Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Košťál (* 1932)

Už nebyl důvod o tom mluvit, válka skončila

  • narozen 17. září 1932 v Domažlicích

  • syn štábního strážmistra četnictva Rudolfa Košťála

  • otec jako člen jedné z hlídek Stráže obrany státu bránil v roce 1938 československou hranici

  • v roce 1940 otec převelen do Roztok u Prahy, kam se přestěhoval s celou rodinou

  • vzpomínky na proměnu Roztok v souvislosti s německou okupací

  • svědek bombardování Kralup nad Vltavou, při kterém zahynula sestra pamětníka Božena Košťálová

  • svědek událostí spojených s příjezdem ‚vlaku smrti‘ 29. dubna 1945 do Roztok, účastník pomoci vězňům transportovaným z koncentračních táborů

  • otec Rudolf účasten bojů během Pražského povstání

  • svědek zajímání Němců v Roztokách a poprav skupiny příslušníků SS

Jako sedmiletý viděl dospělé plakat během demonstrace proti německé okupaci. Jako dvanáctiletý pomáhal zuboženým vězňům z nacistických koncentračních táborů a loučil se s otcem, který odcházel bojovat za osvobození Prahy. Ve dvanácti viděl, jak se zlo odplácí stejným zlem. „Na konci války už jsme se bát přestali. Mohli na nás střílet Němci z kulometu, mohli nás bombardovat, mohli po nás střílet kotláři, byl jsem u toho, když vedli ty esesáky na popravu.Ale taková byla válka, když skončila, už nebyl důvod, proč o tom mluvit,“ říká Miroslav Košťál z Roztok, nevelkého města ležícího na severním okraji Prahy.

Minuta ticha za republiku

Narodil se 17. září 1932, v den stého výročí narození Miroslava Tyrše, zakladatele Sokola, na jehož počest dostal i jméno. Jeho rodiče se jmenovali Rudolf a Božena, Miroslav byl jejich třetím potomkem. Rodina v té době žila v Domažlicích, městě, které se po záboru československého pohraničí ocitlo v těsné blízkosti protektorátní hranice. Výlet s rodiči k nové státní hranici je jednou z nejranějších Miroslavových vzpomínek. Jenže to, co bylo pro šestiletého kluka dobrodružný výletem, se pro jeho otce stalo trpkým zklamáním. Rudolf Košťál, štábní strážmistr četnictva v Domažlicích, byl jen krátce předtím ochoten položit za celistvost Československé republiky svůj život. „Tatínek byl jako člen jedné z hlídek Stráže obrany státu v první linii, na Folmavě, kde ordneři během jednoho z přepadů zabili jeho kolegu Josefa Pavlištu. Pamatuju si ho, on to byl takový veselý člověk,“ začíná vyprávět Miroslav Košťál (Josef Pavlišta byl zastřelen v boji 25.9.1938 v lese u Fuchsovy Huti, druhý z tříčlenné hlídky Karel Svoboda byl těžce zraněný). Četníkem se Rudolf Košťál stal už v roce 1919, krátce po založení Československé republiky a také krátce poté, co se vrátil z italské fronty 1. světové války. Vyučeného krejčího ale po válce nikde nepotřebovali, a tak v rámci náboru vstoupil do řad četnictva. Oženil se a v roce 1924 se mu narodil syn Zdeněk, v roce 1925 pak dcera Boženka. Benjamínek Miroslav o sedm let později. V lednu následujícího roku 1933 se v sousedním Německu stal kancléřem Adolf Hitler a většina dětských vzpomínek jednoho českého kluka s Hitlerem a nacisty úzce souvisí. Miroslav nedostal jméno po Tyršovi jen kvůli shodě data narození, ale především proto, že jeho otec vstoupil do vlastenecky zaměřené tělovýchovné jednoty ještě za Rakouska-Uherska a Sokol navštěvovaly i jeho dvě starší děti. Nejmladší Miroslav už do Sokola vstoupit nemohl, v roce 1941 nacisté činnost Sokola zakázali. Přesto rodiče v den výročí založení Československé republiky 28. října 1939 oblékli malého Miroslava do sokolského kroje. „A poslali mě do průvodu mezi ostatní Sokoly. Jenže když jsme pak došli do sokolské tělocvičny, tak už tam nikdo nebyl. Všechny děti si rozebrali do svých oddílů. A já nikam nepatřil, a tak jsem tam zůstal sám a začal jsem brečet,“ vzpomíná Miroslav Košťál.

