder sovětskému zřízení

Souostroví Gulag oficiálně vyšlo v Sovětském svazu až v roce 1990. Tehdy se objevila i první zpochybnění počtu obětí. 

Sám v knize ale dodává, že jde o nezaručená čísla, která snad jednou v budoucnu někdo uvede na správnou míru. Podle posledních výzkumů provedených ruským sdružením Memorial zasáhly represe v Sovětském svazu 11–11,5 milionu lidí. Autoři studie zároveň zdůrazňují, že zejména v případě násilné kolektivizace venkova, vysídlování kulaků a deportování různých národnostních či etnických skupin neexistují přesné údaje. Naopak je nutné dodat, že různá svědectví vězňů Gulagu publikovaná před Souostrovím nebo později podobně jako seriózní práce historiků nikdy nezpochybnily Solženicynem popsané rozměry vězeňského systému v Sovětském svazu ani výše zmíněný proces, na němž tento systém stál a k čemu sloužil. 

Souostroví Gulag se stalo světovým bestsellerem, a to i navzdory nenávistné či věcné kritice a politickým manévrům. Sovětskému zřízení zasadilo v očích demokratické veřejnosti fatální úder. Propagandistická hesla Sovětský svaz – náš vzor tak zůstávala nadále v platnosti už jen v socialistických zemích. Jejich obsah byl prázdný a falešný a ukázal to rok 1989, kdy se bolševický systém v zemích střední a východní Evropy zhroutil jako domeček z karet.

Helenin otec Otakar Kameníček byl potomek lidí, kteří příkazský grunt budovali již na počátku šestnáctého století – první zmínky o této hanácké usedlosti jsou dochovány pravděpodobně již z roku 1508. Za své největší slávy se Kameníčkův grunt řadil k největším zemědělským usedlostem na Střední Moravě. 

„Můj otec vystudoval střední průmyslovou školu elektrotechnickou a pak byl na vojenské akademii. Jeho starší bratr studoval na učitele a dědeček už nemohl živit dalšího studenta, takže se otec stal vojákem,“ říká Helena Smolíková v rozhovoru pro Paměť národa. A protože její otec Otakar sloužil v armádě, žila rodina v Praze. Jinak pokojný život však narušila druhá světová válka. 

Stáhnout obrázek

Hrůzy války

 „Rodiče byli dobří, vychovávali nás k pravdě a spravedlnosti,“ vypravuje pamětnice, která protektorátní, válečná léta nahlížela dětskýma očima. Rodiče se ji sice snažili uchránit před hrůzami, které válka přinášela, ale když byla Praha bombardována, do krytu musel každý. Během náletů vždy s maminkou utíkali do sklepa: 

„Vždycky to přestalo a pak zase houkaly sirény. Maminka si zažívala tvrdé chvíle.“ 

Stáhnout obrázek

Protože má z dětství jen matné vzpomínky, nevybavuje si Helena, zda se její tatínek zapojil do odboje již během války. Jisté však je, že když v Praze 5. května 1945 vypuklo povstání, Otakar Kameníček bojoval na barikádách. „Maminka o něj měla strach, nevěděli jsme, jestli se vrátí,“ dodává Helena Smolíková. Poté, co byli nacisté v pražských ulicích poraženi, přišla do země po šesti letech svoboda. Šeříky, zpěv a obrovská radost, tak by se dala květnová doba těsně po skončení války charakterizovat. Ale bylo tu také vraždění. Lidé po mnohaletém strádání a útisku „chtěli vidět krev“ – propukla nenávist ke všemu německému. Na mnoha místech v republice se odehrály bezhlavé lynče, často na civilním německém obyvatelstvu, které zde po desetiletí pokojně žilo. Helena si tak v sobě celý život nesla trauma.

Masakr na Bořislavce

Stáhnout obrázek

Psal se devátý květen roku 1945. Na pražské Bořislavce se schylovalo k masakru na asi jedenačtyřiceti lidech převážně německé národnosti. Helena s maminkou byly u toho. „Bratr byl tenkrát ještě v kočárku, to bylo roční dítě. Jak je dneska náměstíčko na Bořislavce, tak tam byla horda lidí, kteří kopali. Někdo říkal, že si kopou svůj vlastní hrob…“ popisuje Helena Smolíková a dodává k tomu: „Tehdy to byli normální chlapi, dneska by se asi řeklo kluci, byli to Němci. Pak je postříleli a naházeli je do té jámy.“ Z tragické  události se dochoval jedinečný filmový záznam, který tehdy pořídil Jiří Chmelíček. Jeho rodina drastické záběry, na kterých nákladní auto přejíždí již mrtvá těla, zveřejnila až po roce 1989.

