Dobrovský & Šídlo: Být Američan, Trumpa bych teď už nevolil

/ /
Alexandr Vondra. Foto: Elekes Andor, CC BY-SA 4.0
Alexandr Vondra, europoslanec a bývalý velvyslanec České republiky v USA. Foto: Elekes Andor, CC BY-SA 4.0

Hostem 80. dílu našeho podcastu byl Alexandr Vondra. Jak se Amerika dostala do současné volební pasti? V čem se za poslední roky Spojené státy proměnily a co tato proměna znamená pro Evropu?

Rok 2024 bude opět do značné míry rokem voleb jak u nás doma, tak ve Spojených státech. 5. listopadu 2024 se dozvíme, kdo bude novým americkým prezidentem. Zatím to vypadá, že se s velkou pravděpodobností odehraje repríza duelu Joe Biden – Donald Trump. Což vypadá jako volba nešťastná z obou stran...

Alexandr Vondra připomíná, že Trumpovo prezidentské období mělo i některé světlé stránky. „Prodloužil životnost NATO, protože naučil evropské státy vážit si obrany a dávat na ni víc peněz. I jeho angažmá na Blízkém východě bylo velmi adekvátní.“ Navzdory tomu by Donalda Trumpa jako nominanta republikánů dnes už ale nepodpořil.  

„Konec to celé zatemnil, byl fatálně tragický. Nerespektování volebních výsledků je něco, s čím si jakýkoli demokrat nemůže zahrávat.“

Na politiku současného amerického prezidenta se Vondra dívá v zásadě pozitivně. „Joe Biden navzdory všem obavám a navzdory svému pokročilému věku v oblastech, které jsou pro nás důležité – obrana, bezpečnost, Ukrajina, Rusko – svou roli zvládnul. Velkou práci také odvedli lidé z jeho okolí, například jeho poradce pro národní bezpečnost Jake Sullivan a ministr zahraničí Anthony Blinken, dva tahouni, kteří ho drželi v koridoru pro nás důležitém.“

Ve srovnání s Bidenem se předchozí Trumpova politika samozřejmě projevila jako velmi nepředvídatelná, což ale podle Vondry mohlo mít i své výhody.

„Je to samozřejmě špatné ve vztahu ke spojencům. Ale když je nepředvídatelný vůči konkurentům, soupeřům nebo protivníkům, je to přece strategická výhoda?“

Varující ovšem je, že lidé, kteří Donalda Trumpa v mnoha excesech brzdili a dřív nebo později se s ním rozešli, už by s ním do nové spolupráce nešli. Nelze dvakrát vstoupit do jedné řeky a Trump 2.0 by se zřejmě choval odlišně už jenom kvůli obrovské motivaci odčinit potupu z prezidentských voleb a pomstít se. Leccos tomuto vývoji nasvědčuje.

Podcast Paměti národa Dobrovský & Šídlo 

Spotify

YouTube

Také Jan Dobrovský varuje před druhým Trumpovým obdobím: „Už se naučil, jak funguje státní správa. Ta administrativa bude už jiná. Vezme si k sobě jiné lidi. A pak uvidíme, kde všude může vzniknout tlak na posílení pravomocí prezidenta. Možná se budeme ještě hodně divit.“

Jak připomíná Jindřich Šídlo, ještě ve volbách roku 2008 se jednalo o „souboj snů“, kdy proti sobě kandidovali Barack Obama a John McCain. „Bylo to tehdy důstojné a na úrovni včetně McCainova uznání porážky. Tak proč země s tak obrovskou demokratickou tradicí a s takovým počtem obyvatel dnes není schopna najít mladší a jiné typy lídrů?“ Jindřich Šídlo tak nadhazuje otázku, která je vlastně ústředním problémem letošního amerického prezidentského souboje. 

„Lídři nejsou, a to celosvětově,“ souhlasí Alexandr Vondra. Ti současní podle něj neumějí rozpoznat potřebný „Zeitgeist“. Vědět, co od nich doba vyžaduje... Amerika se ovšem změnila demograficky, sociálně. K nepoznání se podle Vondry například změnila atmosféra na amerických univerzitách.

„Dnes je to úplně jiné, než když jsem tam působil v devadesátých letech. Tehdy byla radost chodit tam a přednášet. Lidi jako Noam Chomsky představovali extrém. Dneska je to pomalu mainstream.“

Podle Vondry se postupně vytrácí i prastarý protestantský étos Ameriky, který velel uskutečňovat nový svět považovaný za lepší, a to nejen doma, ale i ve světě. „Často jsme se tomu i právem posmívali, že Američané chtějí kdekoho demokratizovat, i když na to ty země nejsou a nikdy nebudou připravené. Ale byla to každopádně Amerika s tahem na branku, která věděla, co chce a kam směřuje. Nás v Evropě to dvakrát zachránilo před úplnou zkázou. A tenhle přístup už dnes není dominantní a ustupuje do pozadí.“

Přežijí Spojené státy bez úhony další vládu Donalda Trumpa, pokud by k ní došlo? Jak se na takový scénář může připravit Evropa? Bylo by Trumpovo vítězství jednoznačným povzbuzením pro Putinovo Rusko? Šel by Joe Biden znovu do boje o Bílý dům, pokud by měl jiného soupeře? A mimochodem – co v posledních desetiletích způsobilo zlepšení americké kuchyně? Poslechněte si 80. díl podcastu Dobrovský & Šídlo.

Dořekne to dneska...? Poslechněte si!

➤ A TRIKO SI KUPTE V E-SHOPU PAMĚTI NÁRODA

Zachránil své přátele disidenty. Při výslechu nečekaně snědl dopis…

/ /
Václav Havel a Radim Palouš. Zdroj: archiv pamětníka
Václav Havel a Radim Palouš. Zdroj: archiv pamětníka

Radim Palouš si z StB dělal legraci… Oslovoval tajné policisty, když ho sledovali; přednášel dějiny filozofie v celách předběžného zadržení. A při výslechu snědl „předmět doličný“ – dopis od pronásledovaného kněze Josefa Zvěřiny.

V roce 1983 se stal mluvčím Charty 77 takřka šedesátiletý topič a invalidní důchodce: profesor filozofie Radim Palouš. Státní bezpečnost ho od té chvíle takřka nepřetržitě sledovala, opakovaně  zatýkala a věznila. 

Devadesátiletému profesoru Radimu Paloušovi se už těžce dýchalo a špatně chodil, když ho v roce 2014 navštívil redaktor Paměti národa. S jednou nohou měl problémy už od mládí. Při neopatrném seskakování z motorky mu totiž na začátku padesátých let na brigádě v mosteckých dolech šlapka stroje utrhla sval na levé noze a v nemocnici mu nohu chtěli amputovat. Zachránil ho porodník, použil na pacienta v té době ještě experimentální „zázračný“ lék – penicilin. 

Učil studenty svobodně si něco myslet

Estébáci si z tohoto statečného belhajícího se mluvčího Charty 77 dělávali trapné šprýmy: „U nás si, pane docente, posedíte…“ StB ho ovšem považovala za zvlášť nebezpečného. Filozof Palouš po vzoru svého učitele a přítele Jana Patočky bojoval proti totalitnímu režimu tím, že učil mladé lidi myslet svobodně. Založil tzv. podzemní univerzitu – pořádal bytové semináře.  

Radim Palouš, v devadesátých letech rektor Univerzity Karlovy a autor mnoha vynikajících publikací o výchově a pedagogice, čelil v osmdesátých letech neobyčejně intenzivní policejní šikaně. Takřka na každém kroku ho sledovali dva nenápadní pánové a tvářili se nepřítomně. Radim Palouš šel do Klementina do knihovny, počkal si na neuniformované policisty a schovaný za rohem na ně promluvil laskavým hlasem: 

„Vážení pánové, já si tu budu nyní tak dvě hodiny číst, běžte si třeba na kafe, sejdeme se potom. Hezký den!“

Usmívá se při vzpomínce Palouš. Estébáci se prý tvářili překvapeně, jako by nechápali, o co jde.

Radim Palouš a Jan Pavel II. Zdroj: archiv pamětníka
Radim Palouš a Jan Pavel II. Zdroj: archiv pamětníka

Topič v invalidním důchodu

Radim Palouš byl za normalizace v době svého pronásledování nemocný, bylo mu mu už téměř šedesát let, užíval prášky na srdce. V estébáckých protokolech ho vyšetřovatelé uváděli povoláním: „topič v invalidním důchodu“. Jednou při výslechu využil své medikace, aby ochránil přátele.   

Zatkli ho v pět hodin ráno, když pospíchal, aby přátelům předal důležitý dopis pronásledovaného pátera Josefa Zvěřiny. Text byl napsán na průklepovém papíře, Palouš ho měl pečlivě složen v kapesníku v kapse. Když ho estébáci dovedli do vyšetřovny, požádal o vodu, aby zapil své prášky na srdce. Estébák vstal a jakmile se otočil, aby nalil skleničku z kohoutku, Palouš dopis snědl a nabízenou douškou vody ho zapil…

Mládí

Radim Palouš se narodil roku 1924 v Praze v rodině novináře. Studoval klasické gymnázium. Zajímala ho přírodověda, chemie, naučil se německy, anglicky, rusky, latinsky a řecky. V dětství navštěvoval Sokol a skautský vodní oddíl vedený slavným spisovatelem Jaroslavem Novákem přezdívaným Braťka. 

Radim Palouš. Zdroj: archiv pamětníka
Radim Palouš. Zdroj: archiv pamětníka

Devatenáctiletý Radim se jako mnozí skauti zapojil do Pražského povstání 5. května 1945. Asistoval kulometčíkovi v Motole, sloužil jako tzv. motocyklová spojka. Na motorce Jawa Robot jezdil mezi smíchovskými barikádami a jejich velitele informoval, odkud postupují německá vojska. Vícekrát se ocitl v ohrožení života, doslova kolem něj létaly kulky, ale zázrakem přežil bez zranění. Sám vzpomíná na přítele Jana Balouna, který dostal zásah přímo do srdce a na místě zemřel. Palouš nedokázal jít za jeho maminkou, aby jí smrt syna oznámil… 

Bytové semináře vznikly, když Patočkovi zakázali přednášet

Po válce začal studovat historii a filozofii na Univerzitě Karlově, kde navštěvoval strhující přednášky z dějin filozofie Jana Patočky. Myšlení tohoto největšího českého filozofa 20. století, zakladatele fenomenologie, na Radima Palouše zapůsobilo natolik, že se stal Patočkovým blízkým žákem a rodinným přítelem. Po únoru 1948 Patočkovi zakázali na fakultě přednášet, studenti pak začali navštěvovat jeho bytové semináře. Radim Palouš vzpomíná, že právě tady zažívali s Patočkou hloubku jeho filozofie. 

Dva důležité světy formované Patočkou a vírou (syn Martin Palouš)

Pro Palouše představoval Patočka zásadní postavu života, naučil ho dívat se na věci nově. S ním se vydával do antiky, promýšleli Sokrata, Aristotela, Tomáše Akvinského a především fenomenologii, filozofické myšlení Kanta, Heideggera a Husserla. Palouš popisuje Jana Patočku nikoliv jako suchopárného profesora, který dlouze přednáší, ale jako velmi citlivého člověka, který rozuměl lidskému údělu. Radim Palouš viděl svého učitele dokonce plakat, když dočetl novelu vojenského lékaře Jaroslava Durycha Boží duha, která popisuje válečné zločiny a poválečnou pomstu na Němcích.

Se syny Janem a Martinem stáli v jednom šiku! A skládali uhlí…

Na sklonku čtyřicátých let se Radim Palouš oženil s Annou Štasurovou, také studentkou fakulty a posluchačkou Patočkových přednášek. Narodili se jim Jan a Martin.

Radim Palouš. Zdroj: Paměť národa
Radim Palouš. Zdroj: Paměť národa

Starší Jan Palouš je matematik, astronom, dnes profesor, který v Astronomickém ústavu akademie věd zkoumá galaxie. Mladší syn Martin jde ve stopách svého otce. Studoval filozofii, podepsal Chartu 77, stal se také mluvčím, za normalizace patřil k nejaktivnějším disidentům a organizátorům protikomunistických akcí či distributorům samizdatů. Dnes přednáší v USA a patří k zastáncům kubánských disidentů a jejich pomocníkům. Radim Palouš říká, že ve svých synech měl velkou oporu, stáli v jednom šiku: 

„Peripetií, vzestupů i pádů bylo dost. Nejvíce si ale vážím zastání a pomoci své rodiny a přátel. Byli jsme v jednom šiku. Pomáhali jsme si, aniž bychom jeden druhého kritizovali.“

Radim Palouš v osmdesátých letech pracoval jako topič a nejednou mu pomáhali skládat uhlí právě jeho dva synové…

Subscribe to