28. října 1939 se v odporu proti nacistické okupaci konaly na celém území protektorátu masové demonstrace, jedna z nich i na náměstí v Domažlicích. „Bylo mi sedm a byla to moje první demonstrace. Domažlické náměstí bylo plné lidí a všichni byli smutní. A z balkonu na radnici na nás byly namířené německé kulomety. Kdyby začali střílet, tak se tam ušlapeme. A v deset hodin večer se pak držela minuta ticha za republiku,“ vzpomíná dál.  

Mlčky jsme se míjeli

V témže roce byl Miroslavův otec převelený z Domažlic do vnitrozemí, do tehdy třítisícového městečka Roztoky u Prahy. Rudolf Košťál tam měl posílit místní četnickou stanici. Do Roztok se pak stěhovala i celá jeho rodina, kromě nejstaršího syna Zdeňka, který studoval gymnázium v Domažlicích a zůstal proto přechodně bydlet u příbuzných ve Kdyni. Prostřední Boženka začala studovat v Praze školu pro budoucí sociální sestry a nejmladší Miroslav nastoupil do třetí třídy roztocké obecné školy. Získal tam nové kamarády a vůbec nepřemýšlel o tom, jaké jsou národnosti nebo vyznání. „Fotbal jsem hrál s židovskými i německými kluky. Ti židovští ale počátkem roku 1942 zmizeli a můj německý kamarád Jarda Dittrich začal chodit do Hitlerjugend. A už se s námi nesměl bavit. On měl všechny knížky od Karla Maye, všechny mi půjčil a já je všechny přečetl. Jeho starší brácha narukoval na frontu a padl někde u Stalingradu. Oni se s námi přestali bavit, a tak jsme se vzájemně ignorovali a mlčky jsme se míjeli,“ dál vzpomíná Miroslav Košťál. Němečtí chlapci z Hitlerjugend obsadili roztocký luxusní hotel Sakura a navíc jednu z neméně honosných vil v Tichém údolí. I do většiny dalších vil v této místní části Roztok se nastěhovaly německé rodiny, vystřídaly tak jejich původní majitele s židovským původem. A zakrátko i české děti musely přenechat novou budovu školy posádce wehrmachtu. Nad Roztokami zavlála říšská válečná vlajka, jak je zachyceno na jedné z dochovaných fotografií z té doby. České děti, včetně Miroslava, se do konce války učily v provizorních prostorách, od restaurací po bývalý chudobinec.

Už v té době se pravděpodobně začalo stupňovat napětí mezi obyvateli Roztok a nevítanými Němci. V době protektorátu se jejich počet v Roztokách výrazně zvýšil, německé rodiny tvořily téměř pětinu obyvatel města. A stejně jako na celém okupovaném území se i v Roztokách začal formovat protinacistický odboj. Miroslav Košťál pokračuje: „Četníci věděli, kdo je v odboji, ale o tom se samozřejmě nemluvilo. A většinou ti, co opravdu byli v odboji, mlčeli i po válce. Vím, že v Roztokách byl v odboji jeden z četníků, Jiří Chmel. A i můj táta pokaždé varoval ty, na které přišel zatykač. Aby to věděli dopředu a mohli se podle toho zařídit. Ale to dělali všichni četníci...“

Jenže ona se bála doopravdy

Bitva u Stalingradu, kde padl starší bratr Miroslavova německého kamaráda, přinesla zásadní obrat ve vývoji války. Němci začali ustupovat nejen před Rudou armádou na východě, ale tlak spojenců přicházel i ze západu. Americká a britská letadla masivně bombardovala nejen města na území Říše, ale koncem roku 1944 začali spojenci posílat bombardéry i na strategická místa na území tehdejšího protektorátu. Jedním z nich byla rafinerie minerálních olejů sloužící německému zbrojnímu průmyslu v Kralupech nad Vltavou, kam každý den z Roztok odjížděla již vystudovaná sociální sestra Boženka Košťálová. Miroslav Košťál vzpomíná: „Když nad námi létali kotláři a stříleli na vlaky, nebo když probíhali letecké souboje nad vojenským letištěm v Klecanech, tak jsme pokaždé vyběhli na balkon nebo přímo do stráně na kopec, abychom je mohli pozorovat. Zatímco moje sestra Boženka běžela domů, schovala se do postele a hlavu si zakryla polštářem. A my jsme se jí smáli, že se bojí. Jenže ona se bála doopravdy...“ Bála se i opakovaných varování sirén v samotných Kralupech a pokaždé se běžela společně se svými dvěma kolegyněmi ukrýt do sklepa v domě, který patřil jedné z nich. Utíkaly tam i 22. března 1945. „Američani měli nějaký přesný zaměřovač a první bomba spadla na místo, kde stála v Petrolejce nádrž,“ vypráví dál Miroslav Košťál a pokračuje: „nádrž začala hned hořet a vytvořil se obrovský oblak, který zakryl celé město. Další bomby už proto házeli naslepo do toho mraku, v osmi vlnách. Podle Boženčiných hodinek spadly na ten domeček, kde se chtěly ukrýt, tři bomby hned v první vlně.“ Během následujících třiceti minut dopadlo na Kralupy na 300 tun bomb. Jednalo se o největší bombový nálet na území protektorátu průběhem i důsledky srovnatelný s ničivým bombardováním Drážďan.. Během náletu byla zcela zničena nebo poškozena většina domů a budov v Kralupech a přímo ve městě zahynulo 245 lidí. Ještě tentýž den odjel do Kralup hledat v troskách svou dceru Rudolf Košťál.  

V sutinách ji ale nenašel, nebyla ani v žádné z nemocnic, kam byli převáženi ranění. Rudolf Košťál se ani v noci domů nevrátil, přijel až třetí den po náletu, bez Boženky a s bílými vlasy. Svou dceru našel zavalenou na schodech do sklepa domu, na který dopadly tři bomby. Miroslav Košťál pokračuje: „Ony do toho sklepa doběhnout nestihly, proto je tam nemohli najít. Ležely všechny tři zasypané na schodech. Moje sestra měla proraženou hlavu, ostatní se udusily. Jinak neměla Boženka žádné další zranění. Zraněná byla jen na té hlavě, kterou si vždycky schovávala pod polštář. Jako kdyby tušila, že umře právě takhle...“ Následující den, 25. března 1945, odjeli Košťálovi do Kralup, aby převezli Boženčino tělo domů. Miroslav Košťál vypráví: „Jenomže sotva jsme tam přijeli, odhoukali znovu poplach a lidi utíkali z města a křičeli: ‚Ujíždějte pryč!‘ Tak jsme Boženku honem naložili do auta a jeli jsme zpátky. A když jsme přijížděli na rozcestí do Únětic, tak začal nálet na Prahu, na Vysočany. Na obloze jsme viděli rozprasky šrapnelů z protiletadlových děl a z nich padaly střepiny, tak jsme zastavili a běželi jsme se schovat k domečku polní váhy, co tam stála. A odtamtud jsme pozorovali celý nálet, jako kdybychom byli na nějaké rozhledně.“ Rozloučit se s Boženkou přišly celé Roztoky. Rakev doprovázelo dvacet dívek oblečených v bílém, každá v doprovodu jednoho mladého muže. Dvacet párů, dvacet Boženčiných let. V čele průvodu dívka, převlečená za anděla. Boženčin snoubenec Sláva Kupsa se na samém konci války vydal bojovat proti Němcům společně s dalšími roztockými mladíky. „Říkali, že hledá smrt,“ dodává Miroslav Košťál.

Lidé s horečnatýma očima

Pohřeb dvacetileté Boženky Košťálové se stal pro Roztoky pravděpodobně první příležitostí jak společně vyjádřit nesouhlas s utrpením, které válka přinášela. Další možnost jak čelit utrpení, navzdory vlastnímu strachu, dostali obyvatelé Roztok jen krátce poté. Válka končila, východní i západní fronta už překročily či se blížily k hranicím bývalého Československa, území protektorátu tak zůstávalo poslední v moci nacistů. Němci ve snaze likvidovat důkazy o zločinech, která páchali v koncentračních táborech, tábory likvidovali a vězně posílali na vyčerpávající pochody před postupující frontou. Část vězňů z již likvidovaných koncentračních táborů byla v dubnu 1945 soustředěna do pracovního tábora v Litoměřicích. Odtud pak            28. dubna 1945 nacisté vypravili vlak s více jak sedmdesáti vagony, který měl do koncentračního tábora v Mauthausenu převézt na 4000 vězňů, mužů i žen. Podobné transporty projížděly územím Říše téměř bez povšimnutí, jiné to ale bylo na českém území. Češi se prostřednictvím železničářů o plánované trase vlaku  ihned dozvěděli a jakmile transport přejel protektorátní hranici, začali jednat. Aby bylo možné zuboženým vězňům nějakým způsobem pomoci, bylo nutné vlak na některém z nádraží zastavit. A to se podařilo Janu Najdrovi, přednostovi železniční stanice v Roztokách u Prahy. Němce přesvědčil, že Praha je zacpaná transporty na frontu a vlak s vězni musí v Roztokách zastavit a čekat, až se trať uvolní. Což tak docela pravda nebyla, ale Janu Najdrovi se tím podařilo téměř nemožné. 29. dubna navečer zastavil v Roztokách ‚vlak smrti‘, na jehož příjezd čekalo velké množství obyvatel Roztok i okolních vesnic. „V první řadě šlo o to, těm lidem pomoct,“ říká Miroslav Košťál. Během velmi krátké doby roztočtí začali organizovat pomoc, přinášeli potraviny, nádražní čekárna se proměnila ve vývařovnu. Sedláci přiváželi vozy plné chleba, sestry roztockého Červeného kříže začaly spolu s lékaři ošetřovat raněné a nemocné. Organizace se ujala vrchní sestra Zdeňka Preiningerová a v bývalém chudobinci nechala zřídit provizorní lazaret.  

Do konce války ale pořád zbývalo víc jak týden, město bylo plné Němců, z Prahy přijelo gestapo. Největší obavy ale vzbuzovali dozorci a dozorkyně SS, kteří vězně střežili. „Dozorci byli v posledním vagonu, dostávali alkohol a díky tomu mohli roztočtí vězňům pomáhat,“ vzpomíná Miroslav Košťál. V archivu Středočeského muzea v Roztokách u Prahy je uloženo několik svědectví, za všechny úryvek ze vzpomínek jedné z mladičkých ošetřovatelek: „Byly to šedé postavy s horečnatýma očima, vychrtlé bídou a utrpením. Hned jsme se ujali práce, zatímco občané podávali zajatcům jídlo. Zjistili jsme, že ve třech vozech jsou nemocní, kteří nutně potřebují ošetřit…a mým cílem bylo pomoci nejubožejším. Ve voze se mi naskytl hrozný pohled. Ve slámě plné kalu a zápachu ležela zubožená těla v hadrech a cárech, potažená jen kůží a namačkaná jako slanečci...“ 

Táta je hlídal jen proto, aby mohli utéct

Opilí a zřejmě i rezignovaní dozorci nakonec povolili vězňům vagony opustit, zpočátku se sebemenším náznakům pokusů o útěk snažili zabránit střelbou a brutálním bitím. Vagony ani ale později nesměly opouštět ženy-vězeňkyně, bránila jim v tom jejich SS dozorkyně. Do vagonů, stojících na vysokém náspu, nebylo možné vězeňkyním nic podat, zůstávaly hladové a žíznící. Svou příležitost jak pomoci hledali mezi dospělými také dva hbití dvanáctiletí kluci, Miroslav Košťál a Jiří Šmídl. „My jsme do těch vagonů uměli vylézt, měli jsme to nacvičené. Dalo to sice trochu práce, ale podařilo se nám to a lidi nám tam pak podali dva velikánský pytle uvařených brambor. Dotáhli jsme ty pytle až k těm vagonům, jenže ty ženský začaly z toho vlaku skákat dolů, vrhly se na ty pytle a začaly se o to prát. A to už bylo nebezpečný, tak jsme museli utéct. Kdyby se nepraly, mohli jsme tam toho dostat víc,“ vypráví Miroslav Košťál. Vynalézavost občanů Roztok, jak vězňům pomoci, neměla hranice. „Táta jako četník hlídal v čekárně, aby oficiálně na všechno dozíral. Lidi tam ale současně nosili oblečení a boty a vězni se v té čekárně převlékali. A pak je táta nechal utéct a převozník je převážel na druhou stranu řeky, kde se předpokládalo, že je nikdo hledat nebude. Jenže Najdrovi pak už Němci vyhrožovali, že ho zastřelí, když vlak nepustí dál, a tak ten vlak musel pustit,“ vzpomíná dál.

V Roztokách se s pomocí místních podařilo uprchnout  třem stovkám vězňů. Téměř v každém domě se do konce války ukrýval některý z nich, jak také dokládají záznamy z Archivu středočeského muzea. A dalším osmdesáti s největší pravděpodobností zachránila život nezištná lékařská péče místních zdravotníků. I přesný seznam ošetřovaných je uložený v archivu. Deset vězňů se zachránit nepodařilo, jejich zranění byla velmi vážná. Jasným důkazem brutality SS stráží a nesmírného utrpení vězňů je lékařský záznam z archivu. Jako příčina smrti jsou uváděny průstřel břicha, průstřel hlavy, proražení hlavy tupým předmětem… Krevní podlitiny po celém těle měli všichni vězni a všichni trpěli extrémní podvýživou.     3. května 1945 roztočtí vypravili smuteční průvod, deset obětí transportu mělo spočinout na hřbitově na Levém Hradci, místem spjatým s našimi nejranějšími dějinami. Pohřeb byl nejen uctěním jejich památky, ale přerostl v manifestací české státnosti. V dalším dokumentu z archivu Středočeského muzea stojí: „Pohřeb byl proveden s čs. státní vlajkou a za zvuků čs. státní hymny.“ Československou hymnu pak podle zápisů v archivu zpívali i samotní vězni, když 30. dubna 1945 Roztoky opouštěli. Válka ale stále pokračovala a vězně čekala další strastiplná cesta do nejistoty. Řadě z nich se podařilo uprchnout na další zastávce v Praze-Bubnech, tentokrát za pomoci připravených Pražanů. Několik desítek vězňů ale také nechal bezdůvodně postřílet důstojník SS u Olbramovic. Transport byl osvobozen 8. května 1945 na hranicích protektorátu u jihočeského Velešína.

5. května odjeli na pomoc Praze

Vyhrocené události končící války ale pokračovaly, jen dva dny po pohřbu vypuklo v Praze povstání. Praha  volala o pomoc, ze severu a z východu se do města blížily obrněné divize SS a jejich počínání vzbuzovalo strach. „Táta slyšel z rádia, že v Praze se bojuje, vyběhl ven a tam se střetl se skupinou Němců. Mířili na něj puškami, on měl jen pistoli, ale snažil se je přesvědčit, aby se vzdali, že válka skončila,“ vypráví Miroslav Košťál a pokračuje dál: „Vyběhl mu na pomoc další četník a Němci se asi neochotně nakonec vzdali. Táta pak běžel rovnou na nádraží, kde už bylo připravené auto a hned nato odjeli na pomoc Praze. První přestřelka s Němci byla na Podbabě, zůstali tam dva zastřelení Němci, ale jestli je zastřelil táta, to nevím.“ Podle záznamů z archivu se do zbraně přihlásilo kolem tisícovky roztockých mužů, tedy vlastně všichni. Do Prahy jich odjelo mnohem míň, ale jejich účast v bojích na severu hlavního města byla významná. Miroslav Košťál vzpomíná, co vyprávěl po návratu jeho otec. Rudolfu Košťálovi se nejprve podařilo vyjednat kapitulaci a následně i odzbrojit skupinku Němců v pražských Dejvicích. Zbraně následně předávali povstalcům. „Pak postoupili někde u dejvický pošty a tam narazili na skupinu pěti Němců. Začali po sobě střílet a podařilo se jim všechny ty Němce zastřelit. Ale protože hodně pršelo a táta byl strašně promoklý, tak se večer vrátil do Roztok. Ale tam už měl vzkaz, že má zůstat a nastoupit do služby, protože bylo potřeba likvidovat Němce tam.“ V Roztokách odzbrojili německou posádku ve škole a Hitlerjugend v hotelu Sakura. Do Sakury se přestěhovali pacienti z transportu, ve škole zůstali zajatí vojáci wehrmachtu a byly tam navíc soustřeďovány německé civilní rodiny. „Táta je obcházel a vyzýval, aby se tam přesouvali. Spíš proto, aby je ochránil před lidmi, kteří na ně měli vztek,“ dodává Miroslav Košťál.

Účast roztockých mužů v bojích během Pražském povstání by zasluhovala mnohem rozsáhlejší a podrobnější text. Jejich pravděpodobně nejvýznamnějším počinem bylo ukořistění německého muničního vlaku, díky čemuž získali značné množství zbraní. Povstalcům se podařilo sestavit tři obrněné vlaky, s nimiž pak zasahovali v bojích v pražské Bubenči a Holešovicích a také v Kralupech nad Vltavou. Přímo v Roztokách se povstalcům po krátkém boji podařilo zastavit vlak s německými uprchlíky a strategicky významnou trať mezi Prahou a říšskoněmeckým územím vyřadit z provozu. Pro zajaté Němce, ať už vojáky nebo civilisty, byl v Roztokách zřízen internační tábor. Podle záznamů z archivu jím prošlo na 1500 zajatců, které zpočátku střežilo pouze 30 téměř nevyzbrojených roztockých mužů.

Bylo tam plno lidí, ale dnes všichni dělají, že tam nebyli

Příjezd ‚vlaku smrti‘ a všechny s ním související události, ale také povstání v Roztokách natáčel na kameru roztocký občan Jaroslav Krejčí. Vznikl tak zcela unikátní film, který později pomohl zpracovat Miroslav Košťál. „Natočeno bylo pět částí, ale dvě nejdůležitější se ztratily hned po válce,“ doplňuje. Kromě filmu bylo v téže době pořízeno i množství fotografií, jejichž autorem je pravděpodobně roztocký fotograf Vladimír Fyman. Fotografie zachycují obrazy utrpení vězňů z vlaku smrti i obětavou pomoc místních, existuje ale i série odlišných fotografií. Týkají se popravy devětadvaceti Němců, údajných příslušníků SS a roztockých kolaborantů. Miroslav Košťál pokračuje: „Byl jsem u toho, když je vedli na popravu. Bylo to ošklivý. Vedli je po ulici a každých pár kroků jim poručili zastavit a lehnout na zem. A zase vstát, jít dál a udělat kotrmelec, na dlažbě. Bylo to děsný. Nevím, podle čeho je vybírali, byl mezi nimi i mladý kluk, ale ti byli možná nejhorší. Vedli je do sklepa v Tichém údolí a pak nám klukům řekli, že je tam nemají čím bít a abychom jim přinesli obušky. Dostali jsme nařezaný kusy kabelů, tak jsme jim to předali a utíkali pryč. Jen jsem zahlédl, že tam byl jeden voják svlečený do půli těla, ruce vzhůru. Jestli ho mučili, nevím. Ale asi jo, protože byl odtud slyšet křik. Tam je vyslýchali a odtud je pak vedli do pískovny a tam je postříleli.“

Vše se událo 10. května 1945, dva dny po oficiálním konci války. Rozkaz k popravě vydal Revoluční národní výbor v Roztokách, který ovšem neměl k podobnému rozhodnutí žádné právo, jakkoli by se to mohlo zdát z pohledu proběhlých událostí morálně pochopitelné. Vše pravděpodobně začalo ve škole, kde byli zajatí vojáci odzbrojováni a prohlíženi. Svědectví  velitele internačního tábora je také uloženo v roztockém archivu. Podle něj měla hrstka roztockých strážců oprávněné obavy ze vzpoury německých vojáků i ze zbraní, které našli ve škole poschovávané. Největší obavy ale vzbuzovali příslušníci SS, které roztočtí zajali v okolí města. Atmosféra v táboře i v samotných Roztokách byla plná napětí, velitel tábora ji popisuje takto: „Situace internačního tábora, zejména v prvních dnech národního odboje, byla velmi kritická a nebezpečná, zvláště v noci, kdy se ve vzdušné vzdálenosti pouhých tři až deset kilometrů pohybovaly silně nepřátelské pancéřové svazy, které na druhém břehu Vltavy hledaly místo, kde by mohly prorazit do Prahy...celé noci bylo slyšet silný hukot a hřmění...tato skutečnost byla známa zajatcům...a dodávala jim naději na brzké jejich osvobození. České posádce zase dodávala sílu a odhodlanost, tím spíše, že jim byly známy metody boje nacistů a vraždících oddílů SS.“ Ostatky popravených byly pohřbeny v hromadném hrobě, na jehož existenci se mělo zapomenout, stejně jako na existenci dalších dvou s pohřbenými šesti těly. „U té popravy bylo plno lidí, dneska ale všichni dělají, že tam nebyli. Jen tam visí na stromě kříž a někdo tam občas zapaluje svíčku,“ uzavírá Miroslav Košťál. 

Cesta do americké zóny

Vojáci Rudé armády dorazili do Roztok 9. května, nejprve dva důstojníci z průzkumné jednotky. „Hned se šli vykoupat do Vltavy a tam se na ně seběhlo podívat plno lidí. Teprve pak přijížděli další. Já odlišuju Rudou armádu od sovětské. Rudá armáda byli skuteční osvoboditelé, sovětská byli okupanti, kteří nás v osmašedesátém přepadli,“ říká Miroslav Košťál. Vojáci se utábořili v okolních lesích i na dvoře domu rodiny Miroslava Košťála. Sovětští i němečtí vojáci pak postupně Roztoky opouštěli, první zpátky domů, druzí do dalších internačních táborů. V okolí Roztok po obou zůstalo velké množství zbraní i munice. „My kluci jsme v lese našli protipěchotní minu a nožem na konzervy jsme ji začali rozebírat. Vyřezali jsme dno a vysypaly se železné kostičky. Uvnitř byla ještě jedna plechovka a té jsme taky vyřezali dno. A vysypala se taková strouhanka. Tu jsme zapálili, ale ono to jen doutnalo, nechtělo to nic udělat. V háji toho byla spousta, my měli materiálu…našli jsme i takový mejdlíčka, až pak jsme se dozvěděli, že to byl ekrazit. Krásně hořely i celuloidové kroužky z takových punčošek, to byly přídavný nálože do minometů. A taky jsem měl doma německý kulomet a celou pixlu nábojů,“ vypráví Miroslav Košťál. Dvanáctiletému klukovi přinesl konec války spoustu vzrušující zábavy, jak nebezpečná byla, si tehdy neuvědomoval. „Když jsem jako kluk rozebíral tu minu, tak mě vůbec nenapadlo, že bych se měl bát. Byli jsme nějak víc otrlí…dneska už bych se bál,“ dodává. V té době jako dobrodružství prožíval i cestu do západočeské Kdyně, kam Košťálovi jen několik dnů po skončení války odjeli pohřbít své druhé dítě, Zdeňka. 

Na konci války nefungovala pošta a telegramy, které posílaly manželům Košťálovým příbuzné ze Kdyně, přišly pozdě. Psaly v nich, že Zdeňkův zdravotní stav se velmi zhoršil a v posledním telegramu stálo, že Zdeněk zemřel. Zdeněk chtěl po maturitě na gymnáziu studovat lesní inženýrství, místo studia ale nuceně odklízel v Plzni následky po bombardování. Během odklízení prochladl, v práci ale musel pokračovat a původně banální onemocnění se nakonec rozvinulo v komplikovaný zápal plic. „Kdyby měli v nemocnici penicilin, mohl by se uzdravit,“ dodává Miroslav Košťál. 17. května 1945 vyjeli zdrcení rodiče spolu s nejmladším synem z Roztok. Miroslav Košťál pokračuje: „V serpentinách ještě ležely bomby. A když jsme se pak blížili k demarkační linii, zastavila nás první ruská hlídka, pak ještě další, tam už na nás mířil kulomet. Vojáci dvakrát pečlivě prohlíželi naše doklady. Za lesem pak byla vesnice a na jejím začátku závora, u ní americký voják v přilbě s nápisem MP, Military Police. A ten nad doklady jen mávnul rukou, zatáhnul za provázek, zvednul závoru a byli jsme v americký zóně.“

Buržoazního četníka nechceme

Obecnou školu Miroslav Košťál ukončil v roce 1947 a poté se vyučil elektromechanikem. Jeho otce z Roztok převeleli na Zemské velitelství četnictva do Prahy, kde měl na starost přidělování četníků na jednotlivé stanice. Na Zemském velitelství ale nezůstal dlouho. „Pak ho funkce zbavili a udělali ho velitelem stráže někde na Hanspaulce. Nejsem si jistý, ale možná se jednalo o dům tehdejšího ministra Prokopa Drtiny. A nakonec ho předčasně penzionovali, vlastně ho vyhodili,“ vzpomíná dál Miroslav Košťál. Psal se rok 1948, v Československu převzali moc komunisté a pro prvorepublikového četníka už práce nebyla. Rudolf Košťál měl ale penzi tak nízkou, že nepřicházelo v úvahu, aby nepracoval. „Chodil na brigády a pak se mu podařilo uchytit se u archeologického výzkumu, u Dr. Borkovského na Levém Hradci. A to ho zajímalo. S Borkovským mohl provádět výzkum i na Pražském hradě, ale tam ho jako bývalého buržoazního četníka nechtěli,“ doplňuje Miroslav Košťál. Jeho otec si zaslouženého odpočinku nikdy neužil, pracoval doslova až do konce svého života. Miroslav po vyučení absolvoval povinnou vojenskou službu, v době, kdy byl ministrem národní obrany nechvalně známý Alexej Čepička. Miroslav Košťál vojnu prožil v Plzni, jako spojař u ženijní jednotky. A v Plzni byl také 1. června 1953 svědkem tvrdého potlačení nepokojů po vyhlášení měnové reformy.  

Po vojně se vrátil do Roztok, oženil se a začal pracovat v místní Penicilince, firmě, kde se v roce 1949 začal vyrábět první penicilin v Československu. Zůstal tam až do roku 2002, kdy továrnu téměř zcela zničila katastrofální povodeň. Voda dosáhla i do úrovně prvního patra v domě, kde už od roku 1939 Miroslav Košťál bydlí. Jeho byt ve druhém patře zůstal naštěstí ušetřen. Miroslav Košťál je nyní (2023) penzistou, ovšem penzistou se spoustou zájmů, kterým se aktivně věnuje. 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Martina Kovářová)