Doba čistek

Po válce přijal Otakar Kameníček z rukou tehdejšího prezidenta Edvarda Beneše povýšení na majora. Život potom několik příštích let plynul pokojně a klidně. Otakar byl jako voják zaměstnán na Hlavním štábu československé branné moci. Ale po únoru 1948 v zemi začaly čistky. Jako první byla na řadě československá inteligence, ale také armáda. „On nesouhlasil s tím, co mělo nastat. Nesouhlasil s postupy, které komunisté zaváděli, tak byl vyřazen z armády,“ říká Helena Smolíková. Rodina přišla brzy také o střechu nad hlavou: „Ten náš byt prohlásili za vojenský, a tak jsme se museli vystěhovat. To jsem viděla, že táta byl smutný.“

Z metropole na venkov

Protože byl Otakar synem Floriána Kameníčka, který v tu dobu ještě pevnou rukou stále vládl slavnému gruntu v Příkazích u Olomouce, dostali od něj Smolíkovi nabídku nastěhovat se sem. A tak se rodina během roku 1951 stěhovala z metropole do malé vísky na Hané. Kameníčkův grunt byl již tehdy vyvlastněn – téměř dvanáct hektarů polností připadlo příkazskému jednotnému zemědělskému družstvu. 

Stáhnout obrázek

Rodina sice měla kde bydlet, ale třináctiletá Helena nový domov nevítala s nadšením. 

Vynuceným přesídlením přišla i o mnoho dobrých kamarádů. Někteří pak za ní na Moravu jezdili, jinde přátelství pomalu vyhaslo. Pro mladou dívku byl venkov šokující:  „V Praze jsme měli koupelnu, tady jsme se museli koupat v neckách. V takzvané letní kuchyni to bylo. Dnes je to takový roh, když se tam přijde, tak tam dnes jsou kytičky, to je hezké. Ale my jsme tam tehdy dali vždycky necky, maminka nás umyla, zabalila do osušek a přes dvůr jsme běželi do postele. Byli jsme zdraví v té době, asi nám to prospívalo...“

Z venkova do metropole 

Stáhnout obrázek

Dva roky poté, co se Smolíkovi nastěhovali do Příkaz, zbylo z původního obrovského hospodářství pouhých 1,45 hektaru. Rodina místo dobytku a koní chovala už jen králíky a slepice. Helena si postupně na jiný život zvykla, ale s některými věcmi se nikdy nedokázala vyrovnat. Třeba typický vesnický kolorit: „Neměla jsem ráda, když se zabíjeli králíci. Tatínek byl laskavý, ale nikdo jiný by to neudělal, takže musel tomu králíkovi dát za uši, mezitím vykouřil pět cigaret. Byl z toho celý nešťastný.“

Když v roce 1957 zemřel dědeček a vlastník gruntu Florián Kameníček, převzal statek jeho syn a Helenin otec Otakar. Rok nato byla venkovská usedlost č. p. 54, tzv. Kameníčkův grunt, včetně špaletové stodoly vyhlášena kulturní památkou. Kulturní ochranu získaly také ohradní zdi a tři další špaletové stodoly. Helena ale již v tu dobu žila v milované Praze. Nastoupila zde na Karlovu univerzitu a České vysoké učení technické. Na Hanou již jezdila jen za rodiči na návštěvu. 

Rodiče se pádu komunismu nedožili

Stáhnout obrázek

Její rodiče se navrácení majetku ukradeného v rámci kolektivizace zemědělství nedožili. Nejprve v roce 1979 zemřel Otakar Kameníček a šest let na to i Helenina matka Emílie. Helena potom grunt odprodala Státnímu ústavu památkové péče a ochrany přírody, předchůdci Národního památkového ústavu. Roku 1990 se Soubor staveb lidové architektury v Příkazích, známý též jako Hanácký skanzen, otevřel veřejnosti. V roce 2018 pak objekt získal nový název Hanácké muzeum v přírodě.

„Jsme v podstatě ve stavu těžké nemoci, ve stavu, kdy potřebujeme léčbu,“ hodnotí kondici své země arménská novinářka Lusine Hovhannisyan. „Jsme společnost, do které uhodil blesk. Prošli jsme válkou, já sama jsem v První karabašské válce přišla o velmi drahé přátele. Jejich ztráta mě donutila zpochybnit i své angažmá v roce 1988. Ptala jsem se sama sebe: ‚Opravdu jsi nechápala, že přijde válka?‘ Ale skutečně musím říct, že jsem to tehdy nečekala. Představovala jsem si cokoliv – ale válku? To mi ani nepřišlo na mysl.“

Stáhnout obrázek

Jenže právě válka tehdy na přelomu 80. a 90. let vypukla. V době rozpadu Sovětského svazu, kdy se totalitní otěže uvolnily, nacionalistické vášně probudily dřímající spor Arménie se sousedním Ázerbájdžánem o Náhorní Karabach.

„Když začínal rok 1988, říkali jsme samozřejmě ‚Karabach a jen Karabach‘, ale zpětně jsem si uvědomila, že každý měl zděděnou stížnost na svou zemi, která vycházela z historie jeho rodiny,“ podotýká Hovhannisyan. „Starší generace Arménů trpěly mnohem víc: utlačovaní, zastřelení lidé, generace genocidy a jejich potomci. Takže rok 1988 měl spíš psychologický základ, než že by to byl politický projekt. Nebylo to vysloveně protisovětské a vysloveně za nezávislost. Ale to, co jsme dělali, fakticky byla vzpoura proti Sovětskému svazu.“

Touha po nezávislosti na Moskvě, touha po svobodě a lepším životě, kvůli nimž především tehdejší studentka Hovhannisyan přišla v roce 1988 protestovat na jerevanské Divadelní náměstí, ale musely ustoupit vyčerpávajícím bojům o sporné území.

Spor přitom pokračuje takřka až do dnešních dní. Druhá válka o Náhorní Karabach následovala v roce 2020 a zatím poslední dějství bojů o historickou „kolébku arménského křesťanství“ se odehrálo v září 2023. Tehdy konflikt skončil naprostým ovládnutím Náhorního Karabachu Ázerbájdžánem a masivním exodem arménského obyvatelstva.

Podpořil ⇒Program transformační spolupráce Ministerstva zahraničních věcí ČR.

Stáhnout obrázek

Nebylo vážnějšího tématu než genocida

Spor s Ázerbajdžánem je o to bolestivější, že se dotýká národního traumatu Arménů: genocidy na nich spáchané Turky v letech 1915–1918. Ázerbajdžán, převážně muslimská a etnicky turkická země, je přirozeným spojencem dnešního Turecka, které arménskou genocidu stále ještě neuznalo. Arménie se cítí ohrožena v sevření „panturkických“ kleští.

„Každý Armén má v rodině někoho, kdo byl obětí genocidy,“ vysvětluje Gevorg Avetisjan, arménský podnikatel, který v polovině 90. let emigroval do České republiky a po počátečních obtížích se mu zde podařilo rozjet úspěšnou firmu Marlenka vyrábějící medovník. „Moje předky ze strany mámy i táty vystěhovali ze západní Arménie, což je nyní východní Turecko. Mého pradědu zavraždili Turci přímo v Istanbulu, měl tam vyhlášenou továrnu na cukrovinky. Pověsili ho jen proto, že byl Armén a křesťan. Jeho děti s obtížemi uprchly a dědeček se s babičkou seznámil v dětském domově v Jerevanu.“

Genocida zůstává citlivým místem arménské identity také proto, že historie Arménům nedopřála čas, aby své trauma mohli zpracovat. V roce 1918 země jen nakrátko získala samostatnost, zároveň v letech 1918–1920 vedla válku s Ázerbajdžánem – nepřekvapivě o Náhorní Karabach a další sporná území. V roce 1920 arménští bolševici svrhli vládu a vznikla Arménská sovětská socialistická republika, jež se o dva roky později stala součástí Sovětského svazu. A Sověti Karabach přiřkli Ázerbajdžánu.

Stalin pak během své hrůzovlády deportoval desítky tisíc Arménů na Sibiř, v rámci tzv. Velké čistky nechal popravit 4 530 Arménů, tvrdě perzekvována byla mimo jiné arménská církev. O arménské genocidě nebo sporech s Ázerbájdžánem se veřejně mluvit nesmělo, ve školách se o nich neučilo. „Celkově byl spíš zákaz o tom příliš mluvit, nebylo to tolerováno,“ říká Gevorg Avetisjan. „Z hlediska komunistické propagandy by to bylo proti soužití sovětských národů. Nechtěli, aby arménský národ byl špatně naladěn vůči tureckému národu – nebo azerbajdžánskému národu, to jsou také Turci.“

Teprve počátkem 60. let se téma genocidy začalo opatrně otevírat. V post-stalinském období se hranice svobod přece jen rozšiřovaly a – jak říká pozdější disident Vardan Harutyunyan – lidé tehdy poprvé získali možnost vyjádřit svůj názor. „Ne psát, ne publikovat, ale alespoň mluvit o našich ztracených územích a hlavně o genocidě. Tato témata pro nás přirozeně byla velmi emotivní, lidé se kolem nich shromažďovali, mluvili, diskutovali a na rozdíl od třicátých nebo čtyřicátých let je za mluvení nikdo nezavíral do vězení.“

Právě v těchto diskuzích nad vlasteneckými tématy došlo podle Harutyunyana k podstatnému posunu k liberalismu: „Okolnost, že o tom můžete mluvit a nejste za to trestán, byla krokem vpřed. Na pozadí této přípustné, abych tak řekl ‚svobody‘, vznikla v Arménii organizace, která se jmenovala Svaz arménské mládeže. Základem bylo vlastenectví, mluvilo se o genocidě, mluvilo se o ztracených územích, mluvilo se o nutnosti připomínat si Den genocidy. Z dnešního odstupu se to jeví jako velmi primitivní, ale v prvních letech 60. let si vážnější téma nebylo možné představit.“

Disidenty čekala léta věznění a vyhnanství na Sibiři

Svaz arménské mládeže se stal důležitou platformou pro vznik dalších hnutí a organizací. V roce 1964, kdy bylo sedm členů svazu obviněno z protisovětské propagandy, se v zemi vzedmula vlna solidarity se „sedmi vlastenci“ a zájem, který případ vzbudil, vedl k masovým demonstracím v roce 1965 v Jerevanu. Ty podle Harutyunyana změnily myšlení lidí, ukázalo se, že lze vyjít na náměstí bez povolení úřadů. Poprvé se objevila otázka nezávislosti Arménie do té doby nepředstavitelná.

Stáhnout obrázek

Již o rok později vznikla opoziční Národní sjednocená strana – založili ji tři bývalí vězni zatčení za pokus uctít oběti arménské genocidy. „Začal boj za nezávislost Arménie. Ne za ztracená území Arménie, ne kvůli Karabachu nebo Nachičevanu či něčemu jinému, ale kvůli nezávislosti Arménie,“ shrnuje Vardan Harutyunyan zásadní mezníky formování opozice. 

On sám teprve v roce 1978 absolvoval střední školu a přestěhoval se za vysokoškolským studiem do Jerevanu. V hlavním městě se pak seznámil s již existujícím disentem a zapojil se do činnosti podzemních organizací. Ihned se stal členem mládežnické odnože Národní sjednocené strany. V roce 1980 byl společně se čtyřmi přáteli zatčen a obžalován podle paragrafů o protisovětské agitaci a propagandě a organizační činnosti směřující k páchání zvlášť nebezpečných státních zločinů. Jako člena protisovětské organizace ho odsoudili k pěti letům vězení a třem letům vyhnanství.

„Byli jsme odsouzeni k poměrně vysokým trestům. Tresty proti nám, Arménům, byly vždy poměrně přísné, ale po výbuchu v metru v Moskvě v roce 1977, z něhož byl obviněn jeden ze zakladatelů Národní sjednocené strany Stepan Zatikjan a jeho dva přátelé, byly vůči Arménům uplatňovány ještě mnohem větší a přísnější tresty.“

Dva z Harutyunyanových přátel tak od soudu odešli s maximální možnou trestní sazbou: sedmi lety vězení a pěti lety vyhnanství. Jim ani Harutyunyanovi nepomohla otevřenost, s níž u soudu vypovídali. Na rovinu například prohlašovali, že jejich cílem je svrhnout Sovětský svaz a Arménie se má stát nezávislou republikou, v níž by komunistická strana byla zakázána.

V průběhu procesu byl také v Americe postřelen prezident Reagan – Harutyunyan tehdy k soudu přinesl své vyjádření k události a požadoval jeho přečtení a zařazení do spisu. 

Svůj trest si odpykal v politických koloniích na Urale a ve vyhnanství v Magadanu na Kolymě na severovýchodní Sibiři, kde v zimě teploty padají k -40 °C. Kvůli jeho chování proti němu orgány Státní bezpečnosti v Magadanu zahájily na podzim roku 1986 nové trestní řízení. V roce 1987 mu nabídli, že pokud sepíše žádost o milost, trestní řízení se ukončí a bude předčasně propuštěn. Návrh odmítl stejně jako pozdější nabídku, kdy se mohl vrátit domů výměnou za písemné prohlášení, že se vzdává další politické činnosti. Tentokrát reagoval článkem s názvem „Proč nenapíšu žádost o milost“, v němž uvedl, že dokud bude existovat Sovětský svaz, bude proti němu bojovat. „Nemohu žít v SSSR, aniž bych porušoval sovětské zákony,“ zakončil svůj text.

Stáhnout obrázek

Vypadněte z naší země!

V nabídkách předčasného propuštění pro Vardana Harutyunyana se již projevovalo politické uvolnění spjaté s nástupem Michaila Gorbačova do čela Sovětského svazu v roce 1985. Gorbačovova perestrojka přinesla mimo jiné „polovolný trh“: ve svazových republikách bylo poprvé povoleno drobné podnikání. Podnikavý Gevorg Avetisjan, budoucí výrobce medovníků Marlenka, toho okamžitě využil. Počátkem 80. let dokončil vysokou školu průmyslu, estetiky a designu v Jerevanu, takže Gorbačovova ekonomická „přestavba“ pro něho přišla v pravý čas. S kamarádem navrhl a sestrojil pilu, díky které mohli rychle opracovávat materiál a vyrábět nábytek. Založil designérskou firmu, navrhoval interiéry a zároveň do nich dodával zařízení. Jeho podnikání vzkvétalo, měl hodně zakázek.

Další součástí Gorbačovových reforem byla glasnosť, „otevřenost“, která občanům zaručovala právo projevit do jisté míry svobodný politický názor. To však v Arménii v druhé polovině 80. let vyneslo do popředí otázku ztraceného Karabachu. Takto situaci viděl Gevorg Avetisjan:

„Gorbačov přinesl nový dech: ‚U nás už je demokracie, glasnosť a každý národ se může svobodně určit.‘ Arméni v Karabachu mu uvěřili a chtěli mírovou cestou dosáhnout sebeurčení.“

K násilí se však od počátku uchylovaly obě strany a na obou stranách docházelo k etnickým čistkám. Události se daly do pohybu po masivních deportacích arménských Azerů do Ázerbajdžánu v lednu 1988. 20. února si pak Náhorní Karabach odhlasoval své připojení k Arménii a téhož dne zde došlo ke dvěma vraždám ázerbajdžánských občanů a dvěma znásilněním. A zatímco spirála násilí se roztáčela, v Jerevanu se formovalo protestní tzv. Karabašské hnutí. Z úst demonstrantů přicházejících na jerevanské Divadelní náměstí čím dál častěji zazníval požadavek arménské anexe Karabachu – přinejmenším zpočátku však tomuto hnutí nešlo čistě jen o karabašskou otázku. 

Jak říká Lusine Hovhannisyan z úvodu článku, Karabašské hnutí bylo stejnou měrou i protestem proti stávajícímu režimu a proti závislosti na Moskvě. Budoucí novinářka Hovhannisyan, jejíž rodiče pocházeli z Náhorního Karabachu a ona sama tam prožila část dětství, byla v roce 1988 studentkou Filologické fakulty Jerevanské státní univerzity. Karabašského hnutí se spolu se svým otcem aktivně účastnila od jeho samého počátku:

„To bylo v Sovětském svazu nepředstavitelné. Křičeli jsme a plakali, a nebylo to na příkaz jako za sovětských časů, ale šlo nám to přímo ze srdce.“

Stáhnout obrázek

Až nám Kreml dá Karabach

Sovětský svaz po počátečním váhání odmítl jakoukoliv změnu arménsko-ázerbajdžánských hranic v obavě, že by šlo o neblahý precedens. Gorbačov poslal do Jerevanu tanky a vyhlásil výjimečný stav. Karabašský výbor byl zatčen a sovětští vojáci násilně zasáhli proti demonstrantům na Divadelním náměstí. Přesto se 1. prosince 1989 Nejvyšší rada Arménie usnesla v rozporu s ústavou SSSR na sloučení Arménie a Náhorního Karabachu.

Jenže snaha o připojení Karabachu a později nutnost ho vybojovat v regulérní válce byla čím dál hůř slučitelná s touhou po nezávislosti. Disidenti se svými liberalizačními snahami byli odsunuti do pozadí a karabašská otázka postupně převálcovala vše ostatní – alespoň tak to vidí disident Vardan Harutyunyan. Ten se vrátil z vyhnanství na Kolymě v červnu 1988, v době, kdy už prý „hnutí dost pokročilo“.

„Bývalí disidenti se nepřipojili ke Karabašskému hnutí, byli samostatní. Tvrdili, že bychom se neměli zabývat otázkou sjednocení s Arcachem (tj. Karabachem), ale otázkou nezávislosti Arménie. Šířili jsme texty, že Arménie a Ázerbájdžán by měly tento problém řešit jako dvě nezávislé republiky, a není možné se obracet na Kreml a řešit tento problém prostřednictvím Kremlu,“ vysvětluje Harutyunyan. Většinu jeho spoluobčanů však myšlenka nezávislosti za daných okolností příliš lekala.

„Nemluvme o nezávislosti, nechme to na později. Jakmile nám Kreml dá Karabach, budeme mluvit o nezávislosti spolu s Karabachem.“

Kreml však měl v té době jiné starosti. V prosinci 1991 se Sovětský svaz rozpadl a Arménie i Ázerbajdžán se staly nezávislými státy. Válka mezi nimi však trvala až do roku 1994. Stála více než 30 tisíc životů a zhruba milion lidí kvůli ní musel opustit své domovy. Byť Arménie – nakonec paradoxně s podporou Ruska – zvítězila, konflikt dramaticky zasáhl do života každého obyvatele.

„Nebyla elektrika, jednu dobu šla jen hodinu denně. Během ní jsme museli uvařit, umýt se,“ popisuje Gevorg Avetisjan, který se i v těžkých časech snažil vést svou designérskou firmu. „Dělal jsem pak na generátor, jenže už nebyly zakázky. Lidé v takové době neměli chuť upravovat si interiéry, když nevěděli, kde sehnat něco k jídlu. Nikdo nevěděl, co se bude dít dál. Byla to špatná doba.“

Arménie sice vybojovala faktickou nezávislost Karabachu na Ázerbájdžánu (vznikla zde de facto samostatná, byť mezinárodně neuznaná Náhorněkarabašská republika), ale obnovení sporu s Ázerbajdžánem – a tím i s jeho spojencem Tureckem – Arménii politicky orientovalo na Rusko. Po rozpadu Sovětského svazu se Rusko ve složité geopolitické situaci jevilo jako jediný možný garant bezpečnosti země, jež ve válce zvítězila jen díky jeho podpoře.

Stáhnout obrázek

Neviděl možnost, jak ve své vlasti slušně žít

„Byli jsme odvážní, svobodní a možná i trochu blázniví,“ ohlíží se za Karabašským hnutím z přelomu 80. a 90. let novinářka Lusine Hovhannisyan, „ale pak se to rozplynulo. V 90. letech, během drsných událostí za vlády Arménského národního hnutí (HHS), už jsme tak stateční nebyli.“ Po skončení války se v roce 1995 konaly první volby v nezávislé Arménii. Volební koalice Republikánský blok v čele s HHS v nich zvítězila za pomoci předvolebních manipulací i úplatků. Předvolební mítinky tehdy rozháněly násilnické gangy a občané se střetávali s policií.

„Volební podvody pro mě byly první velkou fackou, velkým zklamáním a neskutečnou bolestí,“ poznamenává Hovhannisyan. V roce 1995 už viděla, že ideály, kolem kterých se Karabašské hnutí v roce 1988 zformovalo, byly pošlapány a energie lidí vyprchala. 

Také Gevorg Avetisjan cítil v 90. letech beznaděj. Během nekončícího válečného konfliktu neviděl možnost, jak ve své vlasti dál normálně, slušně žít. Často přitom myslel na Prahu, kam se v lednu 1989 vydal se zájezdem a jež ho okouzlila jako krásné a příjemné místo k životu. „Prodal jsem byt v Jerevanu. V době války jsem za něj dostal pár korun, přitom byl v krásném kamenném domě. Ale potřeboval jsem peníze do začátku, takže jsem prodal i pozemek, který jsme měli v hezké části města,“ vzpomíná.

Od úmyslu opustit Arménii ho neodradilo ani uzavření příměří s Ázerbajdžánem v roce 1994. O rok později odjel s celou rodinou vlakem do Československa. Začátky byly těžké, prožil si krušné časy, než ho v roce 2002 napadlo zkusit štěstí s arménskou národní pochoutkou medovníkem a fenomenálně uspěl. Postupně vybudoval jednu z nejúspěšnějších českých firem, která dnes své produkty vyváží do více než 50 zemí světa.

Vyvázat se ze závislosti na Rusku

Lusine Hovhannisyan, jež získala počátkem 90. let práci v prvním nezávislém arménském periodiku Ankachutjun (Nezávislost), i bývalý disident Vardan Harutyunyan zůstali v Arménii. Oba museli přihlížet, jak se v jejich zemi ujímají moci více či méně zkorumpovaní politici s vazbami na podsvětí a s pozitivním vztahem ke Kremlu. Bezpečnostní závislost na Rusku – přímo související s nekončícím sporem s Ázerbajdžánem o Náhorní Karabach – znamenala, že se formálně nezávislá Arménie v mnoha ohledech chovala jako vazalský stát a akceptovala například přítomnost ruských ozbrojených sil na svém území.

Teprve v roce 2018 smetla jedna z vln tzv. barevných revolucí proruské politiky. Podobně jako třeba Ukrajina o čtrnáct let dříve se i Arménie tehdy pokusila pomyslně vykročit na západ. Demokratizace spojená s prozápadní orientací se však ani v tomto případě nezamlouvala ruskému prezidentu Putinovi.

Když v roce 2020 Ázerbájdžán s podporou Turecka obsadil části Karabachu a přilehlá území, Rusko nenaplnilo své sliby a v Druhé válce o Náhorní Karabach nepodpořilo Arménii, jak by si představovala. Ruskem vyjednané příměří pak zanechalo okleštěnou enklávu Náhorního Karabachu, která je spojena s Arménií pouze jedinou cestou, takzvaným Lačinským koridorem. Ten přitom Ázerbájdžán před nedávnou ofenzivou po deset měsíců blokoval, a způsobil tak humanitární krizi.

Prozápadní arménský premiér Nikol Pašinjan faktickou prohru ve válce kupodivu politicky přežil. Zatím ustál i dosud poslední dějství karabašského sporu: 19.–20. září 2023 Ázerbajdžán během jednodenního vojenského střetnutí zcela ovládl území Náhorního Karabachu. Přes 100 tisíc arménských obyvatel – tedy naprostá většina – uprchlo v následujících dnech v obavách z etnických čistek do sousední Arménie.

Samotná Arménie se však do bojů nezapojila, již v květnu 2023 Pašinjan uvedl, že Arménie je ochotna uznat Karabach za součást Ázerbájdžánu. Byť ztráta historického „Arcachu“ je pro Armény velmi bolestivá, znamená také, že Rusko ztrácí jednu z geopolitických pák, jež dosud na Arménii mělo. Se zpožděním pětatřiceti let teď možná dojde na slova Vardana Harutyunyana a dalších disidentů z 80. let, kteří tehdy říkali: