O šťastných Vánocích s rodinou snily statisíce vězňů nacistických a komunistických vyhlazovacích a pracovních táborů i bojovníci na frontách 2. světové války... Jak slavili Vánoce na celách, samotkách? Co vězni zažívali a jak se s těžkými chvílemi vyrovnávali?
Vojáci zpívali v zákopech koledy, političtí vězni na cele vařili pudink a malovali svým dětem obrázky. Příběhy 20. století nabízejí silné úryvky ze vzpomínek pamětníků na těžké a dramatické Štědré večery.
Tichá noc na bojišti
Ján Bačík se narodil roku 1917 na Slovensku v dnes již neexistující obci Parižovice. Přes Polsko se dostal v roce 1939 do Francie, stal se vojákem cizinecké legie, po pádu Francie se přesunul přes Gibraltar do Británie. Na podzim 1944 se stal zástupcem velitele tankové čety Československé samostatné obrněné brigády, která obléhala francouzský přístav Dunkerque.
„Byl Štědrý den 1944. Představte si, nikdo ani nevystřelil. Ticho. Úplný klid. Němci byli od nás asi 800 metrů v zákopech. Najednou o půlnoci, to byl doslova šok, koukáme a oni vylezli ze zákopů. Beze zbraní...“
„Udělali kroužek a začali zpívat německé koledy. No a naši kluci byli ke všemu hned pohotoví. Tak také vylezli a začali zpívat české koledy. Říkám vám, nepadl jediný výstřel. No a druhý den Němci stříleli jak blázni…“ popisuje Ján Bačík.
„Elegantní“ krvavý Štědrý den politického vězně na Rovnosti
Ivan Kieslinger se narodil roku 1928. Když mu bylo dvacet let, soud ho poslal na šest měsíců do vězení za rozšiřování protikomunistického samizdatu Svobodný zítřek. Za účast na nepodařeném protikomunistickém převratu v květnu 1949 dostal šestnáct let kriminálu. V prosinci 1949 si ho bachaři v jáchymovském lágru Rovnost vyhlédli a „trénovali“ na něm způsoby fyzického trestání vězňů. Ivan utrpěl dlouhodobá vážná zranění: nekontrolovatelný třes rukama, nervové záškuby celého těla a epileptické záchvaty. Ivan Kieslinger vyprávěl:
„Mlátila mě celá služba asi osm nebo deset hodin. Ukazovali si, jakým způsobem se má fackovat: ‚Podívej, musíš mít zaťatou ruku v pěst a teprve těsně před hlavou ji otevřít. Zkus si to!‘“
„Samozřejmě nohy taky. Byl jsem zutej a zmlácený nohy pendrekem nebo něčím jiným. Už jsem to prakticky nevnímal. Nakonec mě hodili na korekci. Korekce byl nevytápěný dřevěný dům z prken. Byl prosinec v Krušných horách, všude sníh. Prkna nepřiléhala, takže v místnosti byla závěj. Hodili mě tam rozbitého, moc jsem nevnímal, chvílemi jsem byl v bezvědomí. Domlácený jsem takto prožil Vánoce. ‚Nejelegantnější‘ Štědrý den v životě…“ popisuje Ivan Kieslinger začátek padesátých let na táboře Rovnost. V roce 1954 ho propustili ze zdravotních důvodů.
Dobrodinci poslali na Vánoce do Terezína bochník chleba
Petr Erben se narodil roku 1921 v Ostravě do židovské rodiny jako Petr Eisenberg. Dne 30. září 1942 ho nacisté deportovali do ghetta Terezín. Tisíce lidí zde umíraly zimou, na nemoci a hladem. Petr Erben riskoval život, když tajně napsal dopis přátelům v Ostravě. Moták se podařilo dostat ven, aniž by ho zachytil táborový cenzurní úřad.
Pan Erben pro Paměť národa vzpomíná: „24. prosince, Štědrý večer, a já dostal pozvání ráno přijít na komandaturu! Ajajaj, takže oni chytli ten dopis. Neměl jsem šajn, kam jdu. Věděl jsem, že v té budově probíhají výslechy, nevěděl, že tam je i pošta. Tak jsem šel a dostal balík a v něm bochník chleba! Tak 50–60 centimetrů v průměru.“
„Říkal jsem si, co s ním budu dělat?! Byly Vánoce. Deset kluků na cimře. Tak jsme ho rozdělili na deset kusů a měli jsme Vánoce, Štědrý večer, a sežrali jsme ten bochník!“
Petr Erben se na konci září 1944 objevil mezi lidmi deportovanými z Terezína dále do Osvětimi. Zázrakem přežil. V létě 1945 se vrátil do Prahy, jeho blízké nacisté povraždili. V roce 1948 se svou budoucí manželkou Evou emigroval do Francie, odkud odešli do Izraele. Pracoval ve stavebnictví a s rodinou žili v Aškelonu. Zemřel 5. dubna roku 2017.
Gestapáci zatkli tatínka u vánočního stromečku
Jana Urbanov se narodila roku 1937 v Teplicích, s rodinou vyrůstala v Oseku. Její otec byl židovského původu a matka křesťanka. Během okupace její tatínek přes protižidovská nařízení dál pracoval ve své ordinaci, léčil své pacienty. Na Štědrý den roku 1940 si pro něj přišli gestapáci.
Jana si pamatuje štědrovečerní drama: „Přijelo auto, tátu odvedli. Nevěděli jsme kam, odvezli ho. Pro mě to jsou první dětské zážitky – vánoční stromeček, plačící máma, všude po bytě nepořádek, protože udělali i prohlídku.“
„Nakonec mě odvedla naše paní bytná, abych neviděla plačící mámu, abych nebyla v tom bytě. Vzala mě k sobě, ukázala mi krásný vyřezávaný betlém a to jsou moje první dětské vzpomínky. Krásný betlém a maminka pláče.“
Tatínek byl po nějakém čase propuštěn, rodina židovského lékaře se však musela přestěhovat a za pár let byla Jana s tatínkem předvolána do transportu do Terezína. Matka s mladším bratrem Ivanem se do konce války před deportací skrývali. Jana i její tatínek koncentrační tábory přežili. Na konci války v ghettu vypukla epidemie skvrnitého tyfu, její tatínek se jako lékař staral o nemocné a sám se nakazil, i toto ale přežil. Rodina se po válce shledala a vrátila se domů.
Vojáci fasovali vodku, pak umírali
O dramatickém Štědrém dnu roku 1944 vyprávěl pro Paměť národa i Michal Kohutič, který 24. prosince 1944 promrzlý ležel v otrhané uniformě kdesi na východní frontě ve stodole a se spolubojovníky se opíjel fasovanou vodkou. Vedle na slámě porodila mladičká maminka zdravé děťátko. A jeden z vojáků se v noci vypotácel na záchod a šlápl na minu.
Schovaným dětem na Vánoce přinesli jídlo
Židovské děti Eli a jeho sestra Ester se v roce 1944 ukrývali v horách před transportem do koncentračního tábora. Nejvíc se báli cizích lidí, aby je neudali. Jakýsi horal je ale našel a na Štědrý den jim donesl chleba.
Malovánka pod stromeček
Političtí vězni v komunistických věznicích psali láskyplné motáky svým manželkám a dětem, malovali obrázky, marně prosili bachaře o návštěvu rodiny. Děti vyhlížely z okna, jestli se tátové náhodou nevracejí domů. Petr Záleský seděl několik let za šíření protikomunistických básniček. Na Vánoce 1958 z věznice svým dětem namaloval obrázek se slovy: „Posílám malovánku pod stromeček“.
Uměl sedět. Na Vánoce vařil pudink
František Čuňas Stárek o sobě říká, že takzvaně uměl „sedět“. Věděl, jak si získat respekt spoluvězňů i bachařů a jak najít skuliny ve vězeňském režimu. Komunisté ho zatkli v roce 1989 a odsoudili na dva a půl roku za publikování samizdatového časopisu Vokno. Ve vězení nebyl poprvé – už v roce 1976 strávil po procesu s The Plastic People of the Universe půl roku ve vazbě. Tentokrát si trest odpykával v Horním Slavkově. Vánoce si se spoluvězni zpestřovali vařením pudingu z pašovaného mléka, zpěvem koled a hraním na kytaru, kterou si vyrobili z dřevotřísky, násady na lopatu a drátů vypletených z ocelového lana